5 A 86/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: Pegasus Hava Taşımacılığı A.Ş. (Pegasus Airlines) sídlem Kurtkoy 34912, Pendik – Istanbul, Turecká republika zastoupená JUDr. Jiřím Horníkem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo vnitra se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 – Holešovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2025, č. j. MV-84404-3/OAM-2025, takto:

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2025, č. j. MV-84404-3/OAM-2025, s e r u š í v rozsahu, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie na mezinárodním letišti Praha – Ruzyně, v rozsahu výroku I písm. a) a výroku II, a věc s e v r a c í žalovanému v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

II. Ve zbytku s e žaloba z a m í t á .

III. Účastníci řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. Žalobkyně je letecká společnost, která provozuje linku mezi Prahou a Istanbulem. Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorát cizinecké policie na mezinárodním letišti Praha – Ruzyně (dále „prvostupňový správní orgán“) uznalo žalobkyni vinnou ze spáchání dvou přestupků podle § 157 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákon o pobytu cizinců“). Výrokem I písm. a) uznal prvostupňový správní orgán žalobkyni vinnou z přestupku, kterého se žalobkyně dopustila tím, že dne 14. 1. 2025 dopravila na mezinárodní Letiště Václava Havla občana Ázerbajdžánské republiky pana: E. M. (dále „cestující 1“) bez platného víza, ačkoliv zákon vízum vyžaduje. Výrokem I písm. b) uznal prvostupňový správní orgán žalobkyni vinnou z přestupku, kterého se dopustila tím, že dne 10. 2. 2025 dopravila na mezinárodní Letiště Václava Havla občanku Íránské islámské republiky paní: S. N. (dále „cestující 2“) bez platného cestovního dokladu a platného víza, ačkoliv zákon tyto doklady vyžaduje. Výrokem II uložil prvostupňový správní orgán žalobkyni úhrnný správní trest pokuty ve výši 250 000 Kč a výrokem III jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč.

2. Podle správních orgánů cestující 1 v důsledku svých dřívějších pobytů na území smluvních států schengenského prostoru (v předchozím období 180 dnů) překročil maximální povolenou délku pobytu (pro bezvízový styk) na území smluvních států 90 dnů, neboť v rámci schengenského prostoru pobýval celkem 105 dnů. Tím cestující 1 nesplnil podmínky pro vstup a pobyt na území České republiky (při takové délce pobytu je vyžadováno vízum), a vstup mu byl odepřen. Cestující 2 při nástupu na palubu letadla zaměstnancům žalobkyně předložila cestovní doklad 2. Zaměstnanci žalobkyně neshledali při jeho kontrole žádné (okem vnímatelné) odlišnosti vizuální podoby cestující 2 s fotografií obsaženou v cestovním dokladu 2, proto cestující 2 byla na území České republiky přepravena. Později prvostupňový správní orgán prostřednictvím lustrace v jí dostupných informačních systémech zjistil, že cestovní doklad 2 byl veden jako odcizený/ztracený. Policie pro ověření této hypotézy nechala zpracovat odborné vyjádření specialisty na vyhodnocování dokladů, díky němuž bylo jednoznačně zjištěno, že cestovní doklad 2 skutečně cestující 2 nenáležel. Jelikož cestující 2 neměla žádný jiný platný cestovní doklad, nedisponovala platným vízem nebo platným povolením k pobytu, vstup na území České republiky jí byl odepřen.

3. Následné odvolání žalobkyně žalovaný zamítl žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný v souvislosti s přestupkem 1 sice uznal, že cestovní doklad cestujícího 1 obsahoval nestandardně vysoké množství přestupových razítek, nicméně šlo relativně jednoduše rozpoznat relevantní přechodová razítka. Na základě těchto razítek bylo možné dovodit, že cestující 1 překročil povolenou dobu 90 dnů v schengenském prostoru. Razítka byla podle žalovaného při vynaložení veškerého možného úsilí čitelná. Proto žalovaný zamítl námitku, žalobkyně že nastal liberační důvod podle § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Obdobně žalovaný argumentoval v případě přestupku 2. Vynaložila-li by žalobkyně veškeré možné úsilí při kontrole cestovního dokladu 2, musela by rozpoznat, že cestující 2 není držitelkou cestovního dokladu 2. Ze stejného důvodu, tak nenastal liberační důvod podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. K námitce, že mělo být alespoň upuštěno od správního potrestání, žalovaný uvádí, že ze své úřední činnosti je mu známo, že žalobkyně se stejných přestupků v minulosti dopustila vícekrát, zjevně se tedy z přechozích přestupkových řízení nepoučila. Není tedy na místě použít institut upuštění od potrestání. Na závěr žalovaný uvádí, že nevidí skutečnosti, pro které by bylo zapotřebí upravit výši správní pokuty, která byla stanovena v polovině zákonné hranice.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalované

4. Žalobkyně namítá, že správní orgány provedly nesprávné právní posouzení věci ve vztahu k posouzení: 1) existence liberačního důvodu; 2) upuštění od potrestání; a 3) mimořádnému snížení výměru pokuty.

5. Žalobkyně namítá, že prokázala vyvinutí veškerého úsilí, které bylo možné požadovat, aby spáchání přestupku zabránila. To podle žalobkyně představuje liberační důvod ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Ve své argumentaci odkazuje na odbornou literaturu – komentář k zákonu o odpovědnosti za přestupky, podle kterého v případě liberace se nemůže jednat o opatření, která by vzhledem k povaze činnosti právnické osoby vyžadovala zcela mimořádné úsilí či zcela mimořádně nákladné úsilí vymykající se z postupů racionálně se chovající právnické osoby, byť by bylo teoreticky uskutečnitelné, neboť v takovém případě by se již fakticky jednalo o absolutní objektivní odpovědnost právnické osoby.

6. V souvislosti s existencí liberačního důvodu žalobkyně také odkazuje na judikaturu Soudního dvora Evropské unie. Ta totiž rozlišuje mezi povinnostmi osob oprávněných provozovat hraniční kontrolu a leteckými dopravci. Na leteckého dopravce nelze nahlížet, tak že by byl cílovým členským státem pověřen plněním úkolů ochrany hranic.

7. Dále žalobkyně poukazuje na koncepční systémovou mezeru v rámci schengenského prostoru při přechodu občanů třetích zemí, která leteckým dopravcům neumožňuje zajišťovat splnění všech podmínek nezbytných pro vstup občanů třetích zemí na území příslušných smluvních států. Evropská unie si je těchto nedostatků vědoma a přijala opatření, které v průběhu roku 2026 poskytne mimo jiné leteckým dopravcům nástroj pro zaznamenávání vstupů a výstupů ze Schengenského prostoru elektronicky a odpadne tím nutnost opatřovat cestovní pasy vstupními a výstupními razítky. Tato opatření však v době spáchání skutků nebyla v účinnosti, a tudíž žalobkyně neměla efektivní nástroje, jak skutkům zabránit.

8. V případě cestujícího 1 zaměstnanci žalobkyně provedli naprosto řádnou a standardní kontrolu, ale i přes vynaložení veškerého úsilí nemohli zjistit celkovou délku pobytu cestujícího 1 v schengenském prostoru za posledních 180 dní. V případě cestující 2 nemohli zaměstnanci žalobkyně pouhým okem rozpoznat vizuální odlišnosti cestují 2 od fotografie v předloženém cestovním pasu. Žalobkyně má tedy za to, že vynaložila maximální možné úsilí a nastal tedy liberační důvod pro zánik odpovědnosti za přestupek ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky.

9. V případě přijetí výkladu, že liberační důvod nenastal, je podle žalobkyně na místě přistoupit k užití institutu upuštění od potrestání ve smyslu § 43 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky. V souvislosti s nově přijímanými opatřeními Evropské unie je žalobkyně přesvědčena, že jí bude umožněno efektivně předcházet podobným situacím. Skutky nebyly spáchány úmyslně, jejich důvodem byly mimořádné okolnosti. Podle žalobkyně byla represivní funkce správního trestání naplněna již tím, že skutky byly projednány.

10. V neposlední řadě žalobkyně uvádí, že uložení pokuty ve výši 250 000 Kč představuje sankci, která neodpovídá všem okolnostem a zvláštnostem konkrétního případu.

11. Žalobkyně též shledává napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jelikož žalovaný nevypořádal všechny odvolací námitky žalobkyně, zejména námitky spočívající v existenci mimořádných okolností. Žalovaný se tak podle žalobkyně vůbec nezabýval skutečností, že k překročení povolené doby v schengenském prostoru v případě cestujícího 1 mělo dojít již v prosinci 2024. Cestující 1 tedy schengenský hraniční přechod překročil minimálně 6krát v době, kdy již k tomuto vstupu neměl být vůbec oprávněn. Tato skutečnost potvrzuje tvrzení žalobkyně, že možnost zaznamenat překročení maximální povolené délky pobytu byla pro zaměstnance žalobkyně nereálná. V souvislosti s tím žalobkyně upozorňuje, že země přidružené v rámci schengenského prostoru jsou povinny využívat informační systém SIS (schengenský informační systém). V tomto systému jsou státy mimo jiné povinny vést evidenci o odepření vstupu občanům třetích zemí, ovšem k těmto údajům nemají přístup provozovatelé letecké dopravy.

12. Žalobkyně má za to, že žalovaný zjevně nepochopil odvolací námitky, když nadále žalobkyni doporučuje aplikace fungující na principu tzv. kalkulaček. Tyto aplikace však neřeší situace, když razítka v cestovním dokladu nejsou čitelná. Žalobkyně se ohrazuje proti tvrzením žalovaného, že zaměstnanci žalobkyně provedli kontrolu cestovního dokladu cestujícího 1 nedbale. Žalovaný zjevně zaměňuje pochybení způsobené v důsledku nedbalého jednání s pochybením vzniklým v důsledku objektivní nemožnosti tomuto pochybení předejít. Nebylo-li totiž jednoduše v silách žalobkyně jednotlivé otisky přechodových razítek identifikovat (neboť tato nebyla čitelná), nejednala žalobkyně nedbale, neboť tato nečitelná razítka zkrátka neidentifikovala a nemohla k nim tak přihlédnout při výpočtu povolené doby pobytu.

13. Žalovaný se též nevypořádal s vnitřní rozporností prvostupňového rozhodnutí, kterou žalobkyně namítala. Tuto rozpornost lze shledávat např. ve skutečnosti, že prvostupňový správní orgán na jednu stranu zpochybnil tvrzení žalobkyně, že v případě kontroly cestovního dokladu 1 nebylo zapotřebí disponovat příslušným informačním systémem, neboť policista provádějící hraniční kontrolu vycházel také pouze z otisků přechodových razítek, nicméně následně prvostupňový správní orgán sám uvedl, že taková kontrola (tedy kontrola pouhým nahlédnutím do cestovního dokladu 1) byla nedostatečná.

14. Žalovaný se podle žalobkyně obdobných pochybení dopouští i v případě cestujícího 2. Žalovaný se nevypořádal s odvolací námitkou žalobkyně, že prvostupňový orgán měl k dispozici následné ověření totožnosti cestujících. Žalovaný se ani nevypořádal s tvrzením, že Letiště Praha je vybaveno technologií EasyGo. Jedná se o systém samoobslužného odbavení cestujících, který pomocí biometrických bran umožňuje snadný a rychlý průchod hraniční kontrolou. Cestující 2 pravděpodobně využila bránu s touto technologií, tudíž pro příslušného policistu bylo snadné odhalit rozdíly v podobě.

15. Žalobkyně též považuje za nepřiléhavou argumentaci žalovaného k namítané judikatuře. Žalovaný zřejmě přehlíží, že žalobkyně namítala přenositelnost širších závěrů.

16. Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že setrvává na závěrech uvedených v napadeném rozhodnutí a v případě vypořádání opakujících se námitek na napadené rozhodnutí odkazuje. Podle žalovaného neobstojí jednotlivé námitky žalobkyně, dle kterých podrobná kontrola všech cestovních dokladů a s nimi souvisejících dokladů by byla extrémně časově náročná a pro leteckého dopravce téměř nereálná. Problematika dopravy osob na území schengenského prostoru se týká pracovní činnosti dopravce a je zcela jednoznačně na letecké společnosti, aby pomocí technického i ekonomického vybavení dostupným způsobem, zabezpečila účinné zajištění plnění své povinnosti. Dopravce je tak povinen přijmout všechna opatření nezbytná k tomu, aby se ujistil, že cestující vlastní všechny potřebné dokumenty předepsané státem tranzitu, resp. cíle cesty. To se v tomto případě nestalo. Na závěr žalovaný dodává, že žalobkyni byla uložena pokuta ve výši 250 000 Kč v souladu s § 157 odst. 8 písm. a) zákona o pobytu cizinců při dolní hranici sazby. Žalovaný ji považuje za přiměřenou.

III. Posouzení žaloby

17. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba je důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobkyně i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). III. 1 Námitky nepřezkoumatelnosti 18. Soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti. Podle žalobkyně žalovaný nevypořádal její veškeré odvolací námitky. Městský soud připomíná, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Není přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy, kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí, proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně) reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, postaví-li proti tvrzení účastníka řízení právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247): „Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ 19. Co se týče namítaného (ne)vypořádání námitek existence mimořádných okolností, městský soud je toho názoru, že touto námitkou se žalovaný zabýval na stranách 21 a 23 napadeného rozhodnutí. Zde žalovaný uvádí, že žádné mimořádné okolnosti v případech obou přestupků neshledal. Zároveň uvádí že odpovědnost letecké společnosti za přestupek je v zákoně o pobytu cizinců nastavena jako objektivní, právnická osoba však má možnost se z odpovědnosti za přestupek vyvinit, prokáže-li, že vynaložila veškeré úsilí, které po ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby přestupku zabránila. Důkazní břemeno na prokázání veškerého úsilí leží na právnické osobě.

20. Žalobkyně shledává nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí také v tom, že žalovaný zjevně nepochopil podstatu odvolacích námitek, jelikož žalobkyni pouze doporučuje aplikace na principu tzv. schengenských kalkulaček, které však neřeší situace, když jsou razítka nečitelná. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí (strany 14 a 15) zabývá čitelností přechodových razítek a podrobně vysvětluje, že relevantní přechodová razítka jsou čitelná. Ve vztahu k tzv. schengenským kalkulačkám žalovaný pouze uvádí že jsou nástrojem, které usnadňují kontrolu cestovních dokladů. Žalovaný je zmiňuje v souvislosti s tím, že žalobkyně jakožto letecký dopravce je ten, kdo prokazuje, že má zajištěn výkon náležité kontroly a přijata efektivní opatření, která mají přestupku zamezit a odvrátit jej. Tímto žalovaný i nepřímo reagoval na námitku žalobkyně, dle které cestující 1 v době, kdy již neměl oprávněn vstup na území, překročil hranice v prosinci roku 2024 již šestkrát. Žalovaný na straně 23 rovněž zdůraznil, že odpovědnost letecké společnosti za přestupek je v zákoně o pobytu cizinců nastavena jako objektivní. Z tohoto dle soudu dostatečně plyne názor žalovaného na uvedené námitky.

21. Žalobkyně namítá, že se žalovaný nijak nevypořádal s namítanou vnitřní rozporností prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný se však touto námitkou zabýval na stranách 14 a 15 napadeného rozhodnutí, kde uvádí: „To, že se správní orgán I. stupně na straně 11 a 12 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval čitelností přechodových razítek, která měla být (v demonstrativním výčtu) podle vyjádření letecké společnosti ze dne 13. 03. 2025, nečitelná a popsal, která z nich vzal za relevantní a proč, podle názoru odvolacího orgánu nedělá rozhodnutí vnitřně rozporným, neboť je jednoznačně patrné, které skutečnosti vzal správní orgán I. stupně za podklad svého rozhodnutí, které nikoliv. Nejedná se o „sofistikovanou analýzu cestovního dokladu“, jak namítal zmocněnec odvolatele v části III. podaného odvolání, ale toliko o podrobný slovní popis jednotlivých aspektů obsahu cestovního dokladu v rámci vypořádání námitek letecké společnosti obsažených ve vyjádření účastníka řízení k podkladům pro vydání rozhodnutí ze dne 13. 03. 2025.“ 22. K námitce, že prvostupňový právní orgán má na rozdíl od žalobkyně k dispozici následné ověření totožnosti cestujících (přístup do SIS) a že Letiště Praha využívá možnost samoobslužného odbavení pomocí technologie EasyGO, městský soud uvádí, že se jimi též zabýval žalovaný v napadeném rozhodnutí (strana 16). Žalovaný jasně uvádí za klíčové, že žalobkyně měla možnost ověřit cestovní doklad cestující 2 při fyzickém kontaktu s touto cestující během procesu nástupu do letadla. Žalobkyně měla a mohla před nástupem cestující 2 na palubu letadla a při provádění kontroly cestovního dokladu rozpoznat, že tato cestující předkládá cestovní doklad jiné osoby. Městský soud pak dodává, že to, jaké možnosti ověření totožnosti má prvostupňový orgán, na této skutečnosti nic nemění.

23. Žalobkyně též namítá, že žalovaný zřejmě přehlíží přenositelnost širších závěrů namítané judikatury. Městský soud uvádí, že i touto otázkou se napadené rozhodnutí zabývá (strany 17 až 20). Žalovaný zde uvádí, že namítanou judikaturu Soudního dvora Evropské unie a stanoviska Generálního advokáta prostudoval a dospěl k závěru, že není pro projednávanou věc přiléhavá. Již z toho je zjevné, že se žalovaný touto odvolací námitkou zabýval.

24. Městský soud k výše uvedeným námitkám nepřezkoumatelnosti souhrnně uzavírá, že žádnou z nich neshledal za důvodnou. Žalovaný se s vznesenými odvolacími námitkami vypořádal a z napadeného rozhodnutí je zřejmé na základě jakých důvodů žalovaný rozhodl. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné. III. 2 Existence liberačních důvodů 25. Podle § 104 odst. 1 zákona o pobytu cizinců letecký dopravce nesmí z území státu, který není smluvním státem, na území dopravit cizince, který nemá cestovní doklad nebo vízum, je-li vzhledem k účelu a cíli cesty potřebné nebo je-li podmínkou pobytu v tranzitním prostoru mezinárodního letiště na území.

26. Podle § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že právnická osoba za přestupek neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila.

27. Zákon o odpovědnosti za přestupky nedefinuje „vynaložení veškerého úsilí”, které lze po právnické osobě požadovat. Záleží tak na určení nejzazších hranic rozsahu a kvality aktivit požadovaných po právnické osobě k její liberaci, které v řízení o přestupku posuzuje správní orgán. Po právnické osobě není možné vyžadovat taková opatření, která by vzhledem k povaze činnosti právnické osoby vyžadovala zcela mimořádné úsilí či zcela mimořádně nákladné úsilí vymykající se z postupů racionálně se chovající právnické osoby, byť by bylo teoreticky uskutečnitelné, neboť v takovém případě by se již fakticky jednalo o absolutní objektivní odpovědnost právnické osoby (viz Bohadlo, D., Brož, J., Kadečka, S., Průcha, P., Rigel, F., Šťastný, V. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-2-17]. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

28. Z judikatury správních soudů vyplývá, že institut liberace zakotvený v § 21 zákona o odpovědnosti za přestupky je třeba vnímat jako „výjimku z pravidla“, že právnická osoba odpovídá za přestupek bez ohledu na zavinění. Tento judikaturou opakovaně dovozený závěr nicméně neznamená, že by se právnická osoba nemohla odpovědnosti za příslušný přestupek zprostit. I právnická osoba se může zprostit odpovědnosti za přestupek, a to tehdy, prokáže-li, že vynaložila veškeré možné úsilí, aby zamezila spáchání příslušného přestupku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2015, č. j. 5 As 10/2015-27, ze dne 21. 8. 2018, č. j. 9 As 195/2018-27, ze dne 20. 9. 2018, č. j. 8 As 50/2017-33, ze dne 28. 11. 2019, č. j. 7 As 413/2018-24, či ze dne 24. 6. 2020, č. j. 2 As 265/2019-30). Existuje řada činností, při kterých se objektivně nelze „určitým rizikům zcela vyhnout a úplně a nadobro je vyloučit, leda za cenu zcela neúměrných nákladů či omezení dané činnosti. Po zaměstnavateli je tak třeba v tomto směru vyžadovat vynaložení veškerého úsilí, které lze vzhledem k poměrům rozumně požadovat. Rozhodné pro posouzení, zda své povinnosti dostál, bude zvážení konkrétní povahy rizik, jež danou činnost provázejí, jejich možných následků, pravděpodobnosti, že nastanou, a dostupnosti a nákladnosti prostředků, jak je eliminovat či minimalizovat. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2021, č. j. 5 As 149/2020-29).

29. Z výše uvedených judikaturních východisek podle městského soudu ve vztahu k prvnímu přestupku vyplývá, že pouze to, že razítka v cestovním dokladu jsou nepřehledná a chaoticky natisknutá, nezpůsobuje existenci liberačního důvodu. Za vynaložení veškerého úsilí ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky nelze považovat pouze vyšší pracnost identifikace vstupů a výstupů v cestovním pase. Je zcela možné, aby zaměstnanci letecké společnosti postupně prošli všechna cestovní razítka a z nich pak vypočetli, zda cestující překračuje povolenou dobu pobytu v schengenském prostoru či nikoliv. Takový úkon by sice vyžadoval vyšší časovou náročnost, to je však zcela v souladu s pojetím objektivní odpovědnosti, která na letecké společnosti dopadá.

30. Městský soud ze správního spisu ověřil podobu cestovního dokladu 1. Ten je opatřen více než 140 přechodovými razítky, která jsou rozmístěna přes celý cestovní doklad, často se razítka překrývají a některá jsou obtížně čitelná. Pro účel výpočtu povolené doby pobytu cestujícího 1 na území schengenského prostou, jsou relevantní razítka obtisknutá na stranách 7, 13 a 15 až 25 cestovního dokladu 1. Z úředního záznamu ze dne 14. 1. 2025, č. j. CPR- 2567-2/ČJ-2025-930534, založeného ve správním spisu vyplývá, že prvostupňový správní orgán, respektive hraniční kontrola, shledal, že cestující 1 vstoupil a vystoupil ze schengenského prostoru v období od 12. 8. 2024 do 11. 2. 2025 celkem 20krát. Městský soud shledal, že většina z relevantních přechodových razítek jsou čitelná. Zaměřil se však na razítko umístěné na straně 21 cestovního dokladu 1, viz níže.

31. Žalobkyně v podaném odvolání v bodě 30 přitom namítala, že toto razítko je zcela nečitelné a nelze jej tak vyhodnotit. Žalovaný se tímto razítkem zabýval na straně 15 žalobou napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že razítko je sice hůře čitelné, ne však nečitelné. Ohledně roku uvedl, že s ohledem na platnost cestovního dokladu nejsou dány pochybnosti o tom, že se může jednat pouze o rok 2024.

32. Výše vložené přechodové razítko je velmi špatně čitelné. Z razítka je možné jednoznačně určit pouze číselné označení dne, tj.

5. Soud souhlasí s žalovaný, že rok lze jednoznačně dovodit z doby platnosti cestovního dokladu (ten byl totiž vydán v roce 2024, není tedy možné, aby rok byl starší než rok 2024). Číselné označení měsíce je téměř nečitelné. Žalovaný i prvostupňový správní orgán dovodili, že na razítku je obtištěno datum 05. 11. 2024. Městský soud se však s tímto názorem neztotožňuje. Je zjevné, že první číslice měsíce není 0, proto se jedná o číslici 1. Druhá číslice je pak i po podrobném prostudování odlišná od číslice 1, když je v ní patrný oblouček v horní části, pak šikmá čára zprava nahoře doleva dolů a dokonce i vodorovná čára ve spodní části číslice. Číselné označení měsíce je sice velmi špatně čitelné, ale přesto v něm městský soud jednoznačně shledává číslovku 12 nikoliv 11, jak tvrdí žalovaný.

33. Podle městského soudu nebylo objektivně možné, aby zaměstnanec žalobkyně zjistil, že razítko v cestovním dokladu mělo být datum 05. 11. 2024, a nikoliv 05. 12. 2024, jak to z razítka vyplývá. Žalobkyně ve vztahu k přestupku 1 vyvinula veškeré možné úsilí, které lze racionálně požadovat, aby přestupku zabránila. Respektive v tomto konkrétním případě objektivně nemohla přestupku zabránit, jelikož datum na předmětném razítku odpovídalo jinému datu než tomu, které plyne z informačních systémů žalovaného. Žalovaný tak neměl žalobkyni přikládat k tíži, že neseznala dané razítko za datum 5. 11. 2024. Bylo-li možné považovat dané razítko za datum 5. 12. 2024, mělo to i vliv na oprávnění cestujícího 1 vstoupit do území schengenského prostoru. Místo 105 dní, které vypočítaly správní orgány, by totiž pobýval na území schengenského prostoru o 30 dní méně, tedy 75 dní, což je stále v rámci povolených 90 dní pobytu. Nastal tedy důvod pro liberaci žalobkyně ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Tato žalobní námitka je tak důvodná.

34. Žalobkyně dále namítala, že byly dány liberační důvody i ve vztahu k druhému přestupku. Namítala, že vizuální odlišnosti cestující 2 od fotografie v cestovním dokladu 2 nebyly pouhým okem viditelné.

35. Městský soud ze správního spisu ověřil podobu cestovního dokladu 2. Z odborného vyjádření o posouzení pravosti cestovního pasu ze dne 10. 2. 2025 č. j. CPR-5685-4/ČJ-2025- 930531 jednoznačně vyplynulo, že předložený cestovní doklad nenáležel cestující 2. K odbornému vyjádření jsou též přiloženy fotografie předloženého cestovního dokladu a fotografie cestující 2. [vložený obrázek anonymizován]

36. Při vizuálním porovnávání podoby osoby uvedené na fotografii v cestovním dokladu s podobou osoby předkládající cestovní doklad je soud názoru, že rozdíly v obličeji osob byly viditelné pouhým okem. V předkládaném cestovním dokladu na identifikační straně je zřetelně uvedeno, že držitelka cestovního dokladu má barvu očí modrošedou (v cestovním dokladu uvedeno francouzsky „bleu-gris“), nicméně již z fotografie cestující 2 je zřejmé, že její barva očí je tmavohnědá. Rozdílů mezi fotografií na předloženém cestovním dokladu a cestující 2 je více. Rozdílný je tvaru nosu, asymetrie nosních dírek u předkládající osoby, ale i ve tvar a postavení očí. Další rozdíly pak byly viditelné i v šířce kořene nosu, kdy u cestující 2 je výrazně širší a v délce uší, respektive v posazení ušních boltců, které má cestující 2 výrazně delší.

