48 A 18/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Ferfeckým ve věci žalobce: D. V. D., státní příslušnost X zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Kašparovo náměstí 2271/5, 180 00 Praha 8 proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalované z 12. 5. 2026, č. j. CPR-41643-6/ČJ-2025-930310-V237 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované z 12. 5. 2026, č. j. CPR-41643-6/ČJ-2025-930310-V237, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 12 269,40 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce, Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

1. Soud se v nynější věci zabývá zákonností rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, zejména vykonatelností výroku o počátku běhu doby, po níž nebude možné žalobci umožnit vstup na území, a řádným zjištěním skutkového stavu věci, pokud jde o postavení žalobce jako rodinného příslušníka občana Evropské unie (EU), resp. České republiky (ČR).

2. Soud předesílá, že žalobce k žalobě přiložil jak v záhlaví označené rozhodnutí ve věci správního vyhoštění, tak rozhodnutí z téhož dne č. j. CPR-41643-7/ČJ-2025-930310-V237, týkající se nákladů řízení o správním vyhoštění. Žalobce svými námitkami brojil proti vlastnímu správnímu vyhoštění, v záhlaví i v petitu žaloby ovšem označil ono druhé rozhodnutí žalované. Soud jej proto nejprve přípisem a poté usnesením z 11. 6. 2026 vyzval k vyjasnění tohoto rozporu – žalobce v podání z 12. 6. 2026 nepochopitelně zopakoval, že brojí proti rozhodnutí č. j. CPR-41643-7/ČJ-2025-930310-V237, jež bylo podle něj vydáno ve věci jeho odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění a že v nadpisu žaloby nesprávně označil rozhodnutí č. j. CPR-41643-6/ČJ-2025-930310-V237 (přestože to bylo naopak a rozhodnutí s pořadovým číslem 7 bylo uvedeno i v petitu žaloby). Zároveň však žalobce zcela jednoznačně potvrdil, že brojí proti rozhodnutí o správním vyhoštění a své pochybení označil za písařskou chybu. Soud tudíž v dalším vycházel z toho, že se skutečně jednalo jen o písařskou chybu, byť jinou, než popsal žalobce, a za předmět řízení považoval (čistě) rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce, resp. v záhlaví označené odvolací rozhodnutí žalované.

3. Žalobce pochází z X. Do ČR přicestoval již v r. 2008 za účelem podnikání. V r. 2012 byl uznán vinným z trestného činu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců (na nějž se vztahovala amnestie) a mj. i trestu vyhoštění v délce 3 let (vykonán 7. 1. 2016). Od té doby měl pobývat na území ČR, aniž svůj pobyt legalizoval. Dne 8. 4. 2025 se dostavil na policii z důvodu nutnosti vycestovat do X, kde v té době žili jeho dva synové, občané ČR. Dne 18. 5. 2025 vycestoval mimo schengenský prostor. Ve věci byla vyslechnuta i družka žalobce, jež vypověděla, že vycestoval do X, aby se tam staral o jejich syny. Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie (OCP), následně rozhodnutím z 6. 11. 2025, č. j. KRPA-114424-18/ČJ-2025-000022-SV (prvostupňové rozhodnutí), rozhodlo o správním vyhoštění žalobce dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v rozhodném znění (zákon o pobytu cizinců). OCP stanovil žalobci dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států EU a smluvních států, v délce 1 roku. Dobu k vycestování stanovil do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.

4. Žalobce se bránil odvoláním, jež obsahovalo jen části odstavců nesouvislého textu a které přes výzvu žalované blíže nedoplnil. Žalovaná přesto vyzvala OCP k doplnění podkladů, zejména pokud jde o pobyt nezletilých dětí žalobce, resp. péči o ně. Na základě doplněných podkladů, s nimiž žalovaná seznámila zástupce žalobce, pak žalovaná napadeným rozhodnutím jeho odvolání zamítla. Zmínila, že OCP správně stanovil dobu, od níž nelze umožnit žalobci vstup na území ke dni, kdy z území Schengenu vycestuje. Doba nemůže počít běžet před právní mocí rozhodnutí, svým dřívějším vycestováním tak neplnil žádnou povinnost; dřívější vycestování má však za následek úpravu počítání doby, již je nutné počítat od právní moci rozhodnutí o vyhoštění.

5. Dále žalovaná zdůraznila, že OCP vycházel z nesprávných/neaktuálních informací, nezpochybnila, že žalobce je zapsán v rodných listech jako otec obou dětí. Žalobci se však nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že o děti, resp. o jedno z nich (druhé se mělo vrátit do ČR) ve X pečuje ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 15a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na závažnost pochybení žalobce považovala žalovaná uložení správního vyhoštění v délce 1 roku za přiměřené. S partnerkou si dokázali dříve rozdělit péči o děti v době odloučení, pro jejich společný život se nic nezmění. Nezletilí synové nadto již předtím žili po dobu 2 let odděleně od rodičů u babičky ve X.

II. Obsah žaloby

6. Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou, v níž se domáhal jeho zrušení (viz i výše). Vznesl tři žalobní body.

7. V prvé řadě namítal, že zákon nestanovuje pravomoc správního orgánu stanovit počátek doby, od kdy nelze umožnit vstup cizince na území. Prvostupňové rozhodnutí je proto nezákonné, resp. nicotné. Žalobce je takovým zněním výroku dotčen, jelikož území opustil již 18. 5. 2025, v jeho případě tak vůbec den, od kdy se má doba počítat, nenastane. Nelze jí přitom stanovit ani se zpětnou účinností od 18. 5. 2025. Žalobce dodal, že na uvedené poukázal i ve svém odvolání, přičemž reakce žalované je nepřezkoumatelná, není zřejmé, na základě čeho by stanovená doba měla běžet od právní moci rozhodnutí, tj. v rozporu s tím, jak bylo rozhodnutím určeno.

8. Za druhé žalobce připomněl, že již v odvolání namítal, že o syny pečoval až do jejich odjezdu k babičce do X a že se o ně nepřetržitě stará i ve X. Žalovaná reagovala tak, že s ním žije jeden syn a ten tráví část dne ve škole. To ovšem neznamená, že o něj po zbytek dne žalobce nepečuje. V řízení vedeném z moci úřední nemohla žalovaná žalobci vytknout, že skutečnou péči o syny (syna) neprokázal – měla jej vyzvat k součinnosti. Žalobce odmítl i dle něj zcela obecný závěr žalované, která označila výpověď jeho družky za nevěrohodnou; připomněl, že ta byla poučena o povinnosti vypovídat pravdu.

9. Za třetí žalobce v odvolání rovněž namítal i zásadní a nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce. Hodnocení OCP bylo nedostatečné a nezabývalo se zájmy nezletilých dětí ani výpovědí žalobcovy družky. Žalovaná se s tím vypořádala nedostatečně, nepřihlédla k tomu, že žalobce neměl na území ČR povolení k pobytu a že k rozdělení rodiny nedošlo dobrovolně. Právě správní vyhoštění brání žalobci v získání pobytového oprávnění a opětovném sloučení rodiny. Správní orgány obou stupňů se konečně nezabývaly nejlepším zájmem obou nezletilých synů.

III. Vyjádření žalované, replika a další postup řízení

10. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Předně zdůraznila, že odvolání neobsahovalo argumentaci zmiňovanou v žalobě, nemohla se jí proto blíže zabývat. Z odvolání bylo možné dovodit toliko snahu o získání statusu rodinného příslušníka občana EU (ČR), čímž se žalovaná v napadeném rozhodnutí zabývala. Dále se žalovaná ve vyjádření podrobně věnovala otázce určení počátku, od kterého se počítá doba, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území. Zdůraznila, že její úvahy vycházely z jednotných unijních pravidel. Právní předpisy neřeší různé varianty, například, že v případě dřívějšího vycestování se má lhůta počínat od právní moci rozhodnutí, konkrétní řešení je utvářeno praxí. Postup žalované nemohl žalobce zkrátit na jeho právech. Ohledně ostatních námitek odkázala žalovaná na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

11. Žalobce pak v replice z 3. 7. 2026 připustil, že z důvodu technické chyby při odvolání nedošlo k odeslání kompletního textu; k replice jej pak pro přehlednost přiložil v úplné podobě.

12. Soud dodává, že o řízení vyrozuměl též družku žalobce a jeho děti (prostřednictvím jejich matky), jež by vzhledem k žalobní argumentaci přicházely v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení. Ve stanovené lhůtě však svá práva neuplatnili, soud s nimi proto jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

13. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná; učinila tak po vyčerpání řádných opravných prostředků a včas. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

14. Soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání, když s takovým postupem ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. účastníci řízení souhlasili a soud neshledal jiný důvod jednání nařídit. Důvodnost žaloby bylo možné posoudit na základě obsahu předloženého správního spisu, jimž se samostatně nedokazuje.

15. Žaloba je důvodná.

16. S ohledem na vývoj žalobní argumentace oproti odvolání (jeho doplnění) nacházejícím se ve správním spise a na zmínku o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, soud pro pořádek předesílá, že žalované nelze klást k tíži, že se výslovně nevypořádala s argumenty, jež žalobce v odvolání reálně nevznesl (případné technické problémy při odeslání zprávy jdou za ním, zvláště, pokud byl na zjevné nedostatky odvolání řádně upozorněn). Z hlediska přezkoumatelnosti soud zdůrazňuje, že se žalovaná obsahem odvolání zabývala. Žalobce byl nejprve OCP vyzván k odstranění jeho vad (výzva z 9. 12. 2025), přesto ten žalované zaslal opět tentýž soubor, obsahující jen fragmenty argumentace, jež se vztahovala primárně k otázce otcovství žalobce a jeho péče o syny. K tomu se žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí též vyjadřovala; v tomto směru OCP uložila i doplnění podkladů. Ve zbytku se pak uplatní § 89 odst. 2 správního řádu, podle kterého odvolací orgán přezkoumá soulad prvostupňového rozhodnutí s právními předpisy, jeho správnost přezkoumává jen v rozsahu odvolacích námitek. Žalovaná tak logicky vycházela z obsahu odvolání, přičemž ale přezkoumatelně uvedla své úvahy z hlediska souladu prvostupňového rozhodnutí se zákonem.

17. Dále soud přistoupil k posouzení námitky nezákonnosti či nicotnosti stanovení počátku doby, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území (doby zákazu vstupu a pobytu).

18. Žalobci bylo uloženo správní vyhoštění dle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o pobytu cizinců. Podle něj policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn.

19. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je se správním vyhoštěním spojeno stanovení doby k vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států; tu policie stanoví v rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobci byla ve výroku prvostupňového rozhodnutí stanovena doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, v délce 1 roku, přičemž její počátek byl stanoven ode dne, kdy vycestuje z území Evropské unie a smluvních států.

20. Žalobce určení počátku běhu doby zákazu vstupu a pobytu výše uvedeným způsobem zpochybňuje, přičemž poukazuje na to, že vycestoval daleko dříve a prvostupňovým rozhodnutím stanovený den nikdy nenastane. Není také jasné, jak žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodila, že v případě žalobce se doba, po níž mu není umožněn vstup na území, počítá od právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.

21. Soud v prvé řadě zdůrazňuje, že posledně citované ustanovení policii nijak výslovně neomezuje v tom, k jakému okamžiku počátek doby zákazu pobytu určí. To lze dovodit již z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (NSS) z 24. 1. 2012, č. j. 1 As 106/2010 - 83, č. 2586/2012 Sb. NSS, zejména pak jeho bodu 29. V každém případě tomu však být dříve, než právní mocí rozhodnutí o vyhoštění (jako příklad NSS zmínil navázání počátku na uplynutí lhůty k vycestování, v bodě 24 pak jako nejracionálnější označil právě okamžik, kdy cizinec území skutečně opustí). V usnesení z 20. 11. 2025, č. j. 5 Azs 221/2025 - 20, zejména bodech 13 a 14, NSS navázání počátku doby zákazu pobytu na území bez dalšího akceptoval (zdůraznil zde též, že případné pochybení policie by obecně představovalo nezákonnost, nikoli nicotnost rozhodnutí).

22. Policie tudíž nepochybně může navázat počátek běhu doby zákazu vstupu a pobytu právě na faktické opuštění území. S ohledem na unijní rozměr věci by to dokonce mělo být pravidlem. To vychází již z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 26. 7. 2017, ve věci C-225/16, Ouhrami, podle kterého musí být čl. 11 odst. 2 směrnice 2008/115/ES1 vykládán v tom smyslu, že délka zákazu vstupu musí být počítána ode dne, kdy dotyčný skutečně opustil území členských států.

23. Odpovídá to i pozdější unijní úpravě spojené s prováděním záznamů do Schengenského informačního systému (SIS), na níž poukazuje žalovaná, ač tato úprava výslovně neříká, k jakému okamžiku mají vnitrostátní orgány počátek běhu doby zákazu pobytu stanovit. Žalovaná vycházela z toho, že navázání počátku běhu doby zákazu vstupu a pobytu na skutečné opuštění území souvisí se zahájením funkčnosti SIS podle nařízení 2018/18612 a nařízení 2018/1862 k 7. 3. 2023 [k tomu viz rozhodnutí Komise (EU) 2023/201]. Žalovaná zdůraznila, že dle čl. 2 bodu 3) nařízení 2018/18603 se rozhodnutím o navrácení rozumí správní nebo soudní rozhodnutí nebo akt, kterým se rozhoduje nebo prohlašuje, že pobyt státního příslušníka třetí země je neoprávněný, a kterým se ukládá nebo prohlašuje povinnost návratu (jako rozhodnutí o správním vyhoštění v nynější věci). V souladu s čl. 3 odst. 1 téhož nařízení pak členské státy musí vkládat do SIS záznamy za účelem ověření, zda byla splněna povinnost návratu, a na podporu výkonu rozhodnutí o navrácení; záznam se vkládá bezodkladně po vydání rozhodnutí. Lze přisvědčit žalované, že členské státy díky tomuto postupu sledují splnění povinnosti cizincem – faktické opuštění území. Dále pak dle čl. 24 odst. 3 nařízení 2018/1861 platí, že členský stát zajistí, aby záznam o odepření vstupu a pobytu nabyl účinku v SIS, jakmile dotčený státní příslušník třetí země opustí území členských států, nebo co nejdříve poté, co vkládající členský stát obdrží jasné informace o tom, že státní příslušník třetí země opustil území členských států, a to s cílem předejít jeho opětovnému vstupu. Přestože se tím přímo neupravuje počátek doby zákazu 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1861 ze dne 28. listopadu 2018, o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému (SIS) v oblasti hraničních kontrol, o změně Úmluvy k provedení Schengenské dohody a o změně a zrušení nařízení (ES) č. 1987/2006 3 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí vstupu a pobytu, vyplývá z toho, že záznam v SIS má nabýt účinnosti, jakmile cizinec území Schengenu fakticky opustí. Potom je logické na tento okamžik obecně vázat stanovení počátku doby, po níž nelze cizinci umožnit vstup na území.

24. Podle soudu tak lze učinit i v případě, pokud cizinec již dříve (před právní mocí rozhodnutí o správním vyhoštění) fakticky vycestoval a znovu tak již vycestovat nemůže. Nečiní to totiž výrok prvostupňového rozhodnutí nezákonným či dokonce nicotným. Jistě, vhodnější by v takovém případě zřejmě bylo navázání počátku běhu na právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění či jeho vykonatelnost; vnitrostátní úprava ostatně takový postup stricto sensu nevylučuje. Jak ovšem správně uvedla žalovaná v napadeném rozhodnutí i vyjádření k žalobě, právě to daný výrok v nynější věci fakticky znamená. Ač je formulován v budoucím čase, jeho význam nelze rozumně vyložit jiným způsobem, než že dopadá na jakýkoliv okamžik vycestování cizince, tudíž případně i do minulosti – podstatné je, že je takový okamžik objektivně určitelný. Pokud přitom žalobce vycestoval, jak tvrdí, (posléze) uloženou povinnost tím splnil. Rozhodnutí o správním vyhoštění tak bylo vykonáno a není co dalšího v tomto ohledu vykonat.

25. K tomu pak přistupuje další logický závěr, a to, že počátek běhu doby zákazu vstupu a pobytu zároveň nemůže být stanoven dříve, než nastala právní moc rozhodnutí, neboť dříve žalobce žádnou povinnost neměl a svým vycestováním tak žádnou povinnost neplnil. Nejdříve tak mohla tato doba běžet právní mocí rozhodnutí o správním vyhoštění. Ostatně, teprve od tohoto okamžiku by žalobci byl zabráněn vstup na území ČR (srov. evidenci nežádoucích osob a § 154 odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců), předtím se do ČR mohl vrátit. Žalovaná pak připomněla, že v mezidobí mezi jeho vycestováním, jež bylo evidenčně ověřeno, a vydáním prvostupňového rozhodnutí dne 6. 11. 2025 (viz výše) se ostatně mohl vrátit do jiného členského státu, aniž by to žalovaná byla schopna zjistit, a na území členských států tak teoreticky může dosud pobývat.

26. Bude tedy na žalobci, aby při pokusu o vstup na území ČR či jiného členského státu osvědčil, kdy naposledy z území Schengenu vycestoval. Pokud se tak stalo před právní mocí rozhodnutí o správním vyhoštění, je logickým důsledkem výše popsaného výroku prvostupňového rozhodnutí to, že se bude běh doby zákazu vstupu a pobytu počítat od tohoto vycestování, avšak s přihlédnutím k tomu, že doba nemohla začít běžet před právní mocí rozhodnutí. Pro takový závěr není nutná existence konkrétního ustanovení zákona o pobytu cizinců či unijního práva, jež by tuto skutečnost výslovně upravovalo.

27. Výklad žalované je přitom pro žalobce příznivější, než jak by vyplývalo z jím odkazovaného § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého se do doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, nezapočítává doba, po kterou není rozhodnutí o správním vyhoštění vykonatelné. Smyslem tohoto ustanovení bylo dle důvodové zprávy k zákonu č. 303/2011 Sb. vyloučit běh doby zákazu vstupu a pobytu do okamžiku, než bude rozhodnutí o správním vyhoštění skutečně vykonatelné (jednak uplynutím doby stanovené k vycestování a zejména vyřízením případné správní žaloby s odkladným účinkem dle § 172 odst. 3 zákona pobytu cizinců či odpadnutím jiné „překážky“ vycestování). Jinými slovy, aby tato doba neběžela v momentě, kdy ještě cizinec není nucen vycestovat. Neznamená to ovšem, že má být počátek běhu doby zákazu vstupu a pobytu automaticky stanovován k okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí, ale „pouze“ to, že tato doba nezačne před vykonatelností běžet.

28. Soud podotýká, že pokud již dříve cizinec vycestoval, byl by takový postup v jeho neprospěch a přinejmenším na první pohled v rozporu s výše popsaným rozsudkem SDEU ve věci Ouhrami. Soud nepřehlíží např. rozsudek NSS z 26. 3. 2021, č. j. 4 Azs 324/2020 - 38, který zmínil, že i v momentě, kdy cizinec vycestoval před vykonatelností rozhodnutí, počíná běh doby až jeho vykonatelností, nicméně NSS se nijak nevypořádal s rozsudkem Ouhrami. V každém případě, i kdyby platil tento výklad NSS, § 118 odst. 4 zákona o pobytu cizinců by znamenal nanejvýš to, že doba zákazu vstupu a pobytu nepočne běžet do okamžiku vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění (tedy právní mocí tohoto rozsudku). V žádném případě to s ohledem na výše uvedené neznamená, že byl výrok prvostupňového rozhodnutí stanoven nezákonně či nicotně. I v takovém případě by jej bylo možné realizovat kombinací obou nutných podmínek: splněním podmínky faktického vycestování i nabytí vykonatelnosti rozhodnutí. Počátek běhu doby, po níž nelze žalobci umožnit vstup na území, tudíž lze i v takovém případě objektivně určit.

29. Soud tak mohl přistoupit k posouzení druhého žalobního bodu. Ten se týkal posouzení otázky, zda žalobce pečuje o svého syny, resp. syna, s nímž má pobývat ve X. Žalobce se totiž dovolává postavení rodinného příslušníka občana EU (ČR), což ovlivňuje možnost jeho správního vyhoštění. Občana EU nebo jeho rodinného příslušníka lze totiž vyhostit pouze v případě, že ohrožuje bezpečnost státu, závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, nebo ohrožuje veřejné zdraví (§ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců).

30. Podle § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je rodinným příslušníkem občana EU jeho rodič, jde-li o občana EU mladšího 21 let, o kterého rodič skutečně pečuje. Na základě § 15a odst. 2 téhož zákona se dané ustanovení použije i na rodinného příslušníka občana ČR. Soud k tomu dodává, že zákon nevyžaduje, aby občan ČR na území fakticky pobýval, rozhodující je přihlášení k trvalému pobytu. Žalovaná přitom nezpochybňuje, že žalobce je zapsán jako otec v rodném listě svých synů, narozených 12. 5. 2015, resp. 3. 6. 2019, přihlášených v ČR k trvalému pobytu.

31. Spor mezi stranami spočívá v tom, zda žalobce o své děti (přinejmenším o staršího syna, s nímž má pobývat ve X) pečuje. V průběhu řízení před OCP byla 2. 7. 2025 vyslechnuta T. T. N., která vypověděla, že žalobce je její přítel a že jsou spolu už 15 let. Mají dva syny, žili ve společné domácnosti. Žalobce ale musel odjet do X se postarat o syny, kteří tam pobývali 2 roky u babičky, jež se kvůli věku již o ně starat nemůže. Jsou v kontaktu každý den, volají si a píšou přes Facebook, do roka plánují svatbu. Partnerka dojíždí za prací do X, žalobce se tudíž stará o děti (jelikož nemá povolení k pobytu, nemůže se o ně starat zde). Jako rodina by chtěli žít v České republice. Partnerka dále uvedla, že synové ve X chodí do školky a školy, kam je žalobce vozí, vyzvedává je, stará se o domácnost, vaří a zajišťuje potřeby dětí, hraje s nimi a zajišťuje jejich spojení. Dodala, že pokud by se nemohl žalobce do ČR vrátit, nemohou se vrátit ani synové.

32. Žalovaná dále uložila OCP doplnění podkladů. Ten jednak požádal o provedení pobytové kontroly na adrese X, při níž majitelka domu dne 11. 2. 2026 uvedla, že žalobce zde bydlel do května 2025, kdy odcestoval do X. V prosinci 2025 tam odcestovala i jeho partnerka, jež se nyní střídavě zdržuje v X a v ČR (právě na uvedené adrese); synové se zdržují ve X. Žalobce byl výzvou z 3. 3. 2026 vyzván k prokázání skutečné péče o syny, k čemuž sdělil adresu ve X, na níž žije se starším synem, kterého vyživuje, stará se o něj a ten chodí ve X do školy. Mladší syn se vrátil do ČR a žije s matkou. K prokázání těchto skutečností navrhl výslech matky svých synů.

33. Žalovaná uzavřela, že žalobce ve smyslu § 52 správního řádu nijak neprokázal, že by o svého syna ve X skutečně pečoval (bez součinnosti účastníka přitom nelze ani v řízení zahájeném z moci úřední některé skutečnosti zjistit). Výpověď družky žalobce žádným způsobem neprokázala pravdivost jeho tvrzení, partnerka má navíc osobní zájem na tom, aby žalobce nebyl vyhoštěn – chce, aby mohli všichni žít v ČR jako rodina, jelikož pracuje v Německu a bez žalobce se tak nezvládne starat o děti. K jejímu opětovnému výslechu tak žalovaná nepřistoupila. O okolnostech péče o syna ve X má jen zprostředkované informace, současně má na výsledku řízení osobní zájem a je proto pro podjatost nevěrohodná. Žalovaná dodala, že dříve se o syny starala po dobu 2 let babička. I když matka dětí vypověděla, že již péči babička kvůli věku nezvládá, ve X pobývá již jen jeden ze synů a ten chodí do školy; nevyžaduje tak nepřetržitou péči. Tvrzení žalobce a jeho partnerky tak může být účelové, nehledě na to, že je nepodložené.

34. Soud se s těmito závěry prozatím nemohl ztotožnit. Přestože žalobce jistě mohl být aktivnější a snažit se předložit i další důkazní prostředky, zjištění skutkového stavu a následné zdůvodnění žalované považuje soud za nedostatečné. Byť si toho byla žalovaná vědoma, je nutné zdůraznit, že v projednávané věci nejde o řízení o žádosti, v němž tíží břemeno tvrzení i důkazní primárně žadatele, ale o řízení, jímž má být z moci úřední uložena povinnost – v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu platí, že v takovém případě je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci tak leží primárně na správním orgánu.

35. Jistě, soud nepřehlíží, že dle § 52 správního jsou účastníci povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení a že správní orgán není návrhy účastníků vázán. Správní orgán se však nemůže zříct své odpovědnosti za zjištění skutkového stavu věci (srov. i § 3 správního řádu). Skutkový stav musí zjistit alespoň v takové míře, aby mohl věc správně právně posoudit, tedy aby věděl, jakou právní normu vlastně aplikovat (zmíněný § 52 ostatně dodává, že správní orgán vždy však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci).

36. Zdali je žalobce rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, přitom pro posouzení věci rozhodné bylo, neboť by žalovaná musela aplikovat ještě další ustanovení (§ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců). Správní vyhoštění by pak bylo možné stanovit jen za splnění tam uvedených a přísnějších podmínek, jimiž se (logicky) žalovaná dosud nezabývala. Zjištění, zda žalobce o své syny (syna) ve X skutečně pečuje tak bylo pro nynější věc určující. Bylo na žalované, aby podrobně zkoumala, zda je podmínka skutečné péče splněna.

37. Pokud jde o pojem skutečné péče, judikatura správních soudů se již vyjadřovala k tomu, co se jím rozumí. Musí jít o faktický výkon rodičovské role, který není jen formální, ale znamená skutečný podíl na výchově a péči; nemusí ovšem jít o výlučnou či nepřetržitou péči (viz např. již rozsudky NSS z 31. 1. 2019, č. j. 10 Azs 178/2018 - 37, č. 3869/2019 Sb. NSS, či z 6. 11. 2019, č. j. 6 Azs 149/2019 - 42). Uzavřít o naplnění podmínek § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců lze i v situaci, kdy cizinec fakticky nepobývá ve společné domácnosti (ale v důsledku zákazu vstupu a pobytu v cizině). Přesto je nutné případné přetrvání péče zkoumat, například, zda cizinec udržuje s dítětem kontakt, zda přispívá na chod domácnosti, jak vypadalo rodinné soužití, resp. péče o dítě před odjezdem; relevantní jsou i úmysly cizince a jeho partnera/ky do budoucna (rozsudek NSS z 22. 6. 2022, č. j. 5 Azs 124/2020 - 29).

38. Na základě dosud zjištěného skutkového stavu věci soud rozhodně nemůže vyloučit, že žalobce (přinejmenším) o svého staršího syna skutečně pečuje. Předně, řada zjištění a indicií svědčí o tom, že tomu tak je. Nejde jen o tvrzení žalobce, ale o dřívější výslech manželky, nebo skutečnost, že žalobce do X odcestoval v době, kdy k tomu ještě nebyl správním rozhodnutím nucen. Od okamžiku svého prvního výslechu dne 8. 4. 2025 přitom žalobce zmiňoval, že do X hodlá odcestovat, aby mohl pečovat o své syny, kteří žijí u jeho rodičů, a následně se do ČR vrátit. Prakticky totéž uváděla jeho partnerka při výslechu. Ta rovněž plausibilně vysvětlila, že se sama kvůli práci o děti starat nemůže; srozumitelně též popsala, že babička ve X již na péči o děti nestačí. Partnerka žalobce rovněž popsala, co péče o syny obnáší. Do jí předestřeného obrazu v zásadě zapadají i informace zjištěné při pobytové kontrole v místě jejího bydliště (dřívější přítomnost žalobce na dané adrese, jeho odjezd do X, dojíždění partnerky žalobce do X).

39. Žalované nelze upřít, že se snažila napravit nedostatky prvostupňového rozhodnutí, jež vycházelo z neaktuálních a nepravdivých skutečností. Nelze jí upřít ani to, že žalobci poskytla prostor, aby aktuální podobu a rozsah péče o své děti prokázal a že ten reagoval poměrně stručným podáním, v němž k důkazu navrhl toliko zopakování výslechu své partnerky. Přesto dle soudu žalovaná pochybila: žalobci vytýká, že svá tvrzení nijak neprokázal, nicméně z provedeného výslechu partnerky vyplývá v zásadě standardní péče rodiče o děti (doprava do školy/školky, péče o domácnost, strava, hry, spojení s matkou), dřívější společné soužití a rovněž zájem o společné soužití rodiny po návratu do ČR. To vše jsou z hlediska výše citované judikatury relevantní okolnosti. Pokud její výslech navrhnul žalobce opětovně, nelze říct, že by neposkytl potřebnou součinnost, resp. k prokázání svých tvrzení nenavrhl důkazy. Ač jde pro žalovanou o důkazně složitou situaci, totéž platí i pro žalobce, který se nachází ve X.

40. Návrh na provedení důkazu je možné neakceptovat pouze za situace, kdy tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále tehdy, pokud důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost, tzn. nedisponuje vypovídací potencí, či pro jeho nadbytečnost, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním řízení bez důvodných pochybností postavena najisto (např. rozsudek NSS z 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, č. 618/2005 Sb. NSS).

41. Soud má za to, že ani jeden z těchto tří důvodů naplněn nebyl. Žalovaná uvedla, že partnerka žalobce má jen zprostředkované informace a že její výpověď není věrohodná, jelikož má zájem na návratu žalobce (celé rodiny) do ČR. Tyto argumenty žalovaná blíže nespecifikovala a nezdůvodnila. Soud samozřejmě nezpochybňuje, že partnerka žalobce není fyzicky ve X, nicméně i s ohledem na obsah její dřívější výpovědi nepochybně může mít představu, jakým způsobem žalobce a její syn (či oba synové) ve X fungují. A to už jen z komunikace se žalobcem, synem (syny) či širší rodinou. Bez toho, aniž ji žalovaná znovu vyslechla, nemohla průkaznost její výpovědi takto předjímat. Tím spíše ne v situaci, kdy řádně nevyhodnotila její původní výpověď, k níž se vyjádřila jen stručně a obecně.

42. Jde-li o pak o údajnou nevěrohodnost výpovědi, ani ta nemůže být bez dalšího důvodem neprovedení důkazu – nelze předjímat, že partnerka žalobce nebude vypovídat pravdu jen pro svůj vztah se žalobcem či zájem o jeho návrat, který umožní žít celé rodině v ČR. Takový závěr lze případně učinit až posléze, na základě volného hodnocení této výpovědi, resp. všech provedených důkazů. Zájem na návratu žalobce ostatně může svědčit naopak o silných rodinných vazbách a o důležitosti žalobce pro výchovu dětí a péči o ně z důvodu pracovního vytížení jeho partnerky. Jinými slovy posilovat pozici žalobce (srov. bod 37 výše).

43. Zmínila-li dále žalovaná možnou účelovost výpovědi s ohledem na to, že starší syn chodí do školy a nevyžaduje tak neustálou péči (zřejmě tím implikovala, že se o něj mohla nadále starat babička), jde o tvrzení ryze spekulativní. Není zřejmé, jak to vylučuje závěr o skutečné péči žalobce o syna, zvláště, pokud o zdravotním stavu babičky není nic známo. Pokud žalobce do X reálně vycestoval ještě v průběhu řízení o správním vyhoštění, indikuje to naopak spíše to, že péče o děti byla potřeba. Nutno pak doplnit, že sama školní docházka jedenáctiletého dítěte jistě neznamená, že jinak nevyžaduje rodičovskou péči.

44. Soud tudíž uzavírá, že prozatím nemůže obstát závěr žalované, podle níž žalobce nijak neprokázal, že o svého syna, jakožto českého občana s trvalým pobytem v ČR, ve X skutečně pečuje. Takový závěr nemá oporu ve správním spise, který obsahuje přinejmenším výpověď družky žalobce, jež určitou péči v relativně konkrétní podobě potvrzuje. Žalovaná řádně (konkrétně a přesvědčivě) nezdůvodnila, proč přesto tuto výpověď nepovažuje za průkaznou či věrohodnou; v této části je tudíž napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné a v rozporu s obsahem správního spisu. Zároveň není pravda, že žalobce později nenavrhl k prokázání péče o syna žádné důkazy, neboť k aktuální situaci opětovně navrhl výslech své družky. Ani zdůvodnění neprovedení této výpovědi nemůže s ohledem na výše uvedené obstát. Jednalo se přitom o důkazní návrh, jenž potenciálně mohl vést k prokázání tvrzení žalobce. Pokud proveden nebyl, ač žalovaná řádně nezdůvodnila proč, jde o vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. V konečném důsledku tak postup žalované naplňuje všechny tři důvody dle § 76 odst. 1 s. ř. s.

45. Pouze pro úplnost, protože žalovaná tuto rovinu nijak nezdůrazňuje/nezpochybňuje, soud dodává, že pro naplnění postavení rodinného příslušníka podle § 15 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, resp. pro aplikaci § 119 odst. 2 uvedeného zákona, není formálně vyžadováno, aby se občan EU (ČR) fakticky nacházel na území ČR. Jakkoli je smyslem a účel přísnějšího nastavení správního vyhoštění minimalizovat dopady na české občany vyžadující péči (ti by se tak logicky měli nacházet v ČR) a situace jako v nynější věci bude spíše výjimečná, i tak může být stále naplněn smysl a účel zákona – nezletilý syn žalobce může mít zájem se vrátit do ČR, kde bude vyžadovat péči svého otce (vzhledem k pracovnímu vytížení matky).

46. Konečně, jde-li o třetí žalobní bod (otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění), jeho posouzení je s ohledem na právě uvedené předčasné. Soud se jím tudíž blíže nezabýval.

V. Závěr a náklady řízení

47. Soud shledal žalobu důvodnou, proto výrokem I podle § 76 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. napadené rozhodnutí zrušil. Zároveň v souladu s § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci k dalšímu řízení, v němž bude žalovaná shora vyjádřeným právním názorem soudu vázána (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení žalovaná opětovně vyhodnotí dosavadní skutková zjištění ohledně postavení žalobce jako rodinného příslušníka občana EU (ČR) ve smyslu § 15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Přezkoumatelně a přesvědčivě se vypořádá s obsahem dřívějšího výslechu partnerky žalobce a neshledá-li jiný závažný důvod pro neprovedení její opětovné výpovědi, v dalším řízení ji vyslechne a bude-li považovat za nutné prokázat péči o syna i jiným způsobem, žalobce k předložení jiných důkazních prostředků vyzve.

48. Soud dodává, že v důsledku zrušení napadeného rozhodnutí nemůže fakticky obstát ani rozhodnutí ve věci nákladů řízení, jež má akcesorickou povahu. Soud jej však zrušit nemohl, neboť to (ani po vyjasnění žalobcem), formálně nebylo předmětem nynější žaloby.

49. Výrok II o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. a pravidla úspěchu ve věci. Procesně úspěšný žalobce byl osvobozen od úhrady soudního poplatku, byl však zastoupen advokátem. Náklady na právní zastoupení spočívají v odměně za 2 úkony právní služby (příprava a převzetí věci a sepsání žaloby; v případě repliky šlo fakticky jen o zaslání úplného odvolání, nelze jí proto považovat za účelný výdaj) podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění od 1. 1. 2025 (advokátní tarif), v částce 4 620 Kč za jeden úkon, celkem 9 240 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 advokátního tarifu], a náhradě hotových výdajů za 2 úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Zástupce žalobce je plátcem DPH, odměna se tak zvyšuje o částku příslušné sazby (2 129,40 Kč). Celkem jde tedy o částku 12 269,40 Kč, kterou je žalovaná povinna uhradit k rukám zástupce žalobce. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u NSS, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručen. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 21. července 2026 Mgr. Jan Ferfecký v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.