53 Co 89/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň Mgr. Dity Staňkové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení 50 420 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. ledna 2026, č. j. 38 C 227/2025-187

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích III. a IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 788,10 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 94 868 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně za dobu od 7. 9. 2025 do zaplacení (výrok I.), rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni ve výši 3 745 Kč (výrok II.), dále rozhodl tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky 50 420 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 145 288 Kč za dobu od 22. 8. 2025 do 6. 9. 2025 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky 50 420 Kč za dobu od 7. 9. 2025 do zaplacení (výrok III.) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 469 Kč (výrok IV.).

2. Prvostupňový soud na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 14. až 23.). Stručně shrnul skutkový stav tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 5. 8. 2013 pojistnou smlouvu , název, č. , číslo, (dále jen „smlouva“ nebo „pojistná smlouva“), pojistné bylo sjednáno ve výši 1 016 Kč měsíčně, součástí smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky (VPP), Zvláštní pojistné podmínky (ZPP) a Specifikace, se kterými žalobkyně byla seznámena, když toto žalobkyně výslovně prohlásila. K zániku pojištění došlo dne 6. 9. 2025. Žalobkyně uhradila žalované za období od 25. 8. 2022 do 25. 8. 2025 částku ve výši 34 544 Kč (34 měsíců x 1 016 Kč). Žalovaná uhradila žalobkyni při skončení smlouvy odkupné ve výši 94 868 Kč dne 6. 9. 2025.

3. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle předpisů účinných k datu 5. 8. 2013 (uzavření pojistné smlouvy), a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle § 37 odst. 1 obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni 5. 8. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).

4. Vzhledem k tomu, že žalovaná uhradila žalobkyni po podání žaloby dne 6. 9. 2025 částku 94 868 Kč s tím, že se jedná o odkupné vyplacené v souvislosti s ukončením smlouvy, vzala žalobkyně v tomto rozsahu žalobu zpět, včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % za dobu od 7. 9. 2025 do zaplacení, a řízení proto bylo výrokem I. napadeného rozsudku částečně zastaveno podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. V souvislosti s částečným zastavením řízení bylo výrokem II. napadeného rozsudku rozhodnuto podle § 6a odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni, a to ve výši 3 745 Kč.

5. Soud prvního stupně se zabýval nejprve otázkou promlčení (případného) práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení (tj. plnění na základě neplatné smlouvy), a to bez ohledu na to, zda byl nárok uplatněn důvodně, či nikoliv, tj. zda pojistná smlouva byla z důvodů uváděných žalobkyní uzavřena platně, či nikoliv. Po aplikaci § 107 odst. 1 obč. zák. a judikatury Nejvyššího soudu (bod 38.) dospěl k závěru, že jestliže by žalobkyni svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, pak by se v tomto případě začalo promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž jejich zaplacením začala běžet minimálně objektivní promlčecí doba. Ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby prvostupňový soud konstatoval, že je třeba v dané věci vycházet z výročního dopisu ke dni 6. 8. 2019, nejpozději však počala subjektivní doba běžet obdržením dopisu žalované ze dne 4. 10. 2022 žalobkyní, přičemž žalobkyně doručení dopisů nerozporovala. Z výročního dopisu mohla žalobkyně seznat, že jsou u daného produktu „nějaké“ poplatky, výslovně je na poplatky (počáteční náklady) upozorněna žalovanou pak i v dopise ze dne 4. 10. 2022. Z uvedených listin tak žalobkyně mohla seznat existenci poplatků, a tedy že smlouva může být neplatná. Prvostupňový soud však s ohledem na výše uvedené při posuzování nároku vyšel z objektivní promlčecí doby, neboť objektivní spolu se subjektivní promlčecí dobou počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž nárok uplatňovaný touto žalobou je proto z části promlčen již s ohledem na běh objektivní doby, kdy objektivně v tomto případě právo na vrácení bezdůvodného obohacení vzniká okamžitě, jakmile je platba bez právního důvodu uskutečněna. Uskutečněním každé jednotlivé platby počala ohledně ní běžet tříletá objektivní promlčecí doba. V rozsahu převyšujícím částku odpovídající platbám uskutečněným za poslední tři roky před podáním žaloby proto byl shledán tvrzený nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený. Za poslední tři roky před podáním žaloby žalobkyně za tuto dobu žalované uhradila celkem částku 34 544 Kč, žalovaná naproti tomu žalobkyni uhradila při ukončení smlouvy odkupné ve výši 94 868 Kč, tj. částku vyšší. Vzhledem k tvrzené neplatnosti pojistné smlouvy by vzniklo i žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši toho, co žalobkyni zaplatila. Žalovaná uplatnila ve vztahu k platbám provedeným 3 roky před podáním žaloby (které činily celkem 34 544 Kč) námitku započtení vyplaceného plnění (resp. zúčtování vzájemných nepromlčených plnění), který je souladný s ustanovením § 1982 o. z. (a ostatně by byl souladný i s ustanovením § 580 obč. zák., pokud by s ohledem na to, že jde o bezdůvodné obohacení vypořádávané podle obč. zák., mělo být podle něho posuzováno i započtení). S ohledem na to, že částka, kterou by měla vydat žalovaná žalobkyni (34 544 Kč), je nižší než částka, kterou jí již vydala (94 868 Kč), soud shledal námitku započtení opodstatněnou.

6. Prvostupňový soud neshledal opodstatněnou obranu žalované, že ve věci nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu, když takový postup představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná přistupuje i v jiných obdobných případech k pojistným smlouvám o investičním životním pojištění jako k platným a podle nich postupuje. Samotná žalobkyně rovněž po celou dobu trvání smlouvy k ní přistupovala jako k platné a využívala pojistnou ochranu poskytovanou žalovanou. Vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy nelze ani dovozovat z rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 430/2017, z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 nebo na základě úředního sdělení , právnická osoba, ze dne 2. 5. 2012 a dohledového benchmarku , právnická osoba, č. , číslo, a č. , číslo, , neboť tyto dokumenty se nevztahují ke konkrétním smlouvám o investičním životním pojištění a nelze je paušálně aplikovat na jakýkoliv individuální případ. Z těchto důvodů prvostupňový soud vyjádřil nesouhlas s argumentací žalobkyně, že k námitce promlčení nelze přihlížet, ani neměl za to, že by její uplatnění bylo v rozporu s dobrými mravy, když se jedná o nástroj v právu zcela běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám.

7. Ohledně posouzení platnosti pojistné smlouvy prvostupňový soud uvedl, že z důvodu nemožnosti zjistit v okamžiku uzavření smlouvy výši sjednané úplaty (poplatku) ani výši počátečních nákladů, je tato neurčitost podstatným nedostatkem, který zakládá absolutní neplatnost takového právního jednání (pojistné smlouvy), neboť při absenci určitého ujednání o výši počátečních nákladů není zřejmé, kolik žalobkyně za získání možnosti investovat či spořit prostřednictvím žalované platí. Ve svém důsledku jde o případ neurčitosti ceny plnění. V této souvislosti odkázal soud prvního stupně na judikaturu Nejvyššího soudu, např. na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 499/2023 nebo usnesení sp. zn. 33 Cdo 2020/2023. Soud prvního stupně proto uzavřel, že považuje předmětnou pojistnou smlouvu pro popsanou neurčitost za absolutně neplatnou a nezkoumal, zda sjednané smluvní podmínky měly charakter nepřiměřených či zneužívajících ujednání. Z těchto důvodů nebylo možné akceptovat argumentaci žalobkyně, že s ohledem na existenci zneužívajících ujednání ve smlouvě nelze k námitce promlčení přihlížet.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení podle úspěchu ve věci ve výši 14 469 Kč.

9. Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně proti výrokům III. a IV. odvolání, žalovaná podala odvolání proti výroku IV. o náhradě nákladů řízení.

10. Žalobkyně v odvolání namítla, že žalovaná musela o neplatnosti pojistné smlouvy vědět nejpozději od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 a po upozorněních , právnická osoba, . Přesto žalovaná vědomě pokračovala v uzavírání vadných smluv a v inkasu bezdůvodného obohacení, čímž vyloučila možnost dovolávat se své dobré víry. Prvostupňový soud rovněž nepřípustně bagatelizoval význam dohledových benchmarků , právnická osoba, č. , číslo, a č. , číslo, . Z uvedených důvodů prvostupňový soud nesprávně vyhodnotil, že dle jeho názoru není vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Pokud žalovaná uplatnila námitku promlčení v situaci, kdy věděla, že se bezdůvodně obohacuje na úkor spotřebitele, je postup soudu v rozporu s § 6 o. z. Nesprávné je i právní posouzení věci spočívající v absenci přezkumu zneužívajících ujednání v pojistné smlouvě, nebyl proveden ani test transparentnosti a férovosti nákladových ujednání a nedošlo k obnovení právního stavu, jaký by existoval bez zneužívajících klauzulí. V tomto směru odkázala žalobkyně na směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“) a judikaturu Soudního dvora EU (dále jen „SDEU“). Dále bylo nesprávně postupováno při vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy, když bylo chybně zohledněno promlčení jednotlivých plateb ještě před samotným zúčtováním, čímž bylo porušeno ustanovení § 457 obč. zák. a ustálená judikatura Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 29 Odo 52/2002 nebo 28 Cdo 2847/2015, podle níž se vzájemná plnění z neplatné smlouvy vypořádají k okamžiku jejich poskytnutí. Nebylo postupováno správně, pokud se soud prvního stupně nevypořádal v písemném odůvodnění napadeného rozsudku s návrhem žalobkyně na položení předběžné otázky SDEU, byť byl předmětný návrh zamítnut usnesením vyhlášeným pro jednání dne 5. 1. 2026. Pokud jde o skutkový závěr, že žalovaná „nevěděla“ o neplatnosti pojistné smlouvy, nemá takový závěr oporu v provedeném dokazování a je založen na spekulativní úvaze o tom, jak by se žalovaná „jistě“ chovala, kdyby o neplatnost věděla. To má přímý dopad na posouzení, zda je vznesená námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Žalobkyně má za to, že žalovaná ve výsledku námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, a to díky postupu nalézacího soudu v rozporu s judikaturou vyšších soudů a s § 6 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1737/08). Prvostupňový soud ve vůbec nezabýval nepřiměřenými smluvními ujednáními v pojistné smlouvě a v rozporu s judikaturou SDEU tuto problematiku stejně jako Směrnici zcela ignoroval, čímž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu zvýhodnil žalovanou na úkor žalobkyně – spotřebitele. Napadený rozsudek je proto v rozporu s unijním právem, judikaturou SDEU i s judikaturou Ústavního soudu. Závěr o tom, že objektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 2 obč. zák. počala běžet u každé jednotlivé platby pojistného, je právně neudržitelný, protože je v přímém rozporu se zásadou efektivity plynoucí ze Směrnice a v rozporu s judikaturou SDEU, na kterou žalobkyně v odvolání odkázala. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud posoudil promlčení způsobem, který zachová praktickou účinnost práv spotřebitele, a současně zohlední, že rozhodným okamžikem nemůže být mechanicky každá jednotlivá platba, nýbrž okamžik, kdy se spotřebitel mohl reálně dozvědět o dopadech nákladové konstrukce do svého právního postavení a do ekonomického výsledku smlouvy. Ze všech namítaných důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud změnil výrok III. napadeného rozhodnutí tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 420 Kč s požadovaným příslušenstvím a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.

11. Žalovaná se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřila.

12. V odvolání proti výroku IV. o nákladech řízení žalovaná uvedla, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když za úspěch žalobkyně považoval i částečné zpětvzetí žaloby z důvodu zaplacení částky 94 868 Kč a následného částečného zastavení řízení. Za situace, kdy se však nejednalo o plnění z důvodu podané žaloby, ale o plnění na základě pojistné smlouvy (tzv. úhrada odkupného), nelze takové plnění ani zpětně považovat za plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok IV. a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 31 568 Kč.

13. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že soud prvního stupně postupoval správně, když posuzoval, zda byla žaloba podána důvodně a zda ke zpětvzetí došlo pro chování žalované, přičemž to hodnotil pouze z procesního hlediska, tedy podle toho, zda následné chování žalované vedlo k uspokojení požadavků žalobkyně vyjádřených v žalobě, a nikoliv podle formalistického hodnocení hmotněprávního titulu plnění. V tomto směru žalobkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 nebo sp. zn. 29 Cdo 5486/2017 anebo na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3778/18. Je-li z procesního hlediska rozhodné, zda se žalobkyně svého uplatněného nároku domohla, pak ohledně částky 94 868 Kč je nutno uzavřít, že žalobkyně v tomto rozsahu ve věci uspěla a byly proto splněny obě podmínky § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., tj. že žaloba byla podána důvodně a v uvedeném rozsahu byla vzata zpět pro chování žalované (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze např. sp. zn. 21 Co 12/2025 nebo 69 Co 8/2026).

14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně ani žalované nejsou důvodná.

15. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která v převážném rozsahu i přiléhavě právně posoudil.

16. Pokud jde o závěr prvostupňového soudu o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák., pak se s ním odvolací soud zcela ztotožňuje a z důvodu stručnosti odkazuje na podrobné a správné odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 45. až 48. Pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost z důvodu, že nelze z pojistné smlouvy včetně jejích souvisejících ujednání v pojistných podmínkách v době uzavření smlouvy ( a to i s přihlédnutím k přehledu poplatků) jednoznačně rozpoznat, jaká je a za dobu pojištění bude skutečná výše odměn či nákladů hrazených pojistníkem pojistiteli. Na základě uvedeného postupoval prvostupňový soud zcela správně podle § 457 obč. zák., kdy z důvodu neplatnosti smlouvy je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

17. V důsledku vznesené námitky promlčení žalovanou se prvostupňový soud rovněž správně zabýval posouzením námitky promlčení ve vztahu k uplatněnému nároku včetně příslušenství a v tomto směru se odvolací soud opět se závěry prvostupňového soudu ztotožňuje. Žalobkyně uhradila žalované na základě pojistné smlouvy pojistné za poslední tři roky před podáním žaloby, tj. za období od 25. 8. 2022 do 25. 8. 2025 částku v celkové výši 34 544 Kč (34 měsíců x 1 016 Kč), žalovaná naopak žalobkyni vyplatila při skončení smlouvy odkupné ve výši 94 868 Kč dne 6. 9. 2025.

18. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

19. V situaci, kdy je v řízení uplatněna námitka promlčení, se má soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabývat otázkou promlčení práva, a nikoli nárokem samým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2020). Závěr prvostupňového soudu, že nárok žalobkyně ohledně zaplacení částky 50 420 Kč s příslušenstvím je promlčen, je správný. Odvolací soud ve shodě s prvostupňovým soudem zdůrazňuje, že k promlčení nároku došlo z důvodu uplynutí objektivní promlčecí doby, která počala běžet ohledně jednotlivých plateb pojistného, jakmile byly uhrazeny. V rozsahu převyšujícím částku 35 544 Kč uhrazenou v posledních třech letech před podáním žaloby je nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatněný žalobkyní promlčen, přičemž v nepromlčeném rozsahu byl plněním žalované, a to až v průběhu řízení, plně uspokojen.

20. Ani k argumentaci žalobkyně, že je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, nelze přihlédnout. Odvolací soud se opakovaně v obdobných sporech předmětnou námitkou podrobně zabýval, v poslední době např. v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 53 Co 147/2025. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ostatně ani nebyly tvrzeny, které by bránily žalobkyni zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí doby. Ani okolnost, že by se snad žalovaná vědomě obohacovala na úkor žalobkyně a následně si toto obohacení ponechala s odkazem na promlčení, neobstojí. Nelze totiž a priori přijmout výklad, podle něhož by se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemohl úspěšně bránit vznesením námitky promlčení (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1984/22). V projednávané věci nenastala žádná judikaturou předvídaná situace (zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil), pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost žalovanou vznesené námitky promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2429/23). Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by bylo možno přijmout pouze na základě skutečností, které měly za následek promlčení nároku žalobkyně, a nikoliv jej dovozovat z okolností, které měly svědčit pro samotnou neplatnost pojistné smlouvy či údajnou vědomost žalované o této skutečnosti.

21. Aktuálně se k této otázce vyjádřil i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 33 Cdo 231/2026, který uvedl, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odvolací soud v souladu s výše uvedeným postupoval a uzavřel, že v řízení nebyly prokázány žádné okolnosti, které by svědčily o zneužití námitky promlčení žalovanou.

22. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2298/2025 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Řečeno jinak, jestliže je pojistná smlouva posouzena jako absolutně neplatná pro absenci určitého ujednání (§ 37 obč. zák.), dochází ze zákona (ex lege) k jejímu zrušení od počátku (ex tunc), pak není logicky možné posuzovat toto ujednání z hlediska jeho přiměřenosti dle § 56 odst. 1 obč. zák.

23. Povinnost vnitrostátních soudů aplikovat zásadu efektivity je vázána na případy existence tzv. nepřiměřených ujednání, což není tento případ, kdy důvodem neplatnosti pojistné smlouvy je její neurčitost (obligatorních) smluvních ujednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023). K užití zásady efektivity ve věcech týkajících se investičních životních pojištění se vyjádřil i Ústavní soud např. v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, podle jehož odůvodnění „závěry rozsudku SDEU C-485/19, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro předmětnou věc použitelné. Je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investici svého druhu. I proto Ústavní soud na věc stěžovatele závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, nemohl aplikovat“ (viz také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 231/2026).

24. Za situace, kdy se prvostupňový soud řídil při rozhodování v této věci judikaturou Nejvyššího soudu, která byla podrobena i ústavnímu přezkumu, nebyl shledán důvod pro to, aby se odvolací soud dále zabýval existencí zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě.

25. K námitce žalobkyně, že bylo nesprávně postupováno při vypořádání vzájemných plnění z neplatné smlouvy, odvolací soud zdůrazňuje, že ve vztahu k § 457 obč. zák. dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 33 Odo 791/2005, k závěru, že pro tento případ nemá občanský zákoník samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku, a proto se použijí ustanovení § 107 obč. zák. a § 112 obč. zák. U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší – dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží i druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Při plnění na základě absolutně neplatného právního úkonu se běh objektivní promlčecí doby odvíjí ode dne přijetí plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4635/2007). V posuzovaném případě soud prvního stupně správně uzavřel, že není promlčeno plnění poskytnuté žalobkyní na pojistnou smlouvu tři roky před podáním žaloby. Jestliže za dobu od 25. 8. 2022 do 25. 8. 2025 byla žalované uhrazena částka ve výši 34 544 Kč a žalovaná dne 6. 9. 2025 vyplatila pojistníkovi odkupné ve výši 94 868 Kč, pak je jeho požadavek na zaplacení částky 50 420 Kč včetně příslušenství zjevně bezdůvodný. Závěry soudu prvního stupně jsou s citovanou judikaturou zcela v souladu.

26. Žalobkyně vytýkala soudu prvního stupně, že se v odůvodnění vůbec nezabýval návrhem, aby byla položena předběžná otázka SDEU, zda má vnitrostátní soud povinnost se na návrh spotřebitele zabývat existencí zneužívajících ujednání i v těch případech, kdy soud dotčená smluvní ujednání posoudí jako neplatná pro neurčitost a v důsledku toho konstatuje neplatnost smlouvy jako celku. O tomto návrhu rozhodl soud prvního stupně při jednání dne 5. 1. 2026 samostatným usnesením. Ani odvolací soud důvod k položení předběžné otázky neshledal. Položení navrhované předběžné otázky by totiž nemohlo na rozhodnutí v této věci ničeho změnit, byla-li pojistná smlouva shledána absolutně neplatnou, není třeba, aby byla shledávána opakovaně platnou či neplatnou ještě z dalšího důvodu. Jestliže smlouva byla shledána neplatnou ve prospěch žalobkyně, případný další důvod neplatnosti by na jejím postavení nemohl nic změnit.

27. Pokud jde o odvolací námitky žalované proti výroku IV. napadeného rozsudku, neshledal je odvolací soud důvodnými. Soud prvního stupně postupoval správně, pokud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu k části řízení zastavené pro zpětvzetí žaloby vycházel z § 146 odst. 2 o. s. ř. a posuzoval splnění podmínek tohoto ustanovení z procesního hlediska. V případě, kdy řízení v určitém rozsahu skončilo zpětvzetím žaloby po následném plnění žalované, není rozhodující meritorní posouzení věci samé, neboť v zastavené části k věcnému rozhodnutí nedošlo; rozhodné je naopak to, kdo z procesního hlediska zavinil, že řízení v této části nemohlo být dovedeno do meritorního rozhodnutí. Ustálená judikatura přitom vychází z toho, že pro aplikaci § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. musí být splněny dva předpoklady, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalované. Tyto předpoklady se posuzují procesně, tedy podle toho, zda následné chování žalované vedlo k uspokojení požadavku, který žalobkyně v žalobě uplatnila, a tím vyvolalo zpětvzetí žaloby; srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5486/2017 a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3778/18. Není proto namístě nahrazovat absentující meritorní rozhodnutí v zastavené části sporu formalistickým hodnocením hmotněprávního titulu plnění, jestliže z procesního vývoje věci plyne, že žalovaná po podání žaloby poskytla plnění odpovídající uplatněnému žalobnímu požadavku. Za této situace soud prvního stupně nepochybil, uzavřel-li, že žaloba byla v dotčeném rozsahu podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalované, jestliže právě následné plnění žalované vedlo k uspokojení žalobkyní uplatněného nároku. Jeho právní posouzení je tudíž správné a odvolací soud je sdílí.

28. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud z důvodu stručnosti v podrobnostech odkazuje na zcela správné závěry soudu prvního stupně.

29. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích III. a IV. jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu žalované v odvolacím řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.), když žalobkyně se svým odvoláním ve věci samé neuspěla. Odvolací soud proto žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení spočívající v zastoupení advokátem, počítáno z tarifní hodnoty 50 420 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení, a to za jeden úkon právní služby v poloviční výši 1 570 Kč podle § 11 odst. 2 písm. c) za podání odvolání do nákladů řízení a za jeden úkon právní služby ve výši 3 140 Kč za účast u jednání odvolacího soudu dne 30. 4. 2026 podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), 2 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 1 178,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

31. Uplatněnou náhradu za promeškaný čas podle § 14 a. t. ve výši 2 x 150 Kč + 21 % DPH za cestu zástupkyně žalované ze sídla advokátní kanceláře k Městskému soudu v , adresa, a zpět (1 cesta 15 minut) odvolací soud nepřiznal. Podle § 14 odst. 1 písm. a) a. t. náleží tato náhrada za čas strávený cestou do místa úkonu a zpět při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta. Judikatura přitom dovodila, že nárok nelze automaticky vyloučit jen proto, že jde o cestu v rámci téhož města, nýbrž je třeba vždy posoudit konkrétní vzdálenost, dopravní dostupnost a to, zda šlo o přesun, který advokáta objektivně vyřadil z jeho běžné činnosti v rozsahu odůvodňujícím samostatnou kompenzaci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/05 nebo usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3266/15). V projednávané věci však zástupkyně žalované požadovala náhradu za běžný vnitroměstský přesun k Městskému soudu v , adresa, v tvrzené délce 15 minut tam a 15 minut zpět. Taková časová náročnost bez dalších mimořádných okolností nepředstavuje natolik významné omezení výkonu advokacie, aby odůvodňovala přiznání náhrady za promeškaný čas; jde o obvyklý přesun v rámci místa výkonu advokacie. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání této náhrady splněny nejsou. Nadto požadavek zástupkyně žalované na přiznání 2 × 150 Kč neodpovídá tomu, že tvrzená doba cesty činila celkem 30 minut, tedy jednu započatou půlhodinu.

32. Na základě shora uvedeného byla žalované přiznána celková náhrada nákladů řízení ve výši 6 788,10 Kč, kterou je žalobkyně povinna zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).