5 Af 42/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudkyň Mgr. Gabriely Bašné a Mgr. Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Obec Všeň, IČ: 00276278, se sídlem Všeň 10, proti žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.7.2013, č.j. 33664/13/7000-51000-010362, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství ze dne 22.7.2013, č.j. 33664/13/7000-51000-010362 se z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3.000 Kč, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala přezkoumání a zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta její žádost o prominutí odvodu ve výši 640 000 Kč za porušení rozpočtové kázně, vyměřené jí Finančním úřadem v Liberci platebním výměrem ze dne 1.10.2012 č.j. 324397/12/192984506558 (dále jen „platební výměr“). Žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí pro rozpor s hmotně právními i procesními předpisy, zejména s § 43 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ve znění platném při vydávání původního rozhodnutí. Konkrétně uvedla, že se žalovaný nedostatečně vypořádal s jejími námitkami obsaženými v žádosti o prominutí odvodu. Žalobkyně v žádosti poukázala na to, že dodržela termín pro předložení závěrečného vyhodnocení akce. Odeslala jej totiž Ministerstvu pro místní rozvoj dne 30.9.2012. Poskytovatel dotace měl postupovat dle § 8 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád v platném znění (dále jen „správní řád“) a dle Pokynu č. GFŘ-D- 15, z nichž vyplývá, že správní orgány jsou povinny si poskytovat vzájemnou součinnost. Nesouhlasila s ničím nepodloženým tvrzením žalovaného, že byty nejsou využívány k trvalému nájemnímu bydlení. Uvedla, že v době kdy byly byty předány k nájemnímu bydlení, příslušný právní předpis nevyžadoval písemnou formu nájemní smlouvy a naopak umožňoval předplacení nájemného tak, jak tomu bylo u žalobkyně. Namítala, že v podmínkách dotace nebylo stanoveno, kdo vypracuje smlouvu o zřízení zástavního práva. Nelze tak dovodit, že k tomu byla povinna toliko žalobkyně. Navíc když poskytovatel dotace nespolupracoval, neboť na dotaz žalobkyně k této smlouvě nereagoval. Dále namítala, že odvod byl vyměřen po uplynutí deseti let od údajného porušení rozpočtové kázně. Žalovaný totiž zaujal nesprávný názor, že dnem porušení rozpočtové kázně byl den kolaudace stavby. Žalobkyně byla přesvědčena, že k porušení rozpočtové kázně mohlo dojít jen okamžikem použití prostředků dotace, což nastalo v roce 2001, čímž desetiletá propadná lhůta začala běžet 1.1.2002 a skončila dne 1.1.2012. Tím, že odvod byl platebním výměrem žalobkyni uložen až 1.10.2012, stalo se tak po uplynutí zákonem stanovené lhůty dle § 43 odst. 3 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ve znění platném při vydávání původního rozhodnutí. Žalobkyně navrhla soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému zpět k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný odmítl veškeré žalobou uplatněné námitky. Zdůraznil, že institut prominutí odvodu § 44a odst. 10 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech ve znění rozhodném (dále jen „rozpočtová pravidla“) zohledňuje důvody hodné zvláštního zřetele u žadatele. Nelze jej interpretovat jako další formu „odvolání“ proti porušení rozpočtové kázně. Uvedl, že při rozhodování postupuje v souladu s Pokynem č. GFŘ – D – 15, který stanoví jednotná pravidla a kritéria pro rozhodování, vymezuje skutečnosti, v nichž lze spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele. Nesouhlasil s tím, že by se nevypořádal s námitkou nedodržení termínu pro předložení závěrečného vyhodnocení akce. Zdůraznil, že tato otázka byla se žalobkyní probrána v rámci daňové kontroly, žalobkyně však správci daně nepředložila žádný důkaz o dodržení daného termínu ani o neposkytnutí součinnosti ze strany Ministerstva pro místní rozvoj. Navíc uvedl, že tato námitka nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele dle Pokynu č. GFŘ – D – 15. Taktéž další žalobní námitka spočívající v tvrzení o využívání bytových jednotek k trvalému nájemnímu bydlení byla předmětem daňové kontroly. Poukázal na to, že žalobkyně nepředložila správci daně žádnou nájemní smlouvu splňující zákonem stanovené podmínky dle občanského zákoníku. Žalobkyně tím, že uzavřela kupní smlouvy či smlouvy o smlouvě budoucí kupní, postupovala v rozporu s podmínkami Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury. Opět ani tato námitka nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele dle Pokynu č. GFŘ – D – 15. K nemožnosti zřízení zástavního práva státu do katastru nemovitostí do tří měsíců od kolaudačního řízení jednak uvedl, že se opět jednalo o námitku uplatněnou žalobkyní v rámci daňové kontroly, a rovněž tak ani tato námitka nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele dle Pokynu č. GFŘ – D – 15. Odmítl vydání platebního výměru po uplynutí zákonem stanovené prekluzivní lhůty. S poukazem na § 44a odst. 9 rozpočtových pravidel uvedl, že porušení rozpočtové kázně žalobkyně jsou vázána na kolaudační rozhodnutí, proto první den porušení byl den nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí, tj. 28.6.2002. Prekluzivní lhůta tak uplynula ke dni 31.12.2012, přičemž platební výměr nabyl právní moci již dne 21.12.2012. Nad to žalobkyně tuto námitku při daňové kontrole nenamítala. Přesto ani tato námitka nemůže představovat důvod hodný zvláštního zřetele dle Pokynu č. GFŘ – D – 15. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl. V replice ze dne 19.11.2013 žalobkyně zopakovala své žalobní námitky a zdůraznila zásadní vady daňového řízení. Soud v souladu s § 51 odst. 1 s.ř.s. rozhodl ve věci bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci s tímto procesním postupem ve věci souhlasili. Ze správního spisu soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Dne 1.10.2012 Finanční úřad v Liberci vydal platební výměr, jelikož shledal na straně žalobkyně porušení rozpočtové kázně. Stavba totiž nebyla realizována v souladu se závaznými údaji na formulářích Ministerstva financí, když žalobkyně nesplnila termín ZVA stanovený na 12/2002. Závěrečné vyhodnocení akce bylo doložena až dne 22.4.2011. Dále nebyly dodrženy podmínky Programu podpory výstavby nájemních bytů a technické infrastruktury, když tři bytové jednotky nebyly od kolaudace využívány k trvalému nájemnímu bydlení. Byty jsou užívány na základě smluv, které nejsou nájemními smlouvami, příp. nemají zákonem požadované náležitosti. Uživatelé bytů žalobkyni uhradili kupní ceny bytových jednotek. Dále žalobkyně nepožádala řádně ve lhůtě po kolaudaci o vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. O odvolání žalobkyně ze dne 24.10.2012 proti platebnímu výměru rozhodlo Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 21.12.2012 pod č.j. 13969/12-1700-506634 tak, že je zamítlo a platební výměr potvrdilo. Žalobkyně podala k žalovanému žádost o prominutí daně ze dne 4.11.2013, doplněnou dne 11.1.2013. Žádost odůvodnila tak, že nesouhlasí s výše uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, neboť žalobkyně předložila závěrečné vyúčtování akce. Příslušnou dokumentaci zaslala Ministerstvu pro místní rozvoj dne 30.9.2012. Namítala, že odvolací orgán nevzal v potaz rovnost stran. Žalobkyně totiž poukazovala na to, že již proběhly skartační lhůty, a proto nelze tento důkaz již předložit. Dále zaměstnanec žalobkyně, který předmětnou agendu zpracovával, tragicky zemřel při autonehodě a převážel podstatné dokumenty. V těchto skutečnostech spatřovala mimořádné události, díky nimž nebyla schopna unést důkazní břemeno v daňovém řízení. Nesouhlasila ani s posouzením nájemních vztahů k bytovým jednotkám, když nájemní vztahy k nim byly založeny v souladu s platnou právní úpravou, přestože nebyly uzavřeny v písemné podobě. Dále zdůraznila, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí nebylo možné provést, protože ministerstvo nereagovalo na žádost žalobkyně k uzavření této smlouvy. Zdůraznila, že finanční prostředky z dotace byly využity v souladu s jejich účelovým určením. Navíc s odvoláním na institut promlčení uvedla, že po časovém odstupu 12 let nelze splnění či nesplnění závazných podmínek hodnotit nepřiměřeně tvrdým způsobem. Dne 22.7.2013 žalovaný vydal žalobou napadené rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně nedodržela termín pro předložení závěrečného vyhodnocení akce, bytové jednotky, na něž byla poskytnuta dotace ze státního rozpočtu, nejsou od kolaudace stavby využívány k trvalému nájemnímu bydlení, nejsou uzavřeny nájemní smlouvy a nebylo stanoveno nájemné. Namísto nájemného uhradili uživatelé bytů kupní ceny a nebyl ani zřízen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Vzhledem k četnosti a závažnosti porušení rozpočtové kázně žalovaný rozhodl o ponechání odvodu k úhradě. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jejímu vydání předcházelo, a to v intencích žalobkyní uplatněných žalobních bodů, přičemž soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s.ř.s.“). Žaloba je důvodná. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy: Podle § 44a odst. 10 rozpočtových pravidel Generální finanční ředitelství může z důvodů hodných zvláštního zřetele zcela nebo zčásti prominout odvod za porušení rozpočtové kázně nebo penále za prodlení s ním, s výjimkou odvodu neoprávněně použitých nebo zadržených peněžních prostředků podle § 44 odst. 2 písm. a) a b). Podle § 44a odst. 9 věta prvá rozpočtových pravidel správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu. Podle § 259 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění rozhodném (dále jen „daňový řád“) nelze proti rozhodnutí ve věci prominutí daně nebo příslušenství daně uplatnit opravné prostředky. Daní se přitom rozumí i peněžité plnění, ve vztahu k němuž zákon stanoví, že se při jeho správě postupuje podle tohoto zákona (§ 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu). Náležitosti rozhodnutí jsou upraveny v § 102 daňového řádu. Z ustanovení § 102 odst. 2 daňového řádu vyplývá, že rozhodnutí obsahuje odůvodnění, nestanoví-li zákon jinak. Obsah odůvodnění rozhodnutí je pak upraven v ustanovení § 102 odst. 3 a odst. 4 daňového řádu. Výše uvedená zákonná úprava připouští prominutí odvodu za porušení rozpočtové kázně pouze za podmínek, že k porušení rozpočtové kázně nedojde způsobem uvedeným v § 44 odst. 2 písm. a) a b) zákona o rozpočtových pravidlech a při správním uvážení, které je vymezeno jako posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele. Důvody hodné zvláštního zřetele nejsou zákonem o rozpočtových pravidlech stanoveny, zásadně se tedy bude jednat o okolnosti, za nichž došlo k porušení rozpočtové kázně a týkající se poměrů daňového subjektu. Tyto okolnosti by měly být natolik významné, svým způsobem výjimečné, aby jimi bylo možno ospravedlnit institut prominutí odvodu. Žalovaný by měl v rámci posouzení prominutí vycházet nejen z toho, za jakých podmínek došlo k poskytnutí dotace a k porušení rozpočtové kázně, ale také z důvodů, které žadatel uvádí ve své žádosti o prominutí odvodu. Rozhodnutí o prominutí daně podléhá soudnímu přezkumu, aby soud mohl přezkoumat rozhodnutí ve vztahu k daňovým subjektem uplatněným důvodům, musí toto rozhodnutí obsahovat náležité odůvodnění. Z odůvodnění rozhodnutí totiž daňový subjekt i soud zjišťují, z jakých skutečností správní orgán vycházel, jaké důkazy provedl, jak tyto důkazy hodnotil a k jakým závěrům tak dospěl, tedy důvody a úvahy správního orgánu, jenž vedly k vydání rozhodnutí. Zejména u rozhodnutí, která výlučně závisejí na správní úvaze, má odůvodnění zcela zásadní význam, neboť na základě něho soud posuzuje správní úvahu správního orgánu a zkoumá, zda úvaha byla vytvořena na podkladech shromážděných ve správním spise, zda neodporuje zásadám logiky a zda správní orgán v úvaze nepřekročil zákonem vymezené meze. Existence odůvodnění rozhodnutí pak zcela obecně zamezuje libovůli správního orgánu při rozhodování a zároveň vytváří předpoklady k tomu, aby v obdobných případech bylo rozhodováno obdobně. V dané věci žalobkyně v podané žalobě namítala nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, právě pro nedostatečné nevypořádání se s jejími námitkami uvedenými v žádosti. Soud se s touto námitkou žalobkyně zcela ztotožnil, neboť z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývá jaký úsudek o prominutí daně žalovaný v této věci učinil. Žalovaný totiž pouze stručně zopakoval, na základě jakých důvodu bylo rozhodnuto o porušení rozpočtové kázně žalobkyně. Dovodil tak, bez dalšího zdůvodnění, že vzhledem k závažnosti a četnosti porušení rozpočtové kázně žalobkyně ponechává jí odvod k úhradě. Nikterak se však nezabýval a nehodnotil žalobkyní v žádosti předestřené důvody zvláštního zřetele hodné, a to objektivní nemožnost doložit rozhodné důkazy s ohledem na tragické úmrtí zaměstnance, převážejícího příslušné doklady, uplynutí zákonem stanovených skartačních lhůt, nemožnost provést vklad zástavního práva do katastru nemovitostí pro neposkytnutí součinnosti ze strany správních orgánů a uplynutí „promlčecích“ lhůt pro rozhodnutí. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že žalovaný by si měl být vědom toho, že byť jsou některé slovní formulace žalobkyně nepřesné a zavádějící, je vždy zapotřebí mít na zřeteli smysl a účel institutu prominutí odvodu a obsah žádosti s tímto cílem hodnotit. Přestože se některé důvody žádosti překrývají s námitkami žalobkyně uplatněnými v rámci předchozího daňového řízení, nelze na jejich řádné vypořádání rezignovat. Naopak v rámci tohoto řízení lze totiž zohlednit i ty námitky, jež sice byly uplatněny již v předchozím řízení, nicméně s ohledem na projednávaný předmět řízení k nim nebylo možné přihlédnout. Soud rovněž považuje za nepřípustné, aby žalobkyně, jakožto žadatelka o prominutí odvodu nebyla zpravena o tom, podle jakého ustanovení jakého právního předpisu žalovaný při posuzování její žádosti postupoval. Až ve svém vyjádření k podané žalobě žalovaný zmiňuje postup podle pokynu č. GFŘ -15, s odkazem na to, že postup podle tohoto Pokynu eliminuje svévoli ve správním uvážení. Zároveň však nepokládá za významné, že žalobkyně nebyla seznámena s postupem žalovaného dle tohoto Pokynu v napadeném rozhodnutí. Jestliže v řízení o žádosti o prominutí odvodu má být použit postup, který nemá vykazovat jakékoliv známky svévole, je nezbytné, aby žalobkyně byla s tímto podstatným podkladem pro rozhodnutí seznámena, neboť na základě aplikace metodických pokynů lze vytvářet jen takovou správní praxi, kterou je možno ověřit zákonnými prostředky přezkumu a veřejné kontroly. Závěrem soud shrnuje, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Jelikož z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jakými úvahami se správní orgán zabýval při rozhodování o tom, které zjištěné konkrétní skutečnosti lze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele a které vedly k tomu, že žádosti žalobkyně nebylo vyhověno. Obecné údaje bez zhodnocení charakteru a závažnosti tvrzeného porušení zákona, bez zhodnocení všech okolností, které vedly k úkonům, jež byly následně vyhodnoceny jako porušení zákona, nelze považovat za dostatečné a nelze tak učinit závěr o transparentním a přezkoumatelném odůvodnění rozhodnutí. S přihlédnutím k závěru o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů se soud nemůže blíže vyjádřit k dalším žalobním námitkám žalobkyně. Na základě výše uvedených skutečností soud podle § 78 odst. 1, 4 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, proto má proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení o žalobě, jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3.000 Kč. Tuto náhradu je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 14. října 2016 JUDr. Eva P e c h o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková