6 A 147/2025

Rubrum

6 A 147/2025-92 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobkyně: AURES Holdings a.s. sídlem Dopraváků 874/15, Praha 8 - Čimice zastoupena Mgr. Michalem Nulíčkem LL.M., advokátem sídlem Na Pankráci 1683/127, Praha 4 proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů sídlem Pplk. Sochora 27, Praha 7 v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 6. října 2025, č. j. OOU- 03916/19-65, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 2 6 A 147/2025

Odůvodnění

Stručné vymezení věci

1. Žalobkyně napadla shora uvedené správní rozhodnutí, kterým byl zamítnut její rozklad a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne 6. března 2020, čj. UOOU- 03916/19-42 (pozn. soudu – pro zjednodušení písemného projevu je pod pojmem žalovaný míněn jak předseda žalovaného, tak i žalovaný, pokud rozlišení jednotlivých vykonavatelů veřejné správy nemá vliv na srozumitelnost textu). Ve správním řízení byla žalobkyni pravomocně uložena pokuta ve výši 6 000 000 Kč podle ust. § 35 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o informační společnosti), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o některých službách informační společnosti“ nebo jen obecně „zákon“), a to za skutek, že: A. zaslala obchodní sdělení v rámci rozesílky emailové kampaně realizované dne 8. 6. 2017 z elektronické adresy <[email protected]> s odkazem na <www.aaaauto.cz> a předmětem obchodního sdělení „OS: Letní snížení splátek! Ušetřete až 2000 Kč měsíčně“, a to minimálně na 4 344 emailových adres, B. zaslala ve dnech 8. 2. 2017, 11. 7. 2017, 13. 7. 2017, 27. 7. 2017, 8. 8. 2017, 16. 8. 2017, 6. 9. 2017, 11. 9. 2017, 19. 9. 2017, 8. 10. 2017, 25. 10. 2017, 7. 11. 2017, 27. 12. 2017, 15. 3. 2018, 23. 8. 2018 z emailových adres a telefonních čísel uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí na emailové adresy a telefonní čísla rovněž uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí obchodní sdělení obsahující nabídky zboží a služeb, resp. související s nákupem a prodejem zánovních či ojetých vozidel včetně možné nabídky servisu, financování či ocenění vozidel s odkazem na <www.aaaauto.cz> a <www.kupujeme-auta.cz>, C. zaslala ve dnech 6. 1. 2017, 10. 3. 2017, 11. 4. 2017, 5. 12. 2017 z emailových adres uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí na emailové adresy rovněž uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí obchodní sdělení v postavení šiřitele – zadavatele rozesílek obchodních sdělení, konkrétně u subjektů Tereza Bauerová a Nejefektivnější reklama s.r.o., D. zaslala ve dnech 28. 5. 2018, 31. 5. 2018, 24. 7. 2018 a 19. 1. 2019 z emailové adresy a telefonních čísel uvedených ve výroku prvostupňového rozhodnutí na emailovou adresu a telefonní čísla rovněž uvedené ve výroku prvostupňového rozhodnutí, obchodní sdělení obsahující nabídky zboží a služeb, resp. související s nákupem a prodejem zánovních či ojetých vozidel s odkazem na <www.aaaauto.cz>, přičemž adresáti těchto sdělení nedali se zasíláním obchodních sdělení, čímž žalobkyně porušila povinnost stanovenou v § 7 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti využít podrobnosti elektronického kontaktu za účelem šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas.

2. Žalobkyni byla dále uložena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „správní řád“). Žalobní body pokračování 3 6 A 147/2025

3. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné a nepřezkoumatelné a brojí proti němu v celém rozsahu, domáhá se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, eventuálně snížení pokuty či upuštění od jejího uložení.

4. Žalobkyně namítá, že žalovaný nesprávně právně posoudil věc a současně porušil základní zásady správního řízení. Podle žalobkyně nebyly splněny podmínky pro uznání viny, neboť skutkový stav neodpovídá znakům přestupku. Současně žalovaný porušil zásadu presumpce neviny a nepřípustně přenesl důkazní břemeno na žalobkyni. Dále vytýká nesprávné právní závěry žalovaného, zejména restriktivní výklad pojmu „zákazník“, nesprávný názor na časovou omezenost souhlasu a nepřiměřené požadavky na prokazování souhlasu. Nezákonné má být rovněž hodnocení důkazů, včetně IP adres a časových údajů, a závěr o neunesení důkazního břemene. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje zejména v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, absenci řádného odůvodnění, vnitřních rozporech a nepřezkoumatelné analýze podkladů, z níž žalovaný vycházel.

5. Podle žalobkyně žalovaný neprovedl dokazování v souladu se zásadou materiální pravdy a opřel své závěry o vadnou analýzu dat předložených žalobcem. Konkrétně žalovaný mechanicky spojil dvě odlišné datové tabulky pocházející z různých systémů a období, aniž by zohlednil jejich technický kontext a účel. Zdůrazňuje, že rozdíly v časových údajích i duplicity e-mailových adres jsou běžným důsledkem migrací databází a správy dat, nikoli známkou manipulace. Žalovaný podle něj tyto skutečnosti ignoroval a bez dalšího zpochybnil pravost souhlasů. Rovněž nebyla řádně posouzena evidence IP adres. Žalobkyně tvrdí, že zaznamenávání IP adres a časových údajů odpovídá uznávaným postupům prokazování souhlasu a umožňuje identifikaci jednání subjektu údajů. Žalovaný však tyto důkazy paušálně zpochybnil, aniž by se vypořádal s vysvětlením žalobce.

6. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že anonymizace historických údajů znamená neunesení důkazního břemene. Podle ní byla anonymizace provedena v důsledku povinností vyplývajících z GDPR, zejména zásady minimalizace údajů a omezení doby jejich uchovávání. Žalobkyně zdůrazňuje, že nemohla zákonně uchovávat údaje nad rámec nezbytné doby, a nelze jí proto přičítat k tíži, že tak neučinila. Napadené rozhodnutí je v tomto ohledu podle ní vnitřně rozporné, neboť současně požaduje předložení údajů, které měly být anonymizovány.

7. Žalobkyně uvádí, že právní úprava nestanoví konkrétní formu souhlasu a postačuje, aby byl souhlas svobodný, určitý a informovaný. Žalovaný podle něj kladl nepřiměřené a zákonem nevyžadované požadavky na jeho prokázání. Tvrdí, že souhlasy byly získávány prostřednictvím internetových formulářů i telefonických hovorů a že jejich evidence (včetně IP adres, časových údajů a záznamů o interakcích) odpovídá pokynům evropských orgánů. Dále namítá, že žalovaný nesprávně dovodil systémové pochybení na základě ojedinělých případů, aniž by posoudil celkový rozsah evidence souhlasů.

8. Žalobkyně brojí proti restriktivnímu výkladu pojmu „zákazník“ podle § 7 odst. 3 zákona. Podle jejího názoru nelze tento pojem omezit pouze na osoby, které již uzavřely smlouvu, ale zahrnuje i osoby v pokročilé fázi jednání o obchodním vztahu. Takový širší výklad má odpovídat účelu právní úpravy i evropské směrnici o soukromí a pokračování 4 6 A 147/2025 elektronických komunikacích. Žalobkyně proto tvrdí, že zasílání obchodních sdělení bylo v řadě případů oprávněné.

9. Žalobkyně odmítá závěr žalovaného, že souhlas po určité době bez aktivity pozbývá účinnosti. Podle ní právní předpisy žádnou konkrétní dobu platnosti souhlasu nestanoví a nečinnost adresáta nemůže vést k jeho zániku.

10. Žalobkyně považuje uloženou pokutu za nepřiměřenou a v rozporu se zásadou individualizace sankce. Namítá, že sankce byla uložena při horní hranici zákonné sazby, a to i přesto, že společenská škodlivost jednání byla nízká a žalobce jednal v dobré víře. Dále poukazuje na nesoulad s rozhodovací praxí žalovaného, kdy v obdobných případech byly ukládány nižší sankce, a na nedostatečné zohlednění polehčujících okolností.

11. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný porušil zásadu legitimního očekávání tím, že se bez dostatečného odůvodnění odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe. Současně namítá porušení principu dobré správy, neboť žalovaný se nevypořádal s jeho argumentací, postupoval formalisticky a jeho rozhodnutí vykazuje znaky svévole a nepřezkoumatelnosti.

12. Žalobkyně namítá, že žalovaný postupoval, jako by vina byla předem dána, a hodnotil pochybnosti vždy v jeho neprospěch. Tím měl porušit zásady presumpce neviny, in dubio pro reo a povinnost zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností.

13. Podle žalobkyně nelze posuzované jednání považovat za pokračující přestupek, neboť jednotlivé kampaně nebyly spojeny jednotným záměrem ani časovou a věcnou souvislostí. Jednotlivé rozesílky proto měly být posuzovány samostatně, přičemž část z nich byla již promlčena. Napadené rozhodnutí

14. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je mj. uvedeno, že předseda žalovaného (dále také označován jako „odvolací orgán“) přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které jeho vydání předcházelo, v celém rozsahu, přičemž vyšel ze závazného právního názoru Městského soudu v Praze a z doplněného dokazování. Na tomto základě dospěl k závěru, že rozklad žalobkyně není důvodný. Z právního hlediska odvolací orgán zdůraznil, že šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky je upraveno zákonem o některých službách informační společnosti, jehož účelem je ochrana adresátů před nevyžádanými sděleními a přenesení odpovědnosti na jejich šiřitele. Základním předpokladem zákonnosti takového jednání je existence právního titulu, typicky souhlasu adresáta, přičemž tento souhlas musí splňovat požadavky stanovené nařízením (EU) 2016/679. Správce je přitom povinen existenci souhlasu prokázat, neboť důkazní břemeno leží na něm. V projednávané věci dospěl odvolací orgán k závěru, že žalobkyně tuto povinnost nesplnila. Předložené důkazní prostředky, zejména databáze souhlasů a následně doplněný dokument obsahující údaje o IP adresách, nevykazovaly potřebnou věrohodnost ani vnitřní konzistenci. Byly v nich zjištěny závažné nesrovnalosti, a to zejména rozdíly v pokračování 5 6 A 147/2025 datech udělení souhlasů, duplicity e-mailových adres, výskyt záznamů mimo kontrolovaný vzorek a opakované používání shodných IP adres u většího počtu uživatelů.

15. Odvolací orgán zdůraznil, že IP adresa sama o sobě neumožňuje identifikovat konkrétní osobu, která měla souhlas udělit, a nemůže tedy sloužit jako průkazný důkaz existence souhlasu. V situaci, kdy se navíc určité IP adresy vyskytovaly ve vztahu k desítkám různých e-mailových adres, byla důkazní hodnota předložených údajů zásadně oslabena. Současně bylo zjištěno, že interní mechanismy obviněné nezaručovaly spolehlivou evidenci souhlasů. Kontrolní zjištění prokázala, že souhlas mohl být v systému zaznamenán i bez jeho faktického udělení, což dále snižuje věrohodnost tvrzení žalobkyně.

16. K námitce, že správní orgán vycházel pouze z 1% vzorku adresátů, odvolací orgán uvedl, že využití reprezentativního vzorku je standardním postupem. Žalobkyni byl poskytnut dostatečný prostor k doložení právního titulu alespoň ve vztahu k tomuto vzorku, avšak ani v tomto rozsahu nebyla existence souhlasů prokázána. Závěry správního orgánu přitom nebyly založeny na pouhé domněnce, nýbrž na konkrétně zjištěných nedostatcích důkazních prostředků. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že část údajů byla odstraněna v důsledku zásady minimalizace, odvolací orgán uvedl, že tato zásada nemůže vést k vyloučení odpovědnosti správce. Naopak je povinností správce být schopen prokázat zákonnost zpracování, zejména pokud již probíhá kontrola ze strany dozorového orgánu.

17. K právní kvalifikaci skutku odvolací orgán potvrdil, že posuzovaná sdělení naplňovala znaky obchodního sdělení, neboť objektivně směřovala k podpoře podnikatelské činnosti žalobkyně. Rozhodující je přitom objektivní obsah sdělení, nikoli tvrzení žalobkyně o jejich individuální povaze. Za obchodní sdělení byla považována i komunikace vedená jednotlivými zaměstnanci, pokud směřovala k propagaci služeb. Nedůvodnou shledal odvolací orgán rovněž námitku, podle níž žalobkyně nenese odpovědnost za rozesílku prováděnou prostřednictvím třetích osob. Za šiřitele obchodního sdělení je totiž třeba považovat nejen subjekt, který sdělení fakticky odeslal, ale též ten, kdo jeho šíření inicioval nebo z něj měl prospěch.

18. Pokud jde o výši uložené pokuty, odvolací orgán konstatoval, že byla stanovena v souladu se zákonnými kritérii a s ohledem na povahu a rozsah protiprávního jednání. Přihlédnuto bylo zejména k systematickému charakteru porušování povinností, značnému počtu dotčených adresátů a k tomu, že žalobce neunesl důkazní břemeno ani v rozsahu kontrolního vzorku. Námitku porušení legitimního očekávání neshledal důvodnou, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně a nelze dovozovat nárok na stejnou výši sankce jako v jiných věcech.

19. Nebyly shledány ani námitky týkající se vadného procesního postupu či promlčení přestupku.

20. Podrobnější citace odůvodnění je uvedena u vypořádání jednotlivých žalobních bodů. Obsah správního spisu pokračování 6 6 A 147/2025

21. Soud při konstataci obsahu správního spisu vyšel z odst. 57 – 86 rozsudku zdejšího soudu ze dne 8. června 2026, čj. 10 A 121/2020-94, neboť jeho obsah je týž i v tomto řízení.

22. Žalovaný ve dnech 7. 9. 2017 až 4. 9. 2019 provedl u žalobkyně, která podniká v oblasti prodeje ojetých vozů, kontrolu dodržování povinností vyplývajících ze zákona o některých službách informační společnosti týkajících se rozesílání obchodních sdělení ze strany žalobkyně. Kontrola byla zahájena doručením oznámení o zahájení kontroly ze dne 4. 9. 2017, č. j. UOOU-01284/17-13 žalobkyni.

23. V oznámení o zahájení kontroly žalovaný zároveň vyzval žalobkyni k poskytnutí v oznámení specifikovaných informací včetně soupisu všech emailových adres, na které byly žalobkyní v rámci jednotlivých emailových kampaní, které byly předmětem kontroly, zaslána žalobkyní obchodní sdělení, a to ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto oznámení.

24. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 7. 9. 2017 žalovaný prodloužil lhůtu uvedenou v oznámení o zahájení kontroly do 2. 10. 2017. Žalobkyně požadované informace s výjimkou soupisu emailových adres, na které byla zasílána obchodní sdělení v rámci emailových kampaní, poskytla žalovanému prostřednictvím podání ze dne 2. 10. 2017.

25. Pod č. j. UOOU-1284/17-12 založil žalovaný do kontrolního spisu podnět ze dne 17. 8. 2017, v němž podatel poukazoval na skutečnost, že ač není zákazníkem žalobkyně ani registrovaným uživatelem jejích služeb a nedal žalobkyni souhlas se zasíláním obchodních sdělení, bylo mu dne 16. 8. 2017 na emailovou adresu zasláno sdělení týkající se možného nákupu vozu v autobazaru žalobkyně.

26. Žádostí o součinnost ze dne 9. 10. 2017, č. j. UOOU-01284/17-17 žalovaný vyzval žalobkyni k poskytnutí odpovědí na otázky specifikované v žádosti a s ohledem na obsah jejího podání ze dne 2. 10. 2017 k poskytnutí jednotlivých adres, na něž žalobkyně rozesílala svá obchodní sdělení v rámci kampaně realizované dne 8. 6. 2017. Žalobkyně na žádost žalovaného reagovala prostřednictvím podání ze dne 18. 10. 2017, jež obsahovalo odpovědi na otázky uvedené v žádosti. V tomto podání žalobkyně také uvedla, že obchodní sdělení v rámci kampaně realizované dne 8. 6. 2017 byla zasílána pouze na kontakty, u nichž žalobkyně disponovala předchozím souhlasem se zasíláním obchodních sdělení nebo se jednalo o kontakty jejích zákazníků a že pracuje na technickém řešení, které by umožnilo provést export příslušných emailových adres a jejich poskytnutí žalovanému.

27. Žádostí o součinnost ze dne 1. 12. 2017, č. j. UOOU-01284/17-26 žalovaný vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě do 10 dnů od jejího doručení žalovanému sdělila, jaké systémy používala v roce 2017 pro rozesílání obchodních sdělení, tyto systémy popsala včetně uvedení čísel a emailových adres, z nichž obchodní sdělení rozesílala, doložila dokumentaci k těmto systémům a doložila databázi všech svých zákazníků nebo pokračování 7 6 A 147/2025 registrovaných uživatelů. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 5. 12. 2017 žalovaný prodloužil lhůtu uvedenou v žádosti o součinnost do 5. 1. 2018.

