5 A 79/2024

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobce: Ajlok Czech s. r. o., IČ: 24136981 sídlem U Chaloupek 14/13, 182 00 Praha 8 zastoupený Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 6. 2024, č. j. MD-19611/2024-190/4, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy (dále též „prvostupňový správní orgán“) ze dne 14. 4. 2023, č. j. MHMP 772688/2023, byl žalobce uznán vinným ze spáchání dvou přestupků podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 7. 2022 (dále jen „zákon o silniční dopravě“) ve spojení s vyhláškou č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě (dále jen „prováděcí vyhláška“), za které mu byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč. Konkrétně byl uznán vinným z přestupků podle - § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 9 odst. 1 písm. a) bod 2 téhož zákona nezajistil, aby při poskytování přepravy formou taxislužby dne 18. 7. 2022 od 10:17 do 10: 33 hod., na trase Václavské nám. 36, Praha 1 do ulice Cihelná 2b, Praha 1, byl ve vozidle tovární značky Toyota Camry, SPZ: X, doklad o oprávnění k podnikání nebo jeho kopie, - § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) téhož zákona při poskytování přepravy dne 18. 7. 2022 od 10:17 do 10:33 hod. na trase Václavské nám. 36, Praha 1 do ulice Cihelná 2b, Praha 1, provozoval taxislužbu vozidlem tovární značky Toyota Camry, SPZ: X, které nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna vozidla v souladu s § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, neboť ta byla volně snímatelná.

2. K odvolání žalobce žalovaný napadeným rozhodnutím zastavil řízení v části týkající se spáchání přestupku podle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě, snížil výši pokuty z 50 000 Kč na 44 000 Kč a změnil ve výroku použitou formulaci: „Za naplnění skutkové podstaty shora uvedených přestupků se dopravci podle § 35 odst. 7 písm. a) a b) zákona o silniční dopravě a § 46 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky ukládá pokuta ve výši 50 000 Kč“ na: „Za naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě se dopravci podle § 35 odst. 7 písm. b) zákona o silniční dopravě ukládá pokuta ve výši 44 000 Kč“, a ve zbytku rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil.

3. Ze správního spisu k dané věci vyplynulo, že dne 18. 7. 2022 vykonali pověřené přizvané osoby (zaměstnanci hl. m. Prahy M. B., M. M. a P. M.) kontrolní jízdu a kontrolu vozidla tovární značky Toyota Camry, jehož provozovatelem byl žalobce. Vozidlo v době uskutečnění jízdy řídil pan A. H. (dále jen „řidič“). Kontrola se skládala z kontrolní přepravy objednané přes aplikaci Uber a následné kontroly dodržování povinností předepsaných zákonem o silniční dopravě. Při kontrole bylo zjištěno, že přeprava byla poskytnuta vozidlem, které nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna vozidla. Z fotodokumentace pořízené v rámci kontroly vyplývá, že evidenční nálepka je volně snímatelná (kontrolující osoba ji drží v ruce), a bylo s ní možné manipulovat, aniž by došlo k jejímu znehodnocení. O kontrole každá z přizvaných osob sepsala záznam. Protokol o kontrole č. T/20220718/1/Fk (dále jen „Protokol o kontrole“) byl vyhotoven dne 12. 10. 2022, přílohou Protokolu o kontrole jsou záznamy sepsané přizvanými osobami a fotodokumentace. V Protokolu o kontrole jsou uvedena následující zjištění: „Dne 18. 7. 2022 byla provedena kontrolní přeprava vozidlem taxislužby, při které bylo zjištěno, že kontrolované vozidlo nebylo vybaveno oprávněním k podnikání (výpisem ze živnostenského rejstříku). Dále bylo zjištěno, že kontrolované vozidlo nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby v souladu se zákonem a vyhláškou, když evidenční nálepka nebyla vylepena přímo na čelním skle vozidla. Dle § 11 odst. 4 vyhlášky: „Evidenční nálepka se nalepuje přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a evidenční nálepka byla dobře viditelná z vnější strany vozidla.“ Navíc přímo na evidenční nálepce je napsaný přesný návod, jak a kam evidenční nálepku na čelní sklo nalepit.“ Protokol o kontrole byl žalobci doručen dne 13. 10. 2022 prostřednictvím datové schránky, proti Protokolu o kontrole nebyly podány námitky.

4. V prvostupňovém rozhodnutí správní orgán v odůvodnění odkázal na provedenou kontrolu přizvanými osobami, sepsané záznamy a přiloženou fotodokumentaci. Dále prvostupňový správní orgán odkázal na Protokol o kontrole. Uvedl, že z Protokolu o kontrole vyplývá, že při poskytování přepravy kontrolovaným vozidlem taxislužby, nebyl ve vozidle doklad o oprávnění k podnikání a vozidlo nebylo označeno evidenční nálepkou nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna vozidla v souladu s prováděcí vyhláškou. Prvostupňový správní orgán odkázal na pořízenou fotodokumentaci, z níž jasně vyplývá, že nálepka byla volně snímatelná a bylo možné s ní manipulovat, aniž by došlo k jejímu znehodnocení. V případě, že by nálepka byla vylepena řádně přímo na skle, byla by taková manipulace vyloučena. Prvostupňový správní orgán uzavřel, že na základě výše uvedeného je prokázáno, že dopravce porušil ustanovení zákona o silniční dopravě a prováděcí vyhlášky, a byl uznán vinným z přestupků podle § 35 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě. Při hodnocení závažnosti a významu protiprávního jednání prvostupňový správní orgán konstatoval, že žalobce nedodržel zákonem chráněný zájem společnosti na řádném výkonu podnikatelské činnosti, v tomto případě přepravních služeb. Dopravce sice provozoval taxislužbu řádně evidovaným vozidlem, avšak vozidlo nebylo řádně označeno evidenční nálepkou. V daném případě byla nálepka vozidla taxislužby volně snímatelná a bylo možné s ní manipulovat, aniž by došlo k jejímu znehodnocení, a mohla tedy být snadno přenositelná na jiné vozidlo. Uvedený přestupek je dle § 35 odst. 7 písm. b) zákona o silniční dopravě sankcionovatelný až do výše 350 000 Kč, a prvostupňový orgán ho považoval za nejzávažnější pro stanovení výši sankce. Protiprávní jednání spočívající v nepředložení dokladu o oprávnění k podnikání prvostupňový správní orgán považoval pouze za formální porušení zákona o silniční dopravě. Přitěžující okolnost shledal ve spáchání více přestupků.

5. Proti rozhodnutí prvostupňového správního orgánu podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nejprve konstatoval, že došlo k zániku odpovědnosti dopravce za přestupek dle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě, neboť u tohoto přestupku uplynula promlčecí doba. Promlčecí doba u tohoto přestupku činila 1 rok, protože za jeho spáchání je možné uložit pokutu do 70 000 Kč, zatímco u přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě promlčecí doba činí 3 roky a za jeho spáchání je možné uložit pokutu do 350 000 Kč. Z toho důvodu žalovaný část výroku týkající se přestupku dle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě zrušil a řízení o tomto přestupku zastavil.

6. K odvolací námitce žalobce, že se nedopustil přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě žalovaný uvedl, že povinnost dopravce provozovat taxislužbu vozidlem označeným evidenční nálepkou vozidla taxislužby je jednou z nejzákladnějších povinností dopravců v taxislužbě. Dle ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě je dopravce oprávněn provozovat taxislužbu pouze evidovaným vozidlem taxislužby označeným evidenční nálepkou, která byla pro toto vozidlo vydána. Navazující ustanovení § 21a odst. 8 zákona o silniční dopravě stanoví, že náležitosti a vzor nálepky a způsob jejího umístění na vozidle stanoví prováděcí vyhláška. Prováděcí vyhláška v ustanovení § 11 odst. 4 určuje, že evidenční nálepka se nalepuje přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji tak, aby byla dobře viditelná z vnější strany vozidla. Totéž říkají i pokyny na podkladu každé nálepky. Pokud není uvedené dodrženo, jde o přestupek dopravce podle ustanovení § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě spočívající v porušení ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) tohoto zákona v návaznosti na ustanovení § 11 odst. 4 vyhlášky. V protokolu o kontrole je zaznamenáno, že evidenční nálepka nebyla nalepena přímo na čelním skle vozidla. Tato skutečnost je dokumentována fotografiemi, kdy evidenční nálepka č. 010184 má „lepivou“ část přelepenou průhlednou fólií. Z nestejné šířky černého ohraničení lze dovodit, že přesahující průhledná fólie byla odstraněna tak, že byly odstraněny i části černého ohraničení. Výsledkem takového jednání bylo, že evidenční nálepku vozidla taxislužby bylo možno libovolněkrát umisťovat a odnímat z místa na čelním skle vozidla bez jejího poškození. Standardně vylepená nálepka přitom takto sejmout vcelku nelze a při snímání se znehodnotí, neboť je celoplošně opatřena ochrannými náseky, viz ustanovení § 11 odst. 1 věta druhá vyhlášky. Nálepka vyráběná státní tiskárnou cenin je přitom svým provedením obdobná jako dřívější dálniční známka, po nalepení na podklad ji nelze nikterak jednoduše sejmout a při sejmutí se potrhá. Žalovaný stejně jako prvostupňový správní orgán považoval za prokázané, že dopravce neměl evidenční nálepku nalepenou v souladu s právní úpravou na čelním skle vozidla, nýbrž byla nalepena na fólii a snímatelně přichycena k čelnímu sklu. Žalovaný doplnil, že je mu z úřední činnosti známo, že jde o poměrně častý způsob snahy majitelů vozidel z evidenční nálepky učinit snímatelné označení, takto však nesplní povinnost označit vozidlo evidenční nálepkou ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě.

7. Vzhledem k tomu, že žalovaný řízení o jednom z přestupků zastavil, snížil pokutu z 50 000 Kč na 44 000 Kč. Pokutu uloženou ve výši cca 12,5 % sazby, kterou lze za přestupek dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě uložit považoval za přiměřenou. Žádné polehčující ani přitěžující okolnosti neshledal.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a ústní jednání

8. Žalobce v žalobě namítá, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť v něm zcela chybí základní úvahy správního orgánu týkající se spáchání přestupku, tak jak vyžaduje zejména § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce odkázal na judikaturu NSS k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů a na judikaturu Ústavního soudu. Namítal, že prvostupňový orgán vůbec neuvedl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a zejména pak při výkladu právních předpisů. Žalovaný však přistoupil k meritornímu přezkumu, ačkoli k vydání meritorního rozhodnutí přistoupit nemohl. Žalobce namítal, že žalovaný značně doplňoval, resp. zcela nově vytvářel úvahy ohledně podstaty vytýkaného přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě, na což nemohl žalobce reagovat. A především určil a odůvodnil zcela nově výši sankce, na což opět nemohl žalobce reagovat. Takový postup je při posuzování přestupkového řízení jako celku zapovězen, protože je tím obviněnému odebírána možnost se odvolat, čímž je zasahováno do práva na obhajobu a spravedlivý proces.

9. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal porušení řádného dokazování. Žalovaný a prvostupňový orgán dle žalobce zcela rezignovali na provedení řádného dokazování, neboť neprovedli výslechy svědků, tj. přizvaných osob. Žalobce akcentoval, že v záznamech z kontrolní jízdy je od všech přizvaných osob uvedeno, že vozidlo bylo označeno evidenční nálepkou, tudíž ze záznamů vyplývá, že žalobce měl vozidlo označeno a ničeho se nedopustil. Byť žalobce uvedené vytýkal již v odvolání, žalovaný se k tomuto tvrzení vyjádřil tak, že úmyslně relativizoval závěry přizvaných osob, které podle žalovaného prý nemohli při jízdě kvůli prozrazení zkoušet, „zda je tato nálepka připevněna přímo na čelní sklo“. S touto argumentací žalovaného žalobce zásadně nesouhlasil. Zdůraznil, že přizvané osoby jsou považovány za imanentní součást kontrolního procesu a jejich závěry jsou pokládány za relevantní pro skutkové závěry kontrolních orgánů, ostatně jejich závěry jsou součástí veřejné listiny – kontrolního protokolu, kde výslovně uvedli, že vozidlo bylo označeno nálepkou. Nyní však žalovaný účelově argumentuje, že přizvané osoby sice zapsaly do záznamů z kontrolní jízdy, že vozidlo bylo označeno evidenční nálepkou, avšak podle žalovaného je to nepodstatné. Žalobce namítal, že naopak podstatné je, že Protokol o kontrole jako veřejná listina obsahuje protichůdná skutková zjištění. Žalobce zopakoval, že z Protokolu o kontrole vyplývá, že vozidlo bylo označeno evidenční nálepkou, to je zřejmé ze všech tří záznamů z kontrolní jízdy podepsaných přizvanými osobami. Dle žalobce, pakliže Protokol o kontrole obsahuje protichůdná skutková zjištění, měly správní orgány provést výslech přizvaných osob v intencích § 2 odst. 4 správního řádu.

10. Ve třetím žalobním bodě žalobce namítal, že vytýkaný přestupek podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě nespáchal, jelikož vozidlo evidenční nálepkou označil. Žalobce poukázal na Protokol o kontrole a fotodokumentaci, ze kterých je dle žalobce zřejmé, že také ustanovení § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky bylo splněno. Nálepka byla přilepena přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a evidenční nálepka byla dobře viditelná z vnější strany vozidla; tudíž materiální ani formální stránka přestupku nebyly v dané věci naplněny. Závěry prvostupňového orgánu a žalovaného o porušení § 11 odst. 4 vyhlášky jsou dle žalobce zjevně nesprávné a v příkrém rozporu s důkazy založenými ve spise.

11. V této souvislosti žalobce konkrétně namítal, že v daném případě absentuje formální stránka přestupku. Objektem dotčeného přestupku je zájem společnosti na označení vozidla jako vozidla taxislužby. Z dosud provedeného dokazování dle žalobce vyplývá, že přizvané osoby jako cestující vnímaly označení vozidla evidenční nálepkou, což následně uvedly i v Protokolu o kontrole. Žalobce namítal, že zde chybí objekt, objektivní stránka a subjektivní stránka přestupku. K objektivní stránce žalobce uvedl, že evidenční nálepka byla umístěna (nalepena) na přední sklo vozidla, byla viditelná a nebyla nijak poškozena. Dle žalobce tedy objektivní stránka přestupku zcela chybí. K naplnění subjektivní stránky přestupku uvedl, že zde chybí vůle (v jakékoliv formě zavinění) neoznačit vozidlo taxislužby. Zopakoval, že evidenční nálepka byla umístěna na přední sklo vozidla. Subjektivní stránka tak dle žalobce rovněž chybí. Žalobce shrnul, že v daném případě není naplněna skutková podstata přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o dopravě, a že žalovaný nezkoumal formální stránku přestupku.

12. V dalším žalobním bodě žalobce namítal, že v daném případě chybí i materiální stránka přestupku. Uvedl, že žalovaný pouze formalisticky dovodil, že podlepení evidenční nálepky průhlednou folií za současného nalepení na sklo vozidla je přestupkem dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě. Žalovaný však dle žalobce vůbec nezkoumal materiální stránku přestupku. Přičemž cestující a také kontrolující osoby neměly pochyb o tom, že se jedná o vozidlo taxislužby, když vozidlo bylo viditelně označeno evidenční nálepkou.

13. V posledním žalobním bodě žalobce namítal, že ve výrokové části rozhodnutí chybí uvedení způsobu spáchání skutku. Poukázal na § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky a uvedl, že z výroku nevyplývají všechny významné okolnosti, které v konkrétním případě vytváří znaky vytýkaného přestupku.

14. Žalobce navrhl, aby soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.

15. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 6. 12. 2024 k namítané nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí uvedl, že prvostupňový správní orgán uvedl své úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů. Úvahy byly vyjádřeny krátce s odkazem na kontrolní zjištění, která žalobce nerozporoval a ani v průběhu řízení o přestupku se k projednávané věci nikterak nevyjádřil kromě podání blaketního odporu. Žalovaný měl za to, že s ohledem na projednávané jednání, kdy evidenční nálepka vozidla taxislužby nebyla nalepena přímo na vnitřní stranu čelního skla vozidla v rozporu s podmínkami § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, neboť byla volně snímatelná a bylo možno s ní manipulovat, prvostupňový správní orgán vyjádřil své úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů a zejména pak při výkladu právních předpisů. Žalovaný konstatoval, že v napadeném rozhodnutí názor prvostupňového správního orgánu do svého rozhodnutí de facto převzal a rozšířil je s ohledem na až v odvolání uplatněnou námitku, že se žalobce přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě nedopustil.

16. Dále žalovaný vysvětlil, že přizvané osoby disponují odbornými znalostmi a z praxe zaznamenaly, že v pravém dolním rohu za předním sklem byla viditelná evidenční nálepka vozidla taxislužby. Nicméně v průběhu kontrolní jízdy nemohly zkoušet, zda je tato nálepka připevněna přímo na čelní sklo, popř. nemohli se naklonit k nálepce a zkoumat z blízka její uchycení, nebo zda byla vydána pro vozidlo nebo žalobce, neboť by jinak riskovaly možnost svého prozrazení. Tyto skutečnosti byly předmětem prověření až po skončení kontrolní jízdy přímo kontrolujícím, který zjistil, že evidenční nálepka vozidla taxislužby není nalepena přímo na čelní sklo, a z tohoto důvodu ji lze opakovaně snímat. Tato skutečnost byla řádně uvedena do Protokolu o kontrole, a to na několika místech – bod 5 Základní povinnosti při provozování taxislužby, Podrobnosti ke kontrolnímu zjištění a Zjištěné závady. Kromě popisu zjištěného stavu byla evidenční nálepka vozidla taxislužby č. 010184 fotograficky zdokumentována a fotografie jsou součástí spisu stejně jako záznamy z kontrolní jízdy. Žalovaný upozornil, že záznam z kontrolní jízdy je pouze podkladem pro kontrolní zjištění, kontrolující ve vzájemné souvislosti vyhodnocuje cestujícími uvedené informace a jím zjištěné skutečnosti při kontrole. V žádném případě nelze mít za to, že informace o evidenční nálepce vozidla taxislužby uvedená v záznamech z kontrolní jízdy je v rozporu se zjištěním kontrolujícího. I z fotografie je zřejmé, že na lepící stranu evidenční nálepky vozidla taxislužby byla položena průhledná fólie. Dle žalovaného tak Protokol o kontrole obsahuje kontrolní zjištění, popis zjištěné úpravy evidenční nálepky i skutečnost, že došlo k porušení § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Dále konstatoval, že z fotografií pořízených při kontrole je zřejmé, že evidenční nálepka vozidla taxislužby nebyla nalepena přímo na vnitřní stranu čelního skla, ale na průhlednou fólii, a až poté umístěna k pravému dolnímu okraji vnitřní strany čelního skla. Cílenou úpravou nálepky žalobcem došlo k tomu, že evidenční nálepku bylo možné opakovaně snímat a umisťovat na/z čelního skla vozidla. Žalobce dle žalovaného zmařil účel umístění evidenční nálepky, a tuto evidenční nálepku znehodnotil, neboť podlepená nálepka přichycená na sklo lepicí páskou má z vnějšku zcela jiné optické vlastnosti (není z vnějšku dobře viditelná), dochází k jejímu brzkému zničení (zkroucení) vlivem slunečního záření. Účelem nesnímatelného vylepení evidenční nálepky bylo zamezení jejího zneužití z hlediska možnosti neoprávněného použití na jiném vozidle (k čemuž v praxi dochází). Žalovaný uzavřel, že jiný způsob uchycení evidenční nálepky než dle § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, nebo její umístění na jiné místo na vozidle taxislužby nelze považovat za označení vozidla a splnění podmínek § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě pro provozování taxislužby dopravcem.

17. K naplnění materiální stránky přestupku žalovaný uvedl, že žalobce nesprávně dovozuje smysl pro kontrolní orgány ve vztahu k provozování taxislužby v režimu přepravy dle § 21 odst. 5 a 6 zákona o silniční dopravě. Důvodem označení vozidla taxislužby evidenční nálepkou není pouze viditelnost vozidla taxislužby pro cestující a kontrolní orgány v době provozování taxislužby, ale jejich stálé označení, neboť na řidiče a dopravce ve vztahu k vozidlu jsou kladeny povinnosti i mimo období provozování taxislužby (§ 21 odst. 4 písm. f), odst. 5 písm. b), odst. 6 písm. d) a § 21d odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě), ale i viditelnost vozidla taxislužby pro kontrolní orgány ve vztahu k technické způsobilosti vozidla (vyšší četnost technických prohlídek vozidla u vozidel, kterými je provozována taxislužba). Žalovaný konstatoval, že jednání žalobce je společensky škodlivé, neboť narušuje rovnost podnikatelského prostřední a výkon kontroly, a rovněž byly pozměněny optické vlastnosti evidenční nálepky, čímž žalobce zasáhl do zákonem předpokládané čitelnosti a viditelnosti evidenční nálepky.

