6 A 21/2016

Rubrum

č.j. 6 A 21/2016 - 21 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D. v právní věci: žalobce: České elektrokomunikace, s.r.o. se sídlem Praha 9, Kovanecká 10 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2015, č.j. 29/2015-150-SPR/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti usnesení Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností č.j. MHMP 1829354/2014 ze dne 25. 2. 2015 (dále jen rozhodnutí Magistrátu) a toto rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutím Magistrátu bylo zastaveno řízení ve věci žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2014 o zápis změn údajů v registru silničních vozidel (dále jen „registr“), spočívající ve změně vlastníka a provozovatele vozidla (dále jen „předmětné vozidlo“) tovární značky Škoda Felicia, RZ x, VIN x (dále jen „žádost“). Správní orgán I. stupně zastavil řízení o žádosti podle § 102 odst. 4 správního 2 6 A 21/2016 řádu, neboť dospěl k závěru, že žádost je podána za nezměněných podmínek jako žádost předchozí, přičemž ani právní úprava se ke dni jejího podání oproti době podání předchozí žádosti nezměnila. Předchozí žádost správní orgán I. stupně zamítl s odůvodněním, že žalobce nebyl registrován jako vlastník vozidla, a nemůže proto požádat o jeho převod na další osobu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Obě rozhodnutí nabyla právní moci a nebyla napadena žádným mimořádným opravným prostředkem ani žalobou ve správním soudnictví.

2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný konstatoval, že jsou-li důvody správního orgánu I. stupně pro zastavení řízení o žalobě shodné s důvody zastavení řízení o obsahově shodné žádosti podané dne 8. 8. 2013, nespatřuje v tom žalovaný jako odvolací orgán pochybení nebo porušení zákona. Nedošlo-li od té doby ke změně platné právní úpravy, resp. jsou-li obě žádosti posuzovány podle stejné právní úpravy, musí být i důvody pro zastavení řízení u obou žádostí shodné. Žalovaný dále uvedl, že žalobce je sice v registru evidován jako provozovatel a vlastník předmětného vozidla, avšak pouze jako avizovaný vlastník. Takzvaná přeregistrace vozidla se skládá ze dvou úkonů, a to podání žádosti o zápis změn údajů v registru původním vlastníkem vozidla a podáním přihlášky k registraci vozidla do registru novým vlastníkem vozidla. Ve výpisu z registru k předmětnému vozidlu je uvedeno, že do 20. 10. 2009 byla jeho vlastníkem osoba, která svoji zákonem stanovenou povinnost splnila a nahlásila změnu vlastníka vozidla. Tímto úkonem byla u předmětného vozidla zaevidována příslušná změna a nastaven statut „v převodu“. Tento zápis ukazuje, na koho bylo provedeno tzv. odhlášení vozidla, resp. kdo je jeho tzv. avizovaným vlastníkem, který má povinnost vozidlo na sebe dohlásit (doregistrovat). Žalovaný odkázal na právní úpravu obsaženou v § 11 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb. (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“) a v § 20 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb., o registraci vozidel (dále jen „vyhláška o registraci vozidel“), která byla platná a účinná do 31. 12. 2014. Dále poukázal na novelizaci zákona o podmínkách provozu vozidel, zejména na čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 239/2013 Sb., kterým byla stanovena povinnost vlastníka silničního vozidla podat do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona žádost o svůj zápis do registru pro vozidlo, u kterého není zapsán jako jeho vlastník. Tato zákonná povinnost u předmětného vozidla splněna nebyla, a proto je dnem 1. 7. 2015 předmětné vozidlo považováno za zaniklé. Tím současně ztratilo schválenou technickou způsobilost a technický průkaz se stal neplatným. Vzhledem k tomu, že žalobce v odvolání neuvedl žádný důvod, na jehož základě by bylo možno rozhodnutí Magistrátu zrušit, dospěl žalovaný k závěru, že postup správního orgánu I. stupně byl v souladu s platnou právní úpravou. 3 6 A 21/2016 3. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení, které vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí. Poté konstatoval, že byl řádně zapsán do registru na základě žádosti předchozího vlastníka. Kromě toho doložil své vlastnické právo platnou kupní smlouvou. Je proto nepochybně prokázáno, že je vlastníkem a tedy osobou oprávněnou požádat o změnu údajů. Dle názoru žalobce zákon žádný status „v převodu“ nestanoví, ani nepodmiňuje možnost požádat o změnu vlastníka předchozí registrací vozidla žadatelem. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se s tímto argumentem nevypořádal. Tvrzení žalovaného, že je povinen předmětné vozidlo „doregistrovat“, přestože jej již nevlastní, a to z důvodu, že jej určitou dobu provozoval, je dle žalobce nepravdivé. Žalobce předmětné vozidlo po celou dobu vlastnil, ačkoliv jej vůbec neprovozoval na pozemních komunikacích. Podle zákona o podmínkách provozu vozidel účinného do roku 2014 je pro zápis nového vlastníka dostačující postup podle § 11 upravující změnu údajů v registru. Toto ustanovení však nestanoví podmínku předchozí registrace. Úkon opětovné registrace podle § 6 zákona o podmínkách provozu vozidel je oproti tomu zákonem předepsán pouze v případě, kdy vlastník vozidlo hodlá provozovat. V této situaci nelze brát v potaz § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel, jelikož ta zákonem vůbec není zmocněna upravovat procesní povinnosti účastníků ve vztahu k registru. Ustanovení § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel je nezákonné a nelze je použít. Toto ustanovení je ostatně začleněno pod nadpis „Způsob přidělování registračních značek“, kde je uveden odkaz na § 7 odst. 4 a § 79 odst. 1 a 5 zákona o podmínkách provozu vozidel, který však v těchto ustanoveních nezmocňuje vyhlášku, aby stanovovala procesní povinnosti účastníků ve vztahu k registru. Povinnost účastníků při změně vlastníka tak vůbec nelze vyvozovat z ustanovení vyhlášky o registraci vozidel, ale jen ze zákona o podmínkách provozu vozidel, který ale proces „přeregistrace“ nezná. Je tedy nutné uzavřít, že již samotným vyhověním žádosti o zápis změny údajů v registru podle § 11 zákona o podmínkách provozu vozidel je platně zapsán nový vlastník do registru, a to tím spíše, je-li nutné tento úkon doložit dokladem osvědčujícím převod vlastnického práva k vozidlu. Žalovaný se však ani s tímto argumentem nevypořádal, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

4. Z předestřené argumentace dle žalobce rovněž vyplývá, že předmětné vozidlo nelze považovat za zaniklé podle čl. II bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb. Jelikož samotné vyhovění žádosti o zápis změny údajů v registru vozidel je dostačující pro změnu vlastníka v tomto registru, je nepravdivé tvrzení, že u vozidla nebyl zapsán jeho vlastník. U vozidla, které nebylo opětovně registrováno podle § 6 zákona o podmínkách provozu vozidel, tak přesto platí, že vlastník takového vozidla u něj zapsán je, a to právě na základě § 11 uvedeného zákona. Není tak splněna podmínka v čl. II bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb., jelikož vozidlo se považuje za zaniklé pouze v případě, kdy v registru vozidel není zapsán jeho vlastník, ten však v daném případě zapsán je. Žalobce dále s odkazem na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod namítl neústavnost čl. II bodu 4 písm. b) zákona 4 6 A 21/2016 č. 239/2013 Sb., pokud by vozidlo, které po zápisu změny vlastníka nebylo opětovně registrováno, mělo být postiženo fikcí zániku. Úprava, která nevratně zcela znemožní věc užívat v souladu se svým určením, ačkoliv je taková věc jinak pro svůj účel zcela způsobilá, představuje závažný zásah do základního práva vymezeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto je nutné ji považovat za neústavní a neplatnou podle zásady lex superior derogat legi inferiori. Z uvedeného důvodu nelze předmětné vozidlo považovat za zaniklé, a proto je předmětná žádost přípustná.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě nejprve poznamenal, že předchozí rozhodnutí v uvedené věci za nezákonné nepovažuje. V této souvislosti shodně jako v napadeném rozhodnutí konstatoval, že žádosti nebylo vyhověno ze stejných důvodů, pro které ji již jednou vyhověno nebylo. Zopakoval, že změna údajů v registru je tvořena dvěma úkony, a to podáním žádosti o zápis změn údajů v registru původním vlastníkem vozidla a podáním přihlášky k registraci vozidla do registru novým vlastníkem vozidla. Žalobce je v registru uveden pouze jako avizovaný vlastník. U předmětného vozidla tak byla v registru zaevidována příslušná změna a nastaven statut „v převodu“. Tento zápis ukazuje, na koho bylo provedeno tzv. odhlášení vozidla, resp. kdo je jeho tzv. avizovaným vlastníkem, který má povinnost vozidlo na sebe dohlásit (doregistrovat), a to do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje. Vyplývá to z ustanovení § 11 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel a § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel ve znění účinném do 31. 12. 2014, podle nichž byla žádost posuzována. Žalovaný zdůraznil, že požadovat zápis změn v registru může jen vlastník zapsaný v tomto registru, tj. nestačí vlastník avizovaný. K námitce, že čl. II přechodných ustanovení zákona č. 239/2013 Sb., nebylo možno v daném případě použít s ohledem na právo každého vlastnit majetek garantované Listinou základních práv a svobod, žalovaný poznamenal, že problém zániku předmětného vozidla souvisí s novelizací zákona o podmínkách provozu vozidel, kdy žalobce nesplnil povinnost vlastníka silničního vozidla a nepodal do 6 měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona č. 239/2013 Sb., žádost o svůj zápis do registru pro vozidlo, u kterého není zapsán jako vlastník. Proto dnem 1. 7. 2015 předmětné vozidlo zaniklo, ztratilo schválenou technickou způsobilosti a jeho technický průkaz se stal neplatným.

6. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

7. Podle § 11 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel ve znění účinném do 30. 12. 2014 vlastník registrovaného silničního motorového vozidla a přípojného vozidla, zástavní věřitel a další osoby, jichž se zápis v registru silničních vozidel týká, jsou povinni požádat příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností o provedení zápisu změn údajů zapisovaných v registru silničních vozidel. 5 6 A 21/2016 8. Podle § 12 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel ve znění účinném do 30. 12. 2014 žádost o zápis změn údajů zapisovaných do registru silničních vozidel jsou osoby uvedené v § 11 povinny podat do 10 pracovních dnů od vzniku skutečnosti, která zakládá změnu zapisovaného údaje.

9. Podle § 20 odst. 3 vyhlášky o registraci vozidel ve znění účinném do 30. 12. 2014 v případě, že vlastník nebo provozovatel vozidla hodlá vozidlo přeregistrovat na jiného vlastníka nebo provozovatele, hlásí vlastník vozidla nebo provozovatel vozidla se souhlasem vlastníka vozidla tuto změnu na předepsaném tiskopisu u registračního místa, kde je jeho vozidlo registrováno. Nový vlastník nebo provozovatel vozidla se souhlasem vlastníka vozidla žádá poté o registrování tohoto vozidla na předepsaném tiskopisu u registračního místa, v jehož správním obvodu má své místo trvalého nebo povoleného pobytu nebo místo podnikání, liší-li se od adresy místa trvalého nebo povoleného pobytu, nebo sídlo.

10. Podle § 101 písm. b) správního řádu provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve věci lze tehdy, jestliže novým rozhodnutím bude vyhověno žádosti, která byla pravomocně zamítnuta.

11. Podle § 102 odst. 4 správního řádu pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení zastaví. Usnesení se oznamuje pouze žadateli a těm osobám, vůči nimž již správní orgán učinil úkon.

12. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Předně je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím byla řešena otázka správnosti postupu správního orgánu I. stupně ve vztahu k aplikaci § 101, resp. § 102 odst. 4 správního řádu. Správní orgán I. stupně se žádostí zabýval s přihlédnutím k předchozímu pravomocnému rozhodnutí o obsahově zcela totožné žádosti z toho pohledu, zda je možné vydat ve smyslu § 101 správního řádu nové rozhodnutí ve věci. Správní orgán I. stupně tedy primárně (znovu) neposuzoval, zda jsou splněny předpoklady pro zápis změn údajů do registru podle § 11 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel, zkoumal pouze (ne)naplnění předpokladů pro vydání nového (vyhovujícího) rozhodnutí o totožné žádosti. Krajský soud v Plzni v rozhodnutí ze dne 4. 3. 2016, č.j. 30 A 40/2015-43 v této souvislosti přiléhavě konstatoval, že: „(p)ro závěr, zda nová žádost odůvodňuje vydání pozitivního rozhodnutí ve věci, je relevantní, zda jsou v ní tvrzeny a prokazovány nové skutečnosti, které samy o sobě nebo spolu se skutečnostmi, které už byly předmětem řízení předcházejícího původnímu zamítavému rozhodnutí, by mohly být podkladem pro vydání vyhovujícího rozhodnutí“. Žalovaný se proto v napadeném rozhodnutí mohl zaměřit toliko na posouzení věcné správnosti závěru učiněného správním orgánem I. stupně, že žádost byla podána za nezměněných podmínek a za zcela shodné právní úpravy, která platila a byla účinná v době podání předchozí žádosti. 6 6 A 21/2016 14. Namítá-li žalobce, že byl jako vlastník předmětného vozidla v registru řádně evidován na základě žádosti podané předchozím vlastníkem vozidla, a že své vlastnické právo doložil platnou kupní smlouvou, přičemž zákon nepodmiňuje možnost požádat o změnu vlastníka předchozí registrací vozidla žadatelem, zpochybňuje tím fakticky důvody, z nichž vycházelo zamítavé rozhodnutí o předchozí žádosti žalobce. Řečeno jinak, žalobce neuvedl žádné relevantní žalobní námitky, které by směřovaly proti závěru, že v daném případě nejsou splněny předpoklady pro vydání nového pozitivního rozhodnutí podle § 101 písm. b) správního řádu. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 25. 2. 2010, č.j. 1 As 1/2010-70, vyložil, že: „Pro vytyčení rámce, v jehož mezích se bude Nejvyšší správní soud pohybovat, je podstatné, že žalobou napadeným rozhodnutím je rozhodnutí o zastavení řízení dle § 102 odst. 4 správního řádu (…) Podle tohoto ustanovení správního řádu správní orgán usnesením zastaví řízení tehdy, pokud žádost účastníka neodůvodňuje zahájení nového řízení. Směřuje-li žaloba proti takovému rozhodnutí, pak je takto vymezeným okruhem rovněž určen přezkumný rámec odvolacího orgánu a rovněž tak příslušného soudu. Jak žalovaný, tak i městský soud tedy k návrhu žalobce posuzovali, zda-li žalobcova žádost odůvodňovala zahájení nového řízení či nikoliv a zda-li byl správní orgán oprávněn pro nedostatek důvodů řízení zastavit“. Soud se proto nezabýval věcným posouzením žalobcem nastolené otázky, zda relevantní právní úprava za daného skutkového stavu umožňovala provedení zápisu jím požadovaných změn údajů v registru. Jak soud již konstatoval shora, námitky uplatněné žalobcem nijak nerozporují stěžejní závěr, k němuž v dané věci dospěly správní orgány obou stupňů, a sice že žádost neodůvodňuje zahájení nového řízení, a je proto třeba postupovat podle § 102 odst. 4 správního řádu a řízení zastavit. Žalobce netvrdí, že by v souvislosti s podáním jeho (nové) žádosti došlo ke změně skutkových či právních předpokladů oproti žádosti předchozí. Pro úplnost soud dodává, že žádost byla podána 30. 12. 2014, a právní úprava vztahující se k posouzení této žádosti tedy byla shodná s právní úpravou platnou a účinnou v době, kdy byla projednána předchozí žádost žalobce ze dne 8. 8. 2013.

