5 A 2/2010

Rubrum

Číslo jednací: 5A 2/2010 - 62 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Michaely Bejčkové a Mgr. Aleny Krýlové v právní věci žalobce J. M., proti žalovanému Ministerstvu životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, 100 10 Praha 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. listopadu 2009, č. j. 6994/560/09, 88123/ENV/09, sp. zn. OH/49/2009, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 28. srpna 2009 uložila Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Brno (dále jen „inspekce“), žalobci pokutu ve výši 1 000 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 12 odst. 2 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (povinnost nakládat s odpady pouze v zařízeních, která jsou k tomu určena); inspekce přitom postupovala podle § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech. Žalobce podle zjištění inspekce provedl ve dnech 1. – 4. března 2008 v obci Snovídky drcení stavebních odpadů vzniklých z demolic budov bývalého JZD AGRONET Nesovice, ačkoli neměl udělen souhlas k provozování zařízení k využívání odpadů. Celkem bylo podrceno 2377 tun odpadu, přičemž z tohoto množství bylo 1432,51 tun prokazatelně znečištěno úlomky azbestocementové střešní krytiny. Jde o velmi závažné protiprávní jednání, neboť azbestová vlákna uvolněná do ovzduší mohou výrazně poškodit lidské zdraví (areál, v němž žalobce drcení prováděl, přímo sousedí s bytovou zástavbou) a také kontaminují pozemky. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání proti napadenému rozhodnutí a toto rozhodnutí potvrdil. Se závěry orgánu prvního stupně se ve všem ztotožnil. Žalobce prováděl drcení stavebních odpadů v zařízení, k jehož provozování neměl potřebný souhlas, a nešlo tedy o zařízení určené k nakládání s odpady; formou nakládání s odpady je i jejich pokračování 2 5A 2/2010 úprava. Žalobce jako podnikatel v oblasti nakládání s odpady byl povinen ověřit skutečné vlastnosti odpadů, s nimiž nakládal; jestliže tak neučinil, jde o přitěžující okolnost (neměl by být trestán mírněji proto, že mu objednatel o obsahu azbestu neřekl). Žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného nejprve popsal okolnosti celého případu. Budovy JZD AGRONET Nesovice byly demolovány již v minulosti; žalobce byl pouze požádán, aby podrtil z toho vzešlý odpad, který se na pozemku nacházel v podobě tří hromad stavební suti. O obsahu azbestu v odpadu nebyl žalobce informován a azbest nebyl v hromadách na první pohled k rozeznání (před drcením žalobce pouze vytřídil z hromad plasty, dřevo a kovy). Po rozdrcení zůstaly hromady na místě, žalobci není známo, kdo následně rozhrnul hromady po celém pozemku. Je nesporné, že vlastníkem a původcem stavebního odpadu je družstvo AGRONET Nesovice; bez objednávky vlastníka a původce by žalobce nemohl provádět drcení odpadu. Družstvo však v rozporu se svými povinnostmi nikdy žalobci nesdělilo, že stavební suť obsahuje i nebezpečný odpad; pokuta, která byla udělena družstvu, se přitom pohybuje kolem 100 000 Kč. Podle žalobce není jeho drticí zařízení zařízením ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neboť neslouží k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů; to nepřímo plyne i z § 14 odst. 5 zákona o odpadech a z vyhlášky č. 383/2001 Sb. Přitěžující okolnosti, které ve svém rozhodnutí popsala inspekce (ohrožení zdraví pracovníků i obyvatel okolní zástavby, blízkost bytové zástavby a kontaminace pozemku), nemohou být přičítány žalobci, neboť jej na obsah azbestu ve stavebním odpadu nikdo neupozornil. Inspekce pochybila, pokud nezkoumala i další důležité okolnosti (zda bylo rozhodnuto o odstranění stavby; zda vlastník stavby hodnotil nebezpečné vlastnosti budoucích stavebních odpadů již před odstraněním stavby; zda měl původce odpadu informovat žalobce o obsahu azbestu; že původce odpadu je odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění; kdo zavinil, že při demolici bývalého JZD nebyla azbestová krytina odstraněna samostatně). Podle žalobce upravuje § 12 zákona o odpadech obecné povinnosti, a za jejich porušení nelze udělit sankci podle § 66 zákona. Správní orgány také nerespektovaly jeden ze znaků definice odpadu (movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit). Družstvo se odpadu nechtělo zbavit, pouze si u žalobce objednalo drcení stavebního odpadu. Žalobce provedl drcení na místě, vlastnické právo k odpadu nebylo převedeno a odpad zůstal na původním místě; žalobce zajistil pouze změnu fyzikálních vlastností odpadu. Žalobce nesouhlasí s tím, že by měl povinnost ověřit skutečné vlastnosti odpadů, s nimiž nakládá: jelikož není vlastníkem zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, nemůže se na něj vztahovat § 14 zákona o odpadech. Žalobce má sice živnostenské oprávnění k nakládání s odpady (vyjma nebezpečných), ovšem v tomto případě s odpadem nenakládal, pouze zajistil změnu fyzikálních vlastností. Krom toho zákon hovoří o „ověřování“ skutečných vlastností odpadů, nikoli o „zjišťování“. Osoba provádějící stavební dozor demolovaného objektu byla odsouzena pro trestný čin při nakládání s nebezpečnými odpady k peněžitému trestu ve výši 80 000 Kč; to není korektní, neboť žalobce dostal pokutu 1 000 000 Kč a nebylo přihlédnuto k žádným polehčujícím okolnostem (stavební úřad, který povolil demolici objektu, nestanovil podmínky nakládání se vzniklým odpadem; stavební dozor nezjistil žádný azbest; družstvo ve své objednávce neuvedlo, že odpad obsahuje azbest). Inspekce užila i nesprávné sankční ustanovení: nemělo být užito ustanovení § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech s horní hranicí pokuty ve výši 50 000 000 Kč, nýbrž případně jen ustanovení § 66 odst. 3 písm. d), který stanoví jako horní hranici pokuty částku 10 000 000 Kč; uložená pokuta by pak byla nižší (2 % zákonného rozpětí = 200 000 Kč). Ani to by však nebylo možné, protože žalobce neprovozoval žádné zařízení ve smyslu § 14 zákona o odpadech (ačkoli drcení je úpravou odpadu, není samotná úprava odpadu ani využíváním, ani odstraňováním odpadu; zákon pokračování 3 5A 2/2010 nevyžaduje souhlas k provozování zařízení na úpravu odpadu, a za takovou činnost proto nelze uložit pokutu). Žalobce proto navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na závěrech vyjádřených v napadeném rozhodnutí. Zdůraznil, že v žalobcově případě nemohlo jít o zařízení k využívání odpadů ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech jen proto, že odpad byl znečištěn nebezpečným odpadem s obsahem azbestu, takže nebyl vhodný pro následné využití. To by žalobce zjistil ještě před drcením pouze tehdy, pokud by požádal příslušný úřad o souhlas k použití zařízení pro nakládání s odpadem ve smyslu § 14 zákona. Žalobce uvádí, že provedl pouze změnu fyzikálních vlastností odpadu; to je však podle § 4 odst. 1 písm. o) zákona úpravou odpadů. V příloze 3 jsou uvedeny příklady využití odpadů; bod R 12 pak označuje předúpravu odpadů, zde zřejmě pro postup pod kódem R 5 (recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů). Podle bodu 6 přílohy 1 vyhlášky č. 383/2001 Sb. se obsah provozního řádu pro zařízení této skupiny použije přiměřeně i pro mobilní zařízení. Žalovaný proto navrhl zamítnutí žaloby. Žaloba není důvodná. Žalobce byl v řízení shledán vinným z porušení povinnosti nakládat s odpady pouze v zařízeních, která jsou k tomu určena (§ 12 odst. 2 zákona o odpadech); správní orgány užily sankční ustanovení § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech, podle nějž inspekce uloží pokutu do výše 50 000 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nakládá s odpady v zařízeních, ve kterých je nakládání s odpady zakázáno nebo není povoleno. Ohledně skutkového průběhu není mezi stranami v zásadě sporu: žalobce přijal nabídku družstva AGRONET Nesovice na podrcení několika hromad odpadu, který mu byl prezentován jako stavební suť. Odpad také podrtil ve svém mobilním drticím zařízení po vytřídění plastu, dřeva a kovů. Žalobce nevěděl o tom, že ve stavební suti byl obsažen i azbest, nikdo mu tuto informaci neposkytl. Žalobce však nesouhlasí s právní kvalifikací svého jednání, domnívá se, že neměl být sankcionován vůbec nebo podle jiného ustanovení, za jediného viníka celé situace označuje původce odpadu, tedy družstvo. Tyto žalobní námitky ovšem nemohou obstát. Podle § 3 odst. 1 je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu. Není sporu o to, že stavební suť vzešlá z demolice bývalých budov JZD je odpadem, neboť družstvu vznikla povinnost se této suti zbavit ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o odpadech (Osoba má povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu), a ostatně byl tu patrný i úmysl věci se zbavit ve smyslu § 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech, neboť původní účelové určení věci (osinkocementových střešních tašek obsahujících azbest, jakož i dalšího stavebního materiálu) zaniklo. Podle přílohy č. 1 k zákonu o odpadech pak azbest spadá pod kód Q 13: Jakékoliv materiály, látky či výrobky, jejichž užívání bylo zakázáno zákonem (v tomto případě prováděcí vyhláškou č. 221/2004 Sb., kterou se stanoví seznamy nebezpečných chemických látek a nebezpečných chemických přípravků, jejichž uvádění na trh je zakázáno nebo jejichž uvádění na trh, do oběhu nebo používání je omezeno; k těmto látkám patří podle přílohy č. 1 a č. 2 vyhlášky i azbest, resp. vláknitý azbest). Žalobci bylo uděleno živnostenské oprávnění nejen na zemní práce (vznik oprávnění k 25. 9. 1996), ale také na nakládání s odpady (vyjma nebezpečných); toto oprávnění mu pokračování 4 5A 2/2010 vzniklo k 1. 3. 2008. Podle § 4 písm. d) zákona o odpadech je nakládáním s odpady jejich shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování. Podle § 4 písm. k) zákona o odpadech je pak úpravou odpadů každá činnost, která vede ke změně chemických, biologických nebo fyzikálních vlastností odpadů (včetně jejich třídění) za účelem umožnění nebo usnadnění jejich dopravy, využití, odstraňování nebo za účelem snížení jejich objemu, případně snížení jejich nebezpečných vlastností. Ve věci není sporné, že žalobce ve svém mobilním zařízení podrtil stavební suť na menší frakce, tj. změnil její fyzikální vlastnosti; šlo tedy o úpravu odpadů jako jednu z forem nakládání s odpady. Správní orgány nezpochybnily, že původcem odpadu bylo družstvo AGRONET Nesovice, které si objednalo žalobcovy služby; žalobce jakožto osoba oprávněná nakládat pouze s odpady, které nejsou nebezpečné, byl povinen si ověřit, že odpady, které měl podrtit, skutečně nepatří do kategorie nebezpečných odpadů. Je zřejmé, že tuto povinnost žalobce nesplnil; to, že povinnost informovat žalobce o složení odpadů nesplnil v prvé řadě původce odpadů, nesnímá z žalobce jeho vlastní odpovědnost. Význam nemá ani rozlišování mezi „ověřováním“ a „zjišťováním“ vlastností odpadu, které žalobce provádí v žalobě. Podle § 19 odst. 1 písm. g) zákona o odpadech je provozovatel zařízení k využívání odpadů povinen ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů podle § 6 odst. 4 a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností. „Ověřením“ se má zřejmě na mysli, že se zpracovatel odpadu má ujistit o vlastnostech odpadu, o nichž jej informoval původce odpadu, a nepředpokládá se, že bude vlastnosti odpadu samostatně „zjišťovat“ v situaci, kdy mu o zpracovávaném odpadu není nic známo. Z toho ovšem nelze vyvozovat, že pokud původce o odpadu nic nesdělil, nemusí se již zpracovatel odpadu o nic zajímat: spíše z toho plyne závěr, že další postup je plně na odpovědnosti zpracovatele. Pokud původce není schopen nebo ochoten předložit písemně informaci o složení odpadu, nelze vyloučit riziko, že odpad třeba může mít i nebezpečné vlastnosti, a je na zpracovateli, zda toto riziko podstoupí a zda se případně vystaví i právní odpovědnosti za následky. V této věci pak je polemika nad pojmy „ověřit“ a „zjistit“ zbytečná, protože ve správním řízení nevyšlo najevo, že by se žalobce jakkoli zajímal o skutečné složení stavebního odpadu, který mu byl svěřen k podrcení (pouze před drcením nechal vytřídit plasty, dřevo a kovy). Neobstojí námitka, podle níž by žalobcovo drticí zařízení nemohlo být zařízením ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech. Podle tohoto ustanovení lze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem. Žalobce má za to, že jeho názor podporuje § 14 odst. 5 zákona a také vyhláška č. 383/2001 Sb.; tento argument však není soudu jasný. Podle § 14 odst. 5 zákona o odpadech, ve znění do 31. prosince 2008, ministerstvo stanoví vyhláškou některé zde stanovené podrobnosti – náležitosti žádosti o souhlas k provozování zařízení; obsah provozního řádu zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů; technické požadavky na tato zařízení; obsah plánu úprav skládky; podrobnosti ke vzorkování odpadů pro zjišťování jejich vlastností při nakládání s nimi. Ministerstvo tak učinilo vyhláškou č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady. Samotný zákon o odpadech neobsahuje bližší údaje o povaze zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů; pouze v § 39 odst. 3 je zmínka o „mobilních zařízeních“. Vyhláška č. 383/2001 Sb. však na několika místech počítá s tím, že zařízení k nakládání s odpady může být i mobilního charakteru. Podle § 1 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 383/2001 Sb. obsahuje žádost o udělení souhlasu k provozování zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů označení a adresu všech provozoven, kde je využívání, odstraňování, sběr nebo výkup odpadů provozován, včetně doložení právního vztahu žadatele k předmětné provozovně, nejde-li o mobilní zařízení. Podle § 3 písm. a) pokračování 5 5A 2/2010 vyhlášky č. 383/2001 Sb. se mobilním zařízením k využívání nebo odstraňování odpadů rozumí zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů schopné pohybu a samostatné funkce, které přemístěním tuto svou funkci neztratí. Příloha 1 bod 6 vyhlášky č. 383/2001 Sb. pak zařazuje do skupiny B zařízení, kde jsou uplatňovány mj. technologie k využívání a odstraňování odpadů R1 – R13 dle přílohy č. 3 zákona (k tomu viz níže); obsah provozního řádu zařízení této skupiny se pro mobilní zařízení použije přiměřeně. Soud má přitom za prokázané, že – žalobce vlastní mobilní drticí zařízení, které lze použít jak pro drcení suroviny (podle žalobce tvoří hlavní podíl jeho činnosti drcení kamene přímo v lomu), tak pro drcení odpadu obdobných fyzikálních vlastností (typicky tedy půjde o stavební suť); – stavební suť, kterou měl žalobce podrtit pro družstvo AGRONET Nesovice, byla odpadem, neboť družstvo bylo povinno se jí zbavit ve smyslu § 3 odst. 4 zákona o odpadech a rovněž lze předpokládat úmysl se stavební suti zbavit ve smyslu § 3 odst. 3 písm. b) zákona o odpadech, neboť původní účelové určení stavebních komponentů zaniklo; – žalobci vzniklo k 1. březnu 2008 živnostenské oprávnění na živnost ohlašovací volnou v oboru „nakládání s odpady (vyjma nebezpečných)“, z čehož je patrný minimálně jeho úmysl věnovat se této činnosti a neobstojí tvrzení, že s odpadem nenakládal, neboť úpravou odpadů se nezabývá, a šlo pouze o přípravné stavební práce. To, zda věc, na niž žalobce působí svým drticím zařízením, je nebo není odpadem, nezávisí na vůli žalobce, ale na právní povaze oné věci. Žalobce tedy použil své drticí zařízení k nakládání s odpady. Žalobce tvrdí, že nešlo o úpravu ani o využívání odpadu, pouze o změnu fyzikálních vlastností odpadů; jeho tvrzení je však v rozporu s tím, jak tyto pojmy vykládá zákon. Jak už bylo uvedeno výše, právě změna fyzikálních vlastností odpadu (podrcení) je jeho úpravou [§ 4 písm. k) zákona o odpadech], která spadá do rozsahu pojmu nakládání s odpady vymezeného v § 4 písm. d). Stejně tak by mohlo jít i o nakládání ve smyslu „využívání“ odpadu; tento pojem je v zákoně [§ 4 písm. l)] vymezen kazuisticky odkazem na přílohu č.

3. Zde obsažená tabulka zahrnuje pod kódy R1 – R13 činnosti jako spalování či využití k výrobě energie, získání či regenerace rozpouštědel a organických látek, recyklace či znovuzískání kovů a ostatních anorganických materiálů, rafinace použitých olejů apod. – i zde jde tedy o činnosti, kterými se mění vlastnosti odpadů a umožňuje se či se usnadňuje jejich doprava, využití nebo odstraňování, a které jsou tedy zároveň „využíváním“ i „úpravou“ odpadů. V této konkrétní věci by žalobcova činnost spadala pod kód R12 (předúprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11): podrcením měl totiž vzniknout drobnozrnný materiál, kterého družstvo hodlalo dále využít při stavební činnosti (cílem tedy byla recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů ve smyslu kódu R5). Pro kvalifikaci žalobcova jednání není podstatné, kdo odpad rozhrnul po ploše (žalobce uváděl, že podrcený odpad ponechal v hromadách a rozhrnul jej až poté někdo jiný), ale kdo jej rozdrtil. Správní orgány ostatně žalobci nevytýkaly rozhrnutí nově vzniklé drti, ale drcení samotné: právě při mechanickém narušování osinkocementových tašek se totiž azbestová vlákna uvolňují. Za vedlejší považuje soud i otázku vlastnictví. Je zřejmé, že družstvo nehodlalo na žalobce odpad převést a žalobce nedal najevo úmysl stát se jeho vlastníkem; to však nemění nic na tom, že jakožto osoba oprávněná k nakládání s odpady překročil meze svého oprávnění a nakládal s odpady, které mu byly svěřeny, nepovoleným způsobem (tedy nakládal s nimi v zařízení, které nebylo úředně schváleno ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech, a už vůbec nebylo určeno k drcení nebezpečných odpadů). Další okolnosti pokračování 6 5A 2/2010 nakládání se střešními taškami obsahujícími azbest (tj. za jakých podmínek byla schválena demolice staveb, jakým způsobem pochybilo družstvo atd.) nemají vliv na odpovědnost samotného žalobce za správní delikt. K tomu lze dodat, že samotné živnostenské oprávnění s předmětem činnosti „nakládání s odpady (vyjma nebezpečných)“ ještě neopravňuje živnostníka k tomu, aby bez dalších podmínek a na libovolných místech využíval, odstraňoval, sbíral, vykupoval atd. odpady, tím méně pak odpady nebezpečné, nakládání s nimiž ani nespadalo do rozsahu jeho živnostenského oprávnění. Zákon předpokládá, že ten, kdo s odpady nakládá jako profesionál, tj. jako oprávněná osoba, tak bude činit zpravidla v nějakém typu zařízení – ať už stacionárního, nebo mobilního. K provozování zařízení (a to i mobilního) je nejprve třeba v souladu s uvedeným ustanovením získat souhlas krajského úřadu, který zároveň schválí provozní řád zařízení. Podrobnosti žádosti o souhlas stanoví vyhláška č. 383/2001 Sb.; ta ve svém § 1 stanoví, že žadatel o takový souhlas musí k žádosti připojit mj. živnostenské oprávnění; je tedy zřejmé, že živnostenské oprávnění s příslušným předmětem činnosti je pouze prvním předpokladem k tomu, aby živnostník mohl nakládat s odpady ve smyslu právě uvedeném (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2007, č. j. 5 As 82/2006-64, www.nssoud.cz). Žalobce nepovažuje porušení § 12 odst. 2 zákona o odpadech za delikt ve smyslu § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech. Podle § 12 odst. 2 lze s odpady podle tohoto zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle tohoto zákona určena. Podle § 66 odst. 4 písm. b) pak inspekce uloží pokutu do výše 50 000 000 Kč fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která nakládá s odpady bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním. To, že ustanovení § 12 je obsaženo v hlavě první části třetí zákona pod rubrikou „Všeobecné povinnosti“, znamená pouze tolik, že tyto povinnosti tíží osoby nakládající s odpady jakýmkoli způsobem a ve kterékoli fázi životního cyklu odpadu [tj. jak při vzniku odpadů – díl první hlavy druhé části třetí –, tak při sběru a výkupu (díl druhý), při využívání (díl třetí), při odstraňování (díl čtvrtý) a při přepravě (díl pátý)]. Dále pak na osoby nakládající s odpady dopadají specifické povinnosti podle toho, jaké činnosti se věnují. Každá osoba může při své specifické činnosti porušit jak povinnosti specifické, tak povinnosti obecné, a za obojí být také potrestána. Ustanovení § 66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech míří právě na případy porušení obecných povinností stanovených v § 12 zákona o odpadech. Naproti tomu ustanovení § 66 odst. 3 písm. d), jehož použití se žalobce dovolává (provozuje zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení), je do jisté míry privilegované, neboť dopadá na případy porušení § 14 zákona o odpadech, tj. na toho, komu souhlas s provozováním příslušného zařízení sice udělen byl, avšak provozuje zařízení v rozporu s tímto souhlasem anebo po uplynutí doby jeho platnosti. Tomu ostatně odpovídá i výše pokut, které je možno za jednotlivé správní delikty uložit (horní hranice podle odstavce 4 činí 50 000 000 Kč, kdežto podle odstavce 3 jen 10 000 000 Kč). Zatímco v případě jednání uvedených v odstavci čtvrtém se jedná o nakládání s odpady v zařízeních, která dosud nebyla vůbec posouzena z hlediska toho, zda je možno v nich s odpady vůbec nakládat, v případech spadajících pod odstavec třetí jde o nakládání s odpady v místech, která k tomu sice byla určena, avšak „pouze“ jsou porušovány stanovené podmínky, ať už co do způsobu nakládání, druhu odpadů nebo co do času. Případy uvedené v třetím odstavci tak představují typově méně závažná jednání, a zákonodárce proto pro ně stanovil nižší sankce než pro jednání v odstavci čtvrtém. pokračování 7 5A 2/2010 Ani při stanovení výše pokuty správní orgány nepochybily. Pokuta byla uložena ve výši 2 % z horní hranice, byla přitom vzata v úvahu zákonná kritéria. Nelze dost dobře porovnávat výši uložené pokuty s výší peněžitého trestu, který byl uložen osobě vykonávající stavební dozor ve trestním řízení. To, že zákon kvalifikuje určité jednání jako správní delikt a jiné jako trestný čin, neznamená samo o sobě, že správní delikty by automaticky měly být trestány mírněji, navíc tu jde o dva různé subjekty, které se dopustily různých pochybení. I když to lze subjektivně pociťovat jako „nespravedlivou nerovnost“, správní orgán se při stanovení výše pokuty nemůže řídit tím, jaký peněžitý trest byl uložen osobě provádějící stavební dozor v trestním řízení, ani jakou pokutu dostalo samotné družstvo: musí vycházet z rozmezí pokuty, kterou pro určité jednání stanoví zákon. Závažnost určitého typového jednání se projevuje už v systematickém zařazení skutkové podstaty do zákona, resp. v rozdělení správních deliktů na několik kategorií (v případě zákona o odpadech jde o pět odstavců ustanovení § 66, v nichž se delikty člení do čtyř skupin podle horní hranice pokuty: 300 000 Kč, 1 000 000 Kč, 10 000 000 Kč a 50 000 000 Kč). Neznamená to samozřejmě, že za správní delikt, u nějž činí horní hranice pokuty 50 000 000 Kč, by nemohla být uložena pokuta například v řádu desítek tisíc korun, ovšem pro takto mírné hodnocení by musel existovat pádný důvod spočívající především v tom, že životní prostředí nebylo v důsledku správního deliktu ohroženo (podle § 67 odst. 2 zákona o odpadech se při stanovení výše pokuty přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození). To o žalobcově jednání říci nelze; polehčující okolností přitom není, že žalobce o povaze odpadu nevěděl, protože jeho povinností bylo se o povaze odpadu informovat (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 1999, č. j. 7 A 52/96-49). Žalobce se svými námitkami tedy neuspěl; jelikož v řízení o žalobě nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti, městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o žalobě nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. pokračování 8 5A 2/2010 V Praze dne 31. července 2013 JUDr. Eva Pechová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková