5 Af 3/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudců Mgr. Ondřeje Hrabce a Mgr. Kateřiny Kozákové ve věci žalobkyně: BONVER WIN, a. s., IČO: 25899651 se sídlem Jungmannova 32/25, Praha 1 – Nové Město zastoupená JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 – Karlín proti žalovanému: Generální ředitelství cel se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 – Michle o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2024, č. j. 30733-3/2024-900000-312, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Celní úřad pro hlavní město Prahu (dále jen „celní úřad“) rozhodnutím ze dne 5. 6. 2024, č. j. 330283-17/2024-510000-12.1 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), uznal žalobkyni jakožto provozovatele hazardní hry ve smyslu § 6 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o hazardních hrách“), vinnou ze spáchání celkem čtyř přestupků, a to:

2. Pod bodem A. ve vztahu k provozovně CASINO NETOPÝR, umístěné na adrese Harrachova 340/1, Praha 9 – Prosek (dále jen „CASINO NETOPÝR“): a) výrokem A I. z přestupku podle § 123 odst. 3 písm. f) zákona o hazardních hrách, kterého se dopustila tím, že dne 1. 3. 2023 v čase zahájení kontroly 10:35 hod. v provozovně CASINO NETOPÝR v rozporu s § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách neumožnila po celou provozní dobu kasina hazardní hru u 3 hracích stolů živé hry – „BONVER KOLO ŠTĚSTĚNY“ stoly výr. č. INC2187-KS, INC2188-KS a INC2189-KS uvedených v rozhodnutí o povolení umístění herního prostoru k této provozovně (rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9 pod ev. č. 500216/2020/0040-3); b) výrokem A II. z přestupku podle § 123 odst. 3 písm. d) zákona o hazardních hrách, kterého se dopustila porušením povinnosti stanovené v § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách tím, že dne 1. 3. 2023 minimálně v čase zahájení kontroly 10:35 hod. na budově, ve které se nachází provozovna CASINO NETOPÝR, umístila - vedle vchodu do této provozovny velký nápis „CASINO“ (v nočních hodinách podsvětlený), - na stříšce nad vchodem do této provozovny nápis „NETOPÝR“, - na vnější části budovy (z boku budovy), ve které se nachází herní prostory provozovny CASINO NETOPÝR, umístila na billboard nápis s názvem provozovny „CASINO NETOPÝR“, doplněný stylizovaným písmenem „H“, doplněný informací o otevírací době „NONSTOP“, nápisem „Ministerstvo zdravotnictví varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost! Zákaz účasti osob mladších 18 let na hazardní hře!“ a směrovou šipkou „Za rohem“.

3. Pod bodem B. ve vztahu k provozovně CASINO LÁDVÍ, umístěné na adrese Střelničná 1660/31, Praha 8 – Kobylisy (dále jen „CASINO LÁDVÍ“): a) výrokem B I. z přestupku podle § 123 odst. 3 písm. c) zákona o hazardních hrách, kterého se dopustí právnická nebo podnikající fyzická osoba, která provozuje hazardní hru v rozporu s podmínkami jejího řádného provozování stanovenými v základním povolení, schváleným herním plánem nebo provozuje hazardní hru prostřednictvím jiného modelu technického zařízení, než jaký byl v základním povolení schválen, spáchaného tím, že dne 17. 4. 2023 v čase kontroly 11:11 hod. v provozovně CASINO LÁDVÍ v rozporu s podmínkou uvedenou ve výroku IV. bodu 15 rozhodnutí Ministerstva financí č. j. MF-22994/2017/34-68 nezajistila, aby byla po celou provozní dobu v provozovně CASINO LÁDVÍ vždy bezodkladně umožněna současně hra na všech započitatelných hracích stolech živé hry uvedených v povolení k umístění kasina č. j. 554782/2020/0088-6 – „BONVER KOLO ŠTĚSTĚNY“ výr. č. INC2215-KS, INC2216-KS, INC2181-KS, INC2182-KS, INC2183-KS, INC2193-KS; b) výrokem B II. z přestupku podle § 123 odst. 3 písm. d) zákona o hazardních hrách, kterého se dopustila porušením povinnosti stanovené v § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách tím, že dne 17. 4. 2023 minimálně v čase zahájení kontroly 11:11 hod. na budově, ve které se nachází provozovna CASINO LÁDVÍ, umístila reklamu na provozování hazardních her, konkrétně se jednalo o světelný nápis Casino Ládví na tmavém podkladě.

4. Za uvedené přestupky uložil celní úřad žalobkyni podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách za použití § 41 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, úhrnný trest pokuty ve výši 500 000 Kč, a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

5. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, o němž rozhodl žalovaný tak, že změnil výrok B II. prvoinstančního rozhodnutí, když jej zcela nahradil textem „z přestupku podle § 123 odst. 3 písm. d) zákona o hazardních hrách, a to porušením povinnosti § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách, spáchaného tím, že dne 17. 4. 2023, min. v čase zahájení kontroly 11:11 hod., na budově, ve které se nachází provozovna CASINO LÁDVÍ, umístil reklamu na provozování hazardních her, konkrétně se jednalo o: světelný nápis Casino Ládví na tmavém podkladě viz fotografie č. 1, 2, 5, 6 fotografie č. j. 359316-4/2023-510000-61.1, který byl umístěný na panelu nacházejícím se přímo nad vstupem do této provozovny.“, a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného brojí žalobkyně nyní podanou žalobou.

II. Obsah žaloby, vyjádření žalovaného a následná podání

6. Městský soud předesílá, že s ohledem na obsáhlou žalobní argumentaci níže vymezuje pouze ve stručnosti okruhy žalobních námitek a jejich základní smysl.

7. Žalobkyně v podané žalobě předně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v tom, že je odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřehledné, nesystematické, nepřesvědčivé, a především v něm chybí odůvodnění závěrů, které by prokazovaly, že se žalobkyně skutečně dopustila tvrzených přestupků. Napadené rozhodnutí se totiž snaží obsáhnout údajná pochybení ve dvou různých provozovnách, díky čemuž je napadené rozhodnutí čítající 52 stran zcela nepřehledné. Žalovaný bez řádného odůvodnění aproboval vadný postup celního úřadu spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, v tvrzeních, jež nemají oporu ve spise, a to, že celní úřad v prvoinstančním rozhodnutí neuvedl, jaké podklady shromáždil a jakým způsobem je zhodnotil, jaký jim přikládal význam a proč.

8. Žalobkyně rovněž považuje za nezákonný postup žalovaného, když v napadeném rozhodnutí upravil vymezení jednoho ze skutků namísto toho, aby prvoinstanční rozhodnutí zrušil a vrátil celnímu úřadu zpět k dalšímu jednání. Tímto postupem žalovaný upřel žalobkyni možnost podat odvolání proti tvrzeným pochybením a jejich novému odůvodnění, o nichž byla žalobkyně informována až v napadeném rozhodnutí.

9. Žalobkyně dále brojí proti chybné právní kvalifikaci skutků, když v CASINU NETOPÝR měla spáchat přestupek dle § 123 odst. 3 písm. f) zákona o hazardních hrách pro porušení § 68 odst. 4 téhož zákona, naproti tomu v CASINU LÁDVÍ se měla žalobkyně dopustit přestupku dle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách pro provozování hazardní hry v rozporu s podmínkami jejího řádného provozování stanovenými ve výroku IV. bodu 15 rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 2. 2022, č. j. MF-22994/2017/34-68 (dále jen „Základní povolení živé hry“),. Žalobkyni není zřejmé, z jakého důvodu je celním úřadem posuzován jeden a ten samý typ prohřešku jednou jako porušení zákona o hazardních hrách a podruhé jako porušení Základního povolení živé hry. Skutečnost, že celní úřad jeden a tentýž přestupek takto rozdílně posuzuje má však zásadní dopad na výši sankce. Pro přestupek dle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách je totiž stanovena sazba pokuty až do výše 50 000 000 Kč, kdežto pro přestupky podle § 123 odst. 3 písm. f) téhož zákona je stanovena sazba pokuty až do výše 3 000 000 Kč. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 2 As 236/2020-45, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 51 Af 50/2020-39 a na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2024, č. j. 62 Af 42/2023-60, s tím, že závěry celního úřadu jsou v naprostém rozporu s těmito závěry správních soudů. Rozhodnutí správních orgánů jsou tak zatížena libovůlí a dotvářením si práva nad rámec jejich pravomocí stanovených v zákoně o hazardních hrách.

10. Žalobkyně současně namítá porušení svých základních procesních práv, když celní úřad k návrhu žalobkyně odmítl nařídit ústní jednání toliko s odůvodněním, že to není nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Za další podstatné porušení procesních práv považuje žalobkyně stanovení nepřiměřeně krátké lhůty 5 dní pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí, která byla žalobkyni stanovena ve sdělení ze dne 29. 5. 2024, č. j. 330283- 16/2024-510000-12.

1. Tato lhůta byla navíc zkrácena dvěma víkendovými dny, žalobkyně tedy měla na nastudování celého spisu a vyjádření se ke všem podkladům pouhé tři dny. Za zásadní porušení pak žalobkyně považuje postup celního úřadu, když se rozhodl přidat další porušení § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách spočívající v umístění světelného nápisu „Casino Ládví“ na tmavém podkladě. Uvedené porušení zcela absentuje v kontrolním protokolu a celní úřad s tímto tvrzením počal operovat až ve správním řízení. Tím žalobkyni zamezil vyjádřit se k tomuto již v námitkovém řízení proti kontrolnímu protokolu.

11. Žalobkyně má dále za to, že žádné ustanovení týkající se živé hry neporušila. Správní orgány totiž extenzivně vykládají povinnosti žalobkyně nad rámec jejích povinností stanovených v zákoně o hazardních hrách a v Základním povolení živé hry. Předně uvedla, že příslušníci celního úřadu živou hru v kasinech nevyzkoušeli, proto nemohou kvalifikovaně tvrdit, že žalobkyně nějakou svou povinnost porušila. Dále žalobkyně rozporuje výklad termínu „bezprostřednost“, když tento neznamená okamžitost. Správní orgány detailnější rozbor předmětného výrazu neprovedli, napadené rozhodnutí je proto rovněž z tohoto důvodu nepřezkoumatelné.

12. Žalobkyně současně rozporuje výklad § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách ze strany správních orgánů, resp. čl. IV. bod 15. Základního povolení živé hry, totiž že by měl u každého stolu živé hry stát po celou dobu provozu kasina jeden krupiér a čekat na případné zájemce o živou hru. Jedná se o výklad nad rámec zákona o hazardních hrách, který nebere v potaz reálný provoz kasina, natož pak ekonomické dopady takového výkladu na provozovatele živých her. V této souvislosti označila žalobkyně za nepřiléhavou judikaturu citovanou v napadeném rozhodnutí, neboť tato vychází z odlišných skutkových okolností (v provozovnách se nacházela pouze jedna osoba na celé kasino, v případě žalobkyně se v kasině nacházely vždy alespoň dvě osoby). Měl-li by zákonodárce ambici určovat provozovatelům hazardních her, jak mají být tyto hry provozovány, výslovně by to uvedl v zákoně o hazardních hrách. Takto zásadní požadavek a výrazný zásah do podnikání provozovatelů hazardních her, tedy pravidlo jeden stůl živé hry = jeden krupiér, nelze v právním státě vyvozovat pouze na základě dodatečně dovozovaného smyslu či účelu zákona o hazardních hrách, jak činí žalovaný a některé soudy, ale má vycházet ze zákonného textu. Současný výklad povinností dle zákona o hazardních hrách proto představuje porušení principu právní jistoty a je nepřípustným zásahem do ústavně zaručených práv žalobkyně, konkrétně porušujícím čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

13. Žalobkyně dále namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav, když celní úřad nikterak neprokázal a neodůvodnil, že žalobkyně nezajistila, aby byla účastníkům živé hry vždy bezodkladně umožněna současně hra na všech započitatelných hracích stolech. Celní úřad neprovedl kontrolní hru ani jiné ověření svého tvrzení a neprověřoval, že žalobkyně je schopna provoz živé hry zajistit. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze seznat, jaké úvahy stran naplnění skutkové podstaty řešených přestupků správní orgány vedly a v čem mělo nezabezpečení provozu hracích stolů dle zákona o hazardních hrách, resp. Základního povolení živé hry spočívat. Celní úřad se zaměřil toliko na počet osob obsluhy a porovnání počtu stolů živých her. Celní úřad vychází pouze ze svých domněnek, které však nebyly nijak ověřeny v podmínkách ani jednoho z kasin. Obdobnou situaci pak řešil žalovaný v rozhodnutí č. j. 16041-2/2019-900000-311 s tím, že celní úřad je povinen v průběhu správního řízení vyjasnit nade vší pochybnost, zda je žalobkyně schopna zákonným požadavkům dostát. Tento závazný názor nadřízeného orgánu celní úřad ignoroval.

14. Žalovaný rovněž nesprávně zjistil skutkový stav ohledně údajné reklamy, když informační ceduli posoudil jako nedovolenou reklamu. Celním úřadem označená informační sdělení v případě CASINA NETOPÝR upozorňují pouze na otevírací dobu a směr, kudy se návštěvníci do kasina dostanou. Nejde proto o žádnou propagaci provozování hazardních her nebo získání výher. Ve vztahu ke CASINU LÁDVÍ představuje nápis jen označení prostoru, kde se toto kasino nachází, přičemž obdobně nápis „Casino Ládví“ posoudila i kontrolní skupina celního úřadu, která v tomto označení neshledala žádné porušení zákona o hazardních hrách. Nejedná se proto o žádnou reklamu ve smyslu § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách, ale toliko o směrovou tabulku mající za úkol nasměrovat účastníky hazardních her do míst, kde se kasina nachází. Stejně tak nápis „NONSTOP“ nemá schopnost motivovat kolemjdoucí k účasti na hazardních hrách, ale pouze informuje o provozní době CASINA NETOPÝR. Ani písmeno „H“ pak nemá žádný potenciál lákat veřejnost k hazardní hře. Ohledně směrovek se v obdobném smyslu vyjádřil i žalovaný v dokumentu „Stanovisko Generálního ředitelství cel k ustanovení § 66 odst. 2 a § 68 odst. 2 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o hazardních hrách“)“ ze dne 24. 11. 2017, č. j. 72613/2017/900000-331.1.

15. Žalobkyně dále namítá chybějící společenskou škodlivost vytýkaných skutků. Odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015-29, s tím, že v nyní posuzované věci se správní orgány naplněním materiálního znaku přestupkového jednání řádně nezabývaly, přičemž je nepochybné, že tu byly dány okolnosti, jež jeho naplnění přímo vylučovaly. Tvrzená pochybení tak dle žalobkyně nenaplnila požadavek škodlivosti, v důsledku čehož nemohlo dojít ke spáchání vytýkaných přestupků.

16. Co se týče samotné sankce, má žalobkyně za to, že celní úřad nesprávně aplikoval pravidla pro určení výměry trestu ve smyslu § 37 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky. Celní úřad totiž spatřuje přitěžující okolnost v tom, že žalobkyně spáchala více přestupků na úseku hazardních her, když měla být několikrát pravomocně potrestána. Správní orgány však ve svých rozhodnutích neřeší, jakých rozhodnutí se tato řízení týkají, pouze paušálně konstatují, že se žalobkyně v minulosti přestupků dopustila. Skutkové podstaty přestupků v těchto řízeních jsou však odlišné od skutkové podstaty v nyní posuzované věci, a navíc u některých již mohlo dojít k uplynutí roční lhůty. Přístup správních orgánů, které považují za přitěžující okolnost jak recidivu stejnorodou, tak nestejnorodou nemá oporu v zákoně. Dle závěrů judikatury správních soudů navíc mají správní orgány při rozhodování o výši sankce analogicky aplikovat institut zahlazení odsouzení a neměly by tak přihlížet k dříve uloženým a již zahlazeným trestům jako k přitěžující okolnosti ve smyslu recidivy. Kromě toho správní orgány přehlížejí, že žalobkyně je provozovatelem hazardních her s desítkami provozoven po celé České republice, proto je zde ve srovnání s jiným provozovatelem, který má pouze jednu provozovnu, větší pravděpodobnost výskytu nějakých nedostatků a z toho vyplývá menší závažnost takové recidivy. Správní orgány tak musí vzít do úvahy a zohlednit rovněž rozsah činnosti žalobkyně.

17. Za nepřezkoumatelný považuje žalobkyně rovněž výpočet samotné sankce. Celní úřad nijak nekonkretizuje své úvahy, které jej vedly k uložení finální sankce ve výši 500 000 Kč. Správní orgány v této souvislosti nenaplnily požadavky uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2015, č. j. 7 As 149/2014-36, když pouze formálně posuzovaly, zda výše uložené sankce není pro žalobkyni likvidační. Oporu k těmto závěrům pak nacházejí ve skutečnosti, že výše základního kapitálu žalobkyně činí 1 082 500 000 Kč. Přehlížejí však, že rozhodující je v této souvislosti zisk, resp. ztráta, kterou žalobkyně za příslušný rok vykázala. Správní orgány současně neberou v potaz situaci týkající se dopadů onemocnění COVID-19 a s tím spojenými omezujícími opatřeními, která měla negativní dopad na žalobkyni. Ta se tak v současné době nachází ve složité situaci, kdy jakýkoliv výdaj pro ni představuje zásadní problém, neboť měla po období covidu nulové tržby vedoucí k významným hospodářským problémům. Správní orgány materiálně nezkoumali, zda uložená pokuta nemá pro žalobkyni likvidační charakter, přičemž takto excesivní pokuty ukládané provozovatelům kamenných provozoven představují zakázaný zásah veřejné správy do hospodářské soutěže zakotvený v § 19a zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Jedná se konkrétně o zvýhodnění online provozovatelů hazardních her oproti land based provozovatelům.

18. Závěrem žalobkyně namítá porušení zásady legitimního očekávání, když jí byla uložena pokuta značně odlišná od výše udělených pokut ve skutkově obdobných řízeních, jež jsou žalobkyni známa. Konkrétně žalobkyně poukázala na rozhodnutí Celního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 3. 7. 2019, č. j. 605-20/2019-600000-12, které sankcionovalo žalobkyni za porušení § 66 odst. 2 a 3 zákona o hazardních hrách pokutou ve výši 20 000 Kč a na řízení před Krajským soudem v Plzni vedené pod sp. zn. 57 A 179/2019, v němž byl provozovatel hazardních her sankcionován za porušení § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách pokutou ve výši 20 000 Kč. Dále poukázala na řízení vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 51 Af 40/2020, kde byl provozovatel hazardních her sankcionován rovněž za porušení § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách pokutou ve výši 15 000 Kč a stejnou pokutu udělil Celní úřad pro Plzeňský kraj provozovateli hazardních her za celkem čtyři přestupky dle zákona o hazardních hrách (přezkoumáváno Krajským soudem v Plzni v řízení vedeném pod sp. zn. 57 A 33/2019). Pokutu ve výši 25 000 Kč pak udělil Celní úřad pro Liberecký kraj společnosti X, v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2019, č. j. 17530-4/2019-560000-12, za celkem pět přestupků, což je ve značném nepoměru oproti pokutě uložené žalobkyni za jeden tvrzený přestupek a jedno drobné nedopatření administrativního charakteru. Pokuta uložená v nyní posuzované věci tak představuje odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, kdy žalovaný překročil meze správního uvážení. Pro případ, že by soud neshledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, žádá žalobkyně o moderaci uložené pokuty, a to tak, že od uložení pokuty upustí nebo sníží její výši.

19. Žalovaný ve vyjádření k žalobě označil argumentaci žalobkyně za účelovou, opomíjející závěry relevantní judikatury a dále uvedl, že většina argumentace, jíž žalobkyně uplatňuje v žalobních bodech, zazněla již v průběhu správního řízení a byla vypořádána v odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí či v napadeném rozhodnutí. K namítané nepřezkoumatelnosti žalovaný uvedl, že napadeným rozhodnutím byl pouze zpřesněn jediný výrok prvoinstančního rozhodnutí, neboť nebyly důvody k tomu, aby bylo toto rozhodnutí zrušeno a vráceno. I bez tohoto zpřesnění by pak změněný výrok obstál, když prvoinstanční rozhodnutí nebylo měněno věcně. Žalobkyni tím nebyla upřena žádná práva, když žalovaný nijak nově neodůvodňoval tvrzená pochybení, přičemž tento postup je v souladu s dlouholetou ustálenou judikaturou správních soudů.

20. K námitkám žalobkyně týkajícím se tzv. kvazikasin žalovaný uvedl, že v napadeném rozhodnutí přesvědčivě vyložil, jakých pochybení se žalobkyně dopustila. Žalobkyně přehlíží skutečnost, že provozování hazardních her není činností obecně povolenou, ale naopak činností poměrně přísně regulovanou. Žalovaný proto nemá za to, že by zákonná ustanovení vykládal jakkoliv excesivně, když cílem zákonodárce je především snížit dostupnost hazardních her a usměrnit tak herní touhu hráčů do kontrolovaného okruhu heren a kasin provozovaných autorizovanými subjekty plnícími přísná zákonná kritéria.

21. Ve vztahu k námitkám týkajícím se počtu personálu v kasinu žalovaný trvá na tom, že nebyly naplněny podmínky uvedené v § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách a výroku IV. bodu 15 Základního povolení živé hry, což dovozuje rovněž judikaturní praxe respektující výkladové metody vyžadované Ústavním soudem. Představa, že by jeden krupiér mohl obsáhnout v jediném kasinu více druhů živé hry, má-li tak být činěno bezodkladně a nepřetržitě po celou provozní dobu kasina, a to nejméně u tří hracích stolů zároveň, je dle Nejvyššího správního soudu nereálná (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2023, č. j. 7 As 291/2022-40). K související námitce žalobkyně ohledně chybného výkladu zákonných ustanovení žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1013/23 s tím, že takový výklad zákona o hazardních hrách je ústavně konformní a dále uvedl, že závěry správních soudů vycházející ze systematického a teleologického výkladu zákona, ze znění důvodové zprávy a z podmínek základního povolení jsou relevantní, což žalobkyně bezdůvodně ignoruje. Současně, podstatou živé hry je interakce hráče s krupiérem a již jen z tohoto důvodu se zdá být absurdní, aby krupiér v průběhu hry od hracího stolu odcházel či hru přerušoval a poté ji opětovně zahajoval z důvodů nesouvisejících s děním na konkrétním hracím stole (tj. z důvodu potřeby krupiéra obsloužit jiný stůl atd.). Zákonodárce se přitom stanovením podmínek pro provoz živé hry snaží odlišit režim kasina a režim herny, kdy v kasinu musí být živá hra provozována jako hlavní činnost.

22. K namítanému výkladu slova „bezprostředně“ žalovaný uvedl, že v českém jazyce uvedené slovo znamená mimo jiné „bez časové prodlevy“, přičemž v souladu s § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách tak musí být účastníku hazardní hry umožněno si kdykoliv zahrát živou hru u kteréhokoli povoleného stolu živé hry (viz zákonodárcem vyžadované odlišení kasina a herny). Nebylo-li proto žalobkyní umožněno hraní živé hry bez časové prodlevy, dopustila se tím přestupku. Skutečnost, že návštěvníci nejeví zájem o hraní živé hry nemá žádný vliv na povinnost ji zajistit zákonem předvídaným způsobem. Uvedenou povinnost má totiž provozovatel bez ohledu na aktuální zájem hráčů, jak zdůraznil například Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 2. 11. 2020, č. j. 57 A 179/2019-106.

23. Žalovaný rovněž nesouhlasí s žalobkyní v tom, že měla být provedena kontrolní zkouška živé hry, neboť skutkový stav byl ze strany celního úřadu prokázán už jen tím, že jej zdokumentoval a požádal obsluhu herního prostoru o informace k zajištění živé hry v předmětných kasinech. Žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2021, č. j. 31 Af 19/2020-72, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 As 196/2020-32, s tím, že i bez provedení zkoušky živé hry lze konstatovat, že například jedna osoba není objektivně schopna zajistit současně obsluhu čtyř stolů živé hry. Za daného skutkového stavu tak bylo dle žalovaného provedení simulace živé hry v provozovnách CASINO NETOPÝR a CASINO LÁDVÍ zcela nadbytečné, neboť z pouhého organizačního a personálního zajištění dané provozovny (počet pracovníků v okamžiku zahájení kontroly, počet stolů živé hry, počet technických herních zařízení) je zjevné, že žalobkyně nesplnila požadavky na provoz živé hry za současného zabezpečení řádného chodu kasina.

24. K námitkám žalobkyně týkajícím se porušení základních práv žalovaný uvedl, že se tyto zcela obsahově kryjí s již uplatněnými odvolacími námitkami. Co se týče námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu ohledně reklamy, žalovaný má skutkový stav za správně zjištěný a v podrobnostech odkázal na strany 31 až 38 napadeného rozhodnutí. Dodal, že v žalobkyní uvedených případech nejde pouze o směrové označení, přičemž nelze automaticky považovat nápis doplněný o směrovou šipku pouze o směrové označení, je třeba vždy přihlédnout k celkovému vzhledu budovy, zda užití prvků umístěných na budově v konečném důsledku vyvolává zvýšenou pozornost osob pohybujících se v blízkosti herního prostoru i s ohledem na okolí budovy, a tedy zda nedochází k propagaci herního prostoru. Obdobně lze uvést, že umístění světelného nápisu „Casino Ládví“ na panelu přímo nad vstupem do této provozovny již není plněním povinného označení provozovny, ale plní propagační funkci a porušuje tedy zákaz stanovený § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách.

25. Za nedůvodnou pak označil žalovaný obecně formulovanou námitku absence společenské škodlivosti. Správní orgány dostatečně jasně vyložily, v čem závažnost vytýkaného pochybení spočívá. V nyní posuzované věci neexistují výjimečné skutečnosti předpokládané konstantní judikaturou, které by snížily vliv na společenskou škodlivost vytýkaných přestupků. Tvrzení žalobkyně, že nemohlo dojít ke spáchání žádného přestupku, svědčí o podcenění a nepochopení významu zájmu chráněného předmětnými ustanoveními zákona o hazardních hrách. Ten přitom koresponduje i s vysokou typovou nebezpečností vyjádřenou horní hranicí zákonem stanovené sazby.

