53 Co 33/2025

Plný text

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň JUDr. Jitky Šimanové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika-ústřední orgán, IČO IČO sídlem adresa o náhradu škody ve výši 357 499,86 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. října 2024, č. j. 8 C 292/2023-38

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 357 499,86 Kč spolu s 8,5 % úroky z prodlení ročně z částky 357 499,86 Kč od 2. 7. 2021 do zaplacení (I. výrok) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 500 Kč (II. výrok). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody za uzavřenou provozovnu gastronomie s názvem „název“. V realizování podnikatelské činnosti žalobkyně bylo v období od 1. 1. 2021 do 11. 4. 2021 bráněno právními akty vydávanými vládou na základě krizového zákona, dle nichž bylo buď nařízeno „omezit provoz provozovny stravovacích služeb tak, že jejich provozovatelé musí dodržovat následující pravidla a) zákaz přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary)…“ nebo bylo stanoveno, že: „se zakazuje maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách“. Žalobkyně vynaložila náklady na provoz restaurace, které byly v důsledku vydání vládních opatření vynaloženy zbytečně, protože restaurace negenerovala žádné příjmy. Jsou tak skutečnou škodou, která vznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s vládními opatřeními. Tyto náklady tvoří nájemné nebytových prostor, po započítání slevy, ve výši 221 455,59 Kč, leasingové splátky na automobil název ve výši 46 552,44 Kč bez DPH a automobil název ve výši 42 773,50 Kč bez DPH a mzdy a odvody pro zaměstnankyně jméno FO ve výši 34 235,63 Kč a jméno FO ve výši 15 256 Kč. Žádost o náhradu škody byla žalovanou zamítnuta sdělením ze dne 15. 7. 2021. V tomto sdělení žalovaná uvedla, že, na uplatněný nárok nedopadají ustanovení krizového zákona, zejména jeho § 36 odst. 1, stanovující povinnost státu nahradit vzniklou škodu, kterou může být pouze věcná škoda vzniklá při provádění krizových opatření, a ani příčinná souvislost není v daném případě naplněna.

2. Soud prvního stupně po právní stránce posuzoval předmětný právní vztah jako odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními, která je upravena v § 36 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“), jelikož žalovaná až do 11. 4. 2021, tj. v rozhodném období, vydávala krizová opatření podle krizového zákona, a nikoliv podle pandemického zákona. Posoudil ji jako odpovědnost objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám. Žalovaná je ústředním orgánem státu pasivně legitimovaným z titulu náhrady škody podle zákona č. 240/2000 Sb. Po provedeném dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde není příčinná souvislost mezi vydanými opatřeními a vznikem škody, která spočívala v marně vynaložených nákladech na podnikání žalobkyně. Veškeré žalobkyní uplatněné nároky dle názoru soudu prvního stupně měly původ ve smluvních vztazích, tedy v závazcích žalobkyně, vzniklých v době před vydáním předmětných opatření. Žalobkyně se zavázala hradit nájemné a leasingové splátky ve smlouvách o nájmu a mzdu v pracovních smlouvách. Na povinnost plnit závazky tedy neměla opatření žádný vliv, vliv mohla mít pouze na možnost žalobkyně tyto závazky plnit z důvodu očekávaného zisku. Jednání žalované tedy nebylo příčinou placení závazků žalobkyní. Ohledně tvrzené nemožnosti žalobkyně generovat příjmy soud prvního stupně uzavřel, že hypotetické příjmy žalobkyně nebyly předmětem daného řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, v němž zpochybňovala závěr soudu, že opatření neměla vliv na její povinnost plnit závazky. Uvedla, že vynakládala tyto náklady na provoz restaurace, jež se sice týkaly závazků vzniklých ještě před krizovými opatřeními, avšak pouze za účelem, aby generovaly příjmy. Podstatné tedy je, že žádný z nákladů vynaložených v době vydávání krizových opatření nepřinesl očekávaný efekt, restaurační zařízení negenerovalo žádné příjmy, potažmo zisk, jelikož ho žalobkyně nemohla provozovat. Žalobkyně však musela nadále, po dobu, kdy byla veřejnost v restauracích zakázána, plnit své závazky a hradit náklady, které jí vznikaly v souvislosti s provozem. Nemohla svévolně ukončit smluvní vztahy se svými smluvními partnery ze dne na den. Tyto náklady proto byly vynaloženy žalobkyní zbytečně, aniž se dostavil jejich očekávaný výsledek, a z tohoto důvodu představují skutečnou škodu. Existuje zde jasný vzájemný poměr příčiny a následku mezi krizovými opatřeními a marností vynaložených nákladů, k tomuto odkázala na, dle jejího názoru, relevantní judikaturu Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 861/2006, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, sp. zn. 25 Cdo 1409/2015.

4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Uvedla, že náklady, které žalobkyně vynaložila v rámci svého podnikání, představují běžné provozní náklady, tedy náklady fixní, a proto nepředstavují náklady marně vynaložené, které by měly souvislost s krizovými opatřeními a pandemií nemoci COVID-19. Tyto fixní provozní náklady hradila žalobkyně dlouhodobě bez ohledu na to, zda mohla nebo nemohla svou podnikatelskou činnost vykonávat. Připomněla, že stát, ačkoli pandemii nijak nezavinil, nezůstal k neblahé ekonomické realitě během pandemie lhostejný a zavedl celou řadu veřejných podpor pro zasažené subjekty. Rovněž pandemický zákon neměl sloužit k sanování ekonomické neaktivity během trvání mimořádných opatření, neboť k tomuto účelu byly zavedeny různé veřejné dotace a programy finanční podpory, jejichž účelem bylo alespoň částečné zmírnění neblahých dopadů pandemie. S odkazem na mezinárodní studie a průzkumy uvedla, že lidské chování by se během pandemie COVID-19 podstatně změnilo, a to i bez ohledu na doporučení či nařízení vlád států. Množství lidí se dobrovolně intuitivně stáhlo do svých domovů a vyhýbalo se davům lidí, např. nákupním střediskům, obchodům, restauracím a veřejným dopravním prostředkům. Tyto studie podle žalované taktéž podporují závěr o absenci příčinné souvislosti mezi krizovými opatřeními a vznikem nahraditelné škody ve smyslu § 36 krizového zákona. Zdůraznila, že stát nemohl zůstat během pandemie nečinný a musel se snažit šíření nákazy COVID-19 alespoň zpomalit.

5. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není.

6. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou úplná a poskytují dostatečný základ pro právní posouzení věci, neshledal důvody pro opakování či doplnění dokazování.

7. Žalobou uplatněný nárok na náhradu škody vychází z krizového zákona.

8. Podle § 2 písm. c) krizového zákona pro účely tohoto zákona se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.

9. Podle § 5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění 10. Podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.

11. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.

12. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2024, č. j. 30 Cdo 1800/2023-71, v řízení, kde byl uplatňován ušlý zisk v souvislosti s krizovými opatřeními, spočívajícími v omezení či v zákazu maloobchodního prodeje, uvedl, že stát v § 36 odst. 1 krizového zákona dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní. Judikoval, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Ty nastanou okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden.

13. Jak vyplynulo z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, žalobkyně podniká v oblasti hostinské činnosti. Náklady na provoz předmětného restauračního zařízení v rozhodném období představovalo nájemné za nebytové prostory dle nájemní smlouvy ze dne 21. 11. 2016 ve výši 221 455,59 Kč, dále vynaložené leasingové splátky na automobil název ve výši 46 552,44 Kč bez DPH a automobil název ve výši 42 773,50 Kč bez DPH a náklady na mzdy a odvody za zaměstnance jméno FO ve výši 34 235,63 Kč a jméno FO ve výši 15 256 Kč.

14. Vláda České republiky svými usneseními vydávanými na podkladě čl. 5 a čl. 6 zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví a v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (SARS CoV-2) nouzový stav, který trval bez přerušení od 00:00 hodin 5. října 2020 do 24:00 hodin 11. dubna 2021.

15. V návaznosti na vyhlášení nouzového stavu vláda dále rozhodla o přijetí krizových opatření ve smyslu § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona svými usneseními, a to v roce 2020 pod č. 1332, 1341, 1374, 1376, v roce 2021 pak pod č. 53, 57, 78, 119, 125, 126, 196, 197, 217, 241, 298, v nichž byla mimo jiné zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary).

16. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud již v minulosti také vyjádřil. Z ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost). Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění tří předpokladů, jimiž je provedení krizového opatření, vznik škody a příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 a rozsudek sp. zn. 30 Cdo 63/2023).

17. Odpovědnost za vzniklou škodu dle § 36 odst. 1 krizového zákona je tedy upravena jako odpovědnost objektivní, jinak řečeno jako odpovědnost za výsledek bez zřetele na zavinění (a s velmi omezenou možností liberace, tedy možnosti se této odpovědnosti zprostit). Rozsah odškodnění je pak upraven v § 36 odst. 2 a 3 krizového zákona.

18. Podle § 36 odst. 2 krizového zákona náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.

19. Podle § 36 odst. 3 krizového zákona náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu.

20. V tomto kontextu je tedy nepřípadná judikatura Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 861/2006, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, sp. zn. 25 Cdo 453/2005, 5 Cdo 1409/2015, na kterou odkazovala ve svém odvolání žalobkyně, ale i sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, kde sice rovněž šlo o marně vynaložené náklady na dosažení zisku, avšak všechna tato rozhodnutí se týkají porušení právní povinnosti (subjektivní odpovědnost) s rozsahem odškodnění upravených v rámci jiných právních předpisů.

21. Předmětem posouzení odvolacím soudem bylo, zda vynaložené náklady na dosažení zisku jsou nahraditelnou majetkovou újmou v poměrech § 36 odst. 2 krizového zákona, který ji upravuje jako „věcnou“ škodu.

22. V poměrech obecné úpravy, zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), jeho § 2894, povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Dle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Skutečnou škodou se rozumí zmenšení majetku poškozeného, jež nastalo v příčinné souvislosti se škodnou událostí. O skutečnou škodu se jedná i v případě, jestliže poškozený musel vynaložit náklady, které by jinak nevynaložil, nebýt škodní události, protože jeho majetek se o vynaloženou částku zmenšil, vždy však za předpokladu příčinné souvislosti se škodnou událostí. Jinak řečeno, nebude-li vynaložení nákladu následkem škodné události, nemůže vzniknout odpovědnost. Ušlým ziskem se pak rozumí hodnota, o níž se majetek poškozeného nezvětšil, ačkoliv vzhledem ke všem okolnostem bylo možno očekávat, že by se o tuto část zvětšil, kdyby nedošlo ke škodné události. Opět je nezbytným předpokladem odpovědnosti příčinná souvislost mezi nezvětšením majetku a škodnou událostí.

23. Marně vynaložené náklady na provoz předmětného restauračního zařízení lze sice v určitých případech považovat za skutečnou škodu (srov. rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 1233/2006), avšak vždy zde musí existovat příčinná souvislost se škodnou událostí. V daném případě se tedy musí jednat o náklady vynaložené zbytečně v příčinné souvislosti s danými krizovými opatřeními, jinými slovy vynaložené následkem této škodné události. Veškeré žalobkyní uplatněné náklady však mají původ ve smluvních vztazích, nebýt jich, žalobkyně by je nevynaložila; závazky hradit nájemné a leasingové splátky ve smlouvách o nájmu a mzda v pracovních smlouvách. Na jejich vynaložení tedy krizová opatření neměla žádný vliv, a proto shodně se soudem prvního stupně i odvolací soud shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi vynaloženými náklady a předmětnými krizovými opatřeními. Z tohoto důvodu tak odpovědnost státu dána není.

24. Odvolací soud se zabýval i tím, zda nelze tyto náklady reparovat v rámci náhrady ušlého zisku, pokud by krizový zákon tento rozsah odškodnění zahrnoval.

25. Ohledně reparace ušlého zisku v poměrech krizového zákona, § 36 odst. 2, odvolací soud obdobně jako v rozsudku ze dne 26. listopadu 2024, č. j. spisová značka, dospěl k závěru, že „věcná škoda“ dle krizového zákona tuto majetkovou újmu nepokrývá.

26. Je nepochybné, že při použití sémantického výkladu právních pojmů (dle významu slov) věcná škoda nezahrnuje ušlý zisk. Ani dle teleologického výkladu právního pojmu, v němž jde o hledání účelu zákonného ustanovení, dle názoru odvolacího soudu nebylo účelem krizového zákona odškodňovat veškerou újmu na jmění (škodu), tedy skutečnou škodu i ušlý zisk, neboť krizový zákon upravuje právní vztahy v důsledku mimořádných událostí, mj. způsobenými nepředvídatelnými přírodními vlivy [§ 2 písm. b) krizového zákona ve spojení s § 2 zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, dále jen „zákon o IZS“], čímž byla v daném případě i pandemie COVID-19. Tu je možno zajisté podřadit i pod tzv. „vis maior“, neboli události z vyšší moci. Vedle pandemií pod ně lze podřadit živelní pohromy či jiné náhodné situace, které splňují znaky mimořádnosti, nepředvídatelnosti, neodvratitelnosti ani s vynaložením veškerého možného úsilí s absencí zavinění, u nichž obvykle jde o okolnosti zásadně vylučující odpovědnost. Rozšiřující výklad zahrnující vedle skutečné škody i ušlý zisk tak dle názoru odvolacího soudu neobstojí.

27. Reparace ušlého zisku dle výkladu historického (srov. cit. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2024, č. j. 16 Co 326/2022-86) také nepřichází v úvahu. Z důvodu celospolečenské potřeby dosud chybějící právní úpravy vznikl krizový zákon č. 240/2000 Sb. i zákon o IZS č. 239/2000 Sb., které byly přijímány v podstatě zároveň, vláda je předkládala současně, a proto v legislativním procesu byly zdůvodněny jednou (společnou) důvodovou zprávou. V této důvodové zprávě bylo mimo jiné konstatováno: „Důvodem ke zpracování návrhu zákona o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému a změně některých zákonů (dále jen "návrh zákona") je společenská potřeba zvláštní právní úpravy, která by vytvořila podmínky pro řešení situací vyvolaných mimořádnými událostmi především velkého rozsahu. V současném právním řádu není oblast krizového řízení řešena vůbec a oblast integrovaného záchranného systému je upravena nedostatečně“. Stejně jako krizový zákon, i zákon o IZS upravuje v § 30 odst. 2 taktéž pouze náhradu věcné škody a škody na zdraví, a nikoli ušlý zisk. V komentáři k § 30 zákona o IZS, vydaném nakladatelstvím Wolters Kluwer, autor A. Zpěvák se pak uvádí: „Věcnými škodami lze chápat škody, které vznikly na majetku poškozeného v důsledku s realizováním činností složek IZS nebo orgánů koordinující záchranné a likvidační práce či v rámci poskytnutí věcné a osobní pomoci“. Při výkladu těchto ustanovení, jak § 36 odst. 2 krizového zákona, tak § 30 zákona o IZS, tedy nelze postupovat odchylně, neboť by bylo nespravedlivé pro toho, kdo utrpěl škodu způsobenou složkami IZS při řešení krizové situace, přiznat jen „věcnou (skutečnou) škodu“ a naopak tomu, kdo utrpěl škodu podle krizového zákona, přiznávat i „ušlý zisk“. Ani dle tohoto výkladu tedy krizový zákon reparaci ušlého zisku nepokrývá.

28. S ohledem na výše uvedené proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně včetně výroku o nákladech řízení dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož žalovaná byla v odvolacím řízení procesně zcela úspěšná. Jako nezastoupený účastník učinila celkem 2 úkony, vyjádření k odvolání protistrany a účast na jednání, a proto jí náleží za tyto úkony paušalizovaná náhrada nákladů po 300 Kč za úkon, tedy celkem 600 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od dne jeho doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, jestliže rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o. s. ř.).