6 A 111/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobkyně: adresa pro doručování:, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem Praha 1, Na Františku 32, o přezkoumání rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 9. 4. 2014, č.j. MPO 9377/14/10200/01000, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podanou žalobou napadla postup žalovaného při vyřizování její žádosti ze dne 22. 11. 2013 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o informacích“), a zároveň se domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 4. 2014 č.j. MPO 9377/14/10200/01000, kterým byl zamítnut její rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2014 č.j. MPO 9377/2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), tak i zmíněného prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně se domáhala poskytnutí těchto informací: 1) „výpočet prokazující možnost zatížení výkupních cen solárních elektráren tzv. solárním odvodem ve výši 10%, a to v elektronické podobě ve formátu excel s tím, že soubor bude odemčený tak, aby byly identifikovatelné všechny parametry výpočtu. Tento výpočet byl zaslán emailem minimálně panu Senátorovi Miloši Vystrčilovi panem náměstkem MPO Ing. Pavlem Šoclem v souvislosti s projednáváním legislativního návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změněn některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 407/2012 Sb., a další související zákony, jehož obsahem je i prodloužení tzv. solárního odvodu od 1.1.2014 ve výši 10%, předložený ve dnech 4. září 2013, 11. září 2013 Senátu Parlamentu České republiky, Ústavněprávnímu výboru, Výboru pro hospodářství, zemědělství a dopravu, resp. Výbor pro územní rozvoj, veřejnou správa a životní prostředí“.

2. Žalobkyně se domnívá, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalovaný odmítá poskytnout požadovanou informaci, když ji dle jeho tvrzení nemá k dispozici a proto ji z faktických důvodů poskytnout nemůže. Přitom lze mít za to, že tento materiál, tj. tzv. interní orientační ověření ústavní konformnosti návrhu prodloužení tzv. solárního odvodu bylo předkládáno náměstkem žalovaného Šolcem poslancům a senátorům. Mimo jiné pak senátoru Miloši Vystrčilovi, což vyplývá z projevu senátora Vystrčila na 13. schůzi senátu ze dne 13. 9. 2013 s tím, že jej projednala také Vláda České republiky, která na své mimořádné schůzi konané dne 25. 7. 2013, když dala podnět k úpravě čl. I § 28 odst. 3 a čl. II – vložení novelizačních bodů měnící ust. § 14 a § 18 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích.

3. Žalovaný se ve svém vyjádření ze dne 10. 9. 2014 vyjádřil k podané žalobě tak, že s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, když odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí a uváděl věcně tytéž závěry, jako v tomto rozhodnutí.

4. Z předloženého správního spisu soud následně zjistil tyto podstatné skutečnosti:

5. Dne 17. 2. 2014 podala žalobkyně k ministerstvu obchodu a průmyslu žádost o poskytnutí výše požadované informace.

6. Dne 4. 3. 2014 vydalo ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodnutí pod č.j. MPO 9377/2014, kterým z faktických důvodů požadovanou odmítlo žalobci sdělit, neboť takovou informací ministerstvo nedisponuje. V odůvodnění prvostupňový orgán uvedl, že o solárním odvodu, resp. o jeho prodloužení od 1. 1. 2014 pro solární elektrárny uvedené do provozu v roce 2010, rozhodla vláda na základě doporučení porady ekonomických ministrů v den schválení novely zákona o podporovaných zdrojích energie. Vzápětí vláda odnesla novelu zákona k projednání do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Ministerstvo toto prodloužení solárního odvodu nenavrhovalo ani v mezirezortním připomínkovém řízení, ani v rámci vypořádání připomínek vzešlých v rámci mezirezortního připomínkového řízení a ani v materiálu, který byl předložen vládě k projednání. Na základě shora uvedené časové posloupnosti tedy ministerstvo nemůže disponovat a nedisponuje výpočtem, na jehož základě vláda rozhodla o prodloužení solárního odvodu od 1. 1. 2014. Ministerstvo si následně provedlo interní orientační ověření, zda nedojde k poškození patnáctileté návratnosti investice pro zmíněné solární elektrárny uvedené do provozu v roce 2010, přičemž kdyby k tomu tak došlo, tak by na tuto ústavní nekonformnost v dalším projednání novely zákona upozornilo.

7. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasný rozklad.

8. Dne 9. 4. 2014 vydal ministr průmyslu a obchodu rozhodnutí pod č.j. MPO 9377/14/10200/01000, kterým rozklad žalobce zamítl a rozhodnutí prvostupňového orgánu potvrdil. V odůvodnění je uvedeno, že v rámci vyřizování uvedené žádosti o informace provedl ministr šetření, zda má k dispozici požadovaný dokument a zda se v elektronické poště náměstka nezakládá pošta směřovaná na senátora Miloše Vyskočila s požadovaným obsahem. Avšak vzhledem k tomu, že bylo zjištěno, že žalovaný požadovanými informacemi nedisponuje, a dále, že elektronická pošta uvedený dopis neobsahuje, rozhodl žalovaný tak, jak rozhodl. Poté uvedl, že ministerstvo na základě zákona připravuje a vládě předkládá k projednání materiály, včetně materiálů legislativní povahy, týkající se taktéž novely zákona o podporovaných zdrojích energie, jejímž účelem ovšem nebylo zatížení výkupních cen solárních elektráren tzv. solárním odvodem ve výši 10%. Takový návrh nebyl uplatněn ani v rámci mezirezortního připomínkového řízení k návrhu uvedené novy zákona. Žalovaný proto neprováděl žádná šetření v této věci, a ani výpočty ověřující průchodnost takové regulace. Proto požadovanou informací nedisponuje.

9. Ve věci samé rozhodl Městský soud v Praze bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

10. Napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), a podle § 75 odst. 1 s. ř. s. přitom vycházel ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

11. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o informacích v rozhodném znění: Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce.

12. Podle ust. § 2 odst. 2 zákona o informacích v rozhodném znění: Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti (dále jen "rozhodnutí o odmítnutí žádosti"), s výjimkou případů, kdy se žádost odloží.

13. Před samotným rozborem vymezených žalobních bodů soud uvádí, že ve svém právním názoru setrvává na tom, co uvedl v odůvodnění rozsudku mezi týmiž účastníky týkajícím se rovněž zákona o informacích (rozsudek zdejšího soudu ze dne 6. září 2016, sp. zn. 6 A 223/2013).

14. Zásadní žalobní námitkou žalobkyně bylo, že žalovaný požadovanou informací disponuje má (nebo jí mít má) a odmítá jí poskytnout. Soud musí v této souvislosti uvést, že přezkum závěru žalovaného o neexistenci požadované informace musí být hodnocen v souladu s příslušnou judikaturou, když sám zákon o informacích žádný konkrétnější postup v tomto případě neupravuje. V daném případě žalobkyně tvrdí, že žalovaný „potvrdil existenci materiálu označovaného jako interní orientační ověření“ a dále, že existenci této informace „vyplývá z projevu senátora Miloše Vystrčila na 13 schůzi senátu“, neuvádí už však, proč by žalovaný měl za povinnost takovou informaci shromažďovat a tím jí fakticky disponovat. Nejvyšší správní soud ve skutkově srovnatelných případech setrvává na stanovisku, že „poskytnutí informace lze nad rámec těchto právních důvodů odmítnout také z důvodů faktických, které v zákoně z pochopitelných důvodů vyjmenovány nejsou. Typickým faktickým důvodem neposkytnutí informace je přitom situace, kdy povinný subjekt požadovanou informaci nemá“ (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 6 As 136/2014-41). Podle výše uvedeného je tedy zřejmé, že informační povinnost nastává pouze v případě informací reálně existujících, přičemž jak poukázal Nejvyšší správní soud: „Po povinném subjektu tedy nelze požadovat poskytnutí neexistujících informací, v tomto směru mu z povahy věci nemůže ani svědčit břemeno důkazní k prokázání skutečnosti, že určité informace nemá, neboť nelze prokazovat negativní skutečnost. Po povinném subjektu je ovšem nutné požadovat zdůvodnění toho, jaké konkrétní skutečnosti jej vedly k závěru o tom, že požadované informace nemá. Zcela nedostatečným by tedy bylo sdělení povinného subjektu, kterým by bez bližšího zdůvodnění pouze oznámil, že požadované informace nemá. Povinný subjekt musí zejména řádně odůvodnit, z jakých důvodů požadovanými informacemi nedisponuje, resp. disponovat ani nemůže, a na základě jakých skutečností dospěl ke zjištění, že požadované informace nemá (např. zda je vyhledával ve svém informačním systému, v archivu apod.)“(viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2015 č.j. 5 As 24/2015-36). S ohledem na výše uvedené pak zdejší soud dodává, že žalovaný podle jeho názoru této svojí povinnosti dostál, když v napadeném rozhodnutí žalobci sdělil, že informace nemá, a rovněž uvedl, z jakého důvodu informacemi nedisponuje, a ani disponovat nemůže. A to předně proto, že „cílem novely zákona o podporovaných zdrojích energie nebylo zatížení výkupních cen solárních elektráren tzv. solárním odvodem ve výši 10%. Takový návrh nebyl uplatněn ani v rámci mezirezortního připomínkového řízení k návrhu uvedené novely zákona. Ministerstvo proto neprovádělo (a nemělo důvod provádět) žádná šetření v této věci, ani výpočty ověřující průchodnost takové regulace“ (viz. str. 3 napadeného rozhodnutí). Za tohoto stavu má soud za to, že žalovaný zřetelně uvedl důvod, proč danou informací nemůže disponovat, přičemž je patrné, že žádná právní norma mu shromažďování takové informace neukládá.

15. Pro úplnost pak soud dodává, že pokud v rámci legislativního procesu došlo v rámci rozprav k uvedení některých informací, pak se podle názoru soudu musí žadatel o informace domáhat poskytnutí takových informací přímo po těchto subjektech (osobách). Jinými slovy řečeno, pokud povinný subjekt nemá ze zákona povinnost takovou informaci shromažďovat či vytvořit, nelze na něm požadovat, aby ji poskytl, pokud uvede, že takovou informací nedisponuje, neboť v takovém případě je nutné vycházet z toho, že ji poskytnout nemůže, protože ji nemá. Ačkoliv pochopitelně je možné takový postup (resp. důvod odmítnutí poskytnout informace) v řízení před soudem přezkoumat, pokud povinný subjekt uvede přezkoumatelné důvody, proč informací nedisponuje, nemůže mu soud ukládat povinnost informace poskytnout nařídit, když je povinný subjekt nemá a vše nasvědčuje tomu, že je mít nemůže. Jak bylo shora uvedeno, příslušná informace v daném případě neplynula z přípravy příslušné právní normy (legislativního procesu), proto nelze s jistotou tvrdit, že existuje a že je to žalovaný, kdo jí disponuje. Proto je nutné dojít k závěru, že povinný subjekt takovou informaci nemá a proto ji nemůže poskytnout.

16. Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalovaná měla na rozdíl od žalobce v řízení úspěch, avšak – jak vyplývá z obsahu spisu – nevynaložila procesní náklady nad míru obvyklou pro výkon státní moci. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 30. prosince 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Kotlanová