5 A 18/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Ing. M. F., zastoupen: Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 394/17, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské náměstí 1, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žalovanému se u k l á d á p o v i n n o s t , aby do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku vydal rozhodnutí o žádosti žalobce o poskytnutí neinvestiční dotace ze státního rozpočtu v roce 2015 ze dne 31. 10. 2014.

II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 18.456,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Baťka, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou dne 27. 1. 2016 u Městského soudu v Praze domáhal vydání rozsudku, kterým by soud uložil žalovanému povinnost vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o jeho žádosti o poskytnutí neinvestiční dotace ze státního rozpočtu v roce 2015 ze dne 31. 10. 2014. Žalobce předně uvedl, že jakožto provozovatel nakladatelství Camera obscura podal žádost o poskytnutí dotace ve výši 220.000,- Kč na projekt vydání knižního výboru z díla Andreje Tarkovského „Krása je stále symbolem pravdy“ ve výběrovém dotačním řízení vyhlášeném odborem médií a audiovize žalovaného v oblasti kinematografie a médií pro rok 2015 v okruhu odborná periodika a neperiodické publikace. Namítal, že přestože splnil veškerá kritéria a formální podmínky pro poskytnutí dotace, dotace mu nebyla poskytnuta. Žalobce na webových stránkách žalovaného z výsledků výběrového dotačního řízení OMA pro rok 2015 zjistil, že u jeho projektu je ve sloupci „návrh komise“ uvedena „0“, tj, že výběrová dotační komise nedoporučila dotaci žalobci přiznat. Žalobci je ovšem známo, že výběrová dotační komise jeho projekt schválila a navrhla poskytnout dotaci ve výši 80.000,- Kč, což vyplývá i z dopisu místopředsedy vlády ze dne 15. 7. 2015, č.j. 8300/2015-OMP, adresovanému žalobci, dle kterého odborný poradní orgán projekt žalobce doporučil. Konstatoval, že si je vědom toho, že na dotaci nemá právní nárok dle § 14 odst. 1 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (dále jen „rozpočtová pravidla“), nicméně § 14 odst. 5 rozpočtových pravidel vylučuje aplikaci obecných předpisů o správním řádu a přezkum ve správním soudnictví jen v případech pozitivního rozhodnutí o poskytnutí dotace, tento právní názor dle žalobce zřetelně vyplývá ze zákona i z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 9 Ads 83/2014 - 46. Dle žalobce má žadatel o poskytnutí dotace nárok na to, aby jeho žádost byla posouzena spravedlivě, nediskriminačně a správní uvážení žalovaného vyústilo v řádně odůvodněné rozhodnutí, které je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a to dle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14. Uvedl, že dne 14. 10. 2015 vyzval ministra kultury k vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace. Na to reagoval žalovaný dopisem ze dne 20.11.2015, v němž pouze odkázal na § 14 rozpočtových pravidel, ale s námitkami žalobce se nikterak nevypořádal. Žalobce s výše uvedeným postupem správních orgánů nesouhlasil, jelikož žalovaný měl povinnost o všech žádostech o poskytnutí dotace ve vypsaném výběrovém dotačním řízení rozhodnout, vydané rozhodnutí zaslat a dotaci vyplatit. Tím, že žalovaný nevydal jím požadované rozhodnutí, došlo ke zkrácení ústavou zaručených práv žalobce, neboť výsledky výběrového dotačního řízení tak nelze přezkoumat. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že nebyly splněny podmínky řízení, jelikož žalobce bezvýsledně nevyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti dle § 79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“), kterým je v této věci žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Dopis žalobce ze dne 14. 10. 2015, kterým vyzývá žalovaného k vydání rozhodnutí o dotaci, nelze klasifikovat jako žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, jelikož z jeho názvu i obsahu je zjevné, že žalobce nepoukazuje na žalobcovu nečinnost, ale pouze si vynucuje u ministra kultury poskytnutí dotace. Žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti pak nemůže být ani stížnost žalobce ze dne 19. 5. 2015, jíž se snažil donutit ministra kultury k vydání rozhodnutí o dotaci. Dále uvedl, že žalobce se přihlásil do výběrového dotačního řízení, jehož průběh se řídí rozpočtovými pravidly a příkazem ministra č. 25/2010, ze kterých plyne, že o dotaci rozhoduje přímo žalovaný a nikoli odborný poradní orgán. Dotační komise žalovanému předkládá návrh, který je ovšem pouze doporučením z hlediska věcného posouzení, další okolnosti pak posuzuje přímo žalovaný. Žalovaný nepovažoval aplikaci rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 9 Ads 83/2014 - 46, na nyní projednávaný případ za případnou. Předmětné rozhodnutí se totiž týkalo příspěvku na podporu zaměstnávání osob, který je při splnění zákonných podmínek nárokový a povinnost vydat rozhodnutí o neposkytnutí tohoto příspěvku je zakotvena přímo v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Naopak v rozpočtových pravidlech taková povinnost zakotvena není. Nad to žádná organizační složka státu rozhodnutí o neposkytnutí dotace nevydává, jelikož by to vedlo k obrovské administrativní zátěži na straně poskytovatelů, v konečném důsledku i k neúměrnému zatížení soudní soustavy. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu odmítl, popřípadě ji zamítl. V replice žalobce setrval na svých žalobních tvrzeních. Nad to uvedl, že podmínky řízení před soudem byly splněny, neboť žalobce nemusel před podáním žaloby požádat o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu. Tato podmínka se totiž nevztahuje na případy, kdy správní orgán rozhodující ve věci (v tomto případě ministr kultury), již nemá nadřízený správní orgán. Vyžadovat, aby v takovém případě žalobce žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podal, by vedlo pouze k formálnímu naplnění litery zákona, při kterém by ministr kultury sám sobě ukládal povinnost a její splnění i kontroloval. Připustil, že dopisem ze dne 14. 10. 2015 vyzval k vydání pozitivního rozhodnutí o udělení dotace, jelikož splnil všechny podmínky pro její poskytnut. Žalobce se pak domáhal přímo vydání rozhodnutí, jelikož ostatní možná opatření dle § 80 odst. 4 správního řádu nepřipadala v úvahu, tvrzení žalovaného o nepodání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti a lpění na tom, aby výzva žalobce nesla název „žádost o opatření proti nečinnosti“, by byla přepjatě formalistická. Uzavřel, že výzvou ze dne 14. 10. 2015 vyčerpal všechny prostředky k ochraně proti nečinnosti. Žalobce trval na přiléhavosti rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 9 Ads 83/2014 - 46, jelikož skutečnost, zda je dotace nároková či nikoli, není rozhodující pro posouzení, zda je rozhodnutí o ní vyjmuto ze soudního přezkumu. Při ústním jednání právní zástupce žalobce setrval na procesním stanovisku a zdůraznil, že žalovaný dosud o žádosti žalobce nerozhodl. Uvedl, že v dané věci je zapotřebí o jeho žádosti rozhodnout, aby byla vyloučena libovůle žalovaného, neboť proces schvalování dotace byl vůči němu veden šikanózně. Žalovaný rovněž setrval na procesním stanovisku. Soud ze správního spisu a z listin doložených žalobcem zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 4. 11. 2014 byla žalovanému doručena žádost žalobce o poskytnutí neinvestiční dotace ze státního rozpočtu v roce 2015 na projekt s názvem „Vydání knižního výboru z díla Andreje Tarkovského Krása je stále symbolem pravdy“ ze dne 31.10.2014. Dne 28. 1. 2015 proběhlo jednání Grantové komise pro výběrové dotační řízení v oblasti kinematografie a médií (dále jen „výběrová komise“). Z přehledu žádostí ve výběrovém dotačním řízení OMA v oblasti kinematografie a médii v roce 2016 vyplývá, že výběrová komise navrhla poskytnout žalobci dotaci ve výši 80.000,- Kč. Správní spis obsahuje též upozornění ze dne 16. 2. 2015 odboru médií a audiovize uvedeném na referátníku sp. zn. MK-S 1512/2015 OMA žalovaného, ve kterém se konstatuje, žalobce vedl se žalovaným pracovně právní spor, na jehož základě má žalovaný vyplatit neadekvátní částku cca 2 miliony Kč, proto odbor médií a audiovize žalovaného nedoporučuje poskytnout žalobci finanční prostředky z dotačního programu. Dne 15. 10. 2015 bylo doručeno žalovanému podání žalobce s názvem Výzva k vydání rozhodnutí o udělení dotace ve věci výběrového dotačního řízení odboru médií a audiovize Ministerstva kultury ČR v oblasti kinematografie a médií v roce 2015 ze dne 14. 10. 2015 (dále též „výzva“). Podání žalobce bylo adresováno přímo ministru kultury Mgr. Danielu Hermanovi. Žalobce v podání uvedl, že splnil veškerá kritéria a podmínky pro poskytnutí dotace a výběrová komise doporučila dotaci žalobci přiznat, přesto mu nebyla poskytnuta, vzhledem k tomu vyzval ministra kultury k udělení dotace. Žalovaný dopisem ze dne 20. 11. 2015 odpověděl žalobci na výzvu tak, že na dotaci není právní nárok podle § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel, rozhodnutí je vydáváno pouze v případě vyhovění žádosti o dotaci, a že výběrová komise je pouze poradním orgánem, kterým není žalovaný jakožto poskytovatel dotace vázán. Podáním ze dne 19. 5. 2015 se žalobce obrátil na místopředsedu vlády ČR MVDr. Pavlu Bělobrádkovi, Ph.D., MPA s tím, že považuje postup žalovaného za nezákonné odejmutí přiznané dotace a žádá nápravu tohoto postupu. Žalobce poukázal na možnost ovlivnění výsledku dotačního řízení soudním sporem o neplatnost výpovědi z pracovního poměru u žalovaného, neboť spor po 13 letech vyhrál a soudem mu byla přiznána i náhrada ušlého zisku. Žalobce současně se žalobou soudu k důkazu doložil dokument o vyhlášení výběrového dotačního řízení žalovaným pro rok 2015. Z bodu 6 podmínek pro přihlašování dotace plyne, že rozhodnutí o poskytnutí dotace vydává ministerstvo kultury, tj. žalovaný. Rovněž tak žalobce soudu doložil odpověď místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace ze dne 15. 7. 2015, č.j. 8300/2015-OMP na jeho podání ze dne 19. 5. 2015, v němž bylo uvedeno, že výběrová komise sice doporučila projekt žalobce, ale věcně příslušný odbor na základě následného ekonomického a věcného posouzení dotaci udělit nedoporučila. A z jeho výpisu z živnostenského rejstříku vyplynulo, že mezi obory činnosti má mimo jiné zapsány vydavatelskou činnost, polygrafickou výrobu, výrobu, rozmnožování, distribuce, prodej, pronájem zvukových a zvukově-obrazových záznamů a výroba nenahraných nosičů údajů a záznamů.. Soud rozhodoval na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí dle § 81 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) a o podané žalobě uvážil následovně: Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 79 odst. 1 s.ř.s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, se může žalobou domáhat toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo vydat osvědčení. Podle § 81 odst. 2 s.ř.s. je-li návrh důvodný, soud uloží rozsudkem správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu, ne však delší, než kterou určuje zvláštní zákon. Podle § 80 odst. 3 věta poslední správního řádu po uplynutí lhůt pro vydání rozhodnutí může žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podat účastník. Podle § 37 odst. 1 věta druhá správního řádu podání se posuzuje podle svého skutečného obsahu a bez ohledu na to, jak je označeno. Podle § 14 odst. 1 rozpočtových pravidel na dotaci nebo návratnou finanční výpomoc není právní nárok, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Podle § 14 odst. 4 rozpočtových pravidel vyhoví-li poskytovatel žádosti o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci, vydá písemné rozhodnutí. Podle § 14 odst. 5 na rozhodnutí podle odstavce 4 se nevztahují obecné předpisy o správním řízení a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání. Podstatou sporu mezi účastníky je posouzení otázky, zdali byl žalovaný, v případě neúspěšné žádosti žalobce o poskytnutí dotace, povinen vydat rozhodnutí o neposkytnutí dotace. Soud se nejprve zabýval otázkami, které se týkali podání žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu žalobcem. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014, č.j. 8 Ans 2/2011 - 278, jehož právní věta zní: „Účastník řízení je povinen vyčerpat prostředek ochrany proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu z roku 2004 před podáním žaloby podle § 79 s. ř. s. i za situace, kdy se domáhá ochrany proti nečinnosti ústředního správního úřadu.“. Nejvyšší správní soud zde učinil rovněž jazykový výklad § 178 správního řádu k významu pojmu „nadřízený správní orgán“ v bodě 38 rozhodnutí uvedl, že: „Ve světle ustanovení § 178 správního řádu lze dovodit, že v případě nečinnosti ministerstva nebo jiného ústředního správního úřadu je jeho nadřízeným správním orgánem ministr, nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu – tedy „představitel“ tohoto úřadu. Nadřízeným správním orgánem ministra nebo vedoucího jiného ústředního správního úřadu je, zkráceně řečeno, tato osoba sama.