6 A 142/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Karly Cháberové a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: Mgr. J. Š., zastoupen JUDr. Simonou Pavlovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Káranská 343, Praha 10, proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zastoupena JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem Školská 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 5. 4. 2013, č.j. K 106/2012, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 5. 4. 2013, č.j. K 106/2012 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne 14. 12. 2012, č.j. K 106/2012. Tímto rozhodnutím byl žalobce shledán vinným, že se dopustil kárného provinění spočívajícího v porušení § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“), ve spojení s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1 Pravidel profesionální etiky, a podle § 32 odst. 5 zákona o advokacii bylo upuštěno od uložení kárného opatření. Žalobce v podané žalobě namítl, že již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí poukazoval na to, že jeho jednání není kárným obviněním. Zákon o advokacii v ustanovení § 32 odst. 2 stanoví, že za kárné provinění se považuje buď závažné či opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi. Skutek, který se stal předmětem kárné žaloby, však dle názoru žalobce nemůže tohoto stupně závažnosti dosáhnout. Žalobce uvedl, že ve svém podání, které bylo adresováno Obvodnímu soudu pro Prahu 9, vyjádřil svůj osobní názor na tehdejší způsob odměňování práce advokáta. Skutek není kárným proviněním z toho důvodu, že podání neobsahuje jediný vulgární výraz, a také proto, že svůj názor nesouhlasu začal žalobce omluvou. Jelikož se v daném případě jednalo o jediné podání, opětovné provinění tedy vůbec nepřipadá v úvahu. Z uvedeného důvodu žalobce navrhoval, aby soud zrušil jednak napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové. Žalovaná v písemném vyjádření k podané žalobě navrhla její zamítnutí. Uvedla, že o skutkových zjištěních pochybnost není, když se zakládají na písemnosti, jejíž autorství žalobce nepopírá. Spor dle žalované zůstává o právní hodnocení textu, který žalobce Obvodnímu soudu pro Prahu 9 napsal. Žalobce v závěru kárného řízení v prvním stupni uvedl, že by takové vyjádření již znovu nepoužil, je si vědom toho, že pro věc samou není podstatné, že soud sám tyto věci řešit nemůže a výraz použitý v podání soudu neobhajuje a nikdy by jej již nepoužil. S přihlédnutím k tomuto prohlášení proto kárný senát upustil od uloženého opatření s výslovným uvedením, že projednání je postačující. Tehdy tedy spor o právní hodnocení nebyl. Dále však následovalo odvolání žalobce, ve kterém spor o právní hodnocení vznikl a ze kterého je patrné, že žalobce nově hodnotí skutek poté, co před kárným senátem dosáhl rozhodnutí o upuštění od uložení kárného opatření. Odvolací kárný senát proto ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil vztah mezi definicí kárného provinění (§ 32 odst. 2 zákona o advokacii) a zákonným předpokladem upuštění od uložení kárného opatření (§ 32 odst. 5 zákona o advokacii) a vysvětlil, proč inkriminovaný text považuje za neprofesionální a jednoznačně nepřijatelný a který výraz považuje za neslušný. Zmíněný výraz dle žalované působí rozpaky i žalobci, když v inkriminovaném textu s ním spojuje letmou omluvu a označuje jej za neomalený, a navíc jej v prvostupňovém řízení neobhajoval a sliboval, že by jej již nikdy nepoužil. V odvolání jej ale hodnotí jako neotřelý projev vlastního názoru, ale že by podobné přirovnání již nepoužil a v podané žalobě nepřímo naznačuje, že je trochu vybočující ze standardu. To vše však dle názoru žalované žalobci nebrání, aby prvostupňovou lítost fakticky odkázal minulosti a své jednání nepovažoval za kárné provinění a stavěl se do procesní pozice, která mu nepřísluší. Žalovaná uzavřela, že rozhodnutí odůvodňují výrok o vině přesvědčivě, úvaha o případném uložení kárného opatření byla ovlivněna neupřímností prohlášení žalobce v prvostupňovém kárném řízení. Žalobce nebyl v kárném řízení zkrácen na svých právech, když naopak zneužitím ustanovení § 32 odst. 5 zákona o advokacii dosáhl toho, že kárné opatření nebylo uloženo a že kárný žalobce nepodal odvolání. Žalobce podal k vyjádření žalovaného dne 28. 11. 2016 repliku, ve které shrnul své argumenty a dále zdůraznil, že jak ve svém vyjádření ke kárné žalobě, tak i v kárném řízení nikdy nepresumoval, že by jeho jednání, bylo kárným proviněním. Odmítl tak tvrzení žalovaného, který se snaží dle názoru žalobce podstatu sporu účelově zúžit do hodnocení, ze kterého by vyplývalo, že se žalobce zpočátku přiznal ke kárnému provinění a poté si to účelově rozmyslel. Dále uvedl, že správní orgány měly při posuzování viny žalobce v kárném řízení přihlédnout k tomu, z jakých důvodů žalobce předmětné odvolání proti svému ustanovení podal a v jakých souvislostech se tak stalo. Žalovaný nezohlednil to, že žalobce chtěl důrazně upozornit na problematiku, která není státem dlouhodobě řešena, a v konečném důsledku tak odstranit neodůvodněné rozdíly, které advokáty vykonávající funkci opatrovníka poškozují. Dalším aspektem, ke kterému měl odvolací kárný senát při svém rozhodnutí přihlédnout, byla skutečnost, že se žalobce v daném případě nedopustil odborného pochybení, v jehož důsledku by třetí osobě vznikla jakákoliv újma. Dále měl dle názoru žalobce odvolací kárný senát přihlédnout k následkům, kterým bude žalobce vystaven v případě uznání kárně vinným. Žalobce opětovně žalovanému vytkl nejednotný odlišný přístup v jeho rozhodování v obdobných případech, když upozornil na některé výroky jiných advokátů, které nebyly žalovanou potrestány. Při ústním jednání před soudem konaném dne 29. 11. 2016 zástupkyně žalobce odkázala na podanou žalobu a na vyjádření ze dne 28. 11. 2016. Uvedla, že jednání žalobce nevybočilo ze žádného rámce, když podobné jednání a výroky jiných advokátů nejsou kárným proviněním. Uvedla, že jednání žalobce nenaplnilo znaky kárného provinění a nikdy tak neměl být kárně postižen, i když bylo upuštěno od potrestání. Není pravdou, že by zneužíval institutu podání žaloby, když tento institut slouží k ochraně žalobcových práv Zástupce žalované při ústním jednání před soudem odkázal na písemné vyjádření k podané žalobě a zopakoval tvrzení zde uvedená. Uvedl, že pokud žalobce usiloval o změnu předmětné vyhlášky, měl se obrátit na Ministerstvo spravedlnosti podle čl. 4 odst. 1 Etického kodexu, tj. střízlivě a věcně. Předmětný výrok adresoval tedy jinému orgánu a nadto způsobem, který není podle pravidel chování advokáta přípustný. Argumentovat svobodou projevu je liché, jelikož se jedná o občanskou svobodu, která je v některých oblastech omezena, ale vždy tak, že subjekt, který má svobodu projevu omezenu, se stává tímto subjekt dobrovolně ze své vlastní vůle, např. lékař, kněz, příslušník tajné služby. K tvrzení, že předmětným výrokem nebyla nikomu způsobena újma, zástupce žalované uvedl, že újma byla způsobena v řízení opatrovanému, jelikož soud se musel mimo zájmů opatrovaného soustředit i na výrok žalobce, který nespadal do jeho kompetencí a rušil tak soudní řízení. V předmětném výroku také žalobce prohlásil, jak hodlá dále ve věci postupovat, tj. že nebude dále funkci opatrovníka vykonávat. Tato skutečnost je v rozporu s povinnostmi advokáta ustanoveného soudem. Kárné řízení a kárné rozhodnutí nese přiměřené následky, když v daném případě jsou tyto následky minimální, když bylo upuštěno od kárného potrestání. Závěrem zástupce žalobce konstatoval, že Ministerstvo spravedlnosti předmětnou vyhlášku změnilo. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti: Dne 30. 3. 2012 byl České advokátní komoře doručen přípis Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, ve kterém soud upozornil Českou advokátní komoru na odvolání žalobce ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 7 EC 121/2010, neboť jeho obsah podle názoru soudu odporuje zásadám advokátské etiky. Žalobce se k věci vyjádřil dne 14. 5. 2012, když potvrdil, že předmětné odvolání podal. Zároveň uvedl, jaké důvody ho vedly k tomuto podání, tj. především nedostatečná odměna za výkon funkce opatrovníka. Dne 31. 8. 2012 byla na žalobce podána kárná žaloba za to, že poté, co byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012, č.j. 7EC 121/2010 ustanoven opatrovníkem žalovanému J.Ch. v řízení o zaplacení částky 17.708,17 Kč s přísl., v odvolání ze dne 8. 2. 2012, které si podal proti tomuto usnesení, na str. 2 uvedl: „…v důsledku implementace ust. § 9 odst. 5 AT (bůh ví, promiňte mi ten neomalený výraz, který pitomec je jeho autorem)…“, na str. 4 dále uvedl: „…Je doslova skandální, že výše sazby odměny advokáta opatrovníka za úkon právní služby (210,- Kč), je dokonce o třetinu nižší, než výše paušální náhrady za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné (dle ust. § 13 odst. 3 AT), a odpovídá hodinové sazbě ve výši 105,- Kč bez DPH…“ a na str. 5 uvedl: „…mám již podobných restrikcí ze strany státu dost, a za těchto okolností funkci opatrovníka (a to nejen v tomto případě) vykonávat nadále nebudu…“. Dle kárné žaloby tak žalobce při výkonu advokacie nepostupoval tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu, když za tím účelem nedodržoval pravidla profesionální etiky ukládající mu povinnost všeobecně poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, povinnost v souvislosti s výkonem advokacie činit projevy věcné a střízlivé a povinnost vůči soudům zachovávat náležitou úctu a zdvořilost, čímž žalobce dle kárné žaloby porušil ustanovení § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1, 3 a čl. 17 odst. 1 Pravidel profesionální etiky. Ve spise je dále založeno odvolání žalobce ze dne 8. 2. 2012 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 2. 2012, č.j. 7EC 121/20110. Toto odvolání obsahuje všechny výše uvedené citace. Ke kárné žalobě se žalobce vyjádřil dne 2. 10. 2012, když navrhl, aby byl zproštěn kárné žaloby, neboť skutek, pro nějž byla podána, není dle žalobce kárným proviněním. Dále žalobce uváděl obdobná tvrzení jako v podané žalobě. Dne 14. 12. 2012 proběhlo v předmětné věci jednání kárného senátu. V protokolu o průběhu tohoto jednání je zaznamenáno vyjádření žalobce, který odkázal na své vyjádření ze dne 2. 10. 2012 a dále uvedl, že by uvedené vyjádření již znovu nepoužil, protože si je vědom toho, že pro věc samou není podstatné, tento použitý výraz v podání soudu neobhajoval, pouze uvedl, že ho současný stav justice a odměňování advokátů neuspokojuje a je přesvědčen, že je vůči advokátům nespravedlivý a je si vědom toho, že soud sám tyto věci řešit nemůže. Kárný žalobce navrhl, aby byl žalobce uznán vinným tak, jak je uvedeno v kárné žalobě. Vzhledem k tomu, že v ústním projevu žalobce bylo výslovně uvedeno, že takového výrazu, kterého se dopustil, by již nikdy nepoužil, je zjevné, že si uvědomil nevhodnost svého jednání, a proto kárný žalobce navrhl, aby bylo upuštěno od uložení kárného opatření. Téhož dne vydal kárný senát rozhodnutí č.j. K 106/2012, ve kterém uznal žalobce vinným z kárného provinění, popsaného v kárné žalobě. Zároveň bylo podle ustanovení § 32 odst. 5 zákona o advokacii upuštěno od uložení kárného opatření a žalobci uložena povinnost zaplatit České advokátní komoře částku 3000,- Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že se kárný senát ztotožnil s názorem kárného žalobce a že již ze samotného projednávání kárného provinění je zřejmé, že toto projednání je postačující. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 21. 1. 2013 odvolání, ve kterém uvedl, že s ohledem na dikci ustanovení § 32 odst. 2 zákona o advokacii se v jeho případě nejedná o kárné provinění. Uvedl, že s ohledem na ustanovení § 32 odst. 5 téhož zákona nelze dovozovat, že méně závažné porušení povinnosti advokáta je jakýmsi druhem kárného provinění, za které nemusí být kárné opatření uloženo. Takový výklad nemá dle názoru žalobce oporu v ustanovení § 32 odst. 2 citovaného zákona, neboť v tomto ustanovení se „méně závažné zaviněné porušení povinnosti advokáta“ jakožto „třetí“ druh kárného provinění nevyskytuje. Dále žalobce kárnému senátu vytkl, že se při svém rozhodování nezohlednil veškeré aspekty případy, především účel, pohnutky a okolnosti, za kterých k jeho provinění došlo. Uvedl, že kárný senát nechtěl akceptovat jeho vysvětlení, že důvodem jeho jednání byly neustále se zhoršující podmínky, za kterých jsou ze strany státu služby advokátům hrazeny, a nečinnost ze strany České advokátní komory v této věci. V odvolání dále poukázal na výroky tajemníka prezidenta republiky a výroky dvou advokátů (K. S. a V. L.), kteří nebyli za svá vyjádření podobného charakteru kárně potrestáni. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 5. 4. 2013, č.j. K 106/2012 rozhodl odvolací kárný senát tak, že odvolání se zamítá a napadené rozhodnutí se potvrzuje. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací kárný senát uvedl, že se zcela ztotožňuje se závěry prvoinstančního kárného senátu, že se žalobce dopustil jednání, které je v rozporu s etickými pravidly chování advokáta. Uvedl, že nemá pochyb o tom, že v případě žalobce se jedná o porušení povinností advokáta, pokud se vyjadřuje způsobem uvedeným v odvolání ze dne 8. 2. 2012. Dle názoru správního orgánu není relevantní, jaké konkrétní důvody vedly žalobce k těmto výrokům, advokát musí vždy jednat profesionálně. Jednání žalobce vůči soudu nelze považovat za slušné a jeho vyjádření za věcné a střízlivé. Vůči soudu tak žalobce nezachoval náležitou úctu a zdvořilost. K poukazu na výroky tajemníka prezidenta republiky a dalších advokátů odvolací kárný senát uvedl, že mu nepřísluší hodnotit projevy jiných advokátů, neboť v daném případě posuzuje pouze konkrétní skutek konkrétního advokáta. K výrazům o skandálnosti výše odměny a konstatování žalobce, že má již podobných restrikcí ze strany státu dost, správní orgán konstatoval, že se sice nejedná o výrazy vysloveně neslušné, ale že se jedná o výrazy minimálně nevhodné. To ovšem neplatí o výrazu „pitomec“, které lze za neslušnost jednoznačně považovat. Dále správní orgán shrnul, že způsob, kterým žalobce vyjádřil svůj názor na současný stav legislativy upravující způsob odměňování advokátů, činnost orgánů komory, jakož i postoj státu v této otázce, je absolutně nepřijatelný, a to ne proto, že advokát nemá právo vznášet výhrady, ale pro jednoznačně nepřijatelný způsob, který žalobce zvolil. K argumentaci žalobce ohledně ustanovení § 32 odst. 2 zákona o advokacii, uvedl správní orgán v odůvodnění podrobný právní rozbor. Uvedl, že kárné obvinění je porušení obecně formulovaných povinností obsažených v zákoně o advokacii, v jiném zvláštním zákoně a ve stavovských předpisech. Závažnost kárného provinění bude vždy v daném konkrétním případě poměřována následkem chování advokáta ke klientovi, soudům a jiným orgánům, advokacii a samozřejmě veřejnosti a způsobilostí závadného chování advokáta poškodit advokátní stav. Zda se tedy v konkrétním případě bude jednat o „méně“ závažné, nebo „více“ závažné porušení, bude vždy výsledkem individuálního posouzení jednání advokáta. Pokud tedy v projednávané věci byla prokázána vina žalobce, došlo fakticky ke shledání její závažnosti a je nutno se dále pohybovat v jejím rámci. Pojem „méně závažné“, uvedený v ustanovení § 32 odst. 5 zákona o advokacii, proto z míry závažnosti nevybočuje. Z toho důvodu nelze hovořit o „jakémsi třetím druhu kárného provinění“. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy: Podle ustanovení § 17 zákona o advokacii postupuje advokát při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je povinen zejména dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Podle čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex), v platném znění, je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Podle čl. 4 odst. 3 etického kodexu jsou projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie věcné, střízlivé a nikoliv vědomě nepravdivé. Podle čl. 17 odst. 1 etického kodexu je advokát vůči soudům, rozhodčím orgánům, orgánům veřejné správy a jiným orgánům, které rozhodují v právních věcech, jakož i vůči osobám, které plní jejich úkoly, povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o advokacii jsou advokát a advokátní koncipient kárně odpovědní za kárné provinění. Podle ustanovení § 32 odst. 2 téhož zákona je kárným proviněním závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem. Podle ustanovení § 32 odst. 5 téhož zákona jedná-li se o méně závažné porušení povinností, lze od uložení kárného opatření advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi ustoupit, pokud samotné projednání kárného provinění je možno považovat za postačující. V daném případě se jedná o posouzení, zda jednání žalobce naplňuje podmínky stanovené v ustanovení § 32 odst. 2 zákona o advokacii, tj. zda se jedná o závažné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem. Žalobce v nyní projednávané věci odmítl vystupovat v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 jako opatrovník z důvodu toho, že tato funkce je málo placená. Proto již nechce být ustanovován a nadále tuto funkci nebude vykonávat. Soud se ztotožnil s úvahou odvolacího kárného senátu České advokátní komory, neboť se lze ztotožnit s hodnocením, že postup, který v daném případě žalobce zvolil, je v rozporu se zákonem o advokacii a se stavovským předpisem tak, jak je na konkrétní ustanovení v napadeném rozhodnutí poukazováno. Jedná se o závažné zaviněné porušení povinnosti advokáta. Jednání žalobce bylo hodnoceno jako méně závažné zaviněné porušení povinnosti, a proto bylo upuštěno od uložení kárného opatření. Kárným proviněním je závažné zaviněné porušení povinností advokáta, přičemž v rámci závěru o tom, že došlo ke spáchání tohoto provinění, lze poté upustit od potrestání v případě, že toto závažné zaviněné porušení povinností je shledáno méně závažným. Tato úvaha však nastupuje až v momentu, kdy se rozhoduje o uložení konkrétního kárného opatření. Nemění však nic na tom, že toto jednání je stále závažným zaviněným porušením povinnosti advokáta, byť je nakonec z hlediska uložení kárného opatření shledáno méně závažným. V daném případě je zcela zřejmé, čeho chtěl zákonodárce citovanou právní úpravou dosáhnout, tj. při naplnění skutkové podstaty kárného provinění umožnit upuštění od potrestání z důvodů, které nemají vliv na posouzení samotného jednání jako kárného provinění. K poukazu žalobce na chování jiných advokátů, tj. že jiné obdobné výroky jiných advokátů nebyly posuzovány jako kárná provinění, soud uvádí, že se v daném případě zabýval pouze jednáním žalobce, nikoliv jednáním jiných advokátů. Na posouzení skutkového stavu a na právní posouzení nemůže mít vliv to, jakým způsobem se chovají jiné osoby, byť ve stejném postavení jako žalobce. Zda byli či nebyli jiní advokáti kárně potrestáni za své výroky, nemůže být důvodem, který by vedl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákonem a že se žalobce kárného provinění nedopustil. Napadené rozhodnutí není dle názoru soudu nepřezkoumatelné, když jsou z něj jednoznačně patrné úvahy, ze kterých odvolací kárný senát vycházel. Soud proto z uvedených důvodů neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ve věci úspěch neměl. Žalovaná v daném případě byla úspěšná, ale soud jí náhradu nákladů řízení za zastoupení nepřiznal z toho důvodu, že žalovaná v daném případě vystupovala jako správní orgán a vzhledem ke svému zaměření měla být schopna obhájit svá stanoviska bez zastoupení advokátem. Judikaturou bylo již opakovaně vysloveno, že v takových případech soud úspěšnému žalovanému náklady řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na internetových stránkách www.nssoud.cz. V Praze dne 29. listopadu 2016 JUDr. Karla Cháberová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: M.