5 A 94/2025

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobce: Ing. J. Č. bytem X zastoupen Mgr. Václavem Víchem, advokátem se sídlem Masarykova 626, Český Brod proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 – Staré Město za účasti: I) PhDr. Mgr. L. P., Ph.D. bytem X II) P. V. bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2025, č. j. MHMP 766856/2025, takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Základ sporu

1. K žádosti osoby zúčastněné na řízení II) (dále jen „stavebník“) ze dne 27. 1. 2021 vydal Úřad městské části Praha 9 (dále jen „stavební úřad“) územním rozhodnutí ze dne 8. 4. 2024, č. j. MCP09/088208/2024/OVUR/JR, kterým podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023, povolil umístění stavby nazvané „Malé ubytovací zařízení, X“ (dále jen „záměr“). V záhlaví tohoto rozsudku uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce podané proti územnímu rozhodnutí stavebního úřadu a toto rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobce podanou žalobou.

II. Ústní jednání

2. Žalobce na ústním jednání dne 13. 5. 2026 odkázal na podanou žalobu a zrekapituloval podané žalobní námitky. K tvrzení žalovaného, dle kterého nepodal odvolání proti prvnímu rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo následně zrušeno žalovaným, uvedl, že v dané fázi řízení s ním nebylo jednáno jako s účastníkem řízení. Z toho důvodu bylo také první rozhodnutí stavebního úřadu žalovaným zrušeno.

3. Žalovaný odkázal na žalobou napadené rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Uvedl, že žalobce nepodal odvolání ani námitky proti prvnímu rozhodnutí stavebního úřadu, které bylo následně žalovaným zrušeno. Žalovaný rovněž uvedl, že balkóny záměru nejsou orientovány přímo do zahrady žalobce.

4. Osoba zúčastněná na řízení I) se k ústnímu jednání nedostavila, přestože byla řádně předvolána. Stavebník se při ústním jednání zdržel jakéhokoliv vyjádření.

5. Ve správním soudnictví se neprovádí důkazy listinami založenými ve správním spise (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). Z toho důvodu soud neprovedl k důkazu většinu žalobcem navrhovaných důkazních prostředků. Žalobce k provedení důkazu navrhoval zkrácený výpis z katastru nemovitostí, kterým chtěl prokázat, že vlastní nemovitost v blízkosti stavebního záměru. Mezi stranami není tato skutečnost sporná, proto soud tento důkazní návrh rovněž neprovedl.

6. Soud pouze konstatoval, že od žalovaného vyžádal doplnění správního spisu o vyjádření Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 23. 3. 2021, č. j. MHMP 355907/2021 (na č. l. 82 soudního spisu), a vyjádření Úřadu městské části Praha 9, odboru životního prostředí, ze dne 7. 4. 2021, č. j. MCP09/025736/2021 (na č. l. 83 soudního spisu). Tyto dokumenty se měly nacházet ve správním spise, jelikož se na ně strany odkazovaly a vycházely z nich, avšak soud je ve správním spise nenalezl. Jednalo se tak pouze o doplnění předloženého správního spisu, proto jimi soud důkaz neprovedl.

III. Posouzení žaloby

7. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobcem vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná.

8. Městský soud na úvod této části poznamenává, že jednotlivé žalobní námitky shrne a vypořádá ve vlastních podkapitolách, kde shrne i vyjádření žalovaného.

9. Ohledně určení potenciálních osob zúčastněných na tomto soudním řízení soud adresně vyrozuměl o podané žalobě všechny osoby uvedené v žalobou napadeném rozhodnutí jako účastníci řízení (str. 29 žalobou napadeného rozhodnutí a č. l. 28 soudního spisu). Tyto osoby jsou podle katastru nemovitostí vlastníky nejbližších a blízkých nemovitostí sousedících se záměrem. Soud ostatní osoby, jež by mohly být záměrem dotčeny, o probíhajícím řízení informoval vyvěšením vyrozumění na úřední desce soudu (č. l. 33 soudního spisu). Jako osoby zúčastněné na řízení se přihlásila osoba zúčastněná I) a stavebník. III. 1 Opomenutí účastníci řízení 10. Žalobce v podané žalobě namítal, že stavební záměr je umístěn v území, které slouží rezidenčnímu bydlení. Správní orgány nesprávně vyhodnotily rozsah účastníků řízení územního řízení s ohledem na dopravní situaci v okolí. Příjezdová cesta ke stavebnímu záměru vede přes a na hranici obytné oblasti s rezidenčním bydlení, v níž se opomenutí účastníci nachází. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2019, č. j. 4 As 17/2019-68, není rozhodná vzdálenost od záměru, ale pouze možnost dotčení práv. Stavební úřad chybně vyloučil určité osoby z účastenství a žalovaný se s takto vznesenou námitkou ve svém rozhodnutí nedostatečně zabýval, když pouze uvedl, že otázka účastenství již byla vyřešena v předchozí fázi projednání stavebního záměru.

11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se danou námitkou zabýval na straně 12 až 14 žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutím ze dne 10. 12. 2021, č. j. S-MHMP 1491929/2021/STR, zamítl odvolání jednotlivých odvolatelů proti usnesení stavebního úřadu, jimž jim nebylo přiznáno postavení účastníků řízení. Toto rozhodnutí je v právní moci a žalovaný z něj musel vycházet. Žalovaný dodal, že je věcí každého, hájit svá práva.

12. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již v usnesení ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, č. 1764/2009 Sb. NSS, vyslovil, že „soudní řád správní je svojí povahou ‚obrannou‘ normou. Není normou ‚kontrolní‘, která by umožňovala komukoliv iniciovat, prostřednictvím podání žaloby ve správním soudnictví, kontrolu jakéhokoliv úkonu veřejné správy. Má pouze zajistit poskytování právní ochrany v případech, kdy veřejná správa vstupuje do právní sféry fyzických nebo právnických osob. Hraničním kritériem pro žalobní legitimaci je právě tvrzený zásah do veřejných subjektivních práv. Nikoliv veškerá činnost (případně veškeré pochybení) veřejné správy je podrobena soudní kontrole ze strany fyzických a právnických osob, ale pouze ta, kdy činnost správy přesáhne do jejich veřejných subjektivních práv.“ Opačný postup by totiž vedl k tomu, že „by každý mohl vystupovat jako univerzální dohlížitel na zákonnost postupu a rozhodnutí správních orgánů a z titulu tvrzeného poškození veřejného zájmu by tak mohl kdokoliv vyvolat soudní přezkum jakéhokoliv rozhodnutí, aniž by takovým rozhodnutím bylo dotčeno jeho konkrétní veřejné subjektivní právo“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 9 As 67/2014-48, bod [34]). Soud ve správním soudnictví v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. chrání subjektivní veřejná práva žalobce a přezkoumává rozhodnutí žalovaného z hlediska namítaných konkrétních porušení těchto práv. Rozsah skutečností, které je žalobce jak v řízení před správními orgány, tak i v řízení před správním soudem, oprávněn namítat, se přitom odvíjí od důvodu jeho účastenství v řízení před správním orgánem (rozsudek kasačního soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 9 As 262/2020-30, bod [16]).

13. Podle § 85 odst. 2 stavebního zákona písm. b) jsou účastníky územního řízení b) osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.

14. Podle § 89 odst. 4 stavebního zákona osoba, která je účastníkem řízení podle § 85 odst. 2 písm. a) a b), může uplatňovat námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být její právo přímo dotčeno. […] K námitkám, které nesplňují uvedené požadavky, se nepřihlíží.

15. Žalobce vystupuje v řízení v pozici účastníka řízení dle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jako vlastník sousedních staveb či pozemku a mohl tak vznášet námitky pouze v rozsahu, jakým je jeho vlastnické nebo jiné věcné právo přímo dotčeno. Žalobce tak nemůže vznášet námitky, které se jeho vlastnického či jiného věcného práva přímo nedotýkají.

16. Námitkou opomenutí určitých osob jako účastníků řízení žalobce nechrání svá vlastní práva, ale práva těchto jiných osob. Žalobce tak vznáší námitku, ke které není příslušný, jelikož tím, že by stavební úřad opomenul některé osoby jako účastníky řízení není nijak zasaženo do jeho práv, ale do práv jiných osob. To tyto jiné osoby mohly podat žalobu, ve které by namítaly, že byly opomenuty. Žalobce se touto námitkou staví do role obecného ochránce zákonnosti. Tato námitka je tak nepřípustná.

17. S ohledem na uvedené je pak irelevantní, jakým způsobem vypořádal žalovaný danou námitku opomenutí jiných osob jako účastníků řízení, jelikož žalobce ani ve správním řízení nebyl oprávněn tuto námitku vznést. III. 2 Rozpor se zamýšleným využití území 18. Podle žalobkyně je záměr uvažován v území, které je aktuálně v režimu Všeobecně obytném s možností malých ubytovacích zařízení, ale v budoucím určení lokality v Metropolitním plánu Prahy by se mělo již jednat o oblast Čistě obytnou, kde již takové využití není. Povolením záměru by došlo k znemožnění naplnění plánovaného stavu. Předmětná oblast je stabilizovaná a je jako stabilizovaná vedena i v budoucnu. Podle nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se ustanovují obecné požadavky na využití území a technické požadavky na stavbu v hlavním městě Praze, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „pražské stavební předpisy“), má docházet jen k doplňování stávajícího stavu, čímž ubytovna pro krátkodobé bydlení není. Realizace záměru naruší rezidenční charakter dané oblasti. Záměr je navržen v koncovém objektu řadové zástavby a je vhodné, aby pohledově uzavíral uliční linii ulice P. Žalobce navrhoval, aby byl projekt upraven tak, že by záměr byl určen pro rodinné bydlení, které by již stabilizovanému území odpovídalo. Stejného názoru byla i odvolatelka Městská část Praha 9. K její argumentaci žalovaný přistoupil rezignovaně, jelikož se pouze odkázal na stanovisko orgánu územního plánování, aniž by své správní uvážení odůvodnil. Jeho rozhodnutí je tak stiženo vadou nepřezkoumatelnosti.

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že záměr je dle územního plánu v území OV všeobecně obytném jedním z vyjmenovaných přípustných využití. Žalovaný požádal Ministerstvo pro místní rozvoj o přezkum závazného stanoviska souladu záměru s územním plánem. Záměr je nutné posuzovat s platným územním plánem. Na tom nic nemění ani uplatnění obdobné odvolací námitky ze strany Městské části Praha 9.

20. Soud v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. umožnil Ministerstvu pro místní rozvoj vyjádřit se k podané žalobě, jelikož žalobní argumentace fakticky směřovala (i když velmi obecně) proti jeho závaznému stanovisku. Ministerstvo pro místní rozvoj uvedlo, že Metropolitní plán je rozpracovaný materiál, který nemusí být ani schválen. Navíc podle přechodných ustanovení tohoto plánu se mají řízení zahájená před nabytím jeho účinnosti považovat za přípustné i podle Metropolitního územního plánu. Záměr je v souladu s platným územním plánem jakožto malé ubytovací zařízení. Městská část Praha 9 byla pouze jedním z účastníků řízení, proto její názor není pro dotčený orgán závazný. Hlavní město Praha, které bylo v daném řízení zastoupeno Institutem plánování a rozvoje hl. m. Prahy, jež je i zpracovatelem platného územního plánu nebo i návrhu Metropolitního plánu, nepodalo proti rozhodnutí stavebního úřadu k posuzovanému záměru odvolání. Bylo-li by vůlí obce umísťovat do dané plochy OV pouze stavby pro bydlení, mohla by to tak stanovit, což se nestalo. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém vyjádření dále uvedlo, že se předmětný záměr z hlediska sledovaných parametrů nevymyká parametrům stávajících staveb v rámci daných lokalit. Při posuzování souladu s urbanistickou strukturou stabilizovaného územní zohledňuje širší územní souvislosti v konkrétním území. Ministerstvo tak posoudilo parametry staveb ve stejné lokalitě (č. Y) a zároveň zohlednilo i stavby v navazujících lokalitách. Platný územní plán zároveň v rámci regulace stabilizovaného území neobsahuje regulaci týkající se odstupů staveb, odstupů od hranice pozemku či stavební čáry a tato problematika je řešena pražskými stavebními předpisy.

21. Městský soud na úvod souhlasí, že záměr je nutné posuzovat v souladu s platným územním plánem, nikoliv s územním plánem, který doposud nebyl přijat a není účinný. Správní orgány musí vycházet z platných a účinných právních předpisů a v posuzované věci i z v době vydání rozhodnutí platného a účinného územního plánu. Obdobně i soud při přezkumu rozhodnutí správního orgánu dle § 75 odst. 1 s. ř. s. vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (shodně bod [29] rozsudku městského soudu ze dne 20. 11. 2024, č. j. 5 A 26/2023-56). Jakákoliv argumentace neplatným a neúčinným Metropolitním územním plánem je tak nedůvodná.

22. Žalobce dále namítal, že záměr je v ploše všeobecně obytné, tedy stabilizované a mělo by tak docházet jen k doplňování stávajícího stavu. Dle žalobce záměr naruší rezidenční charakter dané oblasti. Podle soudu tak žalobce napadá soulad záměru s charakterem území.

23. Dle grafické části územního plánu hl. m. Prahy spadá záměr do území s funkčním využitím OV – všeobecně obytné, ve kterém je hlavní využití plochy pro bydlení s možností umísťování dalších funkcí pro obsluhu obyvatel. Jako přípustné využití je mimo jiné uvedeno i malé ubytovací zařízení [oddíl 4 pododdíl 1b) regulativů územního plánu]. To nesporuje ani žalobce. Předmětný záměr je zároveň zařazen ve stabilizovaném území, jelikož územní plán u dané plochy neobsahuje kód míry využití území [oddíl 7, pododdíl 7a) bod 3 územního plánu a oddíl 15 bod 45 regulativů územního plánu].

24. Podle oddílu 7, pododdílu 7a) bodu 3 regulativů územního plánu ve stabilizovaném území „z hlediska a limitů rozvoje je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti. Přípustné řešení se v tomto případě stanoví v souladu s charakterem území s přihlédnutím ke stávající urbanistické struktuře a stávajícím hodnotám výškové hladiny uvedeným v Územně analytických podkladech hl. m. Prahy (dále ÚAP).“ Z právě citovaného bodu regulativu tedy vyplývá, že při úvahách o souladu stavebního záměru s charakterem území musí dotčený orgán zohlednit „stávající urbanistickou strukturu“ a „stávající výškovou hladinu“ v řešeném území.

25. Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 19. 3. 2026, č. j. 2 As 186/2024- 55, připomenul svoji předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024-52), ve které k pojmu „stávající urbanistická struktura“ dovodil, že „posouzení, zda je umisťovaná stavba v souladu s urbanisticko-architektonickým charakterem okolní zástavby, […] je otázka ryze odborná a jako taková spadá do úvahy správního orgánu. Úkolem soudu ve správním soudnictví je v intencích citovaného rozsudku NSS č. j. 10 As 332/2023 - 122 ověřit, zda správní orgán nepřekročil meze své úvahy a zda k ní předestřel dostatečné důvody. Ve smyslu rozsudku č. j. 8 As 68/2022 - 52 je třeba dále posoudit, zda žalobce odborné závěry správního orgánu dostatečně kvalifikovaně vyvrátil.“ 26. V této otázce žalovaný rozhodl v souladu se závazným stanoviskem Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 17. 3. 2025, č. j. MMR-21596/2025-81. Podstatnou část závazného stanoviska žalovaný citoval ve svém rozhodnutí (strany 17 až 22) a uzavřel, že se Ministerstvo pro místní rozvoj danou otázkou zabývalo zcela vyčerpávajícím způsobem. Ministerstvo pro místní rozvoj konkrétně uvedlo, že „převážná část zastavitelného území hl. m. Prahy je zařazena v rámci ÚP SÚ HMP do stabilizovaného území, z regulativů pro stabilizované území však nevyplývá, že by v tomto území byla vyhlášena „stavební uzávěra, resp. že by v tomto území nebylo umožněno provádět stavební úpravy staveb stávajících (např. nástavby či přístavby) a měnit tak stávající míru využití jejich pozemků, stávající stavby nahrazovat stavbami novými s odlišnými stavebními parametry nebo umisťovat novostavby.“ Ministerstvo pro místní rozvoj následně na straně 5 a 6 svého závazného stanoviska příkladmo uvedlo několik staveb v oblasti, od kterých se záměr svojí výškou a zastavěnou plochou nevymyká. Přímo ve vztahu k námitce umístění záměru do území s rezidenčním bydlení Ministerstvo pro místní rozvoj uvedlo, že „záměr je navržen v ploše OV, jejímž hlavním využitím jsou plochy pro bydlení s možností umisťování dalších funkcí pro obsluhu obyvatel, přípustným využitím jsou mj. malá ubytovací zařízení, školy, kulturní zařízení, zdravotnická zařízení, zařízení sociálních služeb, zařízení veřejného stravování apod., není tedy pravdou, že by pozemky či stavby v ploše OV měly dle funkční regulace ÚP HMP jen funkci bydlení. Malé ubytovací zařízení je přípustným využitím plochy OV bez stanovení jakýchkoliv podmínek, resp. s jedinou podmínkou, že může obsahovat max. 20 lůžek, to daný záměr splňuje. Z pohledu funkční regulace ÚP HMP tedy není možné předmětný záměr malého ubytovacího zařízení hodnotit negativně (jde o prostorový, nikoliv o funkční regulativ stabilizovaného území). Z pohledu této regulace stabilizovaného území se u navrženého objektu sledují jeho prostorové parametry (výška, podlažnost, objem, nikoliv jeho funkce). […] Předmětný záměr prodlužuje stávající blok staveb přibližně do tvaru písmene „L“, což není ve stabilizovaném území nepřípustné. Zároveň to nelze hodnotit ani jako nepřiměřený zásah do urbanistické struktury území či jako „transformaci“ urbanistické struktury území-záměr se svými parametry nevymyká parametrům stávajících staveb („obdobně“ je řešen např. blok řadových staveb na pozemcích parc.č. XA, XB, XC, XC, XD a XE k.ú. X). Pozemky záměru jsou situovány v nárožní poloze ulic N. a P., proto z urbanistického hlediska nepůsobí nevhodně, když je záměr hmotově orientován do obou těchto ulic. MMR rovněž neshledalo, že by pozemky parc.č. XF a XG k.ú. X(navržena přístavba) procházela nějaká významná pohledová či urbanistická osa, kterou by bylo žádoucí „zachovat“.

27. Z citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 186/2024 plyne, že správní soud tyto odborné úvahy orgánu územního plánování přezkoumává pouze v rámci překročení či nepřekročení mezí úvahy dotčeného orgánu a odůvodněnosti těchto úvah. Zároveň soud posuzuje, zda žalobce odborné závěry dostatečně kvalifikovaně vyvrátil. K tomu městský soud uvádí, že názor Ministerstva pro místní rozvoj považuje za dostatečně zdůvodněný a neshledává v něm jakékoliv překročení mezí jeho úvahy. Zároveň je nutné říci, že žalobce se v podané žalobě v podstatě pouze omezil na velmi obecný nesouhlas se souladem záměru s charakterem území, aniž by jakkoliv reagoval na úvahy, které Ministerstvo pro místní rozvoj vzneslo. Žalobce sice uvedl, že žalovaný pouze převzal závěry dotčeného orgánu, avšak nijak se proti nim nevyhradil. Nelze tak říci, že by žalobce kvalifikovaně vyvrátil závěry Ministerstva pro místní rozvoj. Tato námitka tak není důvodná.

28. Žalobce posledně namítal, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, jelikož nereagoval na odvolací námitky Městské části Praha 9. K tomu soud primárně uvádí, že tato námitka žalobci nepřísluší. Jak již bylo uvedeno výše (body [12] až [15] tohoto rozsudku), žalobce se nemůže stavět do role obecného ochránce zákonnosti. Nemůže se tak domáhat zrušení žalovaného rozhodnutí z toho důvodu, že žalovaný nevypořádal námitku jiné osoby, tedy námitku, kterou žalobce nevznesl. Toho by se mohla domáhat pouze daná osoba (Městská část Praha 9), která však žalobu nepodala. Sekundárně soud ani nesouhlasí, že by se žalovaný, resp. Ministerstvo pro místní rozvoj, s danou námitkou Městské části Praha 9 nezabýval. Z citované části závazného stanoviska je zjevné, že námitkami týkajícími se souladu záměru se stávající zástavbou se dotčený orgán zabýval dostatečně. III. 3 Námitky narušení pohody bydlení 29. Žalobce namítá, že záměr je předimenzovaný, čímž dojde k zásahu do pohody bydlení vlastníků sousedních nemovitostí. Záměr je novostavbou, přistavenou kolmo na stávající zástavbu. Jedná se o řadový rodinný dům se schodištěm, okny, balkóny řešenými tak, že poskytují přímý výhled do zahrad sousedů (včetně žalobce) a do oken obytných místností sousedních nemovitostí (nejhůře je na tom nemovitost na sousedním pozemku parc. č. XH a zahrada parc. č. XI k.ú. X). Tím dojde k nepřípustnému obtěžování (imise vhledu do zahrad a domů) a k naprosté ztrátě soukromí. Odstupová vzdálenost přístavby je jen 3 m od hranice pozemků sousedů, a to u třípodlažní budovy. Vypořádání občanskoprávních námitek ukládá stavebním úřadům přímo stavební zákon, což nebylo řádně provedeno. Správní orgány rezignovaly na povinnost ohledně posouzení obtěžování stávající zástavby ze strany uživatelů záměru. Rozhodnutí žalovaného je proto nepřezkoumatelné.

30. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se danou námitkou zabýval dostatečně v žalobou napadeném rozhodnutí. Žalovaný uvedl, že urbanistickou i hmotovou skladbu zástavby záměr respektuje, výška odpovídá výškové hladině lokality, podlažnost je rovněž stejná jako u okolních staveb. K hmotovému řešení (předimenzovanosti) se vyjadřovalo Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém závazném stanovisku a uvedlo, že se záměr svými parametry nevymyká okolní zástavbě. K rušení pohody bydlení žalovaný ve vyjádření k žalobě odkázal na str. 7 žalobou napadeného rozhodnutí, kde uvedl, že námitky odvolatelů pramení z obavy chování ubytovaných. Jejich chování však není možné předjímat. Bude-li záměr užíván obvyklým způsobem (běžný pobyt uvnitř objektu, a na zahradě), není rozdíl mezi užíváním ubytovny a rodinného domu. Žalovaný dále uvedl, že záměr je nepřiměřený místním poměrům tehdy, jestliže se jeho očekávané negativní vlivy na okolí mají vymykat ustáleným poměrům buď svou intenzitou, nebo druhově. V posuzované věci se jedná o ubytovnu a lze předpokládat, že ubytovaní nebudou trávit veškerý čas v ubytovně a věnovat se nahlížení do sousedních nemovitostí. K umístění záměru na zahradě domu orientovaného kolmo na uliční řadu domů žalovaný uvedl, že řadová zástavba byla již narušena výstavbou ulice P., takže se jedná o nárožní pozemek sousedící s veřejným prostranstvím.

31. Obecně k námitce žalobce ohledně předimenzovanosti záměru soud odkazuje na předchozí podkapitolu III. 2, kde soud rekapituloval závazné stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj, ve kterém se zastavěností a výškou záměru dotčený orgán zabýval. S tímto názorem Ministerstva pro místní rozvoj soud souhlasí.

32. Žalobce již konkrétně rozporoval, že vzhledem k výšce a orientaci stavby dojde do zásahu do pohody bydlení vlastníků okolních staveb. Je nutné opět připomenout (viz výše body [12] až [15] tohoto rozsudku), že žalobce nemůže chránit práva, která mu nepřísluší. Žalobce tak nemůže namítat, že záměr zejména nejvíce zasahuje do práv vlastníka nemovitosti na pozemku parc. č. XH a zahrady na pozemku parc. č. XI v k. ú. X [oboje ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení I)]. Pouze vlastník těchto nemovitostí by při podání vlastní žaloby mohl takovou námitku vznést. Žalobce tak může pouze namítat, že právě do jeho práv je záměrem zasáhnuto, nikoliv do práv někoho jiného.

33. Námitkou zásahu do práv žalobce se přitom žalovaný zabýval v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 14 a 15. Žalovaný uvedl, že okna domu žalobce na adrese K. jsou vzdáleny asi 17 m od rohu pozemku, na němž má být přístavba s balkony. Dle žalovaného „pozemek je podle výpisu z katastru nemovitostí veden jako zahrada. I v současné době se na něm mohou pohybovat lidé, a tudíž mohou být přítomni. Balkóny rovněž nejsou cizím prvkem v území. V ulici K. mají 2 domy i terasy, konkrétně č. p. XJ a č. p. XK. Dům K. č. p. XL má francouzské okno a dům N. č. p. XM má balkon. Ze všech těchto míst je možný pohled do zahrad. Pohled je možný i z oken domů.“ Žalovaný rovněž uvedl, že zachování soukromí v zástavbě upravují pražské stavební předpisy pomocí odstupového úhlu a regulací odstupových vzdáleností od hranice pozemku. Záměr je přitom s pražskými stavebními předpisy v souladu. Žalovaný rovněž dodal, že „v městské zástavbě je běžné, že k určité ztrátě soukromí dochází, většina pozemků uvnitř měst není absolutně chráněna proti pohledu zvenčí, a to také pro to, že okna sousedních budov, směřujících do vnitrobloků, bývají výš, než terén a tudíž umožňují výhled do okolí.“ 34. Je nutné uvést, že námitku uplatněnou v žalobě žalobce přenesl v téměř shodném znění ze svého odvolání proti územnímu rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobce v důsledku toho v podané žalobě v podstatě nereagoval na závěry, které žalovaný vyslovil k téměř identickým odvolacím námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nijak nereflektoval, že žalovaný předmětné námitky vypořádal a zdůvodnil závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobce tím, že v žalobě zopakoval námitky vznesené v odvolání, aniž by adekvátně reagoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s těmito námitkami vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto námitek, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něj není oprávněn domýšlet další argumenty (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek kasačního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015-31). Zdejší soud připomíná, že nereprezentuje-li žalobce v žalobních bodech dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podrobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013-128).

35. Přestože žalovaný na námitky žalobce týkající se pohody bydlení reagoval a vypořádal je, žalobce to zcela ignoroval a v podané žalobě pouze zopakoval znění své odvolací námitky. Žalobce tak nijak ve své žalobě nezohlednil, že žalovaný k jeho námitkám uvedl, že záměr nedopadá do jeho práv nad rámec obvyklý, jelikož již za stávajícího stavu mohou sousedé na jeho pozemky nahlížet. Jak již soud uvedl, soud není oprávněn za žalobce domýšlet argumenty. Nereagoval-li žalobce na vypořádání, které mu žalovaný poskytl, je nutné dospět k závěru, že jeho námitka není důvodná.

36. Z výše uvedeného rovněž plyne, že soud nepovažoval námitku nepřezkoumatelnosti za důvodnou. Žalovaný na námitky žalobce uplatněné v odvolání dostatečně reagoval a není tak pravda, že by pouze odvolací důvod stroze označil za nedůvodný.

37. Soud doplňuje, že obdobnou námitkou se zabýval Krajský soud v Hradci Králové ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2017, č. j. 30 A 119/2017-180, kde uvedl, že „za imisi však nelze považovat samotnou možnost nahlížení z oken do oken v sousední budově nebo z oken na pozemek či z pozemku na pozemek, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě (k tomu viz: Zpráva občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k některým dalším otázkám výkladu § 130a občanského zákoníku, publikovaná pod č. 3/1988 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti; zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů. […] Ostatně samotná okna právo na soukromí vůbec nenarušují. Proto ani v daném případě nebylo možné žadatelům o vydání rozhodnutí o povolení stavby nevyhovět jenom proto, že z oken stavby bude vidět na sousední nemovitosti. Proto je - v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi - naopak na tom, kdo se cítí být obtěžován pohledem, aby provedl opatření, která by tomuto obtěžování zabránila. Tomu odpovídá praxe pořizování záclon, závěsů, žaluzií, neprůhledných plotů apod., těmi, kdo nechtějí být takto obtěžováni, nikoliv těmi, kdo by mohli do domů, příp. jiných nemovitostí nahlížet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 1629/99, dostupný na www.nsoud.cz, nebo rozsudek Nejvyšší správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 – 145, dostupný na www.nssoud.cz ).“ S tímto názorem krajského soudu městský soud souhlasí. III. 4 Nestabilní podloží 38. Žalobce v podané žalobě namítal, že dané území je poddolované, což způsobuje nestabilitu podloží. Správní orgány vycházely z inženýrskogeologického průzkumu z února roku 2017. Z tohoto posudku však vyplývá, že jeho účelem bylo ověření geologických poměrů v podzákladí projektované výstavby a stanovení geotechnických parametrů místních zemin a hornin se zatříděním do tříd těžitelnosti. Průzkum byl zpracován na základě vyhodnocení provedených průzkumných sond a na základě veškeré dostupné archivní geologické dokumentace a laboratorních rozborů. V tomto průzkumu však není zmíněna kaverna, jež se objevila pod částí základů domu č. p. XN při jeho rekonstrukci. V rámci průzkumu byly rovněž provedeny pouze 3 průzkumné sondy, což není dostatečné, proto je podezření, že informace o otevření kaverny neměl zpracovatel posudku k dispozici. V závěru posudku je pouze obecný závěr. Stavební úřad ve svém rozhodnutí měl hodnotit soulad záměru s § 41 pražských stavebních předpisů (soulad zakládání stavby s geotechnickým průzkumem a zákaz ohrožení stability jiné stavby). Žalovaný k odvolací námitce pouze uvedl, že způsob založení stavby s ohledem na geologické podmínky v místě bude řešen v navazujícím stavebním řízení. S tím žalobce nesouhlasí. Správní orgány měly stavebníka vyzvat na doložení podrobnějšího geologického průzkumu.

39. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že se touto námitkou zabýval již v předcházejícím odvolacím řízení. Dle jeho názoru v dokumentaci pro územní rozhodnutí není nutné předkládat podrobný geologický průzkum, který slouží jako podklad až pro projektovou dokumentaci při povolení stavby. Doložený průzkum obsahuje dostatečné informace ohledně podloží záměru. Dle tohoto posudku byly základové poměry staveniště zhodnoceny jako složité, nicméně se nepředpokládá výskyt deformací okraje křídové plošiny a nevyplývá z něj, že by založení přístavby mělo ovlivnit základové poměry či stabilitu okolních domů. Dle údajů poskytovaných Českou geologickou službou se v blízkosti záměru nevyskytuje žádné poddolované území (až v ulici N. K.).

40. Podle § 41 odst. 1 pražských stavebních předpisů platí, že stavba se musí zakládat způsobem odpovídajícím základovým poměrům zjištěným geotechnickým a hydrotechnickým průzkumem a nesmí být při tom ohrožena stabilita jiné stavby.

41. Mezi stranami je spor o tom, v jakém rozsahu mělo být v rámci územního řízení postaveno na jisto, že záměr bude možno založit tak, aby nebyla ohrožena stabilita jiné stavby.

