6 Ad 22/2014

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, , proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní tř. 16, 110 00 Praha 1, zast. JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o přezkoumání rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 11.6.2014, č.j. K46/2013, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí odvolacího kárného senátu České advokátní komory ze dne 11.6.2014, č.j. K 46/2013, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí kárného senátu České advokátní komory ze dne 18.6.2013, č.j. K 46/2013, a uvedené kárné rozhodnutí potvrdil. V kárném řízení byl žalobce uznán vinným za skutek, že při hlavních líčeních u Okresního soudu v Kladně ve dnech 12. 1. 2012 a 2. 2. 2012 v trestním řízení vedeném pod č.j. 3 T 58/2011, a dále v trestním řízení vedeném pod č.j. 3 T 49/2012 ve dnech 13. 12. 2012 a 14. 2. 2013 a nakonec v trestním řízení vedeném pod č.j. 6 T 123/2012 ve dnech 21. 7. 2011, 3. 8. 2011, 13. 10. 2011, 26. 1. 2012, 23. 2. 2012,, 17. 4. 2012 a 15. 5. 2012, při kterých vystupoval jako zmocněnec poškozených, eventuálně jako obhájce obviněných, nepoužíval stavovský oděv advokáta, čímž porušil ust. § 17a odst. 1 zákona o advokacii a dopustil se kárného provinění podle ust. § 32 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o advokacii”), za což mu byla podle ust. § 32 odst. 3 písm. c) téhož zákona uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a povinnost zaplatit České advokátní komoře 3000,- Kč jako náhradu nákladů kárného řízení.

2. Žalobce se v podané žalobě (téměř shodně jako v odvolání) domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s tím, že ustanovení § 17a zákona o advokacii je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože porušuje čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), který zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu. Užívání stavovského oděvu advokáta bylo od počátku minulého století do 40. let minulého století právem advokátů, nikoliv jejich povinností. Pokud se z užívání stavovského oděvu advokáta udělala podmínka výkonu části povolání advokáta jako obhájce, jde o podmínku, která vybočuje (je excesivní) z běžných povinností potřebných pro výkon tohoto povolání. Pokud by advokát nebyl ochoten užívat stavovský oděv advokáta, podle názoru žalobce bude popřeno jeho právo vykonávat obhajobu v trestních věcech, tedy advokacii v plném rozsahu. Žalobce uvádí, že pokud by ustanovení § 17a zákona o advokacii mělo vyhovět ústavním podmínkám, neměla by být advokátovi uložena povinnost užívat stavovský oděv advokáta, ale možnost jeho užívání. Ostatně to byl také důvod, proč nepoužíval stavovský oděv advokáta v trestním řízení před soudem, protože to je jediný způsob, jak lze dosáhnout přezkumu ústavnosti ustanovení § 17a zákona o advokacii, když právo dát podnět k abstraktnímu přezkumu ústavnosti zákona je vyhrazeno v podstatě pouze subjektům uvedeným v § 64 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 182/1993 Sb., přičemž žalobce takovým subjektem není.

3. Dále žalobce namítal, že napadené rozhodnutí odvolacího senátu se nezabývá otázkou, zda kárná žaloba byla podána ve lhůtě uvedené v § 33 odst. 2 zákona o advokacii. Skutek, jak je vymezen v kárném rozhodnutí, obsahuje data konání hlavních líčení v období od 17. 7. 2011 až do 15. 5. 2012. V přípisu předsedy Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 2. 2013 pod sp. zn. 49 Spr 1283/2012, který je založen v kárném spise ohledně termínů, kdy žalobce neužíval stavovský oděv advokáta, je mimo jiné uvedeno, že předseda České advokátní komory byl o tomto jednání informován již přípisem ze dne 7. 2. 2012. Žalobce má proto za to, že od tohoto data běží lhůta uvedená v § 33 odst. 2 zákona o advokacii k podání kárné žaloby. Tato lhůta včetně přípravné lhůty 2 měsíců skončila dnem 8. 10. 2012. Z tohoto důvodu kárný senát neměl rozhodovat o kárné žalobě v celém rozsahu, ale mohl do kárného rozhodnutí zahrnout pouze data hlavních líčení, která se konala až po doručení původního oznámení předsedy Okresního soudu v Kladně dne 7. 2. 2012, respektive kárné řízení měl zastavit pro skutky, popsané ve dnech 12. 1. 2012 a 2. 2. 2012, 21. 7. 2011, 3. 8. 2011, 13. 10. 2011 a 26. 1. 2012. Protože odvolací senát kárné komise žalovaného tuto nesprávnost nenapravil, je jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem o advokacii.

4. Dále žalobce uvedl, že předseda kárné komise se při rozhodnutí o nevyloučení JUDr. Tomáše Sokola nevypořádal s jeho námitkami, které pouze všeobecně dopisem ze dne 18. 11. 2013 odmítl. Tímto pochybením zatížil řízení vadou, pro kterou je třeba považovat celé napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

5. Dále žalobce navrhl, že pro případ, kdy napadené rozhodnutí nebude soudem zrušeno, aby soud sám rozhodl od upuštění kárného opatření, nebo alespoň jeho snížení. Již v rámci kárného řízení žalobce uváděl, že jeho úmyslem není zbytečně porušovat ust. § 17a odst. 1 zákona o advokacii, ale jedná se o jediný legální způsob, jak dosáhnout přezkumu ústavnosti uvedeného ustanovení. K tomu všemu advokacii vykonává 30 let, nikdy nebyl kárně stíhán, proto není třeba, aby mu bylo ukládáno kárné opatření, nebo jeho trest alespoň snížen vzhledem ke skutečnosti, že byl již dostatečně potrestán za to, že má odlišný názor na sporné ustanovení zákona o advokacii než vedení ČAK a je na rozdíl od jeho některých kolegů proti tomuto ustanovení veřejně vystoupit.

6. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil tak, že navrhl její zamítnutí s tím, že v zásadě opakoval svá stanoviska vyjádřená v na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

7. Při ústním jednání dne účastníci na svých procesních stanoviscích setrvali. Soud při tomto jednání nedoplňoval dokazování, když podle jeho názoru důkazy provedené ve správním řízení jsou dostatečné na posouzení důvodnosti podané žaloby.

8. Z obsahu předloženého správního spisu jsou patrné tyto pro posouzení důvodnosti podané žaloby podstatné skutečnosti.

9. Dne 24. 9. 2012 zaslal předseda Okresního soudu v Kladně České advokátní komoře přípis, v němž žádal Českou advokátní komoru o sdělení, jakým způsobem naložila s jeho poznatkem ohledně vystupování žalobce v trestním řízení před soudem, kdy odmítá používat předepsaný stavovský oděv.

10. Dne 2.10.2012 zaslala Česká advokátní komora předsedovi Okresního soudu v Kladně sdělení, že danou věc šetří kontrolní oddělení jako stížnost pod č.j. 1064/2012/K.

11. Dne 22.3.2013 byla na žalobce předsedou kontrolní rady žalovaného jako kárným žalobcem podána kárná žaloba pod č.j. K 46/2013.

12. Dne 18. 6. 2013 vydal Kárný senát Kárné komise České advokátní komory rozhodnutí, kterým uznal žalobce vinným z toho, že nepoužíval před soudem stavovský oděv advokáta, čímž porušil ust. § 17 odst. 1 zákona o advokacii a dopustil se kárného provinění podle ust. § 32 odst. 2 zákona o advokacii, za což mu byla v souladu s ust. § 32 odst. 3 písm. c) téhož zákona uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč a povinnost zaplatit České advokátní komoře 3000,- Kč jako náhradu nákladů kárného řízení. V odůvodnění mj. uvedeno, že kárné řízení bylo zahájeno na základě stížnosti předsedy Okresního soudu v Kladně ze dne 24.9.2012. Žalobce se k jednání doznal, když uváděl, že je pravda, že při projednávání trestních věcí nenosí stavovský oděv a ten užívá pouze tehdy, pokud je to nezbytně nutné, tedy tehdy, pokud na tom trvá klient či předseda senátu. Kárný senát neshledal, že by ust. § 17a zákona o advokacii bylo v rozporu s ústavním pořádkem. Ohledně výše uloženého kárného opatření je uvedeno, že kárný senát vycházel z četnosti případů porušení povinnosti, z toho, že žalobce deklaroval, že ve svém jednání prakticky i nadále pokračuje, ve prospěch bylo hodnoceno to, že žalobce byl doposud kárně bezúhonný, délka jeho advokátní praxe a v určitém ohledu i doznání žalobce ke spáchání skutku. Kárný senát po této úvaze dospěl k závěru, že vůči žalobci nelze použít jiné kárné opatření než pokutu, když jak napomenutí, tak i veřejné napomenutí se jevila jako opatření nedostatečná vzhledem k intenzitě porušení povinnosti. Při stanovení výše pokuty pak kárný senát vycházel z prohlášení žalobce, že jeho majetkové poměry jsou zcela obvyklé a jejich bližší zjišťování nemá žádný vliv na projednávání kárné žaloby.

13. Stejného dne podal kárně obvinění do rozhodnutí odvolání, které posléze písemně odůvodnil. Dne 18.11.2013 doručil dále žalovanému svou námitku podjatosti k osobě člena odvolací kárné komise JUDr. Tomáše Sokola. O tomto procesním návrhu rozhodl předseda odvolací kárné komise žalovaného ze dne 18.11.2013 tak, že JUDr. Tomáše Sokola z projednávaní a rozhodování věci neodvolal, neboť důvody, které žalobce ve své námitce uváděl, nejsou podřaditelné pod ust. § 3 odst. 1 advokátního kárného řádu.

14. Dne 11. 6. 2014 rozhodl Odvolací kárný senát České advokátní komory tak, že odvolání kárně proviněného do prvostupňového rozhodnutí zamítl a napadené kárné rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že při jednání kárného senátu dne 18.6.2013 byly provedeny všechny potřebné důkazy a z nich kárný senát zjistil skutkový stav. Jednáním žalobce byla naplněna skutková podstata kárného provinění, a to porušení ust. § 17a zákona o advokacii. Ohledně námitek žalobce je v odůvodnění rozhodnutí odkázáno na prvostupňové správní rozhodnutí kárného senátu, a konkrétně je uvedeno, že povinnost používání stavovského oděvu advokáta nemá vliv na svobodu podnikání, ani souvislosti se závislostí nebo nezávislostí na výkonné moci státu. Ohledně porušení ust. § 17a zákona o advokacii je dále uvedeno, že porušení této povinnosti nelze považovat za diskusi, přičemž je odkázáno na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2457/09, kdy ústavní soud v tomto usnesení shrnul povinnost nošení stavovského oděvu v minulosti a uvedl, že se jedná o návrat k tradici právnického stavu. Ohledně závažnosti porušení povinností advokáta, je v odůvodnění odkázáno na prvostupňové správní rozhodnutí, je uvedeno, že závažnost provinění je nutné spatřovat v tom, že se jej žalobce dopouštěl s plným vědomím, přičemž nesouhlas se zněním ust. § 17a zákona o advokacii dával najevo způsobem, který je zcela v rozporu s právním vědomím, které by jako advokát měl mít.

15. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

16. Podle ust. § 17 zákona o advokacii v rozhodném znění “Advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis” 17. Podle ust. § 17a odst. 1 zákona o advokacii: “V trestním řízení před soudem, v řízení před Nejvyšším soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem je advokát povinen používat stavovský oděv advokáta.”.

18. Podle ust. § 17a odst. 2 zákona o advokacii: “Komora stavovským předpisem stanoví vzhled stavovského oděvu advokáta.”.

19. Podle ust. § 32 odst. 1 zákona o advokacii: “Advokát a advokátní koncipient jsou kárně odpovědni za kárné provinění.”.

20. Podle ust. § 32 odst. 2 zákona o advokacii: “Kárným proviněním je závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi nebo advokátnímu koncipientovi tímto nebo zvláštním zákonem nebo stavovským předpisem.”.

21. Podle ust. § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii: “Advokátovi lze za kárné provinění uložit některé z těchto kárných opatření:pokutu až do výše stonásobku minimální měsíční mzdy stanovené zvláštním právním předpisem”.

22. Podle ust. § 35e zákona o advokacii: „(1) Podrobnosti o kárném řízení stanoví kárný řád. (2) Nestanoví-li tento zákon nebo kárný řád něco jiného nebo nevyplývá-li něco jiného z povahy věci, použijí se v kárném řízení přiměřeně ustanovení trestního řádu.“.

23. Podle ust. § 3 odst. 1 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 244/1996 Sb., ve znění účinném v rozhodném znění, kterým se stanoví advokátní kárný řád (dále také jen „kárný řád“): „Z projednávání a rozhodování věci je vyloučen člen kárného senátu, u něhož lze mít důvodnou pochybnost o nepodjatosti pro jeho poměr k projednávané věci, k účastníkům kárného řízení nebo k jejich zástupcům. Jakmile se člen kárného senátu dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi kárné komise; do rozhodnutí předsedy kárné komise podle odstavce 2 může činit jen takové úkony, které nesnesou odkladu.“.

24. Zásadní námitku žalobce koncentroval do argumentace, že povinnost nosit talár obsažená v ust. § 17a zákona o advokacii, je podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, protože porušuje čl. 26 odst. 1 Listiny (tento článek zakotvuje právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu). Této žalobní argumentaci zdejší soud nepřisvědčil - stejnou námitku se zabýval již Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6.10.2010, č.j. IV. ÚS 2457/09, v němž mj. uvedl následující: „Nad rozsah vlastního posouzení projednávaného návrhu považuje Ústavní soud za vhodné učinit několik poznámek k obsahu námitek navrhovatele a napadeného ustanovení § 17a zákona o advokacii. Ústavnímu soudu je známo, že advokacie po změně politické a společenské situace v roce 1989 usilovala a usiluje o návrat k dlouhodobé tradici advokátního stavu, přetržené událostmi roku 1948. Jako součást tohoto návratu lze nepochybně vnímat i opětovné zavedení taláru neboli úředního roucha advokátů, který byli advokáti oprávněni užívat právě do roku 1948. Ostatně i stavovská diskuse zaznamenala, že všechny principy, jimiž je advokát při výkonu své profese povinen se řídit, mohou být v jeho mysli zhmotněny mimo jiné do podoby taláru, který je svého druhu uniformou či dresem. Maje pak tuto uniformu či dres na sobě, každý její nositel spíše pocítí význam okamžiku, pro který si talár oblékl a své úlohy při něm, jakož i cti profese, k níž přísluší a kterou reprezentuje. Tím spíše se pak své role chopí s plným nasazením a bude ji vykonávat skutečně tak, jak to podle svého nejlepšího vědomí pokládá za prospěšné. V tomto smyslu je pak snad talár nošený advokátem ještě významnějším pro uvědomění si role advokáta a důležitosti jeho úlohy pro správnost úkonu, o který jde, ostatními osobami, které se úkonu účastní. Opětovné zavedení taláru advokátů může být též správným krokem pro zvýšení reprezentativnosti procesu, kterou tento pozbyl zejména tzv. "zlidověním" soudnictví, v jehož rámci byl mimo jiné talár advokátům odňat. Tradice advokacie jako svobodného právnického povolání a respekt k příslušníkům advokátního stavu nejsou, neboť takovými z povahy věci být nemohou, výslovně upravenými principy advokacie, jako například nezávislost či nadřazenost zájmů klienta nad zájmy advokáta, avšak i ve srovnání s těmito principy představují nezanedbatelné hodnoty. Lze tedy shrnout, že znovuzavedení práva advokátů nosit při úkonech, které to svým významem odůvodňují, talár, souvisí i s hodnotami skrytějšími a svým významem pouhý vnější efekt daleko přesahujícími.“ Z tohoto názoru Ústavního soudu vyplývá, že ust. § 17a zákona o advokacii nebylo shledáno v rozporu s ústavním pořádkem, Ústavní soud navíc uvedl, že zavedení povinnosti nošení talárů má své historické opodstatnění, jehož cílem je zvyšovat důstojnost tohoto stavu. Podle názoru zdejšího soudu tak podstatnou námitku žalobce týkající se jím tvrzené neústavnosti aplikovaného ustanovení již posoudil Ústavní soud, a proto z tohoto hodnocení soud při hodnocení důvodnosti podané žaloby vychází i v tomto případě. V této souvislosti je možné uvést, že důvody nesouhlasu žalobce jsou vedeny spíše v obecné polemické rovině s vhodností přijetí takového opatření. Ačkoliv lze jistě obecně uvádět různé názory na tuto problematiku, jež jistě jsou (a byly) součástí veřejného diskursu alespoň v profesních advokátních kruzích, při soudním přezkumu napadeného rozhodnutí musí soud vycházet z příslušného právního stavu, který na úrovni debaty tuto problematiku zákonně vyřešil. Je tak možné uzavřít, že vždy je možné debatovat o vhodnosti určitého zákonného řešení nějaké problematiky, v právním státě však každý respektovat rovněž další hodnotu, a tou je vláda práva. Pokud tak určitá otázka byla právem vyřešena, musí ji příslušné subjekty respektovat a podle ní se chovat, byť s ní nemusí (vnitřně) souhlasit. Proto pokud zákonodárce stanovil přímou povinnost užívat úřední oděv advokáta ve vymezených řízeních, musí advokát tuto povinnost respektovat, byť mu nic nebrání v tom, aby proti ní nadále názorově vystupoval a vůči ní se vymezoval. Na druhou stranu však musí takový advokát počítat s tím, že porušuje povinnost stanovenou zákonem, že se tím dopouští kárného provinění a za ně případně musí nést příslušnou odpovědnost.

25. Soud pak nemohl přisvědčit ani dalším námitkám žalobce, podle něhož předseda kárné komise se při rozhodnutí o nevyloučení JUDr. Tomáše Sokola nevypořádal s jeho námitkami, které pouze všeobecně dopisem ze dne 18. 11. 2013 odmítl. S tvrzením žalobce se zdejší soud nemohl ztotožnit, neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že předseda odvolacího kárného senátu se s námitkou vypořádal ve znění, že: „Skutečnosti, které kárně obviněný uvádí… nezakládají a nejsou podnětem k domněnce, že by JUDr. Tomáš Sokol projevoval ve vztahu k rozhodování o kárně obviněném jakousi přízeň, či naopak postoj negativní“. Soud v této souvislosti rovněž poukazuje na ust. § 3 odst. 1 advokátního kárného řádu, podle něhož „je z projednávání a rozhodování ve věci vyloučen ten člen odvolacího kárného senátu, u něhož lze mít důvodnou pochybnost o jeho nepodjatosti pro jeho poměr k projednávané věci, účastníkům kárného řízení nebo jejich zástupcům“. Tato podjatost (stejně jako v případě např. soudců) musí vyplývat především z přímého právního zájmu advokáta na projednávané věci (např. když by dotyčný sám byl účastníkem řízení, nebo v případě, že by rozhodnutím mohl být dotčen na svých právech) a advokátův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (přátelským či nepřátelským) nebo i vztahem ekonomické závislosti. Vzhledem ke skutečnosti, že podpůrně se pro kárné řízení užije trestního řádu (srov. ust. § 35e odst. 2 zákona o advokacii), je možné rovněž v hodnocení případné podjatosti (resp. v naplnění podmínek pro tuto podjatost) vycházet z trestního řádu či příslušné teoretické literatury. V této souvislosti soud poukazuje na rozbor problematiky případné podjatosti bývalých spolužáků, které provedl Nejvyšší soud a na který odkazuje komentář k ust. § 30 trestního řádu: „Důvod pro vyloučení soudce nemůže bez dalšího založit ani okolnost, že jde o spolužáky ze studií na právnické fakultě, a vyloučení z výkonu funkce soudce, nemohou opodstatnit ani kolegiální vztahy, byť by šlo o vztahy přátelské. Je nezbytnou součástí profesionality soudce, aby byl schopen nestranně rozhodovat i ve věcech, v nichž vystupují osoby, ke kterým má uvedený vztah (NS 10/2001-T 267.) – citováno z Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 376).

26. Podle názoru soudu žalobce žádné důvody, které by případný poměr JUDr. Sokola k projednávané věci nebo jeho osobě neuváděl – jak sám přímo v žalobě svou námitku podjatosti cituje, jednalo se o skutečnost, že s JUDr. Sokolem studoval a znají se navzájem nejprve jako studenti, potom jako kolegové, že byli oba politicky po roce 1990 angažovaní a zastávali různé funkce, přičemž JUDr. Sokol v různých řízeních vystupuje bez kravaty a saka, přičemž namítal spojení JUDr. Sokola s bývalým předsedou advokátní komory. Podle názoru soudu tyto důvody nemíří na shora uvedené možnosti podjatosti člena odvolacího kárného senátu, jsou obecné a bez konkrétního vymezení v tom, že by JUDr. Sokol mohl mít poměr k věci či účastníkům, a proto pokud žalovaný vycházel z toho, že tato námitka podjatosti není namístě, vytýkané nezákonnosti svého postupu se nedopustil.

27. Žalobce dále poukazuje na to, že napadené rozhodnutí se nezabývá otázkou, zda kárná žaloba byla podána ve lhůtě s tím, že má za to, že řízení o kárné žalobě mělo být alespoň částečně zastaveno. Z obsahu správního spisu je patrné, že žalobce byl kárně odpovědný za protiprávní jednání (delikt) pokračující (nenošení taláru v různých dnech hlavního líčení). Pod tímto pojmem (pokračující jednání, či delikt) je možné pro argumentaci vyjít z teorie trestního práva, která takové jednání pro trestní řízení vymezila tak, že se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky (nejméně dva) vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu přestupku, jsou spáchány stejným pachatelem, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku – srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 262).

28. Pokračující trestný čin (přestupek) je pak považován za jediný skutek a je tak i hodnocen. Podstatným pro posouzení včasnosti podání kárné žaloby je tak podle názoru soudu celé protiprávní jednání žalobce, které tvoří jeden skutek a které bylo vedeno více jednotlivými útoky. Pokud tedy žalobce neužíval stavovský oděv ve dnech specifikovaných ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí počínaje dnem 21. 7. 2011 do 14.2.2013, stále se jednalo o jeden skutek a jeden pokračující delikt. Pro právní zhodnocení je tak podstatné, kdy došlo k ukončení tohoto skutku, od čehož je nutné počítat lhůtu pro podání kárné žaloby, a to bylo dnem 14.2.2013. Pokud tak byla kárná žaloba podána dne 22.3.2013, stalo se tak v zákonné lhůtě podle ust. § 33 odst. 2 zákona o advokacii. K výše uvedenému pak zdejší soud dodává, že žalobce nerozporuje skutkový stav věci, tzn. data, při nichž nenosil svůj stavovský oděv, uvedená ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Z pohledu zdejšího soudu se pak žalovaný dopustil jednání, které naplnilo jednu skutkovou podstatu jednáním pokračujícím, za nějž byl uznán vinným, přičemž poslední útok se stal dne 14.2.2013, od něhož se odvíjí lhůta pro podání příslušné kárné žaloby.

29. Tutéž argumentaci je možné uvést i u části žalobního bodu, v němž žalobce vytýkal správním úřadům, že pro část deliktního jednání řízení nezastavily. Vzhledem ke shora uvedenému, v daném případě se jednalo o jeden skutek, naplňovaný více dílčími útoky rozloženými v čase, proto nepřichází v úvahu částečně zastavení příslušného řízení, neboť jednání ve svém celku je jedním skutkem, a proto o celém skutku je nutné i procesně korektně rozhodnout ve věci jako o celku.

30. Pokud se týká návrhu žalobce na upuštění od uložení kárného opatření, nebo alespoň snížení pokuty soudem podle ust. § 65 odst. 3 správního řádu soudního, tak k takovému závěru soud nakonec nedospěl. V této souvislosti soud uvádí, že možnost upuštění nebo snížení uloženého trestu je poměrně dosti omezena v tom smyslu, že se uložený trest příslušným správním rozhodnutím musí být uložen ve zjevně nepřiměřené výši (srov. ust. § 78 odst. 2 s.ř.s.). Tak tomu podle názoru v daném případě nebylo – zákonná sazba trestu v daném případě činí přes 1 milion Kč (srov. ust. § 32 odst. 3 písm. c) zákona o advokacii, při výši minimální mzdy v současné době stanovené nařízením vlády č. 567/2006 Sb. podle ust. § 2 tohoto nařízení). Pokud tedy žalobci byla uložena pokuta ve výši 25.000,- Kč, jedná se o výši, která se pohybuje na samé spodní hranici zákonné sazby. Jak bylo uvedeno v odůvodnění správního rozhodnutí, žalobce se nevyjádřil konkrétně k tomu, jaká výše pokuty by pro něj bylo případně ekonomicky likvidační, proto nelze klást k tíži žalovanému, že konkrétně tyto okolnosti nehodnotil. Podle názoru soudu tak pokuta (trest) nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši, proto k moderaci této povinnosti nepřistoupil.

31. V této souvislosti ještě soud uvádí, že rozhodování správních orgánů ohledně výše uloženého trestu se většinou děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č.j. 4 Ads 123/2009-99). K tomuto je dále třeba poukázat na již vícekrát opakované stanovisko Nejvyššího správního soudu (například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5A 139/2002 - 46 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 5As 51/2007 – 105), podle nějž úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání lze tedy pouze dle ust. § 78 odst. 2 s. ř. s. jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení (v prvé řadě jde ale o meze vyplývající z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality apod.) nebo správní orgán volné uvážení zneužil.

32. S ohledem na výše uvedené dospěl zdejší soud k názoru, že žalovaný se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal se všemi okolnostmi, které žalobce ve svém rozkladu namítal a uplatňoval, respektive že v napadeném rozhodnutí řádně a úplně zjistil skutkový stav a svým rozhodnutím nijak nevybočil právě z mezí a hledisek. Z napadeného rozhodnutí je dle názoru soudu zcela jednoznačně, určitě a srozumitelně vyplývají úvahy žalovaného, týkající se všech relevantních okolností včetně odůvodnění toho, v čem je přesně spatřováno porušení zákona o advokacii (nenošení taláru) a stanovení výše trestu, respektive úvaha, co správní orgán považoval za polehčující okolnosti (žalobce nebyl dosud kárně stíhán) a jaké za přitěžující (četnost případu porušení). Zdejšímu soudu pak nezbývá než uzavřít, že hodnocení závažnosti porušení zákonné povinnosti náleží plně do správního uvážení a žalobcem předložené argumenty jsou dle soudu neopodstatněné.

33. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

34. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 10. listopadu 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Zuzana Lazecká