6 A 148/2025

Rubrum

6 A 148/2025-43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: TREE HOUSES, s. r. o. sídlem U Hellady 697/4, Praha 4 zastoupený advokátem Mgr. Václavem Kotkem sídlem třída Kapitána Jaroše 10, Brno proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. října 2025, č. j. MZP/2025/230/1651, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. pokračování 2 6 A 148/2025

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce zhotovil na pozemku p. č. 4564 v k. ú. Křižany, Přírodní park Ještěd, dílo, které označuje jako dva vyhlídkové posedy. První z nich byl zhotoven na základě smlouvy o dílo č. TH 2019/12/48 ze dne 8. 1. 2020, dílo bylo objednateli předáno dne 22. 4. 2020, zhotovení druhého posedu vyplývalo ze smlouvy o dílo č. TH 2019/12/49 ze dne 8. 1. 2020, přičemž daný posed byl předán dne 22. 5. 2020. Objednavatelem obou děl byla společnost Nethor a. s.

2. Dne 10. 3. 2025 bylo žalobci ze strany České inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Liberec (dále též „prvostupňový orgán“ nebo jen obecně „orgán ochrany přírody“), doručeno oznámení s č. j. ČIZP/21/2025/1029, ze kterého vyplývalo zahájení společného řízení o přestupku dle ustanovení § 78 a 88 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále též „přestupkový zákon“) ve spojení s § 46 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (déle též „správní řád“ nebo „s. ř.“). Žalobce měl umístěním daných posedů narušit krajinný ráz dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o ochraně přírody“), neboť pro tato díla si neobstaral souhlas orgánu ochrany přírody, který je vyžadován ustanovením § 12 odst. 2 téhož zákona.

3. Žalobce byl z daného přestupku uznán vinným výrokem II. rozhodnutí prvostupňového orgánu ze dne 31. 7. 2025, č. j. ČIŽP/51/2025/4228 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč, a povinnost náhrady nákladů řízení v částce 2 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil podaným odvoláním ze dne 15. 8. 2025, které však bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto.

II. Žalobní argumentace

4. Žalobce namítá, že své jednání ukončil nejpozději ke dni předání posedů jejich vlastníkovi, čímž byla díla dle příslušných smluv dokončena, tedy ke dni 22. 4. 2020 a 22. 5. 2020. Žalobce popírá samotné hodnocení daného jednání jako přestupku. Zároveň však uvádí, že i kdyby se o přestupek jednalo, uplynula již v případě obou posedů příslušná promlčecí doba dle § 29 písm. a) přestupkového zákona. S ohledem na délku promlčecí doby, která dle § 30 písm. b) téhož zákona činí 3 roky (u přestupků, u nichž zákon stanoví sazbu pokuty s horní hranicí alespoň 100 000 Kč), a pravidlo o počítání této doby (dle § 31 odst. 1 běží ode dne následujícího po spáchání přestupku, kdy dnem spáchání přestupku je den ukončení přestupkového jednání), má žalobce za to, že tato uplynula již dne 22. 5. 2023. Dodává, že po 22. 5. 2020 (tj. dni předání druhého posedu) nebyla z jeho strany prováděna žádná činnost, jelikož byly povinnosti plynoucí ze smluv o dílo splněny a žalobce nebyl vlastníkem daných posedů.

5. Dále se žalobce vymezuje vůči klasifikaci daného přestupku jako trvajícího ze strany obou správních orgánů. Argumentuje, že z jeho strany není protiprávní stav nijak udržován. Oba posedy byly předány vlastníkovi (objednateli), z čehož vyplývá, že žalobce nemůže daný protiprávní stav nijak odstranit. Tvrzení o porušení povinnosti dle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody, ke kterému mělo dojít v období od 22. 4. 2020 do 2. 10. 2024, se může týkat jen objednatele (pozn. soudu: tento je rovněž obviněn z daného přestupku v rámci téhož správního řízení, přičemž mu byla uložena rozdílná výše pokuty). pokračování 3 6 A 148/2025

6. Žalobce zdůrazňuje, že v podaném odvolání upozorňoval na rezignaci prvostupňového orgánu na rozlišení osoby stavebníka/vlastníka daných posedů a osoby jejich zhotovitele, kterým je žalobce. Dané rozlišení považuje za klíčové ve vztahu k posouzení, zda se jedná o trvající přestupek či nikoli.

7. Žalobce dále nesouhlasí s odkazy prvostupňového orgánu na rozsudky zdejšího soudu s č. j. 4 A 24/2011-61 a 3 A 102/2017-80. K prvně uvedenému podotýká, že v něm formulovaný závěr spočívá v konstatování, že daný trvající přestupek trvá do doby, kdy je stavba postavena. Pojem „realizace“ žalobce interpretuje jako výstavbu a stavební práce, přičemž uvádí, že dle jeho názoru zdejší soud neměl v úmyslu tímto pojmem odkazovat na „existenci“ stavby. Ve vztahu k druhému z výše uvedených rozsudků žalobce namítá, že tento řeší úplně jiný přestupek.

8. Žalobce se zabývá také samotným výkladem skutkové podstaty předmětného přestupku. Ve vztahu ke gramatickému výkladu zdůrazňuje, že zákonodárce používá pojmy „naruší“ (krajinný ráz) „nesplněním“. Jedná se tak o dokonavé vidy daných sloves. Nemůže se proto jednat o trvající přestupek. S ohledem na smysl příslušného ustanovení, které postihuje pouze narušení krajinného rázu neopatřením souhlasu orgánu přírody pak dle logického výkladu nemůže jít o trvající přestupek, jelikož není přítomen zákonný znak udržování protiprávního stavu. Dodává, že v jeho případě se jedná o poruchový přestupek, kdy protiprávní stav může trvat delší dobu, avšak není postihováno jeho udržování. K tomuto odkazuje na body 40-41 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 57/2012-28.

9. Žalobce reaguje také na tvrzení prvostupňového orgánu uvedená v daném prvostupňovém rozhodnutí. Kromě výše uvedených námitek žalobce ve vztahu k tomuto rozhodnutí uvedl, že udržování protiprávního stavu (ač vyvolaného jím jako zhotovitelem) závisí na vlastnických vztazích k daným posedům. Dále uvedl, že nerozumí argumentaci prvostupňového orgánu týkající se žalobcova přímého právního zájmu na nápravě situace. Opakuje, že o dodatečný souhlas může požádat pouze vlastník, proto není náprava situace v jeho možnostech. Vymezuje se proto vůči tvrzení o možnosti žalobce aktivně se podílet na legalizaci daného protiprávního stavu, ať již skrze dodatečný souhlas či případné odstranění stavby. Žalobce také odkazuje na rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2002, č. j. 550/OVSS-VI/224-02-Tu.

10. Následně se žalobce zabývá i odůvodněním napadeného rozhodnutí, které označuje za nezákonné. Uvádí, že žalovaný zcela nedostatečně vypořádal jeho odvolací námitky. Zde zdůrazňuje zejména nevypořádání námitky, v rámci níž žalobce tvrdil, že ode dne 22. 5. 2020 z jeho strany nedocházelo k žádnému protiprávnímu jednání, že nijak neudržuje daný protiprávní stav, a že tento nemůže on sám nijak odstranit.

11. Ve vztahu k odkazu žalovaného na ustálenou judikaturu ke klasifikaci daného přestupku jako přestupku trvajícího žalobce uvádí, že žalovaný neargumentoval žádným konkrétním rozhodnutím.

12. Žalobce se vymezuje také vůči části napadeného rozhodnutí, kde žalovaný vypořádává odvolací námitku nesprávného vyhodnocení příslušné judikatury uvedené prvostupňovým orgánem. Dodává, že se žalovaný nezabýval příslušnými námitkami a rovněž nezohlednil žalobcem odkazovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Ve vztahu k výše citovanému rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2002 žalobce uvádí, že nebylo pokračování 4 6 A 148/2025 ze strany žalovaného dostatečně objasněno, proč se rozhodl odchýlit od dříve formulovaného závěru.