42. Je nutné připomenout, že územní řízení a stavební řízení jsou dvě samostatná řízení. Účel (smysl) územního řízení je odlišný od účelu (smyslu) stavebního řízení. Stručně řečeno, v prvém případě se posuzuje stavební záměr z hlediska jeho zasazení do území a jeho uzpůsobení veřejným zájmům v území. Berou se přitom na zřetel stanoviska dotčených orgánů státní správy, námitky účastníků řízení, podmínky pro uskutečnění záměru v území a požadavky na změnu záměru podle výsledků územního řízení. V případě stavebního řízení se jedná již o posouzení, zda předložená dokumentace odpovídá výsledkům územního řízení a je v souladu s veřejnými zájmy hájenými dotčenými orgány státní správy. Z uvedeného vyplývá, že v každém řízení stavební úřad zkoumá naplnění odlišných zákonných podmínek. Zjednodušeně řečeno se v územním řízení posuzuje, zda bude možné stavbu z pohledu místních poměrů umístit, ve stavebním řízení se posuzuje, zda ji bude možné v konkrétní podobě postavit.

43. Soud souhlasí s žalovaným, že ze systematiky pražských stavebních předpisů vyplývá, že posouzení vlivu stavebního záměru na statiku okolních staveb náleží až do stavebního řízení. V pražských stavebních předpisech jsou obecné územní a územně technické požadavky na využívání a uspořádání území včetně požadavků na umisťování staveb, zařízení a činností označeny jako tzv. územní požadavky a upraveny v ustanoveních § 3 až § 38 (část druhá pražských stavebních předpisů). Naproti tomu citovaný § 41 je zařazen až do části třetí, tzv. stavební požadavky. Zakládání stavby v souladu se zjištěným geotechnickým průzkumem a vliv stavby na statiku se tak detailně posuzuje až v navazujícím stavebním řízení. Tomuto názoru odpovídá i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 1 As 12/2014- 135, č. 3129/2014 Sb. NSS, který ve vztahu ke stavebnímu řízení vyslovil, že „založení stavby je zásadní a v podstatě prvotní otázkou, kterou je třeba při plánování výstavby řešit. Pokud by před započetím výstavby nebylo postaveno najisto, že založení stavby je s ohledem na geologické podmínky území bezpečné a že neohrozí jak samotnou novou stavbu, tak i nemovitosti sousední, mohlo by v průběhu výstavby či po jejím dokončení dojít ke katastrofálním následkům se škodami na majetku i lidských životech. […] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem uzavírá, že bylo povinností stavebního úřadu vyzvat stavebníka k odstranění nedostatků týkajících se založení stavby a jejího vlivu na stabilitu okolní výstavby […]. Pokud tak stavební úřad neučinil, vydal stavební povolení na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu“.

44. Jak soud nicméně uvedl výše, v rámci územního řízení se primárně posuzuje možnost umístění stavebního záměru do okolí. Nelze tak dle městského soudu při jednoznačně nedostatečném podloží pro stavbu záměru ponechat posouzení až na následující fázi, ve které je již umístění stavby povoleno. V rámci územního řízení je tak dle městského soudu nutné posoudit, zda vymezené stavební pozemky svými základovými poměry v zásadě umístění stavby umožňují. Není-li to vyloučeno, konkrétní řešení stavebního záměru tak, aby realizací stavby nedošlo k ohrožení okolních staveb, náleží až do stavebního řízení (obdobně srov. vypořádání druhého žalobního bodu v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2012, č. j. 57 A 39/2010-104, nebo rozsudek městského soudu ze dne 31. 10. 2024, č. j. 5 A 39/2022-103, bod [41], ve kterém soud dospěl k závěru, že „správní orgány nepochybily, považovaly-li inženýrsko-geologický průzkum z roku 2014 použitelný a za dostatečný podklad pro vydání územního rozhodnutí“). Ostatně vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění účinném do 31. 12. 2023, v příloze č. 1 (Rozsah a obsah dokumentace pro vydání rozhodnutí o umístění stavby) v části B.1 (Popis území stavby) v písm. e) stanoví, že souhrnná technická zpráva obsahuje výčet a závěry provedených průzkumů a rozborů - geologický průzkum, hydrogeologický průzkum, stavebně historický průzkum apod.

45. Soud se tedy dále zabýval otázkou, zda v řízení doložený inženýrskogeologický průzkum z února roku 2017 je dostatečný pro závěr, že stavbu bude možné umístit. V tomto posudku je na str. 10 v části 5. uvedeno, že „základové poměry tohoto dílčího staveniště jsou složité. […] Navrhovaný objekt bytového domu považujeme za spíše objekt s konstrukcí nenáročnou, ale v tomto smyslu je třeba zvážit názor statika.“ V navazujících odstavcích této části posudek uvádí, že pro návrh založení má být vycházeno z výsledků nového terénního průzkumu. V části 6. je uvedeno, že „vzhledem k poloze lokality v dostatečné vzdálenosti od hrany plošiny nepředpokládáme výskyt výše popsaných deformací okraje křídové plošiny“. V této části se posudek věnuje i starší těžbě. V části 7. je uvedeno, že základové poměry navrženého bytového domu jsou složité, proto je objekt možno založit dvěma způsoby – plošným založením (základovou deskou nebo roštovým základem) nebo hlubinným založením (na pilotách). Daný průzkum byl proveden na základě tří nově provedených průzkumných sond. V části 8. posudek doporučuje navazující projektové kroky provádět v součinnosti se zpracovatelem průzkumu.

46. Soud souhlasí s žalovaným, že z tohoto průzkumu plyne, že budoucí založení stavby není vyloučené. Jak bylo uvedeno výše, takový závěr je pro umístění stavby dostatečný, jelikož skutečné konstrukční řešení založení s ohledem na podloží a vliv záměru na statiku okolních staveb je otázkou až navazujícího stavebního řízení.

47. Žalobce v podané žalobě uvedl, že zpracovatel posudku pravděpodobně nevěděl, že se pod částí základů domu č. p. XN objevila při jeho rekonstrukci kaverna. Soud opakuje, že v rámci průzkumu zpracovatel nevycházel pouze z historických dokumentů, ale provedl tři průzkumné sondy. S přihlédnutím k výše uvedené nutné míře průzkumu v rámci územního řízení (postačí posouzení, že založení záměru není vyloučeno), je dle soudu rozumné předpokládat, že byla-li by tvrzená kaverna geologicky významná natolik, aby bylo založení záměru zcela vyloučeno, zpracovatel by ji třemi průzkumnými sondami objevil. Žalobce ostatně spojuje v posudku opomenutou kavernu v souvislosti s § 41 pražských stavebních předpisů a jejím vlivem na statiku okolních staveb. Jak bylo uvedeno, posouzení vlivu záměru na statiku okolních staveb se však provádí až v navazujícím stavebním řízení.

48. Žalobce posledně namítá, že dle jeho názoru nebyly tři průzkumné sondy dostatečné. Toto tvrzení je nicméně toliko subjektivním (laickým) názorem žalobce, který bez dalšího nemůže konkurovat odbornému názoru autora inženýrskogeologického průzkumu (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2025, č. j. 4 As 405/2023-43, bod [71]). III. 5 Upuštění od ohledání na místě 49. Žalobce namítá, že stavební úřad ve smyslu § 112 odst. 2 stavebního zákona upustil od ohledání na místě a ústního jednání, aniž by toto své rozhodnutí odůvodnil. Dle žalobce nebyly pro upuštění od ohledání splněny zákonné podmínky, jelikož stavební prostor nemůže být stavebnímu úřadu znám, protože se jedná o uzavřený vnitřní trakt řadových domů, který není přístupný veřejnosti. Stavebnímu úřadu tak nemůže být znám technický stav traktu a nemůže mu být znám skutečný stav ani z podkladů řízení, proto projektová dokumentace je vypracována na historických plánech domu stavebníka a na nevyhovujícím geologickém průzkumu.

50. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že touto námitkou se již zabýval. V posuzované věci byly naplněny zákonné podmínky pro upuštění od místního šetření. Provedení místního šetření je zpravidla účelné tehdy, je-li třeba na místě prověřit určité pochybnosti v dokumentaci. Takové pochybnosti však v předložené dokumentaci nebyly.

51. Podle § 112 odst. 2 stavebního zákona platí, že od ohledání na místě, popřípadě i od ústního jednání může stavební úřad upustit, jsou-li mu dobře známy poměry staveniště a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení navrhované stavby a stanovení podmínek k jejímu provádění. Toto ustanovení navazuje na § 112 odst. 1 stavebního zákona, dle kterého platí, že stavební úřad oznámí účastníkům řízení, kteří jsou mu známi, a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné.

52. Je nutné uvést, že žalobcem použité ustanovení na posuzovanou věc nedopadá, jelikož se týká stavebního řízení, nikoliv územního řízení. V rámci územního řízení má být sice rovněž provedeno ohledání na místě (místní šetření), zákonné podmínky pro upuštění od tohoto ohledání jsou však pro územní řízení odlišné od podmínek pro upuštění v případě stavebního řízení.

53. Podle § 87 odst. 1 stavebního zákona platí, že stavební úřad oznámí zahájení územního řízení a k projednání žádosti nařídí ústní jednání, a je-li to účelné, spojí jej s ohledáním na místě […] Stavební úřad může upustit od ústního jednání, jsou-li mu dobře známy poměry v území a žádost poskytuje dostatečný podklad pro posouzení záměru.

54. Hlavní rozdíl mezi oběma ustanoveními je, že v případě stavebního řízení je pro upuštění od ohledání na místě nutná znalost poměrů na staveništi, v případě územního řízení je nutná znalost poměrů v území. Pro územní řízení tak není nutné znát poměry na staveništi, proto není podstatné tvrzení žalobce, že stavebnímu úřadu nemůže být znám stavební prostor, jelikož se jedná o uzavřený vnitroblok. Žalobce přitom netvrdí, že stavebnímu úřadu nejsou známy poměry v území.

55. Žalobce rovněž namítá, že stavební úřad upuštění od ohledání na místě neodůvodnil. Správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada znamená, že řízení představuje jeden celek až do vydání rozhodnutí a pojímá se dohromady (ve svém komplexu). Jako jeden celek jsou vnímána též všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39). Je tak dostatečné, zabýval-li se žalovaný ve svém rozhodnutí naplněním podmínek pro upuštění od ohledání na místě. To žalovaný učinil na str. 11 a 17 svého rozhodnutí. III. 6 Výjimka z počtu parkovacích stání 56. Žalobce namítá, že doprava v klidu je řešena pouze jedním parkovacím stáním a dvě stání mají být zajištěny formou pronájmu. Tento nájem však může skončit, tudíž ubytovna bude disponovat pouze jedním parkovacím stáním. V řízení bylo vydáno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9 ze dne 8. 1. 2024, č. j. MCP09/006469/2024/OVUR/JR, kterým byla povolena výjimka z povinnosti dodržet minimální počet potřebných tří parkovacích státní na jedno parkovací státní. S tímto rozhodnutím žalobce nesouhlasí, jelikož již aktuálně je počet parkovacích míst velice omezený a postavením záměru dojde k tomu, že v lokalitě nebude až pro deset vozidel zajištěna parkovací nebo odstavná plocha. Výjimka udělená stavebníkovi vybočuje z rovného přístupu ke stavebníkům obecně. Je nepochybné, že taková výjimka by nemohla být udělena pro případné další záměry v dané lokalitě. Při udělování výjimky musí být dle § 169 odst. 2 poslední věta stavebního zákona dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu, což však nebylo naplněno.

57. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že k počtu parkovacích míst byla udělena výjimka, která je v souladu s § 83 pražských stavebních předpisů, které umožňují výjimky z požadavků na počet parkovacích stání (§ 32 pražských stavebních předpisů). Rozhodnutí o povolení výjimky bylo přezkoumáno žalovaným, který nezjistil důvody pro zahájení přezkumného řízení. Výjimka byla udělena pro dvě parkovací stání, která však stavebník zajistil na cizím pozemku v docházkové vzdálenosti.

58. Soud poznamenává, že k záměru by měly být podle způsobu výpočtu uvedeném v § 32 pražských stavebních předpisů zřízena tři parkovací stání. Z tohoto pravidla je možné stanovit výjimku podle § 169 odst. 2 stavebního zákona ve spojení s § 83 pražských stavebních předpisů. To se v posuzované stalo již zmíněným rozhodnutím ze dne 8. 1. 2024, kterým bylo povoleno umístit pouze jedno parkovací stání. Žalobce v podané žalobě rozporuje právě toto rozhodnutí o povolení výjimky.

59. Městský soud se nejdříve zabýval otázkou, zda žalobce v podané žalobě vůbec může rozporovat rozhodnutí o povolení výjimky, když jej nenapadnul odvoláním. K takové situaci se vyjadřoval Nejvyšší správní soud nejdříve ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2023, č. j. 9 As 149/2023-139, a následně ve svém rozsudku ze dne 26. 2. 2025, č. j. 10 As 25/2024-95. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pro to, aby v řízení o žalobě proti „hlavnímu“ rozhodnutí byly přípustné námitky proti rozhodnutí o výjimce, nenapadl-li žalobce rozhodnutí o výjimce odvoláním, muselo by jeho odvolání být subjektivně nepřípustné (viz bod [82] citovaného rozsudku kasačního soudu sp. zn. 10 As 25/2024). Jinými slovy, pro přípustnost vznesené námitky by odvolání proti rozhodnutí o výjimce musel odvolací správní orgán posoudit jako nepřípustné. To v posuzované věci nastalo. Ze sdělení žalovaného ze dne 24. 9. 2024, č. j. MHMP 1805010/2024, kterým žalovaný reagoval na podnět k zahájení přezkumného řízení o rozhodnutí o výjimce, plyne, že žalovaný jakožto orgán, jež by rozhodoval o odvolání proti rozhodnutí o povolení výjimky, byl názoru, že vlastníky přilehlých nemovitostí nepovažuje za účastníky řízení o výjimce (str. 3, třetí odstavec). I kdyby tak žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o výjimce, se svým odvoláním by nebyl úspěšný, proto není nutné trvat na vyčerpání opravných prostředků proti danému rozhodnutí. Soud je tak oprávněn zabývat se vznesenou žalobní námitkou.

60. Žalobce primárně namítá, že nebylo dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu, jelikož smluvená parkovací stání nejsou trvalého charakteru. Tento požadavek při povolování výjimky plyne z poslední věty § 169 odst. 2 stavebního zákonu, dle které platí, že řešením podle povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

61. Účelem pravidla stanoveného v § 32 pražských stavebních předpisů je zajištění dostatečné kapacity na parkování s ohledem na vznikající výstavbu. Počet parkovacích stání se vypočítává podle součtu hrubých podlažních ploch. Zjednodušeně řečeno, čím rozsáhlejší záměr, tím vyšší nutnost zajištění parkovacího stání.

62. Úřad městské části Praha 9 ve svém rozhodnutí o povolení výjimky uvedl, že na stavebním pozemku není s ohledem na prostorové možnosti možné umístit všechna požadovaná parkovací stání, proto stavebník smluvně zajistil parkovací stání v docházkové vzdálenosti 155 metrů. Jedná se o povolenou vzdálenost (do 300 metrů). Tato dvě parkovací stání nejsou čerpána z parkovacích stání potřebných pro dopravu v klidu nebytového objektu č. 63 a jedná se o volnou rezervu. Úřad městské části Praha 9 tak dospěl k závěru, že bude dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.

