6 A 116/2012

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobkyně: K. S., proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7, 118 12 Praha, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 6. 2012 č. j. MSMT-23279/2012-23, takto:

Výrok

I. Žaloba se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo rozhodnuto podle § 82 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „školský zákon“) tak, že žádost žalobkyně ze dne 16. 5. 2012 o přezkoumání výsledku didaktického testu ze zkušebního předmětu Matematika – základní úroveň není důvodná. Žalobkyně uvedla, že požádala dle § 82 odst. 3 školského zákona o přezkoumání výsledků zkoušky, neboť neprospěla o 0,5 bodu. U úlohy č. 13 byla správná odpověď „o 5 km/h“ s tím, že úloha č. 13 může být hodnocena maximálně 2 body. Žalobkyně provedla správný výpočet, avšak ve stresu z průběhu zkoušky uvedla u výsledku nesprávné jednotky, když odpověděla „o 5 min.“ Za úlohu č. 13 byla nicméně i přes správný výpočet hodnocena 0 body. Dle žalobkyně měla být za tuto úlohu hodnocena alespoň jedním bodem, protože pochybila pouze v uvedení jednotek. K odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyně uvedla, že hodnocení probíhalo mechanicky systémem „naprosto přesně správné řešení = plný počet bodů, jakkoli se lišící řešení, byť číselně správné = žádný bod“. Dané řešení však je v rozporu zejména se zásadou dobré správy, která má sloužit občanu. Žalovaný si shora uvedenou mechanickou aplikací klíče správného řešení značně usnadnil práci při hodnocení didaktického testu. Je přitom zřejmé, že prostou logickou úvahou běžného pedagoga by úloha, která jest správně vypočtena, avšak jsou u ní uvedeny nesprávné jednotky, byla hodnocena jako zpola správná. Žalobkyně namítla, že shora uvedené mechanické hodnocení je v rozporu s § 2 školského zákona, který definuje zásady a cíle vzdělávání a tím poskytuje výkladový rámec všem dalším ustanovením tohoto zákona. Ve světle mechanického hodnocení didaktického testu pak je zřejmé, že žalovaný nepostupoval tak, aby hodnotil výsledek vzdělávání vzhledem k cíli, který si zákonem vytkl, a to pochopení a uplatňování zásad demokracie a právního státu. Jedním z předpokladů právního státu je ochrana před bezprávím a nesprávným rozhodnutím, jakož i hodnocení jednotlivce založené na spravedlivém posouzení jeho výkonu. Závěrem žalobkyně uvedla, že dle jejího názoru byl postup žalovaného v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její odmítnutí, v případě věcného posouzení žaloby její zamítnutí. Konstatoval, že přezkum výsledku maturitní zkoušky podle § 82 odst. 3 školského zákona nepodléhá správnímu řádu, a to jak v souladu se svou podstatou, tak s výslovnou úpravou v § 183 odst. 1 školského zákona (do 1. 1. 2012 § 183 odst. 2). Uvedl, že i kdyby soud dovodil použití správního řádu, nebylo by dle jeho názoru možno použít jeho ustanovení o správním řízení, nýbrž by bylo možno uvážit použití části čtvrté správního řádu. Dále žalovaný uvedl, že v předmětném případě nejde o situaci, kdy by bylo možné rozhodnutí o zkouškách konaných dle školského zákona soudně přezkoumat, tak jak judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 17. 12. 2009, č. j. 9 As 1/2009- 149. Ve smyslu § 65 s. ř. s. je nezbytné, aby existovalo rozhodnutí správního orgánu. Způsob formulace otázek maturitní zkoušky, jejich hodnocení a závěry případného přezkumu hodnocení jsou věcí čistě pedagogickou a nejedná se o zásah veřejné správy do právní sféry žalobkyně. Soudní přezkum je dle žalovaného vyloučen již proto, že jeho předmět nevyhovuje pojmovým znakům rozhodnutí. Žalovaný svým vyrozuměním nijak nezasáhl do hmotněprávních oprávnění a povinností žalobkyně. Předmětným vyrozuměním proto nejsou ani v tomto případě dotčena práva nebo povinnosti žalobkyně tak, jak to má na mysli § 65 odst. 1 s. ř. s. V tomto ohledu žalovaný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 7 As 55/2007-71 a č. j. 4 As 16/2011-39. Závěr Nejvyššího správního soudu zde uvedený lze dle žalovaného bezpochyby vztáhnout i na postup žalovaného při vyrozumění o výsledku posouzení žádosti o přezkum. Konstatoval, že vyrozumění je proto třeba považovat za správní akt, kterým je účastník řízení vyrozuměn o výsledku přezkoumání. Jde tedy o pouhé sdělení žalovaného k obsahu žalobkyní podané žádosti, čímž došlo k formálnímu ukončení „přezkumného řízení“. Z důvodu absence rozhodnutí způsobilého soudního přezkumu je dle žalovaného žalobou napadený úkon vyloučen ze soudního přezkumu na základě § 70 písm. a) s. ř. s. Ohledně věcného posouzení žaloby žalovaný uvedl, že napadené vyrozumění vychází ze zjištění, že při hodnocení záznamového archu žalobkyně s odpověďmi na 23 testových otázek nedošlo ze strany hodnotitelů k pochybení. Žalovaný dále upozornil na tu skutečnost, že všechna zadání didaktických testů byla podrobena ověření správnosti jednotlivých úloh. Validace testů proběhla plošně ještě před ukončením hodnocení a výsledky validace se potom promítly již přímo do prvotního hodnocení testů, a lze na ně odkazovat jako na skutková zjištění korespondující případným námitkám žadatelů zpochybňujících správnost jednotlivých hodnocení výsledků, s tím, že validace byla provedena u všech úloh. Žalovaný uvedl, že i po kontrole a přehodnocení celého záznamového archu dosáhla žalobkyně pouze 32 % úspěšnost a nedosáhla tak požadované úspěšnosti alespoň 33 % správných odpovědí podle platných kritérií zkoušek společné části maturitní zkoušky. Žalovaný konstatoval, že všichni žáci konající didaktický test z matematiky v jarním zkušebním období 2012 měli stejný didaktický test a jakékoliv zvýhodnění a tolerování „individuálního“ výsledku jedné žákyně by vedlo ke znevýhodnění ostatních žáků. Žalovaný uvedl, že žalobkyně uvedla chybný výsledek „o 5 minut“, proto v této úloze nezískala žádný bod. V žádném případě se nejednalo o mechanické hodnocení úlohy. Podle pokynů se tolerovala ještě další řešení, v nichž se uváděl výsledek odpovídající jiným uvedeným jednotkám, tedy např. „o 1,4 m/s“ apod. Jestliže školský zákon v § 82 odst. 3 ukládá žalovanému přezkoumávat výsledky didaktických testů, plnil žalovaný tento úkol v souladu s jeho zákonným vymezením. Žalovaný tedy přezkoumával správnost digitalizace záznamového archu a načtení digitalizovaných dat do informačního systému CZVV, bezchybnost datových operací v informačním systému, správnost vyhodnocení údajů o účasti žáka ve zkoušce a správnost datového výstupu, neboť používané klíče správných řešení byly přezkoumány protokolárně potvrzenou a řádně zdokumentovanou hromadnou validací všech testových otázek, o čemž žalovaný žalobkyni též vyrozuměl. Žalovaný se neztotožnil s konstatováním žalobkyně, že přezkum neprobíhal v souladu se školským zákonem a že nepřezkoumal výsledky zkoušky. Vzhledem k rozsahu přezkoumání stanoveného zákonem může mít vyrozumění v části odůvodnění pouze roli zprávy o výsledku souboru technických procedur. Povaha přezkumu zde nespočívá v právní argumentaci, neboť se nepřezkoumává aplikace práva, ale funkčnost informačních technologií, kdy hodnocení výsledku zkoušky proběhlo již bezprostředně po odevzdání záznamových archů didaktických testů u všech žáků konajících maturitní zkoušku z příslušného zkušebního předmětu. Dále žalovaný uvedl, že hodnocení didaktického testu z matematiky se řídí požadavky § 2 odst. 1 písm. g) školského zákona, jelikož odlišuje žáka způsobilého vykonat maturitní zkoušku od žáků s nedostatečnými vědomostmi a dovednostmi. Tato skutečnost rozhodně není v rozporu s cílem „chápat a uplatňovat zásady demokracie právního státu“, jak se domnívá žalobkyně. Žalovaný uvedl, že pro účely realizace a organizace státní maturitní zkoušky byla zřízena příspěvková organizace CZVV - Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (dále jen „CZVV“). Její úkoly vymezuje zejména § 80 odst. 3 písm. a) až j) školského zákona. Zdůraznil, že školský zákon ani žádný jiný předpis nestanoví, že žák má právo na úspěšné zvládnutí maturitní zkoušky a tomu odpovídající klasifikaci. Žák nemá při konání maturitní zkoušky právo na výsledek, ale právo na řádný proces s maturitní zkouškou související. Řádný proces garantuje rovnou ochranu práv a rovné zacházení se všemi žáky a žalovaný postupoval při přezkoumání výsledků obdobně a pro všechny žáky jednotně tak, aby nevznikaly důvodné pochybnosti o jeho postupu. Přezkoumání didaktických testů z matematiky dle žalovaného probíhalo transparentním způsobem dle předem jasně vymezených pravidel. Závěrem žalovaný konstatoval, že hlavním smyslem jednotné maturitní zkoušky je zajistit objektivitu a transparentnost této zkoušky a zejména rovná práva všem žákům při jejím konání. Současná úprava státní maturity tak zajišťuje všem žákům stejná pravidla a jednotný přístup, kdy každý žák má o plánovaném průběhu maturitní zkoušky stejné informace a stejné šance na úspěch, čímž je bezpochyby zajištěna rovnost v přístupu ke vzdělání. Ze správního spisu, jenž byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, vyplynuly následující skutečnosti: Žalobkyně žádostí ze dne 16. 5. 2012 požádala žalovaného o přezkoumání výsledků zkoušky z matematiky – základní úroveň. V rámci této žádosti žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že její maturitní didaktický test nebyl správně hodnocen, nenamítala žádné důvody, na základě kterých požadovala přezkoumání svých odpovědí a ani nevznesla námitky týkající se porušení pravidel stanovených v Klíči ve vztahu k vyhodnocení konkrétních otázek (č. 13). Napadeným rozhodnutím byla žádost žalobkyně ze dne 16. 5. 2012 o přezkoumání výsledku didaktického testu ze zkušebního předmětu Matematika – základní úroveň posouzena žalovaným jako nedůvodná. V odůvodnění žalovaný uvedl, že v souladu s § 82 odst. 3 školského zákona posuzuje ministerstvo žádosti o přezkoumání výsledku dílčí zkoušky společné maturitní zkoušky konané formou didaktického testu. Předmětem přezkoumání výsledků hodnocení zkoušky je výhradně správnost použitých metodických postupů při hodnocení žáka spadajících z časového hlediska do doby od digitalizace záznamového archu žáka do vygenerování výsledku didaktického testu pro daného žáka. Žalovaný posoudil správnost použitých metodických postupů v rozsahu celého didaktického testu. Žalovaný uvedl, že vyrozuměním zpravuje žadatele o zjištěných skutečnostech a že vyrozumění nemá povahu aktu, kterým se přiznávají konkrétní práva nebo ukládají povinnosti. Zpracování a centrální vyhodnocení výsledků didaktických testů a přepočet výsledků dílčích zkoušek na hodnocení zkoušky z daného zkušebního předmětu zajišťuje CZVV. CZVV zpřístupnilo podklady k posouzení předmětné žádosti, a to protokol o výsledcích společné části maturitní zkoušky žáka, protokol o průběhu zkoušky v učebně, záznamový arch vyplněný žadatelem a klíč správného řešení. Ministerstvo na základě těchto podkladů, kontroly zpracování dat a aplikace klíče správného řešení dospělo k závěru, že hodnocení bylo správné. V procesu tvorby zadání, zpracování dokumentů a výpočtu výsledků nebyly shledány žádné chyby. Otevřené úlohy byly správně posouzeny dvěma nezávislými posuzovateli v souladu s platnou metodikou. Metodiky hodnocení byly znovu posouzeny a nebyly v nich shledány chyby. Žalovaný závěrem konstatoval, že přestože předmětem přezkoumání není tvorba zadání didaktických testů, proběhla v návaznosti na vyhodnocení testů validace všech zadání a klíčů správných řešení vycházejících z podrobné položky analýzy a komisionálního přezkoumání zadání, přičemž předmětný didaktický test byl shledán jako plně a bezvýhradně způsobilý. Znění předmětné úlohy č. 13 bylo následující: „Cesta do školy je dlouhá 10 km a na kole se ujede za půl hodiny. Stejnou cestou zpět se jede o 10 minut déle. O kolik km/h se liší průměrná rychlost na cestě tam a zpět?“ Žalobkyně ve výsledkovém archu k otázce č. 13 uvedla odpověď: „Průměrná rychlost se liší o 5 min.“ Správná odpověď měla znít „o 5 km/h“, přičemž tato úloha a její správné zodpovězení bylo hodnoceno podle založeného klíče správných řešení max. 2 body. Žalobkyně byla hodnocena 0 body. Městský soud v Praze přezkoumal na základě podané žaloby napadené rozhodnutí z hlediska námitek, jejichž rozsahem je soud vázán (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s. ř. s.“), po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili s takovýmto postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Dle ustanovení § 82 odst. 3 školského zákona ve znění zákona č. 370/2012 Sb. (znění účinné do 8. 11. 2012) každý, kdo konal zkoušku společné části maturitní zkoušky s výjimkou dílčí zkoušky konané formou písemné práce a ústní formou, může písemně požádat ministerstvo do 5 dnů ode dne, kdy mu byl oznámen výsledek zkoušek nebo kdy mu bylo oznámeno rozhodnutí o vyloučení ze zkoušky, o přezkoumání výsledku této zkoušky nebo přezkoumání rozhodnutí o vyloučení ze zkoušky. Ministerstvo žadateli odešle písemné vyrozumění o výsledku přezkoumání nejpozději do 30 dnů ode dne doručení žádosti. Soud se nejprve zabýval tím, zda jsou dány podmínky pro přezkoumání předmětného vyrozumění, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výroku II. usnesení ze dne 19. 8. 2014, č. j. 6 As 68/2012-47, konstatoval, že „rozhodnutí („vyrozumění“) o žádosti o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky konané formou didaktického testu podle § 82 odst. 3 školského zákona je třeba považovat za rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s.“ Tento závěr plně dopadá i na danou věc a soud napadené rozhodnutí žalovaného v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. přezkoumal věcně. V podané žalobě žalobkyně namítala, že vzhledem k tomu, že pochybila pouze v uvedení špatných jednotek, měl jí být za úlohu č. 13 udělen alespoň jeden bod. Soud k tomuto předně uvádí, že tuto námitku žalobkyně v podané žádosti o přezkoumání výsledků nevznesla. Žalovaný se tedy nemohl v napadeném rozhodnutí vypořádat s tvrzením o nesprávném hodnocení úlohy číslo 13, kdy žalobkyně měla za to, že měla být ohodnocena alespň jedním bodem, neboť v textu napsala chybně pouze jednotky. Žalovaný zcela v intencích její žádosti přezkoumal výsledky maturitního testu, přičemž porovnáním výsledkového archu žalobkyně a klíče se správnými odpověďmi, které měl k dispozici, došel k závěru, že žalobkyně byla hodnocena správně, tedy že byla bodově ohodnocena za správné odpovědi. Vzhledem k obecnosti žádosti o přezkoumání napadené rozhodnutí nevykazuje žádné vady, pro které by mohlo být soudem zrušeno, neboť nelze po žalovaném požadovat, aby i přes objektivně nesprávnou odpověď zkoumal, zda neměla být žalobkyně nějakým způsobem za odpověď na otázku č. 13 bodově ohodnocena, když ani sama žalobkyně toto v žádosti nenamítala. Za tohoto stavu nelze napadené rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Názor žalobkyně, že by měla získat do hodnocení alespoň jeden bod, neboť příklad v podstatě vyřešila správně a chybovala pouze v uvedení jednotek, se soudu nejeví jako důvodný. Jestliže otázka zněla na rozdíl v průměrné rychlosti ve veličině km/h, potom řešení uvedené žalobkyní, to je 5 minut, vůbec nezodpovídá zadanou otázku a je nesprávné, neboť použitá jednotka – minuta nemůže vyjadřovat rychlost. Byť žalobkyně dospěla číselně ke správnému výsledku, nelze mít za to, že vyhověla zadání příkladu, a proto není vadou hodnocení, jestliže jí za příklad č. 13 nebyl přidělen žádný bod. Žalobkyně dále namítala, že dle jejího názoru byl postup žalovaného v rozporu s § 2 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Soud se neztotožnil s názorem žalovaného, že přezkum výsledku maturitní zkoušky podle § 82 odst. 3 školského zákona nepodléhá správnímu řádu. Nejvyšší správní soud ve svém shora citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu ve výroku I. konstatoval, že „v řízení o žádosti o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky konané formou didaktického testu podle § 82 odst. 3 č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), je třeba podle § 180 odst. 1 správního řádu z roku 2004 aplikovat v otázkách, jejichž řešení je nezbytné, správní řád. Proti rozhodnutí o této žádosti není opravný prostředek přípustný.“ Správní řád tedy lze na řízení o přezkoumání maturitní zkoušky aplikovat. Námitka žalobkyně je ovšem zcela obecná, žalobkyně totiž nikterak neosvětlila, v čem konkrétně spatřuje porušení § 2 odst. 3 správního řádu. Na takto obecně formulovanou žalobní námitku lze reagovat také pouhým obecným závěrem, že z obsahu správního spisu lze dovodit, že žalovaný přezkoumal na základě žádosti žalobkyně výsledek předmětného didaktického testu tak, jak zákon stanoví a před vydáním napadeného rozhodnutí si opatřil potřební podklady, jejichž obsah přezkoumal a zhodnotil. Postupoval tedy tak, aby žádost žalobkyně vyřídil v zákonem předpokládaném rozsahu a aby tak šetřil její oprávněné zájmy. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána, a proto ji podle § 78 odst. 7 zamítl. Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Ve věci úspěšnému žalovanému pak v řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí (usnesení) lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 29. listopadu 2016 JUDr. Karla Cháberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Zuzana Lazecká