46 Ad 3/2026

Rubrum

46 Ad 3/2026-55 USNESENÍ Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Pavlou Klusáčkovou ve věci žalobce: Mgr. M. H. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 5. 2026 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného správního orgánu a žádal, aby soud uložil žalovanému povinnost ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku zahájit přezkumné řízení dle § 94 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve věci rozhodnutí ze dne 28. 4. 2023, č. j. MPSV-2023/30156-421/1, a posoudit, zda je toto rozhodnutí v souladu s právními předpisy, zejména s teologickým výkladem § 5 písm. c) bodu 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), ve světle důvodové zprávy ke sněmovnímu tisku č. 172 (V. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky).

2. V podané žalobě žalobce uvedl, že rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 17. 1. 2023, č. j. OLA-479/2023-CO, byl vyřazen z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu maření součinnosti s úřadem práce. Tvrdil, že se nedostavil na sjednanou schůzku z důvodu celodenní péče o svoji osmdesátiletou matku. Tento důvod nebyl uznán jako „vážný důvod“ dle zákona o zaměstnanosti. Odvolání žalobce bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 4. 2023, č. j. MPSV-2023/30156-421/1, zamítnuto. Namítal, že žalovaný aplikoval nesprávný, formalistický výklad § 5 písm. c) bodu 2 zákona o zaměstnanosti, když podmínil uznání péče o osobu starší 80 let formálním přiznáním stupně závislosti, a to v rozporu s původním smyslem zákona. Žalobce své tvrzení založil zejména na důvodové zprávě k novele zákona (sněmovní tisk č. 172), z níž podle něj plyne, že zákonodárce zamýšlel pouze terminologickou změnu, nikoli zpřísnění podmínek. Tím měl být porušen princip zákonnosti, zásada materiální pravdy a zákaz zneužití správního uvážení. Dne 24. 2. 2026 podal žalobce ministru práce a sociálních věcí podnět k zahájení přezkumného řízení, v němž tuto argumentaci systematicky rozvedl. Přes urgenci a předžalobní výzvu nebylo přezkumné řízení zahájeno. Podotkl, že podnět byl fakticky vyřízen úřední osobou, která se podílela na původním rozhodnutí (vedoucí oddělení Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 2 46 Ad 3/2026 odvolání a správních činností v oblasti zaměstnanosti) a je žalobcem označována za podjatou, čímž mělo dojít k porušení § 14 správního řádu. Ministr práce a sociálních věci následně postup žalovaného aproboval. Přezkumné řízení tak do současné doby nebylo zahájeno, přičemž prekluzivní lhůta pro jeho zahájení uplyne dne 19. 6. 2026.

3. Soud se předtím, než se zabýval žalobou samotnou, musel vypořádat s otázkou, zda se jedná o žalobu přípustnou.

4. Při své úvaze soud vyšel z následně uvedené právní úpravy: - Podle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“) ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. - Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn, a nelze proto v řízení pokračovat.

5. Žalobce zvolil jako žalobní typ žalobu na ochranu proti nečinnosti podle § 79 a násl. s. ř. s. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009-76, ze dne 29. 5. 2015, č. j. 2 Afs 34/2015-37) poskytuje uvedené ustanovení ochranu nikoli proti veškeré nečinnosti správního orgánu (správní orgán je nečinný, nekoná- li, ač mu to zákon ukládá), ale pouze proti formám nečinnosti, které zejména mají závažný dopad na práva účastníků. Těmito kvalifikovanými typy nečinnosti je jednak nevydání rozhodnutí ve věci samé, jednak nevydání osvědčení.

6. Co se rozumí rozhodnutím ve věci samé podle § 79 odst. 1 s. ř. s., se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 3. 2014, č. j. 4 Aps 7/2013‑25. Podle tohoto rozsudku se jedná o rozhodnutí „kterým se řízení před tímto správním orgánem končí, kterým je autoritativně řešena otázka, která byla předmětem tohoto řízení a které je principiálně přezkoumatelné ve správním soudnictví, tj. rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s.“.

7. V projednávaném případě žalobce podal dne 24. 2. 2026 podle § 94 odst. 1 správního řádu podnět k zahájení přezkumného řízení. Pro posouzení věci je proto rozhodná povaha tohoto podnětu, povaha úkonu, jímž na uvedený podnět správní orgán reaguje, jakož i povaha přezkumného řízení podle § 94 správního řádu.

8. Výše nastíněnými otázkami se opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, přičemž dospěl k následujícím závěrům: Přezkumné řízení je dozorčím prostředkem, jehož použití je zcela na vůli správního orgánu. K zahájení přezkumného řízení dochází pokud je dáno důvodné podezření, že konkrétním pravomocným nebo předběžně vykonatelným rozhodnutím byl porušen obecně závazný právní předpis. Přezkumnému řízení tedy podléhají výlučně rozhodnutí nezákonná, nikoliv však rozhodnutí věcně nesprávná, která nejsou v přímém rozporu se zákonem. Účastník může dát k zahájení přezkumného řízení pouze podnět, avšak nenáleží mu právo na jeho zahájení. Sdělení správního orgánu o tom, že podnět není důvodný a že přezkumné řízení zahájeno nebude, proto nijak nezasahuje do účastníkových práv a nepodléhá soudnímu přezkumu (viz např. rozsudek Nejvyššího Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 3 46 Ad 3/2026 správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 As 55/2007-71, č. 1831/2009 Sb. NSS, rozsudek ze dne 22. 6. 2016, č. j. 5 Ads 219/2015-17, ze dne 15. 7. 2015, č. j. 2 As 127/2015-24).

9. Z výše uvedeného pak pro projednávaný případ vyplývá, že vzhledem k tomu, že přezkumné řízení je dozorčím institutem založeným na uvážení správního orgánu a podnět k jeho zahájení nezakládá účastníku právo na zahájení řízení, má i reakce správního orgánu na podnět pouze informativní povahu. Sdělení o nezahájení přezkumného řízení proto nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s.; nejde tak o akt, jímž by se autoritativně končilo řízení nebo závazně řešil jeho předmět, ani o úkon přezkoumatelný podle § 65 s. ř. s. Jelikož správní orgán nemá na základě podnětu k zahájení přezkumného řízení povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, nemůže jeho postup (a to ani případná jeho absence) naplnit podmínky žaloby na ochranu proti nečinnost ve smyslu § 79 s. ř. s.

10. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nejsou splněny podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti podle § 79 odst. 1 s. ř. s. a tento nedostatek je neodstranitelný. Soudu tak nezbylo než podanou žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout.

11. K obdobnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Ans 3/2009-76, podle kterého žaloba na ochranu proti nečinnosti není přípustná, pokud se žalobce domáhá zahájení řízení o mimořádném opravném prostředku, který lze zahájit pouze z moci úřední, neboť v takovém případě chybí podmínky řízení podle § 79 s. ř. s., nebo v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 5 Ads 219/2015-17.

12. Námitka žalobce, podle které byl jeho podnět fakticky vyřízen podjatou osobou, jde nad rámec posouzení nečinnosti žalovaného. Uvedenou námitkou se soud v tomto řízní nemohl zabývat.

13. Pro úplnost soud doplňuje, že zvažoval, zda by v daném případě nebylo možno využít ochrany prostřednictvím zásahové žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. Soud však dospěl k závěru, že by ani tento prostředek ochrany k věcnému projednání žaloby nevedl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024, č. j. 5 Ads 319/2022-24).

14. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 3 věta prvá s. ř. s. Byla-li žaloba odmítnuta, žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů.

15. Poněvadž soud rozhodl ve věci samé, nerozhodoval již o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, neboť ten se stal bezpředmětným.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, Shodu s prvopisem potvrzuje M. S. 4 46 Ad 3/2026 v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 26. května 2026 Pavla Klusáčková v.r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje M. S.