6 Ad 24/2016

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a Mgr. Gabriely Bašné ve věci žalobce: pplk. Mgr. J. M., zastoupen JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, se sídlem Trnková 1864/22, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 221/1, Praha 6, o žalobě proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 21. 7. 2016, č.j. 978/2016-7542KM, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí ministra obrany ze dne 21. 7. 2016, č.j. 978/2016-7542KM (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí náčelníka Vojenské policie ze dne 26. 5. 2016, č.j. 151-8/2016-5104 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání kázeňského přestupku spočívajícího v porušování povinností při nakládání se spisy trestných činů a byl mu uložen kázeňský trest snížení služebního platu o 15 % na dobu 3 měsíců podle ustanovení § 53 odst. 2 písm. d) zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vojácích z povolání“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.

2. Žalobce v podané žalobě namítal, že správní orgán I. stupně při rozhodnutí o vině zcela nepřiléhavě aplikoval ustanovení čl. 20 odst. 6 a čl. 20 odst. 3 Závazného pokynu náčelníka Vojenské policie č. 1/2013, ev.č. 8/12/3/2013-5104 ze dne 24. 10. 2013 (dále jen „závazný pokyn č. 1/2013“), jejichž porušení kladl žalobci za vinu. Žalobce uvedl, že logickým výkladem ustanovení čl. 20 odst. 6 tohoto pokynu lze dovodit, že toto se vztahuje na ukládání spisů na pracovišti, nikoliv na jejich přepravu. Pokud by tomu tak mělo být, muselo by dle žalobce v takovém případě služební vozidlo mít zabudovaný nějaký trezor či schránku, do níž by bylo povinností spisy ukládat. Dále namítal, že dle logického výkladu toto ustanovení mohl porušit pouze jako vedoucí pracovník, tj. pokud by řadový pracovník Vojenské policie ponechal ve služebním vozidle bez dohledu spis trestného činu, obsahující osobní a citlivé údaje mnoha různých osob, nemohl by toto ustanovení porušit. Uvedl, že v takovém případě užití se ztrácí ochrana zájmu společnosti na zabezpečení osobních a citlivých údajů jiných osob. K ustanovení čl. 20 odst. 3 závazného pokynu č. 1/2013 uvedl, že toto se vztahuje pouze na zpracovatele spisu, kterým on nikdy nebyl. Dále pak namítal, že použití analogie ve správním trestání je zakázáno.

3. Dále žalobce uvedl, že je mu známo, že žádný právní předpis či interní akt řízení platný pro příslušníky Vojenské policie neupravuje přesný postup při přepravě spisu trestného činu. Uvedl, že lze obecně dovodit, že příslušník Vojenské policie musí svým jednáním dle svých možností předcházet vzniku škodlivého následku. Namítal, že svým jednáním v daném případě konal dle možností, neboť neporušil žádnou povinnost vyplývající s plnění služebního úkonu. Uvedl, že vozidlo odstavil na parkovišti obchodního centra, kde důvodně předpokládal umístění bezpečnostních kamer, přepravovaný materiál umístil do kufru tak, aby nebyl pohledem do vozidla vidět, vozidlo po jeho opuštění řádně uzamkl a zkontroloval. Nad rámec uvedeného dodal, že v době, kdy odstavil služební vozidlo na parkovišti OC Ch. a od vozidla se vzdálil, doposud neznámý pachatel provedl krádež vloupáním do služebního vozidla a odcizil z něj nejen uložený spis trestného činu, ale i notebooky, tablet a brašnu.

4. Žalobce dále namítal, že trest uložený v tomto druhu a výši je zcela nepřiměřený. K uložení takto přísného trestu, aniž by využil možnosti uložení trestu mírnějšího, musí mít služební funkcionář konkrétní důvod, tedy musí posoudit zejména míru škodlivosti následku způsobeného protiprávním jednáním a musí posoudit a hodnotit osobu přestupce. Žalobce uvedl, že se v daném případě jednalo o ojedinělé porušení, dříve se protiprávního jednání nedopustil. Namítal, že mu byl uložen kázeňský trest (snížení služebního platu) typově nejpřísnější, navíc v nejvyšší možné výměře 15 %.

5. Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil jednak žalobou napadené rozhodnutí, jednak rozhodnutí prvostupňové, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

6. Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření k podané žalobě navrhoval její zamítnutí. Uvedl, že služební orgán se dostatečně kvalifikovaně vypořádal se všemi námitkami žalobce, zabýval se všemi hledisky, opatřil si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provedl jimi důkazy, vyvodil z těchto důkazů skutková a právní zjištění a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí, které zákon stanoví, dospěl při dodržování pravidel logického vyvozování k rozhodnutí, se kterým se žalobce neztotožnil.

7. Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

8. Dne 6. 1. 2016 byl žalobce na služební cestě z místa svého služebního zařazení (T.) v P., s sebou si přivezl na jednání na Generální inspekci bezpečnostních sborů mimo jiné originál spisového materiálu STČ: X. Od budovy Hlavního velitelství Vojenské policie odjel žalobce směrem do T. v 16:39 hod. Z důvodu náhlé potřeby zajel do obchodního centra Ch., kde služební vozidlo přibližně v 17:10 hod. odstavil v oranžové zóně v řadě č. 6 u zdi. Z interiéru služebního vozidla si vzal sako, kabát ponechal na zadní sedačce, do zavazadlového prostoru nenahlížel. Služební vozidlo dále uzamkl, zkontroloval uzamčení a odešel do OC Ch., kde navštívil toalety a zastavil se ve dvou obchodech. V 17:32 hod. se vrátil ke služebnímu vozidlu, do zavazadlového prostoru nenahlížel. Následně pokračoval po dálnici D1 směrem na T., přičemž v 18:10 hod. zastavil na čerpací stanici Shell u obce V., kde si koupil kávu a minerální vodu. Po návratu ke služebnímu vozidlu otevřel zavazadlový prostor a zjistil, že věci, které v něm byly uloženy, v něm nejsou, že byly odcizeny. Podle vlastního úsudku žalobce byly odcizeny v době, kdy parkoval v OC Ch.

9. Dne 8. 2. 2016 zahájil policejní orgán Oddělení inspekce a vnitřní kontroly Hlavního velitelství Vojenské policie úkony trestního řízení, protože zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že mohlo dojít ke spáchání trestných činů neoprávněného nakládání s osobními údaji podle ustanovení § 180 odst. 1 trestního zákoníku a zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Policejní orgán dne 4. 4. 2016 ukončil prověřování a téhož dne odevzdal věc náčelníkovi Vojenské policie jako příslušnému orgánu s kázeňskou pravomocí.

10. Dne 26. 4. 2016 zahájil služební orgán se žalobcem řízení o kázeňském přestupku. Dne 4. 5. 2016 proběhlo ústní jednání, během kterého se žalobce k celému případu podrobně vyjádřil.

11. Rozhodnutím náčelníka Vojenské policie ze dne 26. 5. 2016, č.j. 151-8/2016-5104, byl žalobce shledán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání, kterého se dopustil tím, že dne 6. 1. 2016, v době služební cesty při návratu z P. do T. služebním vozidlem Škoda Octavia II, RZ X (dále jen „služební vozidlo“), zajel do obchodního centra Ch. v P. 4, kde služební vozidlo odstavil na veřejném parkovišti a za účelem vykonání osobní potřeby od služebního vozidla odešel, když v jeho kufru ponechal, kromě dalších věcí, bez dohledu originál spis trestného činu, vedeného pod STČ: X, který obsahoval osobní a citlivé údaje mnoha různých osob a údaje z průběhu trestního řízení, které v zájmu zabezpečení úkolů Vojenské policie nebo v zájmu osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami, a to aniž by vyjma běžného uzamčení služebního vozidla přijal s ohledem na veřejnou přístupnost místa, kde služební vozidlo odstavil, dostatečná opatření s cílem zamezit neoprávněné osobě seznamovat se s takovými údaji, která v dané situaci od osoby v jeho postavení vedoucího pracovníka bylo možné rozumně očekávat jako opatření adekvátní a přiměřená. Uvedeným jednáním žalobce porušil ustanovení čl. 20 odst. 6 závazného pokynu č. 1/2013 ve spojení s ustanovením čl. 20 odst. 3 téhož pokynu, neboť jako vedoucí pracovník porušil povinnost zajistit podmínky k ukládání spisů trestných činů (např. vyčleněním trezoru, stanovením režimového opatření, ukládáním a pečetěním spisů do přenosných schránek a následném uložení do trezoru, apod.) Za spáchání tohoto kázeňského přestupku byl žalobci uložen kázeňský trest snížení služebního platu o 15 % na dobu 3 měsíců.

12. V odůvodnění tohoto rozhodnutí služební orgán uvedl, že ze skutečnosti, že žalobce zajel do OC Ch., kde s vozidlem zaparkoval na veřejném parkovišti, plynulo podezření, že řádně neplnil úkol stanovené služební cesty. Uvedl, že nelze souhlasit s dalším jednáním žalobce, když po vykonání osobní potřeby, kdy v takovém případě lze shledat zaparkování u OC Ch. za odůvodněné, se zdržoval v OC Ch. z ryze soukromých důvodů (návštěva dvou obchodů). Dále služební orgán shledal, že není rozhodné, zda se spis týkal probíhajícího trestního řízení nebo již skončeného trestního řízení, rozhodující je, že obsahoval osobní a citlivé údaje mnoha různých osob a údaje z průběhu trestního řízení.

13. Dále se policejní orgán zabýval aplikací ustanovení čl. 20 odst. 3 a 6 závazného pokynu č. 1/2013. Shledal, že žalobce byl v rozhodné době z titulu své funkce náčelníka 3. oddělení kriminální služby T. 1. odboru kriminální služby Hlavního velitelství Vojenské policie v postavení vedoucího pracovníka. Zdůraznil, že výčet podmínek a opatření k ukládání trestních spisů je pouze demonstrativní a že základním účelem tohoto ustanovení je především zabezpečení ochrany trestních spisů a údajů v nich uvedených před přístupem nepovolaných osob. Proto služební orgán nepřijal argument, že se v případě převozu trestního spisu nebo jiné manipulace mimo pracoviště předmětná úprava nepoužije. Dále uvedl, že ustanovení čl. 20 odst. 3 týkající se zpracovatele není možné vnímat samostatně ve vztahu ke zpracovateli, tj. osobě, která spis vede, ale jako ustanovení vyjadřující obecnou zásadu ochrany trestního spisu. A minori ad maius, váže-li se povinnost zajistit ochranu trestního spisu na zpracovatele, který spis vede, tím spíše se dle služebního orgánu musí vázat na vedoucího pracovníka, který od zpracovatele trestní spis převzal, sám s ním nakládá obdobně jako zpracovatel a navíc je z hlediska dikce ustanovení čl. 20 odst. 6 odpovědný za přijetí adekvátních podmínek k uložení trestního spisu.

14. Služební orgán dále dospěl k závěru, že žalobce v dané věci nepřijal opatření ani nevytvořil podmínky pro zamezení nebo alespoň ztížení neoprávněné osobě seznamovat se s údaji. Za takové adekvátní podmínky služební orgán označil zejména ponechání si spisu u sebe, nebo ponechání spisu u spolujezdce. Konstatoval, že pochybení nespatřuje v samotném převozu trestního spisu ve služebním vozidle nebo jeho ponechání ve služebním vozidle, bude-li vozidlo odstaveno v chráněném či jinak střeženém objektu. V daném případě však nebyl ze strany žalobce nad trestním spisem vzhledem k okolnostem zachován stálý náležitý dohled tak, aby pravděpodobnost vyzrazení v něm obsažených údajů nepovolaným osobám byla co nejmenší. Žalobce toto nesplnil, když navíc zvolil pro vykonání potřeby na místo některé z na trasy se nacházejících čerpacích stanic obchodní centrum, kde vzdálenost k nejbližší toaletě je řádově vyšší než u čerpací stanice, přičemž čas strávený v OC Ch. nevyužil výlučně pro cestu na toaletu a zpět, ale zašel do obchodu, kde byl několik minut, čímž ponechal trestní spis bez náležitého dohledu po dobu nejméně 20 minut.

15. K druhu a výši uloženého kázeňského trestu služební orgán uvedl, že bylo přihlédnuto k dosavadnímu dobrému plnění úkolů a služebních povinností žalobcem, avšak na druhé straně byla zohledněna skutečnost, že žalobce zastává systematizované místo náčelníka, je tedy osobou zodpovědnou za zajištění kvalitního plnění nejen úkolů policejních orgánů v trestním řízení, ale měl by vynikat jak ve znalosti platných zákonů, tak i vnitřních předpisů Vojenské policie, a to zejména rozkazů a nařízení svých nadřízených. Dále služební orgán zohlednil oněch několik minut strávených žalobcem v OC Ch. za soukromým účelem, jakož i postoje žalobce ve vztahu k jím způsobenému následku v podobě odcizení trestního spisu, kdy žalobce neprojevil sebemenší lítost. Dále uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem, kdy žalobce mohl předmětný spis vzít s sebou, už i proto, že byl letákem umístěným na veřejném místě upozorněn, že „Auto není trezor“, a k následkům, kdy v odcizeném spisu bylo množství osobních údajů, mimo jiné i o policistech speciálních policejních útvarů, byl žalobci uložen výše uvedený kázeňský trest.

16. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí dne 10. 6. 2016 odvolání, ve kterém uplatnil obdobné námitky jako v podané žalobě.

17. Žalobou napadeným rozhodnutím ministra obrany ze dne 21. 7. 2016, č.j. 978/2016- 7542KM, bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo zamítnuto.

18. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se ministr obrany ztotožnil s výkladem ustanovení čl. 20 závazného pokynu č. 1/2013. Uvedl, že jediný možný a správný výklad tohoto ustanovení je ten, že pokud zpracovatel spisu (zde major Ing. M. K.) je povinen zajistit jeho ochranu, tím spíše má tuto povinnost jeho nadřízený, který od něj spis převezme, přičemž případné porušení je o to závažnější, že tento je jako vedoucí pracovník povinen zajistit obecné podmínky k ukládání spisů. Nadto byl žalobce při manipulaci se spisem v pozici zpracovatele osobních údajů dle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

19. Dále ministr obrany k zavinění žalobce uvedl, že toto bylo dostatečně prokázáno. Uvedl, že druhotná činnost žalobce v OC Ch. trvala řádově podstatně déle než monitory zdokumentovaná návštěva toalety, přičemž tato svědčí o nevalné snaze v co nejkratší době znovu zabezpečit vozidlo a spis v něm uložený. Uvedl, že žalobce mohl spis o cca 125 listech vzít jednoduše s sebou, disponoval dokonce soukromou taškou. Shledal také, že bez ohledu na to, že vozidlo nejevilo známky vloupání, si musel být žalobce již vzhledem ke své zkušenosti v kriminální práci době vědom citlivosti převážených informací i toho, že ponechává tyto mimo svoji pozornost na veřejném místě. Dále uvedl, že kamerový systém je pouze prostředkem, jak dodatečně zjistit podobu možného pachatele, nikoliv prostředkem, který krádeži zabrání, přičemž pokud by žalobce zavazadlový prostor zkontroloval, mohl ihned učinit opatření, která činil teprve u Votic.

20. K uložené sankci ministr obrany uvedl, že tato není nepřiměřená. S ohledem na závažnost potenciálního následku zveřejnění osobních dat dle ministra obrany neučinil služební orgán chybu, jestliže zvolil typově nejpřísnější trest, který s ohledem na polehčující okolnosti na straně žalobce uložil v poloviční sazbě.

21. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen.

22. Žádný účastník řízení se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tedy postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.

23. Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

24. Podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání se kázeňským přestupkem rozumí zaviněné jednání, které je v rozporu s právními předpisy nebo vojenskými řády, předpisy a rozkazy, nejde-li o jiný správní delikt nebo není-li trestné podle trestního zákona.

25. Podle ustanovení § 53 téhož zákona jsou kázeňskými tresty a) napomenutí, b) písemná důtka, c) výstraha pro neodpovědný výkon služby, d) snížení služebního platu až o 15 % až na dobu 6 měsíců.

26. V projednávané věci byl žalobce shledán vinným ze spáchání kázeňského přestupku spočívajícího v porušení povinností při nakládání se spisy trestných činů, za což mu byl uložen kázeňský trest snížení služebního platu o 15 % na dobu 3 měsíců.

27. Žalobce předně v podané žalobě namítal nesprávnou aplikaci ustanovení čl. 20 odst. 3 a 6 závazného pokynu č. 1/2013, když zejména namítal, že ustanovení odst. 6 se týká pouze ukládání spisů na pracovišti, nikoliv jejich přepravy, a že dopadá pouze na vedoucího pracovníka. K ustanovení odst. 3 pak namítal, že toto se týká výlučně zpracovatele spisu, kterým on nebyl.

28. Podle ustanovení čl. 20 odst. 3 závazného pokynu č. 1/2013 zpracovatel, který vede spis trestného činu (dále jen zpracovatel), je povinen zajistit jeho ochranu tak, aby se s jeho obsahem nemohly seznámit nepovolané osoby.

29. Podle ustanovení čl. 20 odst. 6 téhož pokynu je vedoucí pracovník povinen zajistit podmínky k ukládání spisů trestných činů (např. vyčleněním trezoru, stanovením režimového opatření, ukládáním a pečetěním spisů do přenosných schránek a následném uložení do trezoru, apod.).

30. Soud tyto námitky neshledal důvodnými, a to z toho důvodu, že dospěl k závěru, že ustanovení čl. 20 odst. 3 a 6 závazného pokynu č. 1/2013 na žalobce dopadala a byl povinen se jimi řídit. Nejprve soud považuje za vhodné konstatovat, že ustanovení čl. 20 závazného pokynu č. 1/2013 je obsaženo v části 6 tohoto pokynu nazvané „Ochrana informací“. Je tak nesporné, že se v případě této části pokynu, který je třeba v dikci ustanovení čl. 51 odst. 1 zákona o vojácích z povolání považovat za závazný vojenský předpis, jedná o provedení ustanovení § 25 zákona č. 300/2013 Sb., o Vojenské policii a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Dle tohoto ustanovení je vojenský policista povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů Vojenské policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů Vojenské policie nebo v zájmu osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Tato povinnost trvá i po skončení služebního zařazení ve Vojenské policii.

31. Žalobce tedy obecně jako příslušníka Vojenské policie stíhá povinnost zachovávat mlčenlivost. Nadto pak náčelník Vojenské policie prostřednictvím svého závazného pokynu č. 1/2013 tuto povinnost upravil ve vztahu k plnění úkolů v trestním řízení. Dle předloženého spisu je nepochybné, že žalobce byl v rozhodné době vedoucím pracovníkem, a to z titulu funkce náčelníka 3. oddělení kriminální služby T. 1. odboru kriminální služby Hlavního velitelství Vojenské policie. Soudu tak není jasné, proč žalobce v žalobě argumentoval v tom smyslu, že pokud by řadový pracovník Vojenské policie ponechal ve služebním vozidle bez dohledu spis trestného činu, obsahující osobní a citlivé údaje mnoha různých osob, nemohl by toto ustanovení čl. 20 odst. 6 závazného pokynu č. 1/2013 porušit, neboť v tomto postavení (řadový příslušník Vojenské policie) se žalobce nenacházel a je nepochybné, že jako vedoucího pracovníka jej stíhala povinnost dle ustanovení čl. 20 odst. 6 závazného pokynu č. 1/2013.

32. Stejně tak soud nepřisvědčil námitce, že se toto ustanovení vztahuje pouze na ukládání spisů na pracovišti, nikoli na jejich přepravu. Z dikce předmětného ustanovení vyplývá, že toto vedoucímu pracovníkovi ukládá povinnost zajistit podmínky k ukládání spisů trestných činů, přičemž následuje demonstrativní výčet opatření (např. vyčleněním trezoru, stanovením režimového opatření, ukládáním a pečetěním spisů do přenosných schránek a následném uložení do trezoru, apod.). Z uvedeného demonstrativního výčtu, jakož však i z dikce celého ustanovení čl. 20 závazného pokynu č. 1/2013, je patrné, že jeho cílem a základním smyslem je zabezpečit ochranu trestních spisů a údajů v nich obsažených před přístupem nepovolaných osob. Těžko pak dle soudu lze přistoupit na argument, že v případě přepravy spisu se toto ustanovení nepoužije, neboť by v takovém případě byly trestní spisy a údaje v nich obsažené vystavené nepřiměřenému riziku, kdy by byly prakticky bez ochrany. Takový výklad žalobce je tak nepochybně v rozporu s jeho obecnou povinností dle ustanovení § 25 zákona o Vojenské policii.

33. K aplikaci ustanovení čl. 20 odst. 3 závazného pokynu č. 1/2013 soud uvádí, že dle logického argumentu a minori ad maius lze toto ustanovení aplikovat nejen na zpracovatele spisu, kterému toto ukládá zajistit ochranu trestního spisu, ale i na vedoucího pracovníka, který od zpracovatele spis převzal, přičemž je tento dle ustanovení čl. 20 odst. 6 předmětného pokynu navíc ze své funkce odpovědný za přijetí vhodných podmínek k ukládání trestních spisů. Dle názoru soudu se tak v případě aplikace tohoto ustanovení nejednalo o porušení zásady zákazu užití analogie ve správním trestání. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že zpracovatel předmětného trestního spisu major Ing. M. K. žalobci jako vedoucímu pracovníkovi spis předal. Povinnost zajistit ochranu tohoto trestního spisu tak dopadala nejen na jeho zpracovatele, ale následně i na jeho nadřízeného (žalobce), který od něj spis převzal, a to ještě navíc v pozici vedoucího pracovníka. V případě opačného výkladu by ustanovení čl. 20 závazného pokynu postrádalo svého smyslu a nebyl by tak naplněn jeho základní účel, tj. ochrana trestních spisů a údajů v nich obsažených před tím, aby se s jejich obsahem nemohly seznamovat nepovolané osoby.

34. Žalobce dále namítal, že svým jednáním v daném případě konal dle svých možností, neboť neporušil žádnou povinnost vyplývající s plnění služebního úkonu, když vozidlo odstavil na parkovišti obchodního centra, kde důvodně předpokládal umístění bezpečnostních kamer, přepravovaný materiál umístil do kufru tak, aby nebyl pohledem do vozidla vidět, vozidlo po jeho opuštění řádně uzamkl a zkontroloval.

35. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce dne 6. 1. 2016 v době služební cesty při návratu z P. do T. zajel svým služebním vozidlem do OC Ch., kde toto odstavil na veřejném parkovišti a za účelem vykonání osobní potřeby od vozidla odešel, přičemž v jeho kufru ponechal kromě dalších věcí i originál trestního spisu, vedeného pod STČ: X, který obsahoval osobní a citlivé údaje mnoha různých osob a údaje z průběhu trestního řízení. Dále ze správního spisu vyplynulo, že doposud neznámý pachatel v době žalobcovy nepřítomnosti provedl krádež vloupáním do vozidla a odcizil z něj nejen uložený spis, ale i notebooky, tablet a brašnu, čehož si žalobce všiml později na čerpací stanici u V. Zároveň však ze spisu vyplynulo, že žalobce po vykonání osobní potřeby navštívil v OC Ch. dva obchody (cca 20 minut).

36. Z výše nastíněného skutkového děje vyplývá, že žalobce v daném případě nepřijal taková opatření, kterými by naplnil svou povinnost dle ustanovení závazného pokynu č. 1/2013 tak, aby byla zajištěna ochrana předmětného trestního spisu, aby se s jeho obsahem nemohly seznámit nepovolané osoby. Ve shodě s žalovaným soud dospěl k závěru, že za takové opatření lze označit zejména ponechání si spisu u sebe, což v daném případě bylo s ohledem na velikost spisu (cca 125 listů) možné. Zároveň je třeba podotknout, že za samotný převoz trestního spisu ve služebním vozidle nebyl žalobce sankcionován. Byl trestán za to, že tento spis ponechal ve služebním vozidle, které však nebylo odstaveno v chráněném či jinak střeženém objektu, což by bylo další opatření, kterým by žalobce zajistil náležitou ochranu tohoto spisu. V daném případě totiž žalobce odstavil služební vozidlo na běžném veřejném parkovišti, které bylo navíc doplněno tabulkou „Auto není trezor“. Žalobce tak ponechal předmětný spis na veřejném místě, které sice bylo opatřeno kamerovým systémem, jenž je však pouhým prostředkem k dodatečnému zjištění podoby pachatele. Kamerový systém však v daném případě není prostředkem, který krádeži zabrání, tímto tak nebyl ze strany žalobce vůči předmětnému spisu zachován náležitý dohled.

37. Žalobcovo pochybení však nabývá na závažnosti tím spíše, když tento nenavštívil OC Ch. pouze za zmiňovaným účelem (návštěva toalety), ale dále v tomto obchodním centru strávil dalších cca 20 minut, během kterých konal čistě v soukromém zájmu (navštívil dva obchody) a především během kterých ponechal trestní spis bez náležitého dohledu. Tato skutečnost tak nesvědčí o tom, že žalobce chtěl navštívit pouze toaletu, ale svědčí o tom, že i za cenu toho, že ponechá nezabezpečený spis uložený ve vozidle po další, nikoliv nezbytnou dobu, žalobce dále konal ve svém soukromém zájmu. S takovým jednáním žalobce se nelze ztotožnit.

38. V daném případě tak soud shledal, že nebyl ze strany žalobce nad trestním spisem vzhledem k okolnostem zachován stálý náležitý dohled tak, aby pravděpodobnost vyzrazení v něm obsažených údajů nepovolaným osobám byla co nejmenší, jelikož vyjma běžného uzamčení služebního vozidla nepřijal s ohledem na veřejnou přístupnost místa, kde služební vozidlo odstavil, dostatečná a adekvátní opatření s cílem zamezit neoprávněné osobě seznamovat se s takovými údaji. Dle názoru soudu tak bylo zavinění žalobce správními orgány náležitě a dostatečně prokázáno. Ani tuto žalobní námitku tak soud neshledal důvodnou.

39. V poslední žalobní námitce žalobce namítal nepřiměřenost uloženého trestu, když uvedl, že se v daném případě jednalo o ojedinělé porušení, a dříve se protiprávního jednání nedopustil.

40. Druhy kázeňských trestů jsou vypočteny v ustanovení § 53 zákona o vojácích z povolání, přičemž je pouze na úvaze služebních orgánů, jaký trest a v jaké výši s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu uloží, pokud tento náležitě a dostatečně ve svém rozhodnutí odůvodní. V daném případě byl žalobci uložen kázeňský trest snížení služebního platu o 15 % na dobu 3 měsíců. Typově mu tedy byl uložen trest nejpřísnější, zároveň však nikoli v maximální možné délce (ta je 6 měsíců).

41. Z obsahu prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že služební orgán přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že žalobce doposud dobře plnil služební úkoly a povinnosti. Zároveň však služební orgán přihlédl k několika přitěžujícím okolnostem, a to k tomu, že žalobce zastává systematizované místo náčelníka, je tedy osobou zodpovědnou za zajištění kvalitního plnění nejen úkolů policejních orgánů v trestním řízení, ale měl by vynikat jak ve znalosti platných zákonů, tak i vnitřních předpisů Vojenské policie, a to zejména rozkazů a nařízení svých nadřízených. Dále služební orgán zohlednil jako přitěžující okolnost to, že žalobce navštívil OC Ch. za soukromým účelem, a také skutečnost, že žalobce neprojevil ve vztahu k jím způsobenému následku v podobě odcizení trestního spisu sebemenší lítost. Dále pak služební orgán zohlednil skutečnost, že žalobce mohl s ohledem na tabulku zveřejněnou na parkovišti „Auto není trezor“ vzít spis s sebou. Rovněž pak služební orgán přihlédl i k následkům žalobcova jednání, když v odcizeném spisu bylo množství osobních údajů, mimo jiné i o policistech speciálních policejních útvarů.

42. Soud nedospěl k závěru, že by uložený trest byl v daném případě s ohledem na okolnosti případu nepřiměřený. Dle soudu služební orgán vzal v úvahu všechna hlediska při rozhodování o uložení kázeňského trestu dle ustanovení § 54 odst. 3 zákona o vojácích z povolání – přihlédl tak k povaze protiprávního jednání, k okolnostem, za kterých k němu došlo, k jeho následkům, míře zavinění, k dosavadnímu plnění služebních povinností a k druhu a množství dosud nezahlazených kázeňských trestů. Všechny tyto skutečnosti služební orgán při rozhodování o uložení kázeňského trestu zohlednil, jak vyplývá z předchozího odstavce, přičemž soud se soud s tímto posouzením plně shoduje. Zároveň pak uvádí, že je třeba vycházet rovněž z toho, že sankce musí být zároveň pro pachatele odstrašující, aby jej odradila od případného budoucího páchání závadné činnosti, tedy musí určitým způsobem její dopady pocítit. Uložený trest tak soud za nastíněného stavu věci neshledal nepřiměřeným.

43. Ze všech výše uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

44. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 28. února 2019 JUDr. Ladislav Hejtmánek v. r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje M. V.