6 A 183/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, státní příslušnost, zastoupen Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30.8.2013, č.j. MV- 145008-9/SO-2012, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené správní rozhodnutí, kterým bylo změněno rozhodnutí (usnesení) ministerstva vnitra ze dne 16.8.2012, čj. OAM-30823-8/DP- 2012. Ve správním řízení bylo pravomocně zastaveno řízení o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem společného soužití rodiny podle ust. § 169 odst. 8 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu“). Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě, jíž je soud vázán, konkrétně uvedl, že považuje rozhodnutí za nepřezkoumatelné, nezákonné a nepřiměřené, přičemž obecně odkázal na příslušná ustanovení správního řádu (ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „správní řád“). Obecně uvedl, že správní úřad nezjistil řádně skutkový stav věci a při hodnocení vycházel pouze z údajů uvedených v cizineckém systému, který není nadán presumpcí správnosti. Podle jeho názoru tuto skutečnost nevyvrátil žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí a postup správního úřadu prvého stupně v tomto směru potvrdil, přičemž znovu (jako ve správním řízení) uváděl, že odkazy v záznamu nemohou být jediným podkladem, z něhož správní orgán vyvozuje oprávněnost pobytu žalobce na území České republiky. Dále obecně uvedl, že zde pobýval na základě výjezdních příkazů, což však správní orgány nezohlednily, neuvedl však (stejně jako ve správním řízení), jakou dobu svého pobytu konkrétně rozporuje. Pouze uvedl, že pro tento účel měl být proveden důkaz listinou, a to jeho cestovním pasem. Poukázal na to, že příslušnou žádost podával osobně, proto správní orgán mohl cestovní pas prostudovat. V další části žaloby pak už žalobce pouze obecně bez vztahu na konkrétní důvody napadeného rozhodnutí cituje z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2009, sp. zn. 10 Ca 139/2007. V jeho případě uvádí, že by měl převážit zájem rodiny nad zájmem na jeho vycestování, namítá, že správní orgány dopad do jeho soukromé sféry nezkoumaly. Rovněž obecně uvádí, že vydané rozhodnutí je projevem přepjatého formalismu dovolávaje se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12.1.2013, čj. 7 As 142/2011-62. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí, přičemž důvody jsou obsahově tytéž jako v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 13.10.2016, pro omluvu zástupce žalobce z důvodu kolize soud odročil jednání na den 17.10.2016, z něhož se opětovně zástupce žalobce omluvil, soud tak odročil jednání na den 10.11.2016, jehož se zástupce žalobce zúčastnil a na jednání setrval na svém procesním návrhu. Žalovaný se z ústního jednání řádně a včas omluvil, soud tak jednal v jeho nepřítomnosti. Z obsahu předloženého správního spisu plynou tyto podstatné skutečnosti potřebné pro posouzení důvodnosti podané žaloby. V odůvodnění napadeného rozhodnutí nejprve žalovaný rekapituluje předchozí průběh správního řízení a vychází ze zjištění, že žalobce podal dne 31.5.20112 žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Správní orgán prvého stupně dospěl k závěru, že tuto žádost podal žalobce v době, kdy k tomu nebyl oprávněn, proto řízení zastavil. V odůvodnění je pak rekapitulováno podané odvolání (argumentačně stejné, jako podaná žaloba), přičemž je dále uvedeno, že žalovaný považoval za prokázané, že žalobce pobýval na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání – osoba samostatně výdělečně činná, s platností od 28.4.2010 do 27.4.2012, dne 31.5.2012 podal novou žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Není pravda, že by žalovaný vycházel pouze z informací plynoucí pouze z cizineckého informačního systému, neboť žalobce nezmiňuje, na základě čeho dospěl k tomuto závěru. Pokud se domnívá, že správní orgán prvého stupně některé skutečnosti nevzal za prokázané, neuvedl konkrétně, v čem by měl spočívat jím tvrzený rozpor. Ohledně možného dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce je v odůvodnění uvedeno, že vydáním tohoto procesního rozhodnutí není správní orgán zatížen povinností tyto okolnosti zkoumat. Ohledně citace rozsudku Nejvyššího správního soudu je uvedeno, že ji žalovaný považuje za vytrženou z kontextu a neaplikovatelnou na tento případ (v rozsudku Nejvyššího správního soudu šlo o situaci, kdy cizinka podala již po uplynutí zákonné lhůty žádost o prodloužení doby platnosti povolení, byla na svém manželovi žijícím na území České republiky natolik závislá, že by pro ni vycestování znamenalo neúměrnou zátěž, žádost byla podána pět dní poté, kdy příslušná lhůta uplynula). Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Podle ust. § 42a odst. 5, 6 zákona o pobytu ve znění účinném v rozhodné době: „(5) Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podává cizinec na zastupitelském úřadu. (6) V průběhu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nebo na povolení k dlouhodobému pobytu vydané za jiným účelem může cizinec žádost o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny podat na území ministerstvu.“. V této věci žalobní námitky, velmi obecně vedené v téměř shodné podobě, jako v podaném odvolání, nemohou zvrátit zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Pokud žalobce obecně uvádí, že rozhodnutí spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, pak vůbec konkrétně neuvádí, v čem by takové pochybení mělo spočívat. V tomto případě se rozhodovalo o naplnění zákonné podmínky, zda žalobce podal příslušnou žádost včas. Pouze tato skutečnost je předmětem příslušného správního řízení a tato skutečnost byla podstatná pro vydání příslušného rozhodnutí. Tuto skutečnost správní orgány zjišťovaly a logicky vyšly z toho, že pokud lhůta pro podání žádosti uplynula dnem 27.4.2012, pak pokud žalobce žádost podal dne 31.5.2012, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty. Z žaloby není dost dobře patrné, co jiného by v tomto případě mělo být zjišťováno. V další části žaloby žalobce uvádí opět velmi nekonkrétně, že žalovaný i správní úřad prvého stupně vycházely pouze z cizineckého informačního systému, ale již vůbec neuvádí, v čem by mělo být jejich zjištění pro posouzení opožděnosti podání žádosti chybné. Pokud žalobce uvádí, že mohl ve věci předložit cestovní pas, pak je nutné uvést, že tento důkazní prostředek (podklad) je v takto obecně vedené polemice prozatím nepodstatný - žalobce by v žalobě musel tvrdit konkrétně, které doby při posouzení své žádosti rozporuje, a až pro toto své konkrétní tvrzení navrhovat doplnění dokazování (třeba svým cestovním pasem); nic takového však ani v odvolání, ani v žalobě nečiní. Tyto skutečnosti měl žalobce uvést i v příslušném správním řízení, pokud se neshodují s údaji zanesenými v příslušném informačním systému. Navíc fotokopii svého cestovního dokladu mohl v průběhu správního řízení rovněž předložit, pokud jím chtěl zpochybnit závěr správního úřadu prvého stupně o době svého pobytu na území České republiky. Kvůli celkové obecnosti tohoto žalobního bodu se pak k němu soud nemůže konkrétněji vyjádřit. Pokud žalobce uvádí, že žalovaný i správní úřad prvého stupně měly zvažovat dopad svého rozhodnutí do soukromé a rodinné sféry žalobce, pak se soud plně ztotožňuje se žalovaným, že v tomto typu rozhodnutí (procesní rozhodnutí o zastavení řízení) se tento dopad rozhodnutí nehodnotí, neboť nic takového zákon nestanoví a takové rozhodnutí samo o sobě nehodnotí samotné okolnosti oprávněnosti pobytu cizince na území České republiky. Žalobce v podané žalobě žádnou argumentaci či konkrétní polemiku s tímto právním závěrem žalovaného pak ani neuvádí. Pokud žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pak soud stejně jako žalovaný je toho názoru, že tento případ se skutkově nekryje s případem, který posuzoval Nejvyšší správní soud, přičemž žalobce ani v žalobě neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jimiž by mohlo být uvažováno o použití tohoto právního názoru. Totéž je možné uvést i u rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež žalobce pouze cituje, ale vůbec neuvádí, v čem konkrétně by se názor zde vyjádřený měl vztahovat na jeho situaci. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 10. listopadu 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Zuzana Lazecká