26. Ohledně námitek žalobkyně vztahujících se k uložené sankci žalovaný setrvává na svých závěrech, přičemž žalobkyní zastávaný restriktivní výklad § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky nemůže obstát. Za stejný přestupek je pak považován nejen přestupek zcela stejné skutkové podstaty, ale i přestupek stejného druhu, jedná se tedy o přestupky, které mají stejný druhový objekt. K související námitce žalobkyně, že při posuzování recidivy mají správní orgány analogicky aplikovat institut zahlazení trestu z trestního práva, žalovaný uvedl, že lhůta, po kterou lze k dříve spáchaným přestupkům přihlížet nečiní 12 měsíců, ale tři roky. Současně však žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že nepřikládal význam dovozované recidivy ve smyslu § 40 odst. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, tuto skutečnost pouze zohlednil v rámci hodnocení pachatele. Žalovaný dodal, že je-li žalobkyně provozovatelem desítek provozoven po České republice, je dobře obeznámena se svými zákonnými povinnostmi, a o to více by měla dbát na jejich dodržení. K této skutečnosti jakožto k polehčující proto nelze přihlížet. Celní úřad dále podrobně zdůvodnil výši uložené pokuty a zároveň nepřesáhl meze vymezené zákonem ani nezpůsobil jinou nezákonnost. Konečně, správním orgánům nepřísluší hodnotit případnou rozdílnost zákonodárcem stanovených podmínek pro provozování land based oproti online hazardu. I v případě, že by tomu tak bylo, neměla by tato skutečnost vliv na posuzování splnění zákonných podmínek, za kterých může být žalobkyně shledána vinnou ze spáchání předmětných přestupků.

27. K namítanému porušení zásady legitimního očekávání žalovaný upřesnil, že ani žalobkyní doplněný „další jeden“ případ, ve kterém byl pachatel sankcionován pokutou 25 000 Kč nezakládá ustálenou rozhodovací praxi. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2024, č. j. 7 As 209/2023-37, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2024, čj. 62 Af 4/2023-57, týkající se přímo žalobkyně, v nichž se soudy k obdobné námitce žalobkyně vyjádřily.

28. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně odkázala na svou žalobní argumentaci a nad rámec uvedla, že neexistuje žádný sektor v hospodářství, kde by správní orgány a soudy měly potřebu určovat, kolik osob personálu má mít podnikatel v provozovně. Současně žalobkyně odmítla závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.), jehož předmětem byla primárně otázka návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky obce. Nadto byla situace na trhu s hazardními hrami v době vydání citovaného nálezu diametrálně odlišná, přičemž Ústavnímu soudu ani jiným soudům či správním orgánům nepřísluší hodnotové soudy, když je provozování hazardních her legální činností jako jakákoliv jiná podnikatelská činnost. Žalobkyně dále poukázala na to, že v žádném kasinu ani v ČR ani v zahraničí zásadně neodpovídá počet krupiérů počtu stolů živé hry po celých 24 hodin denně a jsou to výlučně provozovatelé kasin, kdo určuje, jaké stoly živé hry a kdy se pro účastníky otevřou.

III. Posouzení žaloby

29. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v souladu s § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobkyní vymezených námitek, vycházel při tom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného, a shledal, že žaloba není důvodná. Městský soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem souhlasili, resp. nevyjádřili nesouhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Podklady a listiny, z nichž městský soud vycházel, a jichž se dovolávaly i procesní strany ve svých podáních, jsou obsaženy ve správním spisu, jímž se dokazování neprovádí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117, č. 2383/2011 Sb. NSS).

30. Městský soud na úvod poznamenává, že podle ustálené judikatury jak správních soudů, tak Ústavního soudu, povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Podstatné je posouzení jádra případu a poskytnout odpověď na základní námitky, které v sobě mohou v některých případech konzumovat i odpověď na námitky dílčí a související (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58, ze dne 19. 2. 2014 č. j. 1 Afs 88/2013-66). Dle Ústavního soudu „není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].

31. Ve vztahu ke všem žalobním námitkám městský soud předesílá, že tyto žalobkyně přenesla v takřka shodném znění do žaloby ze svého odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Žalobkyně v důsledku toho v podané žalobě vůbec nereagovala na závěry, které žalovaný vyslovil k téměř identickým odvolacím námitkám v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nijak nereflektovala, že žalovaný předmětné námitky vypořádal a zdůvodnil závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobkyně tím, že v žalobě zopakovala námitky vznesené v odvolání, aniž by reagovala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaný s těmito námitkami vypořádal a přezkoumatelným způsobem popsal a vysvětlil, na základě jakých konkrétních úvah dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto námitek, značně snížila svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za ni nemohl domýšlet další argumenty (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 8 Azs 94/2022-30). III. 1 Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí 32. Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti problematikou nepřezkoumatelných správních rozhodnutí opakovaně zabýval a zastává názor, že o nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů jde zejména tehdy, pokud z jeho odůvodnění není patrné, proč správní orgán rozhodl způsobem uvedeným ve výroku rozhodnutí (tyto důvody přitom musí vycházet z provedeného dokazování a musí být jasné a přesvědčivé) nebo jak se vypořádal s připomínkami a námitkami účastníků řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-118, nebo ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109). Kasační soud přitom ve své judikatuře zdůrazňuje, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74). Správní orgány a soudy zároveň nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, postaví-li proti tvrzení účastníka řízení právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí; takový postup shledal ústavně konformním i Ústavní soud (srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 221/2014-43, nebo ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu není nepřezkoumatelné, je-li odpověď na dílčí odvolací námitku alespoň implicitně obsažena ve vypořádání jiné námitky nebo postaví-li správní orgán proti námitkám vlastní ucelenou argumentaci, vedle níž námitka neobstojí. Městský soud pro úplnost uvádí, že „zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či nesrozumitelnost nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat.“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2023, č. j. 2 Afs 60/2022-47). Konečně, jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2024, č. j. 7 As 176/2023-33, „nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí.“ 33. S ohledem na zásadu jednotnosti správního řízení jsou pak všechna rozhodnutí vydaná v jednotlivých fázích řízení vnímána jako jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 3. 2017, č. j. 5 Azs 270/2016-39).

34. Žalobkyně vadu nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí spatřuje zejména v jeho rozsahu (52 stran) a nepřehlednosti. S tímto názorem městský soud nesouhlasí. Městský soud napadené rozhodnutí přezkoumal optikou výše uvedené judikatury a uzavírá, že netrpí takovými nedostatky, které by měly za následek jeho nepřezkoumatelnost. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je z hlediska jeho struktury koncipováno tak, že nejprve žalovaný vymezil skutkový stav projednávané věci, dále shrnul odvolací námitky vznesené žalobkyní, vymezil právní základ posuzované věci a následně posoudil skutkový stav vzhledem k argumentaci žalobkyně. Žalovaný srozumitelným způsobem popsal svá zjištění a žalobkyni osvětlil, jaké skutečnosti považuje za sporné. Stejně tak je z napadeného rozhodnutí zřejmé, jaké stanovisko žalovaný zaujal ke skutkovým a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí, žalobkyně proto nemohla pochybovat o důvodech, pro které považoval žalovaný její odvolání za nedůvodné. Žalovaným koncipované vypořádání námitek tak považuje soud za dostatečné, srozumitelné a odpovídající zákonným požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí dle § 68 odst. 3 správního řádu. Konečně, žalobkyně v podané žalobě proti odůvodnění napadeného rozhodnutí brojí a konkrétně s těmito důvody polemizuje, což by nebylo v případě nepřezkoumatelnosti možné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2022, č. j. 7 As 161/2021-47).

35. Nepřezkoumatelným pro nepřehlednost a nesystematičnost pak není ani prvoinstanční rozhodnutí. Odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je zcela přehledně koncipováno tak, že na stranách 3 a ž 7 je popsán zjištěný skutkový stav, a to pod písmenem A nejprve ve vztahu ke CASINU NETOPÝR a pod písmenem B ve vztahu ke CASINU LÁDVÍ. Na stranách 7 až 9 celní úřad shrnul právní úpravu dopadající na nyní posuzovanou věc a na stranách 9 až 11 shrnul konkrétní provedené důkazy nejprve ohledně provozovny CASINA NETOPÝR a následně u provozovny CASINA LÁDVÍ. Na stranách 11 až 22 pak celní úřad provedl právní hodnocení, a to ve vztahu ke každému jednotlivému výroku prvoinstančního rozhodnutí, přičemž v textu konkrétně označil, k jakému výroku se to které právní hodnocení vztahuje. Na stranách 22 až 25 celní úřad přistoupil k vypořádání návrhů a námitek žalobkyně, kde konkrétně citoval některé vznesené námitky žalobkyně. Na stranách 25 až 32 celní úřad odůvodnil druh a výměru správního trestu, přičemž hodnotil povahu a závažnost přestupku (význam zákonem chráněného zájmu, který byl přestupkem porušen, význam a rozsah následků přestupku, způsob a okolnosti spáchání přestupku, přitěžující a polehčující okolnosti). Rovněž i samotný výrok rozhodnutí je pak jasný, srozumitelný, přesný a určitý (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2015, č. j. 8 As 141/2012-57, č. 3268/2015 Sb. NSS). Dle městského soudu je prvoinstanční rozhodnutí z pohledu přezkoumatelnosti dostatečně přehledné a je z něj bez jakýchkoliv pochybností zřejmá konkrétní úvaha ke každému jednotlivému vytýkanému přestupku uvedenému ve výroku prvoinstančního rozhodnutí.

36. Ohledně námitky žalobkyně týkající se jejích návrhů na doplnění dokazování předložených celnímu úřadu městský soud uvádí, že žalobkyně tuto svou námitku blíže neodůvodnila a nesdělila, jaké konkrétní návrhy na doplnění dokazování byly celním úřadem bez jakéhokoli odůvodnění zamítnuty. Neuvedla ani, jakým způsobem by uvedené důkazní prostředky případně mohly změnit závěry celního úřadu ve vztahu k vytýkanému jednání. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobkyni žalobní argumentaci dotvářel. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta jedné ze stran sporu (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2132/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, č. j. 8 Azs 94/2022-30). Obdobné pak platí pro další dílčí námitku žalobkyně týkající se upozornění celního úřadu, že jeho tvrzení nemají oporu ve spise. Žalobkyně v podané žalobě opět ani u této námitky nesdělila, jaká konkrétní tvrzení celního úřadu nemají dle jejího názoru oporu ve spise. Žalovaný se shodnými námitkami zabýval v bodech 92. až 97. napadeného rozhodnutí, s jejichž vypořádáním se městský soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

37. Nepřípadná je rovněž námitka žalobkyně, že správní orgány ve svých rozhodnutích neuvedly, jaké podklady pro vydání rozhodnutí shromáždily a jakým způsobem je zhodnotily. Celní úřad na stranách 9 až 11 prvoinstančního rozhodnutí v části výslovně označené „Provedené důkazy a jejich hodnocení“ uvedl ke každé jednotlivé provozovně (CASINO NETOPÝR a CASINO LÁDVÍ) konkrétní podklady, ze kterých vychází, a současně u každého jmenovaného dokumentu zároveň provedl jeho hodnocení a co z něj vyplývá k danému skutku. Žalovaný se pak identickou námitkou žalobkyně zabýval v bodu 96 napadeného rozhodnutí. Soud připomíná, že nepřináší-li žalobkyně v žalobě dostatečnou oponentní argumentaci proti vypořádání její odvolací námitky žalovaným správním orgánem, není ani soud povinen takovou argumentaci za žalobce dotvářet (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). V míře odpovídající obecnosti vznesené námitky městský soud uvádí, že celní úřad výslovně uvedl, jaké podklady pro vydání rozhodnutí shromáždil a uvedl rovněž i ke každému takovému podkladu i konkrétní vyhodnocení ve vztahu k vytýkaným skutkům.

38. Tyto námitky nejsou důvodné. III. 2 Námitka nezákonného postupu žalovaného při rozhodování o odvolání 39. Žalobkyně spatřuje nezákonnost postupu žalovaného v tom, že změnil prvoinstanční rozhodnutí a rozhodl o předmětu věci sám, ačkoliv jej měl zrušit a vrátit celnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalobkyně má za to, že ji tím žalovaný upřel možnost podat odvolání proti novému odůvodnění tvrzených pochybení.

40. Žalobkyní vznesená námitka poukazuje na porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Její podstatou je, že „řízení probíhá ve dvou stupních (instancích), že tedy řízení a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podléhá kontrole odvolacího orgánu, nikoliv, že každý závěr musí být vždy vysloven jednou instancí a vždy prověřen a akceptován instancí vyšší. Dvojinstančnost totiž zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestou k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před prvním stupněm“ ( usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007-75, č. 1865/2009 Sb. NSS). K otázce rozsahu ingerence odvolacího správního orgánu do prvostupňového správního rozhodnutí se pak vyjádřil Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023-55, tak, že „správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47). To znamená, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený orgán, který odpovídá (ve stejném rozsahu jako správní orgán I. stupně) za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu.“ V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, pak kasační soud uzavřel, že „odvolací správní řízení je přímo určeno k nápravě vad řízení na prvním stupni […] Zásada dvojinstančnosti neznamená, že každý jednotlivý závěr správního orgánu musí být přezkoumán v odvolacím řízení, ani že veškeré podklady pro rozhodnutí musejí nejprve „projít“ prvním stupněm, aby se jimi odvolací orgán mohl zabývat. Tato zásada znamená, že rozhodnutí orgánu prvního stupně bude jako celek podrobeno zkoumání zákonnosti a případně také věcné správnosti.“ 41. Judikatura rovněž vytyčila celou řadu pravidel, na základě nichž může dojít ke změně rozhodnutí ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Přípustnými jsou tak mimo jiné i změny a úpravy samotného výroku napadeného rozhodnutí odvolacím orgánem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2007, č. j. 8 As 30/2006-88), přičemž z hlediska zásady procesní ekonomie je takové řešení dokonce žádoucí. Odvolací správní orgán tak může mimo jiné provést především různé opravy a doplnění, jež nemění smysl a obsah výroku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011-127), či upřesnit popis skutku v rozhodnutí o přestupku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34). Za přípustné považuje judikatura i výraznější zásahy do výrokové části rozhodnutí jako je např. změna právní kvalifikace skutku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 4 Ads 104/2012-53), ovšem pouze za podmínky, že tím nedojde ke zpřísnění sankce, ani k rozšíření či zpřísnění právního posouzení deliktu, a odvolací orgán umožní účastníku řízení se k odlišnému právnímu náhledu vyjádřit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS). Opomenout pak nelze ani to, že „zrušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 286/2018).

42. V nyní posuzované věci žalovaný v napadeném rozhodnutí změnil výrok B. II prvoinstančního rozhodnutí toliko v tom, že na samý konec doplnil větu „který byl umístěn na panelu nacházejícím se přímo nad vstupem do této provozovny“. Nejednalo se tedy ani o kompletní nahrazení citovaného výroku o diametrálně odlišné znění, které by jakkoliv věcně změnilo prvoinstanční rozhodnutí v neprospěch žalobkyně. Skutkový stav zůstal v odvolacím řízení nezměněn a žalovaný rovněž neopatřoval žádné nové podklady. Doplnění výroku B II. prvoinstančního rozhodnutí pak představovalo výhradně zpřesnění umístění světelného nápisu posouzeného jako nedovolená reklama a žalobkyni současně nebyla ukládána žádná nová povinnost. Na takovém postupu žalovaného soud neshledává ničeho nezákonného, neboť nebyla ani naplněna dikce zákona, který vylučuje změnu rozhodnutí v odvolacím řízení tehdy, vznikla-li by tím v důsledku ztráty možnosti odvolání újma účastníkovi, jemuž se ukládá povinnost. Sám žalovaný pak v bodu 186 napadeného rozhodnutí uvedl, že výrok B II. prvoinstančního rozhodnutí pouze formálně precizoval, a to z důvodu zvýšení přesvědčivosti a upřesnění popisu toho, kde se daný vytýkaný nápis (duplicitní název provozovny plnící propagační funkci) na budově nacházel. Současně žalovaný zdůraznil, že v této souvislosti nijak nově neodůvodňoval tvrzená pochybení. Městský soud proto uzavírá, že žalovaný napadeným rozhodnutím žalobkyni nikterak procesně nepoškodil, naopak jeho postup odpovídal požadavkům efektivity, a žalovaný jej správně upřednostnil před zrušením prvoinstančního rozhodnutí.

43. Tato námitka není důvodná. III. 3 Námitka chybné právní kvalifikace skutku 44. Žalobkyně brojí proti chybné právní kvalifikaci skutků, když v CASINU NETOPÝR měla spáchat přestupek dle § 123 odst. 1 písm. f) zákona o hazardních hrách pro porušení § 68 odst. 4 téhož zákona, naproti tomu v CASINU LÁDVÍ se měla dopustit přestupku dle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách pro provozování hazardní hry v rozporu s podmínkami jejího řádného provozování stanovenými ve výroku IV. bodu 15 Základního povolení živé hry.

45. Podle § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách v kasinu musí být umožněna hra nejméně u 3 hracích stolů živé hry, a to po celou provozní dobu kasina.

46. Podle výroku IV. bodu 15. Základního povolení živé hry provozovatel zajistí, aby byla účastníkům živé hry v kasinu vždy bezodkladně umožněna současně hra na započitatelných hracích stolech uvedených v povolení k umístění kasina, jejichž provoz byl zahájen.

47. K identické problematice se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém nedávném rozsudku ze dne 30. 1. 2026, č. j. 7 As 260/2024-42, jež se týkal totožných účastníků řízení. Zde žalobkyně rovněž sporovala otázku týkající se právní kvalifikace obdobného jednání, které je jí žalovaným vytýkáno i v nyní posuzované věci. V bodu [14] citovaného rozsudku kasační soud uzavřel, že „že § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách i bod 15 výroku IV. Základního povolení živé hry stanoví totožnou povinnost provozovatele kasina spočívající v umožnění současné živé hry u hracích stolů k dané živé hře sloužících. Stěžovatel však správně poukázal na to, že tento principiální překryv daných povinností ovšem v nyní projednávané věci neznamená, že by „Základní povolení živé hry žalobce doslova tuto zákonnou povinnost do svého textu převzalo“, jak dovodil krajský soud. Je třeba si totiž uvědomit, že zatímco zákon vztahuje dodržení povinnosti zajištění současné živé hry k počtu „nejméně tří hracích stolů“, Základní povolení živé hry vyžaduje zajištění současné hry u všech stolů uvedených v „povolení k umístění kasina“. V tomto povolení (rozhodnutí Obecního úřadu Čížov ze dne 19. 8. 2018, č. j. 587117/2018/0002-2) je přitom v posuzovaném případě umožněn provoz pěti hracích stolů. Stěžovatel má tedy pravdu, pokud argumentuje, že norma obsažená v povolení obsahuje v tomto konkrétním případě přísnější povinnost než zákon, a tudíž na základě vztahu speciality – obecnosti je třeba hodnotit dodržování povinností žalobce (provozovatele) právě optikou daného povolení, které individuálně, nad rámec minimálních zákonných požadavků, upravuje provoz jeho kasina. Případné nerespektování povinností vyplývajících z povolení proto naplňuje skutkovou podstatu podle § 123 odst. 1 písm. c) věta první zákona o hazardních hrách, spočívající v provozování „hazardní hry v rozporu s podmínkami jejího řádného provozování stanovenými v základním povolení“, a je sankcionováno zákonnou sazbou až do výše 50.000.000 Kč ve smyslu § 123 odst. 7 písm. a) zákona“ (důraz přidán soudem). Městský soud se s tímto názorem ztotožňuje a nevidí důvodu, proč by se měl od závěrů vyslovených kasačním soudem v citovaném rozsudku jakkoliv odchylovat. Pro úplnost soud dodává, že vyslovený závěr plně koresponduje se smyslem a účelem zákona o hazardních hrách, tedy zabránit vzniku tzv. „kvazikasin“, v nichž jde předně o provoz technických herních zařízení, nikoliv živých her (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1013/23, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2023, č. j. 3 As 367/2020-36). K žalobkyní poukazovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 2 As 236/2020-45, městský soud uvádí, že v tomto rozsudku kasační soud vyslovil, že nelze uznat vinným provozovatele hazardní hry za porušení podmínky uvedené v základním povolení, plyne-li tato podmínka přímo ze zákona. V tomto rozsudku však Nejvyšší správní soud posuzoval jiný přestupek (zveřejnění celkový počet čistých proher) a nijak se tak nevyslovil k problematice „nejméně x hracích stolů“, jak to učinil kasační soud v citovaném rozsudku sp. zn. 7 As 260/2024.

48. Není-li pak žalobkyni zřejmé, z jakého důvodu byla v případě CASINA NETOPÝR uznána vinnou ze spáchání přestupku dle § 123 odst. 3 písm. f) zákona o hazardních hrách a v případě CASINA LÁDVÍ ze spáchání přestupku dle § 123 odst. 1 písm. c) citovaného zákona, k tomu městský soud uvádí, že dle rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9 ze dne 2. 11. 2022, č. j. MCP09/162028/2022, povolení k umístění kasina týkajícího se CASINA NETOPÝR, byla v této provozovně povolena živá hra na třech hracích stolech živé hry. Uvedený počet tak odpovídá zákonnému limitu minimálního počtu hracích stolů živé hry vyžadovanému v § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách. Správní orgány proto kvalifikaci přestupků správně rozlišily, když v případě CASINA LÁDVÍ byla povolena živá hra na šesti hracích stolech živé hry, tedy nad zákonem stanovený limit. Totožnou námitkou se pak zabýval rovněž žalovaný zejména v bodech 117., 125. a 130. až 135. napadeného rozhodnutí. Městský soud se s těmito závěry žalovaného ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje, neboť „je-li rozhodnutí žalovaného správního orgánu řádně odůvodněno, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li krajský soud k jiným závěrům než žalovaný, je přípustné, aby si krajský soud správné závěry žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2020, č. j. 6 Afs 160/2020-45).

49. Tato námitka není důvodná. III. 4 Námitka porušení základních procesních práv žalobkyně 50. Žalobkyně spatřuje porušení svých základních procesních práv v tom, že žalovaný k návrhu žalobkyně opakovaně odmítl nařídit ústní jednání, ve stanovení nepřiměřeně krátké lhůty 5 dní pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí celním úřadem a rovněž v tom, že se jednání spočívající v umístěná světelného nápisu „Casino Ládví“ nenacházelo v kontrolním protokolu a žalobkyně tak neměla možnost vyjádřit se k tomuto vytýkanému jednání v námitkovém řízení.

51. Námitkou nenařízení ústního jednání se žalovaný zabýval v bodu 190 napadeného rozhodnutí. Uvedl, že část návrhu žalobkyně byla formulována velmi obecně a další část směřující k předvolání dvou konkrétních osob se týkala svědků, kteří dle spisového materiálu nebyli přítomni kontrolním úkonům v CASINĚ NETOPÝR a CASINĚ LÁDVÍ. Takové osoby nemohou popisovat skutkový stav v místě a čase kontroly, proto jejich výslech není nezbytný pro zjištění skutkového stavu, nadto dostatečně zjištěnému celním úřadem. Žalovaný odkázal na usnesení celního úřadu ze dne 9. 2. 2024, č. j. 147117-4/2024- 510000-12.1, s tím, že celní úřad provedení ústního jednání zcela důvodně zamítl.

52. Podle § 80 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán může nařídit ústní jednání. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pak správní orgán nařídí ústní jednání na požádání obviněného, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv; jinak návrh zamítne usnesením, které se oznamuje pouze obviněnému. O právu žádat nařízení ústního jednání musí být obviněný poučen. Správní orgán nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Správní orgán prvního stupně nařídí ústní jednání i bez požádání obviněného, je-li obviněným mladistvý.

53. K nezbytnosti nařízení ústního jednání v řízení o přestupcích se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud, a to například ve svém usnesení ze dne 22. 6. 2023, č. j. 9 As 76/2023- 21. Uzavřel, že „obecně podle § 49 odst. 1 správního řádu a § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky správní orgán nařídí ústní jednání, je-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků, případně stanoví-li to zákon. NSS již zdůraznil, že ‚v řízení o správních deliktech správní orgány nemají povinnost vždy nařídit ústní jednání.‘“ To ostatně vyplývá ze samotného zákona o přestupcích, který v § 80 odst. 1 uvádí, že správní orgán „může nařídit“ ústní jednání. Vedení ústního jednání je tak obecně fakultativní. Nařízení ústního jednání je pak v souladu s § 80 odst. 2 zákona o odpovědnosti za přestupky na požádání obviněného nutné pouze tehdy, je-li to nezbytné k uplatnění jeho práv, případně i bez žádosti, je-li to nezbytné pro zjištění stavu věci. Uplatní se zde ovšem správní uvážení správního orgánu, který musí posoudit, zda je toto ústní jednání nezbytné k uplatnění práv obviněného. Správní orgán proto musí zvažovat, jaké důkazní prostředky bude třeba provést, tedy zda bude možné vycházet pouze z předložených listin, podkladů od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, resp. skutečností známých správnímu orgánu ze své úřední činnosti, které by bylo možné posoudit bez nařízení ústního jednání, nebo bude třeba provádět výslech svědků či obviněného v rámci nařízeného ústního jednání (JEMELKA, Luboš. § 80 [Ústní jednání]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 697).

54. V nyní posuzované věci nenastala žádná z výše uvedených situací. Ze správního spisu vyplývá, že v rámci svého vyjádření k oznámení o zahájení řízení ze dne 8. 2. 2024 (evidované pod č. j. 147117-3/2024-510000-12.1) žalobkyně v čl. III. navrhla, aby celní úřad „nařídil ústní jednání ke každé skupině tvrzených pochybení se shodnými znaky, neboť je přesvědčen, že je to nezbytné pro zjištění stavu věci a vyjasnění přístupu Účastníka“, a dále navrhla výslech dvou svědků. To vše s odůvodněním že takový postup je obvyklý u jiných celních úřadů v podobných řízeních. Žalovaný usnesením ze dne 9. 2. 2024, č. j. 147117- 4/2024-510000-12.1, tento návrh žalobkyně zamítl s tím, že výslechy navrhovaných svědků, kteří nebyli přítomni kontrolním úkonům v provozovnách účastníka řízení, a nařízené ústní jednání nejsou nezbytné pro zjištění stavu věci, a to i s ohledem na správní zásady, a s ohledem na ekonomickou a hospodářskou stránku věci, neboť jejich výpovědi by nepřinesly nové světlo do již zjištěných skutečností. Sama žalobkyně pak ve svém vyjádření neuvedla, co by případné provedení výslechů přineslo. Proti tomuto usnesení žalobkyně nikterak dále nebrojila. Městský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že nařízení ústního jednání nebylo nezbytné pro zjištění stavu věci. Žalobkyně současně dostatečně určitě nesdělila, jakým způsobem by bylo konání ústního jednání nezbytné k uplatnění jejích práv a jaké další okolnosti by mohly být při ústním jednání objasněny. To vše přesto, že byla žalobkyně v oznámení o zahájení řízení že dne 24. 1. 2024, č. j. 147117-2/2024-510000-12.1, výslovně poučena o tom, že má právo „požádat o nařízení ústního jednání, v takovém případě musí účastník řízení dostatečně podrobně odůvodnit, v čem je ústní jednání nezbytné k uplatnění jeho práv.“ Žalobkyně nařízení ústního jednání odůvodnila v pouhé obecnosti tím, že je nezbytné pro zjištění stavu věci a vyjasnění přístupu účastníka, nesdělila však jakých konkrétně. Žalobkyně měla možnost vyjádřit své stanovisko k listinám založeným ve spise písemně, činit jakákoliv podání včetně předkládání důkazů a vyjadřovat se ke zjištěním celního úřadu. Toho ostatně také využila. Konečně, ani v rámci nyní podané žaloby žalobkyně neuvádí ani neprokazuje, jakým způsobem byla nenařízením ústního jednání zkrácena na svých právech nebo jaké skutečnosti by sdělila nad rámec již uvedených, které by byly způsobilé zvrátit celním úřadem zjištěný skutkový stav.

55. Námitkou nepřiměřeně krátké lhůty 5 dní pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí se žalovaný zabýval v bodu 191 napadeného rozhodnutí. Poukázal na to, že uvedená lhůta je nepřiměřeně krátká pouze zdánlivě. V období března až května 2024 totiž žalobkyně ke svým žádostem obdržela podklady ze spisu, kopii fotodokumentace a rovněž byla celním úřadem vyzvána k nahlížení do spisu, k němuž se však zástupce žalobkyně sice s omluvou nedostavil, nicméně nový termín si již nesjednal. Před vydáním rozhodnutí tak žalobkyně disponovala všemi podklady rozhodnými pro posouzení věci včetně seznámení s právním názorem celního úřadu.

56. Podle § 36 odst. 3 věty prvé správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

57. Podle § 39 odst. 1 správního řádu správní orgán účastníkovi určí přiměřenou lhůtu k provedení úkonu, pokud ji nestanoví zákon a je-li toho zapotřebí. Určením lhůty nesmí být ohrožen účel řízení ani porušena rovnost účastníků. Usnesení o určení lhůty se oznamuje pouze tomu, komu je určena, popřípadě i tomu, jehož se jinak přímo dotýká. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení pak lhůtu určenou správním orgánem může na žádost účastníka správní orgán za podmínek stanovených v odstavci 1 usnesením přiměřeně prodloužit.

58. Lhůta k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a k vyjádření se k nim není ve správním řádu stanovena a je na uvážení správního orgánu, jakou lhůtu k tomuto úkonu účastníkovi řízení stanoví. V každém případě však musí jít o lhůtu přiměřenou, tedy takovou, která neohrozí účel řízení ani neporuší rovnost účastníků, jak vyplývá z § 39 odst. 1 správního řádu. Pro posouzení přiměřenosti lhůty a jejího vlivu na zákonnost rozhodnutí je proto klíčové posoudit, zda stanovená lhůta byla přiměřená okolnostem konkrétní věci, spočívající zejména v její povaze a složitosti, rozsahu spisu, nezbytné odbornosti a množství údajů k ověření materiálu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2020, č. j. 1 As 218/2019-28, č. 4137/2021 Sb. NSS).

59. Ze správního spisu soud zjistil, že v rámci vyjádření k oznámení o rozšíření předmětu řízení ze dne 8. 3. 2024 žalobkyně požádala o zaslání správního spisu, na což celní úřad reagoval přípisem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 30283-4/2024-510000-12.1, a současně žalobkyni zaslal doklady evidované ve správním spise včetně fotodokumentace. Ve svém vyjádření ze dne 19. 4. 2024 následně žalobkyně namítla neúplnost správního spisu a požádala o zaslání kompletního spisu vedeného pod spisovou značkou 223540-15/2023-510000-12.

1. Na uvedenou žádost reagoval celní úřad opětovným zasláním spisové dokumentace (přípis ze dne 23. 4. 2024, č. j. 330283-9/2024-510000-12.1). Ve vyjádření ze dne 7. 5. 2024 žalobkyně opět vyslovila pochybnost nad úplností dokumentů a požádala o nahlédnutí do spisu. Na to celní úřad reagoval sdělením ze dne 7. 5. 2024, č. j. 330283-13/2024-510000-12.1, s tím, že žalobkyni určil termín nahlížení do spisu dne 29. 5. 2024 v 10:00 hodin. Součástí předmětného sdělení byla rovněž informace, že „kompletní spis lze zkopírovat na účastníkem řízení přinesený na flash disk.“ Ze záznamu ze dne 29. 5. 2024, č. j. 330283-14/2024-510000- 12.1, vyplývá, že se žalobkyně téhož dne k nahlížení do spisu nedostavila, přičemž „dne 28. 5. 2024 byl na celní úřad učiněn telefonát v čase 11:31 hod. z tel. čísla X, kdy předmětem bylo sdělení volajícího, že „volající pan X je mimo Prahu, tak se dne 29.5.2024 asi nedostaví na celní úřad a neví, zda dokáže obstarat plnou moc pro nahlížení do spisu.“ Celní úřad se dne 29.5.2024 v čase 10:05, 10:15 hod. pokusil dovolat na shora uvedené telefonní číslo z kterého bylo telefonováno, ale číslo bylo stále obsazené.“ Sdělením před vydáním rozhodnutí ze dne 29. 5. 2024, č. j. 330283-16/2024-510000-12.1, celní úřad informoval žalobkyni o tom, že byl proveden důkaz shromážděnými listinami založenými ve správním spisu, kdy tyto zároveň konkrétně označil a uvedl, jaká zjištění z nich plynou. Současně celní úřad informoval žalobkyni o tom, že „k projednávané věci máte možnost se vyjádřit a nahlédnout do spisového materiálu po předchozí telefonické domluvě na čísle X a to v úředních hodinách v sídle Celního úřadu pro hlavní město Prahu, Washingtonova 7, 113 54 Praha 1, III. patro, kancelář č. 308, oddělení 12 – Správního trestání“, přičemž „nevyužije-li účastník řízení možnosti vyjádřit se k projednávané věci do 5 dní od doručení této písemnosti, bude rozhodnutí ve správním řízení bez dalšího vydáno, a to na základě podkladů založených ve správním spisu spisové značky 223540- 15/2023-510000-12.1.“ Na uvedené sdělení žalobkyně nikterak nereagovala, a to ani žádostí o nahlédnutí do spisu nebo žádostí o prodloužení lhůty k vyjádření se. V minulosti přitom žalobkyně o prodloužení lhůty opakovaně žádala a celní úřad těmto žádostem vždy vyhověl (viz usnesení ze dne 28. 3. 2024, č. j. 330283-7/2024-510000-12.1, a ze dne 23. 4. 2024, č. j. 330283-11/2024-510000-12.1). Současně je z podaného poučení zřejmé, že požádala-li by žalobkyně o nahlédnutí do spisu nebo o prodloužení lhůty k vyjádření, lhůta pěti dní by byla v tomto ohledu prodloužena. S ohledem na výše uvedené má městský soud za to, že v nyní posuzované věci lze celním úřadem stanovenou lhůtu pěti dní pro vyjádření se k podkladům rozhodnutí hodnotit jako přiměřenou. Městský soud ze správního spisu ověřil, že žalobkyně měla již několik měsíců před výzvou k vyjádření se k projednávané věci k dispozici dokumenty, jež byly v této výzvě označeny, a současně se k obsahu spisového materiálu opakovaně vyjadřovala. Měla tedy prokazatelnou faktickou znalost všech podkladů pro rozhodnutí i co do jejich obsahu. Žalobkyně měla možnost na uvedenou výzvu reagovat, a to jak žádostí o nahlédnutí do spisu, tak o prodloužení lhůty, čehož nevyužila. Kromě dané lhůty 5 dní měla žalobkyně i možnost v podaném odvolání vznášet námitky týkající se shromážděných podkladů. Konečně, ani v nyní podané žalobě žalobkyně neuvádí ani neprokazuje, jakým způsobem byla takto stanovenou lhůtou pro vyjádření zkrácena na svých právech nebo jaké skutečnosti by sdělila nad rámec již uvedených, které by byly způsobilé zvrátit žalovaným zjištěný skutkový stav. Soud proto uzavírá, že celním úřadem stanovená délka lhůty neměla vliv na zákonnost rozhodnutí a nikterak tím nebyla krácena práva žalobkyně, neboť měla dostatek prostoru i znalosti správního spisu k uplatnění svého práva dle § 36 odst. 3 správního řádu.

60. K námitce zahrnutí porušení povinnosti dle § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách do vytýkaného jednání žalovaný v bodu 192 a 193 napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyni bylo oznámení o rozšíření předmětu řízení č. j. 330283-2/2024-510000-12.1 řádně sděleno prostřednictvím datové zprávy ze dne 7. 3. 2024. Protokol o kontrole popisuje toliko určitý stav, který byl zjištěn v průběhu kontroly provedené kontrolní skupinou, přičemž zjištění plynoucí z protokolu o kontrole nejsou pro celní úřad v pozici správního orgánu vedoucího přestupkové řízení jakkoliv závazná. Jedná se o právní názor kontrolního orgánu učiněný v okamžiku vyhotovení protokolu o kontrole a nevymezuje tedy správnímu orgánu předmět řízení. Tím by byla nepřípustně omezena činnost správního orgánu vedoucího přestupkové řízení a současně některé skutečnosti ani nelze při samotné kontrole provozovny zjistit. Je to proto až správní orgán, který vymezuje předmět řízení při jeho zahájení a svými úkony ve věci jej pak může rozšířit nebo zúžit.

61. Městský soud se s těmito závěry žalovaného ztotožňuje a doplňuje, že žalobkyni ani nebyla žádným způsobem upřena možnost se k tomuto rozšíření vyjádřit, když tak učinila vyjádřením účastníka řízení k oznámení o rozšíření předmětu řízení ze dne 8. 3. 2024. Rozšíření předmětu řízení v přestupkovém řízení přitom výslovně připouští i samotný § 78 odst. 4 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle něhož má-li být v řízení rozhodováno také o jiném skutku, než pro který bylo oznámeno zahájení řízení, postupuje správní orgán obdobně podle odstavců 2 a 3. Pokud v průběhu řízení správní orgán změní právní kvalifikaci skutku, vyrozumí o tom obviněného. Správní orgán v takovém případě zašle další oznámení o zahájení řízení (rozšiřující oznámení dosavadní) s popisem dalšího skutku, o kterém má být v řízení rozhodováno, a jeho předběžnou právní kvalifikaci (JEMELKA, Luboš. § 78 [Zahájení řízení z moci úřední]. In: JEMELKA, Luboš, VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Zákon o některých přestupcích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2025, s. 682). Správní orgán tedy řádně rozšířil předmět správního řízení o skutek spočívající v porušení povinnosti dle § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách a sdělil žalobkyni jeho předběžnou právní kvalifikaci, čímž dostál zákonným povinnostem stanoveným v § 78 zákona o odpovědnosti za přestupky.

62. Tyto námitky nejsou důvodné. III. 5 Námitky extenzivního výkladu povinností žalobkyně ve vztahu k ustanovením zákona o hazardních hrách týkajících se živé hry a porušení principu právní jistoty 63. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem správních orgánů, potažmo správních soudů, že u každého započitatelného stolu živé hry musí být přítomen jeden krupiér. Namítá, že takové tvrzení nemá žádnou oporu v zákoně o hazardních hrách, ani v Základním povolení živé hry a jde tak nad rámec zákonných povinností stanovených žalobkyni.

64. Námitkami v obsahově shodném znění se žalovaný obsáhle zabýval zejména v bodech 102 až 116 napadeného rozhodnutí. Žalobkyně judikaturou opakovaně aprobované principy setrvale odmítá a trvá na svém výkladu zákonem daných povinností. Městský soud k podstatě požadavků na zajištění živé hry na tomto místě zdůrazňuje, že žalobkyně v předmětných provozovnách provozuje kasino, nikoli hernu. Dopadají na ni proto další zákonné povinnosti provozovatele hazardních her, aby mohla podnikat s výhodami provozovatele kasin. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že kasino ve smyslu § 68 zákona o hazardních hrách poskytuje svému provozovateli (oproti běžným hernám) finanční i konkurenční výhody, mezi které patří mimo jiné např. výhodnější provozní doba, vyšší limity maximální sázky a výhry u technické hry. Uvedené výhody jsou nicméně kompenzovány povinnostmi, na jejichž splnění je třeba trvat (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2024, č. j. 7 As 209/2023-37).

65. Výkladem § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách, jakož i výkladem podmínky stanovené v základním povolení živé hry umožnit bezodkladně a současně živou hru u všech započitatelných stolů, se Nejvyšší správní soud již mnohokrát zabýval (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 As 196/2020-32, ze dne 11. 4. 2023, č. j. 3 As 367/2020-36, ze dne 3. 3. 2023, č. j. 1 As 113/2022-39, ze dne 1. 2. 2023, č. j. 7 As 291/2022-40). Nejvyšší správní soud opakovaně uzavřel, že § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách sice výslovně neobsahuje pravidlo „jeden stůl živé hry, jeden krupiér“. Účel živé hry nicméně takové pravidlo, aby měl každý stůl živé hry svého krupiéra po celou provozní dobu kasina, vyžaduje: Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku sp. zn. 7 As 209/2023 uvedl, že „koresponduje i úmyslu zákonodárce, jehož cílem bylo snížit dostupnost (všudypřítomnost) hazardních her a koncentrovat hráče do větších provozoven splňujících řadu podmínek [… ] cílem předmětného ustanovení zákona o hazardních hrách bylo zabránění vzniku tzv. kvazikasin a snížení dostupnosti hazardních her prostřednictvím jejich koncentrace do větších provozů […] celní orgány provedly správný výklad § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách. Ten odpovídá smyslu a účelu právní úpravy, jímž je umožnit hráčům bezodkladně současnou hru na všech započitatelných stolech. Vzhledem k existenci tří započitatelných stolů živé hry v kasinu stěžovatelky nemohla postačovat přítomnost pouze dvou zaměstnanců s tím, že další byli připraveni v pohotovosti na telefonu (jeden z přítomných zaměstnanců se navíc musel fakticky věnovat jiným činnostem spojeným s běžným provozem kasina). Lze dodat, že obdobnou povinnost stěžovatelce stanovilo také základní povolení: „Provozovatel zajistí, aby byla účastníkům živé hry v kasinu vždy bezodkladně umožněna současně hra na započitatelných hracích stolech uvedených v povolení k umístění kasina, jejichž provoz byl zahájen“ (čl. VI bod 15). Krajský soud správně akcentoval i to, že popsaný výklad § 68 odst. 4 zákona aproboval i Ústavní soud (který usneseními ze dne 20. 11.2020, sp. zn. II. ÚS 2990/20, a ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1013/23, odmítl ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2020, č. j. 6 As 196/2020-32, a ze dne 1. 2. 2023, č. j. 7 As 291/2022-40). V usnesení ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. II. ÚS 2990/20, konstatoval, že neshledal „žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí“, a v usnesení ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1013/23, nepřisvědčil námitce, že z § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách nevyplývá pravidlo „jeden stůl živé hry, jeden krupiér“. Správní soudy podle něj naopak ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč jde o nezbytnou podmínku řádného umožnění živé hry současně na nabízených hracích stolech. […] Z uvedených důvodů proto nelze shledat případná ani tvrzení stěžovatelky, že výklad zaujatý správními orgány a krajským soudem je výkladem nepřípustným, porušujícím zásady ústavního pořádku (zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, a zásada a silentio legis).“ Pro úplnost městský soud dodává, že citovaný rozsudek kasačního soudu se týkal totožných účastníků řízení jako v nyní posuzované věci, a zabýval se rovněž i identickou námitkou žalobkyně. Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu podala žalobkyně ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 937/24, odmítnuta. Ústavní soud uzavřel, že „nepřisvědčil snaze stěžovatelky o ryze textualistický výklad zákona a o odmítání možnosti výkladu teleologického, tedy zohledňování smyslu a účelu zákona. Naopak Ústavní soud konstantně uvádí, že jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě a je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu“ a současně potvrdil výklad vyplývající z judikatury správních soudů, neboť „o výkladový exces nejde, naopak závěry soudů jsou logické a odůvodnitelné ve snaze rozlišit povahu heren a kasin a zabránit obcházení zákona.“ Citované závěry dle městského soudu představují zcela dostatečnou odpověď na argumentaci žalobkyně týkající se zajištění živé hry v kasinu. Soud se s nimi ztotožňuje, neshledává důvodu se od nich odchýlit ani v nyní posuzované věci a plně na ně odkazuje, neboť dalšími úvahami by již jen opakoval v citovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu mnohokrát řečené. S ohledem na shora uvedené je tak nepřípadný poukaz žalobkyně na judikaturu krajských soudů (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2020, č. j. 57 A 179/2019-106), popřípadě na projekt Ministerstva financí označovaný jako Analýza regulace hazardních her, jež má vyhodnocovat poznatky z praxe ohledně fungování zákona o hazardních hrách.

66. Namítá-li pak žalobkyně, že se správní orgány dostaly mimo zákonný rámec správního uvážení tím, že požadovaly splnění povinností, které zákon o hazardních hrách nestanoví, odkazuje soud na výše uvedené a k navazující argumentaci dodává, že v případě naplnění skutkové podstaty přestupku není správní orgán nadán pravomocí volby z vícero řešení předvídaných právní normou jako je tomu v případě správního uvážení (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS). V nyní posuzované věci správní orgány bez dalšího prokázaly, že žalobkyně porušila zákonnou povinnost, čímž současně naplnila skutkovou podstatu vytýkaného přestupku.

67. Tyto námitky nejsou důvodné. III. 6 Námitky k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu týkajícího se živé hry 68. Žalobkyně má za to, že v nyní posuzované věci nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně, když celní úřad neprovedl kontrolní hru a neprověřoval, že žalobkyně je schopna provoz živé hry zajistit. Celní úřad tak vychází pouze ze svých domněnek, které však nebyly nijak ověřeny v podmínkách kasina.

69. K totožné námitce se žalovaný vyjádřil v bodech 138 až 159 napadeného rozhodnutí, v nichž obsáhle a srozumitelně vysvětlil, z jakého důvodu má skutkový stav za prokázaný, přičemž za daného skutkového stavu by bylo provedení simulace živé hry v předmětných dvou provozovnách zcela nadbytečné. Z protokolu o kontrole ze dne 1. 3. 2023, č. j. 223540- 11/2023-510000-61.1, je zřejmé, že v CASINĚ NETOPÝR byli v době kontroly přítomni dva zaměstnanci žalobkyně (J. S. a M. V.), a to na 3 hrací stoly živé hry BONVER KOLO ŠTĚSTĚNY a na 30 zařízení technické hry v souladu s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 9 ze dne 2. 11. 2022, č. j. MCP09/162028/2022. Z protokolu o kontrole ze dne 17. 4. 2023, č. j. 359316-11/2023-510000-61.1, se pak podává, že v CASINĚ LÁDVÍ byly v době kontroly přítomny dvě zaměstnankyně žalobkyně (L. Š. a S. K.), a to na 6 hracích stolů živé hry BONVER KOLO ŠTĚSTĚNY a na 60 zařízení technické hry v souladu s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 8 ze dne 25. 5. 2022, č. j. MCP8 219601/2022. Městský soud konstatuje, že nebylo v silách přítomných zaměstnanců žalobkyně zajistit živou hru na třech (v případě CASINA NETOPÝR), resp. šesti (v případě CASINA LÁDVÍ) stolech živé hry. S ohledem na počet osob v provozovně a počet stolů živé hry (dva ku třem a dva ku šesti) nebylo ve světle judikaturních závěrů Nejvyššího správního soudu citovaných v bodu [65] tohoto rozsudku potřeba, aby kontrolní pracovníci provedli i zkoušku živé hry, jak namítá žalobkyně, neboť již prostou logickou úvahou nelze dospět k jinému závěru, než že dvě osoby objektivně fyzicky nejsou schopny zajistit plynulou a současnou hru u třech, resp. šesti stolů živé hry (rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2021, č. j. 31 Af 19/2020-72, či rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2024, č. j. 62 Af 42/2023- 60). Tato námitka není důvodná.

70. Ve vztahu k dílčí námitce týkající se nerespektování závazného právního názoru nadřízeného orgánu, konkrétně rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 16. 5. 2019, č. j. 16041-2/2019-900000-311, městský soud uvádí, že tato byla žalovaným vypořádána v bodu 156 napadeného rozhodnutí. Zde žalovaný označil argumentaci žalobkyně tímto rozhodnutím za nepřiléhavou, neboť předmětné rozhodnutí bylo vydáno odvolacím orgánem v roce 2019. V současné době bylo rozsudky správních soudů postaveno najisto, že jeden krupiér nemůže obsluhovat více než jeden stůl živé hry. Žalobkyní citované rozhodnutí pochází z doby, kdy se správní praxe k problematice tzv. kvazikasin teprve utvářela a stěžejní judikatura k dané problematice se objevila až posléze (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 196/2020). Žalobkyně v podané žalobě proti tomuto závěru nenamítá ničeho, pouze v obecné rovině namítá nerespektování závazného názoru nadřízeným správním orgánem. Žalobkyně se nijak nevymezila vůči závěrům žalovaného a konkrétně nespecifikovala, v čem spatřuje jejich nesprávnost. Soud proto ve stejné míře obecnosti uvádí, že se s tímto posouzením žalovaného ztotožňuje, a i z hlediska přezkoumatelnosti jej považuje za dostatečný. Tato námitka proto není důvodná. III. 7 Námitky týkající se nedovolené reklamy 71. Žalobkyně namítá, že informační sdělení v případě CASINA NETOPÝR upozorňují toliko na otevírací dobu a směr a nejde proto o žádnou propagaci provozování hazardních her nebo získání výher. Nápis „Casino Ládví“ pak představuje jen označení prostoru. Ani v jednom případě se tedy nejedná o nedovolenou reklamu ve smyslu § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách. Obdobné pak platí u nápisu „NONSTOP“ a písmenu „H“, jež nemají schopnost motivovat kolemjdoucí k účasti na hazardních hrách.

72. Podle § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách na budově nebo ve veřejně přístupné vnitřní části budovy, ve které se herní prostor nachází, nesmí být umístěna reklama, sdělení nebo jakékoli jiné formy propagace, zejména slovní, zvukové, pohyblivé, statické, světelné nebo grafické, na provozování hazardních her nebo získání výher.

73. Podle § 68 odst. 2 zákona o hazardních hrách kasino musí být viditelně označeno názvem, který obsahuje slovo "kasino".

74. Námitkou v obsahově shodném znění se žalovaný obsáhle zabýval v bodech 161 až 188 napadeného rozhodnutí, kde nejprve shrnul právní úpravu a relevantní judikaturu týkající se nedovolené reklamy a následně tuto aplikoval na nyní posuzovanou věc. Uvedl, že § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách v sobě obsahuje absolutní zákaz jakékoliv formy propagace na provozování hazardních her nebo získání výher umístěné na budově nebo veřejně přístupné části budovy s herním prostorem. Žalovaný rovněž připomněl, že účelem citovaného ustanovení je dle důvodové zprávy „eliminace potencionálních negativních rizik vůči osobám, které se hazardních her primárně neúčastní, omezení týkající se venkovního vzhledu herního prostoru a možnosti nahlížení zvenku do těchto prostor“. Rozhodujícím tedy v nyní posuzované věci bylo, zda označení provozoven žalobkyně lze považovat za formu propagace hazardních her či získávání výher.

75. Ve vztahu ke CASINU NETOPÝR byl na budově, kde se tato provozovna nachází, umístěn vedle vchodu do této provozovny velký nápis „CASINO“, který je v nočních hodinách podsvětlený (viz fotografie č. 1, 3 a 4 fotodokumentace vedené pod č. j. 223540-6/2023- 510000-61.1). Dále na stříšce nad vchodem do této provozovny byl umístěn nápis „NETOPÝR“ (fotografie č. 1 až 3 předmětné fotodokumentace) a na vnější části budovy (z boku budovy), ve které se nacházel herní prostor provozovny CASINO NETOPÝR, byl umístěn na billboardu nápis s názvem provozovny „CASINO NETOPÝR“, doplněn stylizovaným písmenem „H“, doplněný informací o otevírací době „NONSTOP“, nápisem „Ministerstvo zdravotnictví varuje: Účastí na hazardní hře může vzniknout závislost! Zákaz účasti osob mladších 18 let na hazardní hře!“ a směrovou šipkou „Za rohem“ (fotografie č. 6 až 8 uvedené fotodokumentace). Žalovaný uzavřel, že nápisy nemají pouze informační charakter, neboť tomu neodpovídá jejich provedení, ani informace na těchto sděleních uvedené, naopak svým provedením a obsahem lze konstatovat jednoznačný propagační účel. Ve světle žalovaným citované judikatury se zjevně jedná o nadměrné nápisy umístěné na budově, v níž se nachází provozovna kasina, a také o duplicitní označení provozovny. Dodal, že tvrzeným plněním informační povinnosti stanovené v § 68 odst. 2 zákona o hazardních hrách pak nelze obcházet zákaz obsažený v § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách. Ohledně nápisu „NONSTOP“, písmene „H“ a směrové šipky žalovaný uvedl, že je zde propagační funkce zcela jasná a o pouhou navigační tabuli se rozhodně nejedná. K symbolu stylizovaného písmene H nad rámec doplnil, že útvar, ve kterém se písmeno H nachází má ztvárňovat hořící kolo, kruh a jak je žalovanému známo z jeho úřední činnosti (např. z řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 5 Af 4/2024), využívala žalobkyně toto označení i na jiných svých provozovnách (kasinech). Rovněž se toto označení vyskytovalo dříve na jejích internetových stránkách. Stylizované písmeno „H“ bylo žalobkyní využíváno jako jakési logo, označení spojené s žalobkyní a jejími provozovnami, sloužilo k podpoře podnikatelské činnosti žalobkyně a bezpochyby mělo vazbu na hazardní hry. Jednalo se tedy o nedovolenou reklamu ve smyslu zákona o hazardních hrách.

76. Ohledně CASINA LÁDVÍ žalovaný popsal, že na budově, ve které se tato provozovna nachází, žalobkyně umístila reklamu na provozování hazardních her, kde konkrétně se jednalo o světelný nápis Casino Ládví na tmavém podkladě (viz fotografie č.1, 2, 5, 6 fotodokumentace vedené pod č. j. 359316-4/2023-510000-61.1). Rovněž u tohoto označení žalovaný uzavřel, že se jedná o zjevné nepřípustné duplicitní označení názvem provozovny, které již neplní informační povinnosti stanovené v § 68 odst. 2 zákona o hazardních hrách.

77. Jak městský soud uvedl výše v bodu [36] tohoto rozsudku, soud není povinen ani oprávněn domýšlet za žalobkyni argumentaci, proto se danou námitkou věnoval pouze v míře obecnosti, v jaké jí žalobkyně vznesla (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne sp. zn. 6 Afs 9/2015). Žalobkyně ke skutečnostem týkajícím se namítaného nedostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně nedovolené reklamy v napadeném rozhodnutí v podané žalobě nenamítá ničeho, pouze v této souvislosti opakuje své odvolací námitky. Žalobkyně se nijak nevymezila vůči závěrům žalovaného, který se s předmětnou námitkou obsáhle vypořádal, a konkrétně nespecifikovala, v čem spatřuje jejich nesprávnost. Žalovaný zcela konkrétně popsal, proč považuje předmětné nápisy za nedovolenou propagaci, na což žalobkyně nikterak nereagovala a svou argumentaci v tomto ohledu v podané žalobě nijak adekvátně nepřizpůsobila. Městský soud se s posouzením učiněným správními orgány ztotožňuje a v podrobnostech na ně odkazuje, přičemž tyto jsou podpořeny rovněž obsahem správního spisu a zejména fotodokumentací pořízenou kontrolní skupinou celního úřadu. Městský soud připomíná, že citované ustanovení § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách zcela striktně zakazuje umístění veškerých reklam, sdělení nebo jakýchkoli jiných forem propagace provozování hazardních her, na budově, v níž se herní prostor nachází. Je třeba si uvědomit, že účelem tohoto ustanovení je zabránit nepovolenému lákání veřejnosti ke vstupu do herního prostoru (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2023, č. j. 3 As 367/2020-36). V daném případě jsou nápisy „CASINO“, „NETOPÝR“ a „Casino Ládví“ umístěny na vnější části budovy a jsou zcela zřetelně viditelné a pro své barevné provedení a velikost nepřehlédnutelné. Tyto nápisy tak jsou způsobilé přilákat veřejnost ke vstupu do herního prostoru, přičemž již samotný název „casino“ zcela jednoznačně evokuje hazardní hry. Problematikou nápisů umístěných na budově, v níž se nachází kasino, se přitom Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, přičemž například v rozsudku ze dne 9. 10. 2025, č. j. 22 As 65/2025-52, uzavřel, že „nadměrné nápisy umístěné na budově, v níž se nachází provozovna kasina, viditelné z velké vzdálenosti, mají za cíl podporu podnikatelské činnosti a plní funkci prezentační a propagační, a tudíž porušují § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách“ Městský soud má za to, že uvedené nápisy představují sdělení o tom, že se v daném místě provozují hazardní hry, a že plní primární funkci propagační. Jedná se proto o sdělení a propagaci, které je zakázáno podle § 66 odst. 2 zákona o hazardních hrách.

78. Soud nesouhlasí ani s argumentací žalobkyně, že se v dalším případě jednalo o tabulku, jež měla pouze nasměrovat zákazníky. Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že směrová tabule kromě názvu provozovny obsahovala i logo – stylizované písmeno „H“ v plamenném kruhu. Žalovaný v bodu 183 napadeného rozhodnutí popsal, z jakého důvodu považuje takové označení ve svém celku za propagační, když je mu známo z jeho úřední činnosti, že jej žalobkyně využívala jako označení i na jiných svých provozovnách (kasinech). Zároveň se toto označení vyskytovalo dříve na jejích internetových stránkách a bylo využíváno jako jakési logo, označení spojené s žalobkyní a jejími provozovnami. Proti tomuto závěru se žalobkyně opět nikterak nevymezila a nesdělila, v čem spatřuje jeho nesprávnost. Postup správních orgánů přitom není v rozporu ani se závěry Stanoviska Generálního ředitelství cel, podle něhož „za formu propagace nejsou považovány směrovky umístěné v multifunkčních budovách, pokud obsahují pouze název herního prostoru bez uvedení jiných údajů týkajících se provozování hazardních her či získání výher“. Soud je toho názoru, že v daném případě se nejednalo pouze o funkci směrovací, ale zcela zřejmě o funkci propagační, neboť billboard s nápisem „NONSTOP“ ve spojení se stylizovaným písmenem „H“ byly schopny přitáhnout pozornost kolemjdoucích i z větší vzdálenosti a současně evokovali hazardní hru.

79. Tyto námitky nejsou důvodné. III. 8 Námitky týkající se chybějící společenské škodlivosti a nesprávné aplikace pravidel pro určení výměry trestu 80. Žalobkyně předně namítá, že se správní orgány řádně nezabývaly materiálním znakem přestupkového jednání. Správními orgány tvrzená pochybení nenaplnila požadavek škodlivosti, proto nemohlo dojít ani ke spáchání přestupků.

81. Uvedenou námitku městský soud neshledal důvodnou. Žalobkyně tuto vznesla pouze v obecné rovině a neuvedla ani žádné konkrétní zvláštní okolnosti, které by společenskou škodlivost předmětného jednání zásadním způsobem snižovaly. Takové okolnosti přitom v nyní posuzované věci neshledal ani soud. Žalovaný se totožnou námitkou zabýval v bodech 195 až 203 napadeného rozhodnutí, přičemž uvedl, že materiální stránka přestupku je dána zájmem na ochraně společnosti před rizikem finančních a morálních dopadů hráčství, zejména na zajištění vysoké ochrany spotřebitelů především s ohledem na vysoký a častý výskyt patologického hráčství. Současně uvedl, že se jedná o přestupky svou povahou ohrožující, k čemuž soud doplňuje, že „podstatou ohrožovacího deliktu je, že k jeho dokonání postačuje ohrožení chráněného zájmu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 172/2015-67) a sankcionováno je tedy „pouhé“ vytvoření podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem bez ohledu na to, zda ke škodlivým účinkům ve výsledku dojde. Ohrožovací delikt je tedy dokonán samotným vytvořením podmínek pro působení škodlivých činitelů na zákonem chráněný zájem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2015, č. j. 8 As 50/2015-39, či rozsudek ze dne 29. 11. 2023, č. j. 10 As 168/2023-52). Námitkou chybějící společenské škodlivosti v případě porušení povinnosti dle § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách se zabýval rovněž Nejvyšší správní soud v již citovaném rozsudku sp. zn. 7 As 209/2023, přičemž uzavřel, že „neshledává nic nezákonného ani na závěrech správních orgánů a krajského soudu stran materiální stránky daného přestupku. Správní orgány a návazně krajský soud správně akcentovaly povahu daného jednání a jeho důsledky. Jak přitom zdůrazňuje i judikatura Ústavního soudu, hazardní hry mohou negativně ovlivnit individuální osudy jednotlivců, jejich blízkých a ve svém důsledku i širšího okolí. Herny, lákající k okamžitým a zdánlivě snadným výhrám, se staly typickým koloritem nejen předměstí českých měst, ale i jejich center, jakož center menších obcí, a to se všemi navazujícími společensky škodlivými aktivitami. Představují tak ohrožení veřejného pořádku a pokojného soužití v obcích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, jehož obecná východiska jsou zcela jistě aplikovatelná i na posuzování nebezpečnosti daného jednání). Přísná regulace hazardu vyplývá z legitimního důvodu ochrany ústavně chráněných hodnot, jako jsou ochrana zdraví, zejména duševního, vytváření překážek pro vznik patologické závislosti na hraní těchto her (tzv. gamblerství), ochrana rodiny, jejího majetku, ochrana dětí a mládeže atd. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/15). Výše uvedená východiska nepopírá ani stěžovatelkou označená judikatura (rozsudky ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, ze dne 9. 4. 2015, č. j. 7 As 63/2015-29). V dalších ohledech stran materiální stránky odkazuje soud na rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu, se kterými plně souzní.“ Citované závěry jsou přiléhavé i v nyní posuzované věci, ve které byla žalobkyně potrestána nejen za porušení povinnosti dle § 68 odst. 4 zákona o hazardních hrách, ale i za porušení povinnosti dle bodu 15. výroku IV. Základního povolení živých her. Bylo-li proto prokázáno jednání naplňující objektivní stránku přestupků podle zákona o hazardních hrách, pak argument chybějící společenské škodlivosti nemůže obstát (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 As 104/2008-45, č. 2011/2010 Sb. NSS, či ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28). Teprve v případech, kdy konkrétní společenská nebezpečnost nemusí dosahovat minimální hranice typové nebezpečnosti, je nezbytné se materiální stránkou přestupku zabývat. Čím vyšší je pak typová společenská škodlivost určitého přestupku, tím výjimečnější musí být okolnosti, které by případně způsobily oslabení materiální stránky natolik, že by jednání nemohlo být kvalifikováno jako přestupek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2012, č. j. 1 As 118/2012-23). O takové případy však principiálně nejde v případě ohrožovacích deliktů, u kterých zákonodárce sankcionuje již samotné ohrožení zákonem chráněného zájmu, aniž by musel být tento zájem skutečně porušen.

82. Žalobkyně má dále za to, že správní orgány nesprávně aplikovaly pravidla pro určení výměry trestu ve smyslu § 37 a násl. zákona o odpovědnosti za přestupky. Ani této námitce soud nepřisvědčil. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na § 13 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, podle něhož je přestupek podle § 5, 7 a 8, s výjimkou přestupku podle § 5 odst. 1 písm. h) a § 5 odst. 2 písm. d), spáchán opakovaně, jestliže od nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Argumentuje-li však žalobkyně uvedenou dvanáctiměsíční dobou, pak tuto lhůtu při výkladu § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky (jako k přitěžující okolnosti se přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal přestupek opakovaně) aplikovat nelze. Ustanovení § 13 zákona o některých přestupcích totiž konkretizuje přestupky upravené v § 5, § 7 a § 8 zákona o některých přestupcích, ke kterým se dané ustanovení vztahuje. Jednání v nyní posuzované věci však pod tyto přestupky nespadá, přičemž stejně tak v době spáchání přestupku již nebyl účinný ani zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, na který žalobkyně rovněž odkazuje. Jinými slovy, nestanoví-li zákon o odpovědnosti za přestupky dvanáctiměsíční lhůtu pro zahlazení potrestání a stanoví ji pouze zákon o některých přestupcích, nemůže se této lhůty žalobkyně dovolávat. Rovněž i z judikatury kasačního soudu plyne, že „byť judikatura dovodila možnost analogického využití institutu zahlazení odsouzení v řízení o přestupcích, neznamená to však, že nelze dřívější (zahlazená) „odsouzení“ nijak zohlednit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2018, č. j. 3 As 202/2017 - 35, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 3. 5. 2013, č. j. 60 A 1/2013 - 49, č. 2912/2013 Sb. NSS). Ba naopak, dřívější (byť zahlazená) „odsouzení“ mohou být použita při hodnocení osoby pachatele a možností jeho nápravy, a tedy též jako kritérium pro určení výše trestu“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2021, č. j. 2 As 155/2020-25).

83. Jde-li pak o stejnorodost konkrétního přestupku, výčet přitěžujících okolností uvedený v zákoně o odpovědnosti za přestupky je demonstrativní. Pro nyní posuzovanou věc však není podstatné, zda šlo o okolnost ve smyslu § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky, nebo o okolnost jinou než uvedenou v demonstrativním výčtu, bylo-li dostatečně zdůvodněno, proč byla tato okolnost relevantní pro stanovení výše sankce (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, čj. 62 Af 5/2022-49). Žalovaný v bodech 212 až 214 napadeného rozhodnutí korigoval závěry přijaté celním úřadem a uvedl, že žalobkyně již byla na závadnost svého jednání upozorněna a sankcionován za ně. Tuto skutečnost je proto třeba zohlednit toliko jako součást hodnocení její osoby za účelem zhodnocení preventivně výchovného účelu uložení sankce. Takový postup je v judikatuře správních soudů aprobován (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 9. 2018, č. j. 7 As 86/2018-38, ze dne 18. 12. 2019, č. j. 1 As 365/2019-51, nebo ze dne 12. 6. 2020, č. j. 5 As 322/2019-32), neboť vede k hodnocení skutečnosti, že žalobkyně již v minulosti spáchala obdobné přestupky a má sklony porušovat pravidla určitým způsobem. Opakovanost obdobného jednání žalobkyně a jeho nedostatečnou nápravu tak žalovaný vzal v úvahu jako součást hodnocení žalobkyně coby osoby pachatele. Uvedení odkazu na § 40 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky je tak v nyní posuzované věci ve vztahu k určení výše pokuty bez právního významu. Opakované porušení právního předpisu nepochybně může být přitěžující okolností, a to bez ohledu na to, zda lze stejnorodou či nestejnorodou recidivu zahrnout pod písm. c) citovaného ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2021, č. j. 62 Af 78/2019-49). Soud proto uzavírá, že žalovaný mohl v rámci hodnocení osoby pachatele přihlédnout ke dříve spáchaným přestupkům žalobkyně.

84. Tyto námitky nejsou důvodné. III. 9 Námitky týkající se uložené pokuty a porušení zásady legitimního očekávání 85. Žalobkyně dále nesouhlasí s výší uložené sankce, jejíž výpočet považuje za nepřezkoumatelný. Správní orgány nikterak nekonkretizují své úvahy ohledně výše uložené sankce a současně provedly pouze formální posouzení případné likvidační povahy sankce.

86. Soud na tomto místě připomíná, že ukládání sankcí za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tj. zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 As 100/2014-25). Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, pak „na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné uvážení zneužil.“ Není v pravomoci soudu, aby vstupoval do role správního orgánu a nahrazoval správní diskreci diskrecí soudní, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena [usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS, nebo rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012-20, č. 2992/2014 Sb. NSS, srov. též nález Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 38/02 (N 36/32 SbNU 345; 299/2004 Sb.)]. Při posuzování výše pokuty je přitom třeba vzít v úvahu, že má-li stanovení výše pokuty vést k dosažení účelu trestu z hlediska individuální i generální prevence, musí být citelným zásahem do majetkové sféry pachatele (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2015, č. j. 8 Afs 20/2013-101, č. 3319/2016 Sb. NSS).

87. Celní úřad odůvodnil uložení sankce na stranách 25 až 32 prvoinstančního rozhodnutí, žalovaný se pak k totožné otázce vyjádřil v bodech 215 až 230 napadeného rozhodnutí, na které soud pro stručnost odkazuje. Celní úřad uložil žalobkyni úhrnný správní trest za přestupek nejpřísněji trestný, jímž je v nyní posuzované věci přestupek podle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách. Za spáchání uvedeného přestupku lze uložit pokutu až do výše 50 000 000 Kč. Celní úřad v prvoinstančním rozhodnutí hodnotil povahu a závažnost přestupků, přičemž uzavřel, že závažnost protiprávního jednání je dána již samotnou výší pokuty, čímž je vyjádřen i vysoký společenský důraz na škodlivost takového jednání. Jako přitěžující okolnost celní úřad vyhodnotil v souladu s § 40 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky skutečnost, že se žalobkyně dopustila více přestupků. Jako přitěžující okolnost celní úřad hodnotil rovněž recidivu žalobkyně, tento závěr byl nicméně korigován žalovaným s tím, že k přestupkům spáchaným žalobkyní v minulosti přihlédl toliko v rámci hodnocení osoby pachatele. Polehčující okolnosti celní úřad v nyní posuzované věci neshledal. Dále se celní úřad zabýval otázkou likvidačního charakteru správního trestu a majetkovými poměry žalobkyně, přičemž uzavřel, že z předloženého výkazu zisků a ztrát vychází obrat žalobkyně ve výši 1 258 276 601,17 Kč. Současně celní úřad poukázal na to, že žalobkyně je jako provozovatel hazardní hry podle § 6 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona o hazardních hrách povinna disponovat vlastními zdroji v minimální výši 2 000 000 EUR. Žalovaný pak v napadeném rozhodnutí doplnil, že žalobkyně je akciovou společností se základním kapitálem 1 082 500.000 Kč, kterou lze zařadit mezi nejvýznamnější provozovatele hazardních her na českém trhu (dle svého vlastního vyjádření žalobkyně provozuje desítky provozoven po celé České republice). Zdůraznil dále, že rovněž složení kauce podle § 100 odst. 1 a 4 zákona o hazardních hrách ve výši minimálně 10 000 000 Kč za každé kasino, nejméně však 20 000 000 Kč a nejvýše 50 000 000 Kč za všechna kasina jednoho provozovatele, na účet Ministerstva financí či bankovní zárukou dokazují finanční solventnost žalobkyně pro zaplacení uložené pokuty.

88. S ohledem na výše uvedené soud nesouhlasí s námitkou žalobkyně, že správní orgány nikterak nezkoumaly, zda je uložená pokuta pro žalobkyni likvidační. Zpochybňuje-li žalobkyně způsob zohlednění jejích majetkových poměrů, pak jak z napadeného, tak prvoinstančního rozhodnutí plyne, že se správní orgány majetkovou situací žalobce zabývaly. Za likvidační pokutu přitom Nejvyšší správní soud označil takovou sankci, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel (případně i jeho rodina, jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostane do existenčních potíží (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS). Současně rozšířený senát v citovaném usnesení dovodil, že bude „záležet především na účastníku řízení, zda projeví svůj zájem na tom, aby uložená pokuta pro něj neměla likvidační důsledky tím, že správnímu orgánu poskytne základní údaje o svých osobních a majetkových poměrech a tyto také věrohodným způsobem doloží .“ 89. Žalobkyně v nyní posuzované věci argumentuje negativními dopady omezujících opatření přijatých v souvislosti s onemocněním COVID-19 na její finanční situaci. V této souvislosti pak odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2021, č. j. KSOS 34 INS 12324/2021-A-3, kterým bylo k její žádosti vyhlášeno moratorium, následně prodloužené rozhodnutím téhož soudu ze dne 1. 10. 2021, č. j. KSOS 34 INS 12324/2021-A-15, až do 31. 12. 2021. Totožnou námitkou žalobkyně se zabýval již Krajský soudu v Praze v rozsudku ze dne 27. 7. 2023, č. j. 59 Af 12/2021-70, který byl následně potvrzen Nejvyšším správním soudem v rozsudku sp. zn. 7 As 209/2023. Krajský soud v Praze uzavřel, že „soud však žalobkyni nepřisvědčil, že by z daného usnesení vyplývala taková majetková situace žalobkyně, pro kterou by bylo možné uloženou pokutu považovat za likvidační. Jednalo se mimořádné moratorium podle § 127a odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 460/2020 Sb. (tzv. Lex Covid II), které mohl podat dlužník, který byl podnikatelem a nebyl v úpadku. Z usnesení vyplývá, že žalobkyně v návrhu na vyhlášení moratoria uvedla, že v důsledku opatření souvisejících s onemocněním COVID- 19 negenerovala dostatek finančních prostředků na pokrytí svých závazků, působí na trhu více než 28 let, a je tak etablovanou firmou na trhu, a že je proto přesvědčena, že mimořádné moratorium jí poskytne dostatek času jednat se svými věřiteli a obnovit její finanční stabilitu.“ Přestože tedy z těchto informací vyplývá, že se ekonomická situace žalobkyně v důsledku omezujících opatření patrně zhoršila, nelze z nich dovodit, že by pokuta ve výši 500 000 Kč mohla mít pro žalobkyni likvidační důsledky. Jak též správně poukázal žalovaný v bodu 219 napadeného rozhodnutí, vyhlášení mimořádného moratoria není vázáno na prokázání ekonomické situace dlužníka (viz § 127a odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a proto samotné vyhlášení mimořádného moratoria nemůže prokazovat likvidační účinek uložené pokuty.

90. Ve shodě se správními orgány pak soud rovněž považuje pro posouzení možných likvidačních účinků pokuty za relevantní § 6 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o hazardních hrách, podle kterého musí provozovatel hazardní hry disponovat vlastními zdroji v minimální výši 2 000 000 EUR. Smyslem této podmínky dle důvodové zprávy je, že „stabilita provozovatelů hazardních her, zejména finanční, je nutná proto, aby provozovatelé byli schopni dostát svým zákonným povinnostem (zejména vzhledem ke značným požadavkům na hardwarové a softwarové vybavení např. s ohledem na dálkové propojení provozovatele a regulátora) a závazkům vůči věřitelům (a to jak vůči státu, tak i účastníkům hazardní hry) jak při vstupu do odvětví, tj. při zahájení činnosti, tak po celou dobu jejího provozování, a i po jeho skončení (ať dobrovolném či nedobrovolném např. v případě předlužení). Pro zdůraznění tohoto požadavku je na budoucí provozovatele kladena podmínka disponovat vlastními zdroji v minimální výši 2 000 000 EUR, jež musí být průhledného a nezávadného původu.“ Soud se proto ztotožnil se závěrem žalovaného, že uložená pokuta sama o sobě nemůže žalobkyni způsobit platební neschopnost či ji jinak donutit ukončit podnikatelskou činnost, a v žádném případě se tak nemůže jednat ani o pokutu likvidační.

91. S ohledem na shora uvedené soud neshledal, že by v nyní posuzované věci došlo k porušení kritérií, která je nutné respektovat při ukládání sankce. Soud považuje za potřebné zdůraznit, že zákonná sazba, kterou byla žalobkyně ohrožena, byla ve své horní hranici až do výše 50 000 000 Kč. Sankci přitom žalovaný uložil ve výši, která představuje 1 % z této maximální možné výše. Již z tohoto důvodu ji není možné a priori na první pohled označit za nepřiměřenou. Je rovněž třeba zopakovat, že uložená pokuta musí pro pachatele představovat citelný negativní důsledek jeho protiprávního jednání, neboť jedině tak může mít požadovaný represivní, výchovný a generálně preventivní účinek. S ohledem na veškeré výše uvedené okolnosti soud nemohl dospět k závěru, že žalobkyni uložená pokuta neodpovídá zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce a je nepřiměřená či dokonce likvidační v tom smyslu, jak je likvidační pokuta definována ve shora citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 9/2008. Z uvedeného důvodu soud nepřistoupil ani k moderaci pokuty, neboť smyslem a účelem moderace „není hledání „ideální“ výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce, pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající i všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012-23, č. 2672/2012 Sb. NSS). Moderační právo soudu má totiž své místo toliko tam, kde se jedná o případ zjevné nepřiměřenosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2025, č. j. 5 As 205/2024-35). III. 10 Námitka porušení zásady legitimního očekávání 92. Závěrem se soud zabýval žalobkyní namítaným porušením zásady legitimního očekávání ve vztahu k výši uložené pokuty.

93. Zásada legitimního očekávání je zakotvena v § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v němž je na správní orgán kladen požadavek, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. K principu legitimního očekávání se opakovaně vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 4 As 401/2021-44, v němž s odkazem na odbornou literaturu uvedl, že „zásada legitimního očekávání vychází z požadavku ustálené rozhodovací praxe správních orgánů, která představuje jistý limit, spíše však korektiv jejich činnosti směrem pro futuro. Souvisí právě s předvídatelností, a to jak procesního postupu, tak i následně přijatého řešení […] Je tu tedy dána silná vazba na institut „ustálené rozhodovací praxe správních orgánů“, tedy tzv. správní praxe.“ V rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009-541, č. 2119/2010 Sb. NSS, kasační soud uvedl, že v případě správního trestání „známá a dostupná správní praxe […] sice nepředstavuje právní rámec pokut, ale slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásady rovného zacházení, přičemž je nadále možné i zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených právními předpisy, pokud je to nutné za účelem zajištění účinnosti aplikace pravidel“. Zásada legitimního očekávání tedy musí být založena na dlouhodobé rozhodovací praxi správního orgánu, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů, kdy jen takovou praxí je správní orgán vázán a jen taková správní praxe je doplněním psaného práva a je způsobilá modifikovat pravidla obsažená v právní normě (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006-132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Je to tedy správní praxe čítající řadu rozhodnutí, postupů či jiných aktů vrchnostenské veřejné správy, z níž bude možné usuzovat na typově společné znaky a ve vztahu k těmto následně poukazovat na případný exces či odchýlení se od rozhodování či jiného postupu. Samotná dikce § 2 odst. 4 správního řádu totiž předpokládá, že legitimní očekávání plyne z „mnohosti“ případů, jenž mají být při skutkově shodných nebo podobných případech posuzovány tak, aby nevznikaly nedůvodné rozdíly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 As 285/2023-35). Zároveň je třeba připomenout, že „legitimní očekávání účastníka řízení není bezbřehé a správní orgán svou praxi může změnit. Důraz na nároky kladené na změnu již existující správní praxe se odvíjí od její ustálenosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2022, č. j. 4 Afs 320/2021- 43).

94. Žalobkyně dovozuje ustálenou praxi při stanovení výše pokut z rozhodnutí, v nichž celní úřad uložil žalobkyni či jiným provozovatelům hazardních her za porušení § 66 odst. 2 a 3 zákona o hazardních hrách pokuty ve výši 20 000 Kč a 15 000 Kč. Soud předně konstatuje, že v nyní posuzované věci byla žalobkyni uložena úhrnná sankce za přestupek nejpřísněji trestný, tedy za přestupek dle § 123 odst. 1 písm. c) zákona o hazardních hrách, za jehož spáchání je možné uložit sankci až do výše 50 000 000 Kč. Naproti tomu žalobkyní odkazovaná rozhodnutí se týkala přestupků dle § 123 odst. 3 písm. d) zákona o hazardních hrách, za jejichž spáchání lze uložit sankci toliko do výše 3 000 000 Kč. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí celního úřadu se tak týkala jiné skutkové podstaty přestupku, resp. pouze jedné části jí vytýkaných přestupků v nyní posuzované věci, proto z nich nelze dovozovat jakoukoliv správní praxi ve vztahu k jednání, za něž byla v konečném důsledku z důvodu absorpce sankcionována žalobkyně. Co se týče poukazu žalobkyně na rozhodnutí Celního úřadu pro Liberecký kraj ze dne 1. 3. 2019, č. j. 17530-4/2019-560000-12, kterým uložil pokutu ve výši 25 000 Kč společnosti X za celkem 5 přestupků, městský soud uvádí, že jediné rozhodnutí nemůže založit správní praxi v podobě „ustálené, jednotné a dlouhodobé činnosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 401/2021), které by se žalobkyně mohla účinně dovolávat. Vzhledem k uložení sankce na samé spodní hranici sazby odpovídající 1 % maximální možné výše podle § 123 odst. 7 písm. a) zákona o hazardních hrách se soudu s ohledem na závažnost spáchaného přestupku pokuta nejeví ani nijak excesivní. Tato námitka proto není důvodná.

IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

95. Městský soud neseznal žádnou ze vznesených námitek důvodnou, proto z výše uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

96. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec jeho úřední povinnosti, proto mu soud podle § 60 odst. 7 s. ř. s. náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 25. 3. 2026 Mgr. Gabriela Bašná v.r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem provedla S. K.