62 Co 517/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Reného Fischera a soudkyň Mgr. Halky Hovorkové a JUDr. Martiny Tvrdkové ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Česká republika – ústřední orgán, IČO IČO sídlem Jméno žalovaného zastoupen advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 1 000 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 18. 7. 2024, č. j. 21 C 15/2019-162

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení škody ve výši 300 000 Kč (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení nemajetkové újmy ve výši 700 000 Kč (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 92 076 Kč k rukám právní zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a dále ho zavázal k povinnosti zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 na soudním poplatku částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.). Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal – po upřesnění – zaplacení částky celkem 1 000 000 Kč s tím, že tato suma sestává z částky 30 000 Kč představující majetkovou škodu a 700 000 Kč představující náhradu nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v důsledku protiprávního postupu vedoucího oddělení název ústřední orgán tituly před jménem jméno FO, nesprávným úředním postupem funkce ústřední orgán a z titulu nezákonného rozhodnutí funkce ústřední orgán ze dne 27. 4. 2017. Žalobce tvrdil, že byl u žalovaného zaměstnán od 15. 8. 2012, dále byl zaměstnán od 1. 7. 2015 podle zákona o státní službě (zákon č. 234/2014 Sb.) do 31. 8. 2018.

2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, neshledal žalobu důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zrekapituloval postup v řízení, vyjádření žalobce v průběhu řízení v reakci na poučení soudem podle § 118a o. s. ř. a vyjádření žalovaného. Vyšel z toho, že mezi účastníky není sporné, že žalobce byl od 1. 7. 2015 do 31. 5. 2018 u žalované zaměstnán podle zákona o státní službě.

3. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pod body 8.–52. uvedl skutková zjištění, která učinil z jednotlivých provedených důkazů. Provedl dokazování i dalšími důkazy, v bodě 53. však vysvětlil, že z ostatních důkazů již žádné skutečnosti rozhodné pro rozhodnutí ve věci nezjistil a další navržené důkazy vztahující se k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu pro nadbytečnost již neprováděl. Skutkový stav byl prokázán s dostatečnou mírou jistoty v rozsahu potřebném pro rozhodnutí.

4. Pod bodem 55. prvostupňový soud popsal souhrnný skutkový stav, který výsledně zjistil, tento odvolací soud rekapituluje v doslovném znění.

5. Žalobce pracoval u žalovaného ode dne 15. 8. 2012, dle zákona o státní službě byl u žalovaného zaměstnán od 1. 7. 2015 do 31. 8. 2018 na pozici funkce. Náplní práce žalobce bylo provádět posuzovací konzultační a poradenské činnosti v oboru státní správy ústředního státního úřadu, zodpovídat a posuzovat stanoviska oblasti mezirezortní záležitostí, podílet se na analyzování a zpracováváním materiálů v oblasti dané problematiky a dle pokynu ředitele odboru plnit další úkoly, které odpovídají sjednanému druhu práce. Žalobce byl zařazen do 12. platové třídy, vedle tarifního platu pobíral osobní příplatek. Mezi žalobcem a vedoucím oddělení panovaly napjaté vztahy ohledně zpracování zadaných úkolů, jež přecházely v konflikty. Žalobce byl na základě služebního hodnocení za rok 2016 hodnocen zprvu 0 body (toto hodnocení nebylo využito), následně 1 bodem a poté 3,9 body s tím, že bylo navrženo, aby žalobci byl ponechán osobní příplatek ve výši 4 470 Kč. Žalobce v roce 2016 a 2017 nepobíral žádné mimořádné odměny, na rozdíl od jeho kolegů tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, které označil jako srovnatelné zaměstnance. tituly před jménem jméno FO byl v rozhodném období státní zaměstnanec, zástupce vedoucího, byl zařazen do 14. platové třídy, hodnocen byl kladně, úkoly zpracovával včas a plnil i úkoly nad rámec. tituly před jménem jméno FO byl v rozhodném období zaměstnán na základě pracovní smlouvy, byl zařazen do 12. platové třídy, služební hodnocení měl vynikající s popisem, že je ochoten plnit mimořádné a významné úkoly, úkoly plní bez chyb a v časovém předstihu, má dobré vyjadřovací schopnosti, dokáže motivovat své kolegy ke splnění cílů, v případě potřeby plní neodkladné úkoly nepřítomných kolegů nad rámec svých pracovních povinností. S jeho prací jsou spokojeni zaměstnanci i z jiných oddělení. S ohledem na časté stížnosti žalobce na svého vedoucího bylo provedeno šetření o bossingu na pracovišti, ze kterého vyplynulo, že k bossingu na pracovišti nedochází, avšak mezi žalobcem a vedoucím jsou napjaté a konfliktní vztahy, jejich spolupráce do budoucna není možná. Dne 1. 6. 2018 byl žalobce přeřazen na jiné pracovní místo pod ústřední orgán.

