53 Co 167/2026

Plný text

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Lady Záviškové a Mgr. Dity Staňkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - Jméno žalované, IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované za níž jedná Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího pro zaplacení 174 587,66 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2026, č. j. 45 C 172/2025-26

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje ve znění, že se žaloba o zaplacení částky 174 587,66 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 5. 2025 do zaplacení zamítá.

II. Ve výroku II. se rozsudek potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 1 350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 174 587,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 5. 2025 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 350 Kč (výrok II.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 174 587,66 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., která jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím právnická osoba ze dne 9. 9. 2021, které bylo potvrzeno rozhodnutím právnická osoba ze dne 18. 3. 2022. Těmito rozhodnutími bylo žalobkyni jako znalecké kanceláři uloženo, aby zaplatila pokutu ve výši 150 000 Kč. Na základě podané správní žaloby však Městský soud v adresa rozsudkem ze dne 10. 9. 2024 rozhodnutí právnická osoba zrušil a toto rozhodnutí se stalo nezákonným. Žalobkyně pokutu uloženou nezákonným rozhodnutím uhradila 21. 4. 2022 a po zrušení rozhodnutí jí byla částka 150 000 Kč vrácena dne 16. 10. 2024. Z toho dovozovala vznik prvního dílčího nároku, a to škody představované úrokem z prodlení ve výši 53 799,66 Kč za neoprávněně zadržované částky za dobu od 21. 4. 2022 do 16. 10. 2024, když tato částka byla vypočtena podle základní úrokové sazby právnická osoba navýšené o 8 procentních bodů. Dalším nárokem byl nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 120 788 Kč, které musela žalobkyně vynaložit v rámci správního a následného soudního řízení, přičemž předložila soupis jednotlivých právních úkonů i faktur, které byly vystaveny právním zástupcem. Svůj nárok uplatnila u žalované dne 28. 11. 2024, po výzvě žalované jej doplnila dne 8. 1. 2025, žalovaná však o uplatněném nároku v šestiměsíční lhůtě nerozhodla.

2. Žalovaná v řízení učinila nesporným to, že žalobkyně u ní uplatnila předmětný nárok dne 28. 11. 2024, ten však nemohla věcně posoudit, neboť k tomu nebylo možné získat a prostudovat relevantní spisové podklady, protože ty se nacházely u Nejvyššího správního soudu.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku popsal svá zjištění z provedených důkazů, po právní stránce aplikoval na souzený případ ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., která v rozhodnutí citoval (body 20. až 31. rozsudku). Svá skutková zjištění shrnul tak, že žalobkyni byla rozhodnutím právnická osoba uložena pokuta ve výši 150 000 Kč, rozklad proti tomuto rozhodnutí byl rozhodnutím právnická osoba zamítnut. Rozhodnutí právnická osoba bylo následně zrušeno a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Z pohledu zákona č. 82/1998 Sb. tak jde o nezákonné rozhodnutí. Současně bylo prokázáno, že v navazujícím řízení byla dne 8. 10. 2024 podána kasační stížnost, a řízení tak dosud pravomocně neskončilo. Žalobkyně uplatnila svůj nárok 28. 11. 2024, následně jej doplňovala. Předběžné projednání nároku nebylo možné věcně dokončit z důvodu nepřístupnosti správního spisu, který byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu v rámci řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni byly během řízení účtovány četné úkony právní služby s tím, že tyto náklady byly vynaloženy v rámci správního řízení a v rámci řízení před správním soudem, tedy v řízeních, v nichž měla žalobkyně možnost uplatnit nárok na jejich náhradu příjmu, a v nichž bylo o náhradě nákladů již rozhodováno.

4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobkyně vymezila škodu jako částku odpovídající úrokům z prodlení z částky 150 000 Kč za dobu, po kterou nemohla plnění z uložené pokuty využívat jinak. Svůj nárok formulovala dostatečně určitě, neboť je patrné, jaké skutkové okolnosti tvrdí i jaký právní následek z nich vyvozuje. Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobkyně považuje za škodu výhradně částku vypočtenou jako úrok z prodlení, neuplatňuje žádný jiný druh majetkové újmy ani neuvádí jiný mechanismus jejího vzniku. V tomto směru to tedy nebyla žádná skutková nejasnost, kterou by bylo třeba odstraňovat prostřednictvím poučení podle § 118a o. s. ř. Takto koncipovaný nárok však nemůže obstát jako škoda ve smyslu § 31 odst. 1 zákona, když podle ustálené judikatury úrok z prodlení není škodou, neboť nevzniká v důsledku výkonu veřejné moci, ale z povahy věci souvisí s majetkovou dispozicí samotného dlužníka. Jde o sankční institut soukromého práva, nikoliv o újmu, jejíž vznik by mohl být přičítán státu v režimu odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí. Případná náhrada úroku v tomto režimu tak přichází v úvahu jen tehdy, pokud by poškozený tvrdil a prokázal, že mu v důsledku nezákonného rozhodnutí ušel konkrétní a reálně očekávatelný výnos, který by za pravidelného běhu věcí skutečně vznikl. Žalobkyně však žádné takové skutkové okolnosti neuvedla, tedy že by měla finanční prostředky uložené na úročeném účtu, neoznačila žádný konkrétní finanční produkt, nenavrhla důkazy o existenci investičního záměru, neuvedla očekávaný výnos ani nepopsala, jakým způsobem by měl být zmařen. Výpočet provedený žalobkyní není tvrzením o vzniku škody, ale konstrukcí založenou na normativní úrokové sazbě, která se v režimu náhrady škody neuplatní.

5. K nároku na náhradu nákladů právního zastoupení prvostupňový soud uvedl, že tyto lze podle § 31 odst. 2 zákona odškodnit jen tehdy, jestliže je poškozený nemohl uplatnit v řízení, v němž vznikly. Tento nárok má proto v režimu odpovědnosti státu povahu subsidiární. V projednávané věci však byly náklady, jejichž náhradu žalobkyně požadovala, vynaloženy v rámci správního řízení a následného soudního řízení vedeného proti rozhodnutí právnická osoba. Právě v těchto řízeních měla žalobkyně možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů přímo. V řízení před správním soudem pak bylo dokonce o náhradě nákladů řízení již rozhodnuto. Soud dále zdůraznil, že náhradu těchto nákladů neumožňuje přiznat ani časové hledisko, protože proti rozsudku Městského soudu v adresa byla podána kasační stížnost, řízení dále probíhá a o náhradě nákladů řízení tak doposud nelze uvažovat ani z hlediska vzniku škody, ani z hlediska její výše. Ani způsob vyúčtování nákladů neodpovídá právní úpravě, kterou je soud při posuzování náhrady škody vázán; náhrada škody spočívající v nákladech na právní služby se totiž určuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Nahradit lze takto pouze náklady, které mají oporu v advokátním tarifu a které jsou současně nutné a účelné. Předložené vyúčtování je založeno převážně na časových položkách a činnostech, které advokátní tarif jako samostatné úkony nepřipouští, a ani z tohoto důvodu by nemohly být přiznány. Soud by se v daném případě věnoval posouzení účelnosti jednotlivých úkonů a přiznal by v daném případě jen část z nich. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvního stupně ustanovením § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Namítá, že prvostupňový soud nesprávně právně posoudil otázku existence škody. Žalobkyně neoznačila „úrok z prodlení“ jako sankci ve smyslu soukromého práva, ale jako nárok na náhradu ušlého zisku spočívajícího v nemožnosti disponovat s finančními prostředky po dobu jejich nezákonného zadržování státem. Vycházela z ekonomického faktu, že finanční prostředky mají časovou hodnotu a mohly být zhodnocovány. V projednávané věci se tak nejedná o sankční nárok, ale o majetkovou újmu vzniklou v přímé příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Taková újma je v judikatuře i doktríně uznávána jako škoda ve formě ušlého zisku, přičemž její výše může být určena právě pomocí obvyklé úrokové míry vyhlášené pro dané období právnická osoba. S tím souvisí i další pochybení soudu, který žalobkyni nepoučil podle § 118a o. s. ř., přestože měl za to, že skutková tvrzení nejsou dostatečná pro právní kvalifikaci ušlého zisku. Existence nezákonného rozhodnutí byla v řízení postavena najisto, když rozhodnutí právnická osoba bylo zrušeno správním soudem; za této situace je obecný soud tímto závěrem vázán a jeho úkolem je již pouze posoudit vznik škody a příčinnou souvislost. Soud pochybil rovněž ve vztahu k druhému dílčímu nároku. Je sice pravdou, že podle § 31 odst. 2 zákona má tento nárok subsidiární povahu, soud se však nezabýval tím, zda žalobkyni byly skutečně všechny náklady účelně a plně nahrazeny v rámci správního soudnictví. Žalobkyni vznikaly náklady již ve fázi správního řízení, kdy jejich náhrada přiznána být nemusela, a dále náklady, které nemusely být pokryty rozhodnutím správního soudu. Závěr o předčasnosti uplatnění nároku je taktéž nesprávný, když nárok na náhradu škody vzniká již okamžikem vzniku škody, nikoliv až pravomocným skončením všech navazujících řízení. Skutečnost, že ve věci byla podána kasační stížnost, nemá bez dalšího vliv na existenci škody ani na možnost jejího uplatnění. Domáhala se toho, aby byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že by žalobě bylo vyhověno.

7. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla potvrzení rozsudku, s jehož odůvodněním se ztotožnila.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl poté k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Po vydání napadeného rozsudku vyšlo najevo, že Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2026, č. j. spisová značka, zrušil rozsudek Městského soudu v adresa ze dne 10. 9. 2024, č. j. spisová značka a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; do doby rozhodování odvolacího soudu nebylo ve věci znovu rozhodnuto.

10. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím uplatnit, není-li dále stanoveno jinak, pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem; rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Odvolací soud si je vědom závěrů velkého senátu Nejvyššího soudu vyjádřených v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1954/2019, podle nichž je podmínka existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 a 2 zákona splněna tehdy, bylo-li pravomocné nebo předběžně vykonatelné rozhodnutí zrušeno nebo změněno pro nezákonnost, a to bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo dané rozhodnutí vydáno, o takovou situaci však v nyní projednávané věci nejde. Nejde pouze o pokračování správního nebo soudního správního řízení po zrušení správního rozhodnutí, ale o to, že rozhodnutí správního soudu, které bylo podkladem pro závěr, že rozhodnutí právnická osoba bylo zrušeno pro nezákonnost, bylo následně samo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Ke dni rozhodování odvolacího soudu proto neexistovalo pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, jímž by bylo rozhodnutí, z něhož žalobkyně dovozuje vznik škody, zrušeno nebo změněno pro nezákonnost.

12. Pro rozsudek je podle § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení. V odvolacím řízení se potom toto pravidlo uplatní přiměřeně (§ 211 o. s. ř.). Odvolací soud proto nemohl pominout skutečnost nastalou po vydání rozsudku soudu prvního stupně, jestliže ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu již zrušující rozsudek Městského soudu v adresa neexistuje a soudní řízení správní nadále probíhá. Rozhodující je totiž aktuální procesní a hmotněprávní stav v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv stav existující ke dni vydání napadeného rozsudku.

13. Žaloba je proto za daného procesního stavu předčasná, přesněji řečeno není splněn jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Tento závěr se přitom týká obou dílčích nároků, a to jak tvrzeného ušlého zisku z nemožnosti disponovat částkou zaplacené pokuty, tak i nároku na náhradu nákladů právního zastoupení podle § 31 zákona.

14. Nad rámec shora uvedeného stěžejního závěru, který sám o sobě musí vést k zamítnutí žaloby, dodává odvolací soud k odvolání žalobkyně a k věci samé následující.

15. Samotné označení nároku jako ušlého zisku by v daném případě nebylo rozhodující, protože rozhodující by bylo vždy skutkové vymezení tvrzené újmy. Žalobkyně by tedy musela tvrdit a prokazovat, proč právě částka odpovídající zákonnému úroku z prodlení představuje její skutečný ušlý zisk nebo jinou majetkovou újmu, tedy jaký výnos by s přiměřenou pravděpodobností dosáhla, popřípadě jaké náklady financování ji vznikly. Pouhé přepočtení vrácené částky zákonnou sazbou úroku z prodlení samo o sobě neříká, zda žalobkyně o takový výnos skutečně přišla, zda měla prostředky běžně úročeny, zda je zamýšlela použít v podnikání, zda musela využít cizí zdroje, nebo zda jde pouze o normativní částku odvozenou od úpravy prodlení. Zákonný úrok z prodlení může být v některých souvislostech použit jako vyjádření následků prodlení dlužníka, avšak v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nepředstavuje bez dalšího automatický způsob určení ušlého zisku z peněz, s nimiž poškozený nemohl disponovat. Ušlý zisk je totiž kategorií založenou na tom, že se majetek poškozeného nezvětšil, ač by se při pravidelném běhu věcí zvětšil. To předpokládá alespoň základní tvrzení o tom, jaký výnos by žalobkyně s přiměřenou pravděpodobností dosáhla, nebo jaké náklady by jí musely vzniknout. Poučení podle § 118a o.s.ř. přitom neslouží k tomu, aby soud účastníkovi navrhoval jiný skutkový základ nároku nebo za něj konstruoval ekonomický model vzniku škody. Žalobkyně svůj nárok skutkově vymezila jednoznačně jako částku odpovídající zákonnému úroku z prodlení z uhrazené pokuty a jako náklady právního zastoupení podle předloženého vyúčtování. Nešlo tedy o nejasnost, jaký nárok je uplatňován. Poučení totiž v zásadě přichází v úvahu tehdy, jestliže účastník netvrdí všechny skutečnosti významné podle právního názoru soudu nebo neoznačil potřebné důkazy.

16. Pokud jde o nárok na náhradu škody v podobě vynaložených nákladů řízení, pak z právní úpravy (§ 31 zákona) plyne, že nejde o nárok na náhradu jakýchkoliv smluvně sjednaných nákladů právní služby. Předmětem náhrady mohou být pouze náklady účelně vynaložené a související se zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí, a to v rozsahu odpovídajícím právní úpravě mimosmluvní odměny. Smluvní hodinová odměna sjednaná mezi advokátem a klientem proto nemůže být sama o sobě měřítkem rozsahu náhrady požadované po státu. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalobkyní předložené vyúčtování bylo založeno převážně na hodinových položkách a zahrnovalo také činnosti, které nejsou samostatnými tarifními úkony právní služby, případně u nich nebyla prokázána jejich bezprostřední účelnost pro zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Vypočtené právní služby sice mohly být žalobkyni fakticky poskytnuty, to však samo o sobě nepostačuje k závěru, že všechny takto vyúčtované položky jsou nahraditelné podle § 31 zákona. Ve vztahu k nákladům vzniklým v řízení před správním soudem je navíc rozhodné, že o nákladech řízení bylo v rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 10. 9. 2024 rozhodnuto. Náhrada podle § 31 zákona má přitom ve vztahu k procesní úpravě nákladů řízení subsidiární povahu. Nelze ji proto využít k tomu, aby byly v samostatném řízení znovu posuzovány a nahrazovány náklady, které byly nebo mohly být řešeny v řízení, v němž vznikly. Smyslem ustanovení § 31 zákona je tedy kompenzovat náklady, které nebyly nahrazeny podle procesních předpisů v původním řízení, a to za splnění podmínek odpovědnosti státu (existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vzniku škody, účelnosti vynaložených nákladů a příčinné souvislosti).

17. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, avšak ve znění, aby byl vyčerpán celý žalobou uplatněný nárok (soud prvního stupně rozhodl o částce 174 578,60 Kč, ačkoliv žalováno bylo o 174 587,66 Kč). O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. a podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalovaná v odvolacím řízení vykonala 3 úkony – příprava na odvolací jednání, vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání (3× 450 Kč), celkové náklady této fáze řízení tak představují částku 1 350 Kč. Přípustnost dovolání proti tomuto rozsudku (§ 237 až § 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozsudku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni.