5 A 97/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Kateřiny Kozákové a Mgr. Ondřeje Hrabce ve věci žalobkyně: ŽITNÁ FUTURUM, s.r.o., IČO: 63250641 se sídlem Mnichská 215, Netolice zastoupená Mgr. Pavlem Slabým, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí Vršovická 1442/65, Praha 10 – Vršovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2025, č. j. MZP/2025/210/2181, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát České Budějovice (dále „prvostupňový správní orgán“) ze dne 28. 3. 2025, sp. zn. ZN/ČIŽP/42/3168/2024, byla žalobkyně shledána vinnou ze spáchání přestupku dle § 125a odst. 1 písm. n) zákona č. 254/2001 Sb., zákon o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), za který jí byla dle § 125a odst. 2 písm. e) vodního zákona uložena pokuta ve výši 280 000 Kč. Žalobkyně se přestupku dopustila tím, že  deponovala minimálně v období 4.-10. 12. 2024 na pozemku p. č. XA v k. ú. X1 (na orné půdě) hnůj ve velkém množství (na cca 3,4 ha byla umístěna souvislá vrstva hnoje o mocnosti v rozmezí cca 10-40 cm) a hnůj nezapravila do půdy v zákonné době 48 hodin (dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 377/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2025) a vzhledem ke klimatickým podmínkám a době, po kterou se hnůj na pozemku nacházel, došlo k zasakování hnojůvky do vod podzemních, a tedy neučinila přiměřená opatření, aby hnojůvka nevnikla do vod podzemních a neohrozila tak jejich prostředí,  deponovala minimálně v období 4.-10. 12. 2024 hnůj na pozemku p. č. XB v k. ú. X2 na nezajištěné ploše o výměře cca 0,4 ha v souvislé vrstvě do výšky cca 70 cm a vznikající hnojůvka odtékala po přilehlém poli (pozemek p. č. XC v k. ú. X2) a do blízké suché stoky (pozemek p. č. XD v k. ú. X2), a tedy neučinila přiměřená opatření, aby hnojůvka nevnikla do vod podzemních a neohrozila tak jejich prostředí,  na původní deponii hnoje, tj. na pozemku p. č. XE v k. ú. X1, kde se stále nachází významné množství hnoje, nezajistila dostatečně kapacitní jímku či četnost vývozů vznikající hnojůvky, která dne 9. 12. 2024 volně odtékala na přilehlou pastvinu též na pozemku p. č. XE v k. ú. X1, kde se zasakovala do půdy, a tedy neučinila přiměřená opatření, aby hnojůvka nevnikla do vod podzemních a neohrozila tak jejich prostředí.

2. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil.

3. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobkyně nakládala s hnojem, který je závadnou látkou, a neučinila přitom přiměřená opatření zabraňující vniknutí závadné látky do podzemních vod, čímž tato závadná látka ohrozila prostředí podzemních vod. Takovéto ohrožení podzemních vod pak stačí k tomu, aby byl spáchán přestupek uvedený v rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, když tento přestupek je svou povahou přestupkem ohrožujícím. Vzhledem k tomu, že nelze spolehlivě prokázat samotné znečištění podzemních vod žalobkyní, nebyly vzorky poukazující na znečištění při rozhodování žalovaného o přestupku brány v potaz. S ohledem na množství a charakter závadných látek, na způsob spáchání přestupku a na dobu protiprávního jednání je výše pokuty přiměřená.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

4. Žalobkyně v podané žalobě namítá, že skutková zjištění nemají podklad v provedeném dokazování. Žalobkyně vyjádřila nesouhlas s kontrolním zjištěním ohledně mocnosti vrstvy materiálu nacházejícím se na jejích pozemcích, když mocnost vrstvy měla být prvostupňovým správním orgánem určena matematicky chybně. Stejně tak nebyl proveden chemický rozbor deponovaného materiálu, který byl na pozemku žalobkyně deponován desítky let a prošel řadou biologických a chemických procesů. Nelze tak vyloučit, že daný materiál v nesprávně zjištěné mocnosti vrstvy nebyl vůbec způsobilý podzemní či povrchové vody ohrozit. Žalobkyně rovněž poukazuje na možnost kontaminace podzemních vod vlivem činnosti probíhající na sousedících pozemcích, konkrétně na chov skotu, a na vliv deštivého počasí, což společně mohlo způsobit zrychlené vyplavování chemických látek obsažených v čerstvých výkalech skotu, přičemž tyto látky byly následně zjištěny rozborem v odebraných vzorcích vody. Stejně tak nebylo prokázáno, že meliorační síť skutečně funguje tak, jak je zakreslena, nelze tedy spolehlivě stanovit, že v místě odběru vzorku prokazujícího znečištění se nachází voda výlučně z pozemku žalobkyně. Na základě těchto nesprávných skutkových zjištění dospěl žalovaný k rozhodnutí o vině za přestupek.

5. K výše uvedenému navrhla žalobkyně ve správním řízení provést důkaz odborným vyjádřením k posouzení chemického a biologického složení materiálu, jeho vlastnostem a interpretaci odebraných vzorků dle protokolu o zkoušce, včetně vyhodnocení škodlivosti pro životní prostředí, zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o teplotách a úhrnu srážek v dané lokalitě ve dnech 4.-10. 12. 2024, zdokumentováním skutečné funkčnosti meliorační sítě v dané lokalitě a jejích odtokových poměrů, zdokumentováním odtokových poměrů (zjištění kam odtéká povrchová voda) pozemků sousedících s pozemkem p. č. XA, zjištěním činností prováděných na těchto pozemcích, zjištěním napojení těchto pozemků na meliorační síť a zhodnocením potencionálu znečištění melioračních vod s původem na těchto sousedních pozemcích. Bez provedení žalobkyní navrhovaných důkazů nebyl rozsah dokazování dostatečný, hodnocení důkazů zároveň odporuje zákonným požadavkům. Z těchto důvodů došlo k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces.

6. Žalobkyně dále nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný a vymykající se běžné praxi. Pro správné určení výměry trestu by musela být spolehlivě prokázána míra znečištění povrchových či podzemních vod, stejně jako množství a povaha deponovaného materiálu.

7. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že skutečnost, že deponovaný materiál byl hnojem, nikoli neškodným humusem, vyplývá z vizuálního zjištění na místě následně zachyceného na fotografiích ukazujících nesourodý materiál s nezpracovanými zbytky živočišného původu. Žalovaný dále poukazuje na rozpor ve tvrzeních žalobkyně, kdy ta na jedné straně tvrdí, že se nejednalo o závadnou látku, na druhé straně se omlouvá za jeho nevčasné zapracování do půdy. Za podstatné považuje poukázat na dřívější rozhodnutí žalovaného v jiné věci ukládající žalobkyni mj. povinnost likvidace nevhodně uskladněného hnoje. Žalobkyně si tedy musela být vědoma povahy deponovaného materiálu a nevhodnosti jeho skladování. Stanovení zcela přesného množství hnoje na pozemcích žalobkyně či mocnosti jeho vrstvy není pro vyřčení viny podstatné.

8. Námitka žalobkyně ohledně kontaminace meliorační sítě není případná, když odpovědnost za spáchaný přestupek je odpovědností objektivní. Existence jiných potenciálních zdrojů znečištění tak žalobkyni nezbavuje odpovědnosti za ohrožení povrchových či podzemních vod neučiněním přiměřených opatření. Kvalita meliorační vody před návozem materiálu žalobkyní zjišťována být nemohla, funkčnost meliorační sítě byla zjišťována standardními mapovými podklady a odběrem vzorku vody z meliorační šachty nacházející se pod pozemkem žalobkyně.

9. Žalovaný dále poukazuje na povahu přestupku zakotveného v § 125a odst. 1 písm. n) vodního zákona, kdy tento je přestupkem ohrožovacím. Vzhledem k tomu, že žalobkyni je vytýkáno ohrožení prostředí podzemních vod, nikoli jejich znečištění, jsou v podstatě výsledky rozboru odebraných vzorků nepodstatné. Rozhodující je pouze ohrožení povrchových či podzemních vod, jež se v oblasti jednoznačně nacházely, nepřijetím přiměřených opatření, která by ohrožení vod zabránila.

10. Prvostupňový správní orgán vyhodnotil, že žalobkyní navržené důkazy nejsou pro další prokázání skutkového stavu potřebné, a z toho důvodu se rozhodl je neprovádět. Žalovaný se s názorem prvostupňového správního orgánu ztotožnil.

11. Výše pokuty pak byla stanovena výrazně pod horní hranicí zákonné sazby, přičemž při stanovení její výše byla zvážena závažnost přestupku spočívající v množství deponované závadné látky, územní rozsah nezákonného jednání, dřívější obdobné nezákonné jednání žalobkyně, celkové systematické zanedbávání zákonných povinností žalobkyně a majetkové poměry žalobkyně.

III. Posouzení žaloby

12. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného a shledal, že žaloba není důvodná. O věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem žalobkyně i žalovaný vyjádřili souhlas, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyně sice navrhla provedení důkazů, avšak to samo o sobě neznamená nesouhlas s rozhodnutím o věci bez nařízení jednání (usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 2. 2016, č. j. 7 As 93/2014-48, č. 3380/2016 Sb. NSS). Žalobkyně konečně navrhla provedení důkazu správním spisem. K tomu městský soud uvádí, že správním spisem se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS). K ostatním důkazům navrženým žalobcem se městský soud postupně vyjadřuje dále v rozsudku.

13. Dle § 39 odst. 1 vodního zákona jsou závadné látky takové látky, které nejsou odpadními ani důlními vodami a které mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod (dále jen „závadné látky“). Každý, kdo zachází se závadnými látkami, je povinen učinit přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod a neohrozily jejich prostředí.

14. Dle § 125a odst. 1 písm. n) vodního zákona se právnická nebo fyzická podnikající osoba dopustí přestupku tím, že v rozporu s § 39 odst. 1 neučiní při zacházení se závadnými látkami přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod, a ohrozí tak jejich prostředí. Dle odst. 2 písm. e) stejného ustanovení lze za tento přestupek uložit pokutu ve výši až 1 000 000 Kč.

15. Městský soud k námitce žalobkyně ohledně nesprávně zjištěného skutkového stavu uvádí, že ze správního spisu vyplývají následující skutečnosti.

16. Prvostupňový správní orgán na základě podnětu provedl ve dnech 8. 12. 2024 a 9. 12. 2024 úkony předcházející kontrole (inspekční šetření) a dne 11. 12. 2024 o nich vyhotovil záznam. Ze záznamu o úkonech předcházejících kontrole vyplývá, že na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 ve vlastnictví žalobkyně se nacházelo hnojiště. Pod hnojištěm byla zhotovena nepropustná jímka k zajištění hnojůvky, ta však byla v době inspekčního šetření zaplněna a odtékala přes okraj na přilehlé pozemky. Část hnoje z tohoto hnojiště byla aplikována na pozemek p. č. XA v k. ú. X1 ve vlastnictví žalobkyně, na tomto pozemku byla zjištěna souvislá vrstva rozvezeného hnoje v mocnosti 10-40 cm na ploše cca 3,4 ha. Pozemek nebyl nijak upraven. Pod uvedeným pozemkem v meliorační šachtě, kde byla zjištěna znečištěná voda, byl odebrán vzorek vody č.

1. Kontrole byl podroben rybník u obce X na pozemku p. č. XF v k. ú. X1, do kterého se meliorační stoka vlévá. Od přítoku meliorační stoky byla voda znečištěná, proto byl z rybníka odebrán vzorek č.

2. Další část hnoje z hnojiště na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 byla v létě r. 2024 vyvezena rovněž na pozemek p. č. XB v k. ú. X2 ve vlastnictví žalobkyně, z jehož dolní části byl patrný odtok hnědě zbarvené vody. V navezeném materiálu se nacházely zchátralé balíky sena i se sítěmi či plastové obaly. Mocnost vrstvy na tomto pozemku činila na ploše cca 0,4 ha asi 70 cm. Z hnojiště na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 byla na výše uvedená místa odvezena asi 1/3 materiálu. Při inspekčním šetření byly pořízeny fotografie zachycující pozemek p. č. XA v k. ú. X1 včetně naměřené mocnosti vrstvy, přítok k rybníku u obce X na pozemku p. č. XF v k. ú. X1, hnojiště na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 a pozemek p. č. XB v k. ú. X2, které jsou přílohou záznamu o úkonech předcházejících kontrole. Součástí přílohy jsou rovněž mapy zobrazující výše uvedené pozemky a místa odběru vzorků. Rozbor vzorku č. 1 a vzorku č. 2 ukázal přítomnost vyššího obsahu dusíkatých látek. O rozboru těchto vzorků byl dne 18. 12. 2024 vyhotoven protokol.

17. Hnojiště na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 bylo předmětem šetření prvostupňového správního orgánu v jiné věci již v březnu r. 2024. Žalobkyni bylo rozhodnutím ze dne 3. 9. 2024, č. j. ČIŽP/42/2024/2720 uloženo opatření k nápravě k odstranění nedostatků a jejich příčin při nakládání se závadnou látkou – koňským hnojem na nezpevněné a nezabezpečené ploše tohoto pozemku, když nebyl zajištěn záchyt hnojůvky, která volně odtékala na přilehlé pastviny a v úseku cca 300 m zasakovala do půdy, která je na konci tohoto úseku meliorovaná. Uložená opatření k nápravě spočívala v zajištění zamezení volného odtékání hnojůvky a jejího zasakování na okolních pozemcích tím, že žalobkyně vyhloubí dostatečně kapacitní jímku pro záchyt hnojůvky a zabezpečí ji nepropustným materiálem, v provedení likvidace celého nevhodně uskladněného hnoje včetně separace a zákonné likvidace zbytků obalových folií a sítí z balíků sena, které se v hnoji nacházejí. K provedení uložených opatření k nápravě stanovil prvostupňový správní orgán žalobkyni lhůtu 6 měsíců. Rozhodnutí prvostupňového správního orgánu bylo potvrzeno žalovaným dne 3. 1. 2025, č. j. MZP/2025/210/50. Žalobkyně dne 5. 12. 2024 vyvezla na pozemky část tohoto hnojiště, avšak ho řádně nezapravila do půdy do 48 hodin, jak jí ukládá § 7 odst. 3 vyhlášky č. 377/2013 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv, ve znění účinném do 31. 12. 2025, a to z důvodu deštivého počasí, ve kterém nelze orbu provést. K zapravení hnoje do půdy došlo až 10. 12. 2024.

18. Jednatelka žalobkyně Dkfm. Dr. Ch. G. byla dne 8. 12. 2024 telefonicky kontaktována a upozorněna na stav na pozemcích žalobkyně a přislíbila nápravu.

19. Zjištění vyplývající ze záznamu o úkonech předcházejících kontrole ze dne 11. 12. 2024 vedla k zahájení kontroly ze strany prvostupňového správního orgánu. Ta byla provedena dne 13. 12. 2024 za přítomnosti kontrolujících a dále jednatelky žalobkyně, Mgr. Pavla Slabého, právního zástupce žalobkyně, a P. S., asistenta jednatelky žalobkyně. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobkyně provedla opatření k zabránění úniku hnojůvky do podzemních vod odvozem hnoje či jeho zaoráním do půdy a provedla vyčištění od sítí z balíků a obalů od krmiv. Meliorační voda byla jak v meliorační stoce, tak na přítoku do rybníka čirá bez zjevných známek znečištění. Při kontrole byla pořízena fotodokumentace zobrazující pozemek p. č. XB v k. ú. X2, ze které je zjevné provedení úpravy povrchu pole. O kontrole byl v souladu s § 12 kontrolního řádu dne 18. 12. 2024 vyhotoven protokol, jehož součástí byla zjištění učiněná při úkonech předcházejících kontrole, na základě kterých prvostupňový správní orgán dospěl k tomu, že žalobkyně porušila povinnosti jí vyplývající z vodního zákona. Dle prvostupňového správního orgánu provedení opatření žalobkyní vedlo ke zlepšení či odstranění stavu znečištění zjištěného při kontrole, což zároveň ukazuje, že příčinou původního znečištění bylo právě nakládání žalobkyně se závadnými látkami. Stejnopis byl následně doručen žalobkyni. Žalobkyně podala proti kontrolním zjištěním námitky, kterými napadla objektivitu zjištění učiněných inspekčním šetřením, když nebyla těmto úkonům přítomna, dále napadla řádnost odběru a uchování vzorků.

20. Dne 13. 1. 2025 bylo s žalobkyní zahájeno řízení o přestupku, ve kterém měly být vyřešeny rovněž námitky proti kontrolním zjištěním. Z výpovědi jednatelky žalobkyně zachycené v protokolu o ústním jednání ze dne 26. 2. 2025 se podává, že jednatelka žalobkyně přiznává, že na pozemku p. č. XE v k. ú. X1 jednou něco přeteklo, což bylo dáno tím, že osoba, která měla odvážet deponovaný materiál, se ne vždy dostavila včas, a zároveň tím, že v období před kontrolou ze strany prvostupňového správního orgánu pršelo. Jednatelka rovněž k odtékající hnojůvce z pozemku p. č. XB v k. ú. X2 do blízké stoky uvedla, že množství materiálu, které se na pozemku skladovalo, bylo těžké odvézt hned, a ačkoliv skladování neprobíhalo v požadované formě, během dvou dní ho žalobkyně do požadované formy uvedla. Ohledně materiálu deponovaného na pozemku p. č. XA v k. ú. X1 jednatelka žalobkyně vypověděla, že se snažili chyby, kterých se předtím dopustili, co nejrychleji napravit, vyvézt materiál na pole a zapravit ho do půdy, zapravení však nebylo kvůli deštivému počasí možné a došlo k němu tak s několikadenním odstupem. Poté, co došlo k zapravení materiálu do půdy, již byla voda dokonale čirá. Jednatelka žalobkyně dále zpochybnila obsah škodlivých látek ve vyvezeném materiálu a odmítla označení materiálu jako hnoje.

21. Žalobkyně se poté k celému průběhu řízení o přestupku vyjádřila a uvedla, že nesouhlasí s výsledkem měření ohledně mocnosti vrstvy navezeného materiálu, současně uvedla, že označení materiálu za hnůj je zavádějící, když v průběhu jeho skladování po dobu desítek let se původní organická hmota přeměnila na humus. Ten byl do půdy zapraven se zpožděním z důvodu nepříznivého počasí. Žalobkyně rovněž poukázala na způsob odběru vzorků a jejich možnou kontaminaci vlivem činnosti na sousedících pozemcích a působením několik dní trvajícího deště. Současně navrhla jako důkaz provést odborné vyjádření k chemickému a biologickému rozboru složení deponovaného materiálu, zprávu Českého hydrometeorologického ústavu o teplotách a úhrnu srážek v dané lokalitě ve dnech 4.-10. 12. 2024, zdokumentování skutečného fungování meliorační sítě a zdokumentování odtokových poměrů ze sousedních pozemků a jejich možné napojení na meliorační síť.

22. Dne 28. 3. 2025 rozhodl prvostupňový správní orgán o spáchání přestupku dle § 125a odst. 1 písm. n) vodního zákona ze strany žalobkyně a uložil jí pokutu ve výši 280 000 Kč, přičemž své rozhodnutí založil na výše uvedených skutečnostech. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, žalovaný následně rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdil.

23. Městský soud je toho názoru, že správním orgánům v posuzované věci nevznikly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, který je třeba pro vyřčení viny žalobkyně o spáchání přestupku zjistit.

24. Žalobkyně byla potrestána za správní delikt podle § 125a odst. 1 písm. n) vodního zákona, jehož se dopustí právnická osoba tím, že „v rozporu s § 39 odst. 1 neučiní při zacházení se závadnými látkami přiměřená opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod, a ohrozí tak jejich prostředí“. Tato skutková podstata má tři dílčí znaky: pachatel (i) při zacházení se závadnými látkami podle § 39 odst. 1 vodního zákona (ii) neučiní dostatečná opatření, aby nevnikly do povrchových nebo podzemních vod a (iii) ohrozí tak jejich prostředí (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018, č. j. 10 A 53/2014-57, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 6 A 38/2016-48 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 10 As 317/2023-47).

25. Dílčí znak ad (i) byl v posuzovaném případě naplněn tím, že žalobkyně zacházela se závadnou látkou, když na svém pozemku p. č. XE v k. ú. X1 deponovala hnůj, který následně částečně rozvezla na pozemky p. č. XA v k. ú. X1 a p. č. XB v k. ú. X2 a ten po stanovené lhůtě zapravila do půdy.

26. Žalovaný dle městského soudu nepochybil při identifikaci materiálu jako hnoje. Ten v napadeném rozhodnutí založil určení povahy materiálu na vizuálním zhodnocení inspektory na místě, jež bylo zároveň zachyceno na fotografiích, které jsou součástí správního spisu a ze kterých je patrné, že se v rozvezeném materiálu skutečně nacházelo množství světlejších nerozložených kusů rostlinných zbytků. Dle žalovaného taková podoba neodpovídá humusu, který má jednotnou tmavou barvu, přičemž v něm nelze původní materiály rozeznat. Svými vlastnostmi se nemůže blížit humusu, když nebyl správně kompostován a pouze ležel na jedné „hromadě“ několik let. Povaha deponovaného materiálu byla rovněž dovozena z rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2025, sp. zn. ZN/MZP/2024/210/432, č. j. MZP/2025/210/50, kterým bylo žalobkyni uloženo nápravné opatření v podobě povinnosti učinit přiměřená opatření proti vniknutí hnojůvky z hnojiště do podzemních či povrchových vod. V posuzovaném případě se přitom jedná právě o materiál z toho hnojiště, kterého se výše uvedená rozhodnutí týkala – následně částečně rozvezený na pozemek p. č. XA v k. ú. X1 a částečně přesunutý na pozemek p. č. XB v k. ú. X2. Jednatelka žalobkyně si skutečnosti, že se jedná o hnůj, byla vědoma, když nejprve po upozornění na závadný stav ze strany prvostupňového správního orgánu dne 8. 12. 2024 telefonicky přislíbila nápravu. Následně při ústním jednání uvedla, že žalobkyně chtěla napravit své chyby, a proto měla v úmyslu deponovaný materiál vyvézt na pole a následně ho do 48 hodin zaorat, k čemuž ale nedošlo z důvodu deštivého počasí (ačkoliv zároveň popírá povahu materiálu jako hnoje). Povinnost zapravit materiál v dané lhůtě by však žalobkyně neměla, kdyby se o hnůj nejednalo (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 377/2013 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv, ve znění účinném do 31. 12. 2025). Opatření v podobě stanovení lhůty k zapravení materiálu totiž panuje pouze ve vztahu ke statkovému hnoji.

27. Závadná látka je neurčitý právní pojem, který je nutné nejprve vyložit a následně aplikovat na skutkový stav. Neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se může měnit, bývá podmíněn úrovní poznání v technických vědách i časem a místem aplikace normy. Zákonodárce použitím neurčitého právního pojmu vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situaci lze podřadit pod daný neurčitý pojem. Při přezkumu správního rozhodnutí následně správní soud řeší otázku, zda určitý jev reálného života byl správním orgánem správně podřazen pod neurčitý právní pojem. Soudu nepřísluší, aby nahradil správní orgán a vlastní úvahou obsah neurčitého právního pojmu vymezil a aplikoval na skutkový stav. Soud musí mít možnost přezkoumat, zda interpretace a aplikace neurčitého právního pojmu správním orgánem je v souladu se zákonem, jaké podklady pro své rozhodnutí k tomu správní orgán soustředil, zda tak učinil v rozsahu, který mu umožnil ve věci správně rozhodnout a zda jeho zjištění s těmito podklady nejsou v logickém rozporu. Jestliže takový přezkum možný není, je rozhodnutí pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2007, čj. 7 As 78/2005-62, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2004, čj. 1 As 10/2003-58, č. 896/2006 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 6. 2015, čj. 9 As 12/2014-86, z novější doby např. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022-174, bod 59 až 61). Dle městského soudu žalovaný dostatečně vyložil, že se o závadnou látku ve smyslu § 39 odst. 1 vodního zákona jedná proto, že jde o koncentrovaný organický materiál obsahující amoniakální dusík a zbytky živin, které mají negativní vliv na kvalitu vody, a to i přesto, že je materiál několik let odleželý. K povaze hnoje jako závadné látky ve smyslu vodního zákona odkazuje městský soud rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2025, č. j. 9 As 226/2024-43. Způsobilost znečistit povrchové či podzemní vody tak byla dána právě povahou materiálu jako hnoje.

28. K určení povahy deponovaného materiálu navrhla žalobkyně provedení důkazu odborným vyjádřením k posouzení chemického a biologického složení materiálu, jeho vlastnostem a interpretaci odebraných vzorků dle protokolu o zkoušce, včetně vyhodnocení škodlivosti. Vzhledem k tomu, že dle městského soudu je povaha a škodlivost materiálu prokázána již výše uvedeným, neshledal provedení tohoto důkazu jako důvodné.

29. K naplnění dílčího znaku ad (ii) přestupku došlo již samotným nepřijetím opatření zabraňujících vniknutí hnoje či hnojůvky do podzemních vod. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 10 As 317/2023-47 je totiž logickým důsledkem zacházení se závadnou látkou bez přijetí náležitých opatření, které by zabránily jejímu vniknutí do podzemních vod, ohrožení prostředí podzemních vod. Nebrání-li se vniknutí závadné látky do podzemních vod, je tím prostředí těchto vod nutně ohroženo, když ohrožení nenastane až vniknutím závadné látky, ale už nepřijetím opatření, která by vniknutí bránila. Zákonné znaky příslušné skutkové podstaty jsou tak ve skutečnosti jen dva, protože třetí znak (ohrožení vod) je vlastně obsažen v druhém (nezabránění ohrožení vod). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku dále připomíná, že vzhledem k povaze řešeného přestupku (jde o tzv. ohrožovací přestupek) není vůbec podstatné, jaké a zda vůbec nějaké znečištění podzemních vod stěžovatelka způsobila. Stačí, že znečištění svým jednáním umožnila (respektive že mu nebránila).

30. Městský soud se proto ztotožňuje s tvrzením žalovaného v napadeném rozhodnutí, že pro rozhodnutí, jestli byl přestupek spáchán, nebylo třeba zjišťovat konkrétní míru znečištění melioračních vod, ani zda znečištění zjištěné ve vzorku č. 1 a vzorku č. 2 skutečně pocházelo z pozemků žalobkyně. Stejně tak nebylo nutné zjištění funkčnosti meliorační sítě v dané lokalitě a jejích odtokových poměrů, zdokumentování odtokových poměrů pozemků sousedících s pozemkem p. č. XA, zjištění činností prováděných na těchto pozemcích, zjištění napojení těchto pozemků na meliorační síť či zhodnocení potenciálu znečištění melioračních vod s původem na těchto sousedících pozemcích, jak žalobkyně navrhovala. Žalovaný proto nepochybil, když tyto žalobkyní navrhované důkazy neprovedl. Ze stejného důvodu neprovedl tyto žalobkyní navrhované důkazy ani městský soud. Pakliže rovněž žalobkyní navrhovaný důkaz zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o teplotách a úhrnu srážek v dané lokalitě ve dnech 4.-12. 2024 měl prokazovat odtokové poměry v dané lokalitě a poukázat na možnost kontaminace meliorační sítě, nemohl by jakkoli přispět k objasnění, zda byl splněn dílčí znak ad (ii) skutkové podstaty přestupku. K jeho naplnění totiž došlo již tím, že žalobkyně nepřijala opatření, která by bránila vniknutí závadné látky do podzemních vod, konkrétně nevytvořila dostatečně hlubokou jímku pod hnojištěm na pozemku p. č. XE v k. ú. X1, nezajistila dostatečnou četnost jejího vývozu, vyvezla hnůj na pozemky p. č. XA v k. ú. X1 a p. č. XB v k. ú. X2 v nadměrné vrstvě a tento následně včas nezapravila do půdy, resp. skladovala na nezajištěné ploše. Proto ani tento důkaz městský soud neprovedl. Pro naplnění znaku ad (ii) skutkové podstaty bylo naopak nezbytné zjištění, zda se v místě nacházejí podzemní vody, které by mohly být ohroženy. Výskyt podzemních vod byl zjištěn přítomností vody v meliorační šachtě, ze které byl odebrán vzorek č. 1.

31. Pakliže byl důkaz zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o teplotách a úhrnu srážek v dané lokalitě ve dnech 4.-10. 12. 2024 navržen za účelem vyloučení možnosti provedení orby do 48 hodin po vyvezení materiálu na pole, nemohl by takovýto důkaz přinést jakákoli skutková zjištění, která by žalobkyni zbavovala odpovědnosti. Odpovědnost za přestupek spáchaný právnickou osobou je pojata jako odpovědnost objektivní. Není třeba dokazovat zavinění žalobkyně. Žalobkyně by se mohla vyvinit, pokud by prokázala, že vynaložila veškeré možné úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. To však žalobkyně neprokázala. Jak uvedl žalovaný, žalobkyně si musela být vědoma toho, že nepříznivé počasí může orbu znemožnit a může tak žalobkyni zabránit dostát své povinnosti zapracovat hnůj do půdy do 48 hodin od jeho aplikace na povrch orné půdy. S takovouto možností musela s ohledem na roční období či předpověď počasí počítat. I přesto však materiál na pole vyvezla. Žalobkyní navrhovaný důkaz by tak na skutečnosti, že žalobkyně porušila tuto svou povinnost, nemohl nic změnit. Rovněž z výše uvedených důvodů městský soud nepřistoupil k provedení důkazu zprávou Českého hydrometeorologického ústavu o teplotách a úhrnu srážek v dané lokalitě ve dnech 4.-10. 12. 2024.

32. Městský soud souhlasí se žalovaným, že mocnost vrstvy navezeného hnoje není nutné pro rozhodnutí o vině za přestupek stanovit zcela přesně. Podstatou naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku totiž není překročení limitu mocnosti navezené vrstvy závadné látky, ale neučinění přiměřených opatření, které zabrání vniku závadné látky do povrchových nebo podzemních vod. Žalobkyně vypověděla, že dne 5. 12. 2024 vyvezla na pozemky p. č. XA v k. ú. X1 a p. č. XB v k. ú. X2 hnůj, který však následně v zákonné době nezapravila do půdy. Právě nedodržením této doby se žalobkyně dopustila porušení povinnosti učinit přiměřená opatření, které zabrání vniku závadné látky do povrchových nebo podzemních vod, nikoli návozem hnoje ve zcela konkrétní mocnosti.

33. K naplnění dílčího znaku ad (iii) pak došlo již naplněním dílčího znaku ad (ii) (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2024, č. j. 10 As 317/2023-47).

34. Městský soud tak nepřisvědčil žalobkyni ani v její námitce týkající se nezákonného procesu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Prvostupňový správní orgán provedl dostatečné množství důkazů, které vedly ke zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku, na tomto názoru setrval rovněž žalovaný. Žalovaný přitom nebyl povinen provést žalobkyní navrhované důkazy, když není návrhy účastníků na provedení důkazu vázán. Žalobkyní navržené důkazy navíc nemohly jakkoli přispět k objasnění skutkového stavu, který bylo třeba zjistit za účelem vyřčení viny o spáchání přestupku.

