62 Co 238/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdková ve věci žalobců: a) Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený dne datum narození zainteresované osoby b) Jméno zainteresované osoby 1/0 , narozená dne datum narození zainteresované osoby oba Adresa zainteresované osoby 1/0 oba zastoupeni advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0 proti žalované: Orgán veřejné moci , IČO IČO orgánu veřejné moci sídlem Adresa orgánu veřejné moci o 3 483 EUR s příslušenstvím a o 5 335,42 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 12. 2023, č. j. 61 C 36/2019-253

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) částku ve výši 3 483 EUR s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. rozsudku a stejně tak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni b) částku ve výši 5 335,42 EUR s příslušenstvím specifikovaným ve výroku II. rozsudku, oba žalobce zavázal k povinnosti zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 9 000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a dále jim uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení částku ve výši 1 469,55 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6. Takto rozhodl o žalobě podané u soudu prvního stupně dne 28. 1. 2019, kterou se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení uvedených částek z titulu zahraničního stravného za zahraniční pracovní cesty, které vykonali. Oba tvrdili, že byli u žalovaného zaměstnáni jako instruktoři sportu, že jsou profesionální cyklisté a byli vysíláni na zahraniční pracovní cesty, které specifikovali v žalobě. Žalovaný jim řádně neuhradil stravné.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z výslechů obou účastníků, výslechů svědků a z listinných důkazů, zjistil skutkový stav, který podrobně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 4 až 59, na které odvolací soud v plném rozsahu odkazuje. Vyšel z nesporných tvrzení ohledně toho, že žalobce a) byl zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 10. 2016 u žalovaného jako instruktor sportu v pracovní poměru na dobu určitou od 1. 11. 2016 do 31. 10. 2017 s místem výkonu práce v , adresa, , které bylo posléze změněno na , adresa, . Dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 26. 10. 2017 byl pracovní poměr prodloužen do 31. 10. 2018. Podle pracovní smlouvy mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 30. 9. 2011 ve znění dodatku byla žalobkyně (za svobodna , jméno FO, ) zaměstnána jako instruktor sportu v pracovním poměru od 1. 10. 2011 do 31. 10. 2019. Oba žalobci byli vysláni žalovaným na pracovní cesty, které soud prvního stupně popsal jednotlivě v odůvodnění svého rozhodnutí, na které odvolací soud plně odkazuje.

3. Soud prvního stupně vysvětlil, že provedené dokazování bylo dostačující k tomu, aby získal dostatek podkladů pro rozhodnutí. Proto z důvodu nadbytečnosti zamítl další důkazní návrhy – výslechy svědků uvedených pod bodem 60 odůvodnění rozhodnutí a návrh na doplnění dokazování přehráním zvukového záznamu na CD disku.

4. Výsledně dospěl k závěru, že žaloba není opodstatněná. V řízení bylo prokázáno, že žalobci jako zaměstnanci žalovaného byly vysíláni na zahraniční pracovní cesty za účelem tréninku a účasti na mezinárodních závodech, kdy žalobci byli profesionální cyklisté. Je nesporné, že žalobci žalovanému nepředložili řádné vyúčtování jednotlivých pracovních cest, za jediné vyúčtování pracovní cest je možno považovat až samotnou žalobu, neboť ani předžalobní výzva neobsahuje konkrétní skutečnosti podstatné pro vyúčtování zahraničního stravného ve vztahu k jednotlivým pracovním cestám.

5. Žalovaný se bránil tím, že stravné bylo žalobcům uhrazeno v plné výši, a to prostřednictvím tajemníka , podezřelý výraz, , kterému byla na každou zahraniční pracovní cestu vyplacena určitá částka, a ten ji poté poskytl vedoucímu zahraniční cesty. Tato částka nebyla rozdělována jednotlivým účastníkům na základě jejich vzájemné dohody, přičemž strava byly zcela hrazena z těchto společných peněz společně, a to buď návštěvou stravovacího zařízení, případně nákupem potravin, vody, ovoce a dalších potravin.

6. Soud prvního stupně shrnul, že po rozsáhlém dokazování nebylo prokázáno, že by žalobci uzavřeli o společném využití jim určeného stravného jakoukoli dohodu. Praxe zavedená u žalovaného existovala, žalobci se jí v rámci zaběhlého systému takto účastnili, aniž by jakkoliv řešili, z jakých prostředků jsou hrazeny potraviny, rýže a další potraviny zakoupené a poskytované například masérem či profesionálním kuchaři na výjezdech reprezentace, popřípadě z jakých prostředků se hradí společné večeře. Uzavření takovéto dohody žalobci popírají s tím, že otázku, kdo a z jakých prostředků hradí společnou stravu, nepovažovali za důležitou. Soud prvního stupně přesto takovéto jednání nepovažoval za projev, který by způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co by chtěli projevit, měl znamenat, že žalobci uzavírají s žalovaným dohodu o tom, že konkrétní stravné na zahraniční cestu se má použít společně. Existence takového projevu vůle u žalobců, ať už ústního, písemného či konkludentního, v řízení prokázána nebyla.

7. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle zákoníku práce č. 262/2006 Sb., dále jen též ve zkratce zák. práce. Odkázal na jeho § 151, § 152 písm. a), § 42 odst. 1, § 109 odst. 3, § 179 odst. 3, § 183 odst. 3 a 5 a § 184; uvedená zákonná ustanovení odcitoval. Poté vysvětlil, že stravné patří mezi povinně poskytovaný druh nákladů při pracovní cestě a slouží k úhradě zvýšených výdajů, které musí zaměstnanec vynaložit pro případ, že je mu znemožněno stravování obvyklým způsobem. Poskytováním stravného je zohledněna i ta skutečnost, že zaměstnanec se při pracovní cestě stravuje zpravidla nákladnějším způsobem a výdaje, které za stravování vynaloží, jsou tedy vyšší. Účelem stravného však není uhradit zaměstnanci veškeré výdaje, které mu při stravování na pracovní cestě zvyknou, neboť se předpokládá, že zaměstnanec musí výdaje na stravování vynakládat i v běžném životě. Proto stravné představuje pouze paušálním způsobem vyjádřené zvýšení stravovacích nákladů vznikajících během pracovní cesty. Výše stravného je dána základními sazbami zahraničního stravného ve smyslu § 109 odst. 3 zákoníku práce, kdy se postupuje podle vyhlášky ministerstva financí vydané na základě zmocnění v § 189 odst. 4 a 5 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále uvedl, že žalovaný jako zaměstnavatel je povinen v případě, že je zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, stravné snížit podle pravidel a v rozsahu uvedeném v § 179 odst. 3 zákoníku práce. Za bezplatně poskytnuté jídlo se pro tento účel považuje každé jídlo, na které zaměstnanec zvlášť finančně nepřispívá a je nerozhodné, zda ho poskytl zaměstnavatel nebo jiná osoba (např. pořadatel závodů či školení, konference, obchodní partner, ubytovací zařízení). Za jídlo se pro účely vyplacení stravného považuje pouze jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře. Různé formy občerstvení poskytované zaměstnavatelem či pořadatelem školení, jako například svačiny, přesnídávky nebo poskytování občerstvení v průběhu dopravy, obvyklé u některých typů letecké nebo vlakové dopravy, bezplatně poskytnutým jídlem pro tento účel není.

8. Soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zákoníku práce uzavřel, že povinností zaměstnance je pracovní cestu řádně vyúčtovat do 10 pracovních dnů po jejím ukončení. To platí i v případě, že zaměstnanci nebyla poskytnuta záloha na cestovní náhrady podle § 183 odst. 1 zákoníku práce. Povinností zaměstnance je ve vyúčtování předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad; naopak povinností zaměstnavatele je v této lhůtě ode dne jejich předložení uspokojit práva zaměstnance po provedeném vyúčtování cestovních náhrad. Lhůta 10 pracovních dnů může být mezi účastníky dohodnuta jinak.

9. Soud prvního stupně výsledně dovodil, že lhůta 10 pracovních dnů po ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhrady stanovená zaměstnanci k předloženích písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli je lhůtou pořádkovou, její nedodržení neznamená zánik této povinnosti zaměstnance a ani zánik práva zaměstnance na cestovní náhrady. Smyslem a účelem ustanovení § 183 odst. 3 a 5 zákoníku práce ukládající zaměstnancům a zaměstnavatelům ke splnění jejich povinnosti lhůtu 10 pracovních dnů, pokud se nedohodnou jinak, je mimo jiné zabránit tomu, aby docházelo k předkládaní písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnavateli k vyúčtování pracovních cest a k uspokojení práv zaměstnanců až se značným časovým odstupem od ukončení pracovní cesty. Nepředloží-li zaměstnanec ve lhůtě 10 pracovních dnů po ukončení pracovní cesty nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhradu zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, jeho povinnost tak učinit ani jeho právo na cestovní náhrady nezaniká. Dokud ovšem zaměstnanec tuto povinnost nesplní, není, resp. nemůže být zaměstnavatel v prodlení se splněním své povinnosti vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit práva zaměstnance, neboť povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance vzniká až po přeložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne jinak.

10. To, jaké konkrétní písemné doklady je zaměstnanec povinen zaměstnavateli předložit, právní předpisy nestanoví, k čemuž soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 183 odst. 3 zákoníku práce. Povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné vzniká až po přeložení písemných dokladů potřebných k vyúčtování cestovních náhrad zaměstnancem, a to ve lhůtě 10 pracovních dnů od jejich předložení, pokud se zaměstnanec se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době. Dokud ale zaměstnanec nesplní svoji povinnost předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování stravného, není zaměstnavatel povinen provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit právo zaměstnance – rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3227/2018.

11. Žalobci žalovanému nikdy žádné doklady týkající se sporných zahraničních pracovních cest nepředložili a neuvedli ani skutečnost, zda jim bylo během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, o čemž nebylo sporu, a je tedy zřejmé, že povinnost zaměstnavatele vyúčtovat cestovní náhrady a uspokojit právo zaměstnance na stravné dosud žalovanému nevznikla. Uvedená povinnost nevzniká vykonáním pracovní cesty, ale až v návaznosti na splnění výše uvedených povinností ze strany zaměstnance.

12. Žalobci sice uvedli určité skutečnosti týkajících se pracovních cest v žalobě, kterou lze považovat za jisté vyúčtování z jejich strany, avšak neuvedli všechny podstatné skutečnosti pro posouzení nároku na stravné a pro výpočet jeho výše, a to zejména skutečnosti ohledně čerpání bezplatné stravy. Skutečnosti uvedené v žalobě se týkají pouze započetí pracovní cesty a času, překročení státní hranice, tyto rovněž neodpovídají podkladům, které k pracovním cestám přiložil žalovaný a lze mít proto pochybnosti o jeho správnosti. Chybí také podklady k tvrzenému hrazení nákladů na cesty přímo ze strany žalobců, kteří zpochybňují, že by některé cesty byly hrazeny například , právnická osoba, . Soud prvního stupně proto žalobu jako neopodstatněnou zamítl.

13. O nákladech řízení účastníku rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému, který ve sporu uspěl, náklady řízení vyčíslil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Výrok o nákladech řízení státu odůvodnil § 148 odst. 1 o. s. ř.

14. Proti rozsudku podali odvolání žalobci. Blanketní odvolání doplnili podáním ze 22. 4. 2024. V jeho úvodu nejprve stručně zrekapitulovali předmět řízení a výsledný závěr soudu prvního stupně, který žalobu zamítl. Ohledně odvolacího důvodu namítli nesprávné právní posouzení věci. Podle žalobců v provedeném dokazování, které měl soud k dispozici, ať již od žalobců nebo od žalovaného, ke každé zahraniční pracovní cestě, byla předložena řada dokladů, z nichž je zřejmé, jakým způsobem byla zahraniční pracovní cesta povolována zaměstnavatelem, jakým způsobem byly vypočteny cestovní náhrady, kolik činil doplatek stravného u každého účastníka pracovní cesty včetně vyhodnocení zahraniční služební cesty, jak ho provedl vedoucí akce. Každá služební cesta obsahovala listinu zvanou Základní informace o cestě č. …, jíž byla stanovena i výše cestovních náhrad. Žalovaný proto podle žalobců měl k dispozici veškeré podklady potřebné pro výpočet stravného pro své pracovníky, a to nejpozději poté, co vedoucí akce na předepsaném formuláři nazvaném Vyhodnocení zahraniční služební cesty tuto pracovní cestu zhodnotil a potvrdil účast vyslaných zaměstnanců na ni. Po žalobcích proto nelze spravedlivě požadovat, aby předložili nějaké další doklady, když ani žádné další doklady nemají.

15. Žalobci nesouhlasili ani s názorem soudu prvního stupně o tom, že v žalobě neuvedli všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku. Žalobci uvedli všechny skutečnosti, které jim byly známy a nemohli uvést nic o tom, jakým způsobem jim byla poskytnuta a kým byla hrazena strava. Naopak žalovaný tyto údaje k dispozici měl, neboť měl mimo jiné k dispozici faktury od subjektu, který např. dané zahraniční soustředění zajišťoval, případně od hotelu, v němž byli žalobci ubytováni. Pokud soud uvedl, že některé skutečnosti ohledně započetí pracovní cesty a čase překročení státní hranice neodpovídají podkladům, které předložil žalovaný, tak již neuvedl, o které konkrétní nepřesnosti se jedná. Pokud pak soud tvrdí, že má pochybnosti o správnosti údaje předložených žalobci, tak nastává paradoxní situace, že uvěřil podkladům předloženým žalovaným, ohledně údajů o trvání pracovní cestě, nicméně ze stejných důkazů nebyl ochoten vycházet při posouzení toho, zda nárok žalobců na poskytování cestovních náhrad je splatný. Žalobci tak shrnuli, že žalovaný měl k dispozici veškeré podklady pro vyúčtování.

16. Navíc rozsudek vychází z nesprávného právního názoru, že pokud žaloba uvádí nepřesné či neprokázané údaje týkající se času pracovních cest, tak nelze toto právní jednání považovat za právní jednání, kterým žalobci splnili povinnost podle § 183 odst. 5 zákoníku práce. Soud prvního stupně nezohlednil to, že žalovaný jako zaměstnavatel sám vypočetl výši stravného, které žalobcům náleží, a takto vypočítané stravné poskytl jiné osobě jiné než žalobcům, aniž by tato osoba byla k převzetí takovýchto prostředků, jakkoliv zmocněna a dokonce i bez toho, že by žalovaný měl jakýkoliv doklad o výplatě takovéto částky konkrétní osobě.

17. Žalobci závěrem navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Žalovaný ve svém písemném vyjádření odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a nesprávné právní posouzení. Uvedl judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3227/2018, z něhož citoval, a nepřisvědčil tvrzení žalobců o tom, že již nemohli uvést nic o tom, jakým způsobem jim byla poskytnuta a kým jím byla hrazena strava. Pokud žalobci podávají žalobu na zaplacení stravného za vykonané zahraniční pracovní cesty, tak musí unést břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Musí si být vědomi toho, že uvedení počtu bezplatných jídel a zároveň správných časů trvání zahraniční pracovní cesty je nezbytným předpokladem pro řádné vyúčtování zahraniční pracovní cesty. Žalobci se tak domáhají finančních částek, které odpovídají stravnému, které údajně neobdrželi, avšak zároveň neví, z čeho byla strava na zahraničních pracovních cestách hrazena, o tuto skutečnost se nijak nezajímali ani nepředložili žádné vyúčtování zahraničních pracovních cest.

19. Žalovaný žádal potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

20. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobců opodstatněným.

21. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, když provedl velmi podrobné dokazování, podrobně vyslechl žalobce, navržené svědky a provedl listinné důkazy. V odůvodnění svého rozhodnutí pak popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil; tento má v nich oporu. Podle přesvědčení odvolacího soudu bylo dokazování zcela dostatečné v rozsahu, který umožnil učinit správná skutková zjištění za účelem správného právního posouzení věci. Dokazování dalšími navrženými svědky by již bylo nadbytečné.

22. Soud prvního stupně vysvětlil institut cestovních náhrad poskytovaných zaměstnancům v souvislosti s výkonem práce, v daném případě při pracovní cestě podle § 42 zákoníku práce, když nároky žalobce posoudil jako nároky ze zahraniční pracovní cesty podle § 154 zákoníku práce. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že smyslem hrazení cestovních náhrad zaměstnanci zaměstnavatelem, který je uveden v § 109 odst. 3 zákoníku práce, je uhradit zaměstnanci zvýšené výdaje, které v souvislosti se zahraniční pracovní cestou má. Nelze mu však hradit veškeré výdaje, neboť jak soud prvního stupně správně dodává, i v případě, že by zaměstnanec pracovní cestu nevykonal, lze předpokládat, že bude mít výdaje v souvislosti se stravným apod. Lze ale předpokládat, že v případě zahraniční pracovní cesty jsou tyto výdaje zvýšené, a zvýšené výdaje je povinen zaměstnavatel podle zásad uvedených v zákoníku práce v § 173 a následujících uhradit.

23. Vyslechnutí svědci popsali způsob hrazení nákladů zaměstnancům na jednotlivých zahraničních pracovních cestách, kdy existoval tzv. budget spočívající v tom, že vedoucí zahraniční pracovní cesty dostal na konkrétní zahraniční cestu vždy určité finanční prostředky, z nichž se hradily náklady této pracovní cesty.

24. Odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně o tom, že povinností zaměstnance je po ukončení pracovní cesty provést její vyúčtování, tedy předložit zaměstnavateli písemné doklady potřebné k vyúčtování cestovních náhrad, vrátit nevyúčtovanou zálohu, pokud tato byla poskytnuta. Uvedená povinnost vyplývá z ustanovení § 183 zákoníku práce. Ustanovení § 183 odst. 3 zákoníku práce ukládá zaměstnanci povinnost provést vyúčtování pracovní cesty do 10 pracovních dnů po jejím ukončení, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne na jiné době. Na to navazuje povinnost zaměstnavatele ve smyslu § 183 odst. 5 zák. práce do 10 dnů pracovních dnů ode dne předložení písemných dokladů zaměstnancem provést vyúčtování cestovních náhrad a uspokojit práva zaměstnance, pokud se smluvní strany nedohodnou na jiné době. Takto se postupuje jak v případě, že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci na pracovní cestu zálohu a stejně tak i v případě, kdy tuto zálohu neposkytne (§ 184 zákoníku práce).

25. Soud prvního stupně opřel své zamítavé rozhodnutí o závěr, že žalobce dosud neprovedl řádné vyúčtování pracovní cesty tak, jak § 183 zákoníku práce stanoví a za této situace je jeho nárok předčasný. Na podporu tohoto svého názoru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018, z něhož uvedený závěr jednoznačně vyplývá. Odvolací soud tento právní názor soudu prvního stupně zcela sdílí a odvolací námitky uplatněné žalobci v odvolání nejsou způsobilé jeho správnost jakkoliv zvrátit. Bez ohledu na to, jaká byla u žalovaného zavedená praxe při proplácení cestovních náhrad, je třeba konstatovat, že ustanovení § 183 zákoníku práce je v tomto směru kogentní, nárok zaměstnance na proplacení cestovních náhrad se stává splatným teprve poté, kdy zaměstnanec provede řádné vyúčtování pracovní cesty, a to jak v případě, kdy mu byla poskytnuta záloha, tak v případě, že se tak nestalo. Z výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně je zřejmé, že s ohledem na praxi zaběhnutou u žalovaného se zálohy nevyplácely, vedoucí zahraniční pracovní cesty v daném případě vždy dostal určitý finanční obnos (budget) sloužící pro všechny zaměstnance účastnící se dané pracovní cesty, zaměstnanci žádné zálohy neobdrželi. To však na této shora uvedené povinnosti zaměstnance ničeho nemění, když pokud žalobci požadovali proplacení cestovních náhrad, aniž by ve své podrobné specifikaci provedené v žalobě zohlednili to, co jim bylo proplaceno, zda jim bylo poskytnuto například stravování bezplatné či nikoliv a zda jim některé stravovací náklady byly hrazeny či nikoliv, je zřejmé, že oprávněnost jejich požadavku nelze bez řádného vyúčtování ve smyslu § 183 zákoníku práce posoudit. Závěry vyjádřené Nejvyšším soudem ČR v citovaném judikátu sp. zn. 21 Cdo 3227/2018 jsou v tomto směru zcela jednoznačné, ani odvolací soud nemá důvodu se od nich jakkoli odchylovat. Uvedený postup není přehnaně formalistický, jak žalobci tvrdí, když smyslem vyúčtování pracovní cesty tak, jak je uvedeno, je to, aby mohl zaměstnavatel posoudit oprávněnost požadovaných nároků zaměstnance v souladu se zákoníkem práce. Odvolací soud znovu opakuje, že účelem hrazení cestovních náhrad není to, aby zaměstnanci byli uhrazeny veškeré výdaje, které mu při pracovní cestě vzniknou, ale to, aby mu byly uhrazeny zvýšené cestovní výdaje, které by mu jinak nevznikly, a to podle pravidel zákoníku práce stanovených tak, jak je soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vymezil. Pro právní posouzení není rozhodné, že finanční prostředky na danou zahraniční pracovní cestu byly vyplaceny nikoliv jejím konkrétním účastníkům, ale vedoucímu zahraniční pracovní cesty, relevantní je, že z této sumy bylo každému účastníku stravné hrazeno.

26. Lze připustil, že praxe zavedená u žalovaného, kdy byl určen objem finančních prostředků, takzvaný budget, který obdržel vedoucí zahraniční pracovní cesty pro všechny zaměstnance, se pravidlům vyplácení cestovních náhrad uvedených v zákoníku práce do jisté míry vymyká, nicméně jak vyplývá z popsané praxe u žalovaného, zaměstnancům byly v případě zahraniční pracovní cesty stravovací výdaje hrazeny podle jejich požadavku. Na tom se nemění ani to, že podle výsledků dokazování žalovaný zjevně pod vlivem tohoto sporu v průběhu dalšího období uvedenou praxi změnil.

27. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně uzavírá, že nárok žalobců na zaplacení cestovních náhrad v podobě stravného je za situace, kdy žalobci neprovedli dosud řádné vyúčtování zahraničních pracovních cest tak, jak stanoví § 183 zákoníku práce, předčasný a soud proto prvního stupně proto nepochybil, když žalobu jako neopodstatněnou zamítl. Jeho právní posouzení je tak správné, odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. naplněn není.

28. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, a to včetně nákladových výroků účastníků a státu, kdy výrok o nákladech řízení účastníků je v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a o nákladech řízení státu soud prvního stupně správně rozhodl podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy žalovaný v tomto řízení uspěl rovněž, má tak právo na náhradu nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady jeho hotových výdajů: 3 úkony po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.