18. Na ústním jednání dne 5. 8. 2026 právní zástupce žalobce přednesl podstatný obsah žalobních bodů.

19. Žalovaný nejprve stručně odkázal na vyjádření k žalobě a současně upozornil, že právní úprava evidenční nálepky vozidel taxislužby je analogická a vychází z právní úpravy vztahující se k dálniční známce dle vyhlášky č. 306/2015 Sb. V tomto směru odkázal na bohatou a ustálenou judikaturu správních soudů, kde již byla řešena skutkově obdobná věc, a to podlepení dálniční známky. Akcentoval, že jak dálniční známka, tak evidenční nálepka jsou vybaveny množstvím ochranných znaků, což z podstaty věci vylučuje jejich snímatelnost; dokonce i na tzv. „lepivé“ straně je umístěn barevný ochranný znak. K výtce žalobce, že odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně možnosti půjčování evidenční nálepky je toliko spekulativním názorem, jelikož žalobce takto nepostupoval, žalovaný vysvětlil, že ze správní praxe je obecně známou skutečností, že snímatelnost evidenčních nálepek vedla nejen k půjčování evidenčních nálepek, což bylo i medializováno, ale taktéž k jejich přeprodávání na internetových bazarech. Navíc akcentoval, že žalobce v dané věci nebyl sankcionován za půjčování či přeprodávání evidenční nálepky.

20. Soud k důkazu přečetl podstatný obsah Protokolu o kontrole, tři záznamy z kontrolních jízd a fotodokumentaci, byť tyto náležely mezi podklady, které byly založeny ve správním spise a byly oběma účastníkům známy, jednalo se listiny, z nichž každý z účastníků dovozoval jiné skutkové závěry.

21. Právní zástupce žalobce na ústním jednání navrhl provést k důkazu i spornou evidenční nálepku, a to k prokázání tvrzení, jak tato skutečně vypadá; byl přesvědčen, že by ji měl mít k dispozici žalovaný, a že správně měla být součástí správního spisu. Taktéž uplatnil dotaz, zdali je součástí správního spisu videozáznam z provedené kontroly.

22. Soud konstatoval, že součástí správního spisu není ani videozáznam z kontrolní jízdy a ani sporná evidenční nálepka. K dotazu soudu žalovaný vysvětlil, že z kontrolní jízdy nebyl pořízen žádný videozáznam a kontrolované osobě nebyla v rámci provedené kontroly odebrána evidenční nálepka, jelikož bylo postupováno dle kontrolního řádu; přičemž zásadně nejsou (kontrolované) evidenční nálepky součástí správních spisů.

23. Soud usnesením zamítl pro nadbytečnost návrh právního zástupce žalobce na doplnění dokazování vyžádáním si sporné evidenční nálepky, neboť pro rozhodnutí ve věci má za zcela postačující skutkový stav zjištěný ze správního spisu.

III. Posouzení žaloby

24. Na základě podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 s. ř. s.

25. Žaloba není důvodná.

26. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy:

27. Podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě: „Dopravce se dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) provozuje taxislužbu vozidlem, které není označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby.“; podle odst. 7 písm. b) téhož ustanovení: „Za přestupek lze uložit pokutu do 350 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 nebo 5“; 28. Podle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě: „Dopravce smí provozovat taxislužbu pouze vozidlem, které je zapsáno v evidenci vozidel taxislužby (dále jen „vozidlo taxislužby“) a označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby, která byla pro toto vozidlo vydána“; 29. Podle § 21a odst. 8 zákona o silniční dopravě: „Náležitosti a vzor evidenční nálepky vozidla taxislužby a způsob jejího umístění na vozidle stanoví prováděcí právní předpis.“; 30. Podle § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky: „Evidenční nálepka se nalepuje přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a evidenční nálepka byla dobře viditelná z vnější strany vozidla.“ III. A Námitky týkající se nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí 31. Úvodem se soud zabýval námitkou, že rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je nepřezkoumatelné, neboť v něm chybí úvahy správního orgánu ohledně hodnocení důkazů a právních závěrů. Tato námitka byla žalobcem uplatněna v obecné rovině a soud ji neshledal důvodnou.

32. Soud k tomu předně uvádí, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tedy jako nemožnost zjistit obsah nebo důvody, pro které bylo rozhodnutí vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74).

33. S ohledem na obecnost uplatněné námitky pak soud ve stejné míře obecnosti k ní konstatuje, že prvostupňové rozhodnutí má za srozumitelné, neboť v něm jsou obsaženy úvahy, na jejichž základě prvostupňový správní orgán dospěl k závěru o skutkovém stavu a proč subsumoval skutkový stav pod zvolenou právní normu. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je z hlediska jeho struktury koncipováno tak, že nejprve prvostupňový správní orgán popsal skutkový stav a uvedl úvahy ohledně hodnocení důkazů, a to konkrétně k Protokolu o kontrole, záznamům přizvaných osob a fotodokumentaci. K přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě prvostupňový orgán uvedl, že z Protokolu o kontrole vyplývá, že vozidlo nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna vozidla v souladu s prováděcí vyhláškou. Konstatoval, že: „Pořízená fotofokumentace jasně dokládá, že nálepka byla volně snímatelná a bylo možné s ní tak manipulovat, aniž by došlo k jejímu znehodnocení, což je v případě, že nálepka je vylepena přímo na skle okna, vyloučeno.“ Prvostupňový orgán pokračoval ve svých úvahách při hodnocení závažnosti a významu protiprávního jednání, kdy uvedl, že provozovatel nedodržel zákonem chráněný zájem společnosti na řádném výkonu podnikatelské činnosti, v tomto případě přepravních služeb. Konstatoval, že: „dopravce sice provozoval taxislužbu řádně evidovaným vozidlem, avšak vozidlo nebylo řádně označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby. Důležitost, kterou tomuto označení vozidel taxislužby přikládá zákon o silniční dopravě, dokládá skutečnost, že užití vozidla, které není řádně označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby, je podle zákona o silniční dopravě důvodem pro ztrátu spolehlivosti. V daném případě byla nálepka vozidla taxislužby volně snímatelná a bylo možné s ní tak manipulovat, aniž by došlo k jejímu znehodnocení…“. Prvostupňový orgán dospěl k závěru, že uvedený delikt dle § 35 odst. 7 písm. b) zákona o silniční dopravě je sankcionovatelný až do výše 350 000 Kč, přičemž ho považoval za nejzávažnější, kdy druhý přestupek dle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě hodnotil pouze jako formální porušení zákona o silniční dopravě. Prvostupňový správní orgán se zabýval i majetkovými poměry žalobce a hodnotil, zda novější právní úprava není pro žalobce výhodnější. Soud poukazuje rovněž na to, že žalobce proti Protokolu o kontrole nevznesl žádné námitky, a proti příkazu vydanému správním orgánem před prvostupňovým rozhodnutím, podal pouze blanketní odpor. Prvostupňový správní orgán tak neměl k dispozici námitky žalobce, se kterými by se měl nad rámec uvedeného vypořádat. Soud proto shrnuje, že prvostupňový správní orgán přezkoumatelným způsobem popsal své úvahy ohledně hodnocení důkazů a skutkových zjištění, z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je rovněž zřejmé, proč správní orgán subsumoval skutková zjištění pod zvolenou právní normu. Odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, jakož i samotný výrok, soud považuje za dostatečné, srozumitelné a odpovídající zákonným požadavkům kladeným na rozhodnutí dle § 68 odst. 2 a 3 správního řádu.

34. V související námitce žalobce namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí značně doplňoval, resp. nově vytvářel úvahy ohledně podstaty vytýkaného přestupku, a rovněž odůvodnil zcela nově výši sankce. Tímto žalobci odepřel možnost reagovat a odvolat se, a zasáhl do práva žalobce na obhajobu a spravedlivý proces.

35. Soud nesouhlasí s názorem žalobce, že napadené rozhodnutí obsahuje nové odůvodnění, a že tímto byla žalobci upřena možnost se odvolat. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal námitky žalobce, přičemž zjištěný skutkový stav, jakož i právní posouzení skutku a jeho kvalifikace jako přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě zůstalo stejné jako v prvostupňovém rozhodnutí. Žalovaný zastavil řízení pro přestupek dle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě, neboť shledal, že u tohoto přestupku uplynula promlčecí doba. V této souvislosti snížil výši sankce, neboť žalobce shledal vinným pouze ze spáchání jednoho přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě. Na tomto postupu při snížení výše sankce soud neshledal ničeho nezákonného, žalovaný ani neuvedl žádné nové úvahy ohledně výše sankce vyjma zastavení řízení u jednoho z přestupků. V napadeném rozhodnutí žalovaný plně převzal úvahy prvostupňového orgánu, že evidenční nálepku je nutno (nesnímatelně) nalepit přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla dle § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky. Konstatoval, že pokud není uvedené dodrženo, jde o přestupek dopravce podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě spočívající v porušení § 21 odst. 1 písm. a) téhož zákona v návaznosti na § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky. Úvahy prvostupňového orgánu, že evidenční nálepka nebyla nalepena přímo na čelním skle vozidla doplnil pouze v tom smyslu, že z fotodokumentace je zřejmé, že evidenční nálepka má „lepivou“ část přelepenu průhlednou folií. Dodal, že z nestejné šířky černého ohraničení lze dovodit, že přesahující průhledná folie byla odstraněna tak, že byla odstraněna i část černého ohraničení evidenční nálepky. Žalovaný se ztotožnil se závěrem prvostupňového orgánu, že žalobce neměl evidenční nálepku nalepenu řádně v souladu s právní úpravou na čelním skle vozidla, nýbrž že nálepka byla nalepena na fólii a snímatelně přichycena k čelnímu sklu. Žalovaný doplnil, že je mu z úřední činnosti známo, že jde o poměrně častý způsob majitelů vozidel učinit z evidenční nálepky snímatelné označení, takto však nelze splnit povinnost označit vozidlo evidenční nálepkou ve smyslu § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě. Soud výše uvedené úvahy žalovaného považuje za logické a toliko podrobněji vysvětlující zaujatý právní názor správních orgánů, nikoli však za nepřípustné zcela nové úvahy. Soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu k zásadě dvojinstančnosti řízení: „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). K otázce rozsahu ingerence odvolacího správního orgánu do prvostupňového správního rozhodnutí se pak vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, tak, že „správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). To znamená, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený orgán, který odpovídá (ve stejném rozsahu jako správní orgán I. stupně) za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu.“ (pozn. podtržení provedeno soudem). V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, pak kasační soud uzavřel, že „odvolací správní řízení je přímo určeno k nápravě vad řízení na prvním stupni […]. Zásada dvojinstančnosti neznamená, že každý jednotlivý závěr správního orgánu musí být přezkoumán v odvolacím řízení, ani že veškeré podklady pro rozhodnutí musejí nejprve „projít“ prvním stupněm, aby se jimi odvolací orgán mohl zabývat. Tato zásada znamená, že rozhodnutí orgánu prvního stupně bude jako celek podrobeno zkoumání zákonnosti a případně také věcné správnosti.“ Soud tedy shledal námitku žalobce, že žalovaný nově vytvářel úvahy ohledně podstaty vytýkaného přestupku za zcela nedůvodnou, jelikož žalovaný postupoval v souladu s výše citovanou judikaturou, když doplnil část odůvodnění napadeného rozhodnutí vlastní (podrobnější) úvahou.

36. Judikatura rovněž vytyčila celou řadu pravidel, na základě nichž může dojít ke změně rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Přípustnými jsou tak mimo jiné i změny a úpravy samotného výroku napadeného rozhodnutí odvolacím orgánem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 As 30/2006-88), přičemž z hlediska zásady procesní ekonomie je takové řešení dokonce žádoucí. Odvolací správní orgán tak může mimo jiné provést především různé opravy a doplnění, jež nemění smysl a obsah výroku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011-127), či upřesnit popis skutku v rozhodnutí o přestupku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34). Za přípustné považuje judikatura i výraznější zásahy do výrokové části rozhodnutí jako je např. změna právní kvalifikace skutku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 Ads 104/2012-53), ovšem pouze za podmínky, že tím nedojde ke zpřísnění sankce, ani k rozšíření či zpřísnění právního posouzení deliktu, a odvolací orgán umožní účastníku řízení se k odlišnému právnímu náhledu vyjádřit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS). Opomenout pak nelze ani to, že „zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 286/2018). V nyní posuzované věci žalovaný do výroku prvostupňového rozhodnutí zasáhl tak, že řízení o jednom z přestupků kladeným za vinu žalobci prvostupňový správním rozhodnutím, a to konkrétně řízení o přestupku dle § 35 odst. 1 písm. f) zákona o silniční dopravě zrušil a zastavil (viz výrok I. napadeného rozhodnutí), jelikož uplynutím promlčecí doby došlo k zániku odpovědnosti za daný přestupek. Dále žalovaný ve výroku II. svého rozhodnutí přeformuloval právní a skutkovou větu výroku prvostupňového rozhodnutí tak, aby odpovídala změněnému předmětu řízení (tj. vypuštění jednoho z přestupků) a současně přistoupil ke snížení výše uložené pokuty dle § 35 odst. 7 písm. b) zákona o silniční dopravě, a ve zbytku prvostupňové správní rozhodnutí potvrdil (viz výrok III. napadeného rozhodnutí).Tímto postupem žalovaný napravil pochybení prvostupňového rozhodnutí, a rovněž tak rozhodl v souladu s judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2013, č. j. 4 As 34/2013-24) o celém předmětu řízení. Změna výroku napadeného rozhodnutí se netýkala právní kvalifikace druhého přestupku dle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě, a vzhledem ke zmenšení počtu přestupků pak bylo správně a ve prospěch žalobce žalovaným přistoupeno i ke snížení výše uložené pokuty. Soud tedy shledal argumentaci žalobce, že žalovaný určil a odůvodnil zcela nově výši sankce, na což žalobce nemohl reagovat a odvolat se, za nedůvodnou. Žalovaný totiž neurčil žalobci novou či podstatně změněnou povinnost, na níž by nemohl reagovat v odvolání, tudíž k porušení procesních práv žalobce postupem žalovaného nedošlo.

III. B Námitky týkající se porušení řádného dokazování

37. Ve druhém žalobním bodě žalobce namítal, že žalovaný a prvostupňový správní orgán rezignovali na provedení řádného dokazování, neboť neprovedli výslech přizvaných osob. V této souvislosti žalobce namítal, že přizvané osoby uvedli v záznamech z kontrolní jízdy (které jsou přílohou Protokolu o kontrole), že vozidlo bylo označeno evidenční nálepkou. Protokol o kontrole tak dle žalobce obsahuje protichůdná skutková zjištění, a tyto rozpory nebyly v řízení řádně objasněny. Dle žalobce bylo třeba provést výslech přizvaných osob, aby byla dodržena zásada materiální pravdy a zásada in dubio pro reo.

38. Soud předně konstatuje, že v záznamech z kontrolní jízdy přizvaných osob je v části 3) u řádku Nálepka TAXI (pravý dolní roh čelního skla) zakroužkováno slovo – ANO, nicméně současně se záznamy přílohu Protokolu o kontrole tvoří fotodokumentace pořízená během kontroly. Z této fotodokumentace zřetelně vyplývá, že kontrolující osoba drží evidenční nálepku v ruce. Pro úplnost soud konstatuje, že na jedné fotografií je evidenční nálepka umístěna v pravém dolním rohu čelního skla vozidla, zatímco na dalších dvou fotografiích je evidenční nálepka jako volně snímatelná držena v ruce. Na fotografiích je rovněž patrné, že nálepka je přelepena průsvitnou fólií, která se zřetelně leskne. Soud tak nevešel na argumentaci žalobce, že Protokol o kontrole obsahuje protichůdná zjištění, když ze záznamů přizvaných osob vyplývá toliko, že evidenční nálepka byla při jízdě vozidla umístěna v pravém dolním rohu čelního skla, nicméně z fotodokumentace je rovněž zřejmé, že tato nálepka byla volně snímatelná a nebyla tedy na sklo přímo nalepená. Přičemž výsledky kontroly zachycené v Protokolu o kontrole vycházejí jak ze záznamů přizvaných osob, tak z fotodokumentace. Soud doplňuje, že protokol o kontrole je v souladu s § 12 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kontrolní řád“), povinně pořizovaným výstupem celé kontroly, který shrnuje skutečnosti vztahující se k vykonané kontrole a jehož jádrem je kontrolní zjištění, tedy zjištěný stav věci s uvedením nedostatků. V souladu s § 81 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), platí, že: „v řízení navazujícím na výkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí o přestupku“. Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2017, v § 51 odst. 4 výslovně počítá s tím, že v případech, kdy bude řízení navazovat na výkon kontroly, není třeba předmětným protokolem již provádět dokazování. Z uvedeného je zřejmé, že pokud vše potřebné pro rozhodnutí jak o vině, tak i o správním trestu vyplývá z kontrolního protokolu, není nutné provádět další dokazování, ale postačí vyjít právě ze zjištění zachycených v protokolu.

39. S ohledem na tato citovaná zákonná ustanovení je nepochybné, že se správní orgány v řešeném případě nedopustily procesního pochybení při zjišťování skutkového stavu. Zjištění zachycená v Protokolu o kontrole vycházela jak ze záznamů přizvaných osob, tak z fotodokumentace prořízené při kontrole. Vzhledem k tomu, že na základě výše uvedených podkladů byl zjištěn stav věci, o němž nepanovaly důvodné pochybnosti, nebylo nezbytné provádět další dokazování včetně výslechu přizvaných osob.

40. K dílčí argumentaci žalobce, že žalovaný úmyslně relativizoval závěry přizvaných osob zachycené v záznamech, když uvedl, že tyto osoby během jízdy nemohly zkoušet, zda je nálepka připevněna přímo na čelní sklo, konstatuje soud následující. Žalovaný v napadeném rozhodnutí reagoval na námitku žalobce ohledně toho, že vozidlo bylo opatřeno evidenční nálepkou a na poukaz žalobce, že přizvané osoby zakroužkovaly ANO u řádku Nálepka TAXI (pravý dolní roh čelního skla) v záznamu z kontrolní jízdy. Žalovaný k této námitce uvedl, že: „Přizvané osoby tak zaznamenaly, že v pravém dolním rohu za předním sklem byla viditelná evidenční nálepka vozidla taxislužby, s ohledem na nemožnost prozrazení nemohly zkoušet, zda je tato nálepka připevněna přímo na čelní sklo. Tuto skutečnost prověřil kontrolující po skončení kontrolní jízdy, a zjistil, že evidenční nálepka vozidla taxislužby není nalepena přímo na čelní sklo a z tohoto důvodu ji lze sejmout.“ (pozn. podtržení provedeno soudem). Soud tvrzení žalovaného považuje za zcela logické a v souladu s fotodokumentací, záznamy přizvaných osob a Protokolem o kontrole. Soud tak námitku žalobce ohledně absurdní argumentace žalovaného shledal nedůvodnou. Soud doplňuje, že v odvolání žalobce nenavrhnul provést výslechy přizvaných osob, žalovaný se proto výslovně k návrhu na výslech přizvaných osob nevyjadřoval. Námitky žalobce ohledně porušení řádného dokazování, zásady materiální pravdy a zásady in dubio pro reo, soud shledal nedůvodnými. Nad to soud opakuje, že mezi listinnými podklady v řízení (tj. mezi záznamy a Protokolem z kontroly) neshledal žádný rozpor, který by bylo zapotřebí řešit svědeckými výslechy kontrolujících osob, jelikož klíčovou v dané věci byla skutečnost, že evidenční nálepka, která po dobu jízdy byla umístěna v dolním rohu čelního skla vozidla zde nebyla nesnímatelně přichycena, tj. přilepena tak, aby s ní nebylo možno jiným způsobem nakládat, což z listin jednoznačně vyplývalo.

III. C K nemožnosti spáchat přestupek a formálním znakům přestupku

41. Žalobce v dalším žalobním bodu uvedl, že od počátku namítal, že vytýkaný přestupek podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě nespáchal, a že označil vozidlo evidenční nálepkou. Žalobce poukázal na Protokol o kontrole a fotodokumentaci, ze kterých je dle žalobce zřejmé, že také ustanovení § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky bylo splněno. Nálepka byla přilepena přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji tak, aby výhled řidiče z vozidla byl co nejméně omezen a evidenční nálepka byla dobře viditelná z vnější strany vozidla. Závěry prvostupňového orgánu a žalovaného o porušení § 11 odst. 4 vyhlášky jsou dle žalobce zjevně nesprávné a v příkrém rozporu s důkazy založenými ve spise.

42. Soud na výše uvedenou argumentaci žalobce nevešel. Žalobce tvrdí, že nálepka byla na čelní sklo přilepena, z fotodokumentace ovšem zřetelně vyplývá, že nálepka byla v pravém dolním rohu pouze umístěna, resp. přichycena k čelnímu sklu, aniž by byla na sklo přímo nalepena lepivou části evidenční nálepky. Z fotodokumentace rovněž vyplývá, že na lepivou část evidenční nálepky je nalepena průhledná folie, která se leskne, a není pochyb, že nálepka je volně snímatelná, když ji kontrolující osoba drží v ruce. Takový postup umístění nálepky na čelní sklo neodpovídá povinnosti dle § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, dle kterého evidenční nálepka se nalepuje přímo na vnitřní stranu čirého skla předního okna vozidla na pravém dolním okraji. Námitka žalobce, že závěry žalovaného jsou nesprávné a v příkrém rozporu s důkazy je tak nedůvodná.

43. V související námitce žalobce uvedl, že i pokud by závěry žalovaného ohledně přelepení evidenční nálepky průhlednou folií platily, pak namítá, že se nemohl dopustit spáchání přestupku podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě, protože zde chybí jak formální, tak i materiální znak přestupku. Uvedl, že objektem daného přestupku je zájem společnosti na označení vozidla jako vozidla taxislužby, a to evidenční nálepkou tak, aby bylo seznatelné pro cestující, ale také pro kontrolní orgány, že se jedná o vozidlo taxislužby. V této souvislosti namítal, že přizvané osoby jako „cestující“ vnímaly označení vozidla evidenční nálepkou svými smysly, což uvedly i v záznamech z kontrolní jízdy.

44. Soud přisvědčuje žalobci, že běžní cestující by takto označené vozidlo vnímaly jako vozidlo taxislužby, nicméně zájmem společnosti na řádném označení vozidla taxislužby evidenční nálepkou je i zájem na řádném provozování podnikání a dodržování pravidel regulovaného trhu taxislužby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí konstatoval, že výsledkem jednání žalobce bylo, že evidenční nálepku vozidla taxislužby bylo možno libovolněkrát umisťovat a odnímat z místa na čelním skle vozidla bez jejího poškození. Standardně vylepenou nálepku přitom takto sejmout nelze a při snímání se znehodnotí, neboť je celoplošně opatřena ochrannými náseky. Dodal, že nálepka vyráběná státní tiskárnou cenin je svým provedením obdobná jako dřívější dálniční známka, po nalepení na podklad ji nelze nikterak jednoduše sejmout a při sejmutí se potrhá. Dle soudu je zřejmý i zájem společnosti na kontrole vozidel taxislužeb, pokud je ovšem evidenční nálepka volně snímatelná dochází k obcházení § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, dle kterého má být nálepka přilepena přímo na přední sklo, tak aby ji nešlo sejmout. Tomu odpovídá i provedení evidenční nálepky, která je opatřena ochrannými náseky. Soud konstatuje, že pro každé vozidlo taxislužby je vydávaná jedna evidenční nálepka, jež má být nalepena přímo na přední sklo dle § 11. odst. 4 prováděcí vyhlášky, a to tak, aby ji nebylo možné sejmout. Postup v rozporu s ustanovením § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, tedy nalepení evidenční nálepky na průhlednou folií, aby byla nálepka snímatelná odporuje zájmu společnosti na kontrole a evidenci vozidel taxislužby. Dle soudu je tak objekt i objektivní stránka přestupku naplněna. Objektem je zájem společnosti na kontrole a evidenci vozidel taxislužby, a objektivní stránkou jednání žalobce, které bylo v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě ve spojení s § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky. Dle § 21 odst. 1 zákona o silniční dopravě vozidlo má být označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby, která byla pro toto vozidlo vydána, a dle § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky tato nálepka má být nalepena přímo na čelní sklo. Tím, že žalobce evidenční nálepku nalepil na průhlednou folii, a nikoliv přímo na čelní sklo, stálo se z evidenční nálepky snímatelné označení, což je v rozporu se smyslem právní úpravy. Ze smyslu a účelu právní úpravy rovněž vyplývá, že pro každé vozidlo taxislužby má být vydána jedna evidenční nálepka, která nemá být přenositelná ani snímatelná. Jednání žalobce, tj. objektivní stránka přestupku je tak rovněž naplněná, neboť žalobce z evidenční nálepky učinil snímatelné a přenositelné označení, což je zřejmé zejména z fotodokumentace, kdy kontrolující osoba drží nálepku v ruce. Soud v této souvislosti souhlasí se žalovaným, že řádné označení vozidla taxislužby evidenční nálepkou je podstatné nejen pro jejich jednoznačnou vizuální identifikaci ze strany cestujících a kontrolních orgánů v době provozování taxislužby, nýbrž i z toho důvodu, že na řidiče a dopravce ve vztahu k vozidlu taxislužby jsou kladeny další zákonné povinnosti i mimo období provozování taxislužby (§ 21 odst. 4 písm. f), odst. 5 písm. b), odst. 6 písm. d) a § 21d odst. 4 písm. c) zákona o silniční dopravě), jakož i ve vztahu k technické způsobilosti vozidla (vyšší četnost technických prohlídek vozidla u vozidel, kterými je provozována taxislužba).

45. Co se týče subjektivní stránky přestupku, kdy žalobce namítal, že zde chybí zavinění fyzické osoby (řidiče) přičitatelné právnické osobě, konstatuje soud následující. Soud odkazuje na § 20 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle kterého: „Právnická osoba je pachatelem, jestliže k naplnění znaků přestupku došlo jednáním fyzické osoby, která se za účelem posuzování odpovědnosti právnické osoby za přestupek považuje za osobu, jejíž jednání je přičitatelné právnické osobě a která porušila právní povinnost uloženou právnické osobě, a to při činnosti právnické osoby, v přímé souvislosti s činností právnické osoby nebo ku prospěchu právnické osoby nebo v jejím zájmu; za porušení právní povinnosti uložené právnické osobě se považuje též porušení právní povinnosti uložené organizační složce nebo jinému útvaru, který je součástí právnické osoby.“ Z citované právní úpravy vyplývá, že odpovědnost právnické osoby vzniká, jsou-li naplněny zákonné znaky přestupku a jednání je právnické osobě přičitatelné. U právnické osoby je tedy odpovědnost objektivní, a správní orgán proto neprokazuje zavinění (úmysl či nedbalost) konkrétní osoby. Rovněž je v daném případě nepochybné, že řidič řídil vozidlo taxislužby v přímé souvislosti s činnosti žalobce jako provozovatele taxislužby. Z účtenky Uber a Faktury č. OWRVOSKS-03-2022-0002106 ze dne 18. 7. 2022, které jsou přílohou Protokolu o kontrole vyplývá, že řidičem byl pan A. H. a dopravcem byl žalobce. K vytýkanému jednání fyzické osoby tak došlo při činnosti právnické osoby. Jednání fyzické osoby je přičitatelné právnické osobě, tedy žalobci. Nedůvodná je tak námitka žalobce, že subjektivní stránka přestupku chybí.

46. V související námitce žalobce namítal, že žalovaný formální stránku přestupku nezkoumal, tím porušil právo žalobce na spravedlivý proces a zásadu nullum crimen sine lega. Soud odkazuje na strany 3 až 4 napadeného rozhodnutí, kde se žalovaný zabýval naplněním formálních znaků přestupku. K objektu přestupku zejména konstatoval, že účelem řádného vylepení evidenční nálepky na čelní sklo vozidla je, aby bylo vozidlo v provozu seznatelné jako vozidlo taxislužby pro cestující i kontrolní orgány. Tento závěr odpovídá i závěru soudu ohledně zájmu společnosti na kontrole a evidenci vozidel taxislužby, potažmo účinného dozoru nad dodržováním pravidel regulovaného trhu taxislužby. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí zabýval i objektivní stránkou přestupku, tedy konkrétním jednáním žalobce. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného v napadeném rozhodnutí, že jednáním žalobce došlo k tomu, že evidenční nálepku bylo možné libovolněkrát umísťovat a odnímat z čelního skla, čímž žalobce nesplnil povinnost označit evidenční nálepkou vozidlo taxislužby dle § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě ve spojení s § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky. Námitky žalobce ohledně nenaplnění formální stránky přestupku a porušení zásady nullum crimen sine lega, shledal soud nedůvodnými.