“ Dále v odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší správní soud podrobně, zejména v bodech 55, 56 vysvětlil nezbytnost vyčerpat prostředky ochrany dle § 80 správního řádu vždy před podáním žaloby k soudu následovně: „Rámec relevantní argumentace by přesahovala úvaha, zda může být soudní ochrana proti nečinnosti bez dalšího systémově účinnější a pro účastníky řízení efektivnější ochranou proti nečinnosti správního orgánu, než ochrana poskytovaná prostředky správního řízení. Formalizovaná a kvalitativně, z hlediska „váhy výsledku“, vysoce efektivní soudní ochrana zpravidla představuje pro účastníky řízení časově a ve vztahu k nákladům řízení i finančně podstatně náročnější prostředek ochrany, než méně formalizované a rychlejší správní řízení. Systémové „odklonění“ prostředků ochrany proti nečinnosti od (některých/ústředních) správních orgánů ke správním soudům proto vedle popření principu subsidiarity soudní ochrany, který je nedílnou součástí konstrukce soudního řízení správního i správního řízení, a vedle popření logiky, smyslu a konstrukce právní úpravy, vede pouze zdánlivě ke zlepšení postavení účastníků řízení. Z uvedeného důvodu je systémově nutné trvat na vyčerpání prostředků ochrany podle § 80 správního řádu vždy, i když je nečinným ústřední správní úřad nebo jeho vedoucí. Za existence lhůt, jimiž je správní orgán i při realizaci opatření proti nečinnosti podle § 80 správního řádu vázán, a v souladu s argumentací respektující logiku právní úpravy se zmíněné vyčerpání prostředků ochrany jeví racionální a nikoliv na první pohled šikanózní podmínkou pro přístup k soudu.“ Soud konstatuje, že žalobce byl pro splnění podmínek řízení před správním soudem povinen podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu k nadřízenému správnímu orgánu, kterým je v této věci ministr kultury. Soud má za to, že žalobce požádal ministra kultury o učinění opatření proti nečinnosti dle § 80 odst. 3 správního řádu, a to výzvou ze dne 14. 10. 2015. Předně je výzva adresována přímo ministru kultury Mgr. Danielu Hermanovi, tedy nadřízenému správnímu orgánu žalovaného. Není pak podstatné, jak byla výzva ze dne 14. 10. 2015 označena, jelikož dle § 37 odst. 1 věta druhá správního řádu se podání účastníků posuzují podle jejich obsahu a nikoli podle toho, jak jsou označeny. Z výzvy je zřejmé, že o žalobcově žádosti o dotaci dosud nebylo rozhodnuto a žalobce proto žádá nápravu. Je pravdou, že žalobce požadoval, aby ministr kultury o jeho žádosti konkrétně rozhodl tak, že mu dotaci poskytne, v takovéto formulaci však soud nespatřuje popření podstaty opatření proti nečinnosti, a to žádost o rozhodnutí ve věci výběrového řízení o poskytnutí dotace. Žalobce sice výzvu neoznačil jako žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ve smyslu § 80 odst. 3 správního řádu, ani v textu na ustanovení § 80 správního řádu neodkazuje, avšak lpění na takovémto označení by bylo, jak podotýká i sám žalobce, výrazem přepjatého formalismu, pro který není žádné opodstatnění. Soud uzavírá, že žalobce výzvou ze dne 14. 10. 2015 uplatnil žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu orgánu, tedy ve smyslu § 79 odst. 1 s.ř.s. vyčerpal prostředky, které jsou mu procesním předpisem stanoveny na ochranu proti nečinnosti. Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalovaného stíhá povinnost vydat rozhodnutí o poskytnutí dotace i v případě, kdy žádosti žadatele o dotaci nebylo vyhověno. V této souvislosti soud odkazuje na právní věty rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č.j. 9 Ads 83/2014 - 46, dle kterých „I. Výluka ze soudního přezkumu dle § 14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, se vztahuje pouze na pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dotace dle § 14 odst. 4 zákona o rozpočtových pravidlech. II. Rozhodnutí o neposkytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je plně přezkoumatelné ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.).“. Přičemž v odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dále uvedl, že „Doslovný výklad rozpočtových pravidel tedy jednoznačně svědčí tomu, že výluka ze soudního přezkumu se vztahuje pouze na taková rozhodnutí, jimiž poskytovatel žádosti o poskytnutí dotace nebo návratné finanční výpomoci vyhověl. Na taková rozhodnutí, jimiž poskytovatel žádosti nevyhověl (resp., pokud vyhověl jen částečně, v rozsahu částečného nevyhovění), se obecné předpisy o správním řízení vztahují a není vyloučeno jejich soudní přezkoumání (§ 14 odst. 5 a contrario). Rozšířený senát nemohl zvolit výklad, kterým by v rozporu s textem zákona rozšířil rozsah výluky ze soudního přezkumu. To jednak s přihlédnutím k obecným kritériím výkladu obdobných zákonných ustanovení (viz bod [18] shora), jednak s ohledem na to, že neexistuje žádný jednoznačný argument, který by činil doslovný výklad zákona rozporný s jeho účelem či smyslem.“. Dle názoru soudu lze výše uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vztáhnout i na danou věc, jelikož se zabývá povinností vydávat negativní i pozitivní rozhodnutí o žádostech o dotaci, a to bez ohledu na to, zda jsou či nejsou nárokové. Jak z výše uvedeného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, žalovaný měl povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce o poskytnutí, resp. neposkytnutí, neinvestiční dotace ze státního rozpočtu v roce 2015 na projekt s názvem Vydání knižního výboru z díla Andreje Tarkovského Krása je stále symbolem pravdy, a to bez ohledu na to, zda žádosti žalobce o dotaci vyhověl nebo nevyhověl. Z přijatého výkladu § 14 odst. 5 rozpočtových pravidel totiž jednoznačně vyplývá, že negativní rozhodnutí o žádosti o dotaci je přezkoumatelné ve správním soudnictví, a proto, nebylo-li vyhověno žádosti žalobce o dotaci, byl žalovaný povinen rozhodnutí vydat, aby soud mohl k případné žalobě přezkoumat řádnost procesních postupů, jež vedly k rozhodnutí o neposkytnutí dotace. Když výše uvedený rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v bodech 30 a 31 v této souvislosti konstatoval, že „Pro demokratický právní stát je charakteristický princip právní jistoty, spočívající mimo jiné v tom, že právní pravidla budou jasná a přesná a budou zajišťovat, že právní vztahy a jejich důsledky zůstanou pro adresáty pravidel předvídatelné. Princip právní jistoty je třeba spojit se zákazem svévole. Možnost uvážení státních orgánů musí být proto omezena procedurami, které zabrání zneužití tohoto volného uvážení, přičemž tou nejlepší prevencí i následnou ochranou proti arbitrárnosti je přístup ke spravedlnosti, tedy k soudu, který správní uvážení podrobí soudní kontrole (srov. nález ÚS ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, bod 37). Případný soudní přezkum negativních rozhodnutí o tzv. „nenárokových“ dotacích je omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za obecným způsobem stanovených podmínek. Zjednodušeně řečeno žadatel nemá právo na „výsledek“, ale na „řádný proces“ s ním související. Ten je určen právními předpisy, podmínkami danými v dokumentech, na které právní tituly poskytnutí dotace odkazují, respektive základními procesními zásadami určujícími postup orgánů veřejné moci v právním státě.“ Vzhledem k výše uvedenému tak nemůže obstát ani obrana žalovaného postavená na tvrzení o neúměrné administrativní zátěži poskytovatele dotací a v konečném důsledku i správních soudů. Lez tedy uzavřít, že žalobce vyčerpal všechny prostředky, které mu procesní předpisy stanoví k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, když podal dne 14. 10. 2015 ministru kultury jako příslušnému nadřízenému správnímu orgánu výzvu - žádost o učinění opatření podle § 80 správního řádu. Vzhledem k tomu, že ministr kultury o předmětné žádosti žalobce nerozhodl, žalobci nezbylo nic jiného, než podat správní žalobu. Z uvedených důvodů byla žalovanému uložena podle § 81 odst. 2 s.ř.s. povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobce. S ohledem na to, že rozpočtová pravidla lhůtu k vydání rozhodnutí nestanoví, se soudu jeví uložená lhůta 30 dnů dle § 71 odst. 3 správního řádu, která běží ode dne právní moci tohoto rozsudku, přiměřenou. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 věta prvá s.ř.s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto přiznal náklady řízení, které jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2.000,- Kč a náklady právního zastoupení za čtyři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, replika ze dne 8.4.2016 a účast na ústním jednání dne 14.12.2016), přičemž sazba odměny za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu – vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3.100,- Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 4 x 3.100,- Kč, čtyři paušální částky ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky v rozhodném znění), tj. 4 x 300,- Kč, a DPH ve výši 2.856,- Kč. Celková výše nákladů, které žalobci v tomto řízení vznikly, činí 18.456,- Kč. Soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v této výši ve stanovené lhůtě k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Pavla Baťka, advokáta. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 14. prosince 2016 JUDr. Eva P e c h o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková