6 Ad 1/2026

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Hany Kadaňové, Ph.D., a Mgr. Hany Janotové ve věci žalobce: J.S. sídlem proti žalované: Česká advokátní komora sídlem Národní 16, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. září 2025, sp. zn. K 13/2019, takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění:

I. Vymezení věci a žalobní argumentace

1. Žalobce podanou žalobou brojil proti napadenému rozhodnutí, jímž žalovaná zamítla jeho odvolání proti rozhodnutí kárného senátu kárné komise ze dne 25. 11. 2022, s toutéž spisovou značkou (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím shledán vinným z kárného provinění spočívajícího v porušení § 16 odst. 2 věty před středníkem zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o advokacii“), § 17, § 19 odst. 1 písm. a) a § 38 téhož zákona. Dále měl porušit čl. 1 odst. 1 a 2 a rovněž čl. 4 odst. 1 usnesení představenstva žalované č. 1/1997 Věstníku (dále také jen „Etický kodex“). Byla mu tak uložena pokuta v částce 20 000 Kč a povinnost náhrady nákladů řízení ve výši 8 000 Kč.

2. Dané kárné provinění mělo spočívat v tom, že žalobce převzal právní zastoupení matky a sestry svého klienta, kterého již dříve zastupoval, a o jehož majetkových poměrech, rodinných vztazích a rozporech v rodině se během tehdejšího zastupování dozvěděl. Matku a sestru poté zastupoval ve sporu mezi nimi a svým dřívějším klientem. Žalobce se měl dále dopustit toho, že v rámci zastupování výše uvedených osob z pozice školitele zmocnil k substitučnímu zastupování svého advokátního koncipienta.

3. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu, domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě rekapituloval proběhlé kárné řízení a své podání v jeho rámci, tato část žaloby neobsahuje žalobní body. Žalobce výslovně uvádí, že tyto argumenty uváděl v rámci vyjádření ke kárné žalobě ze dne 11. 6. 2019 a komentuje skutky, pro které byly jejím obsahem. Tuto část žaloby soud nepovažuje za žalobní body, neboť vůbec nereflektuje argumentaci, která byla uvedena v odůvodnění jak prvostupňového, tak i napadeného rozhodnutí, a pouze přepisuje obsah podání žalobce v průběhu kárného řízení.

4. Konkrétněji ve vztahu k napadenému rozhodnutí žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí posuzovalo dřívější stížnosti (ze dne 29. 10. 2015 a 7. 3. 2016) formálně výlučně z časového hlediska, nikoliv podle jejich obsahu. Uvádí, že obě stížnosti se týkaly toho, že žalobce získal informace o klientově vztazích v rodině, včetně informací o jeho majetkových poměrech, a že mu bylo známo, že vztahy klienta jsou v rozporu s dalšími členy rodiny. Obsahově tytéž skutečnosti podle názoru žalobce jsou i předmětem tohoto kárného řízení, přičemž namítá, že dvakrát tytéž skutečnosti vedly k odložení stížnosti, jednou pak v podání kárné žaloby. Namítá, že i v případě ohrožovacího deliktu musí být prokázáno, že nějaké konkrétní informace byly získány a jsou s to nějaké ohrožení způsobit. Dále vytýká napadenému rozhodnutí, že nehodnotí pravdivost těchto klientových tvrzení, kterým žalovaná přitakala. Uvádí, že dne 3. 10. 2013 došlo k jednání advokátního koncipienta žalobce s daným klientem, kde se měl koncipient vyptat na důvody ohledně zpětvzetí daru a klient mu měl popsat vztahy v rodině. Namítá, že toto tvrzení klienta bylo vyvráceno v soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 33/2016, kde klient vypověděl, že žádné setkání dne 3. 10. 2013 neproběhlo, což potvrdila i jeho manželka.

5. Žalobce namítá nesprávný postup žalované, když bylo v odvolacím řízení rozhodnuto bez ústního jednání. Žalobce podal proti kárnému rozhodnutí dne 14. 6. 2024 blanketní odvolání. Zároveň s ohledem na svůj vysoký věk a z toho plynoucí omezení požádal o poskytnutí lhůty do dne 28. 6. 2024. Žalobce z důvodu přetrvávajících zdravotních potíží a pracovní vytíženosti odvolání nedoplnil. Měl však za to, že své odvolání bude moci zdůvodnit v rámci ústního jednání. Pro případ nemožnosti se jej zúčastnit si předjednával právního zástupce. Žalovaná však rozhodla bez nařízení ústního jednání, s čímž žalobce nesouhlasí. Nebyly totiž dány okolnosti umožňující aplikovat § 27 odst. 1 advokátního kárného řádu. Kárný spis obsahoval žalobcovo podrobné vyjádření ke kárné žalobě ze dne 11. 6. 2019. Žalovaná měla povinnost se danými odvolacími důvody zabývat, jelikož tyto tvořily protiklad skutkovým zjištěním a právnímu hodnocení uvedenému v prvostupňovém rozhodnutí.

6. Žalobce navrhuje k důkazu kárné spisy žalované vedené pod sp. zn. K 13/2019 a K 12/2019.

II. Vyjádření žalované

7. Žalovaná uvedla, že žalobcovo podání převážně sestává z doslovného převzetí pasáží z žalobcova vyjádření ke kárné žalobě ze dne 11. 6. 2019. V něm obsaženými námitkami se důkladně zabývala a vypořádala je v napadeném rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím kárným).

8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí argumentuje žalobce jen v bodě IV. své žaloby, kde uvádí, že daný skutek je totožný s předmětem opakovaných stížností, jež byly pro nedůvodnost kontrolní radou odloženy. Dále však žalobce již nenapadá žádné konkrétní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Spáchání kárného provinění i volba příslušného kárného opatření jsou odůvodněny podrobně a přesvědčivě. Žalovaná proto odkazuje v podrobnostech na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

9. Vyjadřuje se blížeji jen k námitce týkající se vydání rozhodnutí bez konání ústního jednání. Uvádí, že na rozdíl od § 263 odst. 1 trestního řádu je princip obsažený v § 27 odst. 1 advokátního kárného řádu zcela opačný. Zatímco trestní řád hovoří o veřejném zasedání jako pravidlu a neveřejném zasedání jako výjimce pro zákonem stanovené případy, dle advokátního kárného řádu se jednání nařizuje jen tehdy, pokud je to nezbytné k řádnému posouzení dané věci. Odkazuje za rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2026, č. j. 21 As 44/2025-40. Tuto nezbytnost žalovaná vyloučila v bodě 6 napadeného rozhodnutí. Žalobce navíc podal pouze blanketní odvolání. Nejdříve požádal o lhůtu pro jeho doplnění, to však neučinil. Nereagoval ani na výzvu k odstranění vad podání ze dne 14. 8. 2024. Odvolání nebylo doplněno za dobu 13 měsíců od doručení dané výzvy. Proto má žalovaná za to, že za této situace nemůže nekonání jednání představovat procesní vadu, pro kterou by mohlo být napadené rozhodnutí zrušeno.

10. Z výše uvedených důvodů žalovaná soudu navrhuje, aby žalobu zamítl.

III. Shrnutí průběhu jednání před soudem

11. Dne 25. 6. 2026 se konalo jednání před zdejším soudem, při kterém účastníci na svých procesních návrzích setrvali. Jednání se konalo v nepřítomnosti žalobce, který se z jeho konání řádně omluvil. Při jednání nebylo nutné doplňovat dokazování.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

12. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (§ 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní – dále jen „s. ř. s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto. Žaloba není důvodná.

13. Podle ust. § 16 odst. 2 zákona o advokacii: „Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné.“

14. Podle ust. § 17 zákona o advokacii: „Advokát postupuje zejména při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Výkon politických práv tím není dotčen. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.“

15. Podle ust. § 19 odst. 1 písm. a) a c) zákona o advokacii: „ Advokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže (a) v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá,… (c) by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá, neoprávněně zvýhodnit,…“.

16. Z obsahu předloženého správního spisu plyne, že žalobce se konkrétně vyjadřoval ke kárné žalobě podáním ze dne 15. 4. 2020. Dne 25. 11. 2022 bylo vydáno prvostupňové správní (kárné) rozhodnutí po ústním jednání, z něhož se žalobce omluvil. Dne 14. 6. 2024 podal žalobce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání. Výzvou ze dne 14. 8. 2024 byl žalobce vyzván k doplnění tohoto odvolání, lhůta mu byla stanovena v trvání 8 dnů od doručení, tato výzva byla žalobci doručena dne 16. 8. 2024. Ve spisu není žádné doplnění odvolání založeno, dne 12. 9. 2025 bylo vydáno napadené rozhodnutí.

17. V jeho odůvodnění je mj. uvedeno, že vzhledem k absenci odůvodněného odvolání přezkoumal odvolací kárný senát prvostupňové rozhodnutí, na jehož závěry odkázal a s nimi se ztotožnil. Je odkázáno na ust. § 19 odst. 1 písm. c) zákona o advokacii. Je uveden nesouhlas žalobce, který uvedl ve vyjádření ke kárné žalobě, jehož důvodnosti nebylo přisvědčeno. Žalobce v průběhu zastupování klienta získal informace o vztazích v rodině a mezi jejími členy, jejich záměrech, které byly schopné v neprospěch stěžovatele ovlivnit skutková zjištění soudu a které by stačily k tomu, aby protistrana vůči bývalému klientovi mohla zvolit na jeho úkor pro ni nejvýhodnější a nejúčinnější postup k dosažení svého cíle. Žalobce ve svém vyjádření připustil, že si byl plně vědom velmi špatných vztahů mezi jeho klientem a novými klientkami, přičemž oba soudní spory se týkaly stejné nemovitosti. Ohledně polemiky o relevanci získaných informací pro výsledek řízení o vrácení daru (v němž žalobce zastupoval jiné členy rodiny), je uvedeno, že se jedná o delikt ohrožovací, postačí tedy, že informace získané v souvislosti se zastupováním bývalého klienta jsou způsobilé poskytnout jinému klientovi výhodu, včetně například výhody při stanovování taktiky ve sporu, aniž by k tomu ve skutečnosti muselo dojít. Ohledně dřívějších stížností stěžovatele a námitky jednoho skutku je uvedeno, že se o totožný skutek nejednalo.

18. V odůvodnění prvostupňového správního (kárného) rozhodnutí je k této polemice uvedeno, že klient na žalobce podával stížnosti v letech 2015 a 2016, tyto stížnosti se netýkaly totožného skutku. Až z následné stížnosti S-627/2018 byly zjištěny nové skutečnosti a předmětem byl nový skutek, a to po převzetí právního zastoupení dalších členů rodiny v řízení vedeném před okresním soudem v Chrudimi, a to nejpozději od 25. 4. 2018.

19. Soud nejdříve posuzoval žalobcovu námitku nekonání ústního jednání v rámci odvolacího kárného řízení.

20. Žalovaný ve svém vyjádření odkazoval na úpravu obsaženou v § 27 odst. 1 advokátního kárného řádu a uváděl, že s ohledem na nedoplnění odvolání žalobcem je o to více zřejmé, že nebyla dána nezbytnost nařizování jednání. S tímto závěrem žalobce nesouhlasil, uváděl, že i když se mu nepodařilo odvolání doplnit, měl v úmyslu se ústního jednání zúčastnit a ústně doplnit své odvolání. Rovněž postupoval tak, že si pro případ nemožnosti osobní účasti zajišťoval právní zastoupení.

21. Soud se ztotožnil s posouzením provedeným žalovaným, který na základě učiněného zhodnocení věci dospěl k závěru, že není nezbytné ústní jednání nařizovat. Postup žalovaného v odvolacím kárném řízení byl v souladu s § 27 odst. 1 advokátního kárného řádu, kde se stanoví: „Předseda odvolacího senátu nařídí jednání k projednání odvolání pouze v případě, že je to k řádnému posouzení věci nezbytné.“ Jedná se tedy o pravidlo, dle kterého nemá předseda odvolacího senátu povinnost jednání nařizovat, pokud je řádné posouzení případu možno provést i bez jednání. Lze tedy souhlasit s žalovaným, že oproti úpravě zakotvené v trestním řádu má představovat v daném řízení nařizování jednání krajní prostředek.

22. Soud shledal, že žalobci byl dán dostatečný časový prostor k doplnění podaného odvolání. Žalobce sice žádal o poskytnutí lhůty k doplnění svého podání. V podané žalobě však uvedl, že mu „tehdejší přetrvávající zdravotní potíže (…) ve vyžádané lhůtě a ani později neumožnily při souběhu s již dříve převzatými klientskými záležitostmi toto náležité zdůvodněn[í] zpracovat“. Soud podotýká, že aniž by jakkoli zpochybňoval žalobcův zdravotní stav, měl žalobce možnost i přes zdravotní komplikace doplnění odvolání zajistit, a to například skrze svého právního zástupce, o jehož předjednávání následně sám v žalobě hovoří, byť ve vztahu k ústnímu jednání. Z citované pasáže rovněž plyne, že vedle zdravotních obtíží byl žalobce časově zaneprázdněn také v důsledku dříve převzatých případů zastoupení. Tato námitka však nemůže být relevantní. Žalobce si jako právní profesionál musel být dobře vědom důsledků nedoplnění svého podání a z nich plynoucího oslabení svého procesního postavení. Nebyl tak shledán relevantní důvod bránící žalobci zvolit odpovídající řešení, například skrze již výše uváděného právního zástupce.

23. Potřeba nařizování jednání nebyla dle názoru soudu nezbytná také z toho důvodu, že i v samotné žalobě je žalobcem primárně odkazováno na obsah jeho vyjádření ke kárné žalobě ze dne 11. 6. 2019. Pokud tedy žalobce ani v žalobě nepředložil žádnou novou relevantní argumentaci, nemůže obstát námitka, ve které žalobce zdůrazňoval záměr doplnit své odvolání při předmětném ústním jednání.

24. Otázce nařizování jednání v odvolacím kárném řízení se věnoval také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 2. 2026, č. j. 21 As 44/2025-40, na který odkazoval ve svém vyjádření žalovaný. V bodě 49 se uvádí: „(…) Rozhodování bez ústního jednání je tedy v řízení před odvolacím kárným senátem pravidlem a nařízení jednání je výjimkou. V nyní projednávané věci nebylo nařízení jednání k řádnému posouzení věci nezbytné. Městský soud se tak ztotožnil s žalovanou, že stěžovatel uplatnil v odvolání příslušné odvolací námitky a z ničeho nevyplývá, že by chtěl odvolání dále doplňovat, resp. že by bylo třeba k posouzení věci nezbytně nařídit ústní jednání. Stěžovatel se v odvolacím řízení nařízení ústního jednání ani nijak výslovně nedomáhal. Z rozhodnutí odvolacího kárného senátu o odvolání je navíc zřejmé, že odvolací kárný senát se ztotožnil s posouzením věci prvostupňovým kárným senátem, přičemž odvolací kárný senát vycházel v zásadě z totožných podkladů jako prvostupňový kárný senát. Ani tyto námitky proto nelze považovat za důvodné.“

25. Ve světle výše uvedeného soud konstatuje, že v nyní posuzované věci žalobce sice uváděl, že měl v úmyslu odvolání doplňovat a na úmysl zúčastnit se ústního jednání poukazoval, avšak s ohledem na blanketní formu odvolání, které nebylo po celou dobu odvolacího řízení doplněno, má soud za to, že postup žalovaného je v souladu s výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Stejně jako v tehdy přezkoumávané věci navíc žalovaný dospěl k totožnému závěru jako prvostupňový kárný senát. Rovněž bylo vycházeno ze shodných důkazních prostředků. Tato námitka proto není důvodná.

26. Ve vztahu k ostatním žalobním námitkám soud uvádí, že podstatnou většinu žalobní argumentace tvoří námitky proti skutkovým okolnostem věci. Soud však v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí (rozhodnutí odvolacího kárného senátu) nemůže posuzovat skutkové okolnosti případu. Přezkum se tak týká pouze toho, zda žalovaný dostatečně zdůvodnil zjištěný skutkový stav, což dle názoru soudu bylo v žalobcově věci splněno.

27. V bodě 7 napadeného rozhodnutí žalovaný zdůraznil, že s ohledem na nedoplnění blanketního odvolání žalobcem, přezkoumával prvostupňové rozhodnutí i ve vztahu ke správnosti řízení, které jeho vydání předcházelo a přihlížel také k vadám, jež odvoláním vytýkány nebyly, a to v případě, že by tyto mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Bylo tak postupováno v souladu s ustanovením § 28 advokátního kárného řádu.

28. Ve vztahu k námitce totožného obsahu kárné žaloby s předchozími odloženými stížnostmi, na které žalobce poukazoval, žalovaný na str. 4 ve třetím odstavci uvedl, že „obě dřívější stížnosti (…) časově předcházely skutkům, které mu byly kladeny za vinu v projednávané kárné žalobě. Nejednalo se tedy o totožný skutek“. V prvostupňovém rozhodnutí je na str. 5 ve třetím odstavci zdůrazněno, že kárný senát přezkoumal podklady vážící se k žalobcem poukazovaným stížnostem z let 2015 a 2016. Prvostupňový orgán poté uvedl následující: „Z vyjádření kontrolního oddělení ČAK ze dne 24. 11. 2022, jakož i z odpovědi předsedy kontrolní rady ČAK [žalobci] ze dne 17. 10. 2016 neplyne, že by ČAK kárně obviněného někdy informovala o tom, že skutek, tak jak je uveden v kárném rozhodnutí, je souladný se zákonem o advokacii a etickým kodexem. Z těchto listin kárný senát zjistil, že dřívější stížnosti se netýkaly totožného skutku, přičemž tyto ani neobsahovaly žádné podklady, z nichž by mohlo být zjištěno porušení zákona o advokacii. Až z následné stížnosti S-627/2018 byly zjištěny nové skutečnosti a předmetem byl nový skutek, a to převzetí právního zastoupení matky [žalobce] a jeho sestry (…), a to nejpozději od 25. 4. 2018. Z povahy věci tyto skutečnosti (převzetí právního zastoupení v roce 2018) ani nemohly být sděleny, a tedy vzaty v úvahu ze strany orgánů ČAK, v rámci stížností z let 2015 a 2016.“

29. Soud má za to, že byť je žalovaným uvedené odůvodnění stručné, lze z něj seznat, jak hodnotí vypořádání dané námitky prvostupňovým orgánem. Žalovaný se tak ztotožnil s posouzením, že předmětné kárné provinění netvoří totožný skutek s jednáním, které bylo obsahem předešlých odložených stížností. Obsáhlejší odůvodnění pak poskytl prvostupňový orgán ve svém rozhodnutí (viz výše). Dle názoru soudu postupoval prvostupňový orgán správně, když si vyžádal podklady k žalobcem odkazovaným stížnostem a přezkoumal skutkové okolnosti daných případů. Ačkoli z odůvodnění neplyne, o jaký skutek či skutky se v daných stížnostech jednalo, má soud za dostačující uvedené zhodnocení rozdílnosti skutků. Navíc bylo uvedeno, že na rozdíl od obou předešlých případů, které nebyly podpořeny žádnými podklady, byly v rámci předmětné stížnosti uvedeny nové skutečnosti. Bylo tak možné dojít k závěru, že se jedná o nový (tedy rozdílný) skutek. Takovéto odůvodnění je dle názoru soudu přezkoumatelné a dostatečně srozumitelné. Žalobní námitka náhlé neodůvodněné změny posouzení provedeného kontrolní radou oproti předchozím rozhodnutím tak nebyla shledána důvodnou. Oba správní orgány hodnotily obsah daných stížností nejen z časového hlediska, nýbrž také zejména s ohledem na jejich obsah. Soud dodává, že žalobcův odkaz na jiný případ, kde advokát zastupoval bytové družstvo i jeho předsedu ve sporu s tímto družstvem, shledal nekonkrétním (nebylo odkazováno ani na žádné určité rozhodnutí) a tudíž nerelevantním pro danou věc.

30. Ve vztahu k námitce charakteru informací získaných žalobcem během zastupování jeho klienta soud souhlasí s posouzením uvedeným v obou správních rozhodnutích. Dané kárné provinění představuje ohrožovací delikt. Tudíž postačí, když je dána způsobilost nabyté informace ovlivnit postavení dané strany v soudním řízení. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že se získané informace týkaly nejen rozporů v rodině, nýbrž také okolností souvisejících s odvoláním daru. Soud se tak ztotožňuje s vyhodnocením těchto skutečností prvostupňovým orgánem i žalovaným.

31. Ke kárnému provinění týkajícímu se žalobce jako školitele advokátního koncipienta, kterého zmocnil k substitučnímu zastupování protistrany, soud uvádí, že ani zde neshledal vadu postupu správních orgánů. Žalobce sám v žalobě uvedl, že se se svým koncipientem možným střetem zájmů při převzetí případu matky a sestry jejich klienta zabývali. Z toho soud vyvozuje, že si byl žalobce tohoto nebezpečí vědom. Na závěru o kárném provinění nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce charakter získaných informací vyhodnotil odlišně od správních orgánů a dospěl k závěru o slučitelnosti zastupování daných osob se zájmy svého klienta. S ohledem na žalobcovu dlouholetou advokátní praxi lze dle názoru soudu uzavřít, že žalobce si musel být vědom jednoho ze základních pravidel advokátní etiky, kdy není možné zastupovat protistranu.

32. Soud dodává, že neshledal žádné pochybení ani ve vztahu k uloženému kárnému opatření, kdy byl uložen peněžitý trest u spodní hranice dané pokuty dle § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii, podle kterého lze uložit pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy stanovené zvláštním právním předpisem.

33. Lze tedy shrnout, že žalobce měl důsledně využít procesních prostředků, které mu byly k dispozici v rámci kárného řízení. Měl tedy odůvodnit blanketní odvolání, které podal. Žalobcem uváděné důvody, proč tak neučinil, neshledal soud relevantními (viz výše). Nedostatek procesní aktivity v odvolacím kárném řízení spočívající v nedostatečném využití opravného prostředku již nelze zhojit nyní v soudním řízení, kde bylo navíc odkazováno zejména na vyjádření žalobce učiněné již v prvostupňovém řízení.

34. Soud závěrem dodává, že neshledal důvod k provádění žalobcem navrhovaného důkazu kárným spisem pod sp. zn. K 12/2019, jelikož věc bylo možné posoudit na základě žaloby a předloženého správního spisu, který obsahoval kárný spis sp. zn. K 13/2019.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

35. Z důvodů výše popsaných tak soud uzavírá, že podanou žalobu neshledal důvodnou, a proto ji výrokem I. zamítl dle § 78 odst. 7 s. ř. s.

36. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento výrok je odůvodněn § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu – vykonavateli veřejné správy – tyto nevznikly nad míru obvyklou jeho běžné činnosti, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha dne 25. června 2026 JUDr. Ladislav Hejtmánek, v.r. předseda senátu