6 Af 17/2013

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, bytem v , zast. společností UNTAX, s.r.o. oprávněné poskytovat daňové poradenství, se sídlem v Praze 10, U Továren 256/14, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.12.2012, čj. MF- 55073/2012/904, takto:

Výrok

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného, kterým bylo částečně vyhověno jeho žádosti ze dne 9.3.2009 o prominutí penále na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 podle ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“), ve spojení s ust. § 264 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Z penále na dni z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 sděleného platebním výměrem z 28.8.1997 byla prominuta částka 973,- Kč (z původně sdělené částky 2.431,- Kč), z penále za totéž zdaňovací období a tutéž daň sdělené platebním výměrem ze dne 6.1.2005 pak částka 528.939,- Kč (z původně sdělené částky 1.569.360,- Kč).

2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve zrekapituloval dosavadní správní (daňové) řízení, poukázal na kasační rozsudek zdejšího soudu ze dne 6.2.2012, čj. 7 Ca 219/2009-77-79, jímž bylo předchozí správní rozhodnutí zrušeno pro nepřezkoumatelnost, a poukázal na to, že mu mělo být prominuto penále podle závazných pravidel stanovených v pokynu D-330 a podle metodických postupů vydaných žalovaným pod čj. 43/48 554/2008-431 (dále také jen „metodický pokyn“). Konkrétně namítal, že postupem podle pokynu D-330 má být žalobci prominuta minimálně částka 27% z vyčísleného penále a z důvodu tvrdosti pak zbytek. Daňová kontrola byla zahájena s časovým odstupem 12 měsíců (článek II.B. bod 13 pokynu D-330), výše základní procentní sazby činí 30%. Naplnění důvodu podle článku II. C. bod 1pokynu D-330 – bezdlužnost žalobce u územních finančních orgánů a celních orgánů činí procentní vyčíslení 40%. Podle článku II. C. bod 3 pokynu D-330, kdy zjištěné důvody nemají charakter zatajení skutečností žalobcem, činí výše bonusové procentní sazby 20%. Naplnění důvodu podle článku II. C. bod 4 pokynu D-330, tedy dobrá úroveň spolupráce se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností, činí výše bonusové procentní sazby 20%. Pokyn D-330 a metodický pokyn předpokládá špatnou úroveň spolupráce při plnění povinností nepeněžité povahy. Špatnou úroveň spolupráce konstatovalo vymáhací oddělení Finančního úřadu v Hradci Králové, které zajišťuje vymáhání daňových nedoplatků, tedy plnění povinností peněžité povahy, proto je toto stanovisko irelevantní; nezaplacení daňové povinnosti v náhradní lhůtě stanovené dodatečným platebním výměrem či zajištění závazku ze strany správce daně nelze podle názoru žalobce považovat za nespolupráci. Žalovaný tak měl po nasčítání shora uvedených procentních výměr prominout u žalobce příslušenství na dani z příjmů ve výši 1.456.985,- Kč.

3. V další části žaloby nesouhlasí s tím, co žalovaný uvedl u nesplnění některých kritérií. Nesouhlasí s tím, že příslušenství daně vzniklo na základě vyměření daně, které zjistil správce daně a toto zjištění plyne převážně ze zatajených skutečností, neboť žalobce v průběhu daňové kontroly předkládal příslušnému správci daně veškeré důkazní prostředky, které měl k dispozici a navrhoval další důkazní prostředky, žádné skutečnosti nezatajil. V řízení přecházejícímu dodatečnému vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 se jednalo o nesprávné posouzení právní otázky žalobcem. Skutečnost, že stanovisko správce daně potvrdily správní soudy, je podle názoru žalobce nepodstatná, neboť předmětem soudního přezkumu nebylo posouzení toho, zda žalobce zatajil nebo nezatajil pro řízení podstatné skutečnosti, nýbrž posouzení právní otázky. Žalobce dále nesouhlasil s tím, že se správcem daně nespolupracoval při plnění nepeněžitých povinností, neboť v průběhu daňové kontroly poskytoval správci dani součinnost, z již v žalobě zmíněné dikce článku II. C. bod 4 se jedná o spolupráci při plnění nepeněžitých povinností. Dále nesouhlasí s naplněním důvodu pod bodem 5 článku II. část D, kdy podle názoru žalobce se správcem daně spolupracoval a žádné řízení nemařil. První výzvou k součinnosti při daňové kontrole podle ust. § 16 odst. 2 zákona o správě daní ze dne 14.4.2000 byl žalobce vyzván k předložení dokladové inventury pohledávek a závazků, rozpisu výdajů k prodeji pozemků, vysvětlení ohledně doplatku faktury č. 202/97 a k vyjádření ke zjištěním z kontroly, vyjádření žalobce ke zjištění z kontroly bylo jeho právem, nikoliv povinností. Druhou výzvou k součinnosti ze dne 1.6.2000 byl žalobce opětovně vyzván k předložení dokladové inventury pohledávek a závazků, rozpisu výdajů k prodeji pozemků, vysvětlení ohledně doplatku faktury č. 202/97 a vyjádření ke zjištění z kontroly, na tuto výzvu již reagoval, veškeré listiny předložil, což je patrné z protokolu o ústním jednání ze dne 13.6.2000. Žalobce tak uzavírá svou argumentaci, že při plnění nepeněžitých povinností se správcem daně spolupracoval, kdyby tomu tak nebylo, byl správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek podle ust. § 31 odst. 5 zákona o správě daní, skutečnost, že daň byla stanovena dokazováním, nasvědčuje tomu, že žalobce své zákonné povinnosti plnil, k naplnění kritéria podle článku II. D. bod 5 pokynu D-330 tak nemohlo dojít. Dále nesouhlasí s tím, že špatná spolupráce byla shledána na základě jediného úkonu v rámci daňové kontroly, kdy je úroveň spolupráce nutné hodnotit objektivně, na poli působnosti všech daní. Skutečnost, že se žalovaný zaměřil na jeden úkon, podle názoru žalobce svědčí o účelovosti takového posouzení.

4. Dále žalobce znovu uvedl, že pokyn D-330 předpokládá špatnou úroveň spolupráce při plnění povinností nepeněžité povahy; smyslem zajišťovacích a vymáhacích úkonů ze strany správce daně je zajistit plnění povinností peněžité povahy. Opětovně uvádí, že nezaplacení daňové povinnosti v náhradní lhůtě či zajištění závazku nelze považovat za nespolupráci, proto žalovaný neměl zohlednit tento negativní důvod podle článku II. D. bod 5 pokynu D-330, naopak jsou splněny podmínky pro splnění bonusového důvodu podle článku II. C. bod 4 tohoto pokynu. Znovu uvádí, že žalovaný shledal naplnění negativního důvodu podle článku II. D. bod 1 pokynu D- 330 a znovu obecně uvádí, že žádné okolnosti v průběhu daňového řízení nezatajil. Konkrétně uvedl, že předmětem sporu byla dohoda o zápočtu pohledávek mezi žalobcem a společností CREDIT BOHEMIA s.r.o. ze dne 1.10.1996 a její následné zrušení dohodou ze dne 8.11.1996, když podle názoru žalovaného byla smlouva o zrušení antedatována, podle názoru žalobce tomu tak nebylo a smlouva byla uzavřena v roce 1996. Uvedl, že tato třetí společnost dohodu o zrušení započtení předložila, a poukázal na protokol o ústním jednání ze dne 20.12.2000, kdy zástupce této společnosti při jednání uvedl, že dohoda byla zrušena dne 8.11.1996, kopie této smlouvy byla dne 20.12.2000 předložena, a uvedla, že o ní účtovala, což podle názoru žalobce dokládá, že existence dohody o zrušení započtení byla ověřena i u druhé strany.

5. Žalobce dále uvádí, že nesouhlasí se závěrem žalovaného, že žalobce údajnou pohledávku ve výši 2.900.000,- Kč nepřihlásil do konkursu společnosti CREDIT BOHEMIA s.r.o., neboť důvodů, proč věřitelé nepřihlásí pohledávku do konkursu je více, žalobce ve vyjádření dne 22.5.2001 uvedl, že pohledávku nepřihlásil z toho důvodu, že byl zástavce pro úvěrové obchody této společnosti a z tohoto titulu byly realizovány v minulých obdobích zástavní práva bankovních ústavů. Dále uvedl, že k závěru žalovaného, že nepředložil žádný důkazní prostředek ohledně zrušení uzavřené dohody o zápočtu pohledávek, své tvrzení, že tento závěr nemá oporu ve spise, neboť skutečnost, že dohodu o zrušení zápočtu pohledávek a závazků dokládal potvrzením o neprovedení zápočtu vystaveným dne 22.9.2000 likvidátorem společnosti CREDIT BOHEMIA s.r.o., notářským zápisem ze dne 5.10.2001, notářsky ověřeným prohlášením Lenky Peterové ze dne 28.5.2001 a vyjádřením xxxxx ze dne 27.5.2001. Tyto důkazy osvědčují, že dohoda o zrušení započtení byla dne 18.11.1996 právoplatně uzavřena. Dále nemá oporu tvrzení žalovaného, že předložil zrušení dohody o započtení vzájemných pohledávek až v průběhu kontroly, neboť Finanční úřad v Hradci Králové v úředním záznamu ze dne 30.3.2009 konstatoval, že poté, co byl daňový subjekt správcem daně seznámen se skutečností, že bude částka dodaněna, předložil dohodu o zrušení započtení vzájemných pohledávek ze dne 8.11.1996. Žalobce skutečnosti ohledně zrušení zápočtu dokladoval v průběhu celé daňové kontroly, nikoliv poté, co jej správce daně seznámil se svým záměrem daň doměřit, tato skutečnost je patrná z protokolů o ústním jednání ze dne 12.9.2000 a 2.10.2000, které předcházely seznámení žalobce s výsledky daňové kontroly, k čemuž došlo při ústním jednání dne 22.5.2001. Shora uvedené skutečnosti podle názoru žalobce prokazují, že u něho nedošlo k naplnění negativního důvodu podle článku II.D. bod 1 pokynu D-330, není proto důvodu promíjené příslušenství daně o 60% snížit. Naopak jsou naplněny veškeré důvody pro zohlednění bonusového důvodu podle článku II.C. bod 3 tohoto pokynu.

6. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné, přičemž obsahově uváděl tytéž důvody, které v odůvodnění napadeného správního rozhodnutí s tím, že žalovaný nemohl současně shledat naplnění kritéria podle článku III. písm. C bodu 3 pokynu D-330, když na jednu stranu zohlednil skutečnost, že příslušenství převyšuje daň (článek II. písm. B bod 17), daňová kontrola byla provedena s odstupem 12 měsíců (čl. II. písm. B bod 13), a bezdlužnost žalobce (článek II. písm. C bod 1), na druhou stranu přihlédl, že příslušenství vzniklo na základě skutečností zatajených žalobcem (čl. II. písm. D bod 1). Žalovaný po posouzení, zda je možné v dané věci zohlednit kritérium podle článku II. písm. C bodu 4 pokynu D-330, případně podle čl. II. písm. D bod 5, neshledal naplnění ani jednoho z nich, takže je nepoužil, vyhodnotil je neutrálně. Obdobný názor zastává i k jiným „párovým“ kritériím (čl. II. písm. C bod 3, čl. II. písm. D bod 1 pokynu D-330). Jediný případ, kdy musí být naplněno jedno z párových kritérií, je bezdlužnost nebo existence dluhu (čl. II. písm. C bod 1 a čl. II. písm. D bod 4), což je v praxi daňové správy dodržováno. Pokud žalobce argumentuje, kolik mu mělo být prominuto, žalovaný uvádí, že v současné době se toto hodnocení provádí podle metodického pokynu.

7. V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že po posouzení důvodů uvedených v žádosti a skutečností uvedených ve spisovém materiálu dospěl žalovaný k naplnění podmínek pro částečné naplnění podmínek prominutí příslušenství daně z důvodu odstranění tvrdosti, vycházelo přitom z pokynu D-330. U penále ve výši 1.569.360,- Kč byla zohledněna skutečnost, že penále převyšuje daň ve výši 1.156.024,- Kč, jakož i to, že kontrola daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 byla zahájena s časovým odstupem 12 měsíců a více od původního data splatnosti daně. Na druhou stranu bylo přihlédnuto k tomu, že penále vážící se k dodatečně vyměřené dani vzniklo na základě vyměření daně, které zjistil správce daně a toto zjištění plyne převážně ze zatajených skutečností daňovým subjektem.

8. V odůvodnění je uvedeno, že v účetnictví daňového subjektu nebylo účtováno o dohodě o započtení pohledávek se společností CREDIT BOHEMIA s.r.o. ze dne 1.10.1996, na základě předmětné dohody byly započteny vzájemné pohledávky ve výši 2.900.000,- Kč, správce daně zjistil tuto skutečnost z vlastní činnosti, teprve následně po zjištění správce daně předložil daňový subjekt dohodu o zrušení započtení pohledávek ze dne 8.11.1996, která nebyla společností CREDIT BOHEMIA s.r.o. nikdy předloženo a nebylo zjištěno, zda o zrušení zápočtu tato společnost účtovala. Tato společnost vstoupila dne 1.10.1996 do likvidaci, při jednání uskutečněném u této společnosti dne 20.12.2000 byl předložen stav závazků a pohledávek ke dni 1.10.1996, inventarizace provedena nebyla, ke dni vstupu do likvidace nesestavila účetní závěrku. Usnesením soudu ze dne 26.8.1997 byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs, tato společnost nepřihlásila žádnou pohledávku za daňovým subjektem, ani závazek vůči daňovému subjektu, když likvidátor této společnosti by o existenci závazku a pohledávky musel vědět, neboť je pod údajnou dohodou o zrušení započtení podepsán. Dohodě o zrušení započtení z 8.11.1996 nepřidává na věrohodnosti ani skutečnost, že xxxxx byl kromě svého působení ve funkci likvidátora společnosti CREDIT BOHEMIA s.r.o. v likvidaci zároveň pověřen i vedením účetnictví daňového subjektu. Daňový subjekt svoji údajnou pohledávku ve výši 2.900.000,- Kč nepřihlásil, přestože jako jediný společník společnosti CREDIT BOHEMIA s.r.o. v likvidace se musel o prohlášení konkursu včas dozvědět. Správce daně dospěl k závěru, že v roce 1996 ke zrušení smlouvy o vzájemném započtení pohledávek nedošlo, smlouva byla účelově antedatována s cílem dosáhnout nedovoleného snížení základu daně. Ohledně spolupráce daňového subjektu se správcem daně při plnění povinností nepeněžité povahy je uvedeno, že žalovaný vycházel z vyjádření správce daně, který je s daňovým subjektem v přímém kontaktu, v daném případě popsal Finanční úřad v Hradci Králové spolupráci daňového subjektu jako špatnou, a to zejména na základě skutečnosti, že daňový subjekt nereagoval na výzvu správce daně k součinnosti při daňové kontrole ze dne 14.4.2000. Ministerstvo nicméně přihlédlo k tomu, že tuto spolupráci nelze hodnotit ani jako dobrou, ani jako špatnou, a vyhodnotilo ji tak neutrálně.

9. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.

10. Podle ust. § 55a odst. 1 zákona o správě daní: „Ministerstvo může daň zcela nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu daňového řízení.“.

11. V pokynu D-330 jsou mj. uvedeny tyto důvody pro prominutí příslušenství daně z důvodu tvrdosti, jichž se žalobce dovolává, nebo které uváděl žalovaný jako důvod pro své rozhodnutí: článek II. B bod 1 – 13 „B. Důvody při jejichž naplnění lze usuzovat na naplnění zákonného důvodu tvrdosti dle ustanovení § 55a ZSDP …13. Daňová kontrola vedoucí k dodatečnému vyměření daně, jejíž příslušenství je dotčeno touto žádostí, byla zahájena s časovým odstupem 12 měsíců a více od původního data splatnosti daně. Tento bod se použije pouze na penále podle § 63 ZSDP ve znění účinném do 31. 12. 2006.“. článek II. C. bod 1 „C. Důvody, které je správce daně oprávněn zohlednit a zvýšit promíjené příslušenství daně z důvodu tvrdosti.

1. Bezdlužnost daňového dlužníka u územních finančních orgánů a celních orgánů - na všech daňových platebních povinnostech (vyjma příslušenství daně, o jejichž prominutí je žádáno), nesmí být ke dni zpracování žádosti o prominutí příslušenství daně vykazovány nedoplatky. Za den zpracování žádosti je považován den předložení návrhu zpracování bezprostředně nadřízenému vedoucímu zaměstnanci správce daně. Pro toto posouzení se posečkaný nebo splátkovaný daňový nedoplatek nepovažuje za nedoplatek. Nepřihlíží se rovněž k povinnostem na příslušenství, které nebyly subjektu doposud sděleny.“. článek II. C. bod 3 a 4 „3. Zjištěné důvody vyměření daně nemají charakter zatajení skutečností daňovým subjektem, ale jedná se např. o pouhé administrativní pochybení v rámci vedení účetnictví.

4. Dobrá úroveň spolupráce daňového dlužníka se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností.“. článek II. D. bod 5: „5. Špatná úroveň spolupráce daňového dlužníka se správcem daně při plnění nepeněžitých povinností, nedostatečná součinnost, či obstrukce až maření daňového řízení.“.

12. Důvody podané žaloby podle názoru soudu z velké části vůbec nekorespondují s důvody, na nichž je napadené správní rozhodnutí založeno a jimiž je odůvodněno, přičemž se spíše jedná o blíže nezdůvodněnou polemiku s výší prominuté daně.

13. V případě přezkumu napadeného rozhodnutí soud připomíná meze soudního přezkumu. Soudy ve správním soudnictví nejsou žádnými odvolacími či jinými apelačními orgány státní správy, které přezkoumávají všechny aspekty příslušných rozhodnutí, soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu subjektivním veřejným právům (ust. § 2 s.ř.s.), přičemž respektují rozhodovací důvody veřejné správy i šíři a rozsah jejich správního uvážení (ust. § 78 odst. 1 s.ř.s.). Meze přezkumu těchto rozhodnutí vymezil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne ze dne 4. 2. 2010, čj. 7 Afs 15/2007-106, mj. takto: „Institut prominutí daně či jejího příslušenství v sobě zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu (důvody nesrovnalostí) a správního uvážení. Za této situace je pak ve správním soudnictví oprávněným požadavek účastníka řízení domáhat se, aby bylo přezkoumáno, zda bylo rozhodnutí vydáno v řádném řízení vymezeném normami hmotného i procesního (daňového) práva s vyloučením případné svévole rozhodujícího orgánu. I když zde není veřejné subjektivní právo na poskytnutí posuzované úlevy, nelze vyloučit, zda nebylo zasaženo do práva stěžovatelky na řádný proces, jež mohlo být dotčeno, resp. porušeno a jehož ochrany se lze u soudu domáhat.“.

14. V daném případě je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zjevné, že žalovaný postupoval v souladu s příslušným vnitřním pokynem D-330 a přezkoumatelně uvedl, které skutečnosti posuzoval, přičemž toto posouzení odpovídá jak tomuto pokynu, tak i ust. § 55a zákona o správě daní, jako právního předpisu aplikovatelného na zjištěný skutkový stav (ačkoliv v době rozhodnutí již byl účinným daňový řád). Pokud žalobce namítá, že existuje ještě další metodický pokyn, tak ten se vztahoval k dřívějšímu pokynu D-319, který však byl zrušen novým pokynem D-330, který byl účinným pokynem pro příslušné přezkoumání v době vydání napadeného rozhodnutí. Soud tak souhlasí s žalovaným, že příslušné rozhodnutí musí vycházet z právního stavu, který tu je v době jeho vydání, a to v rozhodné době byl pokyn D-330.

15. Žalobce pak v žalobě rozsáhle uvádí, že měly být použity i ostatní skutečnosti, uvedené ve shora uvedeném pokynu, aniž by však podle názoru vytýkal žalovaného nezákonný postup. Uplatněnými žalobními body žalobce uvádí, že mělo být rozhodnuto pro něj příznivěji, což je pochopitelné, neuvádí však, jakým způsobem při vydání svého rozhodnutí pochybil žalovaný. Jak bylo shora uvedeno, správní soud není žádným dalším odvolacím orgánem, který by přezkoumával napadené rozhodnutí z jakéhokoliv důvodu – ve správním soudnictví se přezkoumává soulad rozhodnutí se zákonem při respektu k příslušnému správnímu uvážení příslušného správního úřadu. Správní soud tak nemůže rozhodovat mimo nebo vedle veřejné správy, taková úloha mu nepřísluší. V daném případě soud přezkoumává, zda se žalovaný pohyboval v mezích správního uvážení a zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, což se podle názoru soudu stalo, neboť je zjevné, že vycházel z příslušného pokynu D-330, který respektoval a že jeho obsah vyložil tak, že určité skutečnosti daňovému subjektu přiznal, jiné nikoliv.

16. Pokud žalobce namítá, že pokyn D-330 upravuje plnění povinností nepeněžité povahy, pak totéž uvádí i žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Naplnění této okolnosti pak žalovaný hodnotil jako neutrální, nikoliv negativní, nepoužil ji tak k tíži žalobce jako daňového subjektu a jeho polemika se tak jeví jako nepodstatná.

17. Není pravdivý žalobní bod, v němž žalobce tvrdí, že žalovaný neuvedl, která kritéria považoval za splněná a která za nesplněná, neboť z odůvodnění rozhodnutí plyne, že tyto skutečnosti žalovaný hodnotil (neúčtování žalobce o dohodě o započtení pohledávek, přičemž existenci této dohody zjistil až správce daně ze své činnosti, společnost CREDIT BOHEMIA s.r.o., jejímž jediným společníkem byl žalobce, nesestavila ke dni vstupu do likvidace účetní závěrku, takže již nebylo možné ověřit, zda tato společnost o této dohodě účtovala, stejně jak účtovala o zrušení tohoto zápočtu, prohlášení konkursu na tuto společnost), a to k naplnění důvodu zatajení skutečností žalobcem. Tyto skutečnosti jsou konkrétně rozvedeny a je tak konkrétně odůvodněno, z jakého důvodu žalovaný dospěl k závěru, že je zjistil až správce daně a toto zjištění plyne převážně ze zatajených skutečností daňovým subjektem (důvod podle pokynu D-330).

18. Polemika s tím, zda určitá právní otázka byla někým potvrzena v jiném příslušném řízení (při samotném vyměření daňového penále) podle názoru soudu s tímto řízením nijak nesouvisí a žalovaný ji jako důvod v odůvodnění rozhodnutí rovněž neuvádí.

19. Jak bylo již shora uvedeno, rozhodnutí nevychází z rozhodovacího důvodu, že by žalobce jako daňový subjekt špatně spolupracoval se správcem daně, tuto okolnost hodnotí neutrálně. Proto část žalobních bodů, která tuto skutečnost napadá, podle názoru soudu nekoresponduje s příslušným důvodem pro vydání rozhodnutí.

20. Pokud žalobce konkrétně uvádí, že se správcem daně spolupracoval (odpověď na výzvy k součinnosti při daňové kontrole ze dne 14.4.2000 a 1.6.2000), pak naplnění této okolnosti zjevně nebylo posuzováno, neboť odůvodnění rozhodnutí hodnotí jiné skutečnosti, než plnění povinností daňového subjektu při odpovědi na výzvy v průběhu daňové kontroly, které soud uváděl konkrétně v předchozí části odůvodnění.

21. V další části žaloby pak žalobce uvádí konkrétní skutečnosti, z nichž dovozuje, že příslušná zjištění před správcem daně nezatajil, přičemž však uvádí svá tvrzení, která však nekorespondují s důvodem pro příslušné rozhodnutí (žalobce uvádí, že dohodu o zrušení započtení pohledávek předložila společnost CREDIT BOHEMIA s.r.o. při ústním jednání dne 20.12.2000, a dále v průběhu daňové kontroly dalšími důkazními prostředky – prohlášení třetích osob formou notářského zápisu či vyjádřením likvidátora společnosti CREDIT BOHEMIA s.r.o. ze dne 27.5.2001, že žalobce nepřihlásil pohledávku do konkursu, přičemž uvádí, že to je jeho právo). Tyto skutečnosti však, jak sám uvádí žalobce, poskytl správci daně až v průběhu daňové kontroly. Žalovaný při posuzování žádosti žalobce vycházel z toho, že tyto skutečnosti zjistil sám, což podle názoru soudu žalobce v žalobě sám uvádí, neboť je předkládal až po příslušném zjištění správce daně, že řádně neúčtoval o dohodě o započtení pohledávek a jejím zrušení. Podle názoru soudu tak je pro naplnění tohoto rozhodovacího důvodu zjištění správce daně, že o této dohodě nebylo účtováno, nikoliv pak již další důkazní prostředky, kterými daňový subjekt na toto zjištění správce daně reagoval. Je tak naplněn příslušný důvod, z něhož žalovaný vycházel, tedy že se jednalo o zjištění správce daně a že žalobce tyto skutečnosti zatajil.

22. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).

23. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 25. ledna 2017 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu Za správnost vyhotovení: Zuzana Lazecká