5 A 197/2015

Rubrum

Usnesení Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: N. V. N., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovaným: 1) Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, 2) Ministerstvo zahraničních věcí, se sídlem Praha 1, Loretánské náměstí 5, v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných správních orgánů, takto:

Výrok

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000,- Kč. Tato částka bude vrácena z účtu Městského soudu v Praze do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

IV. Zástupce žalobce Mgr. Marek Sedlák se vyzývá, aby ve lhůtě do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení sdělil soudu číslo svého bankovního účtu.

Odůvodnění

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 20.11.2015 se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaných, který spatřuje v tom, že dne 21.10.2015 chtěl na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „zastupitelský úřad“) v úředních hodinách pro veřejnost podat žádost o zaměstnaneckou kartu, přičemž jakmile pracovník zastupitelského úřadu zjistil, že si žalobce nesjednal schůzku prostřednictvím systému Visapoint, odmítl jeho žádost přijmout. Žalobce v ten samý den podal stížnost na shora uvedené jednání pracovníka zastupitelského úřadu a k této stížnosti přiložil předmětnou žádost o zaměstnaneckou kartu, kterou pracovník zastupitelského úřadu převzal. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.4.2015, sp. zn. 7 Azs 282/2014, dle kterého registrace v systému Visapoint není zákonnou podmínkou pro zahájení řízení. Žalobce se dále zabýval pasivní legitimací žalovaných. Pasivní legitimaci žalovaného 1) žalobce dovozuje zejména z ustanovení § 165 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění rozhodném, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dle kterého o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, k němuž náleží i zaměstnanecká karta, rozhoduje Ministerstvo vnitra. Právě žalovaný 1) tak nese odpovědnost za řízení jako celek, včetně toho, že žalobci bude umožněno osobně učinit podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Ačkoli žalovaný 2) nevede ve věci žádosti žalobce řízení, vystupuje prostřednictvím zastupitelského úřadu jako podací místo. Ze zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů, a z vyhlášky č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby, žalobce dovozuje, že žalovaný 2) měl povinnost zřídit podatelnu a v ní přijímat veškeré doručené dokumenty a tyto bezodkladně označit a zaevidovat. Z žádného předpisu žalovanému 2) přitom neplyne pravomoc v úředních hodinách nepřijmout osobně doručený dokument, popřípadě jej podateli vracet. S ohledem na výše uvedené navrhl žalobce soudu, aby žalovaným zakázal pokračovat „v porušování práva žalobce na osobní podání jeho žádosti o zaměstnaneckou kartu bez registrace v tzv. systému Visapoint na Zastupitelském úřadu ČR v Hanoji, kdykoli v úředních hodinách Zastupitelského úřadu pro veřejnost“ a přikázal žalovaným umožnit „žalobci osobně podat žádost o zaměstnaneckou kartu bez registrace v tzv. systému Visapoint, kdykoli v úředních hodinách Zastupitelského úřadu ČR v Hanoji pro veřejnost“. Žalovaný 1) ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že není pasivně legitimován být účastníkem tohoto soudního řízení, a tedy ani nemohl nezákonně zasáhnout do práv žalobce; navrhl proto soudu, aby podanou žalobu odmítl. Žalovaný 2) ve svém vyjádření navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud je vždy povinen hodnotit zdali podaná žaloba splňuje podmínky řízení, a jedná-li se tak o žalobu přípustnou. Při těchto úvahách soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 82 s.ř.s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. Podle § 85 s.ř.s. žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný. Podle § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. soud usnesením odmítne návrh, je-li podle tohoto zákona nepřípustný. Soud konstatuje, že žaloba na ochranu před nezákonným zásahem představuje subsidiární ochranný prostředek, proti takovým formám činnosti orgánů veřejné správy, které nepokrývají jiné žalobní typy. Zásahové žaloby proto představují jakousi zbytkovou kategorii, kterou je možné využít pouze tehdy, jestliže se nelze domáhat ochrany nebo nápravy jinými právními prostředky v rámci jiných řízení. Volba typu řízení závisí s ohledem na dispozitivnost správního soudnictví na rozhodnutí žalobce, přičemž ten si nemůže z vlastní vůle volit k ochraně svých subjektivních práv libovolný žalobní typ, ale právě takový, který odpovídá formě činnosti orgánu veřejné správy. Soud shledal podstatu tvrzeného zásahu v tom, že žalovaní neumožnili dne 21.10.2015 žalobci v úředních hodinách vstup do prostoru zastupitelského úřadu, jelikož nebyl registrován v systému Visapoint, čímž mu znemožnili osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce se domáhá toho, aby soud žalovaným zakázal v takovém jednání dále pokračovat a přikázal umožnit žalobci osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu. Žalobce v popisu tvrzeného zásahu napadá jednání žalovaných, které odporuje situaci, kdyby bylo se žalobcem zahájeno správní řízení. Soud dospěl k závěru, že žalobce se ve skutečnosti domáhá toho, aby žalovaní aktivně jednali ve správním řízení, tedy o žádosti, kterou žalobce podal v ten samý den spolu se stížností na pracovníka zastupitelského úřadu. Soud proto shledal, že je žaloba podle § 85 s. ř. s. nepřípustná. Žalobce se nedomáhá pouze toho, aby soud prohlásil jednání žalovaných za nezákonné, což by v případě důvodné žaloby umožňovalo alespoň deklarování nezákonného zásahu, ale požaduje, aby soud přikázal žalovaným opakovaně přijmout žádost, kterou dle tvrzení žalobce již přijali. Přitom pokud bylo s žalobcem zahájeno správní řízení, aniž by soud tuto otázku nyní posuzoval, muselo být zahájeno již v rámci podání žádosti. Proti nečinnosti správního orgánu při vydání rozhodnutí se tak bylo možné domáhat ochrany v rámci řízení dle § 79 a násl. s. ř. s. Uvedené závěry vyplývají též z konstantní judikatury. Například Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31.5.2011, č.j. 9 Aps 6/2010-106, konstatoval, že pokud je nutnou součástí žádosti její osobní podání, řízení není zahájeno, jestliže „cizinec podá žádost o udělení víza např. prostřednictvím poštovní přepravy, aniž by v ní vznesl požadavek na upuštění od osobního podání (…)“. Naopak řízení o žádosti je zahájeno při osobním podání žádosti nebo pokud obsahuje jednoznačný požadavek na upuštění od jejího osobního podání. Pokud zastupitelský úřad od osobního podání žádosti o udělení víza neupustí, vydá rozhodnutí o zastavení řízení, které podléhá samostatnému přezkumu ve správním soudnictví podle ustanovení § 65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud uzavřel, že při „sporu o to, zda vůbec bylo zahájeno řízení o udělení víza, se v případě nečinnosti příslušného zastupitelského úřadu lze nepochybně bránit pomocí opatření proti nečinnosti dle příslušných ustanovení správního řádu, příp. žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle § 79 a násl. s. ř. s.“. V rozsudku ze dne 11.8.2015, č.j. 6 Azs 77/2015-36, pak Nejvyšší správní soud rozvíjel otázku, kdy je návrh o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti důvodný. Nejvyšší správní soud dále uvedl (viz rozsudek ze dne 30.4.2015, č.j. 7 Azs 282/2014- 48), že registrace v systému Visapoint není podmínkou pro zahájení příslušného správního řízení. Podstatná je pouze otázka, zda byla žádost podána způsobem požadovaným zákonem. Dosavadní závěry judikatury, že k podání žádosti není nutné splňovat formální podmínky systému Visapoint, nýbrž podmínky zákona o pobytu cizinců, byly opakovaně potvrzeny například v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.3.2016, č.j. 1 Azs 281/2015-34. Nejvyšší správní soud zde mimo jiné vymezil rozdělení pravomocí mezi žalovanými 1) a 2) pro účely soudního řízení správního, když konstatoval, že „řízení o povolení trvalého pobytu v případech, jako je tomu v právě posuzované věci, je založeno na součinnosti více orgánů. Žádost se sice podává na velvyslanectví, rozhoduje o ní ovšem žalovaný (v posuzovaném případě jím bylo Ministerstvo vnitra, pozn. zdejšího soudu). Úkolem velvyslanectví je pouze kontrola formálních náležitostí žádosti a případné odstranění jejích nedostatků (§ 169 odst. 12 zákona o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud v té souvislosti opět odkazuje na rozsudek ze dne 30.4.2015, č. j. 7 Azs 282/2014 - 48, z něhož ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 10.12.2014, č. j. 3 A 109/2014 - 37, plyne, že ve skutkově obdobné věci byl za nečinnost v řízení o žádosti o povolení k trvalému pobytu, která byla podána na velvyslanectví, odpovědný žalovaný. Správní orgány podílející se na řízení musí dbát principu součinnosti, na němž je řízení o povolení k trvalému pobytu založeno. Není možné požadovat po účastníku řízení, aby zjišťoval, u kterého ze správních orgánů se jeho žádost ‚zadrhla‘. Ochrany proti nečinnosti spočívající v nevydání meritorního rozhodnutí o žádosti se lze domáhat právě po tom správním orgánu, jemuž toto rozhodnutí přísluší (§ 79 s. ř. s.). Podle Nejvyššího správního soudu je toto řízení založeno na podobné konstrukci jako odvolací správní řízení (§ 86 až 88 správního řádu). (…) V řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu, která byla podána na velvyslanectví, je proto obdobně za průběh řízení bez průtahů procesně odpovědný žalovaný“. Z citované judikatury vyplývá, že správní soudy soustavně posuzují podobná jednání správních orgánů, které žalobce v případě druhého skutku považoval za nezákonný zásah, právě v režimu nečinnostní žaloby. Ačkoli žalobce zvolil nesprávný žalobní typ, ochrana jeho subjektivních práv zůstává nedotčena, jelikož má k dispozici jiné typy řízení. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 20.7.2011, č.j. 1 Aps 1/2011-101, dovodil, že pokud se v určitém případě nelze domáhat soudní ochrany žalobou proti nezákonnému zásahu, avšak je namístě žaloba na ochranu proti nečinnosti, soud zásahovou žalobu odmítne podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že citovanému závěru odpovídá i nyní posuzovaná procesní situace, soud žalobu dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s § 85 s. ř. s. odmítl. Nad rámec uvedeného soud odkazuje na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 3 A 158/2015 týkající se obdobné věci, soud srovnatelnou žalobu v části odmítl pro opožděnost a ve zbývající části ji odmítl jako nepřípustnou, jelikož se žalobce měl domáhat ochrany svých subjektivních práv prostřednictvím nečinnostní žaloby, soud důvod pro odchýlení se od vysloveného právního názoru neshledal. Jelikož Mgr. Marek Sedlák, advokát, vystupoval před zdejším soudem jako zástupce i ve shora citované věci, není pochyb o tom, že byl s názorem soudu na danou problematiku obeznámen. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 3 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li žaloba odmítnuta. O vrácení soudního poplatku ve výši 2 000,- Kč soud rozhodl podle § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění rozhodném, podle kterého byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený soudní poplatek. Soud zároveň vyzval zástupce žalobce ke sdělení bankovního spojení. P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 25. října 2016 JUDr. Eva P e c h o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková