55 CO 421/2021

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Stibrala a soudců JUDr. Ivy Hubáčkové a JUDr. Miroslava Stoklasy ve věci žalobkyně právnická osoba, IČO sídlem adresa zastoupené JUDr. jméno příjmení, advokátkou se sídlem adresa proti žalované jméno příjmení, narozené datum bytem adresa pro částka s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 43 C 313/2020-54,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. a ve výroku IV. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částka do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o úrok 10,13 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, z částky částka spolu s úrokem z prodlení 10 % ročně od datum do zaplacení a o částka z titulu smluvní pokuty. Výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni částka spolu s příslušenstvím od datum do zaplacení. Výrokem III. zamítl žalobu o částka spolu s příslušenstvím a výrokem IV. rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.

2. Podle odůvodnění se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky částka s příslušenstvím s odkazem na smlouvu o úvěru číslo na základě které žalované poskytla úvěr částka, žalovaná se zavázala úvěr a úrok z něj splatit ve 24 měsíčních splátkách ve výši částka, počínaje prosincem 2018. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek. Ke dni podání žaloby žalovaná dlužila na nové jistině částka, smluvní pokutu částka, náhradu vzniklých nákladů v souvislosti s prodlením částka, z úroků za poskytnutí úvěru odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru částka od datum do zaplacení. Požadovala úrok v nominální roční úrokové sazbě 90,81 %, což dle žalobkyně odpovídá efektivní úrokové sazbě dle smlouvy (139,98 % ročně). Dle žalobkyně sjednaný úrok odpovídající nominálnímu úroku nelze považovat za nepřiměřený, neboť odpovídá judikatorně uznávanému čtyřnásobku obvyklému úroku nebankovních subjektů ve výši 15 - 35 % ročně.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Usnesením ze dne datum rozhodnutí, č. j. 43 C 313/2020-28, po částečném zpětvzetí žaloby, bylo řízení zastaveno ohledně úroku ve výši 10,13 % za z částky částka za dobu od datum do zaplacení, ohledně částky částka s 10 % úrokem ročně od datum a ohledně částky částka, zastaveno dle § 96 odst. 1, 2 o. s. ř.

5. Soud po provedeném dokazování vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že dne datum uzavřeli účastníci smlouvu o úvěru číslo na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši částka, žalovaná se zavázala vrátit částku spolu s úrokem sjednaným ve výši efektivní úrokové sazby 139,98 % ročně v 24 měsíčních splátkách po částka, vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje prosincem 2018 Celkem měla žalobkyni vrátit částka. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části v délce 30 dnů se zavázala zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši částka, splatnou do 10 dnů, náklady související s prodlením ve výši částka, splatných ve stejné lhůtě. Žalovaná úvěr řádně nesplácela, před podáním žaloby zaplatila částka. Pro prodlení s úhradami splátek po dobu delší než 65 dnů došlo automaticky k datu datum k zesplatnění úvěru. Po zesplatnění úvěr uhrazen nebyl, žalobkyně proto požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však částka. Ze zpráv bank soud zjistil, že maximální výše úroků z poskytnutých úvěrů se v rozhodném období pohybovala okolo 15 %.

6. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil dle § číslo, § číslo, § 419, § 420, § číslo a násl, dále § 588 a 580 zák. č. 89/2012 Sb. Odkázal na judikaturu NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, a rozsudky Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 61/2019-90, č. j. 17 Co 271/2020-112, 30 Co 61/2019-90, na rozsudek SD EU C číslo, C číslo, C číslo. Žalobkyně jako poskytovatel úvěrů, tedy profesionál, uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých a jejich výši obhajuje tím, že je nebankovním subjektem, a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. Jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Žalobkyně by, dle posouzení soudu bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích, smlouvu se žalovanou neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založený její obchodní model. Tím vyvažuje své podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Předmětná smlouva o úvěry je z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku absolutně neplatná dle § 588 zák. č. 89/2012 Sb. jako celek. Nelze v takovém případě přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku dle ustanovení § 577 téhož zákona. K neplatnosti je dle § 588 zák. č. 89/2012 Sb., soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy i bez ohledu na pasivitu ze strany žalované. Při vědomí, že na právní jednání je vždy třeba nahlížet spíše jako na platné, než jako neplatné (§ 574 zák. č. 89/2012 Sb.), je však v dané situaci nepoměr vzájemného plnění smluvních stran natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy není založen na § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., neboť toto ustanovení nelze aplikovat na ujednání o ceně.

7. Pokud jde o původně požadovanou jistinu úvěru dle § 2993 zák. č. 89/2012 Sb., plnila-li strana bez platného závazku, má právo na vrácení svého plnění. Bylo-li plněno z obou stran, každá ze stran může požadovat na vydání svého plnění druhou stranou. Stejné platí i v případě, že byl závazek zrušen. Žalobkyni vzniklo právo na vrácení částky částka, kterou plnila žalované bez platného právního závazku. Žalovaná zaplatila částku částka, zbývá tedy uhradit částka. V tomto rozsahu soud žalobě vyhověl, včetně příslušenství pohledávky dle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb. a nař. vl. č. 351/2013 Sb. (výrok II.).

8. Ve zbytku žalované částky ohledně neplatně sjednaného úroku z úvěru, smluvních pokut a nedoložených nákladů na jejich vymáhání v souvislosti s prodlením, soud žalobu výrokem III. jako nedůvodnou zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 146 odst. 2, a § 142 odst. 2 o. s. ř.

10. Proti rozsudku, pouze výroku III., podala žalobkyně včas odvolání. Upřesnila, že odvolání podává pouze v tom rozsahu, ve kterém soud nepřiznal částku částka – přirostlý úrok k jistině ke dni zesplatnění přepočítaný na 20 % ročně spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od datum do zaplacení, a úrok ve výši 20 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky částka. Odvolání není podáno v rozsahu převyšujícím sjednaný úrok 20 % ročně. Dále je odvolání podáno do částky odpovídající rozdílu mezi původně žalovanou dlužnou jistinou úvěru vyčíslenou ke dni zesplatnění úvěru a částkou odpovídající bezdůvodnému obohacení. Dále odvolání bylo podáno do nepřiznaných smluvních pokut ve výši částka spolu se zákonným úrokem z prodlení, nepřiznaných nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované výši částka a smluvní pokuty ve výši částka. Dle žalobkyně byl úrok sjednán v zákonných limitech, nebyl tedy důvod ho ani částečně nepřiznat. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 8 Co 36/2018 s upozorněním na rozsudek NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle které ho je nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Nejvyšší soud v tomto vyzdvihl, že má být přihlédnuto k nejvyššímu úrokovým sazbám. Úvěr byl poskytován v listopadu 2018 a při respektování této zásady měl být úrok posuzován v kontextu se sazbou 24,14 % ročně. V takovém případě činí původně sjednaná sazba 90,81 % ročně pouze 3,76 násobku nejvyšší úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů nebo půjček, za nepřiměřenou jsou současnou judikaturou považovány sazby, které převyšují obvyklou míru až čtyřnásobně. Vyslovila tedy nesouhlas s tím, že by sazba ročního úroku 90,81 % měla být nepřiměřená. V odvolání dále odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 35 Co 249/2018-491, č. j. 62 Co 371/2020-205 a doložila tabulku k prokázání svého tvrzení. Žalobkyně je nebankovní institucí, a tam je obvyklé, že se úroková míra pohybuje ve vyšším rozmezí. Žalobkyně přesvědčena, že údaje o úrokových sazbách Arat, ze kterých vycházel soud, nepodávají přesné informace, ale i tak sjednaná úroková sazba odpovídá přípustnému násobku dle judikatury Nejvyššího soudu ČR. Dále se odvolatelka vyjádřila obecně k výši úrokové sazby a k aplikaci § 1813 zák. č. 89/2012 Sb., k § číslo téhož. Vyslovila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek pro rozpor sjednaného úroku s dobrými mravy. Při takovéto úvaze by teoreticky to znamenalo nezákonné určení množstevního rozsahu, samo o sobě by však nezakládalo neplatnost právního jednání. Odkázala na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, podle kterého nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi každého případu naplňovat znaky jednání, které již koliduje s dobrými mravy, sama o sobě však takováto okolnost absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 občanského zákona nemůže založit. V souvislosti s tím odkázala na to, že uvedený judikovaný názor se projevil i v ustanovení § 1793 zák. č. 89/2012 Sb., kdy je evidentní, že právní řád explicitně počítá s existencí platného právního jednání, které je ztíženo„ pouze tou vadou“, že plnění jedné smluvní strany je v hrubém nepoměru s plněním druhé smluvní strany. S odkazem na § 2393 a § 1802 zák. č. 89/2012 Sb. vyslovila názor, že není možné úrok zcela zamítnout, a nepřiznat žádný, soud má vždy posuzovat alespoň přiznání obvyklého úroku. Soud sám uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., úroková sazba by tak měla být přiznána v každém případě v celém rozsahu. Přesto v konkrétní věci žalobkyně požaduje pouze úrok ve výši 20 %.

11. Žalovaná v souladu se zásadou autonomie vůle se rozhodla uzavřít se žalobkyní takovouto smlouvu za podmínek v ní uvedených, ačkoliv v případě nesouhlasu s jednotlivými ujednáními, se mohla rozhodnout tak, že smlouvu neuzavře a požádá o poskytnutí peněžních prostředků jinou osobu. Dle odvolatelky nelze pojímat ochranu spotřebitele jako nejvyšší právní princip, který je možné aplikovat zcela neomezeně. Není možné zanedbávat zásadu proporcionality, když se opírá o jedinou (dílčí) zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele. Je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad, např. zásady právní jistoty, či zásady stanovené v čl. 2 odst. 4 Ústavy, podle kterého může každý občan činit, co není zákonem zakázáno, nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

12. K nároku na nepřiznané smluvní pokuty a náklady související s prodlením dlužníka uvedla, že je nutné zohlednit, že žalobkyně žádala pouze smluvní pokutu za prodlení se splácením splátek ve výši 0,1 % denně z dlužné částky. Dle § 122 odst. 1 písm. c) zák. č. 257/2016 Sb. platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat mimo jiné smluvní pokuty, dle § 2 a § 3 pak platí, že tato nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně, které je spotřebitel v prodlení. Uplatněné smluvní pokuty tak byly v souladu se zákonem. Právo na ni by bezpochyby vzniklo a byly by požadovány v případě běžící pokuty jen do doby podání žaloby. K nepřiznání práva na náhradu účelně vynaložených nákladů odkázala na § 122 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že případná kumulace úroku z prodlení a smluvní pokuty není v rozporu s judikaturou NS ČR sp. zn. 23 Cdo 1599/2010. Soudu dále vytýkala, že vůbec nereflektoval nové instituty v občanském zákoníku a posoudil chybně celou smlouvu jako neplatnou z důvodu neplatnosti ujednání o smluvním úroku.

13. Navrhla změnu napadeného výroku tak, žalovaná je povinna zaplatit jí částka spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od datum do zaplacení, dále částku částka a úrok 20 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky částka. V souvislosti s tím navrhla i změnu výroku o náhradě nákladů řízení.

14. Žalovaná se odvolání nevyjádřila.

15. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu vymezeném odvoláním, včetně řízení, které předcházelo jeho vyhlášení (§ 205, § 205a, § 212 o. s. ř.), a odvolání neshledal důvodným.

16. Odvoláním nebyly napadené výroky I. a II., které tak samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.), nebyly tak předmětem přezkumu odvolacím soudem.

17. Soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který nebyl mezi účastníky sporný ve vztahu k uzavření smlouvy o úvěru dne datum, kterou žalované byl poskytnut úvěr ve výši částka s tam sjednanými podmínkami. Žalovaná nezpochybňovala to, že úvěr nebyl řádně splácen. Soud prvního stupně se správně zabýval platností uzavřené smlouvy s ohledem na to, že se jedná o smlouvu svým charakterem spotřebitelskou. Vyšel ze zjištění, že před poskytnutím úvěru žalobkyně prověřila úvěruschopnost žalované a zjistila, že tato má průměrný měsíční čistý příjem částka z důchodu, splácí částka právnická osoba, její náklady na bydlení činí částka, při výdajích životního minima částka s rezervou částka, má měsíční volné zdroje částka (hodnocení klienta). Správně také smlouvu posoudil dle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb. Absolutní neplatnost smlouvy shledal s ohledem na posouzení mravnosti ve smyslu § 580 a § 588 zák. č. 89/2012 Sb., když v posuzovaném případě byl sjednán úrok v efektivní sazbě 139,98 % ročně, což odpovídá nominální úrokové sazbě 90,81 % ročně. Tato sazba mnohonásobně v době uzavření smlouvy převyšovala úrokovou sazbu spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době blízké uzavření této smlouvy, když soud na základě prokazovaného skutkového stavu, z něhož vychází i odvolací zjistil, že např. právnická osoba poskytovala pro výši úvěru 20 - částka úrok 14,6 %, právnická osoba u spotřebitelských úvěrů 9,24 %, konkrétně pro úvěr ve výši částka 15,23 %. Důvodně zde soud odkázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 1484/2004, sp. zn. 22 Co 197/2019. Odvolací argumentaci žalobkyně, že charakter smlouvy„ spotřebitelské“, tedy ochrana spotřebitele při uzavírání smluv nemůže být výlučným a jediným kritériem pro posouzení její platnosti, resp. neplatnosti, považuje odvolací soud za zcela účelovou. Ostatně sama žalobkyně se v průběhu řízení, včetně podaného odvolání odkazovala na to, že je poskytován úvěr z její strany subjektům, které by jinak běžný úvěr od banky nedostali. Tím si kryje své riziko pro případné nesplácení těchto poskytnutých úvěrů. V rámci podaného odvolání dokonce netrvala na přisouzení celé částky, kterou žalovala.

18. Je tedy zřejmé, že naopak spotřebiteli je v takovém případě třeba poskytnout právní ochranu, když žalobkyně poskytla úvěr za sjednaný úrok v rozsahu (sama uvádí) v rozsahu 3,75 násobku běžných úroků, přitom se dovolává toho, že není v rozporu s dobrými mravy, protože nedosahuje hranice čtyřnásobku. Každá souzená věc se ovšem posuzuje individuálně. Nelze opomenout ani to, že kromě takto vysokého úroku svůj závazek žalobkyně zajistila smluvními pokutami a náklady na vymáhání opožděné platby. Soud prvního stupně v tomto konstatoval správně, že žádné takovéto náklady žalobkyně neprokáže, když je ani netvrdila, a neprokázala. Její případná představa, že jí tento nárok vzniká uzavřením smlouvy s uvedeným obsahem se spotřebitelem, nemůže jako odvolací námitka obstát. Soud při posouzení smlouvy jako absolutně neplatné rozhodl správně o vrácení vzájemného plnění každé ze smluvních stran, které stíhá pouze žalovanou, a to včetně zákonného úroku z prodlení, tak jak správně rozhodl v nenapadeném výroku II.

19. Výše uvedený právní závěr vysvětluje, a odůvodňuje závěr odvolacího soudu, který neshledal v napadené části rozsudku (výrok III.) pochybení. Toto neshledal ani ve výroku o náhradě nákladů řízení, proto rozsudek dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

20. Žalovaná byla plně procesně úspěšná v odvolacím řízení a přísluší jí náhrada nákladů tohoto řízení v paušální výši částka dle vyhl. č. 254/2015 Sb. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné