5 A 145/2016

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Aleny Krýlové a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobkyně: T.N.N., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

I. Žalovaný je povinen vydat do 90 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodnutí o žádosti žalobkyně ze dne 26.8.2015 o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 10.228,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Od ůvodnění: Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o její žádosti ze dne 26.8.2015 o udělení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Žalobkyně v podané žalobě uvedla, že dne 26.8.2015 podala na Zastupitelském úřadě České republiky v Hanoji žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost byla žalobkyni zastupitelským úřadem po podání proti její vůli vrácena. Tento nezákonný postup se však týká pouze výkonu spisové služby a nemá vliv na skutečnost, že podáním žádosti dne 26.8.2015 bylo zahájeno řízení. Lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci marně uplynula. Žalobkyně podala dne 15.7.2016 ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců návrh na uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (díle jen „Komise“) dosud nerozhodla. Řízení ve věci stále trvá a nebylo ukončeno v zákonné lhůtě. Soud doručil dne 16.9.2016 žalovanému výzvu, aby se vyjádřil k žalobě a předložil spisový materiál. Ve věci se dne 6.10.2016 vyjádřila Komise, která zároveň soudu předložila požadovaný spisový materiál. Ve vyjádření uvedla, že žádost o provedení opatření proti nečinnosti byla Odboru správnímu Ministerstva vnitra doručena dne 15.7.2016. Tato žádost byla usnesením Komise ze dne 22.8.2016 zamítnuta. Usnesení bylo dne 23.8.2016 zasláno do datové schránky zástupce žalobkyně a dne 28.8.2016 bylo doručeno. Ze správního a soudního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti: Dne 26.8.2015 se žalobkyně dostavila na Zastupitelský úřad ČR v Hanoji, kde podala žádost o dlouhodobé vízum nad 90 dnů spolu se žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny. Tato žádost jí byla po převzetí pracovníkem zastupitelského úřadu vrácena zpět. Proti uvedenému postupu podala žalobkyně téhož dne zastupitelskému úřadu písemnou stížnost, k níž jako přílohu připojila předmětnou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Tato skutečnost, tedy připojení žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu ke stížnosti, vyplývá ze samotného textu stížnosti a razítka na ní. Na uvedenou stížnost reagoval Zastupitelský úřad České republiky v Hanoji dopisem ze dne 22.10.2015, v němž bylo žalobkyni sděleno, že žádost o dlouhodobý pobyt byla podána jako součást nepřípustné žádosti o vízum nad 90 dnů a zároveň byla žalobkyně v systému Visapoint zaregistrována pro podání žádosti o jiný typ pobytového oprávnění, než jaké ve skutečnosti hodlala podat. Z tohoto důvodu nebyla její stížnost shledána jako důvodná. Z uvedeného dopisu dále vyplývá, že žalobkyni byly vráceny zpět originály příloh, které byly ke stížnosti přiloženy. Zástupce žalobkyně dne 15.7.2016 doručil do datové schránky Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců žádost o učinění opatření proti nečinnosti ze dne 15.7.2016, jak vyplývá z doručenky této žádosti, předložené soudu právním zástupcem žalobkyně spolu se žalobou. Žádosti žalobkyně o provedení opatření proti nečinnosti ze dne 15.7.2016 Komise usnesením ze dne 22.8.2016, č.j. MV-101266-2/SO-2016, nevyhověla. V odůvodnění usnesení uvedla, že šetřením bylo zjištěno, že ve shora uvedený den (26.8.2015) se žalobkyně dostavila na Zastupitelský úřad ČR v Hanoji a podala žádost o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, jejíž přílohou byla žádost o povolení dlouhodobého pobytu na území České republiky za účelem sloučení rodiny. Zastupitelský úřad žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nepřijal do dalšího řízení, neboť žalobkyně byla v systému Visapoint zaregistrována pro podání žádosti za jiným účelem a za jiným typem pobytového oprávnění, než jaké ve skutečnosti hodlala podat. Rovněž tak žádost o dlouhodobé vízum byla vyhodnocena jako nepřípustná, neboť k žádosti nebyl předložen doklad prokazující prostředky k pobytu na území. Proti tomuto postupu podala žalobkyně následně stížnost, ke které přiložila žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem sloučení rodiny. Podle § 169 odst. 16 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) je cizinec povinen podat žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu osobně. Podle § 37 odst. 1 věty první správního řádu je podání úkonem směřujícím vůči správnímu orgánu. Osobní podání žádosti pak spočívá v tom, že podatel takový úkon činí přímo svým osobním jednáním před správním orgánem. Takovému úkonu osoby, která projevuje vůli svou žádost podat, musí nutně odpovídat úkon správního orgánu spočívající v převzetí podávané žádosti. Pokud zákon stanoví, že určitou žádost může žadatel podat výhradně osobně, je nezbytné, aby bylo z pozice správního orgánu rovněž jednáno osobně. Osobní podání žádosti spočívá na jedné straně v jejím předání cizincem a na druhé straně v úkonu správního orgánu, kterým je její přijetí (skutečnost, že je přijetí žádosti samostatným úkonem lze dovodit mj. i ze znění zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se tento úkon v mnoha případech samostatně zpoplatňuje). Podle § 15 odst. 2 správního řádu „úkony správního orgánu v řízení provádějí úřední osoby oprávněné k tomu podle vnitřních předpisů správního orgánu nebo pověřené vedoucím správního orgánu“. Žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny byla podána jako příloha žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání. Žádost o dlouhodobé vízum byla vyhodnocena jako nepřípustná podle § 53 odst. 3 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Podle § 53 odst. 4 zákona o pobytu cizinců v takovém případě zastupitelský úřad vrátí žadateli žádost, veškeré předložené náležitosti i správní poplatek. Nelze tedy mít za to, že žádost o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení rodiny byla podána. Ke splnění povinnosti podat žádost osobně nemůže být dostatečné, aby žadatel jednal u správního orgánu s jinou osobou, nežli s osobou úřední, a to jednak z toho důvodu, že zákon nepřipouští, aby za správní orgán jednala jiná než oprávněná úřední osoba, a také z ryze praktického důvodu, že pouze úřední osoba, která za správní orgán v konkrétní věci jedná, je oprávněna zkontrolovat totožnost osoby, která tvrdí, že osobně podává svou žádost. Pouze kontrolou totožnosti lze ověřit, že je splněna povinnost podat žádost osobně. Právo požadovat předložení dokladu totožnosti účastníka řízení či jeho zástupce za účelem jejího ověření totožnosti správní řád v § 36 odst. 5 svěřuje pouze oprávněné úřední osobě. Dále Komise uvedla, že v tomto případě, kdy byla žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky nejprve přiložena k žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání a následně ke stížnosti na postup zastupitelského úřadu, nelze souhlasit s názorem, že byla žádost osobně podána, protože na straně správního orgánu nejednala, zcela zjevně, žádná oprávněná úřední osoba, resp. žádná osoba, která by byla k tomuto úkonu oprávněna. Úřední osoby pověřené přijímáním žádostí o pobytová oprávnění a prováděním úkonů s tím souvisejících tyto úkony činí v prostorách konzulárního úseku zastupitelského úřadu k tomu určených a v době k těmto úkonům určené. Osobní podání žádosti není možno učinit u kteréhokoli zaměstnance správního orgánu, tedy bez ohledu na jeho pracovní zařazení a zaměření. Opačný závěr, je podle názoru správního orgánu nepřijatelný pro svůj rozpor s citovaným § 15 odst. 2 správního řádu. Proto nebyla žádost podána v souladu se zákonem a nebylo ani zahájeno řízení. S ohledem na tuto skutečnost je vydání opatření proti nečinnosti bezpředmětné. Soud o žalobě rozhodl podle § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení ústního jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně souhlasila a žalovaný k výzvě soudu nevyjádřil svůj nesouhlas. Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat osvědčení. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ochrany proti nečinnosti se lze úspěšně domáhat tehdy, jestliže správní orgán nevydal rozhodnutí ve věci samé nebo nevydal osvědčení, přičemž tak neučinil přesto, že k vydání byl povinen. Obecně platí, že povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí či osvědčení nastává v rámci řízení, které již bylo zahájeno. Správní řízení může být zahájeno buď na návrh určitého subjektu, nebo z moci úřední. Spornou v posuzované věci je otázka, zda bylo povinností žalovaného o žádosti žalobce rozhodnout. Při posuzování této otázky vycházel soud z § 44 odst. 1 správního řádu, podle něhož je řízení o žádosti zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Ve správních řízeních lze pro formu podání žádosti využít všech způsobů uvedených v § 37 odst. 4 správního řádu, tj. písemně, ústně do protokolu anebo v elektronické podobě podepsané zaručeným elektronickým podpisem, případně dalšími způsoby, je-li potvrzeno, popřípadě doplněno, některým z uvedených způsobů ve lhůtě pěti dnů. Pro zahájení řízení o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu však platí několik výjimek. Podle ustanovení § 169 odst. 13 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17.12.2015 (v pozdějším znění odst. 15) cizinec, který není uveden v právním předpise vydaném podle ustanovení § 182 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců (takovým cizincem je i žalobkyně), je povinen požádat o vydání povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu pouze na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je státním příslušníkem, popř. jenž vydal cestovní doklad, jehož je cizinec držitelem, nebo ve státě, ve kterém má cizinec povolen dlouhodobý nebo trvalý pobyt. Nesplní-li cizinec tuto povinnost, řízení o žádosti není zahájeno a zastupitelský úřad věc usnesením odloží, přičemž usnesení se pouze poznamená do spisu. Další omezení vyplývá z ustanovení § 169 odst. 14 zákona o pobytu cizinců ve znění 17.12.2015 (v pozdějším znění odst. 16) podle něhož žádost o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu je cizinec povinen podat osobně. Zastupitelský úřad však může v odůvodněných případech od povinnosti podle věty první upustit. V projednávané věci ze spisového materiálu vyplývá, že dne 26.8.2015 žalobkyně osobně na podatelně Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji podala pracovníkovi zastupitelského úřadu žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Tato žádost jí byla vrácena s odůvodněním, že byla podána jako součást nepřípustné žádosti o vízum k pobytu nad 90 dnů a žalobkyně byla v systému Visapoint zaregistrována pro podání žádosti za jiným účelem a za jiným typem pobytového oprávnění. S uvedeným postupem žalobkyně nesouhlasila, a proto téhož dne osobně na místě podala písemnou stížnost, ke které jako přílohu připojila předmětnou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu. Tuto stížnost Zastupitelský úřad ČR v Hanoji přijal a dne 22.10.2015 písemně žalobkyni sdělil, že stížnost neshledal důvodnou a připojenou přílohu jí vrátil. Soud má za to, že v daném případě bylo správní řízení zahájeno, neboť žádost žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána osobně u příslušného zastupitelského úřadu. Prokazatelně k podání žádosti došlo tím, že byla jako příloha předána spolu se stížností na postup pracovníka při přijímání samotné žádosti u zastupitelského úřadu. Minimálně v tomto okamžiku měl zastupitelský úřad žádost ve své dispozici. Je nerozhodné, že žalobkyně podala žádost formálně jako přílohu stížnosti, ani že tato žádost byla následně žalobkyni vrácena. Rovněž skutečnost, že žalobkyně nebyla pro podání této žádosti registrována v systému Visapoint, není pro posouzení důvodnosti podané žaloby rozhodná. Jak již vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 30.4.2015, č.j. 7Azs 282/2014-48: „Tento systém funguje na principu elektronických úředních hodin a plní pouze funkci organizační. Registrace v tomto systému není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení“. Stejně tak není rozhodná ani skutečnost, zda žalobkyně při podání své žádosti u zastupitelského úřadu jednala s úřední osobou dle § 15 odst. 2 správního řádu či jiným zaměstnancem zastupitelského úřadu. K tomu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11.8.2016, č.j. 2Azs 128/2016-54, konstatoval, že „…se stěžovatel svou argumentací ohledně nutnosti podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty toliko oprávněné úřední osobě zastupitelského úřadu ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu v důsledku vrací k podmínce předchozí registrace žadatele v systému Visapoint, neboť bez takovéto registrace není žadateli k oprávněné úřední osobě umožněn přístup. … Nadto je třeba ztotožnit se s žalobcem ohledně jeho vyjádření, dle kterého je (byť i osobní) podání žádosti jednostranným právním úkonem, přičemž až v jeho důsledku může dojít k zahájení takového správního řízení, ve kterém provádějí úkony správního orgánu pověřené úřední osoby. Podstatné je tedy v tomto případě to, že se žádost žalobkyně dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu. Žalobkyně tak splnila zákonné podmínky pro podání žádosti, stanovené v § 169 odst. 13 a 14 zákona o pobytu cizinců, tedy žádost byla podána na úředním tiskopise osobně žalobkyní na zastupitelském úřadu ve státě, jehož je žalobkyně státním příslušníkem. Tato žádost se dostala do dispozice příslušného zastupitelského úřadu a bylo povinností žalovaného o ní rozhodnout. Městský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3.6.2016, č.j. 5Azs 85/2016-22, jímž Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.3.2016, č.j. 6A 188/2015-28 vydanému ve zcela obdobné věci. Nejvyšší správní soud uvedl, že na základě žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, kterou žalobce podal prostřednictvím své zákonné zástupkyně na velvyslanectví dne 9.2.2015, bylo zahájeno správní řízení. Tato žádost byla podána osobně na zastupitelském úřadu ČR ve státě, jehož je žalobce státním příslušníkem, tak, jak vyžaduje § 169 odst. 13 a 14 zákona o pobytu cizinců, neboť žádost zde osobně podala zákonná zástupkyně žalobce (§ 32 odst. 1 správního řádu). Je nerozhodné, že velvyslanectví nejprve odmítlo žádost převzít a že následně žalobce podal žádost formálně jako přílohu své stížnosti na předcházející postup velvyslanectví. Podstatné je, že žádost byla v souladu s § 70 odst. 1 zákona o pobytu cizinců podána na úředním tiskopise a dostala se do dispozice příslušného zastupitelského úřadu – velvyslanectví. Jiné podmínky, než výše uvedené, které by vylučovaly zahájení řízení, ze správního řádu a ani ze zákona o pobytu cizinců nevyplývají. Registrace v systému Visapoint podmínkou pro zahájení řízení není, systém plní pouze funkci organizační. V řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu, která byla podána na zastupitelském úřadu, je za průběh řízení bez průtahů procesně odpovědný žalovaný. Protože žalobkyně splnila zákonné podmínky pro podání žádosti a povinností žalovaného bylo o žádosti rozhodnout, soud v nyní projednávané věci žalovanému správnímu orgánu uložil dle § 81 odst. 2 s.ř.s. povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve správním řízení, které bylo podáním žádosti zahájeno. S ohledem na zákonnou lhůtu 270 dnů pro vydání rozhodnutí o povolení k dlouhodobému pobytu dle § 169 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců se jeví uložená lhůta 90 dnů, která běží ode dne právní moci rozsudku, přiměřenou. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. a úspěšné žalobkyni přiznal náhradu za soudní poplatek zaplacený z žaloby ve výši 2.000,- Kč. Dále žalobkyni přiznal náklady na právní zastoupení žalobkyně advokátem ve výši 8.228,- Kč, a to za dva úkony právní služby (převzetí věci, sepsání žaloby) po 3.100,- Kč podle §§ 7, 9 odst. 4 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., a za dva související paušální poplatky po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., vše po zvýšení o 21% DPH. Náklady řízení celkem tedy činí 10.228,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 24. listopadu 2016 JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: