46 A 18/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobce: H. Q. D. státní příslušnost: Vietnamská socialistická republika bytem X. zastoupen advokátem Mgr. Štěpánem Svátkem se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1618/30 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2026, č. j. MV-65838-4/SO-2026, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), změněn výrok rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 3. 3. 2026, č. j. OAM-27571-16/DP-2025. Ve znění napadeného rozhodnutí byla žádost žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia zamítnuta a povolení k dlouhodobému pobytu nebylo podle § 46 odst. 5 ve spojení s § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 326/1999 Sb.“) uděleno, neboť byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce hodlá povolení k dlouhodobému pobytu zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v prvním žalobním bodě namítal, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Uvedl, že žalovaný sice potvrdil zamítavé rozhodnutí správního orgánu I. stupně o jeho žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia, současně však podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil jeho výrok. Podle žalobce přitom nešlo pouze o upřesnění výroku, neboť žalovaný sice aplikoval stejné ustanovení § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., avšak výrok nově vztáhl k jinému jednání, kterým měl žalobce uvedený důvod zamítnutí žádosti naplnit.

3. Žalobce měl za to, že tím byl zkrácen na svých procesních právech. V odvolání totiž brojil proti důvodům, na nichž bylo založeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zatímco proti nově formulovanému důvodu zamítnutí žádosti se již nemohl účinně bránit. Žalovaný jej na zamýšlenou změnu výroku neupozornil a neumožnil mu, aby se k takovému postupu před vydáním rozhodnutí vyjádřil podle § 36 odst. 3 správního řádu.

4. Žalobce dále namítal, že pokud žalovaný považoval výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně za vadný, měl postupovat podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu, rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu I. stupně k dalšímu řízení. Postup podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu podle žalobce nebyl namístě, neboť provedená změna se netýkala pouze formální formulace výroku, ale zasáhla do skutkového vymezení důvodu zamítnutí žádosti. Tím mu byla podle jeho názoru fakticky odňata možnost účinné procesní obrany ve správním řízení.

5. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že závěr správních orgánů o tom, že hodlá povolení k dlouhodobému pobytu zneužít k jinému účelu, nemá oporu ve spise ani v provedeném dokazování. Podle žalobce žalovaný v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti hodnotil v jeho neprospěch celou jeho pobytovou historii, ačkoli měl vycházet především z bezprostředně předcházejícího pobytového oprávnění. Žalobce tvrdil, že účel svého předchozího pobytu plnil, byť v rámci účelu „jiné/ostatní“ studoval jinou jazykovou školu, než původně uvedl. Taková změna studijní instituce podle něj sama o sobě neznamená neplnění účelu pobytu, tím spíše pokud správní orgány nezjišťovaly důvody této změny a současně si ověřily, že žalobce studium skutečně absolvoval.

6. Dále namítal, že samotné podání žádosti o zaměstnaneckou kartu nemůže bez dalšího naplnit důvod podle § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. Podle žalobce musí být závěr o zneužití pobytového oprávnění podložen konkrétní skutečností, z níž vyplývá reálná možnost, že cizinec pobytové oprávnění zneužije k jinému konkrétnímu účelu. Takový závěr však podle žalobce v napadeném rozhodnutí chybí. Žalobce zdůraznil, že podání žádosti o nové pobytové oprávnění podle § 45 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. představuje výkon zákonného práva, který mu nelze klást k tíži. Stejně tak mu podle jeho názoru nelze přičítat k tíži, že jako student může mít za podmínek zákona o zaměstnanosti volný přístup na trh práce. Případnou pracovní aktivitu proto nelze bez dalšího považovat za zneužití studijního pobytu. Žalobce rovněž poukázal na to, že mu nelze klást k tíži dřívější řízení o zaměstnanecké kartě, jestliže toto řízení bylo pravomocně zastaveno.

7. Žalobce měl dále za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť výrok a odůvodnění spolu nekorespondují a závěry správních orgánů neodpovídají provedenému dokazování. Namítal, že žádost podal na území v souladu se zákonnými podmínkami a že nebylo zjištěno, že by neplnil účel svého dosavadního pobytu. Správní orgány podle něj naopak pominuly, že aktuálně deklarovaný účel pobytu plnil již od září 2025, dosáhl dobrých studijních výsledků a potvrzení o této skutečnosti doložil v odvolacím řízení. Žalovaný se však tímto důkazem nezabýval, aktuální plnění účelu pobytu neověřoval a žádost neposoudil ve vztahu k účelu, který byl předmětem řízení.

8. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že se správní orgány nedostatečně zabývaly tím, zda skutečně naplňuje aktuálně deklarovaný účel pobytu, tj. vysokoškolské studium na NEWTON University (dále jen „NEWTON“), a jakého studijního pokroku dosahuje. Tvrdil, že nebylo ověřeno ani to, zda je k úspěšnému absolvování tohoto studia nezbytný jeho pobyt na území České republiky.

9. Žalobce rovněž nesouhlasil se závěrem správního orgánu I. stupně, podle kterého je studium samoúčelnou aktivitou a žalobce je při naplňování účelu pobytu pasivní. Tvrdil, že správní orgán nezkoumal jeho docházku, plnění studijních povinností ani dosažené výsledky, ačkoli žalobce studuje od září 2025. Žalobce měl za to, že závěr o formálním či samoúčelném studiu musí být založen na konkrétních skutkových zjištěních o průběhu studia, nikoli na obecných úvahách. K tomu žalobce poukázal na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 19 A 35/2024, podle kterého nelze samoúčelnost studia dovozovat bez individualizovaného posouzení studijní aktivity cizince. Podle žalobce však správní orgány jeho případ takto individuálně neposoudily, nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a žalovaný nepřihlédl ani k dokladu předloženému v odvolacím řízení, který měl potvrzovat úspěšný průběh jeho studia.

10. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné v otázce posouzení přiměřenosti jeho dopadů do soukromého a rodinného života. Tvrdil, že se správní orgány při posouzení této otázky omezily pouze na zcela obecná konstatování, aniž by hlediska uvedená v § 174a zákona č. 326/1999 Sb. aplikovaly na jeho konkrétní případ. Neověřovaly ani jeho skutečné a reálné zázemí na území České republiky, ačkoli jim bylo známo, že zde pobývá déle než tři roky. Podle žalobce se správní orgány nezabývaly celkovou přiměřeností napadeného rozhodnutí ani z hlediska toho, že bylo vydáno v polovině studijního ročníku. I z tohoto důvodu považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

III. Vyjádření žalovaného k podané žalobě

11. Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě odkázal na napadené rozhodnutí a obsah správního spisu a navrhl, aby soud žalobu zamítl. Nad rámec napadeného rozhodnutí uvedl následující:

12. K námitce týkající se změny výroku žalovaný uvedl, že žalobce nebyl zkrácen na svých procesních právech. V daném případě šlo pouze o formální úpravu spočívající ve vypuštění nadbytečného zákonného ustanovení, zatímco důvody zamítnutí žádosti zůstaly nezměněny.

13. K závěru o možném zneužití pobytového oprávnění žalovaný sdělil, že zjištěné skutečnosti byly dostatečné pro důvodnou obavu, že žalobce hodlá požadované pobytové oprávnění využít k jinému než deklarovanému účelu. Podle žalovaného není správní orgán povinen zjišťovat konkrétní skrytý účel pobytu, postačí-li důvodná obava o jeho zneužití.

14. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by správní orgány nemohly hodnotit celou žalobcovu pobytovou a studijní historii. Právě z této historie vyplývá důvodná domněnka, že aktuální studium představuje pouze formální důvod pro získání dalšího pobytového oprávnění.

15. K námitce nedostatečného ověření nynějšího studia žalovaný uvedl, že rozhodující byl celkový pohled na dosavadní průběh žalobcova pobytu a studia, nikoli izolované posouzení nově zahájeného studia.

IV. Posouzení žaloby Městským soudem v Praze

16. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

17. Soud v souladu s § 51 s. ř. s. rozhodl ve věci bez jednání, jelikož žalobce na výzvu soudu nikterak nereagoval a žalovaný soudu sdělil, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Nadto pro posouzení věci považoval soud za rozhodné pouze listiny obsažené ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí.

18. Soud při posouzení věci vyšel z následující právní úpravy: - Podle § 46 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. [p]ro povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území (§ 42d) platí obdobně odstavec 1 věta druhá a § 37, § 55, § 56 odst. 1 písm. a) až c), e), g), h), l), m) a o), § 56 odst. 2 písm. a) a § 62 odst. 1 vztahující se na dlouhodobé vízum. Před vydáním rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání nebo prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia na území podle § 42d nebo rozhodnutí o zrušení platnosti tohoto povolení ministerstvo posoudí přiměřenost dopadů tohoto rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince. - Podle § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. [d]dlouhodobé vízum, s výjimkou víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území z důvodu podle § 33 odst. 3, ministerstvo cizinci neudělí, jestliže jsou zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec po skončení pobytu stanoveného dlouhodobým vízem neopustí území nebo že dlouhodobé vízum hodlá zneužít k jinému účelu, než je uveden v žádosti o udělení dlouhodobého víza. - Podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu [j]estliže odvolací správní orgán dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo že je nesprávné, napadené rozhodnutí nebo jeho část změní; změnu nelze provést, pokud by tím některému z účastníků, jemuž je ukládána povinnost, hrozila újma z důvodu ztráty možnosti odvolat se; podle § 36 odst. 3 se postupuje, pouze pokud jde o podklady rozhodnutí nově pořízené odvolacím správním orgánem; je-li to zapotřebí k odstranění vad odůvodnění, změní odvolací správní orgán rozhodnutí v části odůvodnění; odvolací správní orgán nemůže svým rozhodnutím změnit rozhodnutí orgánu územního samosprávného celku vydané v samostatné působnosti.

19. Soud o podané žalobě uvážil následovně:

20. Pokud jde o první žalobní bod, soud mu nepřisvědčil. Z napadeného rozhodnutí, a to jak z jeho výroku, tak z odůvodnění, vyplývá, že podstata změny rozhodnutí správního orgánu I. stupně spočívala pouze ve vypuštění § 37 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaný uvedení tohoto ustanovení ve výroku považoval za nadbytečné, neboť § 46 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb. odkazuje na § 56 tohoto zákona přímo.

21. Žalovaným provedená změna neměla žádný vliv na důvod, pro který nebylo žalobci povolení k dlouhodobému pobytu uděleno. Jak správní orgán I. stupně, tak žalovaný vycházeli ze závěru, že byly zjištěny skutečnosti nasvědčující tomu, že žalobce hodlá povolení k dlouhodobému pobytu zneužít k jinému účelu, než uvedl v žádosti. Žalovaný tedy nezměnil skutkové okolnosti, na nichž správní orgán I. stupně založil své rozhodnutí, ani právní důvod zamítnutí žádosti. Změna se týkala pouze vypuštění nadbytečného zákonného odkazu z výroku rozhodnutí.

22. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení žalobce, že byl zkrácen na svých procesních právech. Důvod zamítnutí žádosti se v odvolacím řízení nezměnil. Žalobce mohl proti závěru o zneužití pobytového oprávnění k jinému než deklarovanému účelu brojit již v podaném odvolání, což také učinil. Nelze proto dovodit, že by žalobci byla odňata možnost účinné procesní obrany, ani že by napadené rozhodnutí bylo v tomto směru překvapivé.

23. Důvodná není ani námitka, že žalovaný měl žalobce na zamýšlenou změnu výroku upozornit a umožnit mu, aby se k ní vyjádřil podle § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný v odvolacím řízení neopatřil žádné nové podklady, nevycházel z nových skutkových okolností ani nezměnil důvod zamítnutí žádosti. Změna výroku spočívala pouze ve vypuštění nadbytečného odkazu na zákonné ustanovení. Povinnost podle § 36 odst. 3 správního řádu se přitom vztahuje k podkladům rozhodnutí, nikoli k pouhé formální úpravě výroku, která nemění skutkový ani právní základ rozhodnutí. Žalobce měl možnost vyjádřit se ke všem podkladům a skutkovým okolnostem, z nichž správní orgány vycházely. Procesní práva žalobce tak zůstala zachována.

24. Soud nepřisvědčil ani námitce, že žalovaný měl postupovat podle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu a rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušit. Tento postup je namístě zejména u vad takové intenzity, které nelze odstranit v odvolacím řízení. O takový případ zde nešlo. Vadu spočívající v nadbytečném uvedení zákonného ustanovení bylo možné napravit přímo změnou výroku podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu.

25. Soud neshledal důvodným druhý žalobní bod. Soud předesílá, že § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. nevyžaduje, aby správní orgán s jistotou prokázal budoucí zneužití pobytového oprávnění. Nestačí však obecná pochybnost nebo ničím nepodložené podezření. Správní orgán musí zjistit konkrétní skutečnosti, které jednotlivě nebo ve svém souhrnu nasvědčují tomu, že žadatel hodlá pobytové oprávnění využít k jinému než deklarovanému účelu. Není přitom nezbytné s úplnou určitostí označit tento jiný účel, z rozhodnutí však musí být zřejmé, z jakých konkrétních a vzájemně souvisejících okolností správní orgán svůj závěr dovodil.

26. Soud se neztotožnil s tvrzením žalobce, že správní orgány mohly hodnotit pouze jeho bezprostředně předcházející pobytové oprávnění. V řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu je správní orgán povinen posoudit nejen splnění formálních podmínek žádosti, ale také existenci zákonných důvodů, které jejímu vyhovění brání. Správní orgány proto nebyly povinny omezit se na poslední pobytové oprávnění žalobce, ale mohly hodnotit jeho dosavadní pobyt a studijní vývoj v celkových (vzájemných) souvislostech. Tyto souvislosti byly významné právě pro posouzení, zda aktuálně tvrzený účel pobytu odpovídá skutečnému záměru žalobce, nebo zda z jeho dosavadního jednání vyplývají skutečnosti nasvědčující možnému zneužití požadovaného pobytového oprávnění.

27. Důvodná není ani námitka, že správní orgány nezkoumaly, proč žalobce změnil původně deklarovanou jazykovou školu. Pro posouzení této námitky soud považoval za rozhodné, že v projednávaném případě bylo vedeno řízení o nové žádosti žalobce o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia. Bylo tedy především na žalobci, aby uvedl rozhodné skutečnosti, které podle jeho názoru svědčily ve prospěch jeho žádosti. Právě žalobce je totiž nejlépe obeznámen s důvody, které jej vedly ke změně studijního oboru, školy či vzdělávací aktivity. Za situace, kdy žalobce tyto důvody v řízení konkrétně netvrdil ani v žalobě je blíže neozřejmil, nýbrž pouze uvedl možné důvody změny jazykové školy, nelze správním orgánům vytýkat, že se touto otázkou podrobněji nezabývaly.

28. Soud dále nepřisvědčil námitce, že závěr správních orgánů o možném zneužití pobytového oprávnění je nepřezkoumatelný a důkazně nepodložený. Žalobce tuto námitku staví převážně v obecné rovině, když tvrdí, že samotné podání žádosti o nové pobytové oprávnění, resp. žádosti o zaměstnaneckou kartu, nemůže naplnit důvod podle § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. S tímto východiskem lze v obecné rovině souhlasit. Napadené rozhodnutí však na takto zjednodušeném závěru nestojí. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány nevycházely pouze ze skutečnosti, že žalobce požádal o zaměstnaneckou kartu. Tuto skutečnost hodnotily v souvislosti s celým dosavadním průběhem jeho pobytu na území. Zohlednily zejména, že žalobce přicestoval za účelem jazykové a odborné přípravy k následnému studiu na VŠCHT, do tohoto kurzu však vůbec nenastoupil, následně změnil deklarovaný studijní záměr, absolvoval jiné jazykové kurzy, v průběhu pobytu požádal o zaměstnaneckou kartu a své další setrvání na území odvozoval od navazujících vzdělávacích aktivit a nově od studia na NEWTON. Právě tato posloupnost jednání žalobce, nikoli izolovaně samotné podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, vedla správní orgány k závěru o existenci skutečností nasvědčujících možnému zneužití požadovaného pobytového oprávnění. Žalobci tedy nebylo kladeno k tíži samotné využití zákonné možnosti požádat o zaměstnaneckou kartu ani samotný výkon práva podat žádost o nové pobytové oprávnění. Správní orgány hodnotily, jak tato žádost zapadala do celkové posloupnosti jeho pobytového a studijního vývoje na území. Za této situace nelze dovodit, že by žalobce byl sankcionován za výkon svých práv ve smyslu § 4 odst. 4 správního řádu. Správní orgány pouze posuzovaly, zda dosavadní jednání žalobce nevzbuzuje důvodnou pochybnost o skutečném účelu nově požadovaného pobytového oprávnění.

29. Soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgány musely zjistit, k jakému konkrétnímu jinému účelu hodlal žalobce pobytové oprávnění využít. Pro naplnění § 56 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb. postačuje zjištění konkrétních skutečností nasvědčujících tomu, že účel uvedený v žádosti není skutečným účelem pobytu. Jak soud uvedl výše, správní orgány takové skutečnosti zjistily a v jejich vzájemné souvislosti vyhodnotily. Závěr správních orgánů byl tedy založen na konkrétních zjištěních, aniž bylo nutné blíže určit jiný účel pobytu. Napadené rozhodnutí je v této části přezkoumatelné. Soud neshledal ani tvrzený rozpor mezi jeho výrokem a odůvodněním, neboť z odůvodnění je patrné, z jakých skutkových okolností správní orgány při formulaci výroku vycházely.

30. Pokud žalobce poukazoval na to, že jako student může mít za podmínek zákona o zaměstnanosti volný přístup na trh práce, ani tato skutečnost závěr správních orgánů nezpochybňuje. Správní orgány žalobci nevytýkaly samotnou možnost přivydělávat si při studiu. Podstatné pro ně bylo, zda studium představuje skutečný a hlavní účel pobytu, nebo zda slouží pouze jako prostředek k dalšímu setrvání na území. Tuto úvahu správní orgány založily na konkrétních okolnostech žalobcovy pobytové a studijní historie, nikoli pouze na obecné možnosti výkonu zaměstnání při studiu.

31. K tvrzení žalobce, že mu nelze klást k tíži řízení o zaměstnaneckou kartu, soud podotýká, že z napadeného rozhodnutí i ze správního spisu vyplývá, že žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty byla zamítnuta, nikoli že řízení bylo zastaveno. Žalobcova argumentace v této části proto nevychází ze skutkového stavu, který plyne ze správního spisu a rovněž napadeného rozhodnutí.

32. Obstát nemůže ani námitka, že žalovaný pominul aktuální studijní výsledky žalobce. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce k odvolání nepřiložil žádné doklady vztahující se k aktuálnímu studiu na NEWTON, které měl podle svého tvrzení plnit od září 2025. Žalobce doložil pouze potvrzení o absolvování přípravného kurzu českého jazyka a odborných předmětů v období od 11. 10. 2022 do 13. 6. 2023, který ukončil na úrovni A1, a tomu odpovídající podklady, zejména výpis z informačního systému České zemědělské univerzity a záznam o výsledcích písemného testu a ústní zkoušky. Tyto listiny se vztahovaly pouze k dřívější vzdělávací aktivitě žalobce, jejíž rozhodné okolnosti již správní orgány znaly a nezpochybňovaly, nikoli k jeho aktuálně deklarovanému studiu. Žalovanému proto nelze vytýkat, že nepřihlédl k dokladům o aktuálním plnění studia, neboť je žalobce k odvolání nepředložil. Nadto pro posouzení věci nebylo rozhodné pouze izolované hodnocení aktuálně tvrzeného studia, ale celkové zhodnocení dosavadní pobytové a studijní historie žalobce. Samotné tvrzení o zahájení dalšího studia tak bez dalšího nemohlo vyvrátit důvodnou obavu správních orgánů, založenou na celém předchozím pobytovém a studijním vývoji žalobce.

33. Soud nepřisvědčil ani třetímu žalobnímu bodu. Námitka, ve které žalobce správním orgánům vytýkal, že se nezabývaly jeho aktuálním studiem na NEWTON, zejména docházkou, plněním studijních povinností a dosaženými studijními výsledky, se míjí s důvody napadeného rozhodnutí. Žádost žalobce nebyla zamítnuta proto, že by správní orgány dovodily nedostatečný pokrok v jeho aktuálním studiu, ale proto, že shledaly skutečnosti nasvědčující možnému zneužití požadovaného pobytového oprávnění k jinému než deklarovanému účelu. Pro posouzení věci proto nebylo rozhodné izolované hodnocení aktuálně tvrzeného studia, nýbrž celkové zhodnocení dosavadního pobytu a studijní historie žalobce. Žalobce (jak soud uvedl výše) navíc k odvolání nepředložil doklady vztahující se k aktuálnímu studiu na NEWTON. Doložil pouze listiny týkající se jeho dřívější vzdělávací aktivity. Žalovanému proto nelze vytýkat, že z těchto podkladů nedovodil aktuální studijní pokrok žalobce. Samotné tvrzení o zahájení dalšího studia nemohlo bez dalšího vyvrátit důvodnou obavu správních orgánů, která vycházela z celého předchozího pobytového a studijního vývoje žalobce.

34. Ze stejného důvodu nebylo rozhodné ani to, zda je k absolvování studia na NEWTON nezbytný pobyt žalobce na území. Podstatné bylo, zda aktuálně tvrzené studium v kontextu jeho dosavadního jednání vyvrací pochybnosti správních orgánů o skutečném účelu požadovaného pobytu.

35. Odkaz žalobce na výklad unijní úpravy týkající se nedostatečného pokroku ve studiu na uvedeném závěru nic nemění. Správní orgány v projednávané věci nerozhodovaly z důvodu nedostatečného pokroku v aktuálním studiu, ale z důvodu možného zneužití požadovaného pobytového oprávnění. Případný nedostatečný či nejasný studijní vývoj žalobce byl pouze jednou z okolností hodnocených v celkovém kontextu jeho pobytové historie.

36. Soud nepovažoval za přiléhavý ani odkaz žalobce na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 19 A 35/2024. Žalobce z tohoto rozhodnutí dovozoval, že závěr o samoúčelnosti studia musí být založen na konkrétním posouzení studijní aktivity cizince. S tímto obecným východiskem lze souhlasit. V projednávaném případě však správní orgány své závěry neopřely o obecnou úvahu, nýbrž o konkrétní okolnosti dosavadního pobytu žalobce (viz výše). Žalobcem citovaná judikatura proto nemůže sama o sobě zpochybnit závěr správních orgánů, který vycházel z odlišného skutkového stavu.

37. Soud závěrem zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť je z něj seznatelné, proč správní orgány nepovažovaly aktuálně deklarované studium za okolnost způsobilou vyvrátit pochybnosti plynoucí z předchozí pobytové a studijní historie žalobce (viz výše).

38. Konečně soud nepřisvědčil ani čtvrtému žalobnímu bodu, v němž žalobce namítal nepřezkoumatelnost posouzení přiměřenosti dopadů napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že se správní orgány přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce zabývaly v rozsahu odpovídajícím okolnostem zjištěným v řízení. Zohlednily zejména, že žalobce je svobodný, bezdětný, na území přicestoval v roce 2022, nemá zde rodinné příslušníky a své rodinné vazby má v zemi původu. Jejich úvaha je proto v tomto směru plně přezkoumatelná.

39. Bylo především na žalobci, aby tvrdil konkrétní okolnosti, pro které by na něj mělo mít napadené rozhodnutí nepřiměřený dopad nebo které by mu bránily vycestovat. Právě žalobci jsou totiž nejlépe známy jeho osobní poměry významné pro posouzení přiměřenosti rozhodnutí. Žádné takové skutečnosti však žalobce v průběhu správního řízení ani v podané žalobě neuvedl. Samotná délka pobytu žalobce na území ani skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno v průběhu studijního roku, závěr o nepřiměřenosti dopadů rozhodnutí neodůvodňují, pokud žalobce netvrdil žádné konkrétní osobní, rodinné či jiné poměry, pro které by pro něj vycestování představovalo nepřiměřený zásah.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

40. S ohledem na výše uvedené soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. Ve druhém výroku soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému správnímu orgánu žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 11. srpna 2026 Pavla Klusáčková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š