37. Dle soudu výše uvedené rozdíly lze rozpoznat pouhým okem, a to i pouze na základě porovnání dvou fotografií. Městský soud poznamenává, že zaměstnanci žalobkyně měli navíc možnost kontrolovat podobu cestující 2 fyzicky. Soud též poznamenává, že v době provedení kontroly byl předložený cestovní doklad starý 13 měsíců, je tedy s vysokou mírou pravděpodobnosti vyloučeno, aby ke změnám v obličeji došlo na základě stárnutí cestující 2.

38. Podmínky liberace městský soud již předestřel v bodech [27] a [28] tohoto rozsudku. Vynaložení veškerého úsilí znamená, že zaměstnanci žalobkyně měli podrobně zkoumat rozdílnosti mezi fotografií držitelky cestovního dokladu 2 a cestující 2. V případě přestupku 2 bylo objektivně možné tyto rozdílnosti rozpoznat, a to již na základě shlédnutí podoby cestující 2 a fotografie v cestovním dokladu 2. Dle soudu nebylo nutné pro zjištění tohoto rozporu využívat technologie EasyGo nebo mít speciální přístroje, kterými následně disponoval prvostupňový správní orgán při vypracování odborného vyjádření. Žalobkyně tedy nenaplnila podmínky pro liberaci. Tato námitka je tak nedůvodná.

39. K poukazu žalobkyně na judikaturu Soudního dvoru EU městský soud uvádí, že na žalobkyni není nahlíženo optikou požadavků, které jsou kladeny na pracovníky hraniční kontroly. Jak bylo uvedeno, odlišnosti mezi cestující 2 a fotografií v cestovním dokladu 2 byly možné rozpoznat pouhým okem.

40. Městský soud doplňuje, že se již nezabýval námitkami týkajícími se upuštění od potrestání a výše uložené pokuty, jelikož vzhledem k vypořádání námitek výše by toto postrádalo smysl. Úvahy o správním trestu totiž následují až po vypořádání otázek o vině.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

41. Dle soudu existuje liberační důvod ve vztahu k přestupku specifikovanému v prvostupňovém správním rozhodnutí ve výroku I písm. a), proto soud dle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu, ve kterém potvrdil právě výrok I písm. a) rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, a zamítl v tomto rozsahu odvolání. Soud současně zrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu, ve kterém potvrdil výrok o výši uložené pokuty (výrok II), jelikož tento je na obou výrocích o uznání viny závislý. Soud nezrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu, kterým zamítl odvolání a potvrdil výrok I písm. b) prvostupňového správního rozhodnutí, jelikož seznal, že žalobkyně se přestupku tam specifikovaného dopustila a je za něj odpovědná. Soud rovněž nezrušil rozhodnutí žalovaného v rozsahu potvrzeného výroku III, jelikož žalobkyně se dopustila alespoň jednoho přestupku, což odůvodňuje uložení povinnosti uhradit náklady řízení. Soud pouze pro úplnost doplňuje, že výroky I písm. a) a písm. b) prvostupňového správního rozhodnutí jsou navzájem oddělitelné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2008, č. j. 7 As 4/2008-85, nebo rozsudek městského soudu ze dne 23. 7. 2025, č. j. 18 A 49/2024- 106), proto soud nezrušil rozhodnutí žalovaného celém rozsahu.

42. V dalším řízení bude žalovaný dle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku. Bude vycházet z toho, že v případě prvního přestupku byly naplněny podmínky pro liberaci žalobkyně ve smyslu § 21 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Znovu tak posoudí otázku výše uložené pokuty, a to tentokrát pouze za druhý z přestupků [výrok I písm. b) prvostupňového správního rozhodnutí].

43. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle tohoto ustanovení platí, že měl-li účastník úspěch jen částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. Dle městského soudu lze úspěch žalobkyně ve věci stanovit na zhruba poloviční, proto soud rozhodl, že žalobkyně ani žalovaný nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2025, č. j. 5 As 3/2024-23, bod [50]). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 30. 3. 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.