63. Nejvyšší správní soud se výjimkou z nutnosti zajištění potřebných parkovacích míst již zabýval. V rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 10 As 224/2018-56, kasační soud uvedl, že „zákon ani žádný prováděcí předpisy nevyžadují jednotu pozemku stavby a pozemku, na němž budou zřízena parkovací místa. Nevyžadují ani to, aby stavebník vlastnil jak pozemek stavby, tak pozemek, který bude užíván k parkování. Právní předpisy nekladou ani žádné podmínky formy, jakou je třeba zabezpečit parkovací stání. V souladu s ústavní zásadou co není zakázáno, je dovoleno (čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) je proto zcela v pořádku, pokud stavebník zajistil dostatečný počet parkovacích míst skrze dvoustranné právní ujednání – nájemní smlouvu. Na základě nájemní smlouvy tedy stavebník může zřídit užívací právo k pozemkům (tzn. parkovací stání) i jiným osobám (konkrétněji vlastníkům bytových jednotek, které mají vzniknout v rámci přestavby sporného domu). Nájemní smlouva je dostatečně silným titulem k prokázání práva užívat pozemek jiného k určitému účelu. Zřízení věcného práva (služebnosti) užívání určitého pozemku k parkování by sice bylo ještě silnějším právním titulem (s účinky věcného práva, tedy erga omnes), tento stěžovatelův požadavek však nemá oporu v žádném právním předpise. Stěžovatelovy úvahy o možné změně, resp. ukončení nájemní smlouvy jsou hypotetické. Pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby je totiž rozhodující skutkový a právní stav v době rozhodování stavebního úřadu, resp. žalovaného. Přitom v tomto případě k rozhodnému datu nevyvstaly žádné náznaky o změně či ukončení nájemní smlouvy.“ S odkazem na tento rozsudek Nejvyšší správní soud v navazujícím rozsudku ze dne 14. 10. 2024, č. j. 7 As 157/2024-51, uvedl, že „k zajištění parkovacího stání může (a má, pokud to není jinak možné) docházet všemi dostupnými způsoby.“ Kasační soud tak dospěl k závěru, že nájemní smlouva je zcela legitimní způsob, jak zajistit potřebné parkovací stání.

64. V nyní posuzované věci sice žalobce nepředložil nájemní smlouvu na dobu neurčitou jako v případě výše posuzované věci Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 As 224/2018, to však není odlišnost významná. V případě nájemní smlouvy na dobu určitou i neurčitou je možné oboustrannou dohodou nájemní smlouvu ukončit. Žalobcem předložená nájemní smlouva měla roční platnost od 1. 10. 2023 do 30. 9. 2024. Prvostupňové rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno dne 8. 4. 2024. Druhostupňové rozhodnutí žalovaného bylo sice vydáno až po uplynutí této doby platnosti dne 23. 7. 2025, avšak v nájemní smlouvě je stanoveno, že doba platnosti nájemní smlouvy se automaticky prodlužuje vždy o jeden rok dokud některá ze stran neoznámí druhé smluvní straně nejpozději tři měsíce před koncem aktuální doby nájmu, že nemá zájem na dalším trvání nájmu. V nyní posuzované věci z ničeho neplyne, že by některá ze smluvních stran takový projev vůle učinila. Obdobně, jak to popsal kasační soud ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 10 As 224/2018, i v nyní posuzované věci žalobce pouze hypoteticky namítá, že dojde k ukončení nájemní smlouvy.

65. Soud rovněž dodává, že rozhodnutí o povolení výjimky podléhá správnímu uvážení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 5 As 94/2013-23). Samotné správní uvážení přitom soudy přezkoumávají pouze z toho hlediska, zda správní orgán nepřekročil meze svého správního uvážení či je nezneužil. Míra volnosti správního orgánu při rozhodování na základě správního uvážení je tedy limitována především zákazem libovůle (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS).

66. Soud uzavírá, že povolení výjimky z povinnosti zajistit potřebná parkovací místa s ohledem na smluvní zajištění těchto potřebných parkovacích míst je v souladu s judikaturou správních soudů. Městský soud je rovněž názoru, že Úřad městské části Praha 9 ve svém rozhodnutí zjevně nevybočil z limitů správního uvážení ani své správní uvážení nezneužil. Námitka žalobce je tak nedůvodná.

67. Namítal-li žalobce, že povolením stavebního záměru nebudou až pro deset vozidel zajištěna parkovací místa, soud opakuje, že dle pražských stavebních předpisů měly být zajištěny pro záměr žalobce tři parkovací místa, nikoliv deset. Žalobce přitom ve své žalobě tento výpočet nerozporuje. Tvrzení o potřebnosti zajistit deset parkovacích míst tak nevychází z platných pražských stavebních předpisů.

68. Žalobce rovněž v rámci této námitky namítal, že výjimka vybočuje z rovného přístupu ke stavebníkům, jelikož výjimka nemůže být udělena pro každý záměr v dané lokalitě. S tímto soud souhlasí. To je však podstata výjimky z pravidla. Byla-li by zajištěna výjimka pro každý stavební záměr, nejednalo-li by se o výjimku z pravidla, ale o samotné pravidlo. III. 7 Platnost stanovisek 69. Žalobce namítal, že žalovaný rezignoval na přezkoumání platnosti stanovisek dotčených orgánů. Řízení bylo zahájeno před více než čtyřmi lety žádostí ze dne 27. 1. 2021. Podle § 96b odst. 5 stavebního zákona závazné stanovisko orgánu územního plánování platí 2 roky ode dne jeho vydání. Dotčené orgány delší doby platnosti svých závazných stanovisek nestanovily a nová závazná stanoviska nebyla doložena. Žalobce však vzápětí v žalobě uvedl, že některá stanoviska a vyjádření byla doplněna, avšak územní rozhodnutí bylo založeno jen na již neplatných stanoviscích. Žalobce v žalobě vyjmenoval některá stanoviska, kterých se tato vada týká. Dle žalobce žalovaný porušil tímto postupem § 94x odst. 1 stavebního zákona. Žalovaný se tou námitkou nezabýval.

70. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že orgán územního plánování vydal dne 1. 12. 2023 nové závazné stanovisko, proto platnost tohoto stanoviska neskončila v době vydání rozhodnutí. Ustanovení § 96b stavebního zákona se týká pouze stanovení platnosti doby závazného stanoviska orgánu územního plánování, nikoliv jiných stanovisek. Jiná závazná stanoviska ani jiná vyjádření tak platnosti nepozbyla, jelikož dotčené orgány a subjekty nestanovily podmínky doby platnosti. Stavebník v průběhu řízení doplnil nová stanoviska a vyjádření, zejména vlastníků sítí v daném místě. Dle žalovaného je stavební záměr v souladu s § 90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. Žalobce obdobnou námitku ve správním řízení neuplatnil, proto bylo věcí jiných odvolatelů, aby na toto upozornily.

71. Ministerstvo pro místní rozvoj ve svém vyjádření k podané žalobě uvedlo, že u závazného stanoviska orgánu územního plánování není potřeba ve smyslu § 96b odst. 7 stavebního zákona prodlužovat jeho platnost po celou dobu územního či společného řízení, bylo-li do dvou let od jeho vydání (v době jeho platnosti) požádáno o vydání územního rozhodnutí či společného povolení, pro něž je závazným podkladem.

72. Ustanovení § 96b stavebního zákona stanoví pravidla pro závazné stanovisko orgánu územního plánování. Podle § 96b odst. 5 stavebního zákona platí, že závazné stanovisko platí 2 roky ode dne vydání, nestanoví-li orgán územního plánování v odůvodněných případech lhůtu delší, nejdéle však 3 roky. Podle § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona je možné vydat územní rozhodnutí i po době platnosti závazného stanoviska orgánu územního plánování, byla-li podána žádost o vydání územního rozhodnutí v době platnosti tohoto závazného stanoviska a územní rozhodnutí následně nabylo platnosti (více viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2026, č. j. 21 As 14/2026-29).

73. Ve správním řízení bylo vydáno závazné stanovisko orgánu územního plánování dne 11. 11. 2020, č. j. MHMP 1499715/2020. Následně bylo vydáno nové závazné stanovisko orgánu územního plánování dne 1. 12. 2023, č. j. MHMP 2459694/2023. S ohledem na § 96b odst. 5 stavebního zákona byla platnost nově vydaného závazného stanoviska až do 1. 12. 2025. Územní rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno 8. 4. 2024 a rozhodnutí žalovaného o odvolání dne 23. 7. 2025. Obě rozhodnutí tak byla vydána v době platnosti nově vydaného závazného stanoviska, a to i bez ohledu na výše zmiňovaný § 96b odst. 7 písm. a) stavebního zákona.

74. Není rovněž pravda, že by rozhodnutí správních orgánů byla založena pouze na neplatném závazném stanovisku orgánu územního plánování ze dne 11. 11. 2020. Stavební úřad ve svém rozhodnutí např. na str. 15 ve vypořádání námitek 10) a 12) uvedl, že tomuto starému závaznému stanovisku uplynula platnost, proto bylo vydáno nové závazné stanovisko ze dne 1. 12. 2023. Toto nové závazné stanovisko je zařazeno i mezi nově doložené podklady na str.

21. Na str. 25 je uvedeno, že stavba je v souladu s novým závazným stanoviskem ze dne 1. 12. 2023. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 3 uvedl, že nové závazné stanovisko ze dne 1. 12. 2023 vychází z předchozího ze dne 11. 11. 2020. Je tak zjevné, že správní orgány si byly vědomy existence nového závazného stanoviska.

75. Soud na tomto místě předesílá, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek kasačního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011-95, nebo ze dne 6. 10. 2015, č. j. 6 Afs 9/2015-31).

76. Žalobce v podané námitce uvedl, že „příkladmo“ uvádí některá stanoviska, jichž se vada týká. Jak bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto rozsudku, soud není oprávněn za žalobce domýšlet argumentaci a dohledávat tak vady, jichž se správní orgán dopustil. Soud tak přezkoumá platnost pouze těch stanovisek, které žalobce přímo jmenoval, a nikoliv i jiných, což žalobce pravděpodobně zamýšlel použitím slova „příkladmo“. Žalobce rovněž v podané žalobě dovozoval neplatnost vyjmenovaných stanovisek a vyjádření z § 96b stavebního zákona, který stanoví pravidla pro závazné stanovisko orgánu územního plánování. Toto ustanovení nestanoví dobu platnosti pro závazná stanoviska jiných dotčených orgánů nebo dokonce prostá vyjádření či stanoviska (nikoliv závazná). Toto žalobce přehlíží.

77. Žalobce rozporuje platnost těchto závazných stanovisek: - Úřadu městské části Praha 9, odboru životního prostředí, ze dne 18. 12. 2020, č. j. MCP09/207709/2020; - Úřadu městské části Praha 9, odboru životního prostředí, ze dne 18. 1. 2021, č. j. MCP09/162676/2020; - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru bezpečnosti, ze dne 30. 10. 2020, č. j. MHMP 1666669/2020 - Policie České republiky ze dne 30. 9. 2020, č.j. KRPA-253323-1/ČJ-2020-0000DŽ; - Hasičského záchranného sboru hl. m. Prahy ze dne 11. 12. 2020, č.j. HSAA-16451- 3/2020; - Hygienické stanice hl. m. Prahy ze dne 09. 12. 2020, č. j. HSHMP 61692/2020.

78. Žalobce rovněž rozporoval platnost těchto stanovisek či vyjádření: - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 27. 10. 2020, č. j. MHMP 1650226/2020; - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru pozemních komunikací a drah, ze dne 14. 10. 2020, č. j. MHMP-1573721/2020/O4/Šv; - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru ochrany prostředí, ze dne 23. 3. 2021, č. j. MHMP 355907/2021; - Magistrátu hlavního města Prahy, odboru památkové péče, ze dne 25. 11. 2020, č. j. MHMP 1795592/2020; - Úřadu městské části Praha 9, odboru životního prostředí, ze dne 7. 4. 2021, č. j. MCP09/025736/2021; - TSK hl. m. Prahy, a.s., ze dne 20. 10. 2020, č. j. TSK/42926/20/1109/Me.

79. Soud přezkoumal, že žádné z těchto závazných stanovisek, prostých stanovisek či vyjádření nemá ve svém textu omezenou dobu platnosti. To ostatně ani žalobce netvrdí, když neplatnost dovozuje pouze z § 96b odst. 5 stavebního zákona, který na ně však nedopadá (jak soud uvedl výše).

80. Žalobce rovněž namítal, že správní orgány postupovaly v rozporu s § 94x odst. 1 stavebního zákona. Toto ustanovení se na posuzovanou věc vůbec nevztahuje, jelikož se týká společného územního a stavebního řízení a nikoliv pouze územního řízení, jež je předmětem nyní přezkoumávaného řízení. I kdyby však žalobce použil správné ustanovení [§ 90 odst. 1 písm. c) stavebního zákona], jak bylo uvedeno, namítaná závazná stanoviska a vyjádření nepozbyla platnosti, proto je i tato dílčí námitka nedůvodná.

81. Žalobce namítal, že se žalovaný s uvedenými námitkami nezabýval, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce však tuto námitku ve svém odvolání ze dne 30. 5. 2024 nevznesl. Tuto námitku nevznesl ani ve svém vyjádření k odvolání ostatních odvolatelů ze dne 25. 6. 2024. Jak již bylo uvedeno výše (body [12] až [15] tohoto rozsudku), žalobce se nemůže stavět do role obecného ochránce zákonnosti. Nemůže se tak domáhat zrušení žalovaného rozhodnutí z toho důvodu, že žalovaný nevypořádal námitku jiné osoby, tedy námitku, kterou žalobce nevznesl.

82. Soud pro úplnost uvádí, že si je vědom § 75 odst. 2 s. ř. s., které stanoví, že byl-li závazným podkladem přezkoumávaného rozhodnutí jiný úkon správního orgánu, přezkoumá soud k žalobní námitce také jeho zákonnost, není-li jím sám vázán. Před rozhodnutím o námitce soud umožní správnímu orgánu, o jehož úkon jde, aby se k námitce vyjádřil. Soud nezaslal žalobu dotčeným orgánům uvedeným v bodě [77] tohoto rozsudku, jelikož žalobní argumentace nesměřovala proti obsahu a správnosti těchto závazných stanovisek, ale proti zákonnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jež mělo být vydáno na základě neplatných závazných stanovisek. Seznal-li by soud tuto žalobní námitku důvodnou, nemohl by zrušit i daná závazná stanoviska, jelikož tato by z důvodu uplynutí jejich platnosti nezákonná být nemohla. III. 8 Námitka nepřezkoumatelnosti 83. Žalobce namítá, že územní rozhodnutí i rozhodnutí žalovaného jsou nepřezkoumatelná, jelikož se správní orgány nedostatečně zabývaly jeho vznesenými námitkami. Dle žalobce obě rozhodnutí správních orgánů neobsahují odůvodnění k většině závěrů a právních předpisů a neobsahují srozumitelné vysvětlení důvodů.

84. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k této žalobní námitce uvedl, že se dostatečně zabýval námitkami uplatněnými v řízení. Žalobce nespecifikuje, které námitky dle něj nebyly řádně vypořádány, není tak možné jeho námitku přezkoumat.

85. Jak již soud uvedl výše v bodě [75] tohoto rozsudku, obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Námitky žalobce jsou zcela obecné. Žalobce nijak nekonkretizuje, jaké jeho vznesené námitky správní orgány opomenuly. Městský soud proto pouze v obecné míře odpovídající obecnosti vznesené námitky přezkoumal rozhodnutí napadené žalobou i územní rozhodnutí stavebního úřadu a neshledal je nepřezkoumatelné. Rozhodnutí obou stupňů správních orgánů jsou dostatečně zdůvodněné a úvahy v nich jsou logické. Bez bližšího zdůvodnění, v čem žalobce spatřuje vady nepřezkoumatelnosti, nemůže soud z pohledu této vady více napadené rozhodnutí přezkoumat. Ke konkrétním námitkám nepřezkoumatelnosti, které žalobce uplatnil v rámci jiných žalobních námitek se soud již vyjádřil v odpovídajících podkapitolách tohoto rozsudku.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

86. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

87. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

88. Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil plnění žádné povinnosti, proto dle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2025 (čl. XI bod 2 zákona 314/2025 Sb.) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 13. 5. 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.