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, když odkázal na jeho §§ 124 a 98, dále uvedl zákon č. 262/2006 Sb. – zákoník práce v účinném znění, dále zák. práce, uvedl jeho §§ 16 odst. 1 a 17, a dále uvedl § 10 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon. Tato zákonná ustanovení odcitoval. V další části odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil pojem zásady rovného zacházení. Rozebral, v čem spočívá zákaz diskriminace, uvedl diskriminační kritéria podle antidiskriminačního zákona, k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. spisová značka, jehož závěry odcitoval. Poté shrnul, že žalobce tvrdil, že v letech 2015 až 2018 byl vystaven šikanóznímu chování svého představeného tituly před jménem jméno FO, které spočívalo v nevhodném chování vůči jeho osobě, zadávání nesmyslných a neoprávněných úkolů, nezadávání žádných mimořádných či významných služebních úkolů, ukládání povinností neodpovídajícím oboru služby, stále kritice, neoprávněných výtkách a dopisech, ponižujících výrocích, snižování pracovních schopností a znalostí, což vedlo ke zpracování služebního hodnocení žalobce za rok 2016, které bylo v rozporu s příslušnými právními a služebními předpisy. Takto vystavené hodnocení žalobce za rok 2016 vedlo k vydání rozhodnutí o platu, které bylo zrušeno rozhodnutím funkce pro státní službu.

7. Soud prvního stupně se rovněž zabýval tím, podle jaké právní úpravy má ve věci postupovat. K tomu zrekapituloval předmět řízení a uvedl, že žalobce nárokuje škodu a nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout při plnění jeho pracovních povinností v rámci služebního poměru, proto je třeba odpovědnost za škodu vzniklou státnímu zaměstnanci posuzovat podle zákona o státní službě a podle zákoníku práce ve spojení s antidiskriminačním zákonem, nikoliv podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – ve zkratce OdpŠk.

8. Ohledně požadavku žalobce na náhradu majetkové škody soud prvního stupně dospěl k závěru, že zásada rovného zacházení při odměňování porušena nebyla. K tomu odkázal na provedené dokazování, zejména emailovou korespondencí a dovodil, že nadřízený žalobce tituly před jménem jméno FO se vůči žalobci bossingu nedopustil, úkoly žalobci zadával v rozsahu jeho náplně práce a poskytoval mu dostatečný časový prostor k jejich plnění. Žalobce ovšem veškeré pokyny vedoucího považoval za šikanu. Prvostupňový soud vzal rovněž za prokázané, že žalobci nebylo bráněno ve vzdělávání, nebyl vylučován z kolektivu, naopak z šetření bossingu vyplynulo, že pracoval raději samostatně, a nikoliv v týmu. Pracovní a osobní vztahy mezi žalobcem a jeho nadřízeným tituly před jménem jméno FO sice byly napjaté, podle soudu ovšem k tomu přispěli oba, proto výsledné chování nelze přičítat ani jednomu z nich či ho dokonce ze strany nadřízeného podřadit pod pojem bossing. Prvostupňový soud nepřisvědčil ani další námitce žalobce o tom, že tento byl nucen opustit své služební místo, neboť bylo prokázáno, že žalobce s přesunem na jiné služební místo k ústřední orgán kultury souhlasil, neboť dospěl k závěru, že pod tituly před jménem jméno FO nechce pracovat.

9. K námitce žalobce, že s ním bylo nerovně zacházeno v otázce odměňování, neboť byl zařazen do 12 platové třídy, tedy do jiné než srovnatelní zaměstnanci a měl nižší platové ohodnocení, nižší osobní ohodnocení a v roce 2016 a 2017 mu nebyly přiznány žádné mimořádné odměny, soud prvního stupně provedl podrobné srovnání s žalobcem označeným zaměstnancem tituly před jménem jméno FO, tituly za jménem tituly před jménem, který vykonával stejnou práci jako žalobce a byl zařazen do 14. platové třídy, měl vyšší osobní hodnocení a dostával mimořádné odměny, dále provedl srovnání s tituly před jménem jméno FO, který byl sice zařazen do 12 platové třídy, ale rovněž měl vyšší plat než žalobce a dostával mimořádné odměny, ačkoli oba tito zaměstnanci podle žalobci vykonávali práci stejné kvality.

10. Soud prvního stupně námitce žalobce ohledně diskriminace v tomto směru nepřisvědčil, když tituly před jménem jméno FO nebyl srovnatelným zaměstnancem ve vztahu k žalobci, neboť v rozhodném období působil jako zástupce vedoucího, který vykonával odlišnou práci a byl proto zařazen i do jiné platové třídy, byl mu přiznán také příplatek za vedení. Nadto z jeho osobního hodnocení vyplynulo, že vykonával práci bez chyb a činil úkony navíc, byl hodnocen kladně. tituly před jménem jméno FO pobíral vyšší osobní ohodnocení než žalobce, avšak toto jen nenárokovou složkou mzdy, nadto bylo prokázáno, že dosahoval lepších pracovních výsledků než žalobce, byl hodnocen kladně a úkoly zpracovával bez chyb a v časovém předstihu.

11. Pokud jde o dalšího zaměstnance tituly před jménem jméno FO, tento rovněž není podle soudu prvního stupně srovnatelným zaměstnancem, neboť nebyl ve služebním poměru, ale v pracovním poměru, proto zde nebyla podmínka stanovení stejné výše platového tarifu. Přestože oba zaměstnanci byli zařazeni do stejné platové třídy, tak tituly před jménem jméno FO dosahoval obdobné výše platového tarifu státního zaměstnance a plat těchto zaměstnanců se lišil zejména v osobním příplatku, který byl u pana jméno FO vyšší, což bylo zdůvodněno a prokázáno. K tomuto soud prvního stupně poznamenal, že osobní příplatek je nenárokovou složkou mzdy, nadto bylo prokázáno, že tituly před jménem jméno FO oproti žalobci plnil zadané úkoly ve vyšší kvalitě, spolupracoval s ostatními zaměstnanci, neodmítal plnit úkoly a nadřízeného respektoval. Naopak z hodnocení žalobce a z předložené e-mailové komunikace mezi žalobcem a nadřízeným tituly před jménem jméno FO vyplynulo, že žalobce plnil úkoly s chybami, v některých případech i po termínu, výtky nadřízeného vnímal jako neoprávněné, chyby neuznával, naopak s uvedeným nadřízeným nevybíravě diskutoval a chybu odmítal uznat.

12. Uvedené má vliv i na přiznání mimořádných odměn, které žalobci na rozdíl od tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO vypláceny nebyly. jméno FO byl hodnocen jako vynikající zaměstnanec, naopak žalobce žádné mimořádné či významné úkoly neplnil za nepřítomné kolegy na rozdíl od pana jméno FO, k čemuž žalobce sice uvedl, že tyto mu nebyly zadávány, ale netvrdil a ani neprokázal, že by o ně usiloval a byl ochoten je plně. Naopak z dokazování vyplynulo, že žalobce toliko plnil svou práci a často chybami, o práci navíc usiloval. Měl radši lehčí úkoly, které nebyly časově náročné. Raději pracoval sám než v týmu. Ze strany nadřízeného se tak nejednalo ve vztahu žalobci o nerovné zacházení či bossing, ale šlo toliko spravedlivé odměňování podle vykonané práce za rozhodné období.

13. K požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy byl žalobce při jednání dne datum poučen o povinnosti doplnit svá skutková tvrzení a označit důkazy, i přes poučení však svoje břemeno tvrzení a důkazní břemeno neunesl, když nedostatečně tvrdil nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Pokud žalobce uvedl, že mu byla nemajetková újma způsobena nezákonným jednáním funkce o platu ze dne 27. 4. 2017, kterým bylo rozhodnuto o snížení osobního příplatku a následné snížení označil funkce za přiměřené, čímž chtěl žalobci způsobit osobní újmu a finančně jej poškodit, tak již neuvedl, jakým způsobem vyčíslil výši škody a nedoplnil, jaká nemajetková újma mu byla nezákonným rozhodnutím způsobena a jak konkrétně bylo zasaženo do jeho osobnosti a do jeho základních práv.

14. Ze všech těchto důvodů proto soud prvního stupně žalobu zamítl.

15. O nákladech řízení účastníků rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému vůči žalobci, s tím, že tyto vyčíslil podle vyhlášky 254/2015 Sb. jako výdaje nezastoupeného účastníka. Žalovanému přiznal také náklady právního zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/od 1996 Sb., advokátní tarif, podrobné vyčíslení provedl pod bodem 76. odůvodnění rozsudku.

16. Výrokem IV. pak uložil žalobci uhradit neuhrazenou část soudního poplatku v celkové výši 20 000 Kč s tím, že žalobce dosud zaplatil na soudním poplatku za jeden nárok pouze 2 000 Kč, protože však byla věc posuzována podle služebního zákona jako pracovněprávní spor a podle zákoníku práce, a nikoliv podle OdpŠk, tak soudní poplatek byl vybrán podle položky 1 odst. 1 písm. b) sazebníku poplatků a podle položky 3 písm. b) sazebníku poplatků ve výši 15 000 Kč + 7 000 Kč.

17. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Blanketní odvolání, doplnil obsáhlým podáním ze dne 29. 10. 2024, v němž uplatnil odvolací důvody uvedené v § 205 písm. b), c), d), e), f) a g) o. s. ř. V úvodu odvolání především poukázal na to, že již ze samotného obsahu žaloby ze dne 1. 2. 2019 je zřejmé, že žalobce své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy založil výhradně na odpovědnosti žalovaného podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy podle zákona o odpovědnosti za škodu, kterou dovodil z mnoha na sebe navazujících, vzájemně provázaných a dlouhodobě trvajících nesprávných úředních postupů žalovaného spočívajících mimo jejich samotnou nezákonnost především v nečinnosti snad všech nadřízených představených žalobci. Tyto nesprávné úřední postupy žalobce shledává primárně v nečinnosti přímého služebního orgánu pana tituly před jménem jméno FO funkce ústřední orgán, dále pana tituly před jménem jméno FO, funkce a především pak v dlouhodobě nečinném a šikanózním jednání pana jméno FO, bezprostředního nadřízeného žalobce, kdy tento žalobci zadával nesmyslné a neoprávněné úkoly, nezadával mu žádné další služební úkoly, neustále ho kritizoval, ponižoval, snižoval jeho pracovní schopnosti a znalosti, šikanoval ho, atd.

18. Nadto žalobce poukázal na to, že od května 2017 do listopadu 2017 podal celkem 23 samostatných stížností, tyto adresoval raději z důvodu obavy z předpojatosti p. jméno FO přímo služebnímu orgánu panu jméno FO, který je ale nevyřizoval řádně a včas a nebyla tak učiněná účinná opatření k nápravě, což ve svém důsledku vedlo nejen v nerušeném pokračování v namítaném nevhodném a nesprávném, nezákonném či šikanózním chování pana jméno FO vůči žalobci, ale také to vedlo k podávání dalších na to navazujících stížností. Nesprávným úředním postupem byla porušena jak Listina základních práv a svobod, tak zákon o státní službě, došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce a také do pracovní sféry žalobce, neboť tento byl dehonestován v rámci oddělení šířením ničím nepodložených výtek, pomluv a podobně, což nakonec vedlo k tomu, že žalobci bylo znemožněno další uplatnění v profesním životě, bylo zasaženo do jeho finanční sféry, žalobci nebyl adekvátním způsobem zvyšován plat, případně osobní příplatek a nebyly mu poskytovány odměny.

19. Podle žalobce soud prvního stupně nárok žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy zpočátku posuzoval podle zákona o odpovědnosti za škodu, o čemž svědčí postup v řízení, výzva k úhradě soudního poplatku výzva k odstranění vad a podobně, tedy je zřejmé, že soud postupoval v intencích OdpŠk, žalobce tak od počátku řízení směřoval své nároky na náhradu majetkové a nemajetkové újmy titulu nesprávného úředního postupu podle OdpŠk. V žádném případě neuplatňoval nároky z titulu antidiskriminačního zákona a nemůže mu být kladeno k tíži, že teprve po předchozím rozhodnutí soudu o zastavení řízení, které bylo obnoveno v důsledku rozhodnutí zvláštního senátu podle zákona č. 131/2002 Sb., soud prvního stupně začal poprvé v návaznosti na teoretický názor vyslovený v usnesení zvláštního senátu řešit otázku, zda žalobou uplatněné nároky je na místě posuzovat podle OdpŠk ,nebo podle zákoníku práce respektive zákona o státní službě a podle antidiskriminačního zákona. Tato otázka byla neujasněna, žalobce byl opakovaně poučován podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby soud zjistil, čeho přesně se žalobce domáhá. Je právem soudu věc po právní stránce posoudit odchylně od žalobce, tato zásadní změna ovšem sebou nese zcela zásadní změnu skutkovou a změnu okruhu relevantních skutkových okolností, což má vliv na povinnost účastníka řízení činit příslušná tvrzení a navrhovat důkazy. Žalobce tak měl být poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř., což se nestalo a žalobce byl chybně poučován podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K poučování podle tohoto zákonného ustavení se žalobce podrobně vyjádřil, rozebral tuto poučovací povinnost, a to s poukazem na nároky, které uplatnil a svá skutková tvrzení, která uvedl. Vysvětlil smysl poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. a podle § 43 o. s. ř., poukazoval na zmatečnost celého řízení v kontextu změny právního posouzení nároku uplatněného žalobou, což výsledně vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

20. V další části odvolání pod bodem III. se žalobce vyjádřil k požadavku na náhradu nemajetkové újmy. K tomu znovu zopakoval, že jak nemajetkovou, tak majetkovou újmu požadoval z titulu odpovědnosti žalovaného podle OdpŠk, zopakoval, že v průběhu roku 2017 od května do listopadu podal celkem 27 stížnosti, které adresoval služebnímu orgánu panu jméno FO, k čemuž odkázal na § 157 zákona o státní službě. Uvedl postup při vyřizování těchto stížností a vysvětlil, že stížnost adresoval přímo panu jméno FO z důvodu předpojatosti nadřízeného pana jméno FO. K tomu podrobně vysvětlil, že podané stížnosti žalovaným nebyly z podstatné části řádně a včas vyřízeny, v důsledku toho nebyla řádně a včas přijata nezbytná opatření k nápravě, což vedlo k faktickému ukončení činnosti žalobce v rámci žalovaného, tím se však soud prvního stupně vůbec nezabýval, čímž ignoroval podstatu samotné žaloby, na níž žalobce své nároky uplatněné žalobou stavěl. Pokud soud snad měl učinit skutkové zjištění v tom směru, že předmětné stížnosti měly být vyřízeny vyjádřením funkce ze dne 10. 8. 2017 a dvakrát ze dne 14. 8. 2017, tak je zcela zřejmé, že takováto vyjádření se mohla týkat pouze stížností datumově předcházejících, nikoliv tedy další stížností. Pokud pak prvostupňový soud dovodil, že předmětné stížnosti mělo být vyřízeny odpovědí funkce ze dne 20. 12. 2018, tak daná odpověď není vyřízením původně dříve podaných stížností, ale pouze reakcí na nečinnost služebního orgánu při vyřizování dříve podaných stížností, případně stížností žalobce na nesprávný postup při vyřizování těchto původních stížností. Žalobce znovu akcentoval nečinnost služebního orgánu, konkrétně pana jméno FO při vyřizování stížností, což bylo v řízení prokázáno, k tomu odkázal též na úřední záznam z 28. 2. 2018.

21. Žalobce se dále znovu vrátil k poučovací povinnosti, která se mu dostala, tato byla nedostačující žalobce měl být řádně poučen podle § 118a odst. 2 o. s. ř. s ohledem na zcela zásadní změnu právního posouzení předmětu žaloby, což se ovšem nestalo. K tomu odkázal na svá podání, která učinil v průběhu řízení, mimo jiné doplňující vyjádření 12. 1. 2023, jehož obsah uvedl. Poukázal na pochybení soudu při koncentraci řízení ve vtahu k poučovací povinnosti, označil podle jeho názoru relevantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Vysvětlil vztah poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ke koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Nato zmínil i chybná předvolání, která byla žalobci zasílána tato obsahovala poučení, která o neodpovídala řádné a správné poučovací povinnosti, která měla být vůči žalobci splněna.

22. Žalobce se dále v další části odvolání pod bodem IV. podrobně vyjádřil k provedenému dokazování. Uvedl, že není zřejmé, kdo, kdy a jak provedené důkazy předložil a k jakým konkrétním skutkovým zjištěním, což se týká skutkových zjištění ohledně pracovní náplně srovnávaných zaměstnanců. Žalobce opakovaně namítal, že jím označení zaměstnanci žalovaného byli zařazeni v příslušném oddělení a vykonávali stejnou či podobnou práci jako žalobce, toto žalobce uvedl ve svém podání 12. 1. 2023, z žádného procesního podání žalobce nevyplývá, že to byl právě on, kdo navrhl a předložil jako důkaz ,,výše uvedené důkazy“. K tomu odkázal na protokol o ústním jednání na č. l. 157, podle něhož bylo provedeno dokazování pracovním popisem pracovní činnosti žalobce a tituly před jménem jméno FO až při jednání dne 18. 7. 2024. Žalobce odkázal svá procesní podání, které učinil, nadto zmínil vyjádření žalovaného z 26. 4. 2019, ze 21. 12. 2022 a 28. 6. 2023, když v žádném z těchto procesních podání není jediná zmínka či indicie vedoucí k závěru, že výše provedené důkazy byly navrženy či připojeny k důkazu samotným žalovaným. Žalobce znovu rozebral, že není zřejmé, kdo provedené důkazy předložil, soud prvního stupně se touto námitkou vůbec nezabýval. Žalobce k tomu shrnul, že otázka, kdo založil příslušné důkazy, je relevantní, neboť z kontextu plyne, že soud prvního stupně prováděl důkazy, které nebyly procesně relevantním způsobem navrženy žádnou stranou sporu, je tedy nevyřešeno, kdo, jak a kdy tyto důkazy do spisu založil. To má podle žalobce zásadní dopad i na výsledek sporu, když žaloba byla zamítnuta. V další části odvolání se žalobce vyjádřil k skutkovým zjištěním ohledně hodnocení žalobce žalovaným, poukázal na to, že původní hodnocení za rok 2016 bylo zrušeno, žalobce byl poté znovu ohodnocen, výsledek hodnocení žalobce za rok 2016 byl 3,9 bodů, stejně tak v roce 2017 žalobce dosáhl výsledek hodnocení 3,9 bodů, což znamená, že v obou letech byl kontinuálně hodnocen stejně, znamená to tedy, že přidělované služební úkoly plnil řádně a včas v požadované kvalitě, čímž je dokresleno to, že nadřízený žalobce vůči němu postupoval nezákonně. Cílem žalovaného bylo donutit žalobce ukončil činnost a namísto toho, aby mu byla aktivně poskytnuta ochrana před nezákonným a často šikanózním postupem vedoucího oddělení tituly před jménem jméno FO, byly vůči němu činěny kroky k tomu, aby odešel na jiné vhodnější služební místo.

23. Pod bodem V. odvolání se žalobce vyjádřil k požadavku na náhradu majetkové újmy v částce 300 000 Kč. I k tomuto nároku bylo dokazování nedostatečné a neúplné a žalobce podrobně rozebral strukturu svého platu, včetně osobního příplatku, jeho plat byl celkem 31 970 Kč, a to v roce 2016 i v roce 2017. Pro platové zařazení pana jméno FO do 13., respektive potom do 14. platové třídy nebyly splněny předpoklady, čímž se soud prvního stupně vůbec nezabýval. Nadto p. jméno FO ani nedisponoval potřebným vzděláním, a to magisterského oboru, neměl vykonanou úřednickou zkoušku. Žalobce důrazně odmítl názor soudu prvního stupně o tom, že pan jméno FO není srovnatelný zaměstnanec. Tuto svoji argumentaci v odvolání podrobně rozebral, dále se vyjádřil k osobnímu příplatku, který žalobce pobíral podstatně v nižší částce než pan jméno FO. Soud prvního stupně se nezabýval podmínkami pro přiznání osobního příplatku p. jméno FO.

24. Žalobce se dále vyjádřil k panu jméno FO, když tvrzení žalovaného, že srovnávaný zaměstnanec vykonával činnost na základě pracovní smlouvy, a tedy nebyl na základě zákona o státní službě hodnocen vůbec, je v tomto směru irelevantní, a navíc i nedostatečné pro odůvodnění rozdílu ve výši vyplacených osobních příplatků. K tomu rozebral pracovní činnost pana jméno FO a povahu osobního příplatku. Žalobce pracovní úkoly vykonával řádně a pečlivě, což podrobně vysvětlil 25. K odměnám rozebral, že soud prvního stupně k tomu dovodil, že pan jméno FO i pan jméno FO na rozdíl od žalobce vykonával mimořádné výjimečné úkoly, avšak žádné takovéto výjimečné či mimořádné úkoly v odůvodnění své rozhodnutí neuvedl. K tomu žalobce znovu odkázal na své podání ze dne 12. 1. 2023.

26. V neposlední řadě se žalobce vyjádřil k otázce nákladů řízení. Vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby náhrada nákladů řízení byla žalovanému přiznána, k čemuž rozebral, že žalovaný je státem, problematika, která je předmětem tohoto sporu, souvisí s agendou, kterou se žalovaný zabývá, zastoupení advokátem proto v daném případě nebylo účelné. Tuto svoji argumentaci žalobce podrobně uvedl s poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR, kterou označil v kontextu s tím rozebral předmět sporu a namítl, že soud prvního stupně pochybil, když náhradu nákladů řízení státu vůči žalobci přiznal.

27. V neposlední řadě soud prvního stupně pochybil i ve výroku o doplatku soudního poplatku, když žalobcem uplatněné nároky od počátku směřovaly k náhradě majetkové a nemajetkové újmy z titulu OdpŠk, a nikoliv podle zákoníku práce ve spojení se zákonem o státní službě a antidiskriminačním zákonem. Soudní poplatek byl původně vyměřen žalobci správně ve výši 2 000 Kč, doplatek soudního poplatku v částce 15 000 Kč za požadavek žalobce za náhradu majetkové újmy a 7 000 Kč za požadavek žalobce na náhradu nemajetkové újmy je tak vadný. K tomu žalobce rozebral zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a namítl chybný výklad, který soud užil, podle žalobce poplatek z odvolacího řízení měl být posouzen podle teleologického výkladu a měl být zvážen legitimní závěr zákonodárce vyjádřený v důvodové zprávě k zákonu č. 296/2017 Sb.

28. V úplném závěru odvolání pod bodem VIII. žalobce uvedl další námitky, které uplatnil. Tyto se týkaly právního zastoupení žalovaného v průběhu řízení, účelnost tohoto zastoupení, žalobce zmínil § 21a odst. 1 písm. b) a odst. 3 - 4 o. s. ř. a § 21 odst. 5 o. s. ř. Namítl, že žalovaný v řízení nebyl řádně zastoupen, když byl pověřen dne 11. 4. 2019 k zastupování zaměstnanec tituly před jménem jméno FO, pověření mu udělil tituly před jménem jméno FO, funkce ústřední orgán, aniž by bylo doloženo pověření tituly před jménem jméno FO jednat jménem žalovaného, a to přímo vedoucím organizační složky státu, tedy samotným funkce, respektive funkce paní tituly před jménem jméno FO. Následné pověření ze 16. 4. 2019 na č. l. 19 bylo uděleno panu tituly před jménem jméno FO, zaměstnanci odporu právního, již přímo příslušným vedoucím organizační složky, teda ministryní paní tituly před jménem jméno FO s tím, že tak bylo jasně vymezeno zastoupení žalovaného v řízení § 21a o. s. ř. Až po obživnutí věci po dřívějším rozhodnutí o zastavení řízení byla předložena soudu plná moc ze dne 2. 5. 2022 pro tituly před jménem jméno FO. Tuto plnou moc ovšem musí vždy udělit přímo vedoucí organizační složky, tedy v daném případě ministr, což se nestalo. Na vady zastoupení žalobce upozorňoval soud v průběhu řízení opakovaně, prvostupňový soud však tyto námitky zcela ignoroval.

29. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního k dalšímu řízení.

30. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce odkázal na správná skutková zjištění soudu prvního stupně a jeho správné právní posouzení. Odvolací argumentaci žalobce zcela odmítl a podrobně vysvětlil, že neshledává naplnění žádného z odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b) až g), jak žalobce namítá. Poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. žalobci nebylo na místě, když poučovací povinnost soudu nemůže být bezbřehá. Pokud žalobce namítá, že soud neprovedl všechny navržené důkazy, tak soud provedl ty důkazy, které považoval za účelné k řádnému zjištění skutkového stavu. Skutková zjištění, která soud učinil z provedených důkazů, jsou správná, námitka žalobce v tomto směru tak není opodstatněná. Pokud žalobce namítá dovolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., tak v odvolání žádnou podmínku podle § 205a o. s. ř. neuvádí.

31. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil správě po stránce právní, a to podle zákoníku práce, zákonu o státní službě a antidiskriminačního zákona. Správně dovodil, že není dána odpovědnost státu za škodu podle zák. č. 82/1998 Sb.

32. Žalovaný žádal potvrzení rozsudku jako věcně správného.

33. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. správnost napadeného rozsudku, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo a neshledal odvolání žalobce opodstatněným.

34. Úvodem je třeba uvést, že žalobce podal obsáhlé odvolání čítající 46 stran, v němž uplatnil, vyjma odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., všechny ostatní odvolací důvody. Odvolání však je koncipováno poměrně nepřehledně za stavu, kdy jednotlivá odvolací argumentace se v něm neustále opakuje a je mnohdy uplatňována bez jakýchkoliv souvislostí. Žalobce vyjma odvolacích důvodů podle § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o. s. ř. fakticky ani nevymezuje, v čem jejich naplnění spatřuje, pouze opisuje o. s. ř. Ke konkrétním odvolacím důvodům namítaným v odvolání uvádí odvolací soud následující.

35. Žalobce v prvé řadě uplatnil odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolací soud konstatuje, že tento odvolací důvod může být dán pouze v řízeních, v nichž se uplatní zásada koncentrace řízení (§ 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř.). O žádný z takovýchto případů se však zde nejedná a tento odvolací důvod proto dán není.

36. Základem odvolací argumentace žalobce je naplnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., když žalobce soudu prvního stupně vytýká to, že jