5 A 12/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce: C. T. N., zastoupen: Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve věci vydání zaměstnanecké karty, takto:

Výrok

I. Žalovanému se u k l á d á p o v i n n o s t , aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 24.8.2015 o zaměstnaneckou kartu.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 10.228,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o jeho žádosti ze dne 24.8.2015 o vydání zaměstnanecké karty k výkonu povolání na území České republiky. Uvedl, že chtěl na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) v úředních hodinách pro veřejnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu, přičemž jakmile pracovník zastupitelského úřadu zjistil, že si žalobce nesjednal schůzku prostřednictvím systému Visapoint, odmítl jeho žádost přijmout. Žalobce podal stížnost na shora uvedené jednání pracovníka zastupitelského úřadu a ke stížnosti přiložil předmětnou žádost o zaměstnaneckou kartu. Obě listiny pracovník zastupitelského úřadu převzal. Žalobce byl přesvědčen, že podáním žádosti bylo zahájeno správní řízení a je bezpředmětné, že byla podána společně se stížností. Nesouhlasil s tím, že žalovaný neprovedl žádný úkon ve věci a zastupitelský úřad mu poštou vrátil originál žádosti. Marně tedy uplynula lhůta 60 dnů k vydání rozhodnutí. Žalobce tak podal ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) návrh na provedení opatření proti nečinnosti. Komise žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti nevyhověla. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2015, sp. zn. 7 Azs 282/2014, dle kterého registrace v systému Visapoint není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení a je nerozhodné, zda je žádost formálně podána jako příloha jiné žádosti. Naopak podstatné je, že byla podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Dále se žalobce zabýval pasivní legitimací žalovaného, kterou dovodil z § 165 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky ve znění rozhodném (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dle kterého žalovaný rozhoduje o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Žalovaný nese odpovědnost za řízení jako celek a na této skutečnosti nemění nic ani případné nezákonné nakládání se žádostí ze strany ministerstva zahraničních věcí, které ovšem nevede ve věci žádosti o zaměstnaneckou kartu správní řízení, popřípadě zastupitelského úřadu jako podacího místa, což žalobce dovozuje z § 42g odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se žalobcem není vedeno řízení týkající se vydání povolení k pobytu na území České republiky. Namítal, že není orgánem příslušným pro přijetí žádostí podávaných v zahraničí a nenese ani odpovědnost za jejich přijetí a postoupení žalovanému. Za případná pochybení odpovídá přímo zastupitelský úřad nebo Ministerstvo zahraničních věcí jako orgán zastupitelskému úřadu nadřízený. Žalovaný je příslušný o podaných žádostech rozhodnout podle § 165 písm. j) a n) zákona o pobytu cizinců. Nepřijal-li zastupitelský úřad žádost žalobce a nepostoupil-li ji žalovanému, nemůže o ní žalovaný vést řízení. Žalovaný je totiž správním orgánem příslušným k přijetí žádostí o vydání zaměstnanecké karty pouze tehdy, když je předmětná žádost podána osobně na území České republiky. Vzhledem k tomu, že se žádost žalobce nedostala řádným způsobem do dispozice žalovaného, řízení nebylo zahájeno. Žalovaný tak nemůže být odpovědný za nečinnost, jak tvrdí žalobce, naopak žalobce by se měl bránit přímo proti postupu zastupitelského úřadu, a to například žalobou na nezákonný zásah. Žalovaný navrhl soudu, aby nedůvodnou žalobu zamítl Žalovaný ve vyjádření ze dne 8.11.2016 uvedl, že se o žádosti dozvěděl až v září roku 2016 a zahájil dne 2.9.2016 řízení pod sp. zn. OAM-11259/ZM-2016. Dále usnesením ze dne 18.10.2016, č.j. OAM-11259-5/ZM-2016 přerušil řízení o žádosti a žalobce současně vyzval k odstranění vad žádosti. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), jelikož účastníci s rozhodováním bez nařízení jednání souhlasili. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 10.12.2015 žalobce podal Komisi žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. O této žádosti rozhodla Komise usnesením ze dne 5.1.2016, č.j. MV-183405-2/SO-2015 tak, že žádosti žalobce na provedení opatření proti nečinnosti žalovaného ve věci žádosti o vydání zaměstnanecké karty nevyhověla. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že Komise provedla šetření v elektronických evidencích a zjistila, že s žalobcem není vedeno žádné řízení o pobytu, proto považovala vydání opatření proti nečinnosti za bezpředmětné. Žalovaný usnesením ze dne 20.9.2016, č.j. OAM-11259-3/ZM-2016 přerušil řízení o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu a vyzval žalobce k odstranění vad žádosti, neboť neměl jeho žádost podanou dne 24.8.2015 k dispozici. Žalobce požádal žalovaného podáním sepsaným ke dni 10.10.2016 o prodloužení lhůty k odstranění vad, a to do dne 10.11.2016. Žalovaný tak usnesením ze dne 18.10.2016 pod č.j. OAM-11259-5/ZM-2016 prodloužil žalobci lhůtu k odstranění vad do 10.11.2016 a současně prodloužil dobu přerušení řízení. Soud z žalobcem doložené stížnosti ze dne 24.8.2015 zjistil, že žalobce nesouhlasil s postupem pracovníka zastupitelského úřadu, který mu vrátil zpět jeho žádost. Ke stížnosti žalobce připojil žádost o zaměstnaneckou kartu jako přílohu. Dále soud z žalobcem předloženého dopisu zastupitelského úřadu ze dne 15.10.2015, č.j. 1313/2015-HANOI-V zjistil, že zastupitelský úřad neshledal stížnost žalobce ze dne 24.8.2015 důvodnou, jelikož se žalobce k podání žádosti nedostavil v úředních hodinách vyhrazených pro taková podání a nebyl registrován v systému Visapoint. Proto žalobci byly vráceny zpět originály příloh, které byly ke stížnosti přiloženy. Soud s ohledem na níže uvedené právní posouzení věci již pro nadbytečnost neprovedl k důkazu žalobcem navrhované výslechy vedoucí konzulárního oddělení zastupitelského úřadu Mgr. O. Ch., Ph.D. ani žalobce. Soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 s.ř.s.) a o podané žalobě uvážil následovně: Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat osvědčení. Podle § 81 odst. 2 s.ř.s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon. Podle § 37 odst. 4 správního řádu podání je možno učinit písemně nebo ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané uznávaným elektronickým podpisem. Podle § 44 odst. 1 správního řádu řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu opravňující cizince k přechodnému pobytu na území delšímu než 3 měsíce a k výkonu zaměstnání na pracovní pozici, na kterou byla zaměstnanecká karta vydána, nebo na pracovní pozici, ke které byl udělen souhlas ministerstva podle odstavce 7. Cizince, u kterého je podle zákona o zaměstnanosti vyžadováno povolení k zaměstnání nebo který je uveden v § 98 zákona o zaměstnanosti, opravňuje zaměstnanecká karta k pobytu na území za účelem zaměstnání. Podle § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, ve lhůtě 90 dnů ode dne podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty ve zvlášť složitých případech nebo pokud ministerstvo žádalo o vydání závazného stanoviska podle odstavce 15. Podle § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle § 182 odst. 1 písm. e), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je cizinec státním příslušníkem, popřípadě jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží. Usnesení se pouze poznamená do spisu. Podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je okamžik zahájení správního řízení o žalobcově žádosti o zaměstnaneckou kartu. Ve světle shora uvedeného má soud za to, že správní řízení bylo v nyní projednávaném případě zahájeno dne 24.8.2015, neboť žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty byla podána osobně u příslušného zastupitelského úřadu. Prokazatelně k podání žádosti došlo tím, že byla jako příloha předána spolu se stížností na postup pracovníka při přijímání žádosti v podatelně zastupitelského úřadu. Zastupitelský úřad pak měl žádost žalobce k dispozici od 24.8.2015 až do dne vrácení originálu žádosti žalobci. Není rozhodné, že žalobce podal žádost po formální stránce jako přílohu ke stížnosti, ani že originál žádosti byl žalobci vrácen. Stejně tak skutečnost, že žalobce nebyl pro podání žádosti registrován v systému Visapoint, není pro posouzení důvodnosti podané žaloby rozhodná. V této souvislosti odkazuje soud na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2015, č.j. 7 Azs 282/2014-48, ve kterém k systému Visapoint uvedl, že „Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení.“. Tedy podstatné je naopak pouze to, že se žádost dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Dále ani skutečnost, že žalobce podal žádost mimo úřední hodiny zastupitelského úřadu vyhrazených k podání předmětných žádostí, není v nyní posuzované věci rozhodná, jelikož důležité je pouze to, že se žádost prostřednictvím podatelny dostala do dispozice zastupitelského úřadu. Zákonem stanovené podmínky pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu stanovené v § 169 odst. 13 a 14 zákona o pobytu cizinců žalobce splnil. Žalobce žádost podal osobně na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je žalobce státním příslušníkem. Žádost se dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu, tedy žalovaný měl povinnost o žádosti rozhodnout. Neobstojí námitka žalovaného, že se o žádosti dozvěděl až dne 2.9.2016. Pro rozhodování soudu není právně významné, že zastupitelský úřad žalovaného o podané žádosti neinformoval nebo mu ji nepředal. Soud je toho názoru, že správní řízení o žádosti je zahájeno okamžikem, od kterého zastupitelský úřad disponuje se žádostí, nikoli okamžikem předání žádosti žalovanému. Ze shora uvedeného pak vyplývá, že lhůta v délce 60 dnů stanovená žalovanému v § 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců k vydání rozhodnutí o žádosti žalobce o zaměstnaneckou kartu uplynula marně, žalovaný ve stanovené lhůtě rozhodnutí nevydal, tedy byl v době podání žaloby ke zdejšímu soudu nečinný. V této souvislosti soud uvádí, že na posouzení věci nemění nic ani skutečnost, že došlo ze strany žalovaného k přerušení správního řízení za účelem odstranění vad žádosti podle § 64 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 45 odst. 2 správního řádu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 12.4.2013, č.j. 5 Ans 4/2012-20 uvedl, že „v případě přerušení řízení podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu se pořádková lhůta pro vydání rozhodnutí správního orgánu staví v souladu s § 65 odst. 1 správního řádu nikoli až ode dne přerušení řízení či ode dne oznámení výzvy podle § 45 odst. 2 správního řádu k odstranění vad žádosti, která má být ostatně vydána současně s usnesením o přerušení řízení, ale zpětně již ode dne, kdy správnímu orgánu došla daná žádost trpící příslušnými vadami, tedy vlastně od počátku řízení (shodný názor viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. aktualizované a rozšířené vyd. Praha: BOVA POLYGON, 2012, s. 587), a její běh poté pokračuje (v daném případě de facto začíná) až patnáctým dnem ode dne skončení přerušení řízení. K tomu, aby se tak stalo, je ovšem podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba, aby tato lhůta pro vydání rozhodnutí byla v době přerušení řízení stále zachována, tedy aby nedošlo před přerušením řízení k jejímu marnému uplynutí.“. Šedesátidenní lhůta pro vydání rozhodnutí běžela žalovanému ode dne podání žádosti žalobcem, tedy od 24.8.2015 a uplynula dne 23.10.2015. Správní řízení však bylo přerušeno až usnesením ze dne 20.9.2016 a následně usnesením ze dne 18.10.2016 bylo přerušení prodlouženo do dne 10.11.2016. K přerušení řízení tedy došlo až poté, co žalovanému uplynula lhůta k vydání rozhodnutí ve věci, proto následné přerušení řízení již nemá na běh lhůty pro vydání rozhodnutí žádný vliv. K námitce žalovaného, že žalobce měl v nyní projednávané věci brojit proti jednání zastupitelského úřadu zásahovou žalobou, soud uvádí, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem představuje subsidiární ochranný prostředek, proti takovým formám činnosti orgánů veřejné správy, které nepokrývají jiné žalobní typy. Zásahové žaloby proto představují jakousi zbytkovou kategorii, kterou je možné využít pouze tehdy, jestliže se nelze domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky v rámci jiných řízení. Volba typu řízení závisí s ohledem na dispozitivnost správního soudnictví na rozhodnutí žalobce, přičemž ten si nemůže z vlastní vůle volit k ochraně svých subjektivních práv libovolný žalobní typ, ale právě takový, který odpovídá formě činnosti orgánu veřejné správy. Vzhledem k tomu, že správní řízení bylo s žalobcem zahájeno podáním žádosti, bylo možné domáhat se ochrany proti nečinnosti správního orgánu při vydání rozhodnutí v rámci řízení dle § 79 a násl. s. ř. s. Soud k tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2011, č.j. 9 Aps 6/2010-106 a ze dne 11.8.2015, č.j. 6 Azs 77/2015-36. Soud tedy konstatuje, že žalobce vyčerpal všechny prostředky, které mu procesní předpisy stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, když podal dne 10.12.2015 Komisi jako příslušnému nadřízenému správnímu orgánu žádost o učinění opatření podle § 80 správního řádu. Komise neshledala tuto žádost žalobce důvodnou, proto žalobci nezbylo nic jiného, než podat správní žalobu. Z uvedených důvodů byla žalovanému správnímu orgánu uložena podle § 81 odst. 2 s.ř.s. povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce ve správním řízení, které bylo podáním žádosti zahájeno. S ohledem na zákonnou lhůtu 60 dnů pro vydání rozhodnutí o žádosti o zaměstnaneckou kartu (§ 169 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců) se jeví uložená lhůta 30 dnů, která běží ode dne právní moci rozsudku, přiměřenou. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náklady řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč a náklady právního zastoupení za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 2 x 3.100,- Kč, dvě paušální částky ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 2 x 300,- Kč, a DPH ve výši 1.428,- Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 10.228,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 29. listopadu 2016 JUDr. Eva P e c h o v á, v.r. předsedkyně senátu