15. Tvrdí-li žalobce, že žalovaný nereflektuje možnost, že předchozí rozhodnutí bylo nezákonné, nelze takovou námitku shledat důvodnou. Žalobce totiž zcela přehlíží, že tuto námitku, tj. námitku nezákonnosti rozhodnutí, měl spolu s vylíčením skutkových či právních důvodů nezákonnosti uplatnit v žalobě proti předchozímu rozhodnutí. Protože tak neučinil (žalobu ke správnímu soudu nepodal), nemůže prostřednictvím nové (avšak obsahově totožné) žádosti, resp. žalobou proti rozhodnutí o této žádosti, brojit proti rozhodnutí správního orgánu o předchozí žádosti. Takový postup není ničím jiným než obcházením § 72 odst. 1 s.ř.s., který stanoví lhůtu, v níž lze podat žalobu podle § 65 s.ř.s. a násl., přičemž zmeškání této lhůty nelze prominout (§ 72 odst. 4 s.ř.s.).

16. Smyslem právní úpravy, dle níž lze provést nové řízení a vydat nové rozhodnutí ve smyslu § 101 písm. b) správního řádu, není poskytnout dotčené osobě neomezený časový a právní 7 6 A 21/2016 prostor pro opakované podávání totožných žádostí (návrhů) s cílem dosáhnout revize a změny předchozího (negativního) rozhodnutí. Institut „nového rozhodnutí“ je vyhrazen pouze pro ty mimořádné případy, které intenzitou své závažnosti odůvodňují zásah do právní jistoty a legitimního očekávání osob dotčených pravomocným rozhodnutím. Za situace, kdy dotčená osoba (zde žalobce) v žádosti o vydání nového rozhodnutí neuvádí závažné důvody odůvodňující zahájení nového řízení, ale za nezměněného právního stavu toliko opakuje argumentaci uplatněnou v předchozí žádosti, o které již správní orgán dříve pravomocně rozhodl, nejsou splněny podmínky pro provedení nového řízení a vydání nového rozhodnutí ve věci, neboť nelze předpokládat, že novým rozhodnutím bude (opakované) žádosti vyhověno. V takovém případě je správní orgán v souladu s § 102 odst. 4 správního řádu usnesením řízení zastavit.

17. Soud nepřisvědčil ani námitce, v níž žalobce poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že tuto námitku žalobce vázal na absenci odůvodnění ve vztahu k jeho argumentaci týkající se důvodů, pro které byla zamítnuta předchozí žádost. Přestože žalovaný nebyl povinen uvádět důvody, které vedly k zamítnutí předchozí žádosti žalobce, s ohledem na odvolací námitky se k problematice aplikované právní úpravy vyjádřil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je přehledně strukturováno, nevykazuje žádné znaky nesrozumitelnosti a obsahuje důvody, o které se výroková část rozhodnutí opírá. Byť jsou nosné důvody napadeného rozhodnutí formulovány stručně, jsou vzhledem k nedostatku konkrétních, k meritu věci se vztahujících odvolacích námitek zcela dostatečné. Soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, která by byla ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. důvodem pro jeho zrušení.

18. Nad rámec shora uvedeného soud podotýká, že účinky, které novelizovaná úprava zákona o podmínkách provozu vozidel provedená zákonem č. 239/2013 Sb., spojila s nedodržením lhůty, v níž měla být podána žádost o zápis vlastníka silničního vozidla do registru, nastaly až po podání předmětné žádosti. Zákon č. 239/2013 Sb., nabyl účinnosti dne 1. 1. 2015, a jím stanovená lhůta 6 měsíců [čl. II bod 4 písm. b)] tedy uplynula dnem 30. 6. 2015. Tyto účinky proto nebyly, a ani nemohly být důvodem, pro který nebylo předchozí žádosti žalobce vyhověno, a nebyly ani důvodem zastavení řízení o (nové) žádosti. Žalobcovo tvrzení, že zakotvením nezvratných účinků spojených s nedodržením zákonné lhůty (zánik technické způsobilosti vozidla jako jedné z podmínek zápisu vozidla do registru a z toho vyplývající nemožnost provozovat vozidlo na pozemních komunikacích) došlo k zásahu do jeho základního práva věc vlastnit a svobodně s ní nakládat, je tak pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí irelevantní, neboť se zcela míjí s nosnými důvody tohoto rozhodnutí. 8 6 A 21/2016 19. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení ústního jednání (oba účastníci ve stanovené lhůtě nevyjádřili svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).

20. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 31. října 2018 Mgr. Martin Kříž v. r. předseda senátu