5 A 141/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Pod Hájem s. r. o., IČO: 17221595 se sídlem náměstí Borise Němcova 510/3, Praha 6 – Bubeneč zastoupená JUDr. Ivetou Sokolovou, advokátkou se sídlem Ke Kostelu 56, Vrbice proti žalovanému: Ministerstvo kultury se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1 – Malá Strana o žalobě proti rozhodnutí ministra žalovaného ze dne 17. 9. 2025, č. j. MK 33195/2025 OLP, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobkyně dne 20. 9. 2023 doručila žalovanému žádost o určení právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, tj. určení rozsahu kulturní památky. Konkrétně žalobkyně žádala o určení, zda jsou či nejsou pozemky (v jejím vlastnictví) parc. č. X1 a X2 v k. ú. D. (dále „pozemky X1 a X2“), součástí kulturní památky – soubor H., respektive jestli byly či nebyly tyto pozemky X1 a X2 zapsány na státním seznamu kulturních památek ke dni 31. 12. 1988 a pokud nebyly, tak žádá o určení, zda tento stav trvá.

2. Žalovaný v rozhodnutí ze dne 13. 8. 2024, č. j. MK 64037/2024 OOP (dále „prvostupňové rozhodnutí“) o této žádosti žalobkyně rozhodl a určil, že soubor H. byl do státního seznamu kulturních památek zapsán v roce 1964. Na základě podkladů vyžádaných od Národního památkového ústavu, žalovaný dovodil, že pozemky X1 a X2 jsou (resp. byly) součástí areálu H. Zejména vycházel z evidenčních listů nemovité památky, výpisů z evidencí nemovitostí a zákresu na snímku pozemkové mapy z roku 1985. Žalovaný proto uzavřel, že k datu 31. 12. 1987 byly pozemky X1 a X2 zapsány ve státním seznamu kulturních památek. Žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí podala rozklad.

3. Ministr žalovaného v napadeném rozhodnutí shledal, že žalovaný shromáždil veškeré potřebné podklady a na základě jejich řádného vyhodnocení dospěl k závěru, který řádně odůvodnil, tj. že pozemky X1 a X2 jsou součástí souboru H. a jsou tak kulturní památkou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně zopakovala většinu svých rozkladových námitek v žalobě a žalovaný se k nim znovu vyjádřil ve vyjádření k žalobě, soud shrne argumentaci ministra žalovaného v rámci druhé kapitoly tohoto rozsudku, týkající se shrnutí vyjádření žalovaného.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Městský soud v Praze (dále „městský soud“) předesílá, že s ohledem na poněkud nepřehlednou žalobní argumentaci, vymezuje soud níže pro srozumitelnost ve stručnosti okruhy těch žalobních námitek a jejich základní smysl, které jsou s ohledem na povahu napadeného rozhodnutí předmětem soudního přezkumu v nyní posuzované věci.

5. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné. Za klíčový bod žaloby žalobkyně považuje ohrožení jejího práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 36 Listiny. Konkrétně žalobkyně spatřuje rozpor v meritu v tom, že nebylo rozhodnuto o určení existence stavu zápisu jejích pozemků X1 a X2 na státním seznamu kulturních památek ke dni 31. 12. 1987. Žalobkyně uvádí, že její žádost byla zaměřena výlučně na zjištění, zda byly pozemky X1 a X2 ke dni 31. 12. 1987 prokazatelně a nezaměnitelně zapsány ve Státním seznamu kulturních památek vedeném Národním výborem hl. m. Prahy, který byl v té době jediným orgánem oprávněným tento seznam vést a měnit. Tvrdí, že správní orgány tuto otázku ve výroku ani v odůvodnění svých rozhodnutí výslovně nevyřešily. Podle žalobkyně žalovaný namísto určení existence či neexistence zápisu ke dni 31. 12. 1987 fakticky rozhodl o současné existenci zápisu v Ústředním seznamu kulturních památek ČR, bez prokázání splnění podmínek v § 42 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Ministr ve svém rozhodnutí argumentoval datem 31. 12. 1998.

6. Žalobkyně namítá, že správní orgány vycházely převážně z pomocných evidencí, které byly vedeny odbornými organizacemi, zejména Národním památkovým ústavem či jeho právními předchůdci, a nikoli ze samotného státního seznamu kulturních památek vedeného příslušným státním orgánem ke dni 31. 12. 1987. Tyto podklady podle žalobkyně nemohou nahradit ani prokázat existenci zápisu ve státním seznamu kulturních památek, neboť odborné organizace neměly zákonnou pravomoc tento seznam konstitutivně měnit, doplňovat či rozšiřovat. Žalobkyně rovněž namítá, že správní orgány založily svá rozhodnutí na dokumentech, jejichž stav mohl být měněn i po roce 1987, a které proto nemohou spolehlivě vypovídat o obsahu státního seznamu kulturních památek k rozhodnému dni.

7. Žalobkyně trvá na tom, že záznam kulturní památky H. ve státním seznamu kulturních památek z roku 1964 byl neurčitý co do rozsahu chráněných nemovitých věcí a že z něj nevyplývá, že by součástí památky byly i pozemky X1 a X2. Tyto pozemky byly podle žalobkyně samostatnými nemovitými věcmi existujícími již dlouhodobě před rokem 1987 a nebyly v uvedeném seznamu explicitně označeny. Podle žalobkyně se žalovaný opírá o dnes prosazovaný rozsah pojmu H., aniž by bylo přesně určeno, které pozemky a stavby byly ke dni 31. 12. 1987 ve Státním seznamu kulturních památek zapsány.

8. Žalobkyně argumentuje, že pojem „areál“ či „soubor“ nemovitostí nemůže sloužit k dodatečnému a extenzivnímu rozšiřování památkové ochrany na samostatné pozemky, které nebyly ke dni 31. 12. 1987 výslovně zapsány, a to zejména s ohledem na tehdejší pojetí nemovitých věcí v občanském právu, podle něhož byly pozemky a stavby samostatnými věcmi. Podle žalobkyně není možné zařadit pod pojem areál externí samostatné pozemky, které se nacházejí „zcela jinde“. Zdůrazňuje, že přechodné ustanovení § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči stanovilo jednoznačné kritérium zachování památkové ochrany po 1. 1. 1988, a to výlučně pro kulturní památky explicitně zapsané ve státním seznamu ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Jakékoli pozdější doplňování rozsahu památky bez samostatného správního aktu o prohlášení kulturní památky považuje žalobkyně za nezákonné.

9. Žalobkyně dále namítá porušení zásad správního řízení, zejména zásady legality, zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo, neboť v případě pochybností o existenci historického zápisu byly tyto pochybnosti vyloženy v její neprospěch.

10. Žalovaný nesouhlasí se žalobou a navrhuje soudu, aby ji zamítl jako nedůvodnou.

11. Žalovaný připomíná, že napadeným rozhodnutím bylo pouze konstatováno, že pozemky X1 a X2 jsou součástí kulturní památky, jinými slovy byl pouze deklarován jejich právní stav. Napadené rozhodnutí nijak nezakládá žádné nové povinnosti vůči žalobkyni. Žalobkyně navíc neuvedla žádné konkrétní důvody, proč by napadené rozhodnutí mohlo způsobit „ohrožení využití těchto pozemků“, když pozemky X1 a X2 jsou prokazatelně součástí kulturní památky již od roku 1964, čehož si musela být vědoma i žalobkyně. Co se týče námitky zásahu do ústavně chráněného vlastnického práva žalobkyně, žalovaný dodává, že tímto zásahem nemůže být konstatování správního orgánu, že pozemky X1 a X2 byly v minulosti správně zapsány do státního seznamu kulturních památek. Žalovaný má za to, že nedošlo k porušení zásady legality a materiální pravdy, jak tvrdí žalobkyně. K námitce, že ministr žalovaného argumentoval datem 31. 12. 1998 žalovaný uvedl, že toto byla zřetelně označená citace ze žádosti žalobkyně.

12. Dále se žalovaný vymezuje proti tvrzení žalobkyně, že žalovaný podle „§ 142 odst. 1 správního řádu ‚rovnou rozhodl‘ o tom, že pozemky X1 a X2 jsou součástí kulturní památky, tj. bez prohlášení za kulturní památku“. Žalovaný nicméně upozorňuje, že prohlášení věci za kulturní památku probíhá podle § 2 zákona o státní památkové péči, jde tedy o jiné řízení, jehož výsledkem je – na rozdíl od deklarování již existujícího právního stavu – konstituování nových práv a povinností pro vlastníka kulturní památky.

13. K průběhu správního řízení žalovaný uvádí, že skutečnost, zda pozemky X1 a X2 jsou či nejsou součástí kulturní památky ve smyslu zákona o státní památkové péči, řádně prověřil na základě podkladů poskytnutých Národním památkovým ústavem, tj. správce seznamu kulturních památek České republiky. Z podkladů vyplývá, že do rejstříku státního seznamu pro území hlavního města Prahy byl soubor v roce 1964 zaevidován jako H., tj. označen podle věci hlavní – č. p. X3 a obdržel rejstříkové číslo X4. Kartotéka státního seznamu v popisu zmiňuje stavby v rámci areálu, včetně budovy č. p. X3 a pozemků X2 a X1, stejně tak oba pozemky jsou uvedeny ve výpisu z evidence nemovitostí datovaných rokem 1985. Stejně tak vycházel z černobílé kopie pozemkové mapy z roku 1985 k rejstříkovému číslu X4, do nějž je barevně zakreslený areál, který zahrnuje oba pozemky. Součástí sbírky příloh státního seznamu k památce pod ev. č. X4, je rovněž strana 123 jmenného seznamu z tzv. generální aktualizace. Tento jmenný seznam dokládá, že kulturní památka „H.“ ev. č. X4, jehož součástí je č. p. X3 a vila (č. p. X5), byla označena písmenem A (zkratka pro areál), tedy že pod ev. č. X4 byl zapsán areál. Pozemky tento seznam neupřesňuje, a to ani u ostatních památek; jsou však vyznačeny v zákresu do katastrální mapy.

14. K námitce, že podklady nejsou součástí státního seznamu, uvádí žalovaný, že tyto byly zaslány Národním památkovým ústavem jako přílohy ze státního seznamu, který existoval do 31. 12. 1987 včetně a který se stal základem Ústředního seznamu kulturních památek ČR ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Z těchto podkladů žalovaný nade vší pochybnost ověřil, že kulturní památka H. včetně pozemků X1 a X2 byla zapsána dne 22. 12. 1964. Dále uvádí, že podle metodických pokynů k vedení státních seznamů z 60. let 20. století se za nemovitou kulturní památku považovala skupina budov a přilehlých ploch, které tvoří historicky spolu související jednotku, což byl případ i tohoto areálu. Do státního seznamu se pak kulturní památka zapisovala podle slovního označení jen podle názvu hlavní budovy souboru, nikoliv výčtem všech prvků tvořících areál nebo soubor kulturní památky.

15. K námitce charakteru operativního seznamu, žalovaný uvádí, že tento seznam z roku 1990 nebyl součástí státního seznamu a nebyl podkladem prvoinstančního rozhodnutí, jak je v něm ostatně i zmíněno.

16. Dále žalovaný vysvětluje, že právnímu předchůdci Národního památkového ústavu byla uložena pravomoc aktualizovat seznamy kulturních památek v rámci tzv. generální aktualizace, která byla dokončena v roce 1987, a to v souladu s metodickými pokyny vydanými dle § 6 vyhlášky ministerstva školství a kultury č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek. Účelem této aktualizace bylo upřesnit rozsah zapsaných areálů ve státních seznamech. Žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že evidenční karty nemovitostí před rokem 1988, ztratily průkaznost. Podle žalovaného tím žalobkyně popírá klíčový důkaz, tj. kopie těchto evidenční listů kulturní památky. Tyto listy totiž přímo dokazují, že pozemky X2 a X1 byly v původním státním seznamu. Navíc součástí tohoto seznamu je i zákres areálu do snímku pozemkové mapy z roku 1985, kterým je mimo jiné vymezen rozsah celého areálu kulturní památky.

17. Žalovaný má tudíž za to že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, byl soubor H., včetně pozemků X1 a X2, zapsán do státního seznamu již před rokem 1988 a stal se k 1. 1. 1988 kulturní památkou ve smyslu zákona o státní památkové péči.

18. Žalobkyně v replice navrhuje, aby soud na ústní jednání předvolal odpovědného pracovníka žalovaného a současně zástupce Národního památkového ústavu za účelem vyjasnění původu jednotlivých listinných důkazů k věci. Pomocí výslechů chce žalobkyně vyjasnit otázku pravomocí konkrétních orgánů a organizací ke dni 31. 12. 1987.

19. V duplice žalovaný projevuje nesouhlas s provedením jednotlivých důkazů, jelikož to považuje za neúčelné. Žalovaný má pochybnosti, zda by dnes (po více než 30 letech) bylo vůbec možné zajistit svědectví, kterým by byl vyjasněn původ jednotlivých listinných důkazů či prokázáno překročení pravomoci při doplnění státního seznamku kulturních památek. Z návrhu na provedení dokazování navíc není zřejmé, jaké konkrétní osoby žalobkyně navrhuje předvolat.

20. Žalovaný považuje ústní jednání za účelem „projednání jednotlivých listin“ za neúčelné, jelikož otázka „vymezení pravomocí konkrétních orgánů“ je upravena přímo v § 1 odst. 5 vyhlášky o evidenci kulturních památek. Podle tohoto ustanovení mohl příslušný orgán pověřit vedením státního seznamu podřízenou organizaci. V případě hlavního města Prahy byl takto pověřen Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, později mu byla svěřena i pravomoc aktualizovat seznamy v rámci tzv. generální aktualizace.

21. Na závěr žalovaný podotýká, že za účinnosti zákona o kulturní ochraně se věc stávala kulturní památkou již tím, že naplnila znaky kulturní památky vymezené v § 2 odst. 1 tohoto zákona. Za účinnosti zákona o státní památkové péči se věc stává kulturní památkou na základě konstitutivního rozhodnutí podle § 3 tohoto zákona. Podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči, věci, které byly ke dni 1. 1. 1988 zapsány ve státním seznamu kulturních památek se považují za kulturní památky i podle zákona o státní památkové péči. Žalovaný pak odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které, nelze řízení o určení právního stavu věci považovat za přezkumný nástroj, toho, zda zápis památky ve státním seznamu kulturních památek před 1. 1. 1988 proběhl v souladu s tehdejšími právními předpisy. S ohledem na kritéria v § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči se lze v řízení o určení právního vztahu zabývat pouze: 1. existencí zápisu ve státních seznamech kulturních památek ke dni 1. 1. 1988, 2. provedením zápisu za účinnosti dřívějších právních předpisů, 3. zápisem věci jako kulturní památky, 4. možností identifikovat zapsanou kulturní památku podle zapsaných údajů ve státních seznamech kulturních památek, případně doprovodných listin.

III. Ústní jednání

22. Na ústní jednání dne 10. 6. 2026 se právní zástupkyně žalobkyně nedostavila, přestože byla řádně předvolána, ani se z jednání neomluvila a nepožádala o odročení ústního jednání. Soud proto jednal v její nepřítomnosti.

23. Žalovaný primárně odkázal na vyjádření k podané žalobě a zaslanou dupliku. Zdůraznil, že ve věci šlo o určení právního vztahu ve smyslu § 142 odst. 1 správního řádu a nešlo o prohlášení věci za kulturní památku. Žalobkyni nic nebrání požádat o zrušení prohlášení věci za kulturní památku ve smyslu § 8 zákona o státní památkové péči.

24. Městský soud při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z podkladů a listin obsažených ve správním spise, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Soud proto neprovedl ty navrhované důkazní prostředky, jež se ve správním spise nachází. Městský soud dále k důkazu neprovedl žalobkyní navrhované důkazní prostředky, kterými chtěla prokázat naléhavost právního zájmu na rozhodnutí o podané žádosti (Informace Magistrátu hl. m. Prahy, odboru územního rozvoje k projektu V. Š. na pozemcích žalobce p. č. X1 a p. č. X2 z 7/2022, vyjádření NPÚ ke studii ze dne 21. 4. 2022 a závaznou informaci příslušného orgánu k zastavitelnosti území), jelikož tato skutečnost nebyla mezi účastníky spornou. Žalovaný ostatně o podané žádosti rozhodl.

25. Městský soud rovněž neprovedl žalobkyní navržené výslechy svědků. Žalobkyně tyto výslechy navrhovala z účelem vyjasnění překročení pravomocí při doplnění seznamu. Tato otázka je však otázkou právní a nikoliv skutkovou, ke které by bylo třeba provádět dokazování. Tuto otázku soud sám posoudí v následující kapitole odůvodnění rozsudku.

26. Soud na jednání k důkazu provedl dokument „Značkový klíč pro katastrální mapy“ 1 a výtisk internetové stránky znázorňující novodobou značku zahrady2. Oba dokumenty jsou pořízené ze stránek Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního. Z těchto důkazních prostředků vyplynulo, že značka je značkou označující zahradu.

IV. Posouzení žaloby

27. Městský soud v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování ministra žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

28. Městský soud na úvod svého posouzení uvádí, že podle ustálené judikatury jak správních soudů, tak Ústavního soudu, povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Podstatné je posouzení jádra případu a poskytnout odpověď na základní námitky, které v sobě mohou v některých případech konzumovat i odpověď na námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, ze dne 19. 2. 2014 č. j. 1 Afs 88/2013-66). Dle Ústavního soudu „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)]. Jak bylo již uvedeno, vzhledem k poměrně nepřehledné žalobní argumentaci, soud bude níže primárně reagovat na podstatu sporu, čímž implicitně vypořádá i dílčí námitky.

29. Podle § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči platí, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona.

30. Podle § 7 odst. 1 zákona o státní památkové péči platí, že kulturní památky, národní kulturní památky, památkové rezervace, památkové zóny, ochranné pásmo nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny se zapisují do Ústředního seznamu kulturních památek České republiky (dále jen "ústřední seznam"). Ústřední seznam vede odborná organizace státní památkové péče.

31. Podle § 1 odst. 5 vyhlášky č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek platilo, že seznamy vede odbor školství a kultury rady krajského národního výboru, který výkonem této 1 https://services.cuzk.gov.cz/doc/znackovy-klic-kn.pdf 2 https://services.cuzk.gov.cz/registry/codelist/LandTypeSymbolValue/Garden agendy — s výjimkou rozhodnutí o zápisu — může pověřit příslušnou přímo podřízenou organizaci.

32. Podle § 2 vyhlášky č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek platilo, že seznamy se skládají z kartotéky, sbírky příloh (která obsahuje podle potřeby také dokumentaci fotografickou, měřickou, mapovou, modelovou apod.) a rejstříku; jde-li o nemovitosti, je nedílnou součástí seznamu také snímek z katastrální nebo pozemkové mapy, popřípadě z jiných mapových operátů, který zachycuje památku a její ochranné pásmo nebo nejbližší okolí s památkou pohledově souvisící, a u památkové rezervace snímek, který zachycuje celé její území.

33. Podle § 6 vyhlášky č. 116/1959 Ú. l., o evidenci kulturních památek, platilo, že odbory školství a kultury rad krajských národních výborů jsou povinny dbát, aby seznamy byly vedeny jednotným způsobem podle podrobných metodických pokynů vypracovávaných Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody.

34. Podle § 142 odst. 1 správního řádu platí, že správní orgán v mezích své věcné a místní příslušnosti rozhodne na žádost každého, kdo prokáže, že je to nezbytné pro uplatnění jeho práv, zda určitý právní vztah vznikl a kdy se tak stalo, zda trvá, nebo zda zanikl a kdy se tak stalo.

35. Úvodem městský soud pro přehlednost konstatuje, že správní řízení mezi žalobkyní a žalovaným jehož výstupem je napadené rozhodnutí je řízením ve smyslu § 142 správního řádu. Tedy jedná se o řízení o určení právního vztahu; konkrétně o určení, zda pozemky X1 a X2 jsou či nejsou kulturními památkami (respektive zda byli již ke dni 31. 12. 1987). Nejedná se o řízení o prohlášení kulturní památky ve smyslu § 2 zákona o státní památkové péči. K řízení podle § 142 správního řádu ve vztahu ke kulturním památkám uvedl Nejvyšší správní soud, že „řízení o určení právního vztahu nemůže sloužit jako procesní nástroj pro zpětný přezkum toho, zda zápis památky ve státních seznamech kulturních památek, který existoval ke dni 1. 1. 1988, který sem byl zanesen za účinnosti zákona o kulturních památkách a který jasně identifikuje zapsanou památku, proběhl v souladu s tehdy účinnými předpisy“ (bod [67] rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2018, čj. 9 As 330/2016-192, č. 3712/2018 Sb. NSS). Touto optikou na nynější věc nahlížel i městský soud.

36. Soud nejdříve vypořádal námitku žalobkyně, že napadené rozhodnutí považuje za zásah do jejího práva na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Z povahy řízení o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu vyplývá, že jeho výstupem je deklaratorní rozhodnutí. Odborná literatura uvádí k řízení o určení právního vztahu následující: „Zvláštní typ řízení v podobě řízení o určení právního vztahu souvisí s vydáváním deklaratorních rozhodnutí. Těmi se nezakládají, nemění ani neruší práva či povinnosti jmenovitě určené osoby, ale pouze se jimi autoritativně deklaruje (prohlašuje), že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá. Rozhoduje se tedy o určení právního vztahu, zda tento skutečně existuje nebo nikoli a odkdy (tedy odkdy existuje, resp. kdy zanikl)“. (JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. § 142 [Řízení o určení právního vztahu]. In: JEMELKA, Luboš, PONDĚLÍČKOVÁ, Klára, BOHADLO, David. Správní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 884, marg. č. 1.) Napadeným rozhodnutím nerozhodl žalovaný o vzniku památkové ochrany pozemků X1 a X2, pouze konstatoval, že tyto pozemky jsou památkově chráněny v rámci celku kulturní památky „H.“ evidované v Ústředním seznamu kulturních památek ČR pod číslem X6. Z odůvodnění rozhodnutí je pak zřejmé, že žalovaný dospěl k závěru, že H., včetně pozemků X1 a X2, byl zapsán od 22. 12. 1964 ve státním seznamu kulturních památek a od 1. 1. 1988 v souladu s § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči je považován za kulturní památku i ve smyslu tohoto zákona.

37. Dále se městský soud zabýval vypořádáním námitky žalobkyně, zda podklady, ze kterých vycházel žalovaný, dostatečně určitě prokazují, že nejpozději ke dni 31. 12. 1987 byly pozemky X1 a X2 zapsány do státního seznamu.

38. Podle zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, se kulturní památkou stala věc již ze zákona, pokud naplnila znaky uvedené v § 2 zákona. Zápis do státních seznamů památek měl pouze evidenční povahu, jak vyplývá z § 7 odst. 1 zákona o kulturních památkách. Podle druhé věty § 7 odst. 1 jsou pak chráněny i památky nezapsané do státních seznamů. Pouze v případě pochybností, zda jde o kulturní památku či nikoli, zákon o kulturních památkách v § 2 odst. 3 počítal s vydáním deklaratorního rozhodnutí o tom, zda jde o kulturní památku. Přijetím zákona o státní památkové péči se povaha zápisu památek změnila. Nově se za kulturní památku považovaly jen věci prohlášené na základě pravomocného rozhodnutí o prohlášení věci kulturní památkou. Zákon o státní památkové péči obsahuje přechodné ustanovení (§ 42 odst. 1), které založilo fikci, že památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších předpisů se považují za kulturní památky podle zákona o státní památkové péči. Vzhledem k účinnosti zákona o státní památkové péči od 1. 1. 1988 je rozhodným datem pro splnění podmínky § 42 odst. 1 den 31. 12. 1987. Jinými slovy, aby bylo možné považovat za kulturní památku věc ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči musela být nejpozději ke dni 31. 12. 1987 zapsána ve státním seznamu kulturních památek.

39. Žalovaný tvrdí, že za účinnosti zákona o kulturních památkách se soubory a areály kulturních památek zapisovaly do státního seznamu tak, že se použilo pouze slovní označení hlavní budovy souboru nebo areálu, byť památkově chráněn byl celý soubor nebo areál. Do státního seznamu se nezapisovaly všechny prvky souboru kulturní památky, respektive všechny pozemky v areálu kulturní památky. Tato praxe podle žalovaného vycházela z metodických pokynů k vedení státních seznamů ze šedesátých let. Takto žalovaným popisovaná tehdejší správní praxe a metodika odpovídala povaze státních seznamů ve smyslu zákona o kulturních památkách (viz bod [38] tohoto rozsudku), kde zápisy kulturních památek byly pouze evidenční a nebyly do něj zapisovány veškeré kulturní památky (viz § 2 odst. 2 zákona o kulturních památkách). Žalobkyně v žalobě metodiku ani popsanou správní praxi nesporuje, soud proto tuto skutečnost považuje za nespornou. Žalobkyně rozporuje tvrzení, že pozemky X1 a X2 byly součástí areálu H., respektive že tuto skutečnost žalovaný nedostatečně prokázal. Podle žalobkyně totiž nejsou podklady, ze kterých žalovaný vycházel v tomto ohledu dostatečně určité.

40. Žalovaný a ministr žalovaného dospěli k závěru, že pozemky X1 a X2 byly ke dni 31. 12. 1987 zapsány do státního seznamu kulturních památek, a to na základě podkladů, které žalovanému poskytl Národní památkový ústav. Konkrétně z rejstříku státního seznamu, kartotéky státního seznamu, výpisu z evidence nemovitostí z roku 1985, barevného zákresu areálu do snímku pozemkové mapy z roku 1985 a jmenného seznamu z tzv. generální aktualizace.

41. Městský soud nahlédl do správního spisu a z něj vyplynuly následující skutečnosti. Z přílohy A dopisu od Národního památkového ústavu (strany 275 rejstříku státního seznamu) vyplývá, že dne 22. 12. 1964 byla do státního seznamu kulturních památek zapsána kulturní památka „čp. X3 H. V. Š. ú. č. X12“ a kulturní památce bylo přiřazeno číslo evidenční X4. Soud podotýká, že v tomto rejstříku nejsou ani u této památky ani u jiných památek uváděna přesná parcelní čísla, na kterých leží chráněná kulturní památka. Ostatně ve sloupci č. 4 je uvedeno „Zapsaná kulturní památka (název nebo označení, popř. bližší místní určení)“, již z tohoto znění rejstříku vyplývá, že účel zápisu není přesné vymezení, které pozemky jsou památkově chráněny, ale jedná se jen o evidenční zápis. Toto je v souladu s povahou tehdejšího zákona o kulturních památkách. Žalovaný absenci vymezení chráněných pozemků vysvětluje tím, že podle metodiky se soubory kulturních památek (respektive areály) zapisovaly pouze podle názvu hlavní budovy, v tomto případě byla hlavní budova areálu „čp. X3 H. V. Š. ú. č. X12“.

42. Součástí správního spisu jsou i kopie evidenčních listů z kartotéky státního seznamu vázající se ke kulturní památce číslo evidenční X4, tedy H. (příloha D dopisu od Národního památkového ústavu). Do tohoto evidenčního listu, který není datován, byly k vytištěným údajům dodatečně ručně připsána čísla parcel, na kterých se památka nachází. Konkrétně byly připsány parcely č. X2, X7, X1, X8, X9. Součástí sbírky příloh státního seznamu jsou i výpisy z evidence nemovitostí z prosince 1985 (LV č. X10 a LV č. X11, příloha C dopisu). Výpis z evidence nemovitostí pro LV č. X11 vyjmenovává pozemky, které jsou dnes ve vlastnictví žalobkyně, tj. X2 a X1. Na obou výpisech z evidence nemovitostí je v pravém horním rohu uvedeno ev. č. kulturní památky X4. Soud z tohoto vyvozuje, že právě pozemky X1 a X2 byly součástí areálu, který byl evidován pod číslem X4, tedy H.

43. Dále správní spis obsahuje snímek pozemkové mapy s barevným zakreslením kulturní památky č. ev. X4, který byl vyhotoven v listopadu 1985 (příloha B dopisu od Národního památkového ústavu). Na tomto snímku je zakreslen areál H. se všemi pozemky. Mimo jiné jsou zde zakresleny pozemky žalobkyně. Konkrétně jsou na pozemkové mapě dva zákresy, první (vnitřní) zakresluje hranice samotného dvora – obsahuje pozemky X2-1 a X2; druhý (vnější) zakresluje přilehlé pozemky areálu, které jsou označeny značkou pro zahradu (podle na ústním jednání provedeného značkového klíče) – obsahuje pozemky X1-1 a X1.

44. Součástí správního spisu a zároveň součástí sbírky příloh státního seznamu k památce ev. č. X4 je i jmenný seznam (jeho strana číslo 123) z tzv. generální aktualizace, která proběhla v letech 1984 až 1987 (příloha E dopisu od Národního památkového ústavu). Tento seznam u ev. č. X4 H. uvádí, že jde o areál (značka „A“), jehož součástí je č. p. X3 a vila (č. p. X5). Jmenný seznam taktéž neupřesňuje, které pozemky přesně spadají do celého areálu kulturní památky.

45. Z výše uvedených podkladů, zejména v jejich vzájemné souvislosti, vyplývá, že před dnem 31. 12. 1987 byl areál H. č. ev. X4 zapsán do státního seznamu kulturních památek, přičemž součástí tohoto areálu byly mimo jiné i pozemky X1 a č. X2. Tudíž i tyto pozemky byly před datem 31. 12. 1987 zapsány do státního seznamu kulturních památek. Soud zejména vycházel ze zákresu na pozemkové mapě (příloha B), z nějž zřetelně vyplývá že pozemky X1 a X2 byly nejpozději k listopadu 1985 součástí areálu H. Výpis z evidence nemovitostí (příloha C) tuto skutečnost potvrzuje.

46. Namítá-li žalobkyně, že snímek z pozemkové mapy se zakreslenou kulturní památkou č. ev. X4 neříká nic o tom, že by byly pozemky X1 a X2 zapsány v některém státním seznamu kulturních památek, soud poznamenává, že právě podle § 2 vyhlášky o evidenci kulturních památek jsou součástí státních seznamů i snímky z katastrální nebo pozemkové mapy. Navíc tento zákres v snímku z pozemkové mapy rozsahem překrývá rozsah pozemků uvedených v evidenčním listu kulturní památky, který je součástí kartotéky státního seznamu kulturních památek. Tato kartotéka je podle stejného ustanovení vyhlášky o evidenci kulturních památek, taktéž součástí státního seznamu kulturních památek.

47. Žalobkyně namítá, že nelze vycházet z nákresu na pozemkové mapě z listopadu 1985 a z listu evidencí nemovité památky, jelikož do státních seznamů kulturních památek měl právo zapisovat jen státní orgán. Žalobkyně tuto námitku vznesla již v rámci rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí. Ministr žalovaného v reakci na tuto námitku vysvětlil, že žalobkyně opomíná skutečnost, že právní předchůdce Národního památkového ústavu byl pověřen aktualizací státních seznamů v rámci tzv. generální aktualizace v souladu s § 6 vyhlášky o evidenci kulturních památek. Jak bylo uvedeno výše kulturní památka „H.“ byla do státního seznamu kulturních památek zapsána již v roce 1964. Jak uvádí žalovaný účelem generální aktualizace bylo upřesnit evidenci kulturních památek ve státních seznamech v souběhu s přijímáním nového zákona o státní památkové péči. Povahou úkonů v generální aktualizaci tak nebylo zapisovat nové památky do státního seznamu, respektive rozšiřovat rozsah již zapsaných památek. H. byl do státního seznamu zapsán již v roce 1964, v souladu s tehdejší praxí byla do státního seznamu zapsána jen hlavní budova, ačkoliv byl památkově chráněn celý areál. Jinými slovy celý areál H., včetně pozemků X1 a X2 byl zapsán do státního seznamu kulturních památek již v roce 1964, byť pozemky X1 a X2 nebyly v seznamu zmíněny explicitně. Podklady z generální aktualizace pak slouží k prokázání, jaký byl rozsah památkově chráněného areálu H. před rokem 1988.

48. V tomto světle neobstojí argumentace žalobkyně, že žalovaný nemohl vycházet z neoficiálních podkladů z generální aktualizace a zákresu na snímku z pozemkové mapy, jelikož tyto podklady nebyly vydány příslušným státním orgánem a nejsou právními listinami. Právě naopak. Žalovaný postupoval správně když z těchto listin (zejména z podkladů generální aktualizace a ze zákresu na snímku pozemkové mapy) vycházel. Tyto podklady totiž slouží jako důkaz k prokázání, jak rozsáhlý byl areál H. zapsaný ve státním seznamu kulturních památek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2024, č. j. 6 As 124/2024-36, bod [17]). Žalovaný ani netvrdí, že by tyto podklady nahrazovaly zápis ve státním seznamu nebo že by rozšiřovaly rozsah chráněné památky. Pouze tvrdí, že z těchto podkladů vycházel při zjišťování rozsahu památkové ochrany. Proto neobstojí ani žalobkynina námitka, že tyto podklady nevydal příslušný státní orgán. K námitce, že žalovaný vycházel z operativního seznamu z roku 1990, soud uvádí, že již žalovaný v napadeném rozhodnutí vyjasnil, že tento operativní seznam nebyl podkladem prvostupňového ani napadeného rozhodnutí. Nad rámec výše uvedeného soud opakuje, že není pravda, že zákres na snímku z pozemkové mapy není dokumentem ze státního seznamu a nemá žádnou právní váhu, jelikož § 2 vyhlášky o evidenci nemovitostí přímo stanovoval, že jde-li o nemovitosti, je nedílnou součástí seznamu také snímek z katastrální nebo pozemkové mapy.