13. K části napadeného rozhodnutí týkající se promlčecí doby daného přestupku žalobce uvádí, že „jednání, ve kterém je možné spatřovat přestupek dle ustanovení § 88 odst. 2 písm. a) zákona, bylo ukončeno samotným umístěním stavby, a netrvá po celou dobu existence stavby“.

14. Ve vztahu k odpovědnosti zhotovitele za protiprávní jednání žalobce uvádí, že souhlasí s tvrzením žalovaného, že odpovědnost zhotovitele za přestupek je dána jednáním zhotovitele (tedy faktickým konáním), jímž byl způsoben protiprávní stav. Rovněž souhlasí s tím, že dokončením stavby a jejím předáním nepozbývá zhotovitel své odpovědnosti. Žalovanému dává za pravdu také v tom, že účelem sankce za daný přestupek je, aby bylo postihnuto ono jednání, které zapříčinilo daný protiprávní stav, přičemž skutečnost, že zhotovitel není vlastníkem stavby, nezbavuje dané jednání protiprávnosti. Uvádí však, že toto může být postihnuto jen v rámci příslušné tříleté promlčecí doby, která je počítána ode dne dokončení stavby. Vymezuje se vůči tvrzení žalovaného, že daná sankce má za účel také odstranění protiprávního stavu. Zdůrazňuje, že není objektivně možné, aby žalobce tento stav odstranil, kdy stavbu nevlastní a neužívá. Dodává, že „lze také souhlasit se závěrem žalovaného, že odpovědnost zhotovitele za přestupek podle § 87 odst. 3 písm. a) zákona (jak jsme již uvedli výše, tak žalovaný měl pravděpodobně na mysli přestupek dle ustanovení § 88 odst. 2 písm. a) zákona) je dána, neboť protiprávní jednání (…) je zhotoviteli jednoznačně přičitatelné. Skutečnost, že po dokončení stavby s ní již nenakládá, nemá vliv na existenci ani rozsah jeho odpovědnosti. Ovšem s jedinou výjimkou, a tou je uplynutí promlčecí doby, po jejímž uplynutí odpovědnost zhotovitele za spáchání přestupku ze zákona zaniká“.

15. Z výše uvedených důvodů žalobce požaduje zrušení napadeného rozhodnutí i rozhodnutí prvostupňového, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného

16. Žalovaný ve svém vyjádření uvádí, že žalobu shledává nedůvodnou a požaduje, aby ji soud zamítl. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nad jeho rámec uvádí následující.

17. Přestupek, z něhož byl žalobce uznán vinným, není představován samotnou stavební činností, nýbrž zásahem do krajinného rázu, který má trvající charakter. Z toho důvodu mohla promlčecí doba začít plynout až od ukončení tohoto zásahu, tedy od odstranění stavby či jejího uvedení v soulad se zákonem. Jelikož dané stavby stále existují, je i nadále narušován krajinný ráz a přestupek není dokončen, což je vyžadováno k počátku běhu promlčecí doby.

18. Nesouhlasí rovněž s tvrzením žalobce, že nemožnost zjednání nápravy jej může zbavit odpovědnosti za daný přestupek. Ve vztahu k námitce, že realizací stavby nedochází ze strany žalobce k žádnému dalšímu protiprávnímu jednání, uvádí, že tato interpretace není souladná se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Podotýká, že v daném zákoně není použit pojem „realizace“. Zákonodárce užívá pojem „umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činnost[í], které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz“. Proto žalovaný tvrdí, že ustanovení upravuje nikoli jen samotnou výstavbu, nýbrž celkový proces vzniku stavby a jejího působení v rámci krajiny. Není tak chráněn proces výstavby, nýbrž příslušný výsledek. Dodává, že „[ž]alobce ve své argumentaci zaměňuje okamžik provedení stavební činnosti za okamžik naplnění skutkové podstaty přestupku. Skutková podstata přestupku není pokračování 5 6 A 148/2025 založena na stavební činnosti samotné, nýbrž na narušení krajinného rázu jako chráněné hodnoty. K tomuto narušení nedochází pouze v okamžiku montáže objektu, ale po celou dobu, kdy stavba vizuálně, prostorově a funkčně působí v území. Právě její přítomnost v prostoru představuje kontinuální ovlivňování krajiny. Výklad žalobce, podle něhož je rozhodující pouze dokončení „realizace“, by vedl k nepřijatelnému závěru, že ochrana krajinného rázu by se vztahovala jen na krátkou dobu výstavby, nikoli na celé období existence stavby v krajině“. Sousloví „umisťování staveb“ žalovaný vykládá tak, že se jedná o stav, jehož prostřednictvím se daný objekt stane součástí krajiny. Po umístění tato stavba v daném území působí nepřetržitě. Z toho důvodu je i zásah do krajinného rázu nepřetržitým.

19. Dále žalovaný uvádí, že se neztotožňuje s žalobní námitkou, kde žalobce upozorňuje, že se jedná o vyhlídkové posedy, nikoli o „tree house“, a z čehož vyvozuje nemožnost použití ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Rozhodné není označení díla v příslušné smlouvě, nýbrž skutečnost, že stavba může s ohledem na svůj objem, konstrukci a funkci snížit či změnit krajinný ráz. Zde odkazuje na provedené místní šetření a pořízenou fotodokumentaci, přičemž uvádí, že se nejedná o „jednoduché myslivecké posedy“, nýbrž o „pobytové stavby určené k rekreačnímu využití osob“. Proto se dle žalovaného jedná o „tree house“, nikoli o posed.

20. K námitce nemožnosti odstranění protiprávního stavu žalobcem, který není vlastníkem daných staveb, uvádí, že dle ustanovení § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny není rozhodné, kdo je vlastníkem stavby. Podstatné je pouze to, čí jednání mělo za následek zásah do krajinného rázu. Jelikož stavbu realizoval žalobce, který aplikoval své odborné znalosti, bez nichž by stavby nemohly být dokončeny, došlo k narušení krajinného rázu právě jeho činností. Nemožnost žalobce disponovat se stavbami po jejich dokončení jej nečinní neodpovědným za dané jednání. V opačném případě by byla fakticky vyloučena odpovědnost toho, kdo daný zásah ve skutečnosti způsobil. Žalovaný rovněž poukazuje na profesní specializaci žalobce na stavbu objektů označovaných jako „tree house“ a na požadavek jeho postupu s odbornou péčí. Proto je jeho povinností být si vědom příslušné právní úpravy, tedy i povinnosti získat souhlas orgánu ochrany přírody.

21. Žalovaný rovněž nesouhlasí s žalobní námitkou, kde žalobce tvrdil, že žalovaný nevypořádal jeho odvolací námitky. Reaguje také na námitku nevypořádání žalobcovy argumentace týkající se jím tvrzené nečinnosti po 22. 5. 2020, ze které tento vyvozuje neudržování protiprávního stavu a nemožnost jej odstranit. Dle názoru žalovaného není rozhodné vlastnictví stavby ani schopnost stavbu odstranit. Žalobce se stal odpovědným již v důsledku provedení dané stavby, které vedlo ke vzniku protiprávního stavu. Žalovaný připodobňuje spornou otázku odpovědnosti k případu odpovědnosti za neoprávněné kácení dřevin. I v tomto případě je dána odpovědnost toho, kdo kácení prováděl (zhotovitele), tedy nikoli jen objednatele nebo vlastníka pozemku, kde se dřeviny nacházely.

22. Dodává, že interpretace daného přestupku provedená žalobcem, kdy by byl zásah realizací stavby dokončen, vykazuje rozpor s příslušným zákonem i s principem ochrany veřejného zájmu na zachování přírody a krajiny.

IV. Obsah spisu

23. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí vyplynuly následující skutečnosti, které má soud za podstatné ve vztahu k posouzení dané věci. pokračování 6 6 A 148/2025

24. Pozemek, na kterém se nachází předmětné stavby, náleží do Přírodního parku Ještěd, který byl zřízen nařízením Libereckého kraje č. 5/2005 o zřízení Přírodního parku Ještěd. Prvostupňový orgán odkazuje zvláště na jeho článek 5 odst. 2 kde se stanoví: „K činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz anebo způsobit zničení poškození nebo rušení stavu území parku nebo jeho části, je nezbytný předchozí souhlas orgánu ochrany přírody (§12 odst. 2 a 3 zákona). Mezi takové činnosti patří zejména …j) umísťování staveb, zejména vertikálních (stožáry, větrné elektrárny, signální věže, rozhledny).“ Uvádí, že skutečnost, že se daný pozemek nachází v tomto přírodní parku je veřejně dostupnou informací (například skrze web Mapy.cz). K charakteru předmětného pozemku uvádí toto: „Předmětná lokalita má charakter louky, která postupně zarůstá náletovými dřevinami. Tento přirozený sukcesní proces sice částečně snižuje vizuální dopad staveb, nicméně pozemek je nadále veden jako zemědělská půda. Nedošlo k jeho trvalému odnětí ze zemědělského půdního fondu ani k převedení na jinou funkční plochu v územním plánu. V důsledku toho by případné kácení náletových dřevin vedlo k dalšímu negativnímu zásahu do krajinného rázu. Typickým rysem Přírodního parku Ještěd je mozaikovitá struktura tvořená travními porosty, lesy a rozptýlenou zástavbou tradičního venkovského charakteru. Ta se vyznačuje obdélníkovými půdorysy, sedlovými střechami, použitím přírodních materiálů (dřevo, kámen) a barevným řešením, které harmonizuje s okolní krajinou. Naproti tomu předmětné stavby využívají moderní konstrukční prvky a atypické architektonické prvky. Jsou vertikálně umístěné, výrazně se odlišují svým vzhledem i měřítkem (…). Postrádají jakoukoliv historickou nebo kulturní vazbu na českou krajinu, včetně krajiny Ještědského parku (…).“

25. Z Územního plánu obce Křižany 03/2022 vyplývá, že není přípustné takové „využití pozemku, u kterého existuje zjevné riziko, že mj. naruší kvalitu prostředí, celistvost a funkčnost plochy smíšené nezastavěného území a ekologickou stabilitu území, např. mobilní domy, odstavené dopravní prostředky, treehouse, oplocení.“

26. Dne 9. 12. 2024 byla u žalobce provedena kontrola (oznámena dne 26. 11. 2024 – č. j. ČIZP/51/2024/5745). Jednatelka žalobce uvedla, že jednatelka objednatele žalobci sdělila, že není zapotřebí žádného povolení. Žalobce nevěděl, že se daný pozemek nachází v Přírodním parku Ještěd. Dodává, že tato skutečnost představuje riziko objednatele vyplývající z článku 4 uzavřených smluv o dílo. Z toho důvodu žalobce informaci neověřoval. Průběh kontroly je zaznamenán v protokolu z téhož dne s č. j. ČIZP/51/2024/5999.

27. Prvostupňový orgán rovněž uvedl, že na základě kontroly žalobce vyšlo najevo, že zadavatelem stavby byla společnost Nethor – V, s. r. o. Příslušné smlouvy o dílo byly uzavřeny prostřednictvím společnosti Nethor a. s., která jednala z titulu příkazní smlouvy uzavřené dne 11. 12. 2019.

28. Dne 13. 12. 2024 bylo v obchodním rejstříku zveřejněno vyhlášení likvidace společnosti Nethor – V, s. r. o. Daná společnost byla zrušena s likvidací dne 3. 12. 2024 rozhodnutím jediného společníka.

29. Prvostupňový orgán uvádí, že při posouzení zásahu do krajinného rázu bylo vycházeno ze „Záznamu o úkonech přecházejících kontrole č.j. ČIŽP/51/2024/4974 ze dne 23. 10. 2024“, který byl pořízen v rámci místního šetření, dále také z odborného stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Regionálního pracoviště Liberecko (dále jen „AOPK ČR“), a rovněž z vyjádření Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 26. 11. 2024 (č. j. KULK 86338/2024), kde uvedl, že „(…) každopádně s umísťováním treehousů v pokračování 7 6 A 148/2025 přírodním parku nesouhlasí, což dokládá i schválený územní plán obce, a považuje jejich umisťování v rozporu s posláním přírodního parku.“ Zohledněny byly také specifické okolnosti případu i zákonná kritéria ochrany krajinného rázu.

30. Ve stanovisku AOPK ČR se v rámci posouzení vlivu staveb na přírodní hodnoty krajinného rázu uvádí: „Všechny tři stavby jsou umístěny v oblasti smíšeného nezastavěného území, kde územní plán neumožňuje výstavbu rekreačních objektů. Záměr zasahuje do lesní enklávy, která je významnou součástí krajinné struktury Ještědského hřbetu, nicméně stávající porost zůstává nadále převládajícím prvkem a žádná ze staveb nepřevyšuje jeho výškovou hladinu. Treehouses jsou částečně začleněny do korun stromů a při pohybu po okolí jsou patrné pouze z bezprostřední blízkosti. Přesto dochází k určité fragmentaci přírodního prostředí, a především lze očekávat zvýšenou zátěž v důsledku obsluhy území (doprava, pohyb návštěvníků), což představuje mírně negativní vliv. Dále lze předpokládat světelný smog a rušení klidového režimu lokality. Tím dochází k přímému negativnímu ovlivnění přírodní hodnoty krajiny.“ Ve vztahu k vlivu na kulturní a historické hodnoty krajinného rázu se uvádí: „(…) Výstavba objektů treehouses – kromě toho, že jejich architektonický výraz je výrazně odlišný od tradiční typologie – tyto historické vazby nerespektuje, nenavazuje na stávající strukturu sídel ani krajinného členění. Jde o nový typ výstavby v lese, který narušuje tradiční model osídlení v oblasti, z hlediska kulturní kontinuity tak představuje rušivý zásah.“ K posouzení vlivu na kulturní dominanty krajinného rázu je následně uvedeno: „Žádný z objektů treehouses nepřevyšuje koruny okolních stromů a nevystupuje nad horizont. Vzhledem k tomu, že lokalita je pouze omezeně viditelná z větších vzdáleností a nepůsobí rušivě z hlavních vyhlídkových tras, lze vliv na kulturní dominanty hodnotit jako nevýznamný.“ K estetické hodnotě krajinného rázu dodává: „(…) Z větších vzdáleností nejsou patrné, přesto v bezprostřední blízkosti dochází k narušení přírodního charakteru prostředí – umělé konstrukce v lesním porostu mění vizuální vnímání krajiny. V rámci posouzení souladu s podmínkami přírodního parku dospěla AOPK ČR k závěru, že „[z]áměr není v souladu s posláním přírodního parku – ochranou krajinného rázu – jak je vymezeno v Nařízení Libereckého kraje č. 5/2005. Dochází k ohrožení lesního charakteru krajin a fragmentaci přirozeného prostředí. (…) Umístění mimo intravilán a bez přímé návaznosti na původní zástavbu je v přímém rozporu s uvedenými zásadami. Jde o expanzi zástavby do dosud nezastavěné části krajiny, která má negativní vliv jak ekologický, tak i krajinářský.“ V rámci celkového hodnocení pak byla konstatována nevhodnost záměru pro dané území právě s ohledem na tamní krajinný ráz. S výše uvedeným posouzením se prvostupňový orgán ztotožnil.

31. V rámci shrnutí průběhu prvostupňového přestupkového řízení prvostupňový orgán v souvislosti se zdůvodněním spojení řízení o přestupcích žalobce a objednatele uvedl, že „[p]rvní obviněný definoval požadavky na provedení díla a měl povinnost zajistit příslušná povolení, zatímco druhý obviněný realizoval fyzické provedení staveb“.

32. Ve svém vyjádření k oznámení o zahájení přestupkového řízení žalobce upozorňoval, mimo jiné, na skutečnost, že ačkoli prvostupňový orgán v oznámení odkazuje na „Územní plán obce Křižany“, byl tento vyhotoven až v březnu roku 2022, přičemž účinnosti nabyl ke dni 31. 3. 2022. Předmětné jednání se však týká období jara 2020. Rovněž nesouhlasil s hodnocením staveb jako treehousů. Jedná se totiž o vyhlídkové posedy, jež žádným způsobem nemohou narušit kvalitu prostředí v daném místě. Dodal, že zhotovení suchých WC, saun, ohnišť a venkovních sprch nebylo smluveno v příslušných smlouvách o dílo. Jejich zhotovení žalobce datuje až do období po předání posedů objednateli, přičemž údaje o zhotoviteli výše uvedeného příslušenství mu nejsou známy. Žalobce pojednává též o pokračování 8 6 A 148/2025 článku IV (tento článek je totožný pro obě předmětné smlouvy o dílo) stanovujícím povinnost objednatele obstarat potřebné souhlasy a vyjádření státních orgánů a zakotvujícím jeho plnou odpovědnost za sankce v případě nesplnění těchto povinností. Zdůrazňuje, že „[z] podkladů založených ve správním spise vyplývá, že objednatel se v dané věci obrátil na stavební úřad a bylo mu sděleno, že k umístění stavby vyhlídkového posedu není třeba stave[b]ní povolení, územní rozhodnutí, ani ohlášení stavby, resp. že v dané věci nebude vedeno žádné řízení ze strany stavebního úřadu. Jelikož v takovém případě stavební úřad nevydává žádnou písemnost, která by daný závěr stavebního úřadu osvědčovala, museli jsme se spolehnout na to, že pokud nám objednatel před zahájením naší činnosti sdělil závěr stavebního úřadu o tom, že v daném případě nepovede žádné řízení, tak že nám sdělil pravdu a že objednatel současně stavební úřad pravdivě informoval o tom, jaké objekty chce na daném pozemku umístit. V této souvislosti je třeba upozornit, že pokud by skutečně k umístění vyhlídkového posedu na předmětném pozemku p.č. 4564 v k.ú. Křižany nebylo třeba žádné řízení vedené stavebním úřadem dle stavebního zákona, nedopadaly by na takový případ, dle tehdejšího stanoviska Ministerstva životního prostředí, povinnosti stanovené v článcích 4 a 5 nařízení Libereckého kraje č. 5/2005 o zřízení Přírodního parku Ještěd (analogicky srov. též výklad Ministerstva životního prostředí např. k ustanovení § 34 odst. 1 písm. c) zákona).“

33. Prvostupňový orgán se neztotožnil s výše uvedenou klasifikací daných staveb žalovaným jako vyhlídkových posedů. S odkazem na Záznam o úkonech přecházejících kontrole ze dne 23. 10. 2024 i na webové stránky žalobce (obsahující nabídku pronájmu objektů i nabídku doprovodných služeb, ceník, online rezervační systém, fotogalerii, technické parametry staveb a hodnocení poskytnuté od hostů) prvostupňový orgán zdůrazňuje, že dané stavby mají sloužit k rekreačnímu ubytování. Skutečnost, že žalobce trvá na hodnocení stavby jako vyhlídkového posedu, dle něj může svědčit o snaze zastřít skutečný účel stavby a vyhnout se požadavkům vyplývajícím z příslušné právní úpravy. Poukazuje tak na skutečný charakter objektů a odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2014, č. j. 9 As 38/2014-45 i na zásadu materiální pravdy uvedenou v ustanovení § 3 správního řádu. K tvrzení žalobce, že smlouvy o dílo uzavřel se společností Nethor, a. s., tedy nikoli se společností Nethor – V, s. r. o., prvostupňový orgán uvedl, že z podkladů, které má k dispozici, bylo zjištěno uzavření bezúplatné příkazní smlouvy mezi výše uvedenými společnostmi. Příkazcem byla společnost Nethor – V, s. r. o., příkazníkem zavázaným k poskytnutí služeb (objednání a platba výstavby vyhlídkových posedů) byla společnost Nethor, a. s.

34. Prvostupňový orgán dále ověřoval žalobcovo tvrzení o oznámení staveb stavebnímu úřadu, který měl konstatovat, že není zapotřebí žádných povolení. Dle emailové komunikace se stavebním úřadem Osečná ze dne 24. 10. 2024 vyplynulo oznámení vyhlídkových posedů. Oznámení o ohlášení nebylo doloženo, a to ani na základě opětovného vyžádání emailem ze dne 19. 6. 2025. Situaci prvostupňový orgán zhodnotil tak, že má za to, že „dokument, kterým byly předmětné stavby ohlášeny reálně neexistuje, resp. stavební úřad jím nedisponuje, nebyl ani doložen ze strany obviněných. Zároveň je zřejmé, že předmětné stavby nejsou vyhlídkovými posedy, které měly být ohlášeny, tj. stavbami sloužící k pozorování zvěře, nejsou ani stavbami, jejichž realizaci by bylo možné pouze ohlásit stavebnímu úřadu a které bylo možné reálně na dané ploše v takto ‚volném‘ režimu postavit.“ Dodává, že s ohledem na datum výstavby objektů se realizace řídila zákonem č. 183/2006 Sb. Ani tehdy však nemohly být naplněny podmínky „volného režimu“, jelikož se nejednalo o stavby určené k hospodaření v lesích nebo pro výkon myslivosti, které nepřesahují 30 m2 zastavěné plochy a 5 m výšky. Rovněž podotýká, že s ohledem na dikci § 105 zákona č. 183/2006 pokračování 9 6 A 148/2025 stanovující povinnost dodat k ohlášení rozsáhlou dokumentaci je vyloučeno, že by oznámení bylo učiněno skrze ústní podání.

35. Ve vztahu k námitce týkající se odkazu na územní plán vyhotovený až roku 2022 prvostupňový orgán uvádí, že nelegální stavbu je nutno posuzovat na základě právního stavu, který je platný v době rozhodování orgánu veřejné správy, tedy nikoli v době realizace stavby. Není tak možné použít územní plán, který platil v roce 2020. Rovněž připomíná, že povinnost k získání souhlasu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny žalobce zavazovala i v roce 2020, přičemž ji nepodmiňovala existencí konkrétního územního plánu. Zdůrazňuje i zvýšené nároky na ochranu pozemku, kde se stavby nacházejí, což vyplývá z jeho lokace v rámci Přírodního parku Ještěd zřízeného již dne 31. 5. 2005.

36. Dále prvostupňový orgán popsal, jak postupoval při samotném uložení pokuty. Uvedl, že zohlednil závažnost protiprávního jednání, rozsah hrozící nebo způsobené újmy, přitěžující a polehčující okolnosti daného případu a povahu činnosti žalobce jako právnické osoby. Dle jeho posouzení byl přítomen vysoký význam chráněného zájmu ve smyslu § 38 písm. a) přestupkového zákona, jelikož se jedná o narušení krajinného rázu „území s významnými soustředěnými estetickými a přírodními hodnotami“ (§ 12 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny). Jelikož žalobce realizoval stavby, které mají být využívány k podnikání, jedná se o zásadní narušení veřejného zájmu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17.06.2011, č. j. 7 As 21/2011 – 87, připomíná, že v případě každého zásahu, kde je dána nikoli bezvýznamná pravděpodobnost změny či snížení estetické nebo přírodní hodnoty krajinného rázu, je zapotřebí získat příslušný souhlas orgánu ochrany přírody ve smyslu § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody. Dodává, že není rozhodná skutečná míra narušení krajinného rázu (v daném případě byla tato klasifikována jako mírná). Výše uvedená zákonná povinnost žalobce přesto váže.

37. Ve vztahu k hodnocení míry narušení prvostupňový orgán uvedl, že byla shledána nízkou, jelikož je krajinný ráz narušen jen v bezprostředním okolí daných staveb, jejich odstraněním lze „relativně snadno“ dosáhnout původního stavu, předmětné stavby částečně zakrývá okolní vegetace a nebyly poškozeny významné biotopy.

