6 A 3/2018

Rubrum

č. j. 6 A 3/2018- 99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže, soudkyně Mgr. Věry Jachurové a soudce Mgr. Bc. Jana Schneeweise v právní věci žalobkyně: Česká pošta, s.p., IČO: 47114983 se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 proti žalovanému: Český telekomunikační úřad se sídlem Sokolovská 219, Praha 9 za účasti této osoby zúčastněné na řízení: První novinová společnost a.s., IČO: 45795533 se sídlem Paceřická 1/2773, Praha 9 zastoupená advokátem Mgr. Davidem Vosolem, M.B.A se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8.11.2017 č.j. ČTÚ-35 513/2017-603 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Shodu s prvopisem potvrzuje

I. V. 2 6 A 3/2018

Odůvodnění

1. Ve správním řízení zahájeném dne 10.2.2014 na návrh společnosti Mediaservis, s.r.o., IČO: 24197360 (dále jen „společnost Mediaservis“) na rozhodnutí sporu o úpravu vzájemných práv a povinností podle § 34 odst. 5 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o poštovních službách“) při umožnění přístupu společnosti Mediaservis do poštovní infrastruktury žalobkyně, vydal předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu dne 5.5.2017 rozhodnutí č. j. ČTÚ-7 312/2014-606/CII. vyř. (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž ve výroku I. uložil žalobkyni povinnost do 30 dnů ode dne obdržení písemné výzvy společnosti Mediaservis uzavřít s ní Dodatek č. 1 ke Smlouvě o přístupu ke zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury (dále též jen „Dodatek č. 1“), a to minimálně v rozsahu specifikovaném výrokem I. prvostupňového rozhodnutí. V Dodatku předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu mimo jiné v bodě 2 vymezil rozsah a formu přístupu k databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese (bod 2.1), dále postup při dodávání zásilek adresovaných do poštovní přihrádky (bod 2.2), postup při dodávání zásilek pro osoby, které mají u žalobkyně sjednánu odnášku z poštovní přihrádky (bod 2.3) a přístup k dodávacím schránám (bod 2.4). V bodě 3 Dodatku č. 1 zakotvil smluvní povinnost společnosti Mediaservis zaplatit žalobkyni za poskytování přístupu k těmto zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury řádně a včas cenu ve výši uvedené v ceníku, který tvoří Přílohu č. 1 Dodatku č.

1. Součástí Dodatku č. 1 byla rovněž Příloha č. 2 - Soupis zásilek určených do poštovních přihrádek předávaných v rámci Smlouvy o přístupu ke zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury.

2. Proti prvostupňovému rozhodnutí podaly žalobkyně i společnost Mediaservis rozklad. O rozkladech rozhodla Rada Českého telekomunikačního úřadu dne 8.11.2017 rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým došlo k částečné změně výroku I. prvostupňového rozhodnutí, a to tak, že z bodů 2.1.2. a 2.1.

3. Dodatku č. 1 ke Smlouvě o přístupu ke zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury byla vypuštěna slova „identifikační číslo osoby“. Ve zbývajícím rozsahu bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno a rozklady zamítnuty.

3. Společnost Mediaservis zanikla bez likvidace fúzí sloučením a její jmění přešlo na nástupnickou společnost První novinová společnost a.s. (dále též jen „osoba zúčastněná na řízení“ nebo „společnost PNS“)

4. Žalobou podanou dne 5.1.2018 u Městského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a též zrušení prvostupňového rozhodnutí. V prvním žalobním bodu namítla, že žalovaný rozhodl o povinnosti umožnit přístup k dodávacím schránám žalobkyně způsobem, který nerespektuje povinnost žalobkyně chránit poštovní tajemství. Žalovaný rozhodl o povinnosti žalobkyně umožnit společnosti Mediaservis přímý přístup do dodávacích schrán žalobkyně pomocí klíčů, které je žalobkyně povinna společnosti Mediaservis za tímto účelem předat. Do dodávacích schrán však dodává žalobkyně poštovní zásilky těm adresátům, kteří s ní uzavřeli dohodu o dodávání poštovních zásilek do dodávací schrány, případně adresátům, kteří bydlí v lokalitách, kam žalobkyně nezajišťuje dodání. Předáním klíčů k dodávacím schránám společnost Mediaservis získá neomezený přístup k poštovním zásilkám dodaným žalobkyní prostřednictvím dodávacích schrán, jakož i k výzvám k vyzvednutí zásilek, které tímto způsobem dodat nelze. Uložení povinnosti k zajištění přímého přístupu k dodávacím schránám je v rozporu se zákonem, Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 3 6 A 3/2018 neboť nerespektuje povinnost žalobkyně chránit poštovní tajemství dle § 16 zákona o poštovních službách a povinnost žalobkyně neumožnit nakládání se zásilkou jiné osobě dle § 7 odst. 1 téhož zákona. Žalobkyně doplnila, že sice souhlasí s tím, že § 16 zákona o poštovních službách platí pro všechny provozovatele poštovních služeb, to však neznamená, že si jednotliví provozovatelé poštovních služeb mohou navzájem volně zpřístupňovat informace chráněné poštovním tajemstvím. To by bylo možné pouze za předpokladu, že by se jiný provozovatel poštovních služeb přímo podílel na dodání konkrétní poštovní zásilky. Zájem na zajištění přístupu do poštovní infrastruktury vybudované žalobkyní nemůže mít přednost před zájmem na zachování poštovního tajemství a zájmem na omezení přístupu k poštovní zásilce na zákonem určené osoby, což je právo, které zákon garantuje všem jednotlivcům. V případě požadavku, aby se zásilkou nemohl nakládat nikdo jiný než odesílatel a provozovatel zajišťující dodání zásilky podle § 7 zákona o poštovních službách, zákon žádnou výjimku podobnou té v § 16 odst. 6 nezná, proto i v tomto případě umožnění přímého přístupu k dodávacím schránám naplňuje skutkovou podstatu přestupku. Umožnění přímého přístupu k dodávacím schránám by znamenalo, že žalobkyně již nebude moci garantovat adresátovi, že zásilky dodané prostřednictvím dodávací schrány nikdo neodcizí, neboť přístup k dodávací schráně získá řada osob, nad nimiž nebude mít žalobkyně žádnou kontrolu. Umožnění přímého přístupu do dodávacích schrán třetím osobám současně představuje ohrožení činností souvisejících s poskytováním a zajišťováním základních služeb, které jsou obsaženy v poštovní licenci žalobkyně. Jedná se tak o případ, kdy je žalobkyně oprávněna odmítnout umožnění přístupu k poštovní infrastruktuře podle § 34 odst. 4 zákona o poštovních službách.

5. Žalobkyně je z uvedených důvodů přesvědčena, že jediným právně konformním způsobem zajištění přístupu k dodávacím schránám je nepřímý přístup, tedy předání zásilek určených do dodávacích schrán společností Mediaservis žalobkyni k jejich dodání do dodávací schrány způsobem, kterým je přístup k dodávacím schránám zajišťován dosud. Správní orgány obou stupňů pochybily, když výše uvedené argumenty žalobkyně vypořádaly toliko konstatováním, že obě uvedená ustanovení (tj. § 7 a § 16 zákona o poštovních službách) se vztahují na všechny provozovatele poštovních služeb včetně jejich pracovníků, pokud při své činnosti přijdou s poštovními zásilkami do styku. Povinnosti nositele poštovního tajemství se vztahují pouze na skutečnosti týkající se jím poskytované nebo poskytnuté poštovní služby, a provozovatel poštovních služeb a jeho pracovníci jsou tedy nositeli poštovního tajemství pouze ve vztahu k zásilkám, na jejichž dodání se podílí (ve vztahu k poštovní službě, kterou poskytovali nebo poskytují), nikoli ve vztahu k jakýmkoliv poštovním zásilkám. Žalobkyně je tak nositelem poštovního tajemství ve vztahu k zásilkám, které dodává v rámci přístupu do sítě, neboť je osobou podílející se na poskytování poštovní služby. Společnost Mediaservis naproti tomu není ve vztahu k zásilkám vloženým žalobkyní do dodávacích schrán v žádném vztahu, a pokud jí žalobkyně zpřístupní dodávací schrány, dojde ke zpřístupnění informací chráněných poštovním tajemstvím osobě, která není ve vztahu k těmto zásilkám osobou povinnou k ochraně poštovního tajemství, ani osobou, se kterou je žalobkyně oprávněna sdílet informace chráněné poštovním tajemstvím podle § 16 odst. 3 zákona o poštovních službách. Případy, kdy žalobkyně může zpřístupnit informace chráněné poštovním tajemstvím jiným osobám, jsou taxativně upraveny zákonem; zajištění přístupu do sítě k těmto případům nepatří. Žalobkyně dále namítla, že do dodávacích schrán dodává zásilky pouze v případě, že má s adresátem sjednanou dohodu o tomto způsobu dodávání zásilek. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 4 6 A 3/2018 Tato dohoda je dvoustranným právním jednáním, z něhož vznikají práva a povinnosti pouze žalobkyni a adresátovi a její účinky nelze vztahovat na vztahy adresáta s dalšími osobami. Na základě výše uvedených argumentů žalobkyně uzavřela, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů o právu společnosti Mediaservis na přímý přístup k dodávacím schránám jsou v rozporu se zákonem a jako celek jsou nepřezkoumatelná, neboť správní orgány se nevypořádaly s argumenty žalobkyně.

6. Ve druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že žalovaný napadeným rozhodnutím rozhodl o právu společnosti Mediaservis k přístupu k databázím žalobkyně nad rámec stanovený zákonem o poštovních službách. Společnost Mediaservis ani žádný jiný provozovatel poštovních služeb nemá nárok na informace o osobách, které mají se žalobkyní uzavřenou dohodu o odnášce. Nejedná se totiž o informace o adresátech, kteří požádali o dodání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, ale o informace o adresátech, kteří požádali žalobkyni, aby ukládala jimi určené zásilky na poště bez pokusu o jejich dodání na jejich adrese. Smyslem zákona bylo uspořit čas a energii adresáta, který se přestěhoval, ale nestihl informovat všechny poskytovatele poštovních služeb o své nové adrese, přičemž novou adresou je tu míněna výhradně adresa skutečného pobytu či sídla, nikoliv adresa poštovní přihrádky. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že pojem databáze adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, je třeba vykládat z jazykového i logického významu tak, že novou adresou je jakékoliv místo, které lze jednoznačně určit jako místo, kam má být zásilka nově dodána. Dle žalobkyně však žádný jazykový ani logický výklad takové řešení nenabízí, naopak jazykový výklad příslušného ustanovení zákona zcela jednoznačně svědčí ve prospěch argumentů žalobkyně. Zákon hovoří o přístupu k databázi s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a jejich nových adresách. Jen těžko by někdo za svou novou adresu označil místo, kde je umístěna poštovní přihrádka, pošta nebo dodávací schrána. K tomu žalobkyně odkázala na příslušná ustanovení vyhlášky č. 464/2012 Sb., o stanovení specifikace jednotlivých základních služeb a základních kvalitativních požadavků na jejich poskytování (dále jen „vyhláška č. 464/2012 Sb.“). Totožnou argumentaci žalobkyně (obsaženou v rozkladu) Rada Českého telekomunikačního úřadu v napadeném rozhodnutí odbyla tvrzením, že pojem dodání zásilek není možné vykládat zněním uvedeným ve vyhlášce č. 464/2012 Sb., tj. předpisem nižší právní síly, který navíc není vydáván k provedení § 34 zákona o poštovních službách. Dle názoru žalobkyně však není legitimní, aby za situace, kdy žalovaný uplatnil ve vyhlášce č. 464/2012 Sb., určitý výklad pojmu, následně ve správním řízení uplatnil výklad diametrálně odlišný. Odlišnost výkladu stejného pojmu žalovaným ukazuje na vnitřní rozpor jeho argumentace, protože na jedné straně uplatňuje široký výklad pojmu adresa, současně však zpochybňuje, že by „jiným místem“ ve smyslu ve vyhlášky č. 464/2012 Sb., měla být míněna jiná adresa. Ze smyslu § 19 vyhlášky č. 464/2012 Sb., dle žalobkyně jednoznačně vyplývá, že pojem „jiné místo“ byl použit jako synonymum pojmu „jiná adresa“. Uspět pak nemůže ani argument, že vyhláška č. 464/2012 Sb., nebyla vydána k provedení § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách, neboť žalovaný nemůže totožné pojmy v různých situacích vykládat svévolně rozdílným způsobem. Výsledkem zpřístupnění databáze odnášky společnosti Mediaservis je toliko předání velkého objemu dat a osobních údajů o zákaznících žalobkyně, které tato společnost nemůže v praxi využít k dodávání zásilek. Není tedy zřejmé, k jakému účelu a s jakým cílem jí mají být tyto údaje poskytnuty. Žalovaný navíc nerespektoval zákonem vymezený rozsah údajů, které má Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 5 6 A 3/2018 žalobkyně coby držitel poštovní licence zpřístupnit ostatním provozovatelům poštovních služeb.

7. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně brojila proti tomu, že žalovaný nerespektoval dohodu stran o formě předávání databází. Jak vyplývá i z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, mezi stranami sporu existovala v předcházejícím správním řízení shoda na předání databází prostřednictvím zabezpečeného FTP připojení (SFTP) a sporná zůstávala de facto pouze cena. Za této situace měl správní orgán prvního stupně spor rozhodnout, jak mu ukládá § 34 zákona o poštovních službách. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu nebyl oprávněn neakceptovat shodné návrhy stran sporu, které pro něj jsou z hlediska vymezení předmětu sporu závazné. V napadeném rozhodnutí žalovaný konstatoval, že k úplné shodě na způsobu předávání databáze prostřednictvím SFTP nedošlo, protože žalobkyně sice souhlasila s návrhem společnosti Mediaservis na předávání databází a jejich aktualizací prostřednictvím SFTP, účastníci řízení se však neshodli na podmínkách, za nichž má k předávání tímto způsobem dojít. Vyjádření proto nelze považovat za shodné návrhy účastníků řízení v situaci, kdy se jedná jen o shodu dílčí. Tímto uvážením však správní orgány obou stupňů pochybily, neboť předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu měl tento spor o cenu vyřešit a nikoli uložit stranám jiný způsob předání databáze. K tomu žalobkyně podotkla, rozhodnutí bylo vydáno až 5 měsíců po uplatnění návrhu na předávání databází prostřednictvím SFTP, a žalovaný tedy měl dostatek času k přepracování kalkulací a k rozhodnutí sporu.

8. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně vyjádřila nesouhlas s jí uloženou povinností předat společnosti Mediaservis bezúplatně v případě výměny zámku od dodávací schrány klíč k vyměněnému zámku za situace, kdy zákon o poštovních službách jednoznačně stanoví, že přístup do sítě je poskytován za nákladově orientované ceny. Není proto možné rozhodnout o bezplatném přístupu byť i k části služby. K tomu žalobkyně dodala, že k výměně zámků dochází i v důsledku jejich přirozeného opotřebení, a není důvod, proč by v takovém případě měla náklady na výrobu nového klíče vyvolanou objektivními důvody nést pouze žalobkyně. To, že by společnost Mediaservis mohla v určitých případech použít k odemčení dodávací schrány již existující klíč, jak uvádí žalovaný v napadeném rozhodnutí, označila žalobkyně jako zavádějící, neboť dodatek Smlouvy v rámci prvostupňového rozhodnutí jednoznačně dává společnosti Mediaservis právo požadovat bezplatné vydání nového klíče bez ohledu na to, zda lze či nelze použít některý ze stávajících klíčů. Žalobkyně není podle rozhodnutí povinna předat jí pouze jeden klíč od každého typu dodávacích schrán, ale tolik klíčů, kolik bude společnost Mediaservis požadovat.

9. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě předložil k jednotlivým žalobním bodů následující argumentaci. Co se týče prvního žalobního bodu, připomněl veřejný zájem na vytvoření konkurenčního prostředí na trhu poštovních služeb, který vyplývá jak z unijní, tak z vnitrostátní právní úpravy. Žalobkyní navrhovaný nepřímý přístup k dodávacím schránám představuje shodné plnění, k jakému je žalobkyně povinna v rámci přístupu k jiným prvkům své poštovní infrastruktury. Zprostředkovaný přístup k dodávacím schránám by představoval omezení ostatních poskytovatelů poštovních služeb. Žalobní argumentaci o porušení poštovního tajemství žalovaný označil za ryze účelovou, neboť žalobkyně dle nynější referenční nabídky, ve které činí veřejnou nabídku na uzavření smlouvy o přístupu k její poštovní infrastruktuře, přímý přístup ke svým dodávacím schránám nabízí. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 6 6 A 3/2018 10. Ke druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že neshledal žádný zákonný podklad pro závěr žalobkyně o tom, že adresa podle § 34 zákona o poštovních službách je pouze taková adresa, na niž se adresát nově přestěhoval. Smyslem zákona je zajištění doručování adresátům na adresu, kterou si sami zvolí (ať už je jejich motiv jakýkoliv). Tvrzení žalobkyně, že dohoda o dodávání do dodávací schrány je dohodou o způsobu dodávání, nikoliv dohodou o dodávání na jiné než odesílatelem uvedené adrese, je dle mínění žalovaného absurdní. Dodávací schrána se nachází na jiné adrese, než na jakou by zásilka byla jinak doručována, a z tohoto pohledu se tedy jedná o novou adresu, odlišnou od adresy uvedené odesílatelem. Pokud společnost Mediaservis získá informace o tom, kteří adresáti požádali o odnášku, bude moci tímto způsobem dodávat zásilky přinejmenším těm adresátům, kteří mají zřízenou poštovní přihrádku. Není tedy pravdou, že by tyto informace nemohla společnost Mediaservis využít v praxi. Žalovaný v této souvislosti poznamenal, že podzákonné právní předpisy musí být vykládány v souladu se zákonem a nikoli naopak. Vyhláška č. 464/2012 Sb., která upravuje problematiku základních (poštovních) služeb, jež však nejsou a nemohou být předmětem sporu podle § 34 zákona o poštovních službách, nadto ani nespecifikuje, co se rozumí jinou adresou ve smyslu předmětného zákonného ustanovení.

11. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu postupoval správně, pokud v souladu se zásadou hospodárnosti stanovil podmínky předávání prostřednictvím e-mailu a nikoliv prostřednictvím SFTP. Požadavek takového způsobu předání databází předložila společnost Mediaservis až dne 15.12.2016, do té doby byl způsob předání databází sporný. Účastníkům správního řízení nepřísluší předmět řízení dohodou svévolně měnit a požadovat po žalovaném, aby v důsledku jejich pouhé dílčí shody rozhodoval o nových sporných otázkách, jež do té doby nebyly předmětem řízení.

12. Ke čtvrtému žalobnímu bodu pak žalovaný uvedl, že požadavek na úhradu výroby nového klíče při výměně zámku z důvodu jeho opotřebení uplatnila žalobkyně až v rozkladu, a podle § 82 odst. 4 správního řádu proto k němu nebylo možné přihlédnout. Žalovaný dále zopakoval svá tvrzení stran úhrady výroby nových klíčů uvedená v napadeném rozhodnutí. Žalobkyně podle něj nesprávně interpretuje bod 2.4.

6. Dodatku č. 1, neboť v případě náhrady zámku novým, avšak identickým zámkem, se tato výměna ve vztahu ke společnosti Mediaservis nijak neprojeví, neboť její zaměstnanci budou používat stále týž klíč. Jen pokud žalobkyně svévolně nahradí zámek odlišným zámkem, vzniknou tím neúčelné náklady, které bude povinna společnosti Mediaservis nahradit.

13. Společnost PNS coby osoba zúčastněná na řízení v podání ze dne 25.8.2020 soudu navrhla, aby zrušil napadené rozhodnutí, avšak z jiných důvodů, než jsou ty, pro které se jeho zrušení domáhá žalobkyně. Uvedla, že žalobkyně má na trhu poštovních služeb výsadní, v oblasti většiny služeb dokonce dominantní postavení, a proto se snaží oddálit nástup konkurence na tento trh, která přístup k síti podnikání žalobkyně nutně potřebuje. K prvnímu žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že výklad institutu poštovního tajemství zastávaný žalobkyní považuje za mylný a že žalobkyně zaměstnance společnosti PNS bezdůvodně ostrakizuje. Nadto jsou některé poštovní schránky v takovém stavu, že nezabraňují nakládání se zásilkou jakékoliv fyzické osobě, přičemž osobě zúčastněné na řízení není známo, že by žalobkyně i v takovýchto případech jakkoli tématizovala problematiku poštovního tajemství. Ustanovení § 16 odst. 1 zákona o poštovních službách stanoví povinnost žalobkyně chránit poštovní tajemství před osobami Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 7 6 A 3/2018 neoprávněnými. Společnost PNS je však poskytovatel poštovních služeb, a tedy osobou oprávněnou. Umožnění přístupu k dodávacím schránám žalobkyní je pouhým plněním povinnosti, kterou jí ukládá § 34 zákona o poštovních službách.

14. K otázce překročení zákonných mezí při stanovení přístupu k databázím (druhý žalobní bod) osoba zúčastněná na řízení uvedla, že dodávací schrány a poštovní přihrádky jsou prvky poštovní infrastruktury ve smyslu § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách. Žalobkyně nevysvětlila, proč by poskytnutí databáze osob, které využívají poštovní schrány a odnášku, bylo poskytnutím informací nad rámec zákona o poštovních službách. Smyslem institutu smlouvy o přístupu podle § 34 zákona o poštovních službách je totiž zpřístupnění sítě vybudované žalobkyní alternativním poskytovatelům poštovních služeb, čímž má být vytvářeno konkurenční prostředí přinášející konečným zákazníkům lepší ceny a služby. Osobě zúčastněné na řízení jakožto alternativnímu provozovateli poštovní služby by měly být žalobkyní poskytnuty prvky poštovní infrastruktury v takovém rozsahu, aby je v praxi mohla efektivně využívat. Představa žalobkyně, že osobě zúčastněné na řízení poskytne databázi s umístěním poštovních schrán, avšak osoba zúčastněná na řízení nebude znát adresáty, kterým se má do dodávacích schrán doručovat, je zcela absurdní.

15. Osoba zúčastněná na řízení vyjádřila souhlas s třetím žalobním bodem. K tomu, aby žalovaný neschválil souhlasný návrh stran o předání databází prostřednictvím SFTP, nebyl žádný důvod. Takový návrh strany sporu předložily žalovanému více než 4 měsíce před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Způsob předání databází stanovený žalovaným považuje osoba zúčastněná na řízení za krajně nešťastný, nákladný a neefektivní. Přenos dat SFTP protokolem je navíc podstatně bezpečnější.

16. Ke čtvrtému žalobnímu bodu osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se ztotožňuje s argumentací žalovaného obsaženou ve vyjádření k žalobě a nad její rámec dodala, že obavy žalobkyně jsou překonatelné výkladem smlouvy o přístupu, a tedy jsou naprosto liché. Pokud by po výměně zámku byla schrána přístupná za použití téhož klíče, případný požadavek osoby zúčastněné na řízení na nový klíč či úhradu nového klíče by nebyl obhajitelný.

17. Při rozhodování ve věci samé soud vycházel zejména z této právní úpravy:

18. Podle § 2 písm. c) zákona o poštovních službách (ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí) se pro účely tohoto zákona provozovatelem rozumí osoba poskytující poštovní služby nebo zajišťující zahraniční poštovní služby.

19. Podle § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách právo nakládat s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou má až do jejího dodání jen odesílatel; provozovatel může s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou zacházet jen v nezbytné míře a jen takovým způsobem, který je součástí poskytování poštovní služby.

20. Podle § 7 odst. 2 zákona o poštovních službách jiné osoby a orgány neuvedené v odstavci 1 mohou s poštovní zásilkou nebo poukázanou peněžní částkou až do doby jejího dodání nakládat jen tehdy, je-li to v souladu s poštovní smlouvou nebo stanoví-li tak zvláštní právní předpis.

21. Podle § 16 odst. 1 zákona o poštovních službách provozovatel, osoba podílející se na poskytování poštovních služeb a osoba vykonávající činnost podle § 37 (dále jen "nositel poštovního tajemství") mají povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 8 6 A 3/2018 se poskytované nebo poskytnuté poštovní služby, které se při své činnosti dozvěděli. Znalosti těchto skutečností smějí využívat jen pro potřeby poskytování poštovní služby nebo činnosti podle § 37; nesmějí umožnit, aby se s nimi neoprávněně seznámila jiná osoba.

22. Podle § 37a odst. 1 písm. a) zákona o poštovních službách se právnická nebo podnikající fyzická osoba dopustí přestupku tím, že poruší některou z povinností podle § 16 odst. 1.

23. Podle § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách je držitel poštovní licence povinen transparentním a nediskriminačním způsobem na základě písemné smlouvy umožnit přístup ostatním provozovatelům k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám souvisejícím s provozováním poštovní infrastruktury (dále jen „poštovní infrastruktura“). Poštovní infrastruktura zahrnuje databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, poštovní přihrádky, dodávací schrány, službu dosílky, službu vrácení odesílateli, službu dodání na adresy uvedené na poštovních zásilkách.

24. Podle § 34 odst. 5 zákona o poštovních službách nedojde-li k uzavření smlouvy podle odstavce 1 do 2 měsíců ode dne zahájení jednání o návrhu smlouvy, Úřad rozhodne spor o úpravě vzájemných práv a povinností na základě návrhu kterékoliv smluvní strany. Součástí návrhu smluvní strany na rozhodnutí sporu musí být návrh smlouvy se specifikací jeho sporných částí. Je-li předmětem sporu cena za přístup k poštovní infrastruktuře, Úřad v rámci rozhodnutí sporu stanoví tuto cenu podle odstavce 8. Lhůta pro vydání rozhodnutí o sporu činí 4 měsíce, ve zvláště složitých případech 6 měsíců. Rozhodnutí sporu uveřejní Úřad v Poštovním věstníku a způsobem umožňujícím dálkový přístup.

25. Podle § 34 odst. 8 zákona o poštovních službách držitel poštovní licence sjednává ceny za přístup k poštovní infrastruktuře za nákladově orientované ceny.

26. Podle § 33 odst. 5 věty druhé zákona o poštovních službách se nákladově orientovanou cenou rozumí cena, která zahrnuje efektivně a účelně vynaložené náklady a přiměřený zisk a která se stanovuje tak, aby zajistila návratnost investic v přiměřeném časovém období a zohlednila příslušná rizika.

27. Podle § 19 odst. 1 vyhlášky č. 464/2012 Sb., na základě písemné žádosti adresáta uplatněné u kterékoliv pošty se dodá poštovní zásilka nebo poukázaná peněžní částka v jiném místě než uvedeném v poštovní adrese (dále jen „dosílka“). Na požádání je potvrzeno převzetí této žádosti.

28. Podle § 21 odst. 1 vyhlášky č. 464/2012 Sb., na základě písemné žádosti adresáta jsou ukládány poštovní zásilky nebo poukázané peněžní částky u dohodnuté provozovny, aniž by byl učiněn pokus o jejich dodání na adresu adresáta. Odnáška nemůže být sjednána pro případy, u nichž by to bylo v rozporu s poštovní smlouvou uzavřenou s odesílatelem. Postup podle žádosti je součástí poštovní služby poskytované odesílateli na základě uzavřené poštovní smlouvy.

29. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

30. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že proti napadenému rozhodnutí podala žalobu rovněž společnost Mediaservis. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3.8.2020 č. j. 6 A 11/2018 - 114 její žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že se domáhá přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Proti tomuto usnesení podal Český telekomunikační úřad z pozice Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 9 6 A 3/2018 žalovaného kasační stížnost, v níž namítal převažující veřejnoprávní prvek smluv o přístupu k poštovní infrastruktuře uzavíraných ve smyslu § 34 zákona o poštovních službách na základě rozhodnutí žalovaného. Kasační stížnost žalovaného byla nicméně usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 5.5.2021 č. j. 4 As 300/2020 – 44 odmítnuta s následujícím odůvodněním ze strany Nejvyššího správního soudu: „Nevyhoví-li krajský soud žalobě, ať již z důvodů procesních či meritorních, neděje se z právního hlediska nic ve vztahu k žalovanému správnímu orgánu, a to bez ohledu na to, jak přesně takové řízení skončilo, se specifickou výjimkou spočívající v zastavení řízení z důvodu uspokojení navrhovatele. (......) Usnesením o odmítnutí žaloby krajský soud z procesních důvodů žalobě nevyhověl, v důsledku čehož zůstalo žalobou napadené rozhodnutí nedotčeno a stěžovatel neutrpěl v řízení před městským soudem žádnou újmu. (......) S ohledem na všechny tyto skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatel jako správní orgán je osobou zjevně neoprávněnou k podání kasační stížnosti proti usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby, a proto tuto kasační stížnost podle § 46 odst. 1 písm. c) za použití § 120 s. ř. s. odmítl.“ Nejvyšší správní soud dodal, že za této situace se nemohl k stížnostním námitkám ani k vyjádření osoby zúčastněné na řízení (poznámka soudu: osobou zúčastněnou na řízení byla v daném řízení Česká pošta, s.p.) zabývat zákonností napadeného usnesení městského soudu a jemu předcházejícího žalobního řízení. Otázka, zda soudní přezkum rozhodnutí žalovaného, které stranám sporu ukládá povinnost uzavřít smlouvu o přístupu k poštovní infrastruktuře, spadá do pravomoci civilních nebo správních soudů, tak zůstala Nejvyšším správním soudem nevyřešena.

31. Totožnou otázkou se však již dříve zabýval Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 26.7.2021 č.j. 14 A 87/2018-58, přičemž dospěl k názoru, že se jedná o věc spadající do příslušnosti správních soudů, a to zejména s ohledem na převládající veřejnoprávní prvek. Ve zmíněném rozsudku soud konstatoval, že „(z) právní úpravy poskytování poštovních služeb na území České republiky plyne řada povinností a omezení, která dopadají zejména na žalobkyni jakožto držitele poštovní licence a největšího tuzemského poskytovatele poštovních služeb, ale i na další poskytovatele poštovních služeb. Žalovaný pak vykonává dohled nad dodržováním těchto povinností a omezení a za tím účelem je nadán řadou vrchnostenských oprávnění. Uvedené se promítá i do právní úpravy uzavírání smluv o přístupu k poštovní infrastruktuře, jež do značné míry omezuje svobodu volby na straně držitele poštovní licence, předně z toho důvodu, že uzavření takové smlouvy je pro držitele poštovní licence povinností, zatímco pro ostatní provozovatele je uzavření takové smlouvy nárokem. Již z uvedeného je jednoznačně zřejmá nerovnováha mezi stranami smlouvy o přístupu k poštovní infrastruktuře. Obsahem Smlouvy samotné je umožnění přístupu k poštovní infrastruktuře, přičemž podmínky jsou stanoveny veřejnoprávními předpisy a při uzavírání smlouvy podle § 34 zákona o poštovních službách navrhovatel a odpůrce nemají rovné postavení (na rozdíl od vztahů občanskoprávních). Držiteli poštovní licence pak není uložena pouze povinnost smlouvu o přístupu uzavřít, ale nadto musí pro případné zájemce vypracovat a zveřejnit návrh takové smlouvy, přičemž žalovaný je dle § 34 odst. 3 zákona o poštovních službách oprávněn z moci úřední rozhodnout o změně návrhu Smlouvy. Žalovaný tedy z pohledu právní úpravy nevystupuje jako orgán, který by bez dalšího rozhodl spor mezi smluvními stranami, nýbrž sám může do kontraktačního procesu, respektive jeho výsledku zasáhnout. Rovněž cena za přístup k poštovní infrastruktuře podléhá veřejnoprávní regulaci, když dle § 34 odst. 8 zákona o poštovních službách musí být nákladově orientovaná, a napadené rozhodnutí tak v důsledku představuje rozhodnutí o ceně, tj. rozhodnutí ve své podstatě veřejnoprávní (k tomu přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2006, č. j. 3 As 48/2004 – 82).“ S tímto Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 10 6 A 3/2018 názorem se plně ztotožňuje také 15. senát správního úseku Městského soudu v Praze a ve shodě s ním uvádí, že napadené rozhodnutí vykazuje zásadní převahu veřejnoprávních aspektů, a proto podléhá přezkumu ve správním soudnictví.

32. K tomu je zapotřebí dodat, že v rozsudku ze dne 26.7.2021 č.j. 14 A 87/2018-58 se Městský soud v Praze zabýval obsahově téměř totožnými žalobními námitkami, jako jsou ty, které stejná žalobkyně uplatnila i v nyní projednávané věci. Na závěrech, které soud v rámci vypořádání těchto námitek ve zmíněném rozsudku zaujal a které lze plně vztáhnout i na nyní projednávanou věc, soud i nadále trvá. Tyto závěry jsou oběma účastníkům řízení nepochybně známy, neboť jako účastníci řízení vystupovali též v řízení vedeném pod sp. zn. 14 A 87/2018.

33. Ve vztahu k prvnímu žalobnímu bodu se soud nejprve zabýval námitkou žalobkyně týkající se tvrzené nepřezkoumatelnosti prvostupňového i napadeného rozhodnutí. Dle žalobkyně správní orgány obou stupňů v podstatě ignorovaly její argumentaci, pokud k otázce hrozby porušení poštovního tajemství toliko konstatovaly, že § 7 a § 16 zákona o poštovních službách se vztahují na všechny provozovatele poštovních služeb. K tomu je třeba uvést, že na rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je podle ustálené judikatury nutno hledět jako na jeden celek. Žalovaný dle náhledu soudu v napadeném rozhodnutí zcela dostačujícím a soudně přezkoumatelným způsobem vyložil, z jakých důvodů shledal neopodstatněnou rozkladovou námitku, kterou žalobkyně brojila proti jí uložené povinnosti přímo zpřístupnit dodávací schrány společnosti Mediaservis. Provedl výklad příslušných ustanovení zákona o poštovních službách a dovodil, že výklad týchž ustanovení podaný žalobkyní je mylný a prakticky by vedl ke znemožnění sdílení poštovní infrastruktury. Soud k tomu dodává, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009 č.j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009 č.j. 9 Afs 70/2008 - 13 a ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011 sp. zn. II. ÚS 2774/09 a ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 609/1). Této části první žalobní námitky tedy soud nepřisvědčil.

34. Soud se dále zabýval druhou částí prvního žalobního bodu, tj. tím, zda žalobkyni uložená povinnost umožnit společnosti Mediaservis přístup k dodávacím schránám žalobkyně je v rozporu se zákonem, neboť nerespektuje povinnost žalobkyně chránit poštovní tajemství dle § 16 zákona o poštovních službách a také povinnost žalobkyně neumožnit nakládání se zásilkou jiné osobě dle § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách. Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 97/67/ES, o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění Směrnice č. 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (dále jen „poštovní směrnice“), která byla transponována do zákona o poštovních službách, ukládá členským státům podporovat účinnou hospodářskou soutěž, jakož i chránit všechny uživatele zajištěním celkové kvality poštovních služeb. Vedle zajištění minimálního rozsahu služeb v určené kvalitě za dostupné ceny pro všechny uživatele poštovní směrnice jako jeden z hlavních cílů sleduje též otevření trhu s Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 11 6 A 3/2018 poštovními službami za spravedlivých konkurenčních podmínek.

35. Prvky poštovní infrastruktury nebo některé služby obecně poskytované poskytovateli všeobecných služeb by tak měly být v souladu se zákonem o poštovních službách zpřístupněny jiným provozovatelům poštovních služeb. Pojem poštovní infrastruktura podle § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách zahrnuje: 1) databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách, 2) poštovní přihrádky, 3) dodávací schrány, 4) službu dosílky, 5) službu vrácení odesílateli, 6) službu dodání na adresy uvedené na poštovních zásilkách. Umožnění přístupu k dodávacím schránám spočívá v zajištění možnosti dodat poštovní zásilky do držitelem poštovní licence pronajímaných dodávacích schrán. Soud považuje za mylný názor žalobkyně, že umožnění přímého přístupu společnosti Mediaservis k dodávacím schránám žalobkyně by bylo v rozporu se zákonem o poštovních službách, protože by tak nebyla respektována povinnost žalobkyně jakožto držitele poštovní licence chránit poštovní tajemství (§ 16 zákona o poštovních službách) a její povinnost neumožnit nakládání se zásilkou jiné osobě (§ 7 odst. 1 zákona o poštovních službách). Žalobkyně nezpochybnila, že se obě uvedená ustanovení vztahují na všechny provozovatele poštovních služeb, tedy i na společnost Mediaservis (resp. společnost PNS jakožto právního nástupce společnosti Mediaservis), avšak má za to, že povinnost nositele poštovního tajemství se vztahuje vždy pouze na skutečnosti týkající se jím poskytované či poskytnuté poštovní služby. Společnost Mediaservis dle tohoto výkladu není ve vztahu k zásilkám vloženým do dodávacích schrán žalobkyní v žádném vztahu, a je tedy osobou neoprávněnou. Takový výklad zákona o poštovních službách je však v rozporu s jeho účelem, účelem poštovní směrnice a samotným institutem sdílené poštovní infrastruktury. Povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se poskytované nebo poskytnuté poštovní služby, o kterých se při své činnosti provozovatelé poštovních služeb dozvěděli, se vztahuje též na společnost Mediaservis jako jednu ze stran smlouvy o přístupu, která založila přístup společnosti Mediaservis k poštovní infrastruktuře žalobkyně, a to včetně souvisejících práv a povinností, jak je vymezila jednak vnitrostátní právní úprava, tj. především zákon o poštovních službách, dále úprava na úrovni Evropské unie a konečně samotná smlouva dle § 34 odst. 5 zákona o poštovních službách. Společnost Mediaservis by tedy i o skutečnostech týkajících se zásilek žalobkyně dozvěděla při své činnosti, měla-li by přístup do dodávacích schrán žalobkyně. Její zaměstnanci mají stejnou povinnost mlčenlivosti, jaká by se vztahovala na zaměstnance žalobkyně, a to i ve vztahu k zásilkám, které do dodávacích schrán vložila žalobkyně. Pokud zákon o poštovních službách stanoví v § 34 odst. 1 povinnost držitele poštovní licence umožnit přístup ostatním provozovatelům k dodávacím schránám, které jsou jedním z výslovně zmíněných prvků poštovní infrastruktury, logicky počítá i se situací, že všichni provozovatelé (osoby poskytující poštovní služby) s právem přístupu do dodávací schrány mohou přijít do styku se zásilkami jiných provozovatelů, čehož si ostatně žalobkyně jakožto dlouholetý podnikatel v oblasti poštovních služeb musí být vědoma.