28. Pod č. j. UOOU-1284/17-29 založil žalovaný do kontrolního spisu podnět ze dne 8. 10. 2017, v němž podatel poukazoval na skutečnost, že ač není zákazníkem žalobkyně ani registrovaným uživatelem jejích služeb a nedal žalobkyni souhlas se zasíláním obchodních sdělení, bylo mu dne 8. 10. 2017 na jeho telefonní číslo zasláno sdělení týkající se možné výměny (nákupu) vozu v autobazaru žalobkyně. O založení podnětu byl vyhotoven záznam ze dne 14. 12. 2017, č. j. UOOU-1284/17-29.

29. Oznámením ze dne 18. 12. 2017, č. j. UOOU-01284/17-31 doručeným žalobkyni dne 20. 12. 2017 žalovaný vyrozuměl žalobkyni o rozšíření předmětu kontroly v rozsahu zde uvedeném a vyzval ji, aby se k tomuto rozšíření vyjádřila.

30. Žalobkyně na žádost žalovaného č. j. UOOU-01284/17-26 reagovala podáním ze dne 5. 1. 2018, jehož prostřednictvím poskytla žalovanému informace, jež byly obsahem této žádosti, a dále uvedla, že v souladu s telefonickým upřesněním požadavku žalovaného týkajícího se doložení databáze všech zákazníků nebo registrovaných uživatelů, předloží žalovanému soubor obsahující emailové adresy, na které byla v rámci kampaně realizované dne 8. 6 2017 zaslána obchodní sdělení. Soubor obsahující celkem 459 779 unikátních emailových adres předložila žalobkyně žalovanému dne 8. 1. 2018.

31. Žádostí o součinnost ze dne 31. 1. 2018, č. j. UOOU-01284/17-38 žalovaný mimo jiné vyzval žalobkyni, aby k jím náhodně vybranému vzorku 4 600 emailových adres ze souboru předloženého žalobkyní dne 8. 1. 2018 do konce února 2018 doložila právní titul k zasílání obchodních sdělení prostřednictvím elektronických prostředků dle zákona o některých službách informační společnosti. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 2. 2. 2018 žalovaný prodloužil lhůtu uvedenou v žádosti o součinnost do 15. 3. 2018. Žalobkyně na žádost žalovaného reagovala podáním ze dne 15. 3. 2018, v němž mimo jiné uvedla, že v jeho příloze předkládá žalovanému požadovaný přehled s tím, že její systém neumožňuje filtraci požadovaných údajů ke konkrétnímu datu a jedná se tak o přehled ke dni 15. 3. 2018.

32. Pod č. j. UOOU-1284/17-42 založil žalovaný do kontrolního spisu podnět ze dne 28. 12. 2017, v němž podatel poukazoval na skutečnost, že ač není zákazníkem žalobkyně ani registrovaným uživatelem jejích služeb a nedal žalobkyni souhlas se zasíláním obchodních sdělení, bylo mu dne 27. 12. 2017 na jeho telefonní číslo zasláno sdělení týkající se možné výměny (nákupu) vozu v autobazaru žalobkyně.

33. Žádostí o součinnost ze dne 19. 3. 2018, č. j. UOOU-01284/17-44 žalovaný vyzval žalobkyni k doplnění poskytnutého přehledu do 10. 4. 2018, neboť zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému jako přílohu vyjádření ze dne 15. 3. 2018 dva soubory ve formátu „excel“, z nichž jeden obsahoval emailové adresy, u kterých byl uveden nedatovaný nesouhlas se zasíláním obchodních sdělení, a druhý tabulku s udělenými souhlasy včetně uvedení data získání těchto souhlasů, avšak bez příslušných právních titulů, na jejichž základě byly tyto souhlasy uděleny. Žalovaný proto žalobkyni vyzval k doložení těchto souhlasů, přičemž uvedl, že z vyjádření žalobkyně vyplývá, že souhlasy se pokračování 8 6 A 147/2025 zasíláním obchodních sdělení získává třemi způsoby, a to „hovorem na centrálu společnosti“, „vyplněním formuláře na webu skupiny“ a „kontaktem získaným v souvislosti s prodejem“. Příslušnými tituly dokládajícímu existenci souhlasů se zasíláním obchodních sdělení proto mohou být například záznamy telefonních hovorů, potvrzující emaily zaslané z emailové adresy, z níž byl souhlas udělen a kupní smlouvy, faktury, objednávky či jiné doklady, které obsahují příslušnou emailovou adresu, na níž mohou být obchodní sdělení zasílána. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 3. 4. 2018 žalovaný prodloužil lhůtu uvedenou v žádosti o součinnost do 25. 4. 2018.

34. Žalobkyně na žádost žalovaného reagovala podáním ze dne 23. 4. 2018. V tomto podání žalobkyně mimo jiné uvedla, že u vzorku emailových adres vybraného žalovaným disponuje souhlasy se zasíláním obchodních sdělení. Žalobkyně je rovněž schopna doložit ke každému konkrétnímu kontaktu souhlas se zasíláním obchodních sdělení, nemůže však tyto souhlasy získat ze svých systémů automatizovaně hromadným exportem, ale je nutno každý kontakt manuálně vyhledat a požadavek zpracovat. To znamená, že zpracování podkladů v rozsahu požadovaném žalovaným by představovalo pět měsíců práce jednoho zaměstnance žalobkyně. Nejen, že žalobkyně takové kapacity k dispozici ani nemá, ale takový požadavek žalovaného je dle žalobkyně i v rozporu se zásadou hospodárnosti, kterou je žalovaný při své činnosti povinen respektovat. Žalobkyně proto ve svém podání pouze podrobně popsala postupy a procesy, jimiž se jednotlivé kontakty dostávají do databáze žalobkyně, čímž je podle žalobkyně prokázáno, že souhlasy se zasíláním obchodních sdělení žalobkyně ke všem jednotlivým kontaktům, které byly součástí vybraného vzorku, obdržela.

35. K souhlasům získávaným prostřednictví telefonních hovorů žalobkyně uvedla, že všechny příchozí hovory na obchodní linky jsou automaticky směřovány do call centra, které je následně zpracovává. Když dojde k navázání spojení s konkrétním operátorem, je povinností každého operátora postupovat v souladu se závaznými pokyny vydanými žalobkyní. Podle těchto pokynů postupují operátoři tak, že poté, co je volajícímu přehráno úvodní oznámení obsahující informace o tom, že probíhající hovor může být monitorován a že poskytnutím osobních údajů dává volající souhlas k jejich zpracování a využití pro marketingové účely, který lze kdykoliv odvolat, jsou povinni zjistit před přepojením volajícího na příslušné oddělení jeho požadavky a ověřit jeho souhlas s evidencí a marketingovým využitím jeho údajů. Odpověď mají operátoři povinnost zaznamenat do zákaznického systému žalobkyně. Pokud volající souhlasí, je tato skutečnost vyznačena v příslušném políčku na zákaznické kartě, která se v systému uloží. Pokud volající nesouhlasí, tato skutečnost se rovněž vyznačí, kartu nelze do systému uložit a údaje se po ukončení hovoru smažou.

36. K souhlasům získávaným prostřednictvím kontaktního formuláře na internetových stránkách žalobkyně uvedla, že je-li zákazníkem vyplňován kontaktní formulář na internetových stránkách žalobkyně, je jeho součástí v každém případě položka vyžadující potvrzení souhlasu se zpracováním osobních údajů a jejich využitím pro marketingové účely. Při udělení souhlasu jsou údaje z kontaktního formuláře automaticky propsány do zákaznické databáze v systému žalobkyně. Samotný formulář vyplněný zákazníkem proto není po udělení souhlasu archivován. Dokladem o skutečnost, že byl formulář vyplněn a souhlas udělen je automaticky vytvořená karta zákazníka. V případě, pokračování 9 6 A 147/2025 že zákazník se zasíláním obchodních sdělení nesouhlasí, systém neumožní příslušné kontaktní údaje využít k rozesílání obchodních sdělení a jejich rozesílání na takové kontaktní údaje zablokuje.

37. K souhlasům získávaným v souvislosti s prodejem žalobkyně uvedla, že tímto způsobem získává souhlasy zákazníků, kteří se žalobkyní uzavřeli smlouvu o koupi nebo prodeji vozidla. Veškerou související dokumentaci žalobkyně archivuje pouze v listinné podobě na detašovaném pracovišti a kopie příslušných smluv a faktur požadovaných žalovaným tak není schopna ve stanovené lhůtě zajistit. Žalobkyně však na těchto listinách dosud nikdy neuváděla údaje o telefonním čísle či emailu zákazníka. Pokud žalobkyně těmito údaji disponuje, byly získány buď prostřednictvím telefonního hovoru, nebo prostřednictvím kontaktního formuláře na stránkách žalobkyně. Tyto kontaktní údaje jsou rovněž uchovávány v systému žalobkyně, a pokud následně dojde s takovou osobou k uzavření smlouvy, je tato skutečnosti rovněž zaznamenána v databázi a žalobkyně vůči těmto osobám postupuje v souladu s § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti.

38. Dne 12. 9. 2018 proběhlo v sídle žalobkyně ústní jednání a místní šetření nařízené žalovaným. O těchto úkonech byl vyhotoven protokol č. j. UOOU-01284/17-58. Kontrolujícím osobám byla předvedena karta zákazníka v systému žalobkyně a popsány související procesy při zaznamenávání údajů. V kartě zákazníka jsou zaznamenány u příslušné osoby jméno, telefonní číslo, email, město jeho bydliště a na kartě je zaškrtnuto, zda tato osoba souhlasí se zpracováním osobních údajů a jejich marketingovým využitím, je také zaznamenávána její historie, např. že vyplnila formulář na internetových stránkách žalobkyně, kde projevila zájem o vůz. Po vyplnění formuláře se tyto informace propíší do systému žalobkyně, což je impuls pro call centrum, aby byla tato osoba kontaktována. Po vyplnění formuláře jí přijde automaticky generovaná odpověď, že žalobkyně obdržela její nabídku nebo poptávku, ale tento potenciální zákazník již nepotvrzuje, že ji vytvořil skutečně on. Metodu ověření double opt-in (ověření vlastníka emailové adresy, který vyplnil formulář) žalobkyně nevyužívá. Ověření probíhá tím způsobem, že tato osoba rovnou kontaktována a dokud se kontakt nepotvrdí, nejsou na zadanou adresu zasílána žádná obchodní sdělení. Dále byla provedena zkouška formuláře pro nezávaznou rezervaci vozidla s využitím již existující zákaznické karty, přičemž bylo zjištěno, že formulář nejde odeslat bez udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů a pro další postup je tak nutno zaškrtnou příslušné pole, avšak pole pro udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů pro marketingové účely je automaticky předzaškrtnuto a potenciální zákazník tak při udělení souhlasu se zpracováním osobních údajů zároveň souhlasí s jejich zpracováním pro marketingové účely. K tomu zástupci žalobkyně uvedli, že pokud byl ve formuláři udělen souhlas se zpracováním osobních údajů pro marketingové účely, operátor call centra se již při hovoru znovu na tento souhlas neptá. Pokud si určitá osoba, která má vedenu zákaznickou kartu, následně například koupí vůz, je s ní nadále pracováno jako se zákazníkem.

39. K souhlasům získávaným prostřednictví telefonních hovorů zástupci žalobkyně uvedli, že v případě, že určitá osoba telefonuje na zákaznickou linku, je jí nejprve přehrána automatická nahrávka, pokud tato osoba nesouhlasí se zpracováním osobních údajů, operátor zaškrtne na příslušné kartě nesouhlas a pokud volající svůj názor pokračování 10 6 A 147/2025 během telefonátu nezmění, hovor končí a systém zákaznickou kartu anonymizuje. Nelze samozřejmě vyloučit, že příslušný operátor žalobkyně v důsledku chyby zaznamená nesprávný údaj, že volající osoba tento souhlas poskytla, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Hovory s volajícími nejsou systematicky nahrávány a archivovány, maximální kapacita pro ukládání hovorů, kterou žalobkyně disponuje, je jeden měsíc.

40. Dále zástupci žalobkyně uvedli, že za potenciální zákazníky jsou považovány všechny osoby, s nimiž žalobkyně jedná, ale dosud nedošlo k uzavření obchodu, přičemž hranice je nastavena tak, že se určitá osoba se stává potenciálním zákazníkem v okamžiku, kdy poskytne souhlas se zpracováním osobních údajů.

41. Kontrolující v rámci jednání provedli rovněž zkušební telefonát na call centrum žalobkyně a zkušební nákup vozu v autobazaru žalobkyně. Kontrolující, která na call centrum telefonovala, neudělila souhlas se zpracováním svých osobních údajů, a tudíž ani s jejich využitím pro zasílání obchodních sdělení a na zákaznické kartě byly tyto informace správně zaznamenány. Při zkušebním telefonátu však bylo zjištěno, že telefonní číslo, z něhož kontrolující volala, bylo evidováno na jinou osobu, než která telefonát uskutečnila, patrně se jednalo o předchozího uživatele tohoto čísla. Při zkušebním nákupu bylo zjištěno, že v případě, kdy nakupující projeví zájem o určité vozidlo, přítomní zaměstnanci žalobkyně, kteří jsou vybaveni mobilními telefony nebo tablety s aplikací, do níž se zadávají jeho požadavky, dle nichž se příslušné vozidlo specifikuje, do této aplikace zadávají osobní údaje nakupujícího i údaje týkající se jeho souhlasů se zpracováním osobních údajů. Ačkoliv bylo do aplikace zadáno, že příslušná osoba dává souhlas se zpracováním svých osobních údajů, ale nikoliv souhlas se zasíláním obchodních sdělení, při náhledu na příslušnou kartu zákazníka bylo zjištěno, že u obou těchto údajů byl na kartě uveden příznak souhlasu.

42. Jelikož zástupci žalobkyně potvrdili, že systém žalobkyně umožňuje generovat údaje k určitému konkrétnímu datu, byla žalobkyně v závěru jednání opětovně vyzvána k doložení souhlasů s využitím osobních údajů pro zasílání obchodních sdělení k žalovaným vybranému vzorku emailových adres, na které byla v rámci kampaně realizované dne 8. 6 2017 zaslána obchodní sdělení, a to do 14 dnů od doručení protokolu č. j. UOOU-01284/17-58. Protokol byl žalobkyni doručen dne 8. 10. 2018. Na základě žádosti žalobkyně ze dne 23. 10. 2018 žalovaný prodloužil lhůtu uvedenou v protokole do 26. 10. 2018. Žalobkyně na opětovnou výzvu reagovala podáním ze dne 26. 10. 2018, jehož přílohou byla „tabulka ke kampani ze dne 8. června 2017 s údaji aktuálními k datu kampaně a se zohledněním provedené anonymizace v návaznosti na nabytí účinnosti nařízení GDPR. O provedené kontrole byl vyhotoven protokol ze dne 26. 4. 2019, č. j. UOOU-01284/17-66. Dle kontrolních zjištění zaznamenaných v protokole o kontrole se žalobkyně dopustila porušení § 7 odst. 2 dodržování zákona o některých službách informační společnost tím, že zadala odeslání, resp. rozesílku obchodních sdělení subjektům Tereza Bauerová a Nejefektivnější reklama s.r.o., které ve dnech 6. 1. 2017, 10. 3. 2017, 11. 4. 2017, 5. 12. 2017 zaslaly obchodní sdělení směrující k propagaci a zboží a služeb z a na emailové adresy uvedené v protokolu v postavení šiřitele obchodních sdělení, že zaslala obchodní sdělení obsahující nabídky zboží a služeb, resp. související s nákupem a prodejem zánovních či ojetých vozidel včetně možné nabídky servisu, financování či ocenění vozidel s odkazem na <www.aaaauto.cz> a <www.kupujeme-auta.cz> zaslala pokračování 11 6 A 147/2025 ve dnech 8. 2. 2017, 11. 7. 2017, 13. 7. 2017, 27. 7. 2017, 8. 8. 2017, 16. 8. 2017, 8. 10. 2017, 6. 9. 2017, 11. 9. 2017, 19. 9. 2017, 25. 10. 2017, 7. 11. 2017, 27. 12. 2017, 15. 3. 2018, 23. 8. 2018 z a na emailové adresy uvedené v protokolu, a že rozeslala dne 8. 6. 2017 obchodní sdělení obsahující nabídku automobilů za akční ceny včetně nabídky splátek na tyto vozy spolu s odkazem na <www.aaaauto.cz> s předmětem „OS: Letní snížení splátek! Ušetřete až 2000 Kč měsíčně“, přičemž pouze u 256 emailových adres ze vzorku 4 600 emailových adres, na které bylo sdělení rozesláno, doložila žalobkyně souhlas se zasláním tohoto sdělení na příslušné adresy. Mimo jiné také proti uvedeným kontrolním zjištěním podala žalobkyně námitky ze dne 15. 5. 2019, které předsedkyně žalovaného vyřídila sdělením ze dne 3. 9. 2019, č. j. UOOU-01284/17-69 tak, že je zamítla.

43. Pod č. j. UOOU-03916/19-4 až 8 založil žalovaný do správního spisu celkem 5 podnětů, které obdržel od pěti různých fyzických osob, o čemž byl vyhotoven záznam ze dne 17. 9. 2019, č. j. UOOU-03916/19-9. V podnětech tyto fyzické osoby poukazovaly na skutečnost, že při inzerování prodeje vozu na internetu jim byla od žalobkyně zaslána na emailovou adresu či na mobilní telefon zpráva týkající se možného odkupu inzerovaného vozu, ač v inzerátu výslovně uvedly, že si nepřejí být kontaktovány ze strany autobazarů. Mezi těmito podněty byly také podněty ze dne 29. 5. 2018, 31. 5. 2018 a 24. 7. 2018, v nichž jejich podatelé shodně poukazovali na skutečnost, že ač nejsou zákazníky žalobkyně ani registrovaným uživateli jejích služeb a nedali žalobkyni souhlas se zasíláním obchodních sdělení, bylo ji dne 28. 5. 2018, 31. 5. 2018 a 24. 7. 2018 na jejich telefonní číslo zasláno sdělení týkající se možné výměny (nákupu) vozu v autobazaru žalobkyně.

44. Oznámením ze dne 23. 9. 2019, č. j. UOOU-03916/19-10, doručeným žalobkyni téhož dne, žalovaný oznámil žalobkyni, že s ní zahajuje řízení o přestupku podle § 11 odst. 1 písm. a) zákona o některých službách informační společnosti v souvislosti se zasláním obchodních sdělení ve smyslu § 2 písm. f) tohoto zákona, kterého se měla dopustit v oznámení popsaným jednáním spočívajícím v zasílání obchodních sdělení adresátům, kteří k tomu nedali předchozí souhlas ve smyslu § 7 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti. Popis jednání uvedeného v oznámení vycházel z kontrolních zjištění shrnutých v bodě 78 tohoto rozsudku a obsahu oznámení rekapitulovaných v bodě 79 tohoto rozsudku.

45. Žalobkyně se ve věci vyjádřila podáním ze dne 1. 10. 2019, v němž namítala, že zprávu zaslanou osobám inzerujícím prodej automobilů nelze považovat za obchodní sdělení ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti, neboť ve třech případech tato zpráva představovala odpověď na poptávku a nebyla rozesílána v rámci obchodní kampaně, ale individuálně z telefonního čísla konkrétního zaměstnance žalobkyně, v jednom případě se jednalo o zákazníka žalobkyně a v jednom případě se jednalo o zájemce o koupi automobilu, který oslovil telefonicky žalobkyni, udělil souhlas se zasíláním obchodních sdělení a navíc se také jednalo o zákazníka žalobkyně.

46. Žalovaný následně i v součinnosti s podateli podnětů a provozovateli příslušných internetových stránek, na nichž tito podatelé inzerovali prodej automobilů, doplnil spis o další podklady, týkající se tohoto prodeje a komunikace žalobkyně s těmito podateli. pokračování 12 6 A 147/2025

47. Žalobkyně se dále ve věci vyjádřila podáním ze dne 3. 12. 2019. V tomto podání žalobkyně namítala, že žalovaný při posouzení jednání žalobkyně nevycházel se skutečností doložených žalobkyní v rámci kontroly, kdy žalobkyně doložila databázi kontaktů, na které byla zasílána obchodní sdělení spolu s uvedením právních titulů pro jejich zasílání a detailním popisem procesu získávání souhlasů, že nesprávně posoudil vztah mezi žalobkyní a adresáty sdělení, neboť za zákazníky žalobkyně nepovažoval osoby, s nimiž žalobkyně zahájila jednání o uzavření smlouvy, že žalovaný nesprávně posoudil postavení žalobkyně v případě obchodních sdělení rozesílaných prostřednictvím obchodních partnerů žalobkyně, že žalovaný kladl na žalobkyni v rozporu se zásadou hospodárnosti nepřiměřené požadavky na součinnost a že předsedkyně žalovaného nevypořádala dostatečně a v celém rozsahu námitky žalobkyně pro kontrolnímu zjištění.

48. Oznámením ze dne 17. 1. 2020, č. j. UOOU-03916/19-36 žalovaný vyrozuměl žalobkyni, že ukončil shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí a o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit.

49. Žalobkyně se dále vyjádřila ve věci podáním ze dne 19. 2. 2020. Tímto podáním žalobkyně doplňovala v reakci na doplnění spisu žalovaným své vyjádření, které bylo obsahem podání ze dne 1. 10. 2019. Žalobkyně uvedla, že ve dvou případech zpráva, kterou tyto osoby obdržely, představovala odpověď na poptávku a nebyla rozesílána v rámci obchodní kampaně, a nejednalo se proto o obchodní sdělení, v jednom případě byla zpráva odeslána na chybnou adresu v důsledku chyby jiného zákazníka žalobkyně, který sdělil žalobkyni nesprávnou emailovou adresu, a v jednom případě došlo k odeslání zprávy na telefonní číslo, které bylo nesprávně přiřazeno k jinému zákazníkovi žalobkyně.

50. Prvostupňovým rozhodnutím žalovaný shledal žalobkyni odpovědnou za spáchání přestupku podle § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o některých službách informační společnosti jednáním uvedeným v bodě 2 tohoto rozsudku a uložil jí za toto jednání pokutu zde uvedenou.

51. V období mezi zrušením napadeného správního rozhodnutí zdejším soudem a vydáním tohoto napadeného rozhodnutí byl správní spis dále doplněn o další podklady. Jedná se zejména o výzvu žalovaného ze dne 8. července 2025 žalobkyni k vyjádření se k podkladům rozhodnutí, o úřední záznam ze dne 8. července 2025 o úkonech v rámci rozkladového řízení, kde je popsán postup a výsledky ze zkoumání žalobkyní předložených podkladů, o usnesení o určení lhůty k vyjádření se k podkladům rozhodnutí do dne 7. srpna 2025, a konečně o vyjádření se žalobkyně k podkladům rozhodnutí ze dne 7. srpna 2025. Procesní postup

52. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval jí zamítnout jako nedůvodnou, obsahově uváděl tytéž důvody, jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a odkazoval na proběhlé správní řízení. pokračování 13 6 A 147/2025

53. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání, které se konalo dne 11. června 2026. Na tomto ústním jednání účastníci setrvali na svých procesních stanoviscích, při ústním jednání nedošlo k doplnění dokazování. Posouzení věci

54. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

55. Žalobu proti předchozímu odvolacímu rozhodnutí projednal zdejší soud a rozsudkem ze dne 8. června 2023, čj. 10 A 121/2020-94, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl právní názor, který byl pro žalovaného závazný.

56. Důvodem pro předchozí zrušení napadeného rozhodnutí byl závěr soudu, že žalovaný se nevypořádal dostatečně s podkladem, který byl do správního spisu založen v průběhu odvolacího (rozkladového) řízení. Závazný právní názor je vyjádřen v odst. 189 tohoto rozsudku následovně: „Soud dospěl při přezkoumání žalobní námitky, v níž žalobkyně brojila proti závěru správních orgánů, že neprokázala udělení souhlasů se zasíláním obchodních sdělení, které měly být žalobkyni uděleny prostřednictvím formuláře na internetových stránkách žalobkyně k závěru, že předsedkyně žalovaného svůj závěr o neprokázání existence těchto souhlasů založila na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. Žalobkyně v průběhu řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí doložila u celkem 2 251 emailových adres z požadovaného vzorku 4 600 adres údaj o IP adresách zaznamenaných při vyplňování formuláře na stránkách žalobkyně, jehož prostřednictvím byl žalobkyni dle jejího tvrzení udělen souhlas se zasíláním obchodních sdělení. Z judikatury ESLP i SDEU přitom vyplývá, že IP adresa je údaj, jejímž prostřednictvím lze určitou osobu identifikovat. Žalobkyně tak v průběhu řízení o rozkladu předložila důkaz, který zpochybňoval závěr žalovaného, že žalobkyně žádným způsobem existenci souhlasu se zasíláním obchodních sdělení neprokázala. Předsedkyně žalovaného v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že žalobkyní předložené IP adresy nedokládají souhlas konkrétního adresáta obchodních sdělení s jejich zasíláním, a to z tohoto důvodu, že se dle jejího názoru v řadě případů jedná o totožné IP adresy či o IP adresy patřící žalobkyni a nejde tak o identifikátor osoby, která souhlas se zasíláním obchodních sdělení měla udělit. Ve správním spise předloženém žalovaným však chybí jakýkoliv podklad, z něhož by vyplývalo, že předsedkyně žalovaného provedla jakékoliv úkony, které by směřovali k identifikaci subjektů právě na základě IP adres předložených žalobkyní nebo porovnání těchto adres s jinými IP adresami zjištěnými žalovaným v průběhu kontroly. Rovněž v odůvodnění napadeného rozhodnutí předsedkyně žalovaného takové porovnání neprovedla a omezila se pouze na obecné konstatování ohledně nedostatečnosti žalobkyní předloženého důkazu. Přestože žalobkyně vyhověla výzvě k předložení IP adres pouze u cca poloviny požadovaného počtu, v případě, že by shoda adres byla prokázána jde již o natolik významný počet udělených souhlasů, že nelze tuto vadu ohledně skutkových zjištěních považovat za vadu formální. V případě, že u těchto adres by žalobkyně prokázala souhlasy, tato skutečnost by se měla projevit na výši pokuty, nelze tedy dospět k závěru, že se nejedná o vadu řízení, která nemá vliv na zákonnost pokračování 14 6 A 147/2025 rozhodnutí. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení spočívající v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.) a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).“.

57. Ostatní žalobní body v předchozím rozsudku nebyly shledány důvodnými. Proti rozsudku nebyla podána kasační stížnost. Soud tak při vypořádání těchto ostatních žalobních bodů bude odkazovat na konkrétní vypořádání těchto žalobních bodů v předchozím rozsudku desátého senátu, neboť žalobce v žalobě neuváděl žádné nové důvody (ani v žalobě, ani ve vyjádření v rozkladovém řízení po zrušení předchozího rozhodnutí soudem), které by měly zpochybňovat, proč by takové vypořádání nemělo být pro věc relevantní.

58. Podle názoru soudu žalovaný právnímu názoru soudu ve zrušujícím rozsudku vyhověl, řízení dostatečně doplnil a znovu rozklad žalobkyně posoudil. Pochybení, pro něž bylo předchozí rozhodnutí zrušeno, tak bylo odstraněno, žalobkyně se mohla k doplněným podkladům ve správním spisu vyjádřit, a současné napadené rozhodnutí již obstojí.

59. Podstatou zrušujícího rozsudku bylo řádné zjištění toho, zda žalobkyně v případě dalších 2 251 emailových adres disponovala souhlasy se zasíláním obchodních sdělení. Žalovanému bylo uloženo, aby bylo patrné, že provedl úkony, které by směřovaly k identifikaci subjektů na základě IP adres předložených žalobkyní nebo porovnání těchto adres s jinými IP adresami zjištěnými v průběhu kontroly.

60. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (odst. 25 až 41 odůvodnění napadeného rozhodnutí) plyne, že žalovaný vyšel ze žalobkyní předloženého souboru ve formátu MS Excel s názvem „Příloha č 1 Informace o relaci k souhlasům pro rozesílku obchodních sdělení ze dne 8 6 2017.xlsx“ (tento podklad byl doplněn v doplnění k rozkladu ze dne 31. března 2020). Žalovaný vyšel z toho, že tento dokument obsahuje 2 tzv. „listy“ excelového souboru, první list však představuje pouze seznam 4 600 emailových adres bez jakéhokoliv dalšího údaje (tabulka 1), druhý list obsahuje na 2 250 řádcích kromě údaje o emailové adrese také IP adresu zařízení, ze které měl být souhlas uživatele s danou emailovou adresou sdělen, a „datum zpracování souhlasu v CRM“ (tabulka 2). Žalovaný poukázal na to, že poskytnut nebyl požadovaný vzorek 1 % adresátů (tedy 4 600), ale pouze 2 250, což žalobkyně zdůvodňovala ukončením uchovávání některých údajů, což žalovaný nepovažoval za důvodné za situace, kdy tyto údaje byly předmětem probíhající kontroly. Po srovnávací analýze obsahu tohoto podkladu, který byl konkrétně uveden v úředním záznamu ze dne 8. července 2025, na nějž žalovaný odkázal, a který je součástí spisu, žalovaný uvedl, že v tabulce 2 bylo asi 260 záznamů, které neodpovídaly žádnému záznamu v tabulce 1, ty tak nebyly hodnoceny. Z necelých 2 000 záznamů uvedených v obou tabulkách bylo zjištěno u téměř 1 100 emailových adres rozdíly v datu a čase údajného udělení souhlasu, v řadě případů šlo o rozdíly dokonce o několik let. Některé emailové adresy se opakují, a to ve stejnou dobu 2x až 6x, což snižuje jejich věrohodnost. Pouze u asi 830 záznamů z celkového počtu 2 250 záznamů, byl shledán časový soulad v obou tabulkách. Proti těmto zjištěním se žalobkyně bránila vyjádřením ze dne 7. srpna 2025, k jehož důvodům se žalovaný konkrétně vyjádřil a neshledal je důvodnými. pokračování 15 6 A 147/2025

61. K těmto námitkám žalovaný uvedl, že pokud by časový údaj o udělení souhlas v tabulce 2 skutečně odkazoval pouze na udělení prvního souhlasu, pak by tabulka 2 ztrácela značnou část své vypovídací hodnoty k doložení udělení souhlasu z konkrétní IP adresy, neboť ta již není přiřaditelná ke konkrétnímu zařízení, pokud došlo ke vzniku zákaznického vztahu, pak tato tabulka nemá dostatečnou vypovídací hodnotu. Ohledně propojení záznamů žalovaný uvedl, že jde o možnou operaci, poukazuje na to, že některý uživatel je v tabulkách uveden vícenásobně.

62. K požadavku městského soudu uvedeného v předchozím rozsudku (nutnost zabývat se obsahem předložených údajů včetně IP adres) je v odůvodnění uvedeno, že v tabulce 2 se vyskytují mnohé IP adresy opakovaně ve velké četnosti (v odůvodnění je příkladmo tato četnost u konkrétních IP adres uvedena). Nejčastěji se vyskytující IP adresa patří hostingové společnosti, která poskytuje žalobkyni hostingové služby. K vyjádření žalobkyně, že k této situaci dojde tehdy, kdy je udělení souhlasu prostřednictvím webového formuláře, a kdy není možné IP adresu zjistit kvůli odfiltrování spamu, je uvedeno, že IP adresa je judikaturou uznávána jako osobní údaj, nemůže však sama prokazovat, kdo konkrétně na jakém zařízení v konkrétní čas provedl určitý úkon, například vyplnil formulář a udělil souhlas k zasílání obchodních sdělení. Pokud je tedy uvedena tato IP adresa v tabulce 2, neidentifikuje skutečného držitele emailové schránky, a nemůže doložit, že právě tento subjekt vyplnil webový formulář, a to i v případě IP adresy hostingové společnosti. Množství shora uvedených nesrovnalostí podle názoru žalovaného zpochybňují věrohodnost a důkazní hodnotu předložených dokumentů.

63. Žalobkyně v žalobě tato konkrétní zjištění příliš nezpochybňuje a stále opakuje důvody, které uváděla ve svém vyjádření v rámci správního řízení a které byly žalovaným v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedeny. Soud se s takovým odůvodněním ztotožňuje a v podrobnostech na jeho okolnosti odkazuje, stejně jako na konkrétní zjištění, která byla uvedena ve shora zmíněném úředním záznamu ze dne 8. července 2025.

64. Názor žalobkyně uvedený v žalobě, že tato analýza je nedostatečná, neúplná a závěry nejsou odůvodněny, je uveden pouze v obecné rovině, bez konkrétní vazby na shora uvedené odůvodnění. Z ničeho podle názoru soudu neplyne, že by žalovaný postupoval přepjatě formalisticky či že by opomněl vypořádat nějakou námitku žalobkyně, soud odkazuje shora na dostatečně konkrétní odůvodnění napadeného rozhodnutí, jehož hlavní části rekapituloval.

65. Žalobkyně v žalobě neuvádí konkrétně, v čem by se žalovaný neměl vypořádat s její argumentací k tabulce 1 a 2, kterou předkládala. Konkrétněji vytýká žalovanému, že tyto tabulky sloučil a nadále s nimi pracoval jako s jediným souborem dat. Soudu není dost dobře jasné, proč by takový logický postup neměl být možný. Pokud chtěla žalobkyně tyto údaje nějak jinak strukturovat, mohla je v takovém formátu žalovanému poskytnout, a to i v době, kdy již byla seznámena s analýzou těchto dat, to však neučinila.

66. Údaje v obou tabulkách srovnatelné jsou, a to uvedením konkrétních emailových adres. Žalobkyně v žalobě tvrdí, že obě tabulky mají odlišný technický původ pokračování 16 6 A 147/2025 a odlišnou funkci, nevysvětluje však, v čem tyto odlišnosti mají spočívat. Tabulka 1 je seznam emailových adres, tabulka 2 kromě údaje o emailové adrese obsahuje také IP adresu zařízení, ze které měl být souhlas uživatele s danou emailovou adresou sdělen, a „datum zpracování souhlasu v CRM“. Soudu není dost dobře jasné, proč by tyto údaje nemohly být vzájemně porovnány, když v jednom svém prvku obsahují shodný údaj (seznam emailových adres). Žalovaný dále porovnával údaje z tabulky 2, která obsahuje i další údaje, aniž by tím nějak hodnotil údaje z tabulky 1, kde tyto údaje obsaženy nejsou. Odlišná funkce a původ tabulek tak při tomto posouzení není soudu dost dobře jasná, a to zejména v tom, jaký by to mělo mít vliv na posouzení údajů z těchto tabulek. Pokud tyto tabulky mají obsahovat nějaké jiné informace, není soudu jasné, proč je tedy žalobkyně žalovanému předkládala a co jimi chtěla prokazovat, případně proč tuto skutečnost nějak nevysvětlila.

67. Pokud žalobkyně uvádí, že databázová infrastruktura v průběhu let prošla několika migracemi, které měly mít vliv na transformaci formátů časových údajů, slučování identit a zavedení anonymizačních mechanismů, pak opět není jasné, v čem konkrétně tyto operace údaje z žalobkyní předložené tabulky měnily a proč tuto skutečnost žalobkyně konkrétně v předložených tabulkách nějak neuvedla či neupřesnila. Bez takového aspoň základního vysvětlení soud hodnotí tuto námitku jako obecnou, bez bližšího vztahu k tomu, co žalobkyně sama ve správním řízení předkládala a co muselo být logicky hodnoceno.

68. Pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný bez dalšího zpochybnil pravost souhlasů u 1 100 adres, kdy až v žalobě vysvětluje rozdíl v čase jako technický důsledek migrace dat, pak nic takového z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne. Žalovaný srovnával údaje, které sama žalobkyně poskytla, a porovnáním těchto údajů zjistil, že pouze u asi 830 emailových adres byl shledán časový soulad v obou tabulkách, u ostatních z 2 250 emailových adres byly zjištěny závažné nesrovnalosti (vyplnění formuláře ve stejnou dobu). Pokud tato data neodpovídají skutečnosti, pak je měla žalobkyně opravit a vysvětlit, v čem tato neshoda spočívá. Žalovaný pouze porovnal ty údaje, které žalobkyně dodala, jiné informace neposkytla. Nelze tak klást žalovanému k tíži, že vycházel z těch skutečností, které sama žalobkyně předkládala, a pokud tomu tak skutečně bylo, proč konkrétně u jednotlivých emailových adres tyto skutečnosti nedoložila ve svém vyjádření ke konkrétním zjištěním po seznámení s úředním záznamem ze dne 7. srpna 2025. Soud se tak ztotožňuje se závěrem žalovaného, že tento procesní postup je pouze účelovým a nevěrohodným tvrzením, které není a nebylo (ani v žalobě) konkrétně vysvětleno (a to ani např. poukazem na to, jak konkrétně tedy migrace dat probíhala a jaký to mělo mít vliv na údaje, které žalobkyně sama předkládala ve svých tabulkách, když tuto skutečnost nijak nezmínila již v tomto svém podkladu). Soud se ztotožňuje s žalovaným, že ze strany žalobkyně jde pouze o obecné účelové tvrzení, které není ničím konkrétně podloženo, a které samo o sobě zpochybňuje údaje, které žalobkyně sama poskytla (tedy konkrétní průkaz toho, že k udělení souhlasu došlo, což se dalo vysledovat jedině z tabulky 2, tabulka 1 nic takového neobsahovala). Žalobkyně tak poskytla údaje, které sama posléze obecně zpochybňuje, aniž by konkrétnější zpochybnění poskytla jak v rámci správního řízení, tak i v podané žalobě. pokračování 17 6 A 147/2025

69. Další žalobní bod ohledně duplicit emailových adres je v podstatě týž, jako předchozí. Nikdo nezpochybňuje, že několik zákaznických identit může používat stejnou emailovou adresu, jak žalobkyně v žalobě obecně uvádí, ale žalovaný uvedl velký počet duplicitních emailových adres, které věrohodnost celého žalobkyní poskytnutého souboru velmi zpochybňují. Žalobkyně nikde neuvedla, v čem tento souhlas doložila u těch IP adres, které jsou duplicitní, pouze se omezuje na obecné konstatování, že lze takový postup využít. To jistě lze, ale to žalobkyni není kladeno za vinu – pokud žalobkyně přistoupila k prokázání souhlasu u jí vybraného seznamu emailových adres, musí u každé z nich věrohodně uvést, že k němu skutečně došlo. To lze i poskytnutím IP adresy, která je osobním údajem, ale v případě pochybností musí žalobkyně vysvětlit, proč z jedné IP adresy je tento souhlas poskytnut několikrát. To neučinila. Je tak proto logické, že žalovaný vyšel obecně z toho, že IP adresa v takovém případě nemůže dostatečně identifikovat skutečného držitele emailové schránky, a tím tak prokázat udělený souhlas. Takto duplicitních adres pak bylo zjištěno skutečně velké množství, nejde tak pouze o nějakou ojedinělost, s čímž žalobkyně byla v řízení seznámena, a pokud jej chtěla vysvětlit jinými důvody (např. přiřazením IP adres při hostingu nebo při migraci dat), měla tak konkrétně učinit k těmto jednotlivým IP adresám. To neučinila. Proto žalovaný nijak nepochybil, když vycházel pouze z těch údajů, které žalobkyně sama poskytla, a ty vyhodnotil.

70. Totéž lze uvést u námitky týkající se implicitních souhlasů. Žalobkyně v žalobě obecně stále opakuje, že žalovaný vycházel z chybné analýzy jí poslaných údajů, konkrétně však neuvádí, v čem tato chyba spočívá. V této části žaloby žalobkyně uvádí, že ve svém vyjádření ze dne 8. srpna 2025 reagovala na provedenou analýzu. Ve správním spise je založeno vyjádření žalobkyně ze dne 7. srpna 2025, v němž k samotnému implicitnímu souhlasu žalobkyně žádnou námitku nevznáší. Soud tak odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které tuto skutečnost posuzovalo, přičemž žalobní bod nepovažuje za důvodný, neboť je obecný a jeho obsah neodpovídá tomu, co žalobkyně ve správním řízení uváděla.

71. V další části žaloby žalobkyně napadá závěr o posouzení jí předložených IP adres. Žalobkyně namítá, že nebyla řádně vysvětlena problematika tzv. fallback serverovou IP, to však neodpovídá odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť tuto část argumentace žalovaný posoudil v odst. 33 až 34 odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy žalovaný reagoval na námitky žalobkyně v dostatečném rozsahu tak, jak byly namítány v rozkladovém řízení. Z odůvodnění plyne, že žalovaný nijak nezpochybňoval tuto obecnou možnost, poukázal však na to, že tyto údaje bez dalšího stěží mohou prokázat souhlas se zasíláním obchodních sdělení, když nic jiného, než IP adresy žalobkyně neposkytla a pouze na těchto údajích stavěla svou argumentaci, která byla i ve správním řízení velice obecná, bez vztahu ke konkrétním zjištěním žalovaného (srov. body 17 až 24 podání žalobkyně ze dne 7. srpna 2025). V žalobě pak v tomto obecném zpochybnění závěru žalobkyně pokračuje, aniž by hodnověrně vysvětlila, proč v tolika případech (IP adresa patřící hostingové společnosti se vyskytuje v 93 záznamech k 84 různým emailovým adresám, další IP adresy, které nejsou takto identifikovatelné v dalších 66, 51 a 25 záznamech). Takový rozsah, kdy se nejedná pouze o IP adresy hostingové společnosti, výrazně zpochybňuje věrohodnost poskytnutých údajů. Soud dále souhlasí se závěrem žalovaného, že pokud pouze IP adresa má poskytnout údaj o uděleném souhlasu, musí pokračování 18 6 A 147/2025 identifikovat skutečného držitele IP adresy, což se v tomto případě nestalo. Žalobkyně v žalobě odkazuje na obecně známou judikaturu, ale neuvádí, jaký konkrétní závěr by z ní pro její případ měl plynout. Pokud žalobkyně namítá, že žalovaný měl zkoumat, zda uvedení konkrétní emailové adresy je přímou reakcí osoby vyplňující online formulář, pak soud pouze uvádí, že tyto skutečnosti měla uvést žalobkyně, pokud tyto IP adresy mají splňovat naplnění požadavku na udělený souhlas. Žalobkyně pouze obecným konstatováním ohledně funkce IP adresy a jejích možností zpochybňuje údaje, z nichž vycházel žalovaný, ale pomíjí to, že tyto skutečnosti měla prokázat ona. To nečiní ani v žalobě, neučinila tak nijak ani ve vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 7. srpna 2025, kde se omezuje rovněž pouze na obecná konstatování. Soud tak uzavírá, že IP adresa může být jedním z důkazů, který identifikuje uživatele, k prokázání toho, že tento uživatel udělil souhlas se zasíláním obchodních sdělení, to však musí činit jednoznačně, zpravidla s dalšími podklady. Pokud je v tak velkém měřítku, jako bylo u dosti torzovitých údajů, které poskytla žalobkyně, zjištěn nesoulad v příslušných IP adresách, sama IP adresa, která se opakuje či je adresou hostingové společnosti, nemůže udělení souhlasu prokázat. Tato skutečnost byla žalobkyni výslovně sdělena, a pokud měla žalobkyně za to, že IP adresa může tuto skutečnost prokázat, měla hodnověrně a konkrétně vysvětlit, proč tomu tak v konkrétních případech bylo, a to aspoň nějakým popisem způsobu, jímž podle jejího tvrzení měla být data v průběhu času měněna. To žalobkyně neučinila, pouze obecně zpochybňuje závěr, který plyne z jí předložených podkladů, a který nijak konkrétněji nevysvětlila a neosvědčila. Ani tento žalobní bod soud nepovažuje za důvodný.

72. K obecnému konstatování, že žalobkyně považuje analýzu dat z jí poskytnutých údajů za vadnou a vnitřně rozpornou, soud uvádí, že nic takového z odůvodnění rozhodnutí neplyne. Je patrné, že žalovaný vyšel z těch údajů, které mu poskytla sama žalobkyně, ty vyhodnotil co do rozsahu a obsahu, který z nich plyne, a tato konkrétní zjištění pojal do úředního záznamu ze dne 8. července 2025, k němuž měla žalobkyně možnost se vyjádřit a to také učinila. Soud uvádí, že konkrétní údaje měla za povinnost poskytnout žalobkyně a je to ona, kdo je povinen prokázat, že k rozesílání obchodních sdělení měla příslušný souhlas subjektů, jimž je zasílala. Pokud předložila údaje nevěrohodné, nekompletní či jinak nesprávné, měla konkrétně vysvětlit, v čem i takové údaje udělený souhlas prokazují. To ve správním řízení neučinila (její vyjádření ve správním spise je pouze velmi obecné), ač tak mohla učinit, nečiní to ani v podané žalobě. Žalovaný proto nijak nepochybil, když z takových údajů vycházel a ty vyhodnotil jako nedostatečné. Soud s tímto hodnocením, které je opřeno o konkrétní posouzení žalobkyní předložených podkladů, souhlasí a na konkrétní odůvodnění tak při obecnosti podané žaloby odkazuje.

73. V tomto směru soud odkazuje na obecné vymezení důkazního břemene, které již provedl desátý senát v předchozím rozsudku v odst. 117 až 121: „117. Pojem souhlas použitý mimo jiné v § 7 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti není v tomto zákoně definován. Jelikož tímto zákonem byla do právního řádu transponována mimo jiné směrnice 2002/58/ES ztotožňuje se soud s názorem žalovaného, že při výkladu tohoto pojmu je namístě vycházet z jeho definice uvedené v čl. 2 písm. f) směrnice 2002/58/ES respektive v čl. 2 písm. h) směrnice 95/46/ES, na nějž tento článek odkazuje. To jinak řečeno znamená, že pojem souhlas použitý v uvedeném ustanovení zákona o některých službách informační společnosti má v podstatě stejný význam, jako pojem souhlas definovaný v § 4 písm. pokračování 19 6 A 147/2025 n) zákona o ochraně osobních údajů, kterým byla transponována do právního řádu právě směrnice 95/46/ES i, jak vyplývá z čl. čl. 94 GDPR, pojem souhlas definovaný v čl. 4 odst. 11 GDPR. Jedná se tedy o souhlas potenciálních adresátů obchodních sdělení se zpracováním jejich osobních údajů žalobkyní, a to v rozsahu nezbytném k právě k tomu účelu, aby jim mohla žalobkyně obchodní sdělení zasílat.

118. To ovšem také znamená, že žalobkyni ve vztahu k těmto souhlasům tížila jak za účinnosti zákona o ochraně osobních údajů (§ 5 odst. 4), tak následně za účinnosti GDRP (čl. 7 odst. 1) také povinnost doložit, že jí byl souhlas se zasíláním obchodních sdělení potenciálními adresáty těchto sdělení předem udělen. Žalobkyni tedy přímo z příslušných právních předpisů vyplývala povinnost doložit, že souhlasy se zasíláním obchodních sdělení disponovala.

119. Soud proto nepovažuje za nikterak nepřiměřené, pokud žalovaný po žalobkyni doložení těchto souhlasů také požadoval. Z obsahu správního spisu navíc vyplývá, že žalovaný vycházel žalobkyni po celou dobu probíhající kontroly vstříc a na její žádost jí opakovaně prodlužoval lhůty pro poskytování vyžádaných podkladů. Soud v této souvislosti rovněž nepřehlédl, že žalobkyně v podání ze dne 23. 4. 2018 tvrdila, že nemá dostatečné kapacity k tomu, aby žalovanému údaje v jím požadované struktuře poskytla, neboť by to představovalo práci pro jednoho člověka po dobu pěti měsíců, protože by tyto údaje musely být získávány z jejího systému manuálně. Následně však v rámci ústního jednání zástupci žalobkyně uvedli, že je lze ze systému získat i jiným způsobem a žalobkyně byla následně schopna tyto údaje alespoň v určitém rozsahu žalovanému poskytnout během necelých tří týdnů, tedy za dobu nepoměrně kratší, než uváděla původně. Soud tedy v postupu žalovaného vůči žalobkyni v žádném případně neshledává porušení zásady hospodárnosti vyplývající z § 6 odst. 2 správního řádu, protože se podle jeho názoru o žádné mimořádné zatížení žalobkyně ze strany žalovaného fakticky jednat nemohlo.

120. Žalovaný po žalobkyni požadoval pouze doložení toho, čím byla žalobkyně povinna disponovat, a nemohlo se proto ani jednat o nepřípustné přenášení důkazního břemene na žalobkyni ani porušení dalších zásad přestupkového řízení (konkrétně legality, materiální pravdy a zásady in dubio pro reo), jak namítala žalobkyně. Žalovaný se tím, že po žalobkyni požadoval, aby mu existenci souhlasů doložila, ani nemohl dopustit žalobkyní také namítaného porušení zásady sebeobviňování, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016 - 39, bod 22: „Orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal.“ Zcela shodný závěr pak Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 336/2017 - 55, body 25 a 26.

121. Soud pro úplnost dodává, že žalovaný, jak vyplývá z předloženého spisového materiálu, doložení těchto souhlasů požadoval po žalobkyni především v rámci kontroly, které předcházela řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Pokud byla žalobkyně tohoto názoru, že požadavky žalovaného na doložení existence souhlasů se zasíláním obchodních sdělení šly nad rámec její zákonné povinnosti poskytnout žalovanému podle § 8 písm. c) ve spojení s § 10 odst. 2 kontrolního řádu potřebnou součinnost, mohla se domáhat přezkoumání jeho postupu soudem (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2018, č. j. 9 A 209/2017 - 25). To však žalobkyně neučinila.“.

74. V dalším žalobním bodě napadá závěr žalovaného o tom, že žalobkyně tvrdí, že musela provést anonymizaci údajů v důsledku implementace GDPR. Soud souhlasí pokračování 20 6 A 147/2025 s žalovaným, že obecný odkaz žalobkyně na anonymizaci údajů nemůže odůvodnit její neschopnost prokázat u vzorku 1 % emailových adres poskytnutý souhlas. Žalobkyně byla informována, že u ní probíhá kontrola dodržování této povinnosti, pokud tedy nějaké údaje anonymizovala (žalobkyně nikde neuvádí, které údaje a v jakém rozsahu, ani jakou činností tak měla učinit), musela si být vědoma, že je nadále již nemůže prokázat. Od počátku byl zcela jasný předmět kontroly, která započala velmi záhy po rozeslání emailů (asi 3 měsíce po tomto jednání žalobkyně), a tomu měla žalobkyně při případné anonymizaci přizpůsobit své jednání a uchovat ty údaje, kterými by splnění své zákonné povinnosti prokázala. V době zahájení kontroly se tak o žádné mimořádně staré údaje nejednalo, kontrola probíhala stále s týmž předmětem kontroly. Navíc soud souhlasí s žalovaným, že pro účely probíhající kontroly tyto údaje nelze anonymizovat, neboť to odporuje smyslu kontroly. Obecné povinnosti týkající se anonymizace údajů tak nemohou žalobkyni vyvinit z toho, že v probíhající kontrole musí udělené souhlasy prokázat a v tomto směru anonymizaci neprovést. Takový závěr není nijak rozporný, jak tvrdí žalobkyně v žalobě, ale odpovídá rozsahu kontrolní pravomoci a činnosti žalovaného. Samotný časový sled rozeslání emailů a zahájení kontroly (asi 3 měsíce) pak ani nesvědčí tomu, že by po žalobkyni byly požadovány nějaké údaje se starším datem, které by nemohla mít k dispozici.

75. Další žalobní bod žalobkyně směřuje do prokázání udělených souhlasů. Tento žalobní bod plně vyčerpal předchozí rozsudek desátého senátu v odst. 123 až 125, soud tak na ně odkazuje s tím, že nemá důvod odchýlit se od tohoto právního názoru: „123. Jak již soud uvedl výše v bodech 117 a 118 tohoto rozsudku, žalobkyni přímo z příslušných právních předpisů vyplývala povinnost doložit, že přechozími souhlasy se zasíláním obchodních sdělení disponovala.

124. Takovým dokladem podle názoru soudu nemohou být samy o sobě závazné interní pokyny pro zaměstnance upravující postupy při získávání osobních údajů a souhlasů s jejich zpracováním včetně využití pro zasílání obchodních sdělení ani popis interních procesů žalobkyně a jí i pro tyto účely používaných zákaznických systémů, které žalobkyně v průběhu kontroly žalovanému předložila a jejichž praktickou aplikaci také následně během ústního jednání spojeného s místním šetřením žalovanému demonstrovala. Tímto způsobem lze totiž pouze prokázat, že žalobkyně měla zaveden při výkonu své činnosti určitý standardizovaný proces získávání souhlasů se zasíláním obchodních sdělení, při jehož dodržování by nemělo docházet ke zpracování osobních údajů a jejich následnému využívání pro zasílání obchodních sdělení v rozporu se zákonem o některých službách informační společnosti. Tímto způsobem však nelze prokázat, že kontakty, na něž žalobkyně obchodní sdělení zasílala, byly tímto procesem skutečně získány a jejich následným využitím při zasílání obchodních sdělení k porušení zákona skutečně nedošlo.

125. K doložení této skutečnosti je podle názoru soudu proto nezbytné, aby žalobkyně disponovala u každého jednotlivého kontaktu, u něhož byl podle jejích tvrzení udělen předchozí souhlas se zasíláním obchodních sdělení alespoň údajem o tom, kdy a jakým konkrétním způsobem byl tento souhlas udělen. V případě souhlasů udělených prostřednictvím formuláře na internetových může být takovým údajem například potvrzující email zaslaný osobou, které tímto způsobem souhlas udělila (tedy ověření metodou double opt-in, na níž poukazoval žalovaný), či záznam o IP adrese určitého zařízení, z něhož byl formulář se souhlasem vyplněn (na níž poukazovala žalobkyně). Jen v takovém případě je totiž možné zjistit, zda byl souhlas pokračování 21 6 A 147/2025 udělen před tím, než bylo určité osobě zasláno obchodní sdělení a ověřit, zda tato osoba souhlas skutečně udělila. Tedy jinak řečeno tuto osobu identifikovat.“.

76. Soud pro úplnost uvádí, že další odstavce rozsudku vymezují nedostatečné skutkové zjištění a posouzení, které se změnilo vydání tohoto napadeného správního rozhodnutí, proto je nadbytečné tyto důvody uvádět.

77. Nicméně, ze shora uvedeného plyne, že prokázání existence souhlasu je nezbytné, a je na žalobkyni, aby jej prokázala u každého jednotlivého kontaktu. Obecně tuto skutečnost dále jako nedůvodnou vyhodnotil soud v odůvodnění svého předchozího rozsudku v odst. 136 a 137, na něž soud odkazuje a s nimiž souhlasí: „136. Soudu tedy nezbývá než zopakovat, že k doložení skutečnosti, že souhlas se zasíláním obchodních sdělení byl v průběhu telefonního hovoru udělen a byl skutečně udělen volajícím, je proto i v tomto případě nezbytné, aby žalobkyně disponovala u každého jednotlivého kontaktu, u něhož byl podle jejích tvrzení udělen předchozí souhlas se zasíláním obchodních sdělení alespoň údajem o tom, kdy a jakým konkrétním způsobem byl tento souhlas udělen. V případě souhlasů udělených prostřednictvím telefonních hovorů by v ideálním případě byla jistě takovým dokladem nahrávka příslušného hovoru, na což poukazoval v průběhu místního šetření žalovaný. Takovým dokladem by však kupříkladu mohla být, pokud by to informační a komunikační systémy žalobkyně umožňovaly, i SMS zpráva potvrzující udělení tohoto souhlasu zaslaná volajícím na číslo příslušného operátora call centra, s níž při udělení souhlasu hovořil. Tedy zaznamenání udělení souhlasu způsobem, který by umožňoval nejen zjistit, zda byl souhlas se zasíláním obchodních sdělení udělen před tím, než bylo určité osobě zasláno obchodní sdělení, ale především ověřit, že určitá osoba souhlas skutečně udělila.

137. Žalobkyně však žádným způsobem, který by umožňoval identifikovat osobu, která prostřednictvím telefonního hovoru dala souhlas se zasíláním obchodních sdělení, v průběhu řízení před správními orgány nedokládala. Existenci předchozího souhlasu se zasíláním obchodních sdělení v tomto případě tak podle názoru soudu dostatečným způsobem neprokázala.“.

78. Žalobkyně v žalobě poměrně kategoricky, leč velmi obecně, tvrdí, že souhlasy byly řádně uděleny, odkazuje přitom na tabulku 2. To podle názoru soudu prokázáno nebylo, tabulka 2 obsahuje tak závažné a početné nesrovnalosti, že pouze z ní rozhodně tato skutečnost u každého konkrétního kontaktu nevyplývá (soud odkazuje na předchozí části odůvodnění tohoto rozsudku i odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde jsou nesrovnalosti popsány). Pokud žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného plynoucím z místního šetření ohledně předzaškrnutí souhlasu, pak odůvodnění jej hodnotí jako bezvýznamné pro učiněné závěry. Soud znovu uvádí, že to byla žalobkyně, která musí prokázat existenci souhlasu, to neučinila, resp. tak učinila velmi nedostatečně, předložila nevěrohodné, rozporné údaje, jejichž nedostatky není schopná konkrétně vysvětlit.

79. Pokud žalobkyně uvádí velmi obecnou pasáž o charakteru těchto souhlasů a srovnává je se souhlasy při uzavírání smluv, pak soudu není jasné, jakou skutečnost tím napadá. Ve správním řízení se neposuzoval obsah souhlasů, ale schopnost žalobkyně tyto souhlasy doložit, když na tyto emailové adresy svým jednáním zaslala příslušné emaily. Žádný obsah těchto souhlasů tak hodnocen nebyl. pokračování 22 6 A 147/2025

80. Tytéž závěry lze uvést i u telefonických souhlasů, které neshledal důvodnými soud v předchozím rozsudku a na něž soud v tomto hodnocení odkazuje a s nimi souhlasí. Soud tak odkazuje na odstavce 134 – 137 odůvodnění rozsudku, s nimiž se ztotožňuje: „134. Také v případě těchto souhlasů platí, že žalobkyně byla povinna doložit, že těmito souhlasy disponovala (viz opět body 117 a 118 tohoto rozsudku). V případě souhlasů se zasíláním obchodních sdělení, které měla žalobkyně obdržet prostřednictvím telefonních hovorů, však žalobkyně v průběhu kontroly ani během navazujícího správního řízení žádné doklady, prokazující že jí tyto souhlasy byly předem uděleny, nepředložila.

135. Žalobkyně předložila žalovanému stejně jako v případě souhlasů získaných prostřednictvím internetu závazné interní pokyny pro zaměstnance upravující postupy při získávání osobních údajů a souhlasů s jejich zpracováním včetně jejich využívání pro zasílání obchodních sdělení a popis interních procesů žalobkyně a jí i pro tyto účely používaných zákaznických systémů a následně během ústního jednání spojeného s místním šetřením za aktivní účasti kontrolu jích předvedla jejich fungování. Jak již soud rovněž uvedl výše, tímto způsobem lze totiž pouze prokázat, že žalobkyně měla zaveden při výkonu své činnosti určitý standardizovaný proces získávání souhlasů se zasíláním obchodních sdělení, při jehož dodržování by nemělo docházet ke zpracování osobních údajů a jejich následnému využívání pro zasílání obchodních sdělení v rozporu se zákonem o některých službách informační společnosti. Takto však nelze prokázat, že kontakty, na něž žalobkyně obchodní sdělení zasílala, byly tímto procesem skutečně získány a jejich následným využitím při zasílání obchodních sdělení k porušení zákona skutečně nedošlo. V případě souhlasů získaných prostřednictvím telefonních hovorů to platí tím spíše, že z protokolu č. j. UOOU-01284/17-58 vyplývá, že záznam o existenci souhlasu se zasíláním obchodních sdělení provádí příslušný zaměstnanec žalobkyně manuálně na základě výsledku hovoru s volajícím a nelze tak vyloučit, že může dojít k chybnému zaznamenání souhlasu i v případě, že tento nebyl udělen.

136. Soudu tedy nezbývá než zopakovat, že k doložení skutečnosti, že souhlas se zasíláním obchodních sdělení byl v průběhu telefonního hovoru udělen a byl skutečně udělen volajícím, je proto i v tomto případě nezbytné, aby žalobkyně disponovala u každého jednotlivého kontaktu, u něhož byl podle jejích tvrzení udělen předchozí souhlas se zasíláním obchodních sdělení alespoň údajem o tom, kdy a jakým konkrétním způsobem byl tento souhlas udělen. V případě souhlasů udělených prostřednictvím telefonních hovorů by v ideálním případě byla jistě takovým dokladem nahrávka příslušného hovoru, na což poukazoval v průběhu místního šetření žalovaný. Takovým dokladem by však kupříkladu mohla být, pokud by to informační a komunikační systémy žalobkyně umožňovaly, i SMS zpráva potvrzující udělení tohoto souhlasu zaslaná volajícím na číslo příslušného operátora call centra, s níž při udělení souhlasu hovořil. Tedy zaznamenání udělení souhlasu způsobem, který by umožňoval nejen zjistit, zda byl souhlas se zasíláním obchodních sdělení udělen před tím, než bylo určité osobě zasláno obchodní sdělení, ale především ověřit, že určitá osoba souhlas skutečně udělila.

137. Žalobkyně však žádným způsobem, který by umožňoval identifikovat osobu, která prostřednictvím telefonního hovoru dala souhlas se zasíláním obchodních sdělení, v průběhu řízení před správními orgány nedokládala. Existenci předchozího souhlasu se zasíláním obchodních sdělení v tomto případě tak podle názoru soudu dostatečným způsobem neprokázala.“.

81. V dalším žalobním bodě žalobkyně opakuje svou argumentaci z předchozí žaloby a napadá vymezení pojmu „zákazník“. Tuto část žaloby již posoudil zdejší soud v předchozím rozsudku, soud se s takovým posouzením v této věci ztotožňuje a na ně pokračování 23 6 A 147/2025 odkazuje (odst. 139 – 142 odůvodnění rozsudku desátého senátu): „139. Zcela shodnou námitku týkající se restriktivního výkladu pojmu zákazník uvedeného v § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti uplatnila žalobkyně v podání ze dne 3. 12. 2019 (str. 10 a 11). Žalovaný se touto námitkou zabýval na str. 13 a 14 prvostupňového rozhodnutí, kde mimo jiné uvedl, že „za zákazníka ve smyslu § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb. je považována osoba, která s obchodníkem vstoupila v závazkový vztah – uzavřela smlouvu. Pakliže toto ustanovení používá termín ‚v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby‘ je pak toto nutno chápat tak, že by muselo jít o již určitou pokročilou fázi uzavírání smlouvy, tedy takovou, při které má subjekt údajů již legitimní očekávání, že k naplnění smlouvy dojde a stane se zákazníkem. Mohlo by se jednat například o fázi, kde se již dolaďují poslední náležitosti smlouvy apod. V každém případě je třeba za zákazníka v tomto smyslu vyloučit osoby, které se například pouze dotáží na určité zboží, či pouze projeví zájem o zboží či službu, bez toho, aniž by se účastnili jednání spějícího k brzkému uzavření smlouvy. […] skutečnost, že se určitá osoba stane zákazníkem obviněné nemůže být vázána na okamžik, kdy osoba udělí souhlas se zpracováním osobních údajů, jelikož se zde jedná o jiný účel, navíc souhlas se zpracováním osobních údajů je dáván na začátku komunikace s operátorem, kdy operátor ještě vůbec neví, co bude předmětem hovoru nebo při zatržení políčka na webovém formuláři, kterým je stvrzován kontakt s obviněnou, nikoliv již vyjednávání o uzavření smlouvy […] výklad pojmu zákazník byl obviněnou pochopen nesprávně, zcela nad rozsah tohoto pojmu, přičemž ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 480/2004 Sb. by pak při tomto výkladu zcela postrádalo smysl. Správní orgán k tomu navíc uvádí, že i v případě zákazníků (kde již došlo k pokročilejší fázi prodeje či koupě) je třeba tuto skutečnost doložit a tento vztah náležitě prokázat. Správní orgán k výše uvedenému shrnuje, že výklad pojmu zákazník používaný obviněnou je široký a neodpovídá pojmu zákazník uvedenému v § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb., při jehož použití správní orgán připouští výklad pojmu zákazník, jakožto osoby, se kterou již byl realizován nákup či prodej, tak též osoby, se kterou došlo již k pokročilé fázi realizace nákupu či prodeje, přičemž tuto fázi je třeba posuzovat jednotlivě u každého případu.“ 140. Soud se s tímto výkladem pojmu zákazník uvedeného v § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti ztotožňuje. Ani podle názoru soudu nelze tento pojem rozšiřovat na všechny osoby, které udělily žalobkyni souhlas se zpracováním osobních údajů, či vstoupily do jednání se žalobkyní za účelem poptávky jí nabízených produktů, aniž by následně vedly se žalobkyní jednání směřujícím k uzavření smlouvy a toto jednání by pokročilo až do fáze blízké jejímu uzavření. Takový výklad tohoto pojmu by skutečně vedl k vyprázdnění obsahu § 7 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti, neboť žalobkyně by mohla obchodní sdělení rozesílat bez jejich předchozího souhlasu všem adresátům, kteří jí poskytli potřebné kontakty, pokud by explicitně nedali najevo svůj nesouhlas s tímto jednáním žalobkyně. To je přitom v přímém rozporu s hlavním smyslem a účelem zákona o některých službách informační společnosti, resp. jím transponované směrnice 2002/58/ES, jímž je, jak vyplývá z bodu 40 její preambule, poskytnutí ochranných opatření proti zásahům do soukromí účastníků způsobeným nevyžádanými sděleními pro účely přímého marketingu, zejména prostřednictvím automatických volacích zařízení, telefaxů a elektronické pošty, včetně SMS zpráv, a to stanovením požadavku, aby byl získán výslovný souhlas příjemce předem, ještě před zasláním takových sdělení.

141. Takový výklad by byl rovněž v rozporu se smyslem a účelem § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti, který je transpozicí čl. 13 odst. 2 směrnice 2002/58/ES. Jak vyplývá z bodu 41 preambule směrnice 2002/58/ES, v němž se uvádí, že „v rámci existujících zákaznických vztahů je rozumné povolit použití kontaktních údajů pokračování 24 6 A 147/2025 elektronického styku pro nabízení obdobných výrobků nebo služeb, ale pouze stejnou společností, která získala kontaktní údaje elektronického styku v souladu se směrnicí 95/46/ES. Při získání kontaktních údajů elektronického styku musí být zákazníci jasně a jednoznačně informováni o jejich dalším použití pro přímý marketing a musí jim být dána možnost takové použití odmítnout. Tuto možnost je třeba nabízet opakovaně s každou další zprávou přímého marketingu, a to zdarma, s výjimkou nákladů spojených s přenosem tohoto odmítnutí,“ tento článek představuje výjimku z hlavního smyslu a účelu směrnice 2002/58/ES a měly by být aplikován pouze na existující zákaznické vztahy.

142. Je tedy zřejmé, že i s ohledem na smysl a účel čl. 13 odst. 2 směrnice 2002/58/ES, jímž je umožnit zasílání obchodních sdělení bez udělení předchozího souhlasu pouze v rámci existující zákaznických vztahů, by měl být i § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti skutečně vykládán omezujícím způsobem, jak to učinil žalovaný a nikoliv způsobem rozšiřujícím, jak dovozuje žalobkyně. Po úplnost soud dodává, že právě takový výklad je i v souladu judikaturou SDEU, která je dlouhodobě ustálena na závěru, že ustanovení práva Evropské unie, která mají povahu výjimky z obecného pravidla, je po třeba vykládat restriktivně (srov. rozsudky ze dne 12. 12. 1995, H. G. Oude Luttikhuis a další proti Verenigde Coöperatieve Melkindustrie Coberco BA, C-399/93, bod 23, ze dne 18. 1. 2001, Komise proti Španělsku, C- 83/99, body 18 a 19, a ze dne 17. 6. 2010, Komise proti Francii, C-492/08, bod 35).“.

82. Totéž platí u žalobního bodu týkajícího se platnosti souhlasu v čase, soud odkazuje na odst. 151 – 155 rozsudku desátého senátu, s nímž se ztotožňuje: „151. K trvání uděleného souhlasu v čase se žalovaný vyjadřoval na str. 22 a 23 prvostupňového rozhodnutí, kde uvedl: „Souhlasem se rozumí jakýkoli svobodný, konkrétní, informovaný a jednoznačný projev vůle, který učiní adresát vůči odesílateli, aby mu umožnil využívat podrobnosti svého elektronického kontaktu k šíření obchodních sdělení. Ze souhlasu musí být patrné, kdo jej poskytuje, komu a pro jaký účel je dáván. Souhlas musí být dán předem (před odesláním obchodního sdělení) a musí být prokazatelný. Osoba, která uděluje souhlas, má mít možnost bez jakékoliv újmy jej neudělit. V případě obchodních sdělení není třeba dokládat na jakou dobu je souhlas udělen, neboť musí být dána možnost tento souhlas odmítnout v každém zaslaném sdělení. Správní orgán k tomu uvádí, že v oblasti marketingu je třeba přihlížet též k očekávání osob udělujících souhlas, jelikož v průběhu života se preference lidí mění, uživatelé poskytují souhlas se zasíláním obchodních sdělení většinou ve vztahu ke zboží či službám, které je zajímají právě v určitý časový okamžik. Pokud tedy uživatel udělí souhlas se zasíláním obchodních sdělení a několik měsíců na zasílané nabídky nereaguje, je zde předpoklad, že takový souhlas již ztrácí svou sílu a zasílání obchodních sdělení pak může být tímto uživatelem vnímáno i jako obtěžující. Zákon č. 480/2004 Sb. pro souhlas se šířením obchodních sdělení nestanoví povinnou formu, například písemnou. V případě konfliktní situace, kdy adresát obchodního sdělení tvrdí, že mu bylo odesílatelem zasláno obchodní sdělení bez jeho souhlasu, je však důkazní břemeno na straně odesílatele. V tomto případě je odesílatel povinen prokázat, že adresát souhlasil se zasláním obchodního sdělení, a že souhlas splňoval všechny výše uvedené náležitosti. Z toho vyplývá, že souhlas adresáta musí prokázat odesílatel obchodního sdělení. Souhlas se zasíláním obchodních sdělení je třeba získat předem (pokud nejde o stávajícího zákazníka) a musí být vztažen ke konkrétnímu odesílateli. Souhlas se zasíláním obchodních sdělení nemůže být dán generálně, tj. neurčitému okruhu subjektů (šiřitelů obchodních sdělení) k neurčitým nabídkám. Pro úplnost je třeba uvést, že dle čl. 2 písm. f) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací pokračování 25 6 A 147/2025 (Směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) a čl. 94 odst. 2 nařízení (EU) 2016/679 musí souhlas se zasíláním obchodních sdělení splňovat parametry souhlasu subjektu údajů dle nařízení (EU) 2016/679. Podmínky pro získání platného souhlasu dle nařízení (EU) 2016/679 jsou tak použitelné i v situacích spadajících do oblasti působnosti směrnice 2002/58/ES, resp. zákona č. 480/2004 Sb. Správní orgán proto konstatuje, že je-li právním titulem pro rozesílku obchodních sdělení právě souhlas uživatele, musí odesílatel nejen tento souhlas udělený mu uživatelem doložit, ale tento souhlas musí též splňovat všechny výše uvedené parametry“ (podtržení doplněno soudem).

152. Soud souhlasí se žalobkyní, že z uvedené části prvostupňového rozhodnutí může vyplývat, že žalovaný dospěl k závěru, že za situace, kdy osoba, která udělila souhlas se zasíláním obchodních sdělení, na tato sdělení po určitou dobu nereaguje s cílem využít v nich obsaženou nabídku zboží či služeb, dochází plynutím času k oslabování uděleného souhlasu a udělený souhlas může po uplynutí určité doby v důsledku této její pasivity zaniknout. Soud rovněž souhlasí se žalobkyní, že z žádného ustanovení zákona o některých službách informační společnosti ani jiného právního předpisu takový následek nevyplývá. Takový závěr žalovaného by proto nebylo možno považovat za souladný se zákonem.

153. Žalobkyně proti tomuto závěru žalovaného brojila již v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí, a to v bodě 26 na str. 8 a 9 rozkladu ze dne 23. 3. 2020. Předsedkyně žalovaného se touto námitkou žalobkyně zabývala na str. 7 napadeného rozhodnutí, v bodě 24, kde mimo jiné uvedla: „Pakliže nebyl žádný souhlas v řízení doložen, rozkladem napadané konstatování Úřadu o skutečnosti, že i přes udělený souhlas je třeba přihlížet k tomu, že preference lidí se v průběhu času mění a obchodní sdělení po dlouhé proluce mohou být vnímána jako obtěžující, nemá pro posouzení daného případu žádnou relevanci. V obecné rovině má Úřad pravdu, byť k projevům nezájmu o další obchodní sdělení v případě předem uděleného souhlasu slouží primárně možnost jeho odvolání. Z rozhodnutí je však zjevné, že Úřad na tomto své závěry nestavěl a konstatování mělo toliko informační a upozorňující charakter.“ 154. Z uvedeného je zřejmé, že předsedkyně žalovaného v napadeném rozhodnutí úvahu žalovaného o možnosti zániku uděleného souhlasu se zasíláním obchodních sdělení plynutím času do značné míry korigovala, neboť jí označila za pouhé konstatování informačního charakteru, které mělo žalobkyni upozornit na skutečnost, že i přes udělený souhlas mohou některé osoby postupem doby vnímat zasílaná obchodní sdělení jako obtěžující. Předsedkyně žalovaného tak nahradila uvedenou část odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vlastní úvahou, čímž toto „argumentační zaškobrtnutí“ žalovaného odpovídajícím způsobem korigovala a tento dílčí nedostatek prvostupňového rozhodnutí tak napravila, což je postup zcela souladný s judikaturou správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu rozsudek ze dne 16. 8. 2018, čj. 1 As 165/2018-40, bod 18, a ze dne 11. 2. 2020, č. j. 10 As 384/2019 - 37, bod 11).

155. Takto korigovanou úvahu žalovaného již nelze podle názoru soudu považovat za rozpornou se zákonem, neboť na rozdíl od původní úvahy žalovaného z ní již žádný závěr, že jednou udělený souhlas se zasíláním obchodních sdělení může zaniknout bez dalšího pouhým uplynutím času, nevyplývá.“.

83. V dalším žalobním bodě žalobkyně napadala stanovení výše pokuty. Vzhledem k tomu, že tato výše pokuty je stále táž, soud odkazuje na předchozí rozsudek desátého senátu, s nímž se i v této věci ztotožňuje (odst. 176 – 188): „ 176. Žalobkyně namítala, že žalovaný uložil žalobkyni velmi vysokou sankci, přičemž nevzal v úvahu nízkou pokračování 26 6 A 147/2025 společenskou škodlivost jednání žalobkyně, že při stanovování výše uložené pokuty nesprávně přihlédl k vysokému počtu adresátů nevyžádaných obchodních sdělení, neboť nevycházel pouze z hodnocení vzorku 1 % adresátů, ke kterému prováděl dokazování, ale i ze zbývajících 99 %, k nimž žádné dokazování neprováděl, že žalovaný nesprávně shledal jako přitěžující okolnost adresnou opakovanost sdělení v případě, kdy bylo obchodní sdělení na celkem 18 emailových adres, přičemž se však jednalo o uměle vytvořené schránky a fakticky se tak jednalo o jednu osobu, že žalobkyni bylo také nesprávně přičteno k tíži, že je profesionálem v oboru, kde dochází k rozsáhlému zpracování osobních údajů, a že výše sankce uložené žalobkyni zcela zjevně neodpovídá výši sankcí uložených ve skutkově obdobných případech, neboť žalovaný v rozporu se svou ustálenou rozhodovací praxí nezohlednil při stanovení výše sankce uložené žalobkyni nižší počet podnětů týkajících se činnosti žalobkyně, ačkoliv tak v jiných případech učinil.

177. Také tyto námitky v téměř shodném znění uplatnila žalobkyně i v rozkladu ze dne 23. 3. 2020, a to na str. 12 až 14, v bodech 40 až 48.

178. Soud úvodem předesílá, že tyto žalobní námitky by mohl odpovídajícím způsobem vypořádat pouze v případě, pokud by dospěl k závěru, že správní orgány v řízení prokázaly, vůči kolika adresátům, se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila. Tato skutečnost má totiž bezpochyby vliv na posouzení závažnosti jednání žalobkyně a s tím související stanovení výše ukládané sankce. Soud přitom z důvodů uvedených v bodech 128 až 133 tohoto rozsudku dospěl k závěru, že v případě 2 251 ze vzorku 4 600 emailových adres, není závěr správních orgánů, že žalobkyně u těchto adres nedisponovala souhlasem se zasílání obchodní sdělení, založen na řádně skutkovém stavu. Jelikož se jedná o nezanedbatelný počet adres, který může zásadně ovlivnit celkový počet adresátů dotčených v rámci emailové kampaně realizované žalobkyni dne 8. 6. 2017, a tím i celkový počet adresátů zasažených jednáním žalobkyně, což může mít významný vliv na výši uložené sankce, může se soud k těmto námitkám vyjádřit jen se značnou mírou obecnosti.

179. Žalovaný se určením výměry a druhu sankce zabýval v prvostupňovém rozhodnutí poměrně stručně na str. 32, kde uvedl: 180. „Podle § 37 zákona č. 250/2016 Sb. se při určení druhu správního trestu a jeho výměry přihlédne zejména k povaze a závažnosti přestupku, k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem a k povaze činnosti obviněné. K otázce povahy a závažnosti přestupku správní orgán vyhodnotil, že obviněná svým protiprávním jednáním zasáhla do právem chráněného zájmu, kterým je právo na soukromí v elektronické komunikaci. Jako ke skutečnosti zvyšující závažnost jednání obviněné, správní orgán přihlédl k vysokému počtu adresátů nevyžádaných obchodních sdělení. Správní orgán vzal v úvahu též aplikaci vzorku adresátů z kampaně uvedené ve výroku I.A na celý rozsah adresátů této kampaně, přičemž počet oslovených adresátů bez právního titulu je daleko vyšší (konkrétně 94% z celkového počtu 459.779 adresátů). V případě 18 adresátů bylo do jejich soukromí zasaženo hrubým způsobem, a to ve shora popsané adresné opakovanosti. Jako další okolnost zvyšující závažnost jednání obviněné, správní orgán zohlednil výše uvedené systémové pochybení. Při stanovení výše správního trestu správní orgán přihlédl k přitěžující okolnosti dle § 40 písm. c) zákona č. 250/2016 Sb., neboť obviněná spáchala přestupek opakovaně; ve stejné věci s ní bylo vedeno správní řízení sp.zn. UOOU- 14186/15. Polehčující okolnosti ve smyslu § 39 zákona č. 250/2016 Sb. ve věci správní orgán neshledal. Pokud se týká povahy činnosti obviněné, je dle správního orgánu profesionálem v oboru, kde dochází k rozsáhlému zpracování osobních údajů, což míru společenské škodlivosti přestupku nepochybně zvyšuje. K výši sankce správní orgán na závěr dodává, že má mít nejen represivní funkci, ale i odstrašující a preventivní charakter, a proto uložil sankci v horní polovině zákonné sazby. pokračování 27 6 A 147/2025 V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu České republiky 1 As 9/2008-133 správní orgán v době vyhotovení tohoto rozhodnutí nalezl na portálu www.justice.cz u obviněné účetní záznamy týkající se roku 2018, ze kterých je možné při určení správní sankce a při současném dodržení závěrů NSS z rozhodnutí 1 As 9/2008-133, vycházet. Správní orgán s přihlédnutím k tomuto dokumentu uvádí, že výše uložené sankce, není pro obviněnou, likvidační.“ 181. Předsedkyně žalovaného pak v reakci na rozkladové námitky na str. 10 napadeného rozhodnutí v bodech 35 a 36 uvedla: „Uložená výše sankce nemá odpovídat skutkově obdobným případům. K tomu odvolací orgán předesílá, že ani jeden z odkazovaných případů není případem obdobným. Předně nelze vytrhávat z kontextu celého řízení a rozhodnutí pouhou skutečnost, zda byla shledána adresná opakovanost, profesionalita v oboru či jiné dílčí aspekty a na základě toho porovnávat výši uložené pokuty. Zásadním rozlišujícím prvkem mezi veškerými v rozkladu zmiňovanými rozhodnutími a projednávaným případem je předmět řízení, neboť v tomto případě nešlo o řízení ve vztahu k jednotlivým stížnostem adresátů obchodních sdělení, nýbrž šlo o kontrolu, resp. správní řízení zaměřující se na celou reklamní kampaň a plnění se šířením obchodních sdělení spojenými povinnostmi v obecnosti. V tomto rámci byla zjištěna rozsáhlá pochybení komplexního charakteru, přičemž zjištěné množství zaslaných obchodních sdělení bez právního titulu bylo též mnohem vyšší než ve zmiňovaných případech. Nadto nelze pominout ani majetkové poměry obviněné, neboť nejenže má sankce plnit funkci represivní, nýbrž má, a to především, působit na obviněnou i veřejnost pro futuro odstrašujícím a preventivním účinkem. Odvolací orgán konstatuje, že uložená výše sankce se pohybuje v zákonných mezích a byla řádně odůvodněna. Současně odvolací orgán zdůrazňuje, že i přes zjištění pochybení systematického charakteru, a to ve vysokém množství případů, zvolil správní orgán I. stupně výši sankce při polovině zákonné sazby. Není nikterak ani zřejmé, že by výše pokuty byla pro obviněnou likvidační, přičemž ta to ani nenamítá.“ 182. Z odůvodnění obou rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány na rozdíl o žalobkyně nepovažovaly její jednání za jednání vykazující nízkou míru společenské škodlivosti, a to z toho důvodu, že důsledkem tohoto jednání byl zásah do soukromí velkého počtu adresátů žalobkyní šířených obchodních sdělení, přičemž se nejednalo o jednorázové jednání, ale dlouhodobou systematickou činnost. Vzhledem k tomu, že v řízení před správními orgány bylo prokázáno, že tato sdělení byla rozeslána několika tisícům adresátů a žalobkyně sdělení rozesílala opakovaně v průběhu dvou let, soud se s tímto závěrem správních orgánů ztotožňuje a jednání žalobkyně rozhodně nepovažuje za jednání s nízkou mírou společenské škodlivosti.

183. Žalobkyně lze přisvědčit v tom, že žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že při posuzování závažnosti jednání žalobkyně a stanovování výše uložené pokuty přihlédl k tomu, že počet celkový počet adresátů, které žalobkyně oslovila v rámci kampaně dne realizované dne 8. 6. 2017, dosahoval přibližně 450 000, a že podle jeho názoru lze dovodit, že žalobkyně u těchto adresátů nedisponovala souhlasy se zasíláním obchodních sdělení v percentuálně stejném počtu případů, jako u žalovaným vyžádaného vzorku 4 600 adres. Žalobkyně má pravdu i v tom, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by žalovaný nad rámec vzorku poskytnutého žalobkyní prováděl ohledně existence souhlasů se zasíláním obchodních sdělení jakékoliv dokazování, což žalovaný ani ostatně netvrdil. Tento závěr žalovaného tak nepochybně nevychází z řádně zjištěného skutkového stavu. Podle názoru soudu však toto dílčí pochybení nemá na zákonnost uložené sankce vliv. Žalobkyni byla uložena sankce za jednání, které spočívalo v rozesílání obchodních sdělení několika tisícům adresátům po dobu dvou let. To již samo o sobě postačuje podle názoru soudu k tomu, aby bylo možno považovat uloženou sankci, která dosahuje 60 % pokračování 28 6 A 147/2025 zákonného rozpětí (§ 11 odst. 2 písm. b) zákona o některých službách) za nikoliv zjevně nepřiměřenou. Soud pro úplnost dodává, že samozřejmě předpokládá, že v dalším řízení správní orgány tento nedostatek odůvodnění rozhodnutí odstraní.

184. Co se týče adresné opakovanosti jednání žalobkyně, žalovaný v prvostupňovém rozhodnutí skutečně uvedl, že „v případě 18 adresátů bylo do jejich soukromí zasaženo hrubým způsobem, a to ve shora popsané adresné opakovanosti.“ Tato formulace může vzbuzovat dojem, že žalobkyni bylo přičteno k tíži, že zaslala obchodní sdělení 18 různým adresátům, což by bylo v případě, že jedná fakticky o jednu osobu, která disponuje 18 různými emailovými adresami opravdu nelogické. Tak tomu, však není.

185. Na str. 20 prvostupňového rozhodnutí totiž žalovaný uvedl: „Současně je nepochybné, že obviněná obchodní sdělení rozesílala opakovaně. K pojmu opakovanost správní orgán dodává, že opakovanost šíření obchodních sdělení je posuzována jako objektivní kritérium ve vztahu k jednání odpovědné osoby. Opakovanost šíření nevyžádaných obchodních sdělení tak spočívá v opakování dané činnosti, tedy v tom, kdy šiřitel rozešle obchodní sdělení více než jednou. Opakovanost ve smyslu zákona nespočívá ve vícenásobném zaslání obchodního sdělení témuž adresátovi. Z hlediska subjektivního (tzv. adresná opakovanost) je k této opakovanosti přihlédnuto při ukládání správní sankce jako ke způsobu spáchání přestupku. Adresná opakovanost znamená, že obchodní sdělení jsou zasílána témuž subjektu. Adresná opakovanost tak byla doložena u:“ (podtržení doplněno soudem) Dále v odůvodnění prvostupňového následuje výčet 18 různých emailových adres (15 s doménou <xko.cz> a 5 s doménou < xmail.cz>).

186. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný jako adresovanou opakovanost a přitěžující okolnost zasílání sdělení posuzoval jednání žalobkyně spočívající v jejich zasílání jedné fyzické osobě, která byla vlastníkem celkem 18 různých emailových adres, nikoliv 18 různým adresátům, jak se domnívala žalobkyně. To lze považovat nepochybně za mimořádně obtěžující a podle názoru soud nic nebrání tomu, aby to bylo považováno za okolnost zvyšující závažnost jednání žalobkyně. [Soud pro úplnost připomíná, že výčet polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v zákoně o odpovědnosti za přestupky, k nimž má správní orgán při ukládání sankce přihlížet, je pouze demonstrativní a správní orgán proto může v odůvodněných případech přihlédnout i k jiným okolnostem, které svědčí o závažnosti přestupku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 10 As 39/2021 – 41, bod 17).]

187. Namítá-li žalobkyně, že jí bylo nesprávně přičítáno k tíži, že je profesionálem v oboru, kde dochází k rozsáhlému zpracování osobních údajů, soud na tomto hodnocení správních orgánů neshledává nic nezákonného. Správní orgány totiž nekladly žalobkyni k tíži, že by se vytýkaného jednání dopustila jako profesionál v oboru zpracování osobních údajů, ale jako profesionál, při jehož činnosti dochází k jejich zpracování ve značném rozsahu. To je jistě pravda. Předmětem podnikání žalobkyně je sice prodej ojetých vozů, žalobkyně však, o čemž není na základě zjištění vyplývajících ze správních spisů žádných pochyb, disponuje velmi obsáhlou databází osobních údajů, týkajících se stovky tisíc osob, které zpracovává právě v souvislosti se svojí hlavní činností, a to i automatizovaným způsobem. To pochopitelně zvyšuje riziko jejich využití právě i formou zasílání obchodních sdělení v rozporu se zákonem o některých službách informační společnosti, jako k tomu došlo v projednávaném případě. Žalobkyně jako jejich správce tak musí přijmout odpovídající opatření, aby k využívání těchto osobních údajů nezákonným způsobem nedocházelo a pokud tak neučinila, jedná se jistě o závažnější pochybení, než by tomu bylo v případě subjektu, který zpracovává osobní údaje v rozsahu o několik řádů nižším. V tomto ohledu je pak zcela nepodstatné, zda je rozesílání pokračování 29 6 A 147/2025 obchodních sdělení hlavní, nebo jen doplňkovou aktivitou žalobkyně, sloužící k podpoře její hlavní ekonomické činnosti.

188. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí také vyplývá, proč se správní orgány při stanovování výše uložené sankce nezabývaly v případě žalobkyně počtem podnětů týkajících se zasílání obchodních sdělení žalobkyní, které žalovaný obdržel, jako v případech, na něž poukazovala žalobkyně. Na rozdíl od případů, na něž poukazovala žalobkyně, v nichž správní orgány vedly řízení, na základě zjištění, které učinily na základě podnětů, které žalovaný obdržel, bylo řízení se žalobkyní vedeno na základě vlastních zjištění žalovaného, které učinil především během kontroly provedené u žalobkyně. Tato zjištění se týkala vysokého počtu adresátů obchodních sdělení, u nichž žalobkyně podle správních orgánů neprokázala předchozí souhlas s jejich zasíláním. Nelze tedy hovořit o tom, že by správní orgány při stanovování výše uložené sankce vybočily ze své rozhodovací praxe a nesprávně nevyhodnotily nižší počet obdržených podnětů týkajících se jednání žalobkyně jako polehčující okolnost, neboť jejich rozhodnutí nebyla v případě žalobkyně založena na zjištěních z jednotlivých podnětů (byť by jednalo řádově o stovky podnětů), ale na zjištěních, která byla výsledkem provedené kontroly, která se týkala řádově tisíců adresátů. Případ žalobkyně se tak ve skutkových okolnostech od případů, na které se žalobkyně, zásadně odlišoval.“

84. V tomto napadeném rozhodnutí se úvahy žalovaného ohledně výše pokuty nijak nezměnily.

85. V dalším žalobním bodě žalobkyně namítá porušení zásady legitimního očekávání a principů dobré správy. I tato žalobní argumentace, obsahově stále táž, již byla předchozím rozsudkem zdejšího soudu vypořádána, soud tak na ní odkazuje a s ní se ztotožňuje (odst. 119 a 120, 166 až 174, a 190): „119. Soud proto nepovažuje za nikterak nepřiměřené, pokud žalovaný po žalobkyni doložení těchto souhlasů také požadoval. Z obsahu správního spisu navíc vyplývá, že žalovaný vycházel žalobkyni po celou dobu probíhající kontroly vstříc a na její žádost jí opakovaně prodlužoval lhůty pro poskytování vyžádaných podkladů. Soud v této souvislosti rovněž nepřehlédl, že žalobkyně v podání ze dne 23. 4. 2018 tvrdila, že nemá dostatečné kapacity k tomu, aby žalovanému údaje v jím požadované struktuře poskytla, neboť by to představovalo práci pro jednoho člověka po dobu pěti měsíců, protože by tyto údaje musely být získávány z jejího systému manuálně. Následně však v rámci ústního jednání zástupci žalobkyně uvedli, že je lze ze systému získat i jiným způsobem a žalobkyně byla následně schopna tyto údaje alespoň v určitém rozsahu žalovanému poskytnout během necelých tří týdnů, tedy za dobu nepoměrně kratší, než uváděla původně. Soud tedy v postupu žalovaného vůči žalobkyni v žádném případně neshledává porušení zásady hospodárnosti vyplývající z § 6 odst. 2 správního řádu, protože se podle jeho názoru o žádné mimořádné zatížení žalobkyně ze strany žalovaného fakticky jednat nemohlo.

120. Žalovaný po žalobkyni požadoval pouze doložení toho, čím byla žalobkyně povinna disponovat, a nemohlo se proto ani jednat o nepřípustné přenášení důkazního břemene na žalobkyni ani porušení dalších zásad přestupkového řízení (konkrétně legality, materiální pravdy a zásady in dubio pro reo), jak namítala žalobkyně. Žalovaný se tím, že po žalobkyni požadoval, aby mu existenci souhlasů doložila, ani nemohl dopustit žalobkyní také namítaného porušení zásady sebeobviňování, neboť jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 As 254/2016 - 39, bod 22: „Orgán dohledu je i pod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení k poskytnutí potřebných informací, a to i v případě, že mohou sloužit k prokázání protiprávního jednání i vůči němu. Samotná povinnost předložení existujících pokračování 30 6 A 147/2025 dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se v řízení hájit a zpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal.“ Zcela shodný závěr pak Nejvyšší správní soud vyslovil i v rozsudku ze dne 19. 9. 2018, č. j. 1 As 336/2017 - 55, body 25 a 26….

167. Žalobkyně konkrétně namítala, že se správní orgány se v napadených rozhodnutích nevypořádaly s argumentací žalobkyně, že je jimi navrhovaný způsob prokázání souhlasu uděleného prostřednictvím telefonního hovoru spočívající v pořizování a uchovávání nahrávek telefonních hovorů v rozporu se zásadou minimalizace osobních údajů stanovenou v čl. 5 odst. 1 písm. c) GDPR.

168. Dále žalobkyně namítala, že obě rozhodnutí obsahují rozporné (protichůdné) závěry. Správní orgány v nich tvrdí, že žalovaný nevyžadoval po žalobkyni k prokázání souhlasů metodu double opt-in či nahrávky telefonních hovorů, současně v nich však bez bližšího odůvodnění odmítají žalobkyní předložené postupy jako dostatečné pro prokázání udělení souhlasu. Pokud by tato část odůvodnění neměla z hlediska odpovědnosti žalobkyně relevanci, znamenalo by to, podle žalobkyně, že správní orgány neodůvodnily, proč postupy použité žalobkyní shledaly pro prokázání udělení souhlasu nedostatečnými.

169. V podstatě zcela shodné námitky uplatnila žalobkyně již na str. 8 až 10 podání ze dne 3. 12. 2019, v bodech 32 až 38 a na str. 4 a 5 rozkladu ze dne 23. 3. 2020, v bodech 8 až 11.

170. Žalovaný tyto námitky zrekapituloval za str. 15 a 16 prvostupňového rozhodnutí a vyjádřil se k nim na str. 24, kde uvedl: „Správní orgán k vyjádření obviněné ze dne 3. prosince 2019 ve vztahu k prokazatelnosti právních titulů uvádí, že odkaz na způsob získání souhlasu se zasíláním obchodních sdělení, byť s uvedením podrobného postupu, není jednoznačným prokázáním toho, že daný souhlas poskytl uživatel konkrétního elektronického kontaktu. Obviněná k předmětným kontaktním údajům uváděla jen způsob získání tohoto kontaktu. V prostředí elektronických komunikací není možno jednoznačně zjistit, zda osoba, která poskytuje e-mailovou adresu či telefonní číslo za účelem zasílání obchodních sdělení, je jejím skutečným uživatelem. Proto je jako způsob předcházení případným sporům potřeba například zaslání potvrzení z e-mailové adresy či telefonního čísla, o tom, že tento uživatel daný souhlas se zasíláním obchodních sdělení na příslušné telefonní číslo či e-mailovou adresu udělil. Praxe tzv. double opt-in je již ustálenou praxí, kterou používá řada společností, včetně marketingových společností, které mají ve svých nabídkách tento nástroj zahrnut, a je doporučována též zahraniční praxí“ (podtržení doplněno soudem).

171. Z této části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, na základě jaké úvahy dospěl žalovaný k závěru, že žalobkyně neprokázal dostatečným způsobem existenci souhlasů se zasíláním obchodních sdělení. Podle názoru žalovaného, s nímž se soud ztotožňuje (viz body 124 a 135 tohoto rozsudku), nelze považovat za dostatečný důkaz samotný popis postupu získávání souhlasů bez předložení dalších podkladů. Podle názoru soudu však z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by v něm žalovaný vyslovil kategorický závěr, že jediným způsobem, jak lze prokázat existenci souhlasů získaných prostřednictvím internetu, je použití metody double opt-in. Žalovaný pouze konstatoval, že se jedná o ustálenou a doporučovanou praxi. Je ovšem pravdou, že žalovaný se v prvostupňovém rozhodnutí explicitně nevypořádal s argumentací žalobkyně, týkající se možného týkající se rozporu případného pořizování a uchovávání nahrávek telefonních hovorů jako dokladu o udělení souhlasu se zasíláním obchodních sdělení se zásadou minimalizace osobních údajů.

172. Předsedkyně žalovaného se těmito námitkami zabývala na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí, v bodech 22 a 23, kde uvedla: pokračování 31 6 A 147/2025 „Za důkazní prostředek může sloužit v zásadě vše, co umožňuje zjistit skutkový stav věci. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, jakým způsobem mají být souhlasy prokazovány, uplatní se zásada volného hodnocení důkazů. Jak bylo však předestřeno výše, musí jít o důkaz jednoznačně průkazný, přičemž zákon č. 480/2004 Sb. ve spojitosti s nařízením (EU) 2016/679 přenáší důkazní břemeno v této věci na šiřitele obchodních sdělení, tj. obviněnou. S ohledem na to, že Úřad neví a nemůže vědět, jakým způsobem má obviněná v úmyslu souhlasy doložit, nelze označit úřední postup za nesprávný, jestliže obviněnou vyzve toliko obecnou výzvou k doložení skutečností spolu s informací, jakými prostředky se dané skutečnosti obvykle prokazují či jinými doporučeními, aniž by zcela přesně konkretizoval, co má být předloženo. Na nutnost souhlas doložit včetně toho, že dosud předložené informace jsou nedostatečné, však byla obviněná jak v průběhu kontroly, tak i správního řízení upozorněna, resp. z průběhu řízení to jednoznačně vyplývalo. Současně pokud se obviněná obává, že by při některé z aktivit nebyla schopna vyhovět zásadám zpracování osobních údajů, zejména v rozkladu opakovaně výslovně odkazovanému principu minimalizace osobních údajů, odvolací orgán odkazuje na zásadu odpovědnosti správce. Určení účelu, prostředků zpracování, jakož i plnění všech navazujících povinností je povinností správce, který za svá rozhodnutí a postupy odpovídá. Je tedy na něm, aby svou činnost řádně zhodnotil, nicméně to jej žádným způsobem nezbavuje povinnosti být schopen doložit souhlas. Na základě shora uvedeného odvolací orgán neshledal napadené rozhodnutí vnitřně rozporným, neboť nelze učinit závěr, že by Úřad v rozporu se svým tvrzením respektoval pouze jím doporučený způsob prokazování skutkového stavu. Žádný prokazatelný důkaz totiž v kontrole, ani během správního řízení předložen nebyl, což bylo zásadním východiskem pro rozhodnutí“ (podtržení doplněno soudem).

173. Z této části odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že předsedkyně žalovaného v něm přímo uvedla, že je věcí žalobkyně, jakým způsobem splní svou povinnost prokázat existenci souhlasů se zasíláním obchodních sdělení (tedy jakou zvolí postup při jejich získávání a uchovávání), přičemž pouze zdůraznila, že se musí jednat o důkaz průkazný. Předsedkyně žalovaného se v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí neopomněla zabývat ani argumentací žalobkyně týkající se rozporu případného pořizování a uchovávání nahrávek telefonních hovorů jako dokladu o udělení souhlasu se zasíláním obchodních sdělení se zásadou minimalizace osobních údajů. V této části totiž zcela jasně uvedla, že je odpovědností žalobkyně, jakým způsobem zajistí, aby se její postupy při získávaní a uchování souhlasů se zasíláním obchodních sdělení nedostaly s touto zásadou do rozporu a že ani tato skutečnost nezbavuje žalobkyni povinnosti prokázat existenci souhlasů se zasíláním obchodních sdělení.

174. Z uvedeného je zřejmé, že se správní orgány, jejichž rozhodnutí, jak vyplývá z judikatury zmiňované v bodě 164 tohoto rozsudku, tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek, s argumentací žalobkyně obsaženou ve výše uvedených námitkách neopomněly zabývat a jejich závěry ani nejsou vnitřně rozporné… 190. Další žalobkyní uplatněné námitky, že její odpovědnost za spáchaný přestupek zanikla, že žalobkyně žalovaný na žalobkyni v průběhu kontroly nepřiměřeně přenášel důkazní břemeno, že žalobkyně prokázala existenci souhlasů se zasíláním obchodních sdělení udělených telefonicky, že správní orgány nesprávně restriktivně vyložily pojem zákazník, že se v případě sdělení zasílaných žalobkyní osobám inzerujícím prodej automobilů nejednalo o obchodní sdělení, že žalovaný nesprávně v neprospěch žalobkyně hodnotil udělené souhlasy jako časově omezené, že jsou rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelná a že žalobkyni byla uložena nezákonná sankce, soud důvodnými neshledal.“. pokračování 32 6 A 147/2025

86. V dalším žalobním bodě namítá neprokázání své viny. Zde soud odkazuje na předchozí část odůvodnění tohoto rozsudku, kdy podle jeho názoru vina byla dostatečně prokázána, o ničem takovém nepochyboval ani desátý senát při vydání předchozího rozsudku. V tomto žalobním bodě žalobkyně pouze znovu opakuje své závěry, které si vyhodnocuje svým způsobem, na všechny tyto otázky jí však již byla dána odpověď v předchozích částech odůvodnění tohoto rozsudku a soud s takto formulovanými závěry žalobkyně nesouhlasí, neboť neodpovídají kontrolním zjištěním a průběhu správního řízení, včetně její procesní aktivity v řízení. Ani tento žalobní bod tak není důvodný.

87. V dalším velmi obecném žalobním bodě žalobkyně namítá další vady napadeného rozhodnutí, a opakuje, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné. Nic takového soud nezjistil, rozhodnutí sumarizuje dosavadní řízení, posoudilo konkrétně argumentaci žalobkyně a dospělo k závěrům, s nimiž soud souhlasí. Pokud žalobkyně s posouzením nějaké skutečnosti nesouhlasí, není to nesrozumitelnosti či nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí, ale námitka nezákonnosti, čemuž žalobkyně věnovala předchozí část žaloby. Soud tak má odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné, ani tento žalobní bod tak není důvodný.

88. V dalším žalobním bodě žalobkyně namítá promlčení přestupku. Obsahově týž žalobní bod posoudil desátý senát v předchozím rozsudku, zdejší soud tak s tímto hodnocením souhlasí a ztotožňuje se s ním (odst. 89 – 99): „89. Žalobkyně v podání ze dne 9. 4. 2021 uplatnila námitku, že v daném případě došlo k zániku odpovědnosti žalobkyně alespoň za část jednání, které je jí napadeným rozhodnutím kladeno za vinu, a to z toho důvodu, že k řadě jednání žalobkyně došlo v době do 30. 6. 2017, za účinnosti zákona o přestupcích, který v § 20 stanovil, že přestupek nelze projednat, pokud od jeho spáchání uplynul jeden rok. Soud je povinen se otázkou, zda nedošlo k zániku odpovědnosti žalobkyně za vytýkané jednání uplynutím promlčecí doby, povinen zabývat z úřední povinnosti (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 As 57/2004 - 39, a ze dne 16. 4. 2010, č. j. 7 As 11/2010 - 134), to znamená bez ohledu na námitku žalobkyně.

90. Z výroků i odůvodnění prvostupňového i napadeného rozhodnutí vyplývá, že správní orgány veškerá jednání specifikovaná ve výroku I prvostupňového rozhodnutí pod písmeny A až D posoudily jako jeden přestupek podle § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o některých službách informační společnosti, kterého se žalobkyně dopustila porušením povinnosti stanovené v § 7 odst. 2 téhož zákona, za což jí byla uložena pokuta podle § 11 odst. 2 písm. b) zákona o některých službách informační společnosti. Těchto jednání se žalobkyně dopustila v období od 6. 1. 2017 do 19. 1. 2019. Po celé toto období uvedená ustanovení zákona o některých službách informační společnosti nedoznala z hlediska svého znění žádné změny. [Došlo pouze ke změně konkrétního ustanovení zákona o některých službách informační společnosti, podle něhož bylo hromadné nebo opakované šíření obchodních sdělení elektronickými prostředky bez souhlasu adresáta klasifikováno jako porušení tohoto zákona a podle něhož bylo za toto porušení možno uložit pokutu a ke změně označení tohoto jednání. Ve znění účinném do 30. 6. 2017 se jednalo v obou případech o § 11 odst. 1 písm. a) a jednání bylo označováno jako správní delikt a ve znění účinném od 1. 7. 2017 se jednalo o § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 a odst. 2 písm. b) a jednání bylo označeno jako přestupek]. To jinak řečeno znamená, že jednání, která jsou žalobkyni prvostupňovým i napadeným rozhodnutím vytýkána, byla po celou dobu, kdy se jich žalobkyně měla dopouštět, jednáními, která představovala porušení zákona o některých službách informační společnosti, a za tato jednání bylo také možno uložit po celou tuto dobu sankci. pokračování 33 6 A 147/2025 91. Do 30. 6. 2017 se promlčení odpovědnosti za spáchání správních deliktů podle zákona o některých službách informační společnosti řídilo § 12 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti, v němž bylo stanoveno, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže orgán dozoru o něm nezahájil řízení do 1 roku, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán. [Soud v této souvislosti podotýká, že žalobkyní odkazované ustanovení § 20 zákona o přestupcích na její případ, jakožto právnickou osobu nedopadá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021, č. j. 3 As 150/2021 - 59, body 23 a 24)]. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 7. 2017 zrušeno čl. CLXII zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. Vzhledem k tomu, že horní hranice pokuty, kterou lze za přestupek podle § 11 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o některých službách informační společnosti uložit, přesahuje hranici 100 000 Kč, činí promlčecí doba tohoto přestupku od 1. 7. 2017 podle § 30 písm. b) zákona o některých přestupcích 3 roky, přičemž tato promlčecí doba počíná podle § 31 téhož zákona běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku a přerušuje se podle § 32 odst. 2 písm. a) oznámením o zahájení řízení o přestupku.

92. V projednávaném případě není pochyb o tom, že žalovaný zahájil se žalobkyní řízení dne 23. 9. 2019 doručením oznámení č. j. UOOU-03916/19-10 a toto řízení bylo ukončeno nabytím právní moci napadeného rozhodnutí, k němuž došlo dne 31. 8. 2020 jeho doručením žalobkyni. Je tak zřejmé, že žalovaný zahájil se žalobkyní řízení ve vztahu ke všem jednáním, kterých se měla žalobkyně dopustit za účinnosti zákona o některých službách informační společnosti ve znění účinném do 30. 6. 2017, až po uplynutí jednoleté subjektivní lhůty stanovené v § 12 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti ve znění účinném do 30. 6. 2017, a že o nich pravomocně rozhodl až po uplynutí tříleté objektivní lhůty rovněž stanovené v tomto ustanovení. Důsledkem obou těchto skutečností přitom může být, že část jednání, za něž správní orgány shledaly žalobkyni odpovědnou, mohla být skutečně v době vydání napadeného rozhodnutí promlčena (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. 7 Afs 14/2011 - 115, body 41, 50 a 51 a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011 - 108, ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 337/2016 - 45, body 27 až 30, a ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 As 127/2017 - 44, body 19 a 20).

93. K tomu však v projednávaném případě nedošlo. Není pochyb o tom, že žalobkyně svým jednáním, které spočívalo v rozesílání obchodních sdělení elektronickými prostředky, naplňovala skutkovou podstatu stále stejného přestupku (správního deliktu). Žalobkyně toto jednání prováděla tak, že tato sdělení rozesílala sama nebo prostřednictvím třetích osob emailem nebo z telefonních čísel na emailové adresy nebo na telefonní čísla určitých osob, jednalo se tak ve všech případech nepochybně o stejný či velice obdobný způsob provedení, což vyplývá již ze samotné povahy šíření sdělení prostřednictvím elektronických prostředků. Žalobkyně se tohoto jednání nepochybně dopouštěla také v blízké časové souvislosti. [Maximální doba, která uplynula mezi jednotlivými případy rozesílání, činila pouze 5 měsíců (23. 8. 2018 a 19. 1. 2019).] Jednání žalobkyně ve všech případech směřovalo vůči osobám, které žalobkyně považovala za své potenciální zákazníky. Jednání žalobkyně také bylo, což ostatně žalobkyně sama nijak nezpochybňovala, ve všech případech vedeno se záměrem tyto potenciální zákazníky přesvědčit k realizaci obchodní transakce se žalobkyní, a tím dosáhnout na straně žalobkyně ekonomického prospěchu.

94. Z uvedeného je zřejmé, že jednání žalobkyně popsané v napadených rozhodnutích naplnilo veškeré znaky pokračování v přestupku, tak jak definováno v § 7 zákona o odpovědnosti za přestupky. Dle tohoto ustanovení se pokračováním v přestupku se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují skutkovou pokračování 34 6 A 147/2025 podstatu stejného přestupku, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Vzhledem k tomu, že zcela shodná definice pokračování v protiprávním jednání byla v oblasti správního trestání aplikována již před jejím výslovným legislativním zakotvením v zákoně o odpovědnosti za přestupky (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135 a ze dne 24. 6. 2009, č. j. 1 As 35/2009 - 69, bod 14), platí tento závěr i pro tu část jednání, kterého se žalobkyně dopustila do 30. 6. 2017, tedy před nabytím účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky.

95. Jelikož jednání žalobkyně naplnilo znaky pokračování v přestupku, považuje se dobu jeho spáchání okamžik, kdy byl ukončen poslední dílčí útok tohoto přestupku, čili kdy se uskutečnilo poslední jednání, které tvoří s předchozím jednáním žalobkyně jednotu. To znamená, že pokračování v přestupku se posuzuje podle nového, byť i přísnějšího zákona, účinného v době ukončení pokračovaní i tehdy, pokud jeho bez ohledu na její rozsah, spadá do doby účinnosti předchozího zákona, který je pro pachatele příznivější. Pokračující přestupek se považuje za spáchaný již za účinnosti nového zákona, pokud alespoň jeho část (některý z jeho dílčích útoků) byla spáchána po nabytí účinnosti nového (pozdějšího) zákona. V takovém případě se tedy přestupek v celém rozsahu pokračování považuje za spáchaný za účinnosti nového zákona, třebaže jeho část (některé dílčí útoky) byly realizovány před nabytím účinnosti tohoto nového zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 35/2009 - 69, bod 15). Právě uvedené platí samozřejmě pouze za předpokladu, že jednání žalobkyně bylo postižitelné i podle předchozí právní úpravy. O tom však v případě žalobkyně není pochyb (viz bod 90 výše).

96. Poslední dílčí útok jednání, za něž byla žalobkyně shledána napadeným rozhodnutím odpovědným, byl ukončen podle výroku I písmene A prvostupňového rozhodnutí dne 19. 1. 2019, tedy za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky. Běh promlčecí doby je proto nutno posuzovat podle tohoto zákona. Zákon o některých službách informační společnosti, jak již bylo uvedeno výše, totiž ode dne nabytí jeho účinnosti již úpravu promlčení neobsahuje. Podle § 31 odst. 2 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky platí, že promlčecí doba v případě pokračujícího přestupku počíná běžet dnem následujícím po dni, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku. V daném případě tak promlčecí doba počala běžet dnem 20. 1. 2019. Vzhledem k tomu, že promlčecí doba podle § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky činí 3 roky, k promlčení jednání žalobkyně kde dni zahájení řízení tedy ke dni 23. 9. 2019 nedošlo. K promlčení nedošlo ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí, neboť doručením oznámení o zahájení řízení žalobkyni začala podle § 32 odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona o odpovědnosti za přestupky běžet nová promlčecí doba v délce 5 let a napadené rozhodnutí nabylo právní moci již dne 31. 8. 2020, více než 3 roky před jejím uplynutím.

97. Soud souhlasí se žalobkyní, že z odůvodnění prvostupňového ani napadeného rozhodnutí explicitně nevyplývá, že by se v nich správní orgány zabývaly posuzováním jednotlivých znaků pokračování v přestupku, jak to učinil soud v bodě 93 výše. Jelikož však soud nemá pochybnosti o tom, že se v tomto případě o pokračování v přestupku jedná, dospěl soud k závěru, že tato skutečnost nepředstavuje tak závažnou vadu, pro kterou by soud musel napadené rozhodnutí zrušit. Pokud by takto soud postupoval, předsedkyni žalovaného by nic nebránilo v tom, aby takovou úvahu do svého nového rozhodnutí doplnila a ve věci znovu rozhodla tak, jak to učinila napadeným rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že po dobu řízení před soudem v souladu s § 41 s. ř. s. lhůta, pro zánik odpovědnosti žalobkyně za jednání žalobkyně, které je jí napadeným rozhodnutím kladeno za vinu, neběží, měla by předsedkyně žalovaného k vydání takového rozhodnutí k dispozici dobu více než dostatečnou. Takový postup ze strany soudu by proto byl pouhým formalismem, který by pouze prodlužoval délku správního řízení a ve své podstatě i délku řízení soudního a zbytečně zatěžoval jak žalovaného tak žalobkyni. Výrok rozhodnutí pokračování 35 6 A 147/2025 předsedkyně žalovaného by zůstal nepochybně nezměněn a na právním postavení žalobkyně by takový postup soudu fakticky nic nezměnil a pouze by oddálit přezkum napadeného rozhodnutí soudem v celém žalobkyní navrhovaném rozsahu, neboť žalobkyně by se s takovým rozhodnutím předsedkyně žalovaného určitě neztotožnila.

98. Soud se dále zabýval z úřední povinnosti otázkou, zda po vydání napadeného rozhodnutí nedošlo k takové změně relevantní právní úpravy, která by byla pro žalobkyni příznivější (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46).

99. K poslednímu dílčímu útoku v rámci jednání, za které byla žalobkyně rozhodnutími správních orgánů shledána odpovědnou, došlo dne 19. 1. 2019. Z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že jednání žalobkyně posuzovaly v souladu s § 2 odst. 4 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky právě podle právní úpravy účinné právě k tomuto datu. Z rozhodnutí správních orgánů však nevyplývá, že by se ve svých rozhodnutích zabývaly otázkou, zda jimi aplikovaná právní úprava byla pro žalobkyni příznivější, ač jim taková povinnost vyplývala z čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod i § 2 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Soud však po komplexním zhodnocení jednotlivých zákonných ustanovení těchto i dalších relevantních právních předpisů a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018, č. j. 4 As 114/2018 - 49 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003) dospěl k závěru, že správní orgány aplikovaly na případ žalobkyně správnou právní úpravu. Ačkoliv byl po vydání napadeného rozhodnutí opakovaně novelizován zákon o některých službách informační společnosti i zákon o odpovědnosti a došlo i k dalším změnám relevantní právní úpravy, nejednalo se o takové změny v ustanoveních právních předpisů vztahujících se na nyní projednávanou věc, které by mohly být pro žalobkyni příznivější. Soud proto na projednávanou věc aplikoval příslušná ustanovení zákona o některých službách informační společnosti a zákona o odpovědnosti za přestupky i dalších právních předpisů ve stejném znění jako správní orgány, tedy ve znění účinném ke dni, kdy došlo k poslednímu dílčímu útoku.“.

89. Pro úplnost soud dodává, že po dobu soudního řízení promlčecí doba neběží. Ačkoliv to žalobkyně nijak konkrétně nenamítá, podle názoru soudu k promlčení proto nedošlo ani v době mezi vydáním zrušujícího rozsudku a napadeného rozhodnutí (promlčecí doba je tříletá, rozsudek byl vydán 8. června 2023, do uplynutí tříleté doby zbývalo 855 dní, což vydané napadené rozhodnutí dodrželo, ani pětiletá promlčecí lhůta neuběhla).

90. V poslední části žalobních bodů se žalobkyně domáhala moderace uložené pokuty. V tomto svém návrhu však v jeho prvé části neuvádí žádné skutečnosti, které by moderaci pokuty ve smyslu ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. zdůvodňovaly, znovu pouze opakuje svou argumentaci. V této části žaloby žalobkyně uvádí sice judikaturu, která se k moderaci pokuty obecně váže, vůbec však neuvádí, v čem by tyto judikatorní závěry měly dopadat právě na její situaci. Soud tak v tomto směru odkazuje na předchozí část odůvodnění svého rozsudku, kdy výši pokuty považuje za dostatečně konkrétně odůvodněnou, přičemž žalobkyně v žalobě ve svém návrhu na moderaci pokuty neuvedla nic, čímž by tvrdila, že se jedná o pokutu zjevně nepřiměřenou. Její návrh je tak pouze obecnou konstatací judikatury bez konkrétního skutkového upřesnění, v čem se tyto závěry týkají jí uložené pokuty. Proto soud i tento návrh na moderaci považuje za nedůvodný. pokračování 36 6 A 147/2025

91. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

92. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu – vykonavateli veřejné správy - tyto nevznikly nad míru obvyklou jeho běžné činnosti, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. Podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s.ř.s. v případě, kdy městský soud rozhodoval po zrušení rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, je kasační stížnost nepřípustná, mimo situaci, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 11. června 2026 JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. předseda senátu