62 Co 341/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudců JUDr. Jana Chmela, Ph.D., a JUDr. Martiny Tvrdkové, ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného., IČO IČO zainteresované společnosti sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 32 261,82 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2025, č. j. 63 C 222/2023-108,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 28 897,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku ohledně částky 3 363,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 40 799,04 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Jméno advokáta A.

I. Předmět řízení a napadený rozsudek

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 32 261,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 32 261,82 Kč od datum do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 3 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v období od datum do datum nerovným odměňováním ze strany žalovaného jako žalobcova zaměstnavatele. Dle žalobních tvrzení žalobce pracoval pro žalovaného na pracovišti podezřelý výraz („SPU“) adresa na pozici řidiče. Srovnatelnému zaměstnanci jméno FO, který pracoval na stejné typové pozici a ve stejném tarifním stupni na území adresa, byla oproti žalobci v daném období vyplácena o několik tisíc Kč vyšší základní tarifní mzda (rozdíl pro jednotlivé měsíce žalobce podrobně specifikoval). Dle žalobce tento rozdílný přístup k zaměstnancům v rámci odměňování není v souladu se zákoníkem práce a v něm vyjádřenou zásadou rovného zacházení se všemi zaměstnanci a rovného odměňování. Jde o obdobný případ, jaký řešily Nejvyšší a Ústavní soud v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 a I. ÚS 2820/20. Žalobce má za to, že žalovaný při stanovování tarifní mzdy svých zaměstnanců nepřípustně zohledňoval sociálněekonomické podmínky v místě výkonu práce. Systém odměňování u žalovaného pak nebyl transparentní a umožňoval libovůli zaměstnavatele. Žalobce proto nárokuje zaplacení částky 32 261,82 Kč s příslušenstvím představující rozdíl mezi jím dosaženou základní tarifní mzdou za výše uvedené období (při zohlednění skutečně odpracované doby) a základní tarifní měsíční mzdou srovnatelného zaměstnance pana jméno FO. V průběhu řízení žalobce dále na podporu svého tvrzení, že žalovaný ve skutečnosti nezohledňuje kritéria, jimiž v řízení argumentuje, označil dalšího srovnatelného zaměstnance pana adresa.

3. Žalovaný v řízení navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že žalobcova mzda byla stanovena v souladu s právními předpisy i vnitřními předpisy žalovaného – do výše mzdy konkrétních zaměstnanců se u žalovaného promítají předpoklady a požadavky na výkon práce, složitost, odpovědnost a namáhavost práce, ale i podmínky jednotlivých pracovišť, na nichž je práce vykonávána. Ty se mohou odlišovat i u zaměstnanců zařazených na stejnou pozici. Žalobcem označený srovnávaný zaměstnanec pan jméno FO měl oproti žalobci vyšší mzdu nikoliv proto, že pracoval na území adresa, ale proto, že nevykonával stejnou práci či práci stejné hodnoty. Práce řidiče na SPU adresa se vyznačuje vyšší složitostí, odpovědností a namáhavostí oproti práci řidiče na SPU adresa: SPU adresa je výjimečným pracovištěm, kde je rozsáhlý areál v adresa tvořen souborem několika budov a sestává z více pracovišť se svými výměništi, v nichž dochází k nakládce a vykládce nákladních předmětů do nebo z vozidel; součástí SPU adresa je nadto detašované pracoviště v adresa. Řidiči vždy musí podle platného jízdního řádu postupně objet požadovaná pracoviště, připravit k manipulaci zdvižné čelo a naložit danou část poštovního materiálu, a nakonec musí přistavit vozidlo k zastávce centrální uzamykání. SPU adresa oproti tomu zahrnuje areál s jedinou budovu, kde řidič na jednom místě naloží/vyloží veškerý materiál, a detašované pracoviště vzdálené cca 4 km; jedná se zde o srozumitelný a jednoduchý systém. jméno FO oproti žalobci vykonával práci s větším množstvím zastávek a zajišťovaných nakládek a vykládek, jezdil převážně kratší trasy v hustém pražském provozu, který se vyznačuje rovněž vyšší nehodovostí, měl rovněž delší praxi, vykonal vyšší počet nočních i nedělních jízd a pravidelně konal celonoční a nedělní směny.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, v jehož rámci vyšel z listinných důkazů, zjistil, že žalobce od datum pracuje pro žalovaného na pozici řidiče na pracovišti SPU adresa. Žalobce vykonával práci v režimu směn, včetně večerních a nočních hodin, nevykonával však celonoční směny. V žalovaném období realizoval 359 jízd v době mezi 22:00 a 4:00, nevykonal žádnou jízdu v neděli ani žádnou jízdu s délkou nad 100 km. Žalobcova základní tarifní mzda činila od dubna 2020 částku 25 250 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 26 390 Kč měsíčně; vedle toho žalobci náležela výkonová prémie v závislosti na hodnocení pracovního výkonu v jednotlivých měsících. právnická osoba zaměstnancům žalovaného panu jméno FO a panu jméno FO soud prvního stupně zjistil, že byli zařazeni na stejnou typovou pozici a do téhož tarifního stupně jako žalobce, působili však na pracovišti SPU adresa. jméno FO je u žalovaného zaměstnán od datum. V žalovaném období vykonal 597 jízd v době od 22:00 do 4:00, z toho 22 jízd v neděli a 32 jízd s délkou nad 100 km; pravidelně pracoval o víkendech a vykonával směny zahrnující celou noční dobu, včetně velmi časných ranních a dlouhých odpoledních směn. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku 28 270 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 29 030 Kč měsíčně; vedle toho mu náležela výkonová prémie. jméno FO je u žalovaného zaměstnán od datum. V žalovaném období vykonal 382 jízd v době od 22:00 do 4:00, z toho 30 jízd v neděli a 14 jízd s délkou nad 100 km; pravidelně pracoval o víkendech a vykonával směny zahrnující celou noční dobu, včetně velmi časných ranních a dlouhých odpoledních směn. Jeho základní tarifní mzda činila do března 2021 částku 28 610 Kč měsíčně a od dubna 2021 částku 29 360 Kč měsíčně; vedle toho mu náležela výkonová prémie.

6. K podmínkám pracovišť žalobce a srovnávaných zaměstnanců soud prvního stupně dále porovnal domácí řády SPU adresa a SPU adresa a mj. popsal z nich vyplývající postup nakládky a vykládky. Shrnul pak, že řidiči SPU adresa obsluhují více výměnišť s odlišným režimem manipulace se zásilkami, samostatně plánují pořadí zastávek, evidují zásilky a zajišťují jejich správné rozdělení. V SPU adresa probíhá nakládka a vykládka centralizovaně. Za žalované období dále bylo v adresa evidováno 26 384 dopravních nehod, tj. 1,23 nehod na 1 000 vozokilometrů, zatímco v adresa 4 678 dopravních nehod, tj. 1,09 nehod na 1 000 vozokilometrů.

7. K systému odměňování zaměstnanců u žalovaného pak bylo zjištěno, že se opírá o zařazení zaměstnanců do typových pozic a v jejich rámci do tarifního stupně, pro nějž je stanoveno rozmezí minimální a maximální tarifní mzdy. Systém typových pozic je určen na základě komplexního analytického hodnocení prací dle metodické příručky podezřelý výraz. Individuální rozhodování o výši tarifní mzdy konkrétních zaměstnanců na úrovni jednotlivých pracovišť žalovaného realizují vedoucí zaměstnanci v rámci přiděleného objemu mzdových prostředků na základě hodnocení jednotlivých zaměstnanců dle směrnice Systém hodnocení zaměstnanců.

8. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 110 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce („zák. práce“) a s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. spisová značka) a Městského soudu v Praze (rozsudek sp. zn.spisová značka). Dospěl k závěru, že žalobcem vykonávaná práce nebyla stejnou prací či prací stejné hodnoty jako práce zaměstnanců pana jméno FO a pana jméno FO. Za rozhodující odlišnost soud prvního stupně považoval předně skutečnost, že žalobce nevykonával celonoční směny zamezující mu zcela v přirozeném nočním spánku, nevykonal žádnou jízdu v neděli ani žádnou jízdu s délkou nad 100 km. Jeho pracovní režim tak byl méně náročný z hlediska rozvržení pracovní doby, dopravních podmínek i organizační složitosti. Srovnávaní zaměstnanci oproti tomu vykonávali práci v intravilánu adresa, kde je složitější dopravní situace i vyšší nehodovost a pracovní prostředí vyžaduje vyšší míru odpovědnosti, pozornosti a stresové odolnosti. Dále soud prvního stupně zohlednil i rozdíl v délce praxe s tím, že žalobce měl pouze šestiletou praxi, zatímco pan jméno FO čtyřicetiletou a pan jméno FO dvanáctiletou; právě v prvních letech praxe jsou přitom rozdíly v odměňování nejvyšší. Soud prvního stupně měl tedy za prokázané, že žalovaný měl objektivní a zákonem aprobované důvody pro rozdílné odměňování žalobce a označených srovnatelných zaměstnanců. Uzavřel tedy, že v projednávaném případě nelze dovodit porušení zásady rovného odměňování, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl.

9. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému. Výši nákladů žalovaného vypočetl s odkazem na vyhl. č. 254/2015 a 177/1996 Sb.

II. Odvolání žalobce a vyjádření žalovaného

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, které následně doplnil podáním z datum. Žalobce uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Zdůraznil účel Směrnice Rady 75/117/EHS jakož i § 110 zák. práce, za nějž považuje mj. omezení libovůle zaměstnavatele v rámci odměňování srovnatelných zaměstnanců a ochranu práv zaměstnanců. Namítl pak, že soud prvního stupně argumentuje tak, že jakákoliv nesrovnatelnost práce žalobce a srovnatelných zaměstnanců – byť spočívající v tom, že žalobce vykonával v některém ohledu práci složitější – znamená neúspěch žalobce. Takový přístup by však znemožnil jakémukoliv zaměstnanci domáhat se náhrady škody z důvodu nerovného odměňování, a naopak umožnil zaměstnavatelům libovůli v odměňování. Není totiž možné, aby 2 zaměstnanci dělali naprosto totožnou práci. Žalobce má tedy za to, že soud prvního stupně nesprávně vyložil § 110 zák. práce.

11. Dále se žalobce podrobně vyjádřil k jednotlivým skutečnostem, v nichž soud prvního stupně spatřoval důvody pro odlišné odměňování. K rozvržení pracovní doby připomněl, že pracoval v nočním režimu i o víkendech a jeho směny byly rozvrženy nepravidelně. Srovnatelní zaměstnanci měli oproti tomu podstatně pravidelnější počátky i konce směn, a nadto není pravdou, že by konali celonoční směny zahrnující celou dobu mezi 22:00 a 6:

0. U žalobce přitom vlivem nepravidelných směn docházelo oproti srovnatelným zaměstnancům k výraznějšímu narušení spánkového rytmu a tento režim tak měl horší vliv na jeho zdravotní stav a hrozilo u něj vyšší riziko mikrospánku.

12. K délce praxe žalobce namítl, že ta musí mít relevantní vztah k vykonávané práci a její zohledňování pro účely rozdílného odměňování musí být legitimní. Délka praxe může být relevantním diferenciačním kritériem jen pokud je podmínkou výkonu konkrétní práce či zárukou lepších znalostí a schopností významných pro výkon práce. I žalobce však měl praxi v délce 6 let a nedokáže si představit, že by zaměstnanci pouze kvůli delší praxi mohli práci řidiče vykonávat kvalitněji či efektivněji. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2021, podle nějž stanoví-li zaměstnavatel určitou podmínku pro určitou skupinu zaměstnanců, je povinen ji s ohledem na zásadu rovného zacházení vůči nim stejně uplatňovat. Pokud však žalovaný nezohledňuje kritérium délky praxe mezi srovnatelnými zaměstnanci navzájem, není zde pádný důvod pro to, aby toto kritérium bylo shledáno relevantním ve vztahu k žalobci.

13. K typu prováděných jízd a podmínek pracovišť žalobce uvedl, že delší přejezdy s méně zastávkami a kratší přejezdy s častými zastávkami u pražských zaměstnanců představují provozní prvky spadající do téže typové pozice a téhož tarifního stupně, který už tyto variace zahrnuje. Variabilitu náplně v rámci téže práce nelze zaměňovat s kritérii pro jinou hodnotu práce. Skutečnost, že se jednotlivé činnosti a parametry jízd den ode dne mění totiž není důvodem k odlišnému základu tarifu; žalovaný nadto neprokázal, že by se tyto odlišnosti metodicky, stabilně a opakovaně promítaly do základu tarifu a jakým způsobem. Počet zastávek sám o sobě není zákonným kritériem pro odlišné odměňování a žalovaný neprokázal jeho dopad na složitost, odpovědnost, namáhavost práce, pracovní výkon či výsledky. Specializovaná výměniště v adresa pak mohou zjednodušovat organizaci nakládky, zatímco řidiči mimo adresa často sestavují náklad na jedné rampě s nutností složitého organizačního třídění. Statistiky nehodovosti či hustota provozu pak představují externí faktory, které samy o sobě neříkají nic o hodnotě práce konkrétního řidiče.

14. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalovaný se k podanému odvolání stručně vyjádřil při jednání odvolacího soudu a odkázal na tvrzení a skutečnosti, které uvedl v průběhu řízení před soudem prvního stupně. Má za to, že v řízení prokázal, že práce žalobce a srovnávaných zaměstnanců pana jméno FO a jméno FO je odlišná. Za rozhodující rozdíly považuje délku praxe, rozvržení pracovní doby, kdy žalobce měl volné neděle a nekonal celonoční směny, odlišnou organizační náročnost práce na SPU v adresa a adresa, odlišný poměr jízd ve městě, kterých žalobce konal méně a rozdílnou nehodovost v obou městech. Žalovaný proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení.

III. Posouzení věci odvolacím soudem

16. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo. Po doplnění dokazování pak odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z větší části důvodné. III.1 Skutkový stav a doplnění dokazování 17. Odvolací soud shledal, že s níže uvedenými dílčími výhradami soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co zhodnotil provedené důkazy v souladu s hledisky stanovenými v § 132 o. s. ř.

18. Odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz evidencí pracovní doby žalobce a evidencí pracovní doby pana jméno FO za listopad 2020–květen 2022, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně považoval sice za správná, nicméně současně nikoliv za zcela konkrétní a úplná.

19. Z evidence pracovní doby žalobce za listopad 2020–květen 2022 odvolací soud zjistil, že u žalobce se v daném období v zásadě pravidelně (byť s výjimkami) střídaly týdny s ranními a odpoledními směnami. Počátky, konce i délka směn však byly výrazně nepravidelné a lišily se pro každý jednotlivý den: ranní směny nejčastěji začínaly v různých časech mezi 1:30 a 5:00 hod a nejčastěji končily v různých časech mezi 7:00 a 14:30 hod; odpolední směny nejčastěji začínaly v různých časech mezi 10:20 a 13:20 hod a nejčasněji končily v různých časech mezi 18:20 a 20:30 hod. Žalobce za uvedené období 10x konal práci v sobotu, ani jednou v neděli. Za období od listopadu 2020 do května 2021 a od prosince 2021 do května 2022 žalobce vykonal dohromady 322,87 hodin práce v noci (mezi 22:00 a 6:00 hod.), což představovalo necelých 20 % z celkových 1 637,25 hodin práce vykonané žalobcem v daném období.

20. Z evidence pracovní doby pana jméno FO za listopad 2020–květen 2022 odvolací soud zjistil, že u pana jméno FO se v daném období střídaly týdny s ranními odpoledními a nočními směnami. Počátky, konce i délka směn byly víceméně pravidelné, byť s výjimkami: ranní směny obvykle konal jednotně po celý týden od 8:20 do 14:55 nebo od 7:30 do 15:35; odpolední směny obvykle konal jednotně pro celý týden od 14:30 do 21:55, popř. střídavě v jednotlivých dnech v týdnu vždy od 11:05 do 21:40 a od 15:35 do 22:25; noční směny obvykle konal jednotně pro celý týden od 23:55 do 7:50 či od 23:45 do 8:25 a v některých případech od 0:50 do 8:15 nebo od 2:20 do 7:

40. Pan jméno FO za uvedené období 27x konal práci v sobotu či v neděli. Za období od listopadu 2020 do května 2021 a od prosince 2021 do května 2022 (údaje za červen až listopad 2021 jsou nečitelné) pan jméno FO vykonal dohromady 606,46 hodin práce v noci (mezi 22:00 a 6:00 hod.), což představovalo přes 37 % z celkových 1 635,02 hodin práce vykonané panem jméno FO v daném období.

21. Dále odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval důkaz výplatními páskami žalobce za listopad 2020 až květen 2022, z nichž soud prvního stupně nečinil skutková zjištění. Odvolací soud z nich zjistil následující údaje k odpracované době, fondu pracovní doby a žalobcem inkasované základní měsíční mzdě vypočtené z tarifní mzdy v jednotlivých měsících žalovaného období: měsíc FPD (h) odpracováno hodin (bez přesčasů) tarifní mzda žalobce (Kč) vyplaceno žalobci na tarifní mzdě (Kč) XI.20 157,5 135 25250 21643 XII.20 172,5 165 25250 24153 I.21 167,75 115,5 25250 17386 II.21 170 163 25250 24211 III.21 186 186 25250 18938 IV.21 0 26390 V.21 163,75 163,75 26390 2942 VI.21 0 26390 VII.21 187,5 187,5 26390 18685 VIII.21 170,5 170,5 26390 25114 IX.21 173,5 173,5 26390 15325 X.21 171,25 171,25 26390 26390 XI.21 186,5 186,5 26390 24692 XII.21 162,25 162,25 26390 25903 I.22 154 154 26390 26390 II.22 160,75 160,75 26390 15473 III.22 180 180 26390 23202 IV.22 169,25 169,25 26390 11500 V.22 197,65 197,65 26390 19648 III.2 Právní posouzení 22. Po popsaném doplnění dokazování pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil po právní stránce. Práci žalobce a pana jméno FO lze totiž považovat za stejnou práci či práci stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce, a bylo tedy povinností žalovaného stanovit oběma těmto zaměstnancům stejnou tarifní mzdu.

23. Soud prvního stupně správně uplatněný nárok žalobce posuzoval podle § 16, § 109 a § 110 zák. práce jako nárok z náhrady škody způsobené tvrzeným nerovným odměňováním. Odvolací soud ve vztahu k tomuto nároku nejprve na obecné úrovni připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe soudů je pro posouzení otázky, zda zaměstnavatel při odměňování svých zaměstnanců za práci zajistil rovné zacházení se všemi zaměstnanci (zásadu rovného odměňování) ve smyslu § 16 odst. 1 a § 110 zák. práce, vždy třeba posuzovat zaměstnance nacházející se ve stejném či srovnatelném postavení či situaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 16. 4. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2392/2023, a tam citovaná rozhodnutí). Výše případné škody způsobené porušením zásady rovného odměňování se určuje jako rozdíl mezi mzdou zaměstnance, kterému byla v rozporu se zásadou rovného zacházení stanovena vyšší mzda než postiženému zaměstnanci, který vykonává stejnou práci či práci stejné hodnoty, a mzdou postiženého zaměstnance (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 11. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Prací stejnou či stejné hodnoty je práce shodující se (srovnatelná) z hlediska všech komparačních kritérií uvedených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce, jinak o stejnou práci, resp. práci stejné hodnoty nejde (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 11. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3628/2018, či jeho rozsudek z 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 627/2021).

24. Povinnost rovného odměňování se vztahuje na případy zaměstnanců, jejichž práce je z hlediska daných kritérií srovnatelná (podobná). Prakticky nikdy totiž nelze nalézt dva úplně totožné zaměstnance, jejichž práce by se ve všech kritériích dle § 110 zák. práce dokonale a bezezbytku shodovala. Jinak řečeno, přestože platí, že pro závěr o nesrovnatelnost zaměstnanců postačuje odlišnost, byť jen v jediném z kritérií stanovených v § 110 zák. práce, taková odlišnost musí dosahovat relevantní intenzity (srov. k tomu rozsudek Městského soudu v Praze z 3. 9. 2025, č. j. 62 Co 202/2025-124). Z hlediska zásady rovného odměňování také nejsou pro posouzení, zda se v konkrétním případě jedná o stejnou práci nebo o práci stejné hodnoty, významné sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci (k tomu srov. rozsudek zdejšího soudu z 27. 2. 2018, č. j. 30 Co 8/2018-193, a rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018). Posuzování stejné práce nebo práce stejné hodnoty podle § 110 odst. 1 zák. práce není omezeno na výkon práce ve stejném časovém období (viz usnesení Nejvyššího soudu z 16. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3521/2023).

25. Judikatura Nejvyššího soudu již dále mj. vysvětlila, že je věcí dispoziční volnosti postiženého zaměstnance, se kterým zaměstnancem (či se kterým z více zaměstnanců) pobírajícím vyšší mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty se bude „poměřovat“ a jakou výši náhrady škody po zaměstnavateli v těchto mezích uplatní. Uplatnění nároku zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného zacházení nijak nebrání, pokud by další zaměstnanci téhož zaměstnavatele za práci stejnou či stejné hodnoty pobírali mzdy ještě nižší než žalující zaměstnanec (k obojímu srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2000/2024). Pokud nicméně v řízení vyjde najevo, že tvrzeně postižený zaměstnanec se „poměřuje“ s někým, kdo není zaměstnancem vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty, vede to bez dalšího k zamítnutí žaloby (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013, či z 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016, a obdobně též usnesení Ústavního soudu z 14. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 672/22).

26. Nárok zaměstnance na náhradu škody způsobené porušením zásady rovného odměňování uplatňovaný v občanském soudním řízení má soukromoprávní povahu. Účelem tohoto řízení je tak zjištění, zda tento nárok vznikl, není jím však naopak komplexní přezkum férovosti a transparentnosti systému odměňování u toho kterého žalovaného zaměstnavatele. Pokouší-li se tak žalobce část své argumentace v průběhu řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení vést proti systému odměňování právnická osoba jako celku a zaměřovat se na porovnání mezd jiných zaměstnanců navzájem mezi sebou, nemá tato její argumentace pro posouzení důvodnosti jeho nároku význam. Stručně řečeno, pro úspěch žaloby v projednávané věci není zásadní, zda je systém odměňování zaměstnanců žalovaného jako celek souladný s § 110 zák. práce. Zásadní je, zda došlo k takovému porušení § 110 zák. práce ze strany žalovaného (ať už případně plynoucímu ze systémové, či individuální chyby), které by způsobilo žalobci škodu spočívající v nižším odměňování oproti jiným, žalobcem označeným, zaměstnancům žalovaného vykonávajícím stejnou práci či práci stejné hodnoty.

27. V nyní projednávané věci žalobce v souladu s požadavky odkazované rozhodovací praxe soudů označil srovnatelného zaměstnance pana jméno FO, který byl u žalovaného zařazen na stejnou typovou pozici a v žalovaném období pobíral vyšší základní tarifní mzdu. Pro rozhodnutí ve věci je proto klíčové, zda práce žalobce a pana jméno FO byla stejnou prací či prací stejné hodnoty z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce, či nikoliv. Soud prvního stupně se na tuto otázku správně zaměřil, dospěl však k nesprávným právním závěrům. Nutno navíc dodat, že zabýval-li se soud prvního stupně rovněž srovnáním práce žalobce a zaměstnance žalovaného pana jméno FO, činil tak nadbytečně. Jak se totiž jednoznačně podává z vyjádření žalobce při jednání soudu prvního stupně datum (viz s. 3 a 4 protokolu na č. l. 69 an. spisu), žalobce pana jméno FO neoznačil jako se sebou srovnatelného zaměstnance, v jehož vyšším odměňování by spatřoval protiprávní jednání žalované a od jehož tarifní mzdy by odvozoval nárokovanou náhradu škody. Na odměňování pana jméno FO poukazoval k podpoře svého tvrzení, že žalovaný nezohledňuje kritéria, jimiž v řízení argumentuje při srovnávání žalobce s panem jméno FO. Jak však vyplývá z výše uvedeného, toto žalobcovo tvrzení nemá pro rozhodnutí ve věci přímou relevanci.

28. Pokud jde o srovnání žalobce s panem jméno FO, spatřoval soud prvního stupně ve shodě s argumentací žalovaného rozhodující rozdíly v odlišném rozvržení směn, odlišných charakteristikách vykonávaných jízd (délka, dopravní složitost, rizikovost prostředí, organizace nakládky a vykládky) a odlišné délce praxe. S tímto právním posouzením věci se však odvolací soud nemůže ztotožnit. Dílčí rozdíly mezi žalobcem a panem jméno FO totiž nedosahují relevantní intenzity, která by umožnila učinit závěr o tom, že práce obou zaměstnanců již nebyla srovnatelná (podobná) a že se tedy nejednalo o práci stejnou či stejné hodnoty ve smyslu § 110 zák. práce.

29. K otázce rozvržení pracovní doby odvolací soud nejprve zdůrazňuje, že se bezpochyby jedná o relevantní srovnávací kritérium ve smyslu § 110 zák. práce. Závěr o nesrovnatelnosti práce dvou zaměstnanců z hlediska tohoto kritéria však připadá v úvahu obecně jedině tehdy, je-li rozdíl v rozvržení pracovní doby značný a vyplývá-li z něj jednoznačně i významně rozdílný dopad do pracovních režimů (ať už z hlediska vlastního výkonu práce, či mimopracovního života) srovnávaných zaměstnanců. Jednak je totiž otázka rozvržení pracovní doby podrobně právně regulována (viz část čtvrtou zák práce, § 78 an.) a jednak jsou s výkonem práce přesčas, v noci, o víkendech a o svátcích spojeny zákonné příplatky (viz § 114, § 115, § 116 a § 118 zák. práce); méně významné rozdíly v rozsahu takových prací by proto v principu neměly být důvodem pro stanovení odlišné tarifní mzdy (srov. obdobně rozsudek zdejšího soudu z 10. 12. 2025, č. j. 62 Co 297/2025-136). V nyní projednávané věci z provedeného dokazování vyplynulo (viz podrobně v bodech 19–20 tohoto rozsudku), že pan jméno FO na rozdíl od žalobce konal v některých případech i celonoční směny a celkově vykonával téměř dvojnásobné množství práce v noci (37 % z jím odpracovaných hodin oproti 20 % u žalobce), a rovněž téměř trojnásobný počet směn v sobotu a neděli (za posuzovaných 19 měsíců 27 takových směn u pana jméno FO a 10 u žalobce). Na druhou stranu byl však pracovní režim žalobce oproti panu jméno FO zatížen mnohem výraznější nepravidelností co do počátků, konců a délky směn. Odvolací soud za této situace na rozdíl od soudu prvního stupně dovozuje, že uvedené dílčí rozdíly nemohou vést k závěru o značném rozdílu v rozvržení pracovní doby, z nějž by jednoznačně vyplýval rozdílný dopad do pracovních režimů žalobce a pana jméno FO. Pracovní režim obou srovnávaných zaměstnanců byl v hodnoceném období bezpochyby výrazně zatěžující a vlivem střídání směn, významného podílu noční práce a práci o víkendech měl potenciální negativní dopady na spánek, zdraví či mimopracovní čas zaměstnanců. Míra této zátěže však zůstávala u obou zaměstnanců v zásadě srovnatelná, neboť zatímco pan jméno FO trávil noční a víkendovou prací větší celkové množství času, žalobci jeho pracovní režim ztěžovaly velmi časné a nadto výrazně nepravidelné nástupy do zaměstnání. Ty přitom z hlediska regenerace či plánování volného času lze považovat za přinejmenším stejně významné jako celonoční směny či vyšší celkový rozsah noční a víkendové práce. Závěr soudu prvního stupně o tom, že z důvodu odlišností v rozvržení pracovní doby nelze žalobce a pana jméno FO považovat za srovnatelné zaměstnance, tedy není správný.

30. K charakteristikám prováděných jízd a organizačním postupům při nakládce a vykládce bylo v řízení prokázáno, že žalobce a pan jméno FO jezdí různě dlouhé trasy, žalobce sice převážně mimo území adresa, zatímco p. jméno FO především po adresa, ani to však ne bezvýjimečně, a že předpisy upravující nakládku a vykládku na jednotlivých výměništích vykazují dílčí odlišnosti. Ze samotného poměru množství jízd v městském a mimoměstském provozu ani ze statistik o rozdílné nehodovosti v adresa však nelze dovozovat, že práce jednoho z řidičů je – v potřebné relevantní míře – složitější. Náplň práce obou zaměstnanců zůstává shodná a od profesionálních řidičů lze očekávat zvládnutí aktuálních charakteristik provozu (např. počtu uzavírek, objížděk, světelných křižovatek, jízdních pruhů, dopravního značení, chodců, cyklistů atp.) v místě, kde tuto náplň práce vykonává. Uvedené charakteristiky nadto představují proměnlivou veličinu, která nezávisí jen na tom, ve kterém městě je práce vykonávána, ale především na konkrétních trasách či denních dobách. Za rozhodný argument nelze považovat ani složitější nakládku v adresa, neboť i ta představuje pouze dílčí charakteristiku práce, která nemůže zakládat podstatnou odlišnost. V odvolacím řízení ve věci sp. zn. spisová značka bylo nadto po doplnění dokazování a po vysvětlení obou účastníků zjištěno, že systém nakládky je fakticky stejný v adresa jako na jiných výměništích. Pokud je tedy v interním předpisu uvedeno, že řidič SPU adresa provádí sám nakládku, fakticky takto nakládka neprobíhá a postup při ní je obdobný v případě všech řidičů, kdy poštovní materiál na vůz naloží vysokozdvižný vozík obsluhovaný jiným zaměstnancem. Je pravdou, že podle zjištění soudu prvního stupně v SPU adresa mohou být zásilky nakládány na více výměništích, což může vyžadovat větší nároky při organizaci práce, zatímco v adresa tomu tak není. Nakládka však představuje v podstatě rutinní činnost, kdy řidič pouze zajede k příslušné rampě a nakládku provádí jiný zaměstnanec. Rozsah nakládky je navíc určen nosností vozidla a není rozhodné, zda je vozidlo řidiče naloženo na jednom nebo více vyměništích. I závěr soudu prvního stupně o nesrovnatelnosti žalobce a pana jméno FO s ohledem na charakteristiky jízd a organizace nakládky a vykládky proto odvolací soud shledal nesprávným.

31. Konečně, k délce praxe žalobce a pana jméno FO bylo v řízení zjištěno, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od datum, zatímco pan jméno FO od datum. V průběhu žalovaného období (listopad 2020 až květen 2022) tedy praxe žalobce postupně narostla z cca 3 let a 1 měsíce na cca 4 roky a 7 měsíců. Oproti tomu ve stejném období činila praxe pana jméno FO 36 let a 10 měsíců až 38 let a 5 měsíců. Obecně platí, že kritérium délky praxe je široce využívané a vychází z toho, že délka praxe jde ruku v ruce se zkušeností, která umožňuje zaměstnanci vykonávat jeho pracovní povinnosti lépe. Přesto bude objektivita tohoto kritéria záviset na okolnostech každého případu, tedy zejména zda existuje vztah mezi povahou vykonávané práce a zkušeností získanou výkonem této práce (viz rozsudek Nejvyššího soudu z datum, sp. zn. spisová značka). Délka praxe tedy nemůže být za kritérium odůvodňující odlišné odměňování považována paušálně a bez dalšího, ale jen tehdy, má-li praxí získaná zkušenost relevantní vztah k vykonávané práci. V případě práce řidiče u žalovaného má dle odvolacího soudu délka praxe relevantní vztah ke kvalitě plnění pracovních povinností v limitované míře: získané zkušenosti se u řidiče projeví především v samotných řidičských schopnostech, orientaci v obsluhovaném území a znalosti dopravy v něm, jakož i ve znalosti a zvládnutí procesů spojených s nakládkou a vykládkou. Nejedná se však o práci, v níž by se zaměstnanec zpravidla spolu s nabíranými zkušenostmi zlepšoval v průběhu celé kariéry. Lze vycházet z toho, že tyto zkušenosti budou mít zpravidla pozitivní vliv na kvalitu výkonu práce jen v prvních několika letech. Jinak řečeno, odvolací soud považuje za legitimní, aby žalovaný odměňoval vyšší mzdou zkušeného řidiče oproti řidiči „začátečníkovi“ (řidiči v několika prvních letech výkonu praxe), zatímco při srovnávání více zkušených řidičů mezi sebou již rozdíl v délce praxe v odměňování nemůže hrát roli. Pokud v projednávané věci činila na počátku žalovaného období žalobcova praxe cca tři roky, jedná se o dobu dostatečnou pro závěr, že byl žalobce v daném období již zkušeným řidičem a z tohoto hlediska byl tedy srovnatelný s panem jméno FO. Ani odlišnost v celkové délce jejich praxe proto nemohla sama o sobě odůvodnit jejich rozdílné odměňování.

32. S ohledem na uvedené odvolací soud uzavírá, že žalovaným tvrzené a v řízení prokázané dílčí odlišnosti mezi žalobcem a panem jméno FO nedosahují takového významu, aby umožnily učinit závěr o nesrovnatelnosti obou zaměstnanců z hlediska kritérií stanovených v § 110 zák. práce.

33. Pro úplnost odvolací soud dodává, že mu jsou z jeho činnosti (§ 121 o. s. ř.) známa další rozhodnutí ve skutkově srovnatelných věcech v nichž byly řešeny obdobné žaloby zaměstnanců žalovaného pracujících na pozici řidiče srovnávajících se se zaměstnanci jméno FO a jméno FO. Zatímco senát 30 Co zdejšího soudu opakovaně dospěl k závěru o nedůvodnosti těchto žalob ve věcech sp. zn. spisová značka (žalobce jméno FO, adresa), spisová značka (žalobce jméno FO, adresa), spisová značka (žalobce jméno FO, adresa), spisová značka (žalobce adresa) a sp. zn. spisová značka (žalobce jméno FO, adresa), senát 62 Co ve věcech spisová značka (žalobce jméno FO, adresa), spisová značka, spisová značka a spisová značka (žalobci jméno FO, jméno FO a jméno FO, adresa) naopak – stejně jako v nyní projednávané věci – dospěl k závěru opačnému. K tomu je třeba uvést, že každý případ je třeba posuzovat individuálně a zohledňovat v konkrétních poměrech jednotlivých projednávaných věcí mimo jiné míru případných zjištěných odlišností mezi srovnávanými zaměstnanci. Skutkový stav je v každém z uváděných případů v dílčích aspektech odlišný a v nyní projednávané věci zjištěný skutkový stav závěr o tom, že práce žalobce byla stejné hodnoty nebo stejná oproti práci zastávané panem jméno FO odůvodňuje.

34. Odvolací soud shrnuje, že žalobce po celé žalované období vykonával práci stejné hodnoty jako pan jméno FO. Žalovaný tedy vůči němu porušil zásadu rovného odměňování ve smyslu § 110 zák. práce, pokud mu stanovil nižší základní tarifní mzdu. Rozdíl v dosažené tarifní mzdě je nutno považovat za škodu, kterou je žalovaný povinen nahradit podle § 265 odst. 1 zák. práce. Výši této škody odvolací soud vypočetl při zohlednění žalobcem skutečně odpracovaných hodin, a to samostatně pro jednotlivé měsíce žalovaného období, jak je vyjádřeno v následující tabulce. Současně odvolací soud v souladu s dispoziční zásadou a s § 153 odst. 2 o. s. ř. zohlednil, že za každý měsíc lze žalobci v řízení přiznat nejvýše částku, která byla žalobou nárokována: měsíc tarifní mzda žalobce (Kč) vyplaceno žalobci na tarifní mzdě (Kč) FPD (h) odpracováno hodin (bez přesčasů) tarifní mzda pana jméno FO (Kč) bylo by vyplaceno žalobci při stejné tarifní mzdě jako pan jméno FO (Kč) rozdíl (Kč) Žalováno (Kč) žaloba důvodná co do částky (Kč) žaloba nedůvodná co do částky (Kč) XI.20 25250 21643 157,5 135 28270 24231 2588 1992,48 1992,48 0,00 XII.20 25250 24153 172,5 165 28270 27041 2888 2258,3 2258,30 0,00 I.21 25250 17386 167,75 115,5 28270 19465 2079 1538,16 1538,16 0,00 II.21 25250 24211 170 163 28270 27106 2895 4992,34 2894,94 2097,40 III.21 25250 18938 186 139,5 28270 21203 2265 2358,4 2264,50 93,90 IV.21 26390 0 29030 0,00 0,00 V.21 26390 2942 163,75 18,25 29030 3235 293 146,87 146,87 0,00 VI.21 26390 0 29030 0,00 0,00 VII.21 26390 18685 187,5 132,75 29030 20553 1868 2574,55 1868,24 706,31 VIII.21 26390 25114 170,5 162,25 29030 27625 2511 2977,58 2511,32 466,26 IX.21 26390 15325 173,5 100,75 29030 16857 1532 110,99 110,99 0,00 X.21 26390 26390 171,25 171,25 29030 29030 2640 1953,6 1953,60 0,00 XI.21 26390 24692 186,5 174,5 29030 27162 2470 1827,89 1827,89 0,00 XII.21 26390 25903 162,25 159,25 29030 28493 2590 2320,6 2320,60 0,00 I.22 26390 26390 154 154 29030 29030 2640 1953,6 1953,60 0,00 II.22 26390 15473 160,75 94,25 29030 17021 1548 1145,3 1145,30 0,00 III.22 26390 23202 180 158,25 29030 25522 2320 1806,46 1806,46 0,00 IV.22 26390 11500 169,25 73,75 29030 12650 1150 850,78 850,78 0,00 V.22 26390 19648 197,65 147,15 29030 21613 1965 1453,93 1453,93 0,00 součet 36243 32261,82 28897,96 3363,86 35. Žalobci tedy za žalované období vznikla škoda v celkové výši 36 243 Kč. S ohledem na vázanost předmětem řízení lze pak uzavřít, že podaná žaloba je důvodná v rozsahu částky 28 897,96 Kč, a to včetně příslušenství ve smyslu § 1968 a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za použití § 4 zák. práce a § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající částce 3 363,86 Kč je naproti tomu žaloba nedůvodná.

IV. Závěr a náklady odvolacího řízení

36. Odvolací soud ze všech uvedených důvodů podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. napadený rozsudek v části zamítavého výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 28 897,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající částce 3 363,86 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od datum do zaplacení pak odvolací soud napadený rozsudek postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

37. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. dále rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

38. Právo na náhradu poměrné části nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšný z 90 % (28 897,96 Kč z požadovaných 32 261,82 Kč), a má tedy právo na náhradu 80 % svých nákladů řízení. Náklady žalobce činí celkem 50 998,80 Kč a sestávají ze zaplacených soudních poplatků ve výši 3 228 Kč (1 614 Kč za žalobu a 1 614 Kč za odvolání), odměny advokáta ve výši 36 180 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) a. t. za 9 úkonů právní služby po 4 020 Kč (tarifní hodnota 72 736,79 Kč; úkony převzetí zastoupení, předžalobní výzva se základním skutkovým a právním rozborem, podání žaloby, vyjádření z datum, účast na jednání datum, účast na jednání datum, účast na jednání datum, odvolání z datum včetně doplnění odvolání a účast na jednání odvolacího soudu datum), paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 a. t. za 5 úkonů po 300 Kč učiněné do datum podle znění a. t. do tohoto data a 4 úkony po 450 Kč učiněné od datum podle znění a. t. účinného od tohoto data a náhrady za 21% DPH z částky 39 480 Kč ve výši 8 290,80 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 písm. b) o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu 80 % svých nákladů řízení před soudy obou stupňů, tj. na náhradu ve výši 40 799,04 Kč.

39. O povinnosti zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám právního zástupce žalovaného odvolací soud rozhodl podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

40. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.