48 A 22/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Ferfeckým ve věci žalobce: M. J., narozen X státní příslušnost X zajištěn v x proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie Inspektorát cizinecké policie Praha Ruzyně sídlem Aviatická 1050/16, Praha 6 o žalobě proti rozhodnutí žalované z 2. 6. 2026, č. j. CPR-20549-12/ČJ-2026-930504 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalované z 2. 6. 2026, č. j. CPR-20549-12/ČJ-2026-930504, se ruší.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh správního řízení

1. Soud v nynější věci přezkoumával rozhodnutí o zajištění žalobce za účelem jeho předání do X dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (Dublinské nařízení). Zabýval se zejména realizovatelností účelu zajištění (předání do X) vzhledem k namítaným systematickým nedostatkům tamějšího azylového systému a přiměřeností délky zajištění.

2. Ze správního spisu vyplývá, že žalobce pochází ze X. V r. 2026 požádal o azyl v X, dne 30. 5. 2026 byl kontrolován na Letišti Václava Havla Praha, kdy se prokázal nejdříve padělaným X cestovním dokladem a posléze X průkazem žadatele o azyl. Následně byl zadržen v režimu trestního řádu a předveden před soud. Poté, co obdržel trestní příkaz, byl soudem propuštěn a eskortován k úkonům spojeným s rozhodnutím o správním zajištění. V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaná rozhodla podle § 129 odst. 1 (resp. odst. 3; pozn. soudu) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (zákon o pobytu cizinců), o zajištění žalobce na dobu 60 dnů.

3. Vzhledem k tomu, že se žalobce nemohl odvolat (§ 129 odst. 3 in fine uvedeného zákona), bránil se proti zajištění žalobou podanou prostřednictvím žalované ke zdejšímu soudu (žaloba se správním spisem byla soudu předložena 23. 6. 2026).

II. Obsah žaloby

4. Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, považuje jej za nepřezkoumatelné a nezákonné. Vznesl dva základní žalobní body.

5. V prvé řadě zdůraznil, že zápis (dřívější registrace) v systému EURODAC bez dalšího neopravňuje žalovanou k zajištění žalobce. Musí být splněny i další podmínky, což se v projednávané věci nestalo. Konkrétně žalobce upozornil na jednu podmínku, spočívající v realizovatelnosti účelu zajištění. Pokud to není reálně možné, nelze rozhodnout o zajištění cizince. Žalovaná podle žalobce dostatečně nezkoumala situaci azylového řízení v X, odůvodnění není dostatečné (konkrétní a individualizované) a jediný podklad, na nějž poukázala není součástí správního spisu. Není tak zřejmé, zda lze vůbec uvažovat o předání žalobce do X s ohledem na čl. 3 odst. 2 Dublinského nařízení.

6. Žalobce odmítl, že by neexistovala závazná rozhodnutí soudů zpochybňující podobu X azylového systému. K tomu poukázal na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) z 21. 1. 2011, ve věci M.S.S. proti Belgii a Řecku (č. 30696/09), a z 15. 10. 2024, ve věci H.T. proti Německu a Řecku (č. 13337/19) či rozsudek Soudního dvora Evropské unie (SDEU) z 21. 12. 2011 ve spojených věcech N.S. a M.E., C-411/10 a C-493/10. Poukázal i na rozsudek švýcarského spolkového správního soudu z 12. 6. 2025, F-5298/2024, který požaduje prošetření situace žadatelů v X před rozhodnutím o jejich přemístění. Žalobce připustil, že situace se samozřejmě mohla zlepšit, je mu známo, že Evropská komise loni poukázala na zlepšení kapacit, situace se však nezlepšila natolik. Například Hebrew Immigrant Aid Society (HIAS) v článku z června 2025 informovala o společném prohlášení humanitárních organizací, podle kterého přetrvávají výrazné nedostatky; žalobce upozornil i na snahy řeckých úřadů označovat Turecko za bezpečnou zemi, což sama řecká Státní rada označila za nezákonné (avšak úřady znovu obnovily). Z domácích statistik i statistik Eurostatu pak vyplývá, že se prakticky nerealizují dublinské transfery do X z žádného členského státu Evropské unie a že X drtivou většinu žádostí o předání odmítá.

7. Druhý žalobní bod se týkal nepřiměřené délky zajištění. Jelikož má Dublinské nařízení jasně stanovené lhůty pro realizaci jednotlivých úkonů, musí jim odpovídat i délka zajištění. Tu je nutné stanovit v co nejkratší lhůtě. Žalobce upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) z 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32, jenž v obecné rovině za maximální považuje lhůtu jednoho měsíce. Žalovaná však stanovila lhůtu dvakrát tak dlouhou.

8. Okrajově pak žalobce upozornil i na ne zcela jasný a pochopitelný obsah poučení v závěru napadeného rozhodnutí.

III. Vyjádření žalované

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě navrhla její zamítnutí. Má za to, že spisový materiál dostatečně potvrzuje reálný předpoklad předání žalobce do X. Žalovaná vycházela i ze stanoviska OAMP k realizaci předání žadatelů o azyl v Itálii a X, dle něhož neexistují překážky pro dublinské transfery, pokud existují indicie, že Itálie či X jsou tzv. odpovědnými státy. Dále popsala, že 9. 6. 2026 zaslal OAMP – Dublinské středisko žádost o přijetí cizince do X a 11. 6. 2026 obdržel negativní stanovisko z kapacitních důvodů. Dne 12. 6. 2026 byla zaslána žádost o přehodnocení stanoviska, neboť nejde o důvod pro nezpětvzetí žadatele o mezinárodní ochranu s tím, že lhůta uběhne 26. 6. 2026. Dále žalovaná uvedla, že zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců namísto zajištění by byla neúčinná, jak popsala v napadeném rozhodnutí.

10. Lhůta 60 dnů pak vyplývá z předpokládané složitosti přípravy předání (žalované je známo, že žádost do X je zpravidla nutné zaslat opětovně), samotné předání pak musí proběhnout do 6 týdnů od schválení žádosti, mezi tím existuje časová potřeba pro obstarání přepravních dokladů a zabezpečení eskorty.

11. Žalovaná dále připomněla, že s žalobcem byl sepsán protokol o podání vysvětlení, přičemž žalobce odmítl vypovídat. Žalovaná vycházela ale i z podkladů z trestního řízení, jako protokolu o výslechu osoby zadržené, resp. podezřelé.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

12. Žalobu podala osoba k tomu oprávněná; učinila tak bez možnosti podání řádných opravných prostředků (vyloučení odvolání) a včas. Soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.)], jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).

13. Žaloba je důvodná. Soud o ní rozhodl bez jednání, žádný z účastníků řízení jednání nenavrhl a nebylo to ani jinak nezbytné (§ 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců). Naopak, soud zrušil napadené rozhodnutí primárně dle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., i z tohoto důvodu by tak bylo odůvodněno rozhodnutí bez jednání.

14. Právní žalobní bod se týká naplnění podmínek pro zajištění žalobce. Konkrétně pak realizovatelnosti předání do X. Žalobce přitom obecně zpochybnil i další podmínky, k čemuž soud v obdobně obecné rovině uvádí, že ověřil, že se žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí s těmito podmínkami vypořádala dostatečně.

15. Podle § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (p)olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37 nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie37 přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.

16. Žalovaná rozvedla, že žalobce vědomě cestoval do jiného členského státu, než kde požádal o mezinárodní ochranu, přestože věděl, že k pobytu na území ČR není oprávněn, cestoval bez finančních prostředků a platného cestovního dokladu; dokonce s padělaným dokladem. Zabývala se i přiměřeností dopadů zajištění s tím, že žalobce nemá žádné vazby, podrobně zvážila i zvláštní opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců jako mírnější alternativu k zajištění.

17. Další podmínkou, jak správně namítá i žalobce, je posouzení reálnosti předání, tj. reálnosti naplnění účelu zajištění. Bylo-li by totiž možné usuzovat, že účel zajištění realizován nebude (žalobce nebude možné do příslušného státu – zde X – předat např. z důvodu systémových nedostatků tamějšího azylového systému), zajištění pozbývá smyslu a nelze tak o něm rozhodnout.

18. Unijní právo totiž zapovídá předání žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, pokud existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (čl. 3 odst. 2 druhý pododstavec Dublinského nařízení).

19. Právě v X, stejně jako u některých jiných členských států, byly dříve identifikovány nedostatky azylového systému. Přestože je evropský azylový systém vystavěn na zásadě vzájemné důvěry a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí, resp. jeho azylový systém splňuje požadavky unijního i mezinárodního práva, nelze vyloučit, že tento systém v určitém členském státě naráží na závažné funkční problémy; nepůjde o každé myslitelné porušení jednotlivých norem, ale významné systémové nedostatky (výše cit. rozsudek SDEU C-411/10 a C-493/10). SDEU zde přitom mj. s odkazem na opět shora cit. rozsudek ESLP ve věci M.S.S. dovodil závažné systémové nedostatky X azylového systému. Členské státy poté nepřistupovaly k předání žadatelů do tohoto státu (srov. též rozsudek NSS z 27. 9. 2016, č. j. 6 Azs 198/2016 - 24, či bod 37 rozsudku NSS 5 Azs 49/2020 - 39).

20. Později ovšem judikatura NSS konstatovala výrazné zlepšení X situace; vycházela i z doporučení Komise z 8. 12. 2016, č. 2016/2256. Byť některá dílčí pochybení přetrvávala, dle NSS už nedosahovaly intenzity systémových nedostatků ve smyslu výše cit. ustanovení Dublinského nařízení (viz rozsudky 2 Azs 244/2019 - 27, z 28. 1. 2021, č. j. 2 Azs 345/2020 - 27, 3 Azs 90/2021 - 24; upozornit lze též na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 14. 8. 2024, č. j. 41 A 10/2024 - 27). Dřívější rozhodnutí NSS, ale i SDEU či ESLP, na něž poukazoval i žalobce, tudíž nelze vnímat jako aktuální.

21. Aktuální nutně není ani pozdější rozsudek ESLP z 15. 10. 2024, ve věci H.T. proti Německu a Řecku, jenž se vztahuje k období léta 2018. Předmětný rozsudek se nadto týkal pochybení až při rozhodování o předání cizince z Německa do Řecka – výslovně se nevyjadřoval k tomu, že snad má být předání a priori vyloučeno, pouze vytknul, že nebyla dostatečně individuálně posouzena situace daného žadatele.

22. Na druhou stranu nelze přehlížet, že v právě uvedeném rozsudku ESLP stále hovořil o přetrvávajících obecných nedostatcích, jež by měly být dotčeným orgánům známy a s nimiž se mají vypořádat (bod 144 rozsudku). K tomu žalobce poukázal i na další pozdější podklady, jež podle něj závažné nedostatky X azylového systému adresují. Upozornil na článek HIAS1, relativně nedávné rozhodnutí Nejvyššího spolkového správního soudu 1 Článek New European Commission Rule of Law Report: Flawed and selective assessment of the state of the Rule of Law in Greece; In other words: Out of touch z 11. 7. 2025. Dostupné v den vyhlášení rozsudku z https://hias.org/statements/new-european-commission-rule-law-report-flawed-and-selective-assessment-state-rule-law-greece-other-words-out-touch/ Švýcarska, opakované pokusy označit Turecko za bezpečnou zemi (znovuobnovení praxe po zásahu X Státní rady) či na skutečnost, že dublinské transfery do X prakticky neprobíhají.

23. Nyní je na soudu, aby v popsaném kontextu vyhodnotil, zda se žalovaná měla realizovatelností předání žalobce zabývat, popř. zda tak učinila v dostatečné míře.

24. Podobou vypořádání se s realizovatelností předání cizince v rozhodnutí o zajištění za účelem jeho předání se zabýval rozšířený senát NSS ve svém rozsudku z 17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS. Podle něj je správní orgán „povinen i přes poměrně krátkou dobu (žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního omezení na svobodě) se s ohledem na naplnění účelu zajištění a možnou dobu trvání omezení osobní svobody zabývat z úřední povinnosti otázkou faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání, tj. i otázkou případných systémových nedostatků azylového řízení ve státě, do kterého má být cizinec předán. Právě uvedené nicméně nelze chápat tak, že by správní orgány musely v každém jednotlivém rozhodnutí o zajištění podle § 129 zákona o pobytu cizinců výslovně zdůvodňovat, zda ve státě (státech), kam má být cizinec předán, k těmto nedostatkům v rámci azylového řízení dochází či nedochází. Pokud účastník řízení systémové nedostatky v řízení o zajištění nenamítal a správní orgán poté, co se touto otázkou zabýval, dospěl k závěru, že k takovým nedostatkům ve státě předání nedochází, případně o nich nepanují ani důvodné pochybnosti, není nutné, aby své úvahy na dané téma v odůvodnění rozhodnutí výslovně uváděl.“ 25. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že ve vztahu k X přetrvávají nezanedbatelné pochybnosti o jeho azylovém systému. Bylo tedy na místě realizovatelnost předání výslovně adresovat, což žalovaná správně učinila.

26. Jde-li o podrobnost úvah žalované, soud nepřehlíží, že judikatura klade relativně mírné požadavky, jak zdůraznil NSS též např. v rozsudku z 17. 10. 2019, č. j. 4 Azs 153/2019 - 30. Podle něj nelze po žalované spravedlivě požadovat, aby otázku existence systémových nedostatků v rozhodnutí o zajištění vyřešila zevrubně a detailně. V rozsudku z 22. 12. 2022, č. j. 3 Azs 90/2021 - 24, je NSS zopakoval právě i ve vztahu k zamýšlenému předání do Řecka.

27. Na druhou stranu nelze požadavky na adresování této otázky zcela vyprázdnit. Pakliže žalovaná musí i v krátké době, již má k dispozici, zkoumat, zda je předání s ohledem na možné systémové nedostatky vůbec reálné (není a priori vyloučeno), má tak učinit na podkladě sice stručných, ale konkrétních úvah a relevantních podkladů. S ohledem na dřívější závěry vrcholných soudů a přetrvávající nedostatky (soud netvrdí, že jde nutně o nedostatky systémové povahy) nepostačují obecné fráze poukazující na to, že X je ekonomicky rozvinutý a právní stát, jenž respektuje a chrání lidská práva nebo že podmínky žadatelů nenesou trhlin a je umožněna činnost nevládních organizací (je ostatně zřejmé, že ty pohled žalované na fungování řeckého azylového systému vždy nesdílí; viz výše). Větší význam by mohlo mít tvrzení, že orgány Evropské unie či ESLP nevydaly žádné závazné rozhodnutí, jež by systémové nedostatky deklarovalo. Bez doplňující úvahy k dřívějším rozhodnutím SDEU a ESLP, které systémové nedostatky v X jasně konstatovaly, a jejich aktuálnosti (včetně např. rozsudku H.T. proti Německu a Řecku), je však podle soudu nedostatečné. Bylo nutné se alespoň stručně vyjádřit k aktuálnímu stavu řeckého azylového systému.

28. Žalovaná své závěry přitom opřela o jediný konkrétní (a relativně aktuální) podklad, a to již výše zmíněné stanovisko OAMP k realizaci předání žadatelů o azyl v Itálii a Řecku z 9. 2. 2026. Ve vztahu k němu však uvedla jen tolik, že neexistují překážky pro zahájení dublinského řízení. Soud nevylučuje, že takové stanovisko mohlo pro postup žalované postačovat, ta však jeho obsah nijak nerozvedla a především jej nezaložila do správního spisu či nepřiložila ke svému vyjádření k žalobě (a to ani v návaznosti na výslovnou námitku žalobce). V řízení o žalobě proti rozhodnutí o zajištění je přitom s ohledem na krátkou lhůtu k rozhodnutí o žalobě problematické vyžadovat od správního orgánu doplnění spisového materiálu a zároveň umožnit žalobci se k němu případně vyjádřit. Soud doplňuje, že žalovaná do spisu nezaložila ani podklady z trestního řízení (jejich kopie), z nichž dle svého tvrzení vycházela (zejména protokoly o výslechu žalobce), soud tak nemohl ověřit, co žalobce případně k podmínkám v X sám původně uvedl.

29. Soud tudíž uzavírá, že realizovatelnost předání žalobce do X byla žalovanou adresována nedostatečně, což mu brání v tomto ohledu učinit definitivní závěry. Její rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni z 26. 11. 2025, č. j. 33 A 50/2025 - 34). Jediný konkrétní podklad pak nebyl nijak rozveden a vůbec nebyl, stejně jako některé další podklady, založen do správního spisu – napadené rozhodnutí v něm tudíž nemá oporu.

30. Důvodným shledal soud též žalobní bod, dle kterého byla doba zajištění v délce 60 dnů stanovena nepřiměřeně a v rozporu s ustálenou judikaturou.

31. Soud připomíná, že dle čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení platilo, že zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst.

3. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů, nesmí být osoba dále zajištěna.

32. Ustanovení § 129 odst. 7 zákona o pobytu cizinců pak stanoví, že policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.

33. Právní úprava výslovně nestanovuje, jakou maximální dobu zajištění lze na počátku stanovit. Pokud má být ovšem doba zajištění co nejkratší, jen v rozsahu nezbytně nutném k provedení požadovaných úkonů, z právě citovaného ustanovení logicky vyplývá, že musí reflektovat lhůty stanovené pro jednotlivé úkony. Původně stanovenou dobu lze přitom prodloužit, není proto automaticky namístě stanovit na začátku delší dobu zajištění.

34. Výkladu předmětných ustanovení se NSS věnoval podrobně v žalobcem citovaném rozsudku 7 Azs 11/2015. Mimo jiné zdůraznil: „z čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že správní orgán při rozhodování o zajištění cizince za účelem jeho přemístění a při prodlužování doby trvání zajištění musí stanovit dobu trvání zajištění tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor s pododstavcem čtvrtým uvedeného ustanovení. Nepodal-li dosud žádost o převzetí nebo přijetí zpět, nesmí přicházet v úvahu možnost, že by byl cizinec na základě rozhodnutí o zajištění zadržován přes marné uplynutí lhůty pro podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět. Podal-li již žádost o převzetí nebo přijetí zpět, nesmí přicházet v úvahu možnost, že by byl cizinec na základě rozhodnutí o zajištění zadržován přes marné uplynutí lhůty pro realizaci přemístění.“ NSS dovodil, že limity doby trvání zajištění se tedy uplatní samostatně v různých fázích procesu přemístění.

35. V okamžiku, kdy v době rozhodování o zajištění nebyla dosud podána žádost o převzetí nebo přijetí zpět, jako je tomu i v nynějším případě (žádost byla podána až 9. 6. 2026), lze podle závěrů NSS stanovit dobu zajištění nejvýše na jeden měsíc (shodně rozsudky NSS z 18. 6. 2019, č. j. 8 Azs 112/2018 - 83, z 9. 10. 2019, č. j. 7 Azs 108/2019 - 35; z poslední doby srov. též usnesení NSS z 31. 10. 2025, č. j. 4 Azs 120/2025 - 47, body 27 a 28).

36. V duchu právě připomínané judikatury je tudíž v první fázi procesu předání pravidlem doba zajištění nejvýše v délce jednoho měsíce. Dobu zajištění v délce 60 dní by tudíž šlo označit bez dalšího za nezákonnou. Z rozhodovací činnosti je soudu ostatně známo, že správní orgány stanovují dobu zajištění zpravidla právě na 30 dní.

37. Soud ovšem nepřehlédl, že v rozsudku z 25. 1. 2017, č. j. 3 Azs 198/2016 - 19, akceptoval NSS i u zajištění před podáním žádosti o převzetí či přijetí i lhůtu 45 dnů (s tím, že limit jednoho měsíce není v Dublinském nařízení výslovně upraven). Kromě toho, že se tento závěr jeví na první pohled rozporný s právě připomínanou ustálenou judikaturou (a soudu není známo rozhodnutí NSS, v němž by byl následován), v nyní projednávané věci byla stanovena doba ještě o třetinu delší. Navíc žalovaná konkrétněji nerozvedla, proč stanovila právě tuto delší dobu 60 dní (kdyby snad soud akceptoval, že lhůta jednoho měsíce, jakkoli standardní, může být za určitých okolností překročena). Dobu 60 dnů odůvodňovala značně obecně složitostí přípravy předání (obstarání přepravních dokladů, komunikaci s dotčeným státem, zabezpečení eskorty); dále upozornila na to, že pro předání cizince je stanovena lhůta 6 týdnů od vyhovění žádosti o převzetí či přijetí. Neuvedla tak žádné konkrétní okolnosti, proč by měla být stanovena doba zajištění právě na 60 dnů, nespecifikovala, v čem přesně spočívá složitost přípravy předání, např. s ohledem na to, že se jedná o X. Lhůta 6 týdnů se pak vztahuje k další fázi celého procesu – pokud není jisté, že žádost bude podána, potažmo jiným členským státem přijata, nelze ji na počátku v duchu výše uvedeného zohledňovat. Teprve ve vyjádření k žalobě zmínila, že dobu zajištění stanovila rovněž s ohledem na lhůtu k odpovědi X v délce 14 dnů a s vědomím postupu X úřadů, jimž je zpravidla nutné poslat žádost opětovně (na odpověď tak celkem mají 28 dnů). Z pohledu soudu nelze tuto skutečnost zohlednit na počátku celého procesu předání, ale případně cestou prodloužení doby zajištění. Nehledě na to, že napadené rozhodnutí takto konkrétní argumenty neobsahuje – odůvodnění správního rozhodnutí nelze „dohnat“ až v řízení před soudem.

38. Lze proto uzavřít, že doba zajištění v délce 60 dnů byla stanovena v rozporu se zákonem, resp. Dublinským nařízením. A kdyby připustil, že snad mohla přesáhnout délku jednoho měsíce, byla stanovena nepřezkoumatelně.

39. Konečně, jde-li o výtku vůči obsahu poučení, soud připouští, že poučení je lehce matoucí, pokud jde o lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí. Zmiňuje totiž obecnou lhůtu 30 dnů dle § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a rovněž lhůtu 15 dnů v případě rozhodnutí o zajištění (§ 172 odst. 4 uvedeného zákona). Tento nedostatek však v projednávané věci nemohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, soud se tak danou otázkou blíže nezabýval.

V. Závěr a náklady řízení

40. S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí dílem pro nepřezkoumatelnost, resp. absenci podkladů ve spise [§ 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.] a dílem pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. výrokem I zrušil. Nevyslovil přitom, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení (rozsudek NSS z 1. 11. 2022, č. j. 9 As 111/2012 - 34, č. 2757/2013 Sb. NSS).

41. Výrok II o náhradě nákladů řízení vychází z § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaná ve věci neměla úspěch. Žalobci by právo na náhradu nákladů řízení náleželo, protože však byl od placení soudních poplatků osvobozen a ani nebyl zastoupen advokátem, žádné důvodně vynaložené náklady mu nevznikly (žádné ani nepožadoval). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, který o ní též rozhoduje. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Kasační stížnost by svým významem měla podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 30. června 2026 Mgr. Jan Ferfecký v. r. samosoudce Shodu s prvopisem potvrzuje K. Š.