49. Namítá-li žalobkyně, že některé podklady rozhodnutí, zejména evidenční listy nemovitých památek ztratily svou průkaznost, jelikož mohly být upravovány po roce 1988, městský soud uvádí, že jde jen o hypotetické tvrzení, které žalobkyně ničím nedokládá. Stejně tak je lichá námitka žalobkyně, že je neprůkazný ofocený seznam kulturních památek, jelikož ten byl pozměněn v roce 1989 s podpisem R. Z tohoto seznamu však nevyplývá, že by byl pozměněn celý zápis kulturní památky, pouze byly do sloupce č. 7 poznámky, připsány „X4-1 č. p. X3“ a „X4-2 vila“ a podpis „R./89“, zbytek záznamu zjevně zůstal nepozměněn. Zápis evidenčních čísel kulturních památek X4-1 a X4-2 odpovídá jmennému seznamu (jeho straně 123) z generální aktualizace, který také tato evidenční čísla uvádí. Navíc žalovaný ze seznamu kulturních památek vycházel v tom smyslu, že kulturní památka H., byla do seznamu zapsána v roce 1964, tento závěr nevyvrací ani žalobkyniny pochyby o změnách provedených panem R. v roce 1989. Tato žalobní námitka tak není důvodná.

50. Na výše uvedených závěrech soudu nezmění ničeho ani žalobkynina námitka, že zápis H. do státního seznamu kulturních památek je neurčitý, z důvodu absence superficiální zásady za působnosti starého občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Stejně tak ničeho nezmění ani námitka, že starý občanský zákoník neznal pojem „soubor nemovitých věcí“. Dospěl-li soud k závěru, že pozemky X1 a X2 jsou součástí areálu H., nic nemění na tomto faktu skutečnost, zda pozemky X1 a X2 a na nich stojící stavby se považují za jednu nemovitou věc nebo za oddělené nemovité věci.

51. Městský soud uzavírá, že žalovaný, respektive ministr žalovaného dostatečně určitě doložili, že pozemky X1 a X2 byly ke dni 31. 12. 1987 zapsány (respektive dne 22. 12. 1964) ve státním seznamu kulturních památek. V souladu s přechodným ustanovením § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči, jsou pozemky X1 a X2 považovány za kulturní památky i ve smyslu zákona o státní památkové péči. Není proto pravdou, jak tvrdí žalobkyně, že pozemky X1 a X2 byly do Ústředního seznamu kulturních památek zapsány až dodatečně po roce 1988, bez samostatného správního aktu a tedy nezákonně.

52. Námitka žalobkyně (včetně všech dílčích námitek) tak není důvodná.

53. Ve světle vypořádání výše uvedených námitek je zřejmé, že žalovaný neporušil zásady správního řízení (zásada materiální pravdy, zásada legality a zásada in dubio pro reo) jak namítá žalobkyně. Žalovaný řádně a dostatečně určitě na základě podkladů ve správním spise vysvětlil, že pozemky X1 a X2 byly zapsané ve státním seznamu kulturních památek již před dnem 31. 12. 1987 a správně tak dovodil, že jsou v souladu s § 42 odst. 1 zákona o státní památkové péči i dnes kulturní památkou.

54. Zcela mimochodný je žalobkynin odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 8/03, který se podle jejího tvrzení týká tzv. chybných zápisů. Žalobkyně tvrdí, že soudy konstatovaly, že správní orgány musí prokázat řádný a zákonný postup při vzniku památkové ochrany, tj. zápis na státní seznam kulturních památek a nebyl-li prokázán, je takový zápis nezákonný a musí být zrušen. Tento nález se však ve skutečnosti týkal návrhu na vydání rozhodnutí o neplatnosti hlasování, neplatnosti voleb a o neplatnosti volby kandidáta do zastupitelstva města K., ve volbách konaných ve dnech 1. a 2. listopadu 2002. I když soud odhlédne od nesprávného odkazu na nález Ústavního soudu, nemůže souhlasit s obsahovými závěry žalobní námitky. Jak již soud uvedl v odkazu na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 330/2016, povaha řízení o určení právního vztahu nemůže sloužit jako procesní nástroj pro zpětný přezkum toho, zda zápis památky ve státních seznamech kulturních památek proběhl v souladu s tehdy účinnými předpisy. Jinými slovy správní orgán v řízení o určení právního stavu nezjišťuje zákonnost zápisu na státní seznam kulturních památek a už vůbec nerozhoduje v tomto řízení o zrušení památkové ochrany. Ani tato námitka tak není důvodná.

55. Městský soud doplňuje, že námitka, dle které ministr žalovaného ve svém rozhodnutí argumentoval datem 31. 12. 1988, rovněž není důvodná. Ministr žalovaného na straně 2, 3 a 9, skutečně toto datum uvedl, avšak zřetelně se jedná o citaci podání žalobkyně.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

56. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

57. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 10. 6. 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.