35. Proces hodnocení těchto důkazů v rozhodnutí popsal jak prvostupňový správní orgán, tak žalovaný. Žalovaný dle napadeného rozhodnutí vzal v potaz především vizuální zjištění ohledně povahy materiálu nacházejícího se na jednotlivých výše uvedených pozemcích zachycené rovněž na fotografiích, stejně jako výsledky předchozího správního řízení vedeného pod sp. zn. ZN/MZP/2024/210/432 či vyjádření jednatelky žalobkyně. Žalovaný naopak nepřihlédl k výsledkům rozboru vzorku č. 1 a vzorku č. 2 vzhledem k tomu, že ty nemohly prokázat spáchání přestupku, když ten byl spáchán již tím, že žalobkyně neučinila opatření proti vniku závadných látek do podzemních vod.

36. Závěrem žalobkyně namítá nepřiměřenou výši výměry trestu, která se vymyká běžné praxi v obdobných případech. Městský soud v této souvislosti nejprve v obecné rovině podotýká, že stanovení výše pokuty je primárně věcí správního uvážení správního orgánu, který sankci ukládá. Správní uvážení přitom podléhá pouze omezenému soudnímu přezkumu, kdy soud toliko zkoumá, zda správní orgán nevybočil z mezí a z hledisek stanovených zákonem, jestli je jeho uvážení v souladu s pravidly logického usuzování, zda bylo učiněno na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu, eventuálně jestli se správní orgán nedopustil zneužití správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2014, č. j. 1 As 82/2014-38).

37. Městský soud předně neshledal, že by v nyní posuzované věci došlo k porušení shora uvedených kritérií, která je nutné respektovat při ukládání sankce. Žalovaný při stanovení výše pokuty vycházel ze skutečnosti, že i v případě, kdyby přistoupil na tezi žalobkyně, že vadně zacházela nanejvýš s 3 000 tunami závadné látky, šlo by nepochybně o velké množství závadné látky. Žalobkyně se navíc tohoto přestupku dopustila za situace, kdy již byla v minulosti za obdobné přestupky sankcionována (viz např. rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2025), což svědčí o její určité lhostejnosti při dodržování povinností vyplývajících z vodního zákona. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že zákonná sazba, kterou byla žalobkyně ohrožena, byla ve své horní hranici až do výše 1 000 000 Kč. Sankci přitom žalovaný uložil ve výši, která představuje 28 % z této maximální možné výše. Již z tohoto důvodu ji není možné a priori na první pohled označit za nepřiměřenou. Je rovněž třeba dodat, že uložená pokuta musí pro pachatele představovat citelný negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní, výchovný a generálně preventivní účinek. S ohledem na veškeré výše uvedené okolnosti soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyni uložená pokuta neodpovídá zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce a je nepřiměřená či dokonce likvidační v tom smyslu, jak je likvidační pokuta definována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS. Likvidační povahu uložené sankce ostatně žalobkyně ani nenamítala. Z uvedeného důvodu pak soud nepřistoupil ani k moderaci pokuty, neboť smyslem a účelem moderace „není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, č. 2672/2012 Sb. NSS). Moderační právo soudu má totiž své místo toliko tam, kde se jedná o případ zjevné nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2025, č. j. 5 As 205/2024-35).

38. Městský soud pak neshledal ani námitku ohledně vybočení z běžné praxe v obdobných případech důvodnou. K problematice zásady legitimního očekávání se opakovaně vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to primárně v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS, v němž uvedl, že zásada legitimního očekávání musí být založena na dlouhodobé rozhodovací praxi správního orgánu. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013, č. j. 4 Ads 9/2013- 32 „pokud by bylo v řízení prokázáno, že skutečně existuje ustálená správní praxe týkající se výše pokut ukládaných ve srovnatelných případech a že pokuta uložená stěžovateli mnohonásobně takovouto obvyklou výši pokuty přesahuje, aniž by odlišný postup byl žalovaným dostatečně odůvodněn, pak by se mohlo jednat o důvod nezákonnosti z důvodu porušení § 2 odst. 4 správního řádu a principu ochrany legitimního očekávání vyplývajícího z ústavního pořádku (srov. k tomu např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS).“ V rozsudku ze dne 30. 12. 2014, č. j. 4 Ads 211/2014- 36, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že „aby bylo možné uvažovat o srovnatelnosti posuzovaných případů, muselo by se jednat o delikty obdobné způsobem spáchání, okolnostmi, za nichž byly spáchány, osobou odpovědnou za delikt apod.“ Existence ustálené správní praxe je přitom skutkovou otázkou, kterou je potřeba před správními soudy dokazovat (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006 - 132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Žalobkyně však na žádné srovnatelné případy co do způsobu spáchání, okolností či osoby odpovědné za delikt, ve kterých by byla běžně ukládána pokuta nižší, nepoukázala.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

39. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

40. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha, dne 28. července 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu 12 Shodu s prvopisem provedla S. K.