38. V rámci hodnocení míry odpovědnosti žalobce na daném přestupku, kterou sdílel s objednatelem staveb, prvostupňový orgán uvedl, že tato míra „není stoprocentní“, jelikož stavbu objektů inicioval právě jejich objednatel, jehož povinnost obstarat příslušná povolení vyplývala z uzavřené smlouvy. Pochybení žalobce shledává v tom, že si tento neověřil, zda objednatel skutečně povolení získal. Nižší míra odpovědnosti plyne také ze skutečnosti, že žalobcova úloha spočívala ve fyzickém provedení staveb dle instrukcí objednatele, přičemž žalobce nerozhodoval o lokalitě záměru ani o samotném projektu staveb. S ohledem na jeho postavení odborníka ve stavebnictví však měl vědět, že ačkoli dle uzavřené smlouvy není jeho úlohou zajistit dané povolení, je tohoto zapotřebí. Za přitěžující okolnost označuje povahu činnosti žalobce dle obchodního rejstříku (zejména činnosti jako „Příprava staveniště“, „Výstavba bytových a nebytových budov“). Ve vztahu k žalobcově povinnosti odborné péče odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci 1 As 87/2012. Přitěžujícím shledal také komerční zájem žalobce, kdy tento vykonává podnikatelskou činnost za účelem zisku. Závažnost daného přestupku vyplývá také z délky doby, po kterou je již protiprávní stav udržován, tedy nejméně 4 roky. Z výše uvedených důvodů přistoupil k uložení pokuty ve výši 4 % horní hranice zákonné sazby. pokračování 10 6 A 148/2025 V. Replika žalobce

39. V rámci repliky ze dne 18. 2. 2026 žalobce uvedl, že ani poté, co měl možnost se seznámit s obsahem vyjádření žalovaného, nebyla zodpovězena jeho otázka, která zní: „Jak může někdo udržovat protiprávní stav, pokud nemůže tento protiprávní stav odstranit?“. Trvá na své námitce, že se jedná o poruchový přestupek, jehož následky mohou trval po delší dobu, avšak nejedná se o přestupek trvající. Ve vztahu k paralele neoprávněného kácení dřevin použité žalovaným uvádí, že jejím použitím dal žalobci žalovaný za pravdu. Dle žalobce totiž právě neoprávněné kácení dřevin „může být trvajícím přestupkem, avšak pouze po dobu samotného kácení, neboť toto protiprávní jednání je ukončeno vykácením dřevin, přestože následky tohoto kácení (…) stále trvají. (…) Jedná se tedy o tzv. poruchový přestupek (byť muže jít po dobu kácení o přestupek trvající) a nikoli o přestupek trvající i po ukončení kácení (…). Subjekt, který kácení provedl, nepochybně po ukončení své činnosti neudržuje protiprávní stav (ten ostatně neudržuje ani samotný objednatel) a nemůže ho žádným způsobem odstranit“. Právě výše popsaný přestupek může být rovněž přestupkem ve smyslu § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, jak tomu je i v nyní posuzované věci. Dodává, že osoba, která kácení provedla, by se dostala do situace, kdy je stále odpovědna za dané jednání, i když protiprávní stav neudržuje a ani není v jejích možnostech jej odstranit. Žalobce používá také přirovnání k nezákonnému zásahu, který ač je jednorázový, může mít trvající účinky. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015 s č. j. 7 As 197/2014- 72, usnesení jeho rozšířeného senátu v téže věci (7 As 197/2014-53) a také na rozsudek ze dne 16. 7. 2020 s č. j. 1 As 335/2019-97.

40. Dále žalobce popírá, že by tvrdil, že se zhotovitel může vždy zbavit své odpovědnosti, a to tím, že poté, co dokončí dané dílo, k němu již nadále nemá žádná práva.

41. Žalobce nesouhlasí s žalovaným také ve vztahu k principu, na kterém je trvající přestupek založen. Uvádí, že žalovaný nemá pravdu, když tvrdí, že cílem je zabezpečit, aby se pachatel trvajícího přestupku nemohl odpovědnosti zbavit jen tím, že uplynul daný čas, nebo že již nadále nemá možnost odstranit způsobený protiprávní stav. Dle žalobce je účelem naopak to, aby bylo postihováno jen udržování protiprávního stavu. Není tedy rozhodné, kdo jej způsobil. Zároveň je nutné, aby vůbec bylo v možnostech pachatele daný protiprávní stav odstranit.

42. Nesouhlasí rovněž s tím, že mu žalovaný vyčítá používání sousloví „realizace stavby“. Uvádí, že tento výraz použil jen v návaznosti na jeho uvedení zdejším soudem ve výše citovaném rozsudku ve věci 4 A 24/2011. Dodává, že nápravy narušení krajinného rázu lze dosáhnout uložením opatření k nápravě dle § 86 zákona o ochraně přírody a krajiny, které může uložit prvostupňový orgán. Uložení lze však adresovat jen vlastníku stavby. Jelikož tedy nelze uložit žalobci, nemůže tento ani udržovat protiprávní stav.

43. Dodává, že se nelze ztotožnit s tvrzením žalovaného, který uvedl, že předmětné ustanovení § 88 odst. 2 písm. a) má chránit výsledek, který působí v daném prostoru, a že dokončením stavebních prací nedochází k jeho vyčerpání, nýbrž je tento přítomen i nadále, dokud existuje daná stavba.

VI. Shrnutí průběhu jednání před soudem

44. Dne 11. června 2026 se konalo jednání před zdejším soudem, na němž účastníci na svých procesních stanoviscích setrvali. Při ústním jednání soud neprováděl žádné dokazování, neboť pro posouzení důvodnosti podané žaloby to nebylo třeba. pokračování 11 6 A 148/2025 VII. Posouzení věci Městským soudem v Praze

45. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Žaloba není důvodná.

1. Odpovědnost zhotovitele

46. Soud se nejdříve zabýval žalobní námitkou, která se týkala odpovědnosti žalobce (zhotovitele předmětných staveb) za daný přestupek. Ve vztahu k odpovědnosti za spáchaný přestupek v případě, kdy stavbu zadal objednatel, avšak tato byla provedena zhotovitelem (zde žalobcem), lze odkázat na komentářovou literaturu, která pojednává o řešení situací, které jsou známy pod lidovým názvem „ten, kdo držel pilu“. V ní se uvádí například to, že „je za pokácení stromu bez povolení či jiný nelegální zásah primárně odpovědný ten, kdo vlastním jménem a na vlastní odpovědnost (tj. nikoli jako zaměstnanec) nedovolenou činnost provedl (např. živnostník najatý vlastníkem na pokácení stromů, který se neujistil, že existuje povolení k jejich kácení). Zproštění se odpovědnosti ‚zhotovitel[e]‘ připadá v úvahu spíše výjimečně, zejména tehdy, pokud by jím nebyla právnická osoba či podnikající fyzická osoba (jejich odpovědnost za přestupky je objektivní, bez ohledu na zavinění), ale fyzická osoba nepodnikající (jednalo by se např. o sousedskou výpomoc a mohla by připadat v úvahu absence zavinění). Pouze ojediněle se objevily rozsudky opačné stavějící na tom, že ‚zhotovitel jednal na základě vůle třetí osoby, tedy jednal pouze jako nástroj tohoto subjektu‘ (zejména NSS 9 As 50/2008-64). Judikatura již konstantně připouští, že za určitých okolností lze vyvodit rovněž odpovědnost ‚zadavatele díla‘ (vedle odpovědnosti zhotovitele, případně místo něho). Tím je míněna osoba, která vlastní škodlivou činnost neprovedla ‚svými silami a prostředky‘, ale zadala ji jiným osobám, včetně např. osob, jejichž totožnost odmítá sdělit apod. V praxi bývá odpovědnost zadavatele vyvozována především u právnických osob (např. obec jako zadavatel kácení či ořezu dřevin)“ /viz JELÍNKOVÁ, J. Zákon o ochraně přírody a krajiny. Praktický komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO114_p11992CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X./

47. V nyní posuzovaném případě se jedná právě o situaci, kdy je dána odpovědnost zhotovitele (žalobce) vedle odpovědnosti objednatele. Žalobce ostatně v žalobě (str. 17, čtvrtý odstavec) sám připouští, že „odpovědnost zhotovitele za přestupek (…) je dána, neboť protiprávní jednání spočívající v provedení stavby bez předchozího souhlasu orgánu přírody je zhotoviteli jednoznačně přičitatelné. Skutečnost, že po dokončení stavby s ní již nenakládá, nemá vliv na existenci ani rozsah jeho odpovědnosti“. Zároveň však následně nesouhlasí s tím, že by byl za přestupek odpovědný po uplynutí promlčecí doby.

48. Dle názoru soudu je zapotřebí zohlednit, že žalobce je právnickou osobou, která podniká v oblasti stavebnictví. Nejedná se tedy například o výše uváděnou situaci sousedské výpomoci. V žalobcově věci se uplatní objektivní odpovědnost. Soud má za to, že v nyní posuzované věci se nejedná ani o jednu z judikaturních výjimek, o jejichž připuštění bylo pojednáno ve výše uvedené citaci komentářové literatury. V žalobcově případě se jednalo o soukromoprávní (obchodní) vztah dvou podnikatelských subjektů, který se nevyznačoval žádnými zvláštními okolnostmi. Totožnost obou subjektů je známa. Rovněž se nejedná o zhotovení zakázky, která by byla zadávána obcí a financována z veřejných prostředků. pokračování 12 6 A 148/2025

49. Již prvostupňový orgán popsal, jaké rozložení odpovědnosti v daném případě shledal. Na str. 25 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že odpovědnost za spáchaný přestupek je objektivní, přičemž tak není zkoumána otázka zavinění. Dále uvedl, že oba obvinění z přestupku (žalobce i objednatel) jsou odpovědni paralelně, jelikož „oba (…) nezávisle na sobě přispěli ke vzniku a trvání protiprávního stavu narušení krajinného rázu, přičemž každý z nich odpovídá v souladu s § 11 odst. 2 [přestupkového zákona] za porušení specifických povinností vyplývajících z jeho právního postavení“. Proto dle názoru prvostupňového orgánu byl daný přestupek spáchán ve spolupachatelství. Na str. 26 pak prvostupňový orgán popsal, jak posoudil konkrétní rozložení odpovědnosti mezi žalobce (zhotovitele) a objednavatele. Na straně objednavatele shledal „poměrně vysokou“ míru odpovědnosti, jelikož tento vyvolal předmětný protiprávní stav tím, že zadal zhotoviteli postavit dané stavby, aniž by byl získán příslušný souhlas. Objednatele tak označil za „původc[e] celého záměru, který aktivně vyhledal zhotovitele pro realizaci staveb“. Zohlednil také smluvního ujednání, ze kterého plynula objednavatelova povinnost souhlas zajistit. Rovněž shledal, že realizace staveb byla činěna právě ve prospěch objednatele, který je zamýšlel komerčně využít. Dále to byl právě objednatel, kdo „[m]ěl plnou kontrolu nad realizací záměru a mohl přestupku zabránit zajištěním požadovaných povolení před zahájením prací“. Na str. 29 následně zdůvodňuje, jak vyhodnotil žalobcovu odpovědnost oproti odpovědnosti objednatele. Uvedl, že žalobce „pochybil, když neověřil, že [objednatel] pro předmětné stavby zajistil veškerá potřebná povolení“. Nižší míra odpovědnosti tak dle jeho posouzení plyne ze skutečnosti, že žalobcova úloha spočívala zejména ve fyzické realizaci daných staveb, přičemž byl žalobce vázán pokyny objednavatele. Zohlednil také, že žalobce nedisponoval rozhodujícím vlivem v rámci výběru území, kde budou stavby postaveny, ani v rámci přípravy daného projektu. Zároveň však dospěl k tomu, že žalobce měl z pozice odborníka podnikajícího ve stavebnictví vědět, že je zapotřebí získat příslušné povolení, a to i přesto, že z uzavřené smlouvy plyne povinnost objednatele toto zajistit. Dle prvostupňového orgánu tak žalobce nemohl spoléhat na to, co mu sdělil objednatel, nýbrž měl dostát své povinnosti sám si ověřit, zda je daný stavební záměr zákonný. Podrobně uvedl také jednotlivé přitěžující okolnosti, které v žalobcově případě zjistil (pozice odborníka ve stavebnictví, komerční prospěch, délka trvání protiprávního jednání).

50. Ve vztahu k uzavřenému smluvnímu ujednání, na základě kterého byl objednatel povinen obstarat příslušná povolení pro zamýšlené stavby, soud uvádí, že z něj vyplývá soukromoprávní vztah mezi žalobcem a objednavatelem, který sám o sobě nemůže být předmětem posouzení v tomto soudním řízení. Je tak na smluvních stranách, aby vyvodily případnou smluvní odpovědnost za porušení povinnosti vyplývající z dané smlouvy, přičemž tak mohou učinit v rámci civilního řízení. Ve vztahu k nyní posuzované věci je rozhodné postavení žalobce jako odborníka (profesionála) v oboru stavebnictví, který měl z této pozice jednat s řádnou péčí a získání souhlasu si sám ověřit, přičemž to byl on, kdo dílo, jímž došlo k narušení krajinného rázu, svou činností provedl. Proto jeho deliktní odpovědnost jako zhotovitele je dána.

51. Ve vztahu k otázce oznámení daných staveb příslušnému stavebnímu úřadu zdejší soud shledal, že jelikož se prvostupňovému orgánu nepodařilo získat oznámení o ohlášení těchto staveb a toto nebylo doloženo ani ze strany žalobce, je zapotřebí vycházet z toho, že daný dokument neexistuje (což ostatně učinil i samotný prvostupňový orgán). Žalobce měl totiž možnost případný důkazní prostředek navrhnout jak v rámci správního, tak i poté soudního řízení. To však neučinil. Soud proto jeho existenci vyhodnotil jako domnělou, přičemž tato domněnka nemůže být relevantní při rozhodnutí v nyní pokračování 13 6 A 148/2025 posuzované věci. Na tomto místě soud připomíná, že režim předmětných staveb není předmětem tohoto řízení, žalobce nebyl potrestán za nepovolenou stavbu, ale za činnost, kterou provedl, pro níž neměl souhlas orgánu ochrany přírody.

52. Z výše uvedeného plyne, že odpovědnost žalobce za daný přestupek je dána, přičemž tuto skutečnost připouští i samotný žalobce v závěru žaloby (viz výše). Soud se ztotožňuje s vyhodnocením rozložení odpovědnosti mezi žalobce (jako zhotovitele) a objednatele, které provedl ve svém rozhodnutí prvostupňový orgán, kdy míru jednání obou subjektů posoudil až u výše uložené pokuty. Dovození deliktní odpovědnosti na straně obou osob (zhotovitele i objednatele) připouští i Nejvyšší správní soud, například v rozsudku ze dne 30. 5. 2019, č. j. 7 As 372/2018 – 40, kde v bodě 19 shrnuje příslušné judikaturní závěry. Dle názoru soudu bylo ze strany prvostupňového orgánu dostatečně srozumitelně vysvětleno, jak odlišuje odpovědnost žalobce od odpovědnosti objednatele. Prvostupňový orgán seznal, že ačkoli samotnou výstavbu posedů prováděl zhotovitel, objednatel se na provádění staveb podílel řízením prací (zejména ve vztahu k určení lokality, tvorbě projektu, udílení pokynů apod.). Ze strany prvostupňového orgánu tak bylo přihlédnuto k obsahu smluvního ujednání, ze kterého vyplývaly povinnosti smluvních stran. Rovněž byly zohledněny polehčující i přitěžující okolnosti při ukládání pokuty.

2. Udržování protiprávního stavu a možnost jeho odstranění

53. Soud se rovněž podrobně zabýval žalobní námitkou, kde žalobce tvrdil, že po dokončení staveb (tedy po završení jejich realizace) již v důsledku jejich předání objednateli není fakticky v jeho možnostech udržovat daný protiprávní stav, z čehož vyvozoval, že se od okamžiku předání nemůže jednat o trvající přestupek. Zároveň uváděl, že z jeho strany není možné ani odstranění protiprávního stavu.

54. Ve vztahu k udržování protiprávního stavu dospěl soud k následujícímu posouzení. Žalobce ve svém podání zdůrazňoval, že nejpozději ode dne 22. 5. 2020, kdy objednateli předal druhé a poslední zhotovené dílo, již neprovádí žádnou činnost ve vztahu k daným stavbám. Uváděl, že dostál svým povinnostem ujednaným v příslušných smlouvách o dílo. Připomínal, že není vlastníkem předmětných staveb. Soud na tomto místě připomíná, že v rámci posouzení otázky udržování protiprávního stavu není rozhodující vlastnické právo k provedenému dílu nebo jeho režim podle stavebního zákona. Skutková podstata vychází z koncepce existence souhlasu orgánu ochrany přírody a krajiny k určité činnosti, bez ohledu na to, kde je vlastníkem stavby či jaký právní režim tato stavba jako věc má. Proto je zapotřebí zhodnotit, zda bylo v možnostech žalobce daný protiprávní stav odstranit.

55. Podle názoru soudu tento stav může žalobce odstranit, a to podáním žádosti o udělení příslušného souhlasu. Tuto žádost může podle judikatury podat jak vlastník daných staveb, tak i zhotovitel. Zákon sám okruh účastníků řízení podle ust. § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody nijak nevymezuje, požádat o souhlas může ten, kdo bude záměr provádět, tedy činnost realizovat (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu - rozšířeného senátu - ze dne 12.10.2004 sp. zn. 6 A 97/2001 – 39, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2005, čj. 6 As 6/2004‑98). Ve vztahu k příslušné skutkové podstatě tak žalobce jako zhotovitel díla mohl o souhlas požádat, neboť to byl on, kdo dílo vytvářel, a tedy prováděl samotnou činnost. Zákon dále žalobce nijak neomezuje v podání této žádosti, může ji tak podat i po vytvoření a předání díla. V obecné rovině tak žalobce v tomto směru může nežádoucí stav (kterým je vytvoření díla bez souhlasu orgánu ochrany přírody) odstranit podáním žádosti o souhlas s takovou činností, neboť zákon podání takové pokračování 14 6 A 148/2025 žádosti nijak neomezuje ani co do subjektu, který jí může podat, tak ani do času, kdy je jí možné podat. Odkaz žalobce na ust. § 86 zákona o ochraně přírody soud nepovažuje za důvodný, neboť samotné opatření k nápravě výslovně nijak nezasahuje do odpovědnosti za spáchaný delikt (ust. § 86 odst. 3 tohoto zákona).

56. V této souvislosti soud odkazuje na odst. 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. února 2024, čj. 3 As 106/2022-25, kde sice nešlo o totéž správní řízení, ale i zde byla řešena situace, kdy nebyl vydán souhlas k určitému jednání: „ Na podporu této základní teze pak soud poukázal i na znění ustanovení § 8 zákona o přestupcích, podle něhož „trvající přestupek je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.“ K tomu, aby šlo přestupek trvající, musí pachatel protiprávní stav nejen vyvolat, ale i udržovat. Znamená to ovšem mimo jiné, že musí mít možnost svým vlastním jednáním existenci protiprávního stavu ukončit. V případě žalobce je takové jednání velmi dobře možné a spočívá prakticky pouze v tom, že požadovanou žádost podá.“.

3. Charakter přestupku a promlčení

57. Následně je zapotřebí posoudit žalobní námitku, ve které se žalobce vymezoval vůči klasifikaci daného přestupku správními orgány jako přestupku trvajícího.

58. Podle ust. § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody: „K umisťování a povolování staveb, jakož i jiným činnostem, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, je nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody. Podrobnosti ochrany krajinného rázu může stanovit Ministerstvo životního prostředí obecně závazným právním předpisem.“.

59. Z příslušné komentářové literatury k ustanovení § 8 přestupkového zákona („Trvající přestupek je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.“) vyplývá následující charakteristika trvajících přestupků: „U trvajícího přestupku shodně jako u přestupku hromadného (a na rozdíl od přestupku pokračujícího) delší časový interval jeho páchání plyne přímo ze skutkové podstaty přestupku. V případě trvajícího přestupku není vyžadováno k jeho spáchání vícero útoků, ale jeho podstata spočívá variantně buď ve vyvolání protiprávního stavu a následně v jeho udržování po určitý čas, případně v situaci, kdy pachatel sice svým jednáním protiprávní stav nevyvolal, ale udržuje jej. První varianta je výrazně častější. Příkladem přestupku, kdy pachatel protiprávní stav vyvolal, je neoprávněný zábor veřejného prostranství ve smyslu § 5 odst. 1 písm. g) zák. o některých přestupcích (k tomu viz též ve vztahu k dřívější úpravě rozhodnutí NSS 5 As 21/2007- 99).“ (viz RIGEL, F. § 8. In: BOHADLO, D., BROŽ, J., KADEČKA, S., PRŮCHA, P., RIGEL, F., ŠŤASTNÝ, V. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO250_2016CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.)

60. Z výše uvedeného plyne, že je zapotřebí posoudit nejprve samotnou formulaci obsaženou ve skutkové podstatě daného přestupku a zhodnotit, zda z ní vyplývá onen delší časový úsek jeho páchání. Dle § 88 odst. 2 písm. a) platí: „Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že naruší krajinný ráz nesplněním povinností podle § 12 odst. 2“. Z této formulace na první pohled nevyplývá žádné delší časové hledisko, ze kterého by bylo pokračování 15 6 A 148/2025 možné vyvozovat, že se jedná o přestupek trvající. Jak navrhoval žalobce v rámci svých podání, bývá v judikatuře správních soudů vycházeno ze zákonodárcem použitého vidu slovesa. Žalobce namítal, že použití dokonavého vidu slovesa implikuje, že se nemůže jednat o trvající přestupek. Nejvyšší správní soud například v bodě 41 svého rozsudku ze dne 23. 1. 2013, č. j. 6 As 57/2012 – 28 (který se však týká odlišného přestupku), došel k závěru, že „[p]řestupek ublížení na cti charakteristické rysy trvajícího deliktu nevykazuje. Pro takový závěr svědčí jak výklad gramatický, tak i logický. Z dikce skutkové podstaty § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích zjevně plyne, že jednání pachatele spočívá v tom, že jinému ‚ublíží‘ na cti tím, že ho ‚urazí‘ nebo ‚vydá‘ v posměch; slovesa jsou užita v jejich dokonavém vidu a z hlediska gramatického není podpory pro závěr, že jde o přestupek trvající. Shodně však vyzní i výklad logicky, neboť smyslem cit. ustanovení je postihnout právě a jen porušení občanského soužití tím, že pachatel jiného urazí nebo vydá v posměch, nikoli udržování tohoto protiprávního stavu (protiprávní stav je toliko následkem jednání pachatele).“ Naopak v jiném ze svých rozhodnutí (bod 24 rozsudku ze dne 14. 3.2025, č. j. 5 As 253/2024 – 40) sice Nejvyšší správní soud připustil možnost použití jazykového výkladu a z něj vyvozeného záměru zákonodárce ve vztahu k charakteru daného přestupku, avšak upozornil, že jazykový výklad má sloužit pouze jako „prvotní východisko“, z nějž poznáme smysl a účel daného ustanovení. Nelze tedy vystavět příslušnou argumentaci pouze na tomto druhu právního výkladu.

61. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například ve svém rozsudku ze dne 14. 3. 2025, č. j. 5 As 253/2024 – 40, je zapotřebí důkladně rozlišovat trvající přestupek a přestupek, jehož zákonným znakem je sice vyvolání protiprávního stavu, ne však jeho následné udržování. V této souvislosti odkazoval na důvodovou zprávu k předmětnému ustanovení § 8 přestupkového zákona (sněmovní tisk č. 550/0, důvodová zpráva, zvláštní část, k § 8, 7. volební období 2013-2017, www.psp.cz), kde zákonodárce popisuje právě výše uvedenou (druhou) kategorii přestupků, které nelze označit za trvající. V ní se uvádí: „typickým příkladem takových přestupků (…) jsou přestupky spočívající v nesplnění oznamovací povinnosti (např. podle § 76a odst. 4 písm. b) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o zbraních), ve znění pozdějších předpisů, se držitel zbrojního průkazu skupiny A až E, držitel zbrojního průvodního listu pro tranzit zbraně anebo střeliva nebo držitel evropského zbrojního pasu dopustí přestupku tím, že neprodleně neohlásí útvaru policie ztrátu nebo odcizení zbraně kategorie A, B nebo C, střeliva do této zbraně, zbrojního průkazu nebo průkazu zbraně). V těchto případech je pro společnost nejnebezpečnější způsobení protiprávního stavu, na rozdíl od trvajících přestupků, pro které je typické, že stupeň nebezpečnosti přestupku se postupem času nemění nebo se ještě zvětšuje tím více, čím déle čin trvá“.

62. Soud zohlednil také rozsudek zdejšího soudu ze dne 17. 2. 2014, č. j. 4 A 24/2011-61, kterým argumentoval prvostupňový orgán i žalovaný. V podané žalobě na něj reagoval i žalobce. V tehdy posuzované věci se jednalo o přestupek podle § 87 odst. 2 písm. h) zákona o ochraně přírody a krajiny, kdy nebyla splněna povinnost dle § 12 odst. 2 téhož zákona. Rovněž bylo namítáno promlčení přestupku ve smyslu § 20 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Soud tehdy k této námitce na str. 10 ve čtvrtém odstavci uvedl: „Jedná se tedy o narušení krajinného rázu, což je stav trvající. Soud v tomto případě souhlasí se stanoviskem žalovaného v tom, že není podstatné pro běh lhůty to, kdy byla stavba zahájena, ale je podstatná situace, která je dána realizací této stavby. Správní orgán vyšel z toho, že pro přestupkové řízení je podstatné zjištění, kdy ještě deliktní jednání trvalo, nikoli kdy začalo. (…)“. Nebylo však blíže vysvětleno, proč soud dospěl k závěru, že se jedná o trvající stav. Ani nebyl výslovně použit pojem „trvající přestupek“. pokračování 16 6 A 148/2025

63. Dle názoru soudu nelze ve vztahu k nyní posuzovanému přestupku dle § 88 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody vycházet pouze z použitého vidu slovesa, ale z celého vymezení deliktního jednání. Ačkoli zákonodárce použil dokonavý vid slovesa („naruší“), vycházel soud z účelu zakotvení ochrany krajinného rázu do právní úpravy, tedy snahy o to, aby příslušné území nebylo narušováno pro něj nevhodnou činností. Za tímto účelem je proto požadován daný souhlas, a to i s ohledem na to, aby orgán ochrany přírody měl dostatečný přehled o činnostech, které jsou v takovému území vykonávány. Objektem správního deliktu je ochrana krajinného rázu před narušením, které je provedeno činností subjektu bez souhlasu orgánu ochrany přírody. Toto narušení v tomto případě bylo provedeno činností žalobce a tento škodlivý následek do dne vydání napadeného rozhodnutí trvá, resp. výsledek jeho nedovoleného jednání je stále v krajině přítomný. Objekt správního deliktu tak je v době vydání napadeného rozhodnutí stále narušen a trvá. Podle názoru takto vymezený objekt správního deliktu chrání přírodu a krajinu před výkonem činností, které vyžadují příslušný souhlas orgánu ochrany přírody, a to až po udělení tohoto souhlasu, a nutí subjekty, které takovou činnost vykonávají, k získání tohoto souhlasu. Aby mohl orgán ochrany přírody činnost řádně posoudit, je nutné, aby tyto subjekty o souhlas požádaly. Pokud tak neučiní, ochrana přírody je ztížena tím, že příslušný orgán ochrany přírody nemusí být informován o rozsahu, povaze a původci činnosti, která by mohla krajinný ráz narušit. Všechny tři tyto skutečnosti jsou pro posouzení případného deliktního jednání podstatné, a proto zákon logicky tyto činnosti váže na vydání příslušného souhlasu (byť jeho vydání není vázáno pouze na podání žádosti o souhlas).

64. Dle názoru soudu je zapotřebí vycházet z definice trvajícího přestupku uvedené v § 8 přestupkového zákona: „Trvající přestupek je takový přestupek, jehož znakem je jednání pachatele spočívající ve vyvolání a následném udržování protiprávního stavu nebo jednání pachatele spočívající v udržování protiprávního stavu, který nebyl pachatelem vyvolán.“ Dané ustanovení tak obsahuje dvě možné situace, kdy může být jednáním pachatele trvající přestupek spáchán. Pro nyní posuzovanou věc podle názoru soudu žalobce trvající stav udržuje, neboť o souhlas nepožádal; tento škodlivý následek stále trvá do dne vydání napadeného rozhodnutí. Protiprávním stavem pak je provedení činnosti, jejímž následkem je narušení krajinného rázu, tento následek stále trvá. Tím tak trvá protiprávní stav, a to jak ve vztahu k objednateli díla či vlastníkovi věci, tak i ve vztahu k žalobci jako zhotoviteli díla. Není tak pro posouzení deliktního jednání žalobce nutné zkoumat, kdo je vlastníkem tohoto díla, neboť skutková podstata v tomto případě postihuje každého, kdo nějakou nedovolenou činnost vykonal, nikoliv pouze vlastníka věci.

65. Žalobce v podané žalobě tvrdil, že jeho odpovědnost za daný přestupek zanikla uplynutím promlčecí doby ve smyslu § 29 písm. a) přestupkového zákona. Argumentoval, že při aplikaci pravidla zakotveného v ustanovení § 31 odst. 1 přestupkového zákona /„Promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku; dnem spáchání přestupku se rozumí den, kdy došlo k ukončení jednání, kterým byl přestupek spáchán (…)“/uběhla promlčecí doba nejpozději dne 22. 5. 2023. Daný údaj odvozoval ode dne předání druhého (posledního) ze zhotovených děl, tedy ode dne 22. 5. 2020, jelikož tímto bylo dle žalobce jeho jednání ukončeno.

66. Soud v dané věci uvádí, že žalobce v žalobě uvádí, že předáním věci jako zhotovitel díla došlo k ukončení jeho jednání či protiprávnímu stavu ve vztahu k jeho osobě. S tím soud nesouhlasí. Deliktní jednání, jehož se žalobce dopustil a za něž byl trestán, není vytvoření díla či ukončení činnosti na díle, ale narušení krajinného rázu činností bez pokračování 17 6 A 148/2025 souhlasu orgánu ochrany přírody. Vzhledem k tomu, že podle názoru soudu se jedná o přestupek trvající i ve vztahu k žalobci, promlčecí doba nezačala běžet. Tento běh promlčecí doby nelze odvozovat od předání díla objednateli, neboť toto předání díla se vztahuje k soukromoprávnímu ujednání mezi žalobcem a třetí osobou, nikoliv k jednání, které je postihováno podle příslušné skutkové podstaty. Jak bylo uvedeno výše, zákon podání žádosti podle ust. § 12 odst. 2 zákona o ochrany přírody nijak neomezuje v čase, žalobce tak tuto žádost může podat i po předání díla. Předané dílo stále v krajině působí, ač bylo provedeno bez souhlasu, proto účinky tohoto jednání nadále přetrvávají. Soud se tak ztotožňuje se závěrem žalovaného, že promlčecí doba nezačala běžet, neboť k ukončení deliktního jednání nedošlo. Pokud žalobce uvádí, že dílo předal a nemá k němu žádné věcné právo, pak soud uvádí, že pro posouzení běhu promlčecí doby či trvání přestupku tato skutečnost nemá žádný vliv, neboť zákon postihuje činnost subjektu, nikoliv pouze výsledek této činnosti.

67. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že pro posouzení věci a výše popsané závěry nebylo rozhodné, zda se daná díla nazývají vyhlídkovými posedy, jak tvrdil žalobce, nebo tree houses, jak uváděl žalovaný, neboť soud neposuzoval věc z hlediska jejího vymezení podle stavebního zákona, ale charakter činnosti, kterou žalobce provedl bez povolení.

68. Soud pak rovněž na závěr uvádí, že podle jeho názoru odůvodnění rozhodnutí není nedostatečné, jak poměrně žalobce obecně v žalobě namítal. Odůvodnění reaguje na odvolací důvody, které žalobce v odvolání uváděl, a ty věcně vypořádává. Pokud se právní názor žalobce nekryje s právním názorem žalovaného, nejedná se o nedostatek odůvodnění co do smyslu jeho úplnosti či srozumitelnosti, ale o jiný právní názor žalobce, který dostatečně zřetelně vyjádřil v podané žalobě.

VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

69. Z výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto jí podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

70. Výrokem II. rozhodl soud o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že ve věci byl úspěšný žalovaný, kterému však žádné dodatečné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. pokračování 18 6 A 148/2025 Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 11. června 2026 JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. předseda senátu