36. Zprostředkovaný přístup k dodávacím schránám jedině skrze žalobkyni je v rozporu s cíli sledovanými zákonem o poštovních službách a omezuje ostatní poskytovatele poštovních služeb. Ti by totiž při nakládání se zásilkami určenými do dodávacích schrán byli nuceni využít za úhradu službu dodání poskytovanou žalobkyní a nikoli vlastních sil, což by v obecnější rovině popíralo celý smysl liberalizace poskytování poštovních služeb. Soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že první žalobní námitka není důvodná ani v části týkající se namítaného rozporu žalobkyni uložené povinnosti k zajištění přímého přístupu Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 12 6 A 3/2018 k dodávacím schránám s ustanoveními § 16 a § 7 odst. 1 zákona o poštovních službách.

37. K argumentaci obsažené ve druhém žalobním bodu soudu nezbývá než zopakovat, že ustanovení § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách zakotvuje povinnost držitele poštovní licence zajistit ostatním provozovatelům za stanovených podmínek přístup k prvkům poštovní infrastruktury a zvláštním službám, které souvisejí s provozováním poštovní infrastruktury. Údaje obsažené v databázi adres, která je rovněž součástí poštovní infrastruktury, je žalobkyně jakožto držitel poštovní licence povinna poskytnout bez ohledu na souhlas dotčeného subjektu údajů. Podle zmíněného ustanovení poskytne žalobkyně jinému poskytovateli poštovních služeb mimo jiné i databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese a o jejich nových adresách. Zákon o poštovních službách nespecifikuje, zda je tímto „jiným místem“ myšlena výhradně adresa v jiném místě například v případě přestěhování adresáta (dosílka podle § 19 vyhlášky č. 464/2012 Sb.). Jiným místem proto zřejmě může být i poštovní přihrádka či dodávací schrána, kterou má na žádost adresát zřízenou u žalobkyně (odnáška podle § 21 vyhlášky č. 464/2012 Sb.) a do které žalobkyně poštovní zásilky doručuje, aniž by byl učiněn pokus o jejich dodání na adresu adresáta. Tvrzení žalobkyně, že povinnost poskytnout databázi adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese, se vztahuje toliko na službu dosílky, proto nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách. To, že adresát požádal o odnášku, je informace o tom, kam chce adresát doručovat. Cílem je, aby doručovatel věděl, že existuje fakticky nová adresa, kam má být adresátovi doručováno, a kde si adresát chce a může přebírat poštovní zásilky, pročež to sám předepsaným způsobem sdělil poskytovateli poštovních služeb s legitimním očekáváním, že mu budou poštovní zásilky doručovány na nově uvedenou adresu pro odnášku. Skutečnost, že se „jiná adresa“ podle § 34 odst. 1 zákona o poštovních službách fakticky nachází v provozovně žalobkyně, není v dané věci podstatná. Žalobkyni lze dát za pravdu v tom, že je velmi nepravděpodobné, že by adresáti označili za jejich novou adresu místo, kde se nachází poštovní přihrádka, provozovna pošty nebo dodávací schrána. Zcela zřejmě je však adresa provozovny žalobkyně či adresa dodávací schrány jiná než odesílatelem uvedená adresa. Aby mohla osoba zúčastněná na řízení naplnit smysl a účel smlouvy o přístupu k poštovní infrastruktuře, je nezbytné, aby disponovala informací o tom, kteří adresáti požádali o odnášku a kde se poštovní přihrádka, provozovna pošty či dodávací schránka, na kterou si přejí doručovat, nachází, aby mohla zajistit těmto adresátům řádné dodávání zásilek. Pokud žalobkyně namítá, že jí není zřejmé, k jakému účelu a s jakým cílem jí byla uložena povinnost sdělit společnosti Mediaservis, kteří adresáti požádali o odnášku, pak soud uvádí, že společnost Mediaservis (nyní společnost PNS) bude moci díky těmto informacím doručovat těm adresátům, kteří mají v provozovně žalobkyně zřízenou poštovní přihrádku.

38. Soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci, v níž žalobkyně poukazuje na § 19 vyhlášky č. 464/2012 Sb. Je třeba zdůraznit, že vyhláška č. 464/2012 Sb., nemá přímý vztah k problematice řešené v § 34 zákona o poštovních službách. Vyhláška podrobněji upravuje základní poštovní služby a základní kvalitativní požadavky na jejich poskytování, nicméně neobsahuje žádnou další doplňkovou úpravu ohledně přístupu ostatních provozovatelů k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám souvisejícím s provozováním poštovní infrastruktury. Při řešení otázek souvisejících s touto problematikou je tak třeba vycházet ze znění relevantních ustanovení zákona o poštovních službách. Soud nadto nesdílí ani názor žalobkyně, že § 19 vyhlášky č. 464/2012 Sb., blíže Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 13 6 A 3/2018 specifikuje, co se rozumí „jinou“ či „novou“ adresou dle zákona o poštovních službách. Soud má za to, že § 19 vyhlášky č. 464/2012 Sb., upravuje především technické aspekty dosílky, avšak výklad pojmů „jiné místo“ či „jiná adresa“ neobsahuje. Takovou ambici ostatně neměl při její tvorbě ani sám zákonodárce (k tomu srov. komentář k § 1 v BUZEK, Lukáš: Zákon o poštovních službách. Komentář. Praha. Wolters Kluwer 2018; Důvodová zpráva k novele č. 221/2012 Sb.).

39. Lze doplnit, že předání databáze adres s informacemi o adresátech, kteří požádali o dodávání na jiné než odesílateli uvedené adrese, a o jejich nových adresách je formou zpracování osobních údajů nezbytného pro splnění právní povinnosti, která se na správce vztahuje [čl. 6 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů - dále jen „nařízení o GDPR“)], a to mezi subjekty v postavení správce osobních údajů ve smyslu čl. 4 bodu 7 nařízení o GDPR. Provozovatel poštovních služeb, který tyto informace od žalobkyně obdržel, je povinen s nimi zacházet jako s poštovním tajemstvím ve smyslu § 16 zákona o poštovních službách a zároveň podle čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení o GDPR zpracovávat předané osobní údaje v souladu s účelem, k němuž byly shromážděny.

40. S přihlédnutím k výše uvedenému má soud za to, že v nyní projednávané věci nic nebránilo tomu, aby žalobkyně zpřístupnila společnosti Mediaservis informace o osobách, které s ní mají uzavřenou dohodu o odnášce, a to za podmínek vymezených ve Smlouvě o přístupu k prvkům poštovní infrastruktury a k zvláštním službám souvisejícím s provozováním poštovní infrastruktury ve znění napadeného rozhodnutí a při dodržování relevantních povinností dle zákona o poštovních službách.

41. Třetím žalobním bodem brojila žalobkyně proti tomu, že správní orgány obou stupňů nerespektovaly dohodu stran o formě předávání databází, ačkoliv na předání databází prostřednictvím SFTP byla mezi stranami sporu shoda již od 15.12.2016 a spornou otázkou, kterou měl správní orgán autoritativně rozhodnout, byla toliko cena. S touto žalobní námitkou se ztotožnila i osoba zúčastněná na řízení, která označila stanovený způsob předání databází (částečně na datovém nosiči a částečně e-mailem) za neefektivní, nešťastný, nebezpečný a neekonomický.

42. Soud nicméně přisvědčuje argumentaci žalovaného, že požadavek na řešení předávání databází a jejich aktualizace prostřednictvím SFTP byl účastníky řízení před správním orgánem prvního stupně vznesen až dne 15.12.2016, přičemž současně na tento postup předávání databází nebyla v průběhu prvostupňového řízení před vznesením předmětného požadavku kalkulována cena a účastníci řízení neuvedli správnímu orgánu prvního stupně konkrétní podmínky předávání databází včetně ceny. K tomu je třeba dodat, že je sice pravdou, že od 15.12.2016 bylo žalovanému známo, že mezi stranami panuje shoda na předání databází prostřednictvím SFTP Protokolu, nicméně tato shoda panovala jen v obecných otázkách. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyložil, že požadovanou změnu způsobu předání databází oproti původnímu návrhu neakceptoval, jelikož mezi stranami sporu nepanovala shoda, a to nejen co se týče ceny, ale i ohledně četnosti a frekvence předávání dat. Soud nesouhlasí s tvrzeními žalobkyně i osoby zúčastněné na řízení vyznívajícími v tom smyslu, že od 15.12.2016 již byla shoda na způsobu předání databází a na správních orgánech bylo jen vyřešit cenu předání. Tato tvrzení neodpovídají skutečnosti, neboť například z podání Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 14 6 A 3/2018 žalobkyně ze dne 17.2.2017 adresovaného žalovanému vyplývá značná nevole žalobkyně vůbec vytvářet sdílenou databázi a tuto aktualizovat. Žalobkyně dle svých slov takovou databázi nikdy nevyužívala a využívat nebude a je nucena ji vybudovat pouze z důvodu umožnění přístupu společnosti Mediaservis do její infrastruktury. Před vydáním prvostupňového rozhodnutí též nebylo vyjasněno, jaká data bude spojená databáze obsahovat, jaká bude její konkrétní podoba a jak často a jakým způsobem se databáze bude aktualizovat. V návaznosti na tyto nejasnosti logicky nebyla zřejmá ani výše úplaty a to, jakým způsobem bude společnost Mediaservis za tuto databázi žalobkyni platit. Předseda Rady Českého telekomunikačního úřadu tak za situace, kdy výsledky dosavadního řízení nepostačovaly ke stanovení podmínek, včetně ceny předávání databází s aktualizacemi prostřednictvím SFTP, a nebylo tak možné cenu kalkulovat, postupoval zcela v souladu se zásadou hospodárnosti i účelem a smyslem § 34 zákona o poštovních službách, jestliže stanovil podmínky předávání databází prostřednictvím e-mailu a datových nosičů, což bylo ostatně v souladu s původními požadavky účastníků řízení. Takový postup správního orgánu soud neshledal rozporným s procesními předpisy (§ 141 správního řádu) a pouze na okraj dodává, že smluvním stranám nic nebrání v tom, aby si nově sjednaly odlišný způsob předávání databází.

43. Podstatou čtvrtého žalobního bodu je argumentace žalobkyně, že podle zákona o poštovních službách je přístup k poštovní infrastruktuře poskytován za nákladově orientované ceny, a proto není možné rozhodnout, že žalobkyně je povinna předat společnosti Mediaservis v případě výměny zámku dodávací schrány bezúplatně klíč k vyměněnému zámku.

44. Soud nesouhlasí s názorem žalobkyně, že žalovaný v rámci vypořádání její obdobné rozkladové námitky použil v napadeném rozhodnutí zavádějící argumenty. Žalovaný vycházel z rozhodného textu Smlouvy, která v bodu 2.4.6 stanoví, že „ČP bude bez zbytečného odkladu informovat Operátora o výměně zámku od dodávací schrány a zároveň předá Operátorovi klíč k vyměněnému zámku od dodávací schrány bezúplatně, pokud k výměně zámku nedošlo v souvislosti se ztrátou nebo odcizením klíče, který byl v držení Operátora.“ Jak přiléhavě vysvětlil žalovaný v napadeném rozhodnutí, zámek je součástí dodávací schrány, a náklady na jeho výměnu z důvodu opotřebení jsou tak zahrnuty v ceně za přístup k dodávací schráně (představující součást poštovní infrastruktury). Zámky užívané žalobkyní pak nejsou unikátní v tom smyslu, že by každý zámek vyžadoval odlišný klíč, neboť totožný klíč lze použít k odemykání vícero zámků a jednotlivé zámky jsou vzájemně zaměnitelné. Soudu se naopak jeví jako zavádějící, spekulativní a ničím nedoložené tvrzení žalobkyně, že společnost Mediaservis bude po žalobkyni požadovat zdarma nové klíče bez ohledu na to, zda bude možné použít ty stávající. Povinnost žalobkyně obstarat a předat společnosti Mediaservis klíč k dodávací schráně tak, jak byla vymezena ve Smlouvě, nijak neodporuje ani bodu 2.4.8 Smlouvy, v němž je výslovně stanovena povinnost operátora (tj. osoby zúčastněné na řízení) uhradit žalobkyni veškeré náklady spojené s výměnou zámku, k níž došlo v souvislosti se ztrátou nebo odcizením klíče, který byl v držení osoby zúčastněné na řízení. Ani této žalobní námitce proto soud nepřisvědčil.

45. Lze uzavřít, že soud neshledal důvodnou žádnou z námitek uplatněných v žalobě. Povinnost uzavřít smlouvu se společností Mediaservis ve znění, které stanovil žalovaný v napadeném rozhodnutí, má náležitou oporu v zákoně o poštovních službách, zejména v jeho ustanovení § 34. Shodu s prvopisem potvrzuje I. V. 15 6 A 3/2018 46. Nedůvodnou žalobu soud podle § 78 odst. 7 s. ř. s. prvním výrokem rozsudku zamítl. Vzhledem ke splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s.ř.s. soud o věci samé rozhodl bez nařízení jednání.

47. Žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Soud proto ve druhém výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

48. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost a neshledal ani důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by jí mohl přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Proto ve třetím výroku rozsudku v souladu s § 60 odst. 5 s.ř.s. rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Praha 16. prosince 2021 Mgr. Martin Kříž v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.