45 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Vadimem Hlavatým ve věci žalobce: R. U., narozen X státní příslušnost: Republika Uzbekistán bytem X zastoupen advokátem JUDr. Matějem Šedivým se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2026, č. j. CPR-20979-3/ČJ-2026-930310- V241, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Obsah žaloby 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž k odvolání žalobce změnil rozhodnutí Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 4. 5. 2026, č. j. KRPA-148068-15/ČJ-2026-000022-SV. Prvostupňovým rozhodnutím bylo žalobci dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, uloženo správní vyhoštění a byla stanovena doba 1 roku, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, jejíž počátek byl stanoven od okamžiku, kdy vycestuje z území členských států Evropské unie a smluvních států. Zároveň byla stanovena doba k vycestování z území členských států Evropské unie a smluvních států do země státního občanství žalobce nebo třetí země, kde je žalobce oprávněn pobývat nebo která jej přijme, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Napadené rozhodnutí změnilo výrok prvostupňového rozhodnutí tak, že výslovně uvedlo zemi státního občanství žalobce.

2. Žalobce v žalobě uvedl, že mu je kladeno za vinu, že se dopustil neoprávněného pobytu, a to v období od 21. 4. 2026 do 3. 5. 2026, tj. po dobu pouhých 13 dnů, když žalobce ani nevěděl, že jeho pobyt není legální. Žalobce měl za to, že je napadené rozhodnutí v rozporu s požadavky § 3 správního řádu, resp. § 174a zákona č. 326/1999 Sb., neboť nevychází ze skutečného stavu věci a působí vůči žalobci nepřiměřeně tvrdě. Nezohledňuje totiž skutečnost, že se jedná o první porušení zákona ze strany žalobce, tj. o ojedinělý exces z jinak řádného způsobu života, kdy žalobce od počátku správního řízení spolupracoval při objasnění skutečného stavu věci, přičemž sama skutečnost, že tak činil až po odhalení jeho protiprávního jednání, nesnižuje význam jeho sebereflexe. Není též důvod mít pochybnosti o žalobcově závazku řádně vycestovat do domovského státu.

3. Žalobce se proto domníval, že namísto vyhoštění mělo být postupováno dle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., tj. mělo být vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území nebo území členských států Evropské unie a smluvních států. Vyjádření žalovaného 4. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout, přičemž plně odkázal na obsah napadených rozhodnutí s tím, že se vypořádal se vším, co ve správním řízení vyšlo najevo a co tvrdil žalobce. Posouzení žaloby soudem 5. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)].

6. Soud rozhodl bez jednání, jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy; lze dodat, že správním spisem se dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008- 117, Sb. NSS 2383/2011, dokazování neprovádí. Žádný z účastníků přitom neprojevil nesouhlas s tímto postupem (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).

7. Po posouzení věci soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

8. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

9. Podle § 119a odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince.

10. Podle § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí.

11. Žalobce dovozuje nepřiměřenost a nesprávnost napadeného rozhodnutí předně z toho, že jeho neoprávněný pobyt trval pouze 13 dnů. Soud konstatuje, že § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. nestanoví žádnou minimální dobu, po kterou má trvat neoprávněný pobyt, aby byla naplněna hypotéza tohoto ustanovení. Soudu rovněž není známa ani žádná judikatura, která by takovou minimální dobu – navzdory jasné dikci zákona – dovodila. Dle soudu by tak pro vydání rozhodnutí o vyhoštění postačoval i jediný den neoprávněného pobytu, žalovaný, resp. prvostupňový orgán tak neměl jinou možnost než jej vydat (k § 174a a § 50a zákona č. 326/1999 Sb. viz níže). Žalovaný tedy na str. 4–5 napadeného rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, přičemž poukázal na přiléhavou judikaturu (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 As 32/2008-57, a ze dne 23. 5. 2012, č. j. 1 As 38/2012-38).

12. Délka neoprávněného pobytu by se dle soudu mohla promítnout jedině do úvahy o délce zákazu vstupu cizince. Žalobce však v žalobě nenamítal, že by délka zákazu vstupu byla v jeho případě nepřiměřená, a ani se nijak nevyjádřil k úvahám žalovaného v tomto směru. Soud tak jen stručně podotýká, že žalovaný se délkou zákazu vstupu podrobně zabýval na str. 6–7 napadeného rozhodnutí, vycházel z relevantní judikatury a zvážil veškeré rozhodné okolnosti, a to jak ku prospěchu, tak k tíži žalobce.

13. Neobstojí ani obrana žalobce, že nevěděl o nelegálnosti svého pobytu. Jak správně uvádí žalovaný na str. 5 napadeného rozhodnutí, cizinec je odpovědný za to, aby po celou dobu svého pobytu na území členských států Evropské unie a smluvních států disponoval platným pobytovým oprávněním a aby si jeho existenci aktivně ověřoval. Mimoto žalobce po svém opuštění Bulharské republiky, kdy sám žalobce připustil, že tam přestal splňovat podmínky účelu pobytu, mohl a měl předpokládat možnost zániku bulharského pobytového oprávnění a přizpůsobit tomu své jednání. Žalovaný též správně podotkl, že neoprávněný pobyt nemusí být úmyslný.

14. Žalobce dále odkázal na § 3 správního řádu, z nějž vyplývá povinnost správního orgánu postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Žalobce ovšem blíže neupřesnil, v čem má dle jeho názoru spočívat nedostatečnost zjištěného skutkového stavu žalovaným či prvostupňovým orgánem. Žalobce totiž dle soudu ve skutečnosti v žalobě tvrdí to, že správní orgány některé skutečnosti sice zjistily, ale dostatečně je nezohlednily.

15. S touto tezí žalobce se soud nemůže ztotožnit. Žalobce akcentoval, že se jedná o první porušení zákona z jeho strany, že od počátku správního řízení spolupracoval a že není důvod pochybovat o tom, že řádně vycestuje do domovského státu. Nic z toho ovšem nemá žádný význam z hlediska aplikace § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb. Jedinou podmínkou tohoto ustanovení je to, aby daný cizinec na území pobýval neoprávněně. Tato podmínka byla v projednávaném případě splněna, žalobcem uváděné okolnosti na tom nemohou nic změnit.

16. Žalobce též odkázal na § 174a zákona č. 326/1999 Sb., tj. kritéria pro posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle téhož zákona. Žalobce však v žalobě neuvedl žádnou okolnost vztahující se k posuzování přiměřenosti dopadů na jeho soukromý a rodinný život. Pokud jimi měly být skutečnosti zmíněné v předchozím odstavci tohoto rozsudku (první porušení zákona, součinnost, ochota vycestovat), ty dle soudu nelze subsumovat pod § 174a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb.

17. Jak vyplývá ze str. 6 napadeného rozhodnutí, správní orgány se otázkou přiměřenosti zásahu (dopadů) do soukromého a rodinného života žalobce dle § 119a odst. 2 ve spojení s § 174a zákona č. 326/1999 Sb. řádně a dostatečně zabývaly. Celá rodina žalobce se nachází v domovské zemi, žalobce má u rodiny zázemí v rodinném domě, do domovské země se může a chce dobrovolně vrátit. V domovské zemi mu nic nehrozí, je to pro něj bezpečná země. Na území si žalobce nevytvořil žádné rodinné, kulturní ani společenské vazby, nesdílí společnou domácnost s občanem Evropské unie, ani se o takovou osobu nemusí starat. Žalobce je v produktivním věku, jeho zdravotní stav je dobrý, je schopen se o sebe postarat i bez cizí pomoci.

18. Pokud jde o tezi žalobce, že namísto vyhoštění mělo být postupováno dle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., tedy že mělo být vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území nebo území členských států Evropské unie a smluvních států, ta je dle soudu lichá. Žalovaný, resp. prvostupňový orgán nemůže volit mezi vyhoštěním a rozhodnutím o povinnosti opustit území. Jsou-li splněny zákonné podmínky pro vyhoštění, je příslušný správní orgán povinen vydat rozhodnutí o vyhoštění. Jestliže v řízení ve věci správního vyhoštění nebylo shledáno, že by správním vyhoštěním došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizince, nelze režim uložení pouhé povinnosti opustit území vůbec využít (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2021, č. j. 6 Azs 313/2020-40, či ze dne 13. 11. 2014, č. j. 5 Azs 126/2014-31).

19. Jak již soud uvedl výše, správní orgány se otázkou přiměřenosti zásahu (dopadů) do soukromého a rodinného života žalobce řádně a dostatečně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že nedojde k nepřiměřenému zásahu do života žalobce. Žalobce tyto úvahy a závěr nijak nerozporoval.

20. Závěrem soud dodává, že žalobce v pasáži žaloby, v níž se domáhal postupu dle § 50a zákona č. 326/1999 Sb., také podotkl, že mělo být postupováno „cestou opatření na dobu 1 roku“. Soudu není zřejmé, co tím žalobce míní. Rozhodnutí o povinnosti opustit území není opatřením a nestanoví se na určitou dobu; stanoví se v něm lhůta k vycestování. Pokud snad měl žalobce na mysli zvláštní opatření za účelem vycestování cizince z území nebo území členských států Evropské unie a smluvních států dle § 123b a § 123c zákona č. 326/1999 Sb., to není mírnější alternativou k vyhoštění. Zvláštní opatření může být součástí rozhodnutí o správním vyhoštění, přičemž jeho smyslem je zabezpečit budoucí výkon vyhoštění, aniž by byl cizinec omezen na osobní svobodě (je tedy mírnější alternativou k zajištění cizince). Jestliže by se tedy žalobce domáhal vydání zvláštního opatření, tak by bylo součástí napadeného rozhodnutí, přičemž žalobce by vlastně požadoval přísnější režim, než mu byl napadeným rozhodnutím uložen. Závěr 21. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

22. Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 5. srpna 2026 Vadim Hlavatý v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.