5 A 27/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobce: D. Š., zastoupeného JUDr. et Ing. Janem Kopřivou, Ph. D., advokátem se sídlem Zahradnická 6, 603 00 Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. prosince 2012, čj. MV-114775-5/VS-2012, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra vnitra ze dne 14. prosince 2012, čj. MV-114775-5/VS- 2012, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč do rukou jeho zástupce JUDr. et Ing. Jana Kopřivy, Ph. D., advokáta, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým ministr vnitra (dále též „žalovaný“) zamítl jeho rozklad proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 27.8.2012, č.j.: VS-1365/53/2- 1997, jímž podle § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky ve znění rozhodném (dále jen „zákon o státním občanství“), nebylo vyhověno jeho žádosti o udělení státního občanství České republiky (dále jen „žádost“). Žalobce v žalobě v obecné rovině namítal nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, neboť správní uvážení nebylo podloženo řádným a úplným zhodnocením skutkových zjištění. Nesouhlasil s právním posouzením věci, jelikož správní orgány přestože konstatovaly splnění podmínek stanovených v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství ze strany žalobce, jeho žádost bez dalšího zamítly s tím, že na udělení státního občanství neexistuje právní nárok. Dovodily totiž, že žalobci neudělením státního občanství nevznikne žádná újma. Přičemž tvrzení správních orgánů, že institut trvalého pobytu mu poskytuje prakticky totožná práva, jakých požívají občané České republiky, žalobce s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2005, č.j. 6 A 25/2002-42, označil za nesouladný s judikaturou správních soudů. Neudělení státního občanství naopak zásah do právní sféry žalobce představuje, když tímto rozhodnutím nezíská veřejná subjektivní práva, která vyplývají výhradně ze státoobčanského vztahu. Dále namítal svévoli v rozhodování správních orgánů, neboť opakovaně a bezdůvodně měnily kvalifikaci důvodů pro neudělení státního občanství. V této souvislosti poukázal na dvě předchozí soudem zrušená rozhodnutí správních orgánů v daném řízení. V posledním případě správní orgány jeho žádost opět bez řádného zdůvodnění zamítly podle § 10 odst. 3 zákona o státním občanství. Žalobce nesporoval, že ani splněním všech podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o státním občanství mu nedává záruku získání státního občanství, neboť jeho udělení závisí na uvážení správního orgánu. Zdůraznil však potřebu řádného a úplného hodnocení skutkových zjištění v dané věci tak, aby správní uvážení bylo logickým a odůvodněným postupem. Vysvětlil, že přestože lze považovat udělování státního občanství za výraz státní suverenity, rozhodující státní orgán je vázán celým komplexem omezení, které na sebe stát uložil. Správní orgán především nesmí připojovat další podmínky nad rámec znění § 7 odst. 1 zákona o státním občanství, jejichž výčet je taxativní navzdory užití výrazu „lze“. Podmínky pro udělení státního občanství je možné rozšířit toliko na základě jiného výslovného ustanovení, jakým je např. § 10 odst. 3 zákona o státním občanství. Volné rozšiřování tohoto výčtu je o to nevhodnější, že je žalovanému svěřeno správní uvážení již u posuzování některých ze zákonem stanovených podmínek [u § 7 odst. 1 písm. e) a § 10 odst. 3]. Pokud by měl správní orgán volnost ve stanovení dalších podmínek, jeho rozhodování by se rovnalo svévoli, která je nesouladná s principem racionální a dobré správy. Výraz „lze“ v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství proto není možné vykládat tak, že správní orgán disponuje ničím neomezenou volnou úvahou o tom, zda udělí či neudělí státní občanství (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2006, čj. 2 As 31/2005-78). Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odmítl veškeré žalobou uplatněné námitky a odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Zdůraznil, že na udělení státního občanství neexistuje právní nárok ani po splnění veškerých podmínek podle § 7 odst. 1 zákona o státním občanství. V této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2000, sp. zn. IV. ÚS 586/99, podle něhož má stát nezadatelné právo rozhodnout, zda určité osobě občanství udělí, a pokud tak neučiní, neporušuje žádné ústavně zaručené právo. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.8.2007 č.j. 4 As 71/2006 a zdůraznil, že splnění výše uvedených zákonných podmínek v sobě zahrnuje pouze naději na udělení státního občanství, nikoli právem vymahatelnou jistotu. Rovněž tak v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15.1.2013, č.j. 8 As 31/2012 bylo uvedeno, že cizinec nemá na udělení státního občanství právní nárok. Nesouhlasil s námitkou, že při posuzování žádosti byly překročeny meze správního uvážení, neboť přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu a nelišilo se od řešení obdobných případů. Zároveň konstatoval, že neudělení státního občanství žalobci nezpůsobilo žádnou újmu, a to ani v rodinném ani pracovním životě, neboť podle čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod cizinci požívají v České republice všech lidských práv a svobod zaručených Listinou, pokud nejsou výslovně přiznána občanům. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zmítl. Žalobce k prokázání opodstatněnosti žalobních námitek zaslal soudu dne 1.7.2013 Zprávu o výsledku šetření vyhotovenou Veřejným ochráncem práv dne 24.6.2013 sp.zn. 6171/2012/VOP/MV ve věci postupu správních orgánů při rozhodování o žádosti žalobce. Ze Zprávy vyplynulo, že veřejný ochránce práv dospěl k názoru, že správní orgány rezignovaly na jakékoliv rozumné zdůvodnění svého rozhodnutí a v podstatě mu jen sdělily, že je již natolik integrován, že státní občanství České republiky nepotřebuje. Takovéto odůvodnění označil za nedostatečné, tudíž nepřezkoumatelné. V souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. soud rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť s tímto postupem oba účastníci písemně souhlasili. Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti: Správní orgán I. stupně dne 27.8.2012 žádosti žalobce nevyhověl. Konstatoval, že žalobce doložil veškeré správním orgánem I. stupně vyžadované podklady, z nichž zjistil, že žalobce žije ve společné domácnosti s manželkou a čtyřmi dětmi v rodinném domě na adrese povoleného trvalého pobytu. Dcera žalobce z druhého manželství žije se svou matkou, která potvrdila, že žalobce řádně hradí výživné na dceru. Manželka i bývalá manželka a všechny jeho děti jsou státními občany České republiky. Žalobce je výdělečně činný jednak v pracovním poměru k organizaci Privatne pidpriemstvo „STEJK“, dále je společníkem a jednatelem obchodní společnosti Quark s.r.o. Nevykazuje nedoplatek na pojistném a na penále na veřejném zdravotním pojištění. Nebyl veden v evidenci přestupců odboru vnitřních věcí – oddělení přestupků městské části Úřadu městské části Brno - sever. Toliko v roce 2000 Policie ČR řešila žalobcův přestupek pro zapříčinění dopravní nehody bez zranění osob a přítomnosti alkoholu. Uloženou pokutu i náklady správního řízení žalobce uhradil. Správní orgán I. stupně poté uvedl, že žalobce splnil zákonem stanovené podmínky obsažené v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství. Dále odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8.3.2000, sp.zn. IV. ÚS 586/99 a ze dne 17.5.2007, sp.zn. II. ÚS 624/06, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7.6.2006 sp.zn. 3 As 32/2005 a zdůraznil, že zákon o státním občanství nezakotvuje nárok na získání státního občanství ani při splnění zákonem stanovených podmínek, pouze možnost je získat. Dovodil, že lze žádosti nevyhovět i při splnění zákonných podmínek pro její vyhovění, pokud dospěje k názoru, že toto řešení odpovídá okolnostem daného případu a bude dodržena zásada, aby při rozhodování obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Uzavřel, že žalobci institut povoleného trvalého pobytu na území České republiky umožňuje realizovat prakticky celý rejstřík práv, která mají i občané České republiky, a neudělení státního občanství České republiky jej nikterak neomezuje v rodinném životě a při uplatňování jeho pracovních a podnikatelských schopností, což se týká i pravidelného cestování do zahraničí. Správní orgán I. stupně tak dospěl k závěru, že žalobci nebude neudělením státního občanství způsobena nenapravitelná újma, a proto rozhodl o nevydání příslibu udělení státního občanství žalobci. O rozkladu žalobce ze dne 7.9.2012, v němž argumentoval obdobně jako v podané žalobě, rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že správní orgán I. stupně své rozhodnutí řádně zdůvodnil, neboť dle čl. 12 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o státním občanství neexistuje právní nárok na udělení státního občanství České republiky i při splnění v zákoně o státním občanství stanovených podmínek. Také konstatoval, že v řízení nebyly překročeny meze správního uvážení, nezjistil prvky svévole ani rozpor se zásadou přiměřenosti. Odmítl, že by zamítnutím žádosti z důvodu existence institutu trvalého pobytu měl být rozšířen rejstřík podmínek pro udělení státního občanství. Vysvětlil, že tímto tvrzením správní orgán I. stupně zdůvodnil, že zamítnutím žádosti žalobci nevznikne újma, jež by mu znemožnila pobyt na území České republiky. Soudem zjištěný skutkový stav nebyl mezi účastníky sporným. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění rozhodném (dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 7 odst. 1 zákona o státním občanství lze státní občanství České republiky na žádost udělit fyzické osobě, která splňuje současně tyto podmínky: a) má na území České republiky ke dni podání žádosti po dobu nejméně pěti let povolen trvalý pobyt a po tuto dobu se zde převážně zdržuje, b) prokáže, že nabytím státního občanství České republiky pozbyde dosavadní státní občanství, nebo prokáže, že pozbyla dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu s přiznaným postavením uprchlíka na území České republiky, c) nebyla v posledních pěti letech pravomocně odsouzena pro úmyslný trestný čin, d) prokáže znalost českého jazyka a e) plní povinnosti vyplývající z ustanovení zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt a vstup cizinců na území České republiky, povinnosti vyplývající ze zvláštních předpisů upravujících veřejné zdravotní pojištění, sociální zabezpečení, důchodové pojištění, daně, odvody a poplatky. Podstatou sporu je posouzení, zda je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné pro nesprávné právní posouzení žádosti jako nevyhovující i při splnění podmínek stanovených v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství. V souvislosti s právním posouzením dané věci soud odkazuje na právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2006, čj. 2 As 31/2005-78, a to: „I. Žadateli o udělení státního občanství České republiky vyplývá při splnění podmínek daných ustanovením § 7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, subjektivní právo (nikoliv nárok) na státní občanství. II. Zákonem stanovený katalog podmínek, jejichž splnění zákon vyžaduje pro udělení státního občanství, je nutno vykládat jako výčet taxativní. Pojímat jej jako výčet demonstrativní by totiž ve svých důsledcích otevřelo prostor pro protiústavní libovůli v rozhodovací činnosti správního orgánu. III. Při hodnocení splnění podmínek pro udělení státního občanství je správní orgán vázán obecnými ústavními principy a hodnotami, zejména principem proporcionality, který v sobě obsahuje tři dílčí principy: způsobilost a vhodnost dosažení zamýšleného cíle, kterým je ochrana jiného základního práva nebo veřejného statku; potřebnost, podle něhož je povoleno použití toliko nejšetrnějšího z více možných prostředků; a přiměřenost v užším smyslu, což znamená, že újma na základním právu nesmí být nepřiměřená ve vztahu k zamýšlenému cíli.“. Nejvyšší správní soud však pokračuje, že tato skutečnost rozhodně neznamená, že by žadatel neměl na udělení státního občanství subjektivní právo. Ačkoliv tedy splnění stanovených podmínek implikuje toliko naději žadatele na udělení státního občanství, z daného právního ustanovení rovněž vyplývá subjektivní právo, aby příslušný správní orgán vedl o žádosti řádné správní řízení splňující zákonem stanovené podmínky. Správní uvážení daného orgánu tak nesmí být ničím neomezenou úvahou o tom, zda žadateli státní občanství udělí či nikoliv. Naopak se musí řídit zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (tj. principem rovnosti a zákazem diskriminace), jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.“ V posuzované věci nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce veškeré zákonem stanovené podmínky § 7 odst. 1 zákona o státním občanství splnil, o čemž svědčí rovněž podklady založené ve správním spise. Navzdory tomu správní orgány nevyhověly žalobcově žádosti o udělení státního občanství, a to pouze s ohledem na skutečnost, že na udělení státního občanství neexistuje právní nárok. Jako jediný důvod svého rozhodnutí uvedly, že institut trvalého pobytu žalobci umožňuje realizovat prakticky celý rejstřík práv, která mají i občané České republiky, a neudělení státního občanství ho nikterak neomezuje v rodinném životě a při uplatňování pracovních a podnikatelských aktivit. Dovodily tak, že žalobci proto neudělením státního občanství nevznikne nenapravitelná újma. Taktéž nebylo mezi účastníky sporu o tom, že na udělení státního občanství není právní nárok ani v případě splnění všech zákonných podmínek pro udělení státního občanství. Při rozhodování nelze vyjít toliko z mechanického posouzení splnění podmínek uvedených v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství, jelikož jak ze zákonného textu tohoto ustanovení vyplývá, není splnění těchto podmínek jediným předpokladem pro udělení státního občanství. Správní orgány jsou rovněž povinny vzít v potaz konkrétní okolnosti každého případu, jako například rodinný stav, pracovní a sociální vazby. Tedy správní orgány mají v řízení o státním občanství prostor pro správní uvážení nad rámec podmínek stanovených zákonem. Soud však zdůrazňuje, že v rámci volného správního uvážení správní orgány musí respektovat stanovené procesní postupy a základní principy správního rozhodování a jejich rozhodnutí musí být přezkoumatelná, aby při rozhodování správního orgánu byla vyloučena libovůle. Správní rozhodnutí, které bylo učiněno na základě volného správního uvážení, soud přezkoumává pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo je nezneužil (§ 78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen "s.ř.s.“). Jde-li o zcela volné uvážení správního orgánu, jak je tomu v projednávané věci, je třeba za meze správního uvážení považovat smysl a účel zákona o státním občanství a posoudit, zda správní uvážení je v konkrétním případě logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových zjištění. Soud se ztotožnil se žalobcem, že správní orgány v dané věci výše uvedeným požadavkům nedostály. Nevyhovění žádosti jen na základě tvrzení, že žalobce má v České republice povolen trvalý pobyt, soud shledává ničím neomezenou úvahou správních orgánů o tom, že žalobci státní občanství neudělí. Jako odůvodnění této úvahy totiž nemůže obstát závěr správních orgánů, že žalobci neudělením státního občanství nevznikne nenahraditelná újma, neboť institut trvalého pobytu poskytuje v zásadě totožná práva jako státoobčanský vztah. Toto obecné a v zásadě nic neříkající tvrzení nikterak nevysvětluje, proč žalovaný v daném případě rozhodl v neprospěch žadatele. Žalovaný neuvádí jedinou konkrétní a relevantní okolnost, pro kterou žádost zamítl, a v zásadě argumentuje toliko tím, že na udělení státního občanství neexistuje právní nárok, takové rozhodnutí se ovšem pohybuje na samé hranici svévole a rozhodně nesplňuje požadavky na nestranný a racionální výkon státní správy. Soud uzavírá, že správní orgány v dané věci nešetřily subjektivní právo žalobce na udělení státního občanství při splnění zákonem stanovených podmínek v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství. Přestože z žalobcova subjektivního práva neplyne právo na vyhovění žádosti, plyne z něj však povinnost správních orgánů vést řádné správní řízení o jeho žádosti, což se správním orgánům v dané věci nepodařilo. Soud pouze podotýká, že pojem právní nárok naopak znamená jistotu, které se za splnění podmínek v objektivním právu může subjekt práva skutečně domoci. Pokud správní orgány v žalobou napadených rozhodnutích poukazovaly na rozhodnutí správních soudů, nebyly jejich odkazy zcela přiléhavé, neboť se jednalo o skutkově odlišné případy. Konkrétně v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. června 2006, čj. 3 As 32/2005-51 soud konstatoval, že žádost bylo třeba kromě zákonem stanovených podmínek v § 7 odst. 1 zákona o státním občanství posuzovat i v rodinném kontextu a v širších souvislostech daných jejími rodinnými poměry. Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. ledna 2013, čj. 8 As 31/2012-76, zamítl kasační stížnost žadatele o státní občanství, který nesplnil podmínku dle § 7 odst. 1 písm. e) zákona o státním občanství. Správní orgán zjistil, že žadatel neplnil své povinnosti na úseku veřejného zdravotního pojištění, podle zákona o pobytu cizinců, a dále že nezdaňoval příjmy z pronájmu nemovitostí. Správní orgán dále přihlédl k tomu, že žadatel získal povolení k trvalému pobytu na základě uzavření fingovaného manželství. Soud shrnuje, že v uváděných případech vždy existovala konkrétní a podstatná skutečnost, která odůvodnila zamítnutí žádosti. V druhém případě nadto žadatel nesplňoval jednu ze zákonných podmínek a správní orgán přihlédl k jeho rodinným záležitostem pouze podpůrně. To samé však neplatí v posuzovaném případě. Žalobce splnil všechny zákonné podmínky a správní orgán I. stupně jeho žádost zamítl ze zcela obecného důvodu, jenž by byl použitelný v zásadě v kterémkoliv jiném případě. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, proč žalovaný rozhodl v neprospěch žalobce, což jeho rozhodnutí činí nejen nezákonným, ale rovněž nepřezkoumatelným. Na základě výše uvedených skutečností soud podle § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů řízení, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku (3000 Kč) a odměny advokáta za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 3100 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), včetně náhrady hotových výdajů (2 x 300 Kč) podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, a odměna se tak zvyšuje o částku 1428 Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen odvést z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů. Celkem tedy žalobci náleží (3000 + 6200 + 600 + 1428 ) 11 228 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, 657 40 Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s.; kromě obecných náležitostí podání musí kasační stížnost obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 14. října 2016 JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková