5 A 101/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: M. G. bytem X zastoupena Mgr. Filipem Dusem, advokátem se sídlem Varšavská 714/38, 120 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 17. 7. 2025, č. j. MV-85166-3/SO-2025, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 17. 7. 2025, č. j. MV-85166-3/SO-2025, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 23 280 Kč k rukám jejího zástupce Mgr. Filipa Duse, advokáta, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2025, č. j. MV-27669-11/VS-2023 žalovaný nevyhověl žádosti žalobkyně o zachování československého státního občanství z důvodu, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek stanovených v § 2 odst. 1 ústavního dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (dále jen „ústavní dekret č. 33/1945 Sb.“). K rozkladu podanému žalobkyní ministr žalovaného rozhodl napadeným rozhodnutím tak, že rozklad zamítl a rozhodnutí žalovaného potvrdil. Ministr žalovaného vyložil pojem „národnost“ a seznal, že žalobkyni je třeba ve smyslu §1 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. posuzovat jako osobu národnosti německé. Žalobkyně na území Československa pobývala do svých jedenácti let, přičemž z dobových podkladů je patrné, že v komunikaci užívala německý jazyk. Sama žalobkyně na výzvu vydanou dne 18. 10. 1947 Zemským národním výborem v Praze nijak nereagovala a neuvedla, zda ovládala český jazyk a zda byl tento jazyk používán v rodině jako jazyk mateřský. Pro účely zachování občanství Československé republiky tak bylo zapotřebí naplnit podmínku § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., tedy, že žalobkyně „trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Přitom neurčité právní pojmy uvedené v ústavním dekretu č. 33/1945 Sb. bylo nutné vykládat podle tehdejší judikatury (srov. nález ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 As 61/2011-133). Námitku žalobkyně, že trpěla tím, že musela uprchnout z republiky, jakož i tím, že byla odloučena od svého otce, ministr žalovaného odmítl jako nedůvodnou, neboť opuštění bydliště a nutnost pobytu v dočasném útočišti byla okolností, kterou bylo nutné považovat za běžnou (přitom poukázal na překotné stěhování československých občanů, žijících do roku 1938 v oblasti tzv. Sudet, do vnitrozemí po podpisu Mnichovské dohody). Odloučení od otce, resp. pobyt ve Velké Británií s částí rodiny, nebylo dle názoru ministra žalovaného možné posoudit jako okolnost, naplňující parametry zvýšené míry utrpení tak, jak jej definovala dobová judikatura Nejvyššího správního soudu. II. Obsah žaloby, vyjádření žalované, replika žalobkyně II. 1 Naplnění podmínky, že „osoba trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem“ 2. Žalobkyně v podané žalobě namítá nesprávné vyhodnocení podmínky ust. § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., konkrétně, že „trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Žalobkyně shodně s rozkladovými námitkami uvádí, že ona i její rodina byli jako Židé obětí nacistické perzekuce a již jen z tohoto titulu je třeba považovat je za osoby, které „trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. V nálezu Ústavního soudu I. ÚS 617/08 ze dne 24. 2. 2008 se dospívá k závěru o „trpění pod nacistickým terorem" na základě skutečnosti, že žadatel byl kvůli židovské národnosti uprchlíkem a byl mu zkonfiskován majetek (stejně jako v případě žadatelky). V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. 10 A 34/2019-48 se uvádí, že trpění Židů pod nacistickým terorem je nepochybné (bod 25.). Žalobkyně má za to, že žalovaný při svém vypořádání shodné rozkladové námitky zcela přehlíží, že Židé prchali před systematickou snahou o jejich vyhlazení, nikoli např. jen kvůli záboru majetku ze strany nacistů. Stejně tak, zažívá-li odloučení od otce dítě s tím, že neví, zda otec přežije, nejde o prostou nepřítomnost blízké osoby, ale psychicky trýznivou situaci. Trpící osobou tak nebyl pouze otec žalobkyně, ale ona sama. Žalobkyně své utrpení neodvozuje jen od utrpení otce vězněného v koncentračním táboře, žalobkyně opakovaně za utrpení ve smyslu dekretu označovala i to, že jí hrozila smrt, že se stala uprchlicí a že konfiskací majetku byla postižena celá rodina.

3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě setrval na argumentaci uvedené v napadeném rozhodnutí. Rodina žalobkyně přesídlila postupně do Velké Británie proto, aby nemusela na území tehdejšího Československa trpět pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Bratr žalobkyně byl v roce 1938 poslán rodiči do Velké Británie za účelem studia. Žalobkyně s matkou pak v září 1938 přesídlila do Velké Británie ke svým příbuzným. Jediný přímý incident spadající pod výše uvedenou podmínku se týkal otce žalobkyně, který zůstal v Karlových Varech za účelem vyřízení osobních a obchodních záležitostí. Po svém zatčení gestapem byl od poloviny listopadu 1938 do konce ledna 1939 vězněn v koncentračním táboře Dachau. V tomto bodě žalovaný opětovně odkázal na judikaturu bývalého Nejvyššího správního soudu Boh. A 1535/47, „za osobu trpěvší pod nacistickým terorem ve smyslu § 2 odst. 1 cit. dekretu nelze pokládati osobu, která trpěla jen újmami, plynoucími jako důsledek z teroru, směřujícího proti jiné osobě“. Judikatura, která by se věnovala specificky postavení uprchlíka prchajícího před holokaustem a nacistickým vyvražďováním, nebyla dosud vydána. II. 2 Stanoviska Zemského národního výboru, řízení matky 4. Žalobkyně dále uvádí, že žalovaný ani jeho ministr nezohlednili pozitivní stanovisko správního orgánu k žádosti matky žalobkyně, resp. že negativní rozhodnutí ve vztahu k matce žalobkyně bylo ovlivněno komunistickou totalitou. Negativní stanovisko k žádosti žalobkyně vydané Zemským národním výborem v Praze je datováno ke dni 18. 8. 1948. Matce žalobkyně byla žádost zamítnuta dne 30. 8. 1949, ačkoli ještě před vypuknutím komunistického období nesvobody bylo matce vydáno stanovisko pozitivní – dle názoru žalobkyně sepsané ještě před únorem 1948. Žalobkyně má tedy za to, že na vydání negativního rozhodnutí ve vztahu k ní i její matce došlo vlivem protizápadního a antisemitského totalitního zřízení. Opomene-li soud přihlédnout k tomu, zda k určité skutečnosti došlo v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího základní práva a svobody, v konečném důsledku zasáhne i do práva na spravedlivý proces (nález ÚS ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08). Tuto námitku ministr žalovaného nevypořádal řádně, když toliko uvedl, že „Hypotézy zabývající se otázkou, jak by byly konkrétní žádosti vyhodnoceny, pokud by v Československu nezvítězil komunistický režim, nepovažuje ministr vnitra za relevantní." Neúspěšnost žádosti matky je v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí konstatována, zřejmě tedy nebyla bez významu. Žalobkyni není zřejmé, z čeho vyplývá přesvědčení ministra, že „tato okolnost nebyla hodnocena v neprospěch účastnice řízení.“ 5. K této námitce žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil domněnku, že k následnému zamítnutí žádosti matky žalobkyně došlo patrně v souvislosti s podáním právního zástupce rodičů žalobkyně JUDr. A. J. W., který dne 1. 2. 1949 doručil Ministerstvu vnitra britské naturalizační listiny manželů F. (pozn. soudu – rodičů žalobkyně), projevenou vůli trvat na vyřízení jejich žádostí o zachování československého státního občanství a současně jejich žádost o propuštění ze svazku Československého státu. Žalovaný se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že k zamítnutí žádosti její matky došlo pod vlivem protizápadního a antisemitského postoje tehdejšího totalitního režimu. Matka žalobkyně zamítavé rozhodnutí zřejmě akceptovala, jelikož proti němu nebrojila žádným opravným prostředkem. Žalovaný je přesvědčen, že zamítnutí žádosti matky nemělo negativní vliv na posouzení žádosti žalobkyně. Kladné vyřízení žádosti její matky by ovšem bylo způsobilé přivodit kladné vyřízení žádosti žalobkyně. Žalobkyní poukazovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08, řeší mimo jiné situaci, kdy se nepodařilo dohledat sčítací archy z roku 1930, které jsou klíčové pro posouzení otázky přihlášení se k německé národnosti. Tento dokument však v případě žalobkyně dohledán byl. Proto na daný judikát nebylo v napadeném rozhodnutí explicitně reagováno. II. 3 Aplikace dobové praxe 6. K žalovaným citovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04, žalobkyně uvádí, že citovaná pasáž je vytržena z kontextu odůvodnění, z něhož vyplývá, že ústavní soud se zabýval situací, kdy s časovým odstupem bylo rozhodnuto rozdílně oproti pozitivnímu předběžnému osvědčení. Zdůrazňuje tedy restriktivní přístup a respektování „bezprostředního hodnocení“ při zpochybnění rozhodnutí již vydaných. V případě žalobkyně žádné rozhodnutí vydáno nebylo. Stejně tak žalobkyně poukazuje na skutečnost, že ústavní soud sice v citovaném rozhodnutí připustil možné použití soudobé judikaturní praxe, zároveň ale uvedené omezil současnými ústavními standardy. Správní orgány takto k hodnocení soudobé judikatury nepřistupují a vnímají ji jako plně závaznou. Přičemž žalobkyně má za to, že podmínky § 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. splňuje i dle dobové praxe, jelikož byla uprchlicí. Žalobkyně je přesvědčena, že při rozhodování správního orgánu v dnešní době, byť na základě dekretu, nemohou být zcela ignorovány základní lidskoprávní a ústavní standardy a žalobkyně nemůže být zbavena svého občanství toliko na základě národnosti. Zároveň judikatura, která zdůrazňuje nutnost respektovat starší předpisy navzdory jejich neústavnosti z hlediska dnešních ústavních standardů (zejm. nález Ústavního soudu Pl. ÚS 14/94 z 8. 3. 1995) tak činí s ohledem na zachování právní jistoty. V případě žalobkyně o nabourání právní jistoty nejde, neboť ona sama o zrušení žádného rozhodnutí neusiluje. Napadené rozhodnutí postrádá vypořádání obdobné rozkladové námitky, a proto je nepřezkoumatelné. K rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2007, č.j. 3 As 8/2006-136, žalobkyně uvádí, že tento rozsudek se opírá o dobovou judikaturu s argumentem, že reflektovala úmysl zákonodárce. Ministr žalovaného se ovšem nezabývá otázkou, co je v tomto konkrétním případě údajně sledovaným úmyslem zákonodárce. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, č. j. 5 As 61/2011-133 se na případ žalobkyně nevztahuje, neboť v jejím případě jde o rozhodování na základě žádosti. Na tuto rozkladovou argumentaci ministr žalovaného nijak nereagoval. Dle názoru žalobkyně je postup správních orgánů, které se pokouší o výklad takový, jaký by provedly správní orgány v období let 1945 – 1948, aniž by tento svůj postup blíže objasňovaly, nesprávným.

7. K této námitce žalovaný ve vyjádření k žalobě argumentuje tím, že byla-li by žádost žalobkyně hodnocena podle jiných kritérií, než podle kterých byly posuzovány žádosti v poválečných letech, byla by tak založena nepřípustná nerovnost mezi žadateli, kterou by nebylo možné ospravedlnit pouhou skutečností, že řízení o jednotlivých žádostech trvala různě dlouhou dobu. II. 4 Dobová praxe - Pokyny ministerstva vnitra pro rozhodování příslušných orgánů o zachování čs. Státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností ze dne 13. 9. 1946, č. Z/S - 3559/89-17/9-46 8. Dle názoru žalobkyně ani dobová praxe nezacházela tak daleko, aby upřela zachování občanství osobě v postavení žalobkyně, resp. jestli se taková rozhodnutí vyskytují (což správní orgán ani nedokládá), je nutno je považovat za excesivní. Dle rozsudku Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 617/08, se u uprchlíka předpokládá naplnění pojmu utrpení ve smyslu ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Takový výklad přitom zohledňovaly i tehdejší Pokyny ministerstva vnitra pro rozhodování příslušných orgánů o zachování čs. Státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností ze dne 13. 9. 1946, č. Z/S – 3559/89-17/9-46 (dále „Pokyny“). Na tyto Pokyny odkazuje i spis matky žalobkyně. Především má žalobkyně za to, že z těchto Pokynů vyplývá, že důkazní břemeno prokázání skutečnosti zachování věrnosti Čs. republice netíží žadatele židovského původu. Naznačuje-li tedy správní orgán, že žádost žalobkyně byla zamítnuta též z důvodu, že žalobkyně nepředložila doklady o zachování věrnosti či neprovinění se proti národu, postupuje v rozporu s dobovou praxí. Žalobkyně dále již v rozkladovém řízení namítala, že dle Pokynů jako osoba nezletilá židovského původu patřila do stejné pozice, jako ti, kdo splnili podmínku aktivní účasti na boji za osvobození Československa. Tato námitka zůstala žalovaným zcela nevypořádána. Žalobkyně se naposledy domnívá, že se správní orgány zaměřily výhradně na dobovou praxi, nepřistoupily však k individuálnímu posouzení případu žalobkyně. I z toho důvodu jsou obě správní rozhodnutí nepřezkoumatelná.

9. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k této námitce uvedl, že z příslušné archivní dokumentace je zřejmé, že zatímco matka žalobkyně do své žádosti o zachování československého státního občanství uvedla náboženství „židovské“, žalobkyně uvedla náboženství „anglikánské“. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně ještě před podání žádosti o zachování československého státního občanství konvertovala k anglikánské církvi. Poválečné správní orgány tudíž žalobkyni nepovažovaly za Židovku, proto v jejím případě nemohly Pokyny aplikovat.

10. Ve své replice ze dne 10. 12. 2025 žalobkyně setrvává na stanoviscích a názorech projevených v podané žalobě.

III. Ústní jednání

11. Na ústním jednání dne 15. července 2026 zástupce žalobkyně odkázala na svá písemná podání ve věci. Nad rámec uvedeného uvedl, že argumentace žalovaného rovností účastníků při aplikaci dobové judikatury a argumentace ve věci náboženství žalobkyně ke dni podání přihlášky byla uplatněna až ve vyjádření k žalobě, tedy opožděně. Žalovaný ve svém přednesu rovněž odkázal na své písemné vyjádření k žalobě a nad rámec uvedeného uvedl, že ani Pokyny nevykládají podmínku „trpěly pod nacistickým či fašistickým terorem“ ve smyslu naznačovaném žalobkyní. V závěrečné řeči zástupce žalobkyně navrhl žalobě vyhovět. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout s poukazem na to, že Pokyny nejsou obecně závazným právním předpisem a nemohou mít proto stejnou váhu jako ústavní dekret č. 33/1945 Sb. a že v Pokynech prováděný výklad pojmu „persekvovaný“ nelze ztotožnit s výkladem pojmu „trpěly pod nacistickým terorem“.

12. Městský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z podkladů a listin obsažených ve správním spise, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Listinami, jež tvoří součást správního spisu a jež účastníci navrhli provést k důkazu, proto dokazování neprováděl.

13. Soud na jednání k důkazu provedl dokument Ministerstva vnitra ze dne 13. 9. 1946 č. Z/S-3559/89-17/9-46 označovaný jako Pokyny ministerstva vnitra pro rozhodování příslušných orgánů o zachování čs. státního občanství osobám židovského původu s německou nebo maďarskou národností ze dne 13. 9. 1946, č. Z/S-3559/89-17/9-46.

IV. Posouzení žaloby

14. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování ministra žalovaného a shledal, že žaloba je důvodná.

15. V projednávané věci je nesporné, že před účinností ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. byla žalobkyně československou státní občankou. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně se narodila v Karlových Varech v roce 1928 rodičům, panu E. F. a paní E. F., roz. H. Otec žalobkyně měl domovské právo v Karlových Varech, rodina zde žila dlouhodobě. Ve sčítacím archu k datu 1. 12. 1930 měl otec žalobkyně zapsánu národnost německou. Žalobkyně měla i staršího bratra, který byl na jaře 1938 poslán do Velké Británie k dokončení studií. Žalobkyně sama se svou matkou opustila (dle svých slov „byla nucena utéct jen s tím, co mohly unést“) Československou republiku v září 1938, přes Belgii, do Velké Británie. Jejich otec zůstal v Karlových Varech, aby vyřídil své osobní a obchodní záležitosti. Dne 10. 11. 1938 byl zatčen nacistickou policií, bit a poté odvezen do koncentračního tábora Dachau. Koncem ledna 1939 byl spolu s dalšími vězni propuštěn pod podmínkou, že opustí zemi a nikdy se nevrátí. Veškerý rodinný majetek byl mezitím nacisty zkonfiskován, otec žalobkyně se dostal do Velké Británie v březnu 1939. Ve Velké Británii žili životem uprchlíků. Z loučení s otcem na nádraží v Karlových Varech zůstalo žalobkyni doživotní trauma. Bratr žalobkyně bojoval v československé armádě v tankové divizi během 2. světové války. Dne 6. 3. 1948 žalobkyně obdržela britské státní občanství.

16. Ze správního spisu dále vyplývá, že žalobkyně požádala o zachování čs. státního občanství v roce 1946, její spis vedl Zemský národní výbor v Praze pod č. 12378. Řízení o žádosti žalobkyně nebylo ukončeno, v archivním spisu byl jako poslední dokument dohledán koncept přípisu Zemského národního výboru v Praze z 18. 8. 1948 adresovaný Ministerstvu vnitra, kterým byl spis předkládán s návrhem na nevyhovění, jelikož žadatelka neprokázala splnění podmínek § 2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. Důvody, pro které Zemský národní výbor shledal nesplnění podmínek nejsou známy. Ve správním spise jsou dále založeny dokumenty týkající se žádosti matky žalobkyně, paní A. F. a otce žalobkyně, pana A. F. V případě žádosti paní F., Zemský národní výbor této zprvu navrhl vyhovět (viz přípis vypravený dne 20. 10. 1948), s odkazem na oběžník ministerstva vnitra ze dne 13. 9. 1946, č. Z/S-3559/89-17/9-46 (viz v bodě 8 citované Pokyny). Následně však byla její žádost z neznámého důvodu zamítnuta. Ve věci žádosti pana A. F. správní spis obsahuje listiny o domovském právu jmenovaného, opis rodného listu a oddacího listu, záznam vyšetřovacího oddělení z 22. 1. 194?, podle kterého byl pan F. náboženství židovského, policejní přihláška byla vyplněna v jazyce německém a za jeho úřední jazyk používaný v soukromém i veřejném životě byla označena němčina. Přípisem ze dne 14. 10. 1948 adresovaným Ministerstvu vnitra Okresní národní výbor Karlovy Vary spis odložil ad acta až do dojití spisu z Londýna. Přípisem ze dne 1. 2. 1949 právní zástupce manželů F. oznámil Ministerstvu vnitra, že F. nabyli ve dnech 2. 3. 1948 a 3. 3. 1948 britské státní občanství.

17. Podle § 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. platilo, že českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské, kteří podle předpisů cizí okupační moci nabyli státní příslušnosti německé nebo maďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní příslušnosti československého státního občanství (odstavec 1). Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé nebo maďarské pozbývají československého státního občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnosti (odstavec 2). Tento dekret se nevztahuje na Němce a Maďary, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili v úředním hlášení za Čechy nebo Slováky (odstavec 3).

18. V ust. § 2 ústavní dekret č. 33/1945 Sb. zohledňoval zvláštní situaci osob, které sice spadaly pod ustanovení § 1, avšak prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem (§ 2 odst. 1). Těmto osobám zůstalo československé státní občanství zachováno, pokud včas podaly žádost o zjištění této skutečnosti (§ 2 odst. 2), eventuálně žádost o vrácení již zaniklého občanství (§ 3). Obě žádosti bylo možno podat také v cizině, u zastupitelského úřadu, a oprávněná osoba tak mohla učinit do 10. 2. 1946 u žádosti podle § 2 odst. 2 a do 31. 10. 1950 u žádosti dle § 3 (vyhláška č. 40/1950 Sb., o konečné lhůtě k podání žádostí o vrácení československého státního občanství).

19. Mezi účastníky řízení není sporu o to, že žalobkyně byla v době německé okupace státní příslušnicí Československé republiky, o čemž ostatně svědčí i její pas platný do roku 1944. Pokud jde o žalobkyninu národnost, žalovaný žalobkyni vyhodnotil jako osobu národnosti německé, když jejím mateřským jazykem byla na základě jejího vlastního tvrzení němčina a i z archivních dokumentů (vyjádření JUDr. W. ze dne 1. 2. 1949) vyplývá, že oba rodiče žalobkyně měli ve sčítacím archu k 1. 12. 1930 zapsánu národnost německou. Přičemž dle § 146 Všeobecného občanského zákoníku z roku 1911 i soudobé judikatury se národnost dítěte řídila zpravidla dle národnosti manželského otce. Ostatně ani sama žalobkyně nenamítá, že by v rozhodném období byla jiné než německé národnosti.

20. Byla-li v rozhodném období žalobkyně německé národnosti, československé občanství by jí zůstalo zachováno, pokud by bylo prokázáno, že 1) v době zvýšeného ohrožení republiky se přihlásila v úředním hlášení za Čecha nebo Slováka, nebo že 2) zůstala věrna Československé republice, nikdy se neprovinila proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnila boje za její osvobození, nebo trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Druhá možnost byla dále podmíněna podáním žádosti o zjištění, že se československé státní občanství zachovává. V řízení není sporu o tom, že žalobkyně žádost o zjištění, že se jí československé státní občanství zachovává, podala včas.

21. Podstatou sporu mezi účastníky tak zůstává posouzení skutečnosti, zda lze žalobkyni považovat za osobu, která ve smyslu § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. „trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem“. Pro účely řádného posouzení naplnění této hypotézy žalobkyně předkládá několik argumentačních linií. Konkrétně je žalobkyně názoru, že 1) existence útrap židovského obyvatelstva se předpokládá. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na Pokyny, které by se dle jejího názoru měly na posuzovanou věc aplikovat a současně rozporuje použití soudobé rozhodovací praxe, jak činí žalovaný. V neposlední řadě pak poukazuje na skutečnost, že žádosti její matky Zemský národní výbor zprvu navrhl vyhovět (přípis byl sice vypravený dne 20. 10. 1948, tedy v období po komunistickém puči, ale sepsán byl dne názoru žalobkyně ještě před vypuknutím komunistického období nesvobody).

22. Žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí na str. 5 uvedl, že při posouzení splnění podmínek § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. postupoval shodným způsobem, jak příslušné správní orgány a Nejvyšší správní soud v době od nabytí účinnosti ústavního dekretu, tj. od 10. 8. 1945, do 25. 2. 1948. Výklad pojmů používaných v tomto ustanovení přizpůsobil interpretaci provedené tehdejším Nejvyšším správním soudem. Přitom konkrétně poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 1947, sp. zn. Bohd. A 1583/47 (692/46), hodnotícího intenzitu útrap jako zvýšený útisk či násilí či rozsudek ze dne 21. 11. 1947, č. (SJS) 1072/47, podle kterého za útrapy lze považovat jen újmy, jež občany postihly v době, kdy Čs. republika nebyla svobodná. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 1947 zdůrazňujícího bližší okolnosti jednotlivého příběhu a konkrétně pojednávajícího o zařazení do nuceného tábora a konečně poukázal na nález v 29. 1. 1948, č. 574/47-3 a stejně tak sp. zn. Boh. A 1535/47, podle kterých za osobu trpící pod nacistickým terorem nelze pokládat osobu, která trpěla jen újmami, plynoucími jako důsledek teroru, směřujícího proti jiné osobě. Dále poukázal na judikaturu zabývající se účastí v boji za osvobození, jakož i na další rozhodnutí hodnotící rozsah útrap. Následně žalovaný dovodil, že žádný z předložených podkladů neopodstatňuje závěr, že by útisk směřovaný vůči žalobkyni dosahoval intenzity, která by mohla vést k naplnění podmínky trpění pod nacistickým terorem, když za takovou újmu nelze považovat újmu plynoucí jako důsledek z teroru směřujícího proti jiné osobě. Ministr žalovaného toto základní východisko s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2013, čj. 5 As 61/2011-133, akceptoval a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.

23. Městský soud v obecné rovině s aplikací soudobé judikatury jakožto interpretační pomůcky pro výklad tehdy platných právních předpisů souhlasí. Pro účely objektivizace právních pojmů by jistě mělo být přihlédnuto k významu, jaký jim byl v době, kdy byly dané předpisy platné, přisuzován. Uvedené pak o to víc platí v případech, kdy za standardních okolností mělo být ve věci rozhodnuto a jen dílem náhody tak učiněno nebylo a k dokončení správního řízení dochází až po více než sedmdesáti letech, za zcela jiné společenské a politické situace. Rozhodly-li by v současnosti správní orgány v důsledku aplikace nyní platných ústavně právních principů jinak, než by učinily správní orgány v době, kdy mělo být správní rozhodnutí vydáno, způsobily by tím nerovné zacházení mezi jednotlivými žadateli. Městský soud si je však současně vědom i limitů, které Ústavní soud vytýčil při posuzování věcí dávno minulých a na něž upozornila ve své žalobě i žalobkyně.

24. Veden těmito limity pak městský soud přistoupil k posouzení žádosti žalobkyně.

IV. I napadené rozhodnutí je přezkoumatelné

25. Žalobkyně na několika místech namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Vada nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu představuje nejzávažnější nedostatky rozhodnutí, ať už se jedná o nesrozumitelnost rozhodnutí (z výroku rozhodnutí není zřejmé, jaká práva či povinnosti jsou ukládány či deklarovány) nebo o nedostatek důvodů odůvodnění, kdy z rozhodnutí není zřejmé, na jakých úvahách správní orgán založil své rozhodnutí nebo není zřejmé, z jakých důkazů vycházel. Dílčí nedostatky rozhodnutí, je-li však zároveň srozumitelné a ve svém celku osvětluje důvody, pro které bylo vydáno, nemohou způsobit vadu nepřezkoumatelnosti. Uvedené závěry odpovídají ustálené judikatuře správních soudů, přičemž konkrétně lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, v němž konstatuje, že „současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006- 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se (toliko) dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 92/2012 45, či ze dne 29. 6. 2017, čj. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 221/2014-43).“ 26. Napadené rozhodnutí těmto požadavkům dostojí, neboť je z něj zcela zřejmé, z jakých skutečností ministr žalovaného vycházel, jak věc posoudil a jak reagoval na žalobkyniny rozkladové námitky s ohledem na jádro posuzované věci (viz níže uvedené právní posouzení žalobních námitek). Ani případná skutečnost, že správní orgány hodnotily obecnou dobovou praxi, bez přihlédnutí k individuálním okolnostem případu žalobkyně, nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá. Může však mít vliv na jeho zákonnost. Soud se proto dále mohl zabývat zákonností napadeného rozhodnutí.

IV. II Pokyny dopadají na případ žalobkyně

27. Žalobkyně namítá, že při výkladu ust. § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. měly správní orgány přihlédnout k Pokynům, neboť žalobkyni je třeba ve smyslu těchto pokynů považovat za osobu židovského původu. Přičemž Pokyny poskytují interpretační vodítko pro výklad ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. srovnatelné se soudobou judikaturní praxí.

28. Ministr žalovaného v napadeném rozhodnutí uvedl, že ústavní dekret č. 33/1945 Sb. ani jeho prováděcí předpisy nevyloučily skupiny některých fyzických osob z dopadů pozbytí státního občanství na základě jejich náboženského vyznání. S žalobkyní tedy mělo být zacházeno shodně jako s jinou osobou německé národnosti. Ve vyjádření k žalobě pak žalovaný doplnil, že žalobkyně do žádosti o zachování čs. státního občanství uvedla náboženství „anglikánské“, zatímco její matka uvedla náboženství „židovské“. Z uvedeného je dle žalovaného zřejmé, že žalobkyně ještě před podáním žádosti o zachování československého státního občanství konvertovala k anglikánské církvi. Poválečné správní orgány tudíž žalobkyni nepovažovaly za Židovku, proto v jejím případě nemohly Pokyny aplikovat.

29. Soud se předně zabýval povahou Pokynů. Podle právní věty nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 1947, sp. zn. 232/46-4, „Oběžníky ministerstva vnitra z 24. srpna 1945, č. A-4600-16/8-45 a z 13. listopadu 1945, č. A-4600-5/10-45-VI/3, vydané ve věci úpravy čsl. státního občanství podle úst. dekr. č. 33/1945 Sb. (Věst. min. vn. č. 20/45 a 11/46), nejsou všeobecné závaznými právními normami, nýbrž jen vnitřními instrukcemi, na jejich dodržení strany nemají subjektivního práva. Tento názor přitom Nejvyšší správní soud vyslovil v souvislosti s povinností dodržet procedurální postupy uvedené v citovaných oběžnících. Obdobné závěry by bylo možné vztáhnout i na Pokyny.

30. Městský soud a ostatně ani sama žalobkyně nepopírají, že Pokyny nemají povahu obecně závazného právního předpisu. Zcela jistě však shodně se soudobou judikaturou poskytují interpretační vodítko pro výklad ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. V těchto mezích k nim přistupuje i městský soud.

31. Předně je třeba podotknout, že Pokyny se vztahují na osoby, které byly okupanty považovány za „osoby židovského původu“. V úvodu Pokynů se dále uvádí: „Je dostatečně známo, že barbarství nacismu, opírající se o rasovou theorii a hlubokou zášť ke všemu, co nebylo osvědčeně nacistické, vybíjelo se především a ve svrchované míře na osobách t. zv. „židovského původu“ a t. zv. „židovských míšencích“. Není také dnes neznámo, že z těchto osob, pokud mohly být postiženy v oblasti nacistické hrůzovlády, zůstalo na živu je asi 10%, při čemž však přibližně polovice z toho se vrátila z koncentračních táborů s větším či menším poškozením těla a zdraví. […] Národ český a slovenský odmítá rasistické odlišování těchto ubohých obětí nacistické persekuce od ostatních národní příslušníků, kteří přižili hrůzy koncentračních mučíren a zavrhuje každou diskriminaci ve směru rodového původu, náboženského vyznání a mateřského jazyka a z toho plynoucí odlišné posuzování (vyjma příslušníků německé a maďarské národnosti, kteří se provinili na republice a jejím lidu) jako pozůstatek nacistické ideologie. Se zřetel na utrpení a osud příslušníků, které nacismus persekvoval jako „židy“ neb „židovské míšence“ nutno uznati, že všechny takové osoby, žijící na území okupovaném, nebo třeba jen nepřímo ovládaném Němci, až na nepatrné výjimky, trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“ Samotnou podstatou Pokynů tak byla reakce na specifické postavení židovského obyvatelstva, které bylo za války rasově perzekvováno nacistickým režimem a zároveň vedeno jako v evidencích jako osoby německé nebo maďarské národnosti (často podle sčítání lidu z roku 1930).

32. Argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě, že žalobkyni není možné považovat za Židovku, neboť sama v žádosti uvedla, že je anglikánského vyznání, je na věc zcela nepřiléhavá. Rozhodné pro posouzení skutečnosti, zda lze žalobkyni považovat za osobu židovského původu podle Pokynů není její náboženské vyznání v době podání žádosti, ale skutečnost, zda by spadala do definice Žida podle Norimberských zákonů platných na území tzv. Sudet od 30. 9. 19381. Podle těchto historicky obecně známých rasových zákonů, na území Německé říše platných již od roku 1935, byl rasový původ osob určován na základě biologicko-původového kritéria, tedy podle „krve“ předků. Ze správního spisu vyplývá nikým nerozporované tvrzení, že oba rodiče žalobkyně byli příslušníky židovské náboženské obce v Karlových Varech, přičemž lze důvodně předpokládat, že židovského původu byli i minimálně tři prarodiče žalobkyně. Podle 1 Soubor rasových a antisemitských zákonů nacistického Německa, které byly přijaty 15. 9, 1935 v Norimberku. Podstata těchto zákona byla zbavení Židů základních občanských práv, definice Žida podle rasového (původového)kritéria, vytvořily právní základ pro vyloučení Židů ze společnosti. Podle těchto zákonů bylo židovství určováno nikoli podle náboženství, ale podle původu (počtu židovských rodičů/prarodičů). I pokřtění lidé tak byli považováni za Židy. nacistických rasových zákonů tedy byla žalobkyně osobou židovského původu se všemi trýznivými důsledky z toho v období bezprostředně před počátkem druhé světové války plynoucími. I kdyby tehdy desetiletá žalobkyně v roce 1938 konvertovala na anglikánskou víru z pohledu nacistických předpisů by stále zůstala osobou židovského původu. Argumentace žalovaného konverzí žalobkyně na anglikánskou víru je tak zcela lichá.

33. Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08-1 shrnul historická východiska tak, že v historickém kontextu přihlášení se k německé národnosti „je třeba posuzovat v širším, historickém kontextu, z hlediska postavení a každodenní reality života (nejen židovského) obyvatelstva v tzv. sudetoněmeckých oblastech, kam město Lanškroun spadalo (tzn. většina německého obyvatelstva, německý jazyk a německé školy), které se ihned po tzv. mnichovské dohodě staly součástí Německé říše (území Opavského vládního obvodu neboli tzv. "východní Sudety") a byly zde přímo aplikovány německé (říšské) právní předpisy, přičemž základem právní úpravy státního občanství židovského obyvatelstva na území tzv. Sudet a následně i Protektorátu Čechy a Morava byl zákon o říšském občanství (Reichsbürgergesetz) z roku 1935 a zákon na ochranu německé krve a německé cti (Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes un der deutschen Ehre) z roku 1935. V těchto oblastech se ihned začal uplatňovat jeden ze základních ideologických principů nacismu, tj. antisemitismus, v podobě nacistické perzekuce Židů, která se podobně jako v Německé říši vyznačovala vývojem od počátečního odnětí práv, přes vyvlastňování a deportace, až k masovému vraždění. Pokud se obecné soudy uchýlily k interpretaci citovaných právních předpisů, bylo za tímto účelem pro pochopení dobových souvislostí zcela na místě použít jako interpretační pomůcku např. tehdejší judikaturu československých soudů, dobovou literaturu či podzákonné právní předpisy, vykládající prezidentské dekrety a restituční předpisy z let 1945 až 1948.“ 34. Uvedená východiska mutatis mutandi platí i pro případ žalobkyně pocházející z Karlových Varů. Po Mnichovské dohodě (30. 9. 1938) se město coby část tzv. Sudet stalo součástí Německé říše, na jehož území okamžitě začalo platit německé právo včetně shora zmíněných Norimberských zákonů, a další rasové a protižidovské legislativy. V této době docházelo k vyhánění a útěkům desetitisíců lidí. Židé byli zbaveni práv, vystaveni násilí, zatýkáni a internováni. Během listopadu 1938 v rámci tzv. Křišťálové noci došlo k vypálení karlovarské synagogy a k masovému zatýkání a deportaci do koncentračních táborů, což byl mimo jiné i případ otce žalobkyně.

35. Z uvedeného je zcela zřejmé, že žalobkyně, která coby nezletilá osoba židovského původu území Karlových Varů, resp. Československé republiky, opustila těsně před německou okupací v září 1938 tak učinila společně s dalšími členy své rodiny v obavě o svůj život z důvodu sílících protižidovských represí a správní orgány pochybily, nepřihlédly-li v jejím případě při výkladu ust. § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. k Pokynům.

IV. III Žalobkyně trpěla pod nacistickým terorem

36. Podle § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. platilo, že osobám, spadajícím pod ustanovení § 1, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem zachovává se československé státní občanství.

37. Shodně znějící ustanovení obsahoval i § 5 odst. 1 bod 2. zákona č. 128/1946 Sb. ze dne 16. 5. 1946 o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, podle kterého se osobami státně nespolehlivými v tomto zákoně rozumějí osoby fysické národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokáží, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národům českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.

38. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu a uvedl, že žalobkyně neprokázala, že by trpěla pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Uvedl, že opuštění bydliště a nutnost pobytu v dočasném útočišti byla okolností, kterou bylo nutné v tehdejších historicko-společenských okolnostech považovat za běžnou (v této souvislosti nelze nezmínit překotné stěhování československých občanů, žijících do roku 1938 v oblasti tzv. Sudet, do vnitrozemí po podpisu Mnichovské dohody).

39. Výkladu pojmu „trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem“ uvedeným v § 5 dost. 1 bod 2 zákona č. 128/1946 se obšírně věnoval Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08-1. Městskému soudu je známo, že v případě odkazované právní věci se skutkově jednalo o restituční řízení žadatele, který se v roce 1930 přihlásil k židovské (tedy nikoli německé) národnosti, přesto má s ohledem na shodnou formulaci obou citovaných ustanovení za to, že východiska formulovaná Ústavním soudem lze použít i pro nyní posuzovanou věc. I v nyní posuzované věci byla žalobkyně ke dni opuštění Československé republiky nepochybně osobou židovského původu a rovněž byla obyvatelkou tzv. Sudet, a proto je i v nynějším případě možné vyjít ze závěrů uvedených v citovaném soudním rozhodnutí.

40. K samotnému výkladu podmínky „trpění pod nacistickým terorem“ ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 617/08-1 odkázal na komentář k zákonu č. 128/1945 Sb. [viz Berman, T., Knapp, K.: Vrácení majetku pozbytého za okupace (Restituční zákon - výklad zákona č. 128/1946 Sb.), Praha 1946)], kde se při výkladu této podmínky autoři komentáře, odkazem na Směrnici ministerstva průmyslu ze dne 19. března 1946, č. j. II/1- 76733/19462, podrobně zabývaly pojmem „perzekuce“, kdy konstatovali, že "persekucí je míněno pronásledování, kterým trpěly po 29. září 1938 osoby, kterékoliv národnosti nebo státní příslušnosti pro svou národnost, politické přesvědčení nebo rasu, musela směřovati k tomu, aby přinesla újmy na zdraví, svobodě, majetku, cti, občanské rovnoprávnosti a pod. a měla za následek alespoň pozbytí majetku. (...) Persekuce může směřovati jednak proti jednotlivci, jednak i proti národním skupinám nebo proti příslušníkům určité rasy (různá omezení židovského obyvatelstva). Za pozbytí majetku v důsledku persekuce je pokládati i přechod majetku v pohraničním území za jeho okupace po 29. září 1938. (...) Z této definice vyplývá, že též osoby, které v důsledku politické situace v roce 1938 opustily své bydliště v pohraničí a vystěhovaly se (včetně emigrace z čs. republiky do zámoří), trpěly pod fašistickým terorem. (...) pouhé vnější označení jako příslušník určité skupiny osob je ve smyslu cit. definice trpěním pod fašistickým terorem. " (str. 117 - 118 komentáře). Z tohoto hlediska již tedy sám pojem Žid, bez ohledu na st. občanství či přihlášenou národnost a mateřský jazyk, vyřazoval příslušníka tohoto etnika nejen z dobrodiní jakýchkoli výhod z toho plynoucích, nýbrž naopak jej zbavoval jakýchkoli lidských práv s konečným vyústěním v holocaustu a ve smyslu cit. definice se jedná o trpění pod nacistickým terorem.“ 41. Shodně s tím ostatně i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2004, čj. 1 As 10/2004-71, uvedl, že z ust. § 2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. je „[..] zřejmé, že 2 Tuto směrnici lze nepochybně považovat také za vnitřní předpis zmiňovaný v bodě 29 tohoto rozsudku dekret zohledňoval i zvláštní postavení osob, které trpěly pod nacistickým terorem, které byly nuceny uprchnout do ciziny, avšak i u nich zachování československého státního občanství dekret podmiňoval žádostí o zjištění, že se československé státní občanství zachovává, a to podané do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu, tedy od 10. 8. 1945.“ Na rozdíl o věci sp. zn. 1 As 10/2004 v nyní posuzovaném případě není sporné, že žalobkyně žádost o zachování občanství podala včas.

42. Krom uvedeného shora naznačený výklad předmětné podmínky vyplývá i ze samotných Pokynů. Podle Pokynů mělo být při naplnění podmínky „trpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem“ přihlédnuto k tomu, že „I u osob t. zv. „židovského původu“, národnosti německé a maďarské je tedy zpravidla splněna jedna z podmínek, stanovených ústavním dekretem č. 33/45 Sb., pro zachování státní občanství československého a pro vynětí jiného než zemědělského majetku z konfiskace podle dekretu č. 108/45 Sb., totiž utrpení pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Jsou-li splněny také další podmínky, stanovené v obou těchto dekretech, t. j. že osoba „židovského původu“, národnosti německé neb maďarské, zachovala věrnost Československé republice a že se nikdy neprovinila proti národům českému a slovenskému, není příčiny, pro kterou by bylo odepříti takové osobě zachování čs. státního občanství podle § 2 dekretu č. 33/45 S., požádala-li o to ve stanovené lhůtě […]“ 43. Žila-li žalobkyně v době před vystěhováním na území tzv. Sudet (do kterých Karlovy Vary nepochybně patřily) a z Československé republiky uprchla v září 1938, tedy v bezprostřední době před uzavřením Mnichovské dohody a v době bezprostředního ohrožení státu a postupně zvyšujících se represí židovského obyvatelstva zvláště v oblasti tzv. Sudet, a tedy toliko za účelem záchrany svého života, má soud za to, že podmínka trpění pro nacistickým režimem byla v případě žalobkyně nepochybně splněna.

44. Ovšem i pro krajní případ, že by z důvodu žalobkynina vystěhování z Československé republiky v době před uzavřením Mnichovské dohody a připojením tzv. Sudet k německé říši neměla být podmínka trpění pod nacistickým režimem splněna, má soud za to, že by v jejím případě byla splněna podmínka aktivní účasti boje za osvobození republiky. Podle Pokynů totiž platilo, že „U osob „židovského původu“ německé neb maďarské národnosti, které po dobu zvýšeného ohrožení republiky dlely na územích států spojeneckých nebo neutrálních, pokud před vystěhováním netrpěly nacistickým nebo fašistickým terorem a nebyly vystaveny persekuci, nelze uznati, že také u nich je slněna podmínka utrpění pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Mnohé z těchto osob však splnily podmínku aktivní účasti na boji za osvobození Československé republiky tím, že se přihlásily do čs. zahraniční armády nebo se souhlasem čs. vlády do některé spojenecké armády, nebo byly činiteli československého státní zřízení v zahraničí, nebo, že bez své vůle takové povinnosti čs. občana dostáti nemohly (ženy, děti, starci, nemocní). Takovým způsobem splnily svou občanskou povinnost a prokázaly svou věrnost k republice, takže za tohoto předpokladu platí o nich stejné zásady jako o loyální, neprovinivších se a persekuovaných osobách v mocenské sféře Německa.“ Soud připomíná, že žalobkyni bylo v době opuštění Československa pouhých deset let a nepochybně tedy byla dítětem ve smyslu Pokynů. I v tomto případě by tedy mělo být československé občanství žalobkyně zachováno.

45. V současné době již nelze hodnověrně zjistit, z jakého důvodu nebylo kladně rozhodnuto o žádosti matky žalobkyně, byť původně bylo zachování jejího československého státního občanství navrhováno, a to právě s odkazem na Pokyny (srov. přípis Zemského národního výboru v Praze, číslo I 3a-12377/2-1947). Tato skutečnost je však pro posouzení případu žalobkyně nerozhodná, když s odkazem na vše shora vyřčené má soud za to, že podmínky pro zachování československého státního občanství stanovené ústavním dekretem č. 33/1945 Sb. byly v žalobkynině případě splněny.

46. Ohledně nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/04 městský soud souhlasí s žalobkyní, že poukaz na znalost tehdejší reality a z toho důvodu i způsobilost k více či méně bezprostřednímu hodnocení skutečností relevantních podle příslušných ustanovení ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. byl činěn v souvislosti s úvahami o možnosti a vůbec přípustnosti tzv. „nápravy“ rozhodnutí orgánů veřejné moci (konkrétně rozhodnutí předběžné povahy pro žadatele příznivé), aplikující v letech 1945 až 1948 ústavní dekret č. 33/1945 Sb. V právě posuzované věci žalobkyně přitom žádné rozhodnutí předběžné povahy ve smyslu zde citovaném vydáno nebylo.

47. Současně ústavní soud uvedl: „Poválečné dekrety prezidenta republiky, jakým je např. dekret č. 33/1945 Sb., vycházejí z reality druhé světové války a doby bezprostředně po válce. Na aplikaci takovéhoto práva proto nelze bezvýjimečně vztahovat současné ústavní standardy. Je naopak ústavně přípustné, je-li jako interpretační pomůcka používána judikatura československých soudů, vykládajících prezidentské dekrety v letech 1945 až 1948. Při aplikaci dekretu č. 33/1945 Sb. nicméně existují ústavněprávní limity, které orgán veřejné moci nemůže překročit, jak je dále vysvětleno a neměly od tehdejších, bezesporu tragických událostí, nepřiměřený časový odstup.“ 48. Těmto premisám správní orgány při posuzování případu žalobkyně nedostály. Ačkoli ve svých rozhodnutích v obecné rovině správně vycházely z judikatury tehdejšího Nejvyššího správního soudu, nepřihlédly při její aplikaci k individuálnímu případu žalobkyně a specifickým okolnostem její věci.

49. Pro úplnost soud dodává, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Podstatné je posouzení jádra případu a poskytnout odpověď na základní námitky, které v sobě mohou v některých případech konzumovat i odpověď na námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, ze dne 19. 2. 2014 č. j. 1 Afs 88/2013-66). Městský soud má za to, že této povinnosti shora provedeným posouzení věci dostál.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

50. Z výše uvedených důvodů městský soud rozhodnutí ministra žalovaného podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení jsou správní orgány vázány právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

51. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Jelikož měla žalobkyně ve věci plný úspěch, náleží jí náhrada nákladů řízení. Tyto náklady představují náklady na soudní poplatek ve výši 3 000 Kč za podání žaloby a náhradu odměny a hotových výdajů advokáta. Odměna náleží celkem za 4 úkony právní služby, a to převzetí a přípravu zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], za návrh a písemné podání ve věci samé (žaloba a replika) ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na soudním jednání dne 15. 7. 2026 ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Za každý úkon právní služby náleží zástupci žalobkyně mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč [§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Celkem tedy činí náhrada nákladů řízení částku 23 280 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám jejího zástupce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Soud žalobkyni nepřiznal dvojnásobek sazby odměny za přípravu žaloby, neboť s ohledem na obsah žaloby neseznal, že by šlo o úkon právní služby mimořádně obtížný, a to ani z hlediska jazykového ani časového, byť příprava žaloby zřejmě zahrnovala i pátrání v archivech.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha, dne 15. července 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.