III. D K materiální stránce přestupku

47. Žalobce dále namítal, že v daném případě chybí materiální stránka přestupku. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015-29, ve kterém se NSS zabýval materiální stránkou přestupku a okolnostmi, které snižují nebezpečnost jednání pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy přestupků. Žalobce zopakoval, že cestující a také kontrolující neměli pochyb o tom, že se jedná o vozidlo taxislužby, protože bylo viditelně označeno evidenční nálepkou.

48. Soud k výše uvedené námitce opakuje, že chráněným objektem neboli zájmem společnosti je zájem na řádné kontrole (a evidenci) výkonu taxislužby, transparentnosti poskytování taxislužby a s tím spojena ochrana cestujících, a státní dozor nad dodržováním pravidel regulovaného trhu taxislužby. Soud konstatuje, že na čelním skle vozidla sice byla viditelná evidenční nálepka, tato ovšem byla snímatelná a přenositelná, což ohrožuje zájem společnosti na dodržování pravidel pro regulovaný trh taxislužeb a účinnou kontrolu ze strany správních orgánů. K námitce žalobce, že žalovaný nezkoumal materiální stránku přestupku, soud konstatuje, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí k zájmu chráněnému společnosti (materiální stránce přestupku) uvedl, že účelem řádného vylepení evidenční nálepky je, aby toto vozidlo bylo seznatelné pro kontrolní orgány. Žalovaný doplnil, že podlepená nálepka přichycená na sklo má z vnějšku zcela jiné optické vlastnosti (není z vnějšku dobře viditelná), dochází k jejímu brzkému zničení vlivem slunečního záření a rovněž je zneužitelná z hlediska možnosti neoprávněného použití na jiném vozidle. Soud považuje závěry žalovaného za logické, přičemž se ztotožnil s tvrzením žalovaného, že evidenční nálepka nalepena na fólii má jiné optické vlastnosti než nálepka nalepena přímo na čelní sklo, a jako přenositelná může být zneužita, čímž dle soudu dojde k ohrožení zájmu společnosti na kontrole dodržování povinnosti provozovatelů taxislužby. Protože žalobce námitku chybějící materiální stránky nevznesl v odvolání, žalovaný se materiální stránkou (zájmem chráněným společnosti) zabýval pouze v míře obecnosti. Soud konstatuje, že žalobce neuvedl žádné konkrétní zvláštní okolnosti, které by společenskou škodlivost předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly, ani soud v daném případě žádné takové okolnosti neshledal. Dle judikatury NSS teprve v případech, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nemusí dosahovat minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné se materiální stránkou přestupku zabývat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28: „Podle judikatury zdejšího soudu zpravidla není nutno, aby se správní orgány otázkou naplnění materiální stránky daného správního deliktu explicitně zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě totiž platí, že v případě správních deliktů je jejich materiální stránka dána již samotným naplněním skutkové podstaty deliktu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, nebo rozsudek ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011-62). Až ve chvíli, kdy se jedná o případ, v němž je sporné, zda konkrétní společenská nebezpečnost dosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné, aby se správní orgán zabýval materiální stránkou správního deliktu i v odůvodnění svého rozhodnutí.“). Čím vyšší je pak typová společenská škodlivost určitého přestupku, tím výjimečnější musí být okolnosti, které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by jednání nemohlo být kvalifikováno jako přestupek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012-23). O takové případy však zpravidla nejde v případě ohrožovacích deliktů, u kterých zákonodárce sankcionuje již samotné ohrožení zákonem chráněného zájmu, aniž by musel být tento zájem skutečně porušen (srov. též rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28: „obzvláště u správních deliktů, jejichž naplnění nevyžaduje zavinění, nebudou mít okolnosti obvykle zkoumané v souvislosti s konkrétní společenskou nebezpečností (míra zavinění, vztah pachatele k jednání, způsob spáchání atd.) žádný vliv na naplnění materiální stránky deliktu“). Námitku žalobce ohledně chybějící materiální stránky přestupku, jakož i námitku, že žalovaný se materiální stránkou přestupku nezabýval, soud shledal nedůvodnou.

III. E K výrokové části rozhodnutí

49. V poslední námitce žalobce namítal, že způsob spáchání skutku není ve výrokové části rozhodnutí jasně a zřetelně rozveden. V této souvislosti namítal, že z výroku nevyplývají všechny významné okolnosti, které v konkrétním případě vytváří znaky vytýkaného přestupku.

50. Soud k námitce žalobce konstatuje, že ve výroku prvostupňového rozhodnutí je uvedeno, že žalobce se uznává vinným z přestupku podle: „§ 35 odst. 2 písm. i) zákona o silniční dopravě, kterého se dopustil tím, že v rozporu s § 21 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě při poskytování přepravy dne 18. července 2022 od 10:17 do 10:33 hod., na trase Václavské nám. 36, Praha 1 – ul. Cihelná 2b, Praha 1, provozovaltaxislužbu vozidlem tovární značky Toyota Camry, SPZ: X, které nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna vozidla v souladu s § 11 odst. 4 prováděcí vyhlášky, neboť ta byla volně snímatelná.“ Soud považuje uvedený popis skutku za souladný s požadavky § 93 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle kterého se ve výroku uvede popis skutku s označením místa, času a způsobu jeho spáchání, právní kvalifikace, a vyslovení viny. Způsob spáchání přestupku je vyjádřen tím, že vozidlo nebylo označeno evidenční nálepkou vozidla taxislužby nalepenou přímo na vnitřní straně skla předního okna, neboť ta byla volně snímatelná. Soud takto vyjádřený způsob spáchání přestupku považuje za dostatečný a v souladu s judikaturou NSS, dle které skutek musí být nezaměnitelný s jiným skutkem. Výrok musí najisto vymezit, za jaké konkrétní jednání je obviněný postižen (srov. s rozsudkem NSS ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014-37, či ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 As 85/2015-25). Výrok má zahrnout okolnosti rozhodné pro právní subsumpci, nikoli všechny detaily významné pro dokazování nebo výměru trestu. (srov. s rozsudkem NSS ze dne 21. 6. 2018, č. j. 1 As 319/2017-37: „Požadavek výslovného popisu skutku, za který je ukládán správní trest, ve výroku rozhodnutí se tedy týká pouze takových skutkových okolností, které jsou určující pro nezaměnitelnost skutku, netýká se tedy všech okolností relevantních pro rozhodnutí o vině a trestu.“, nebo ze dne 20. 2. 2014, č. j. 4 As 117/2013-46). Soud shrnuje, že skutek byl ve výroku vymezen dostatečně určitě a nehrozila zde záměna či pochybnost o kvalifikaci, námitku žalobce tak soud shledal nedůvodnou.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

51. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

52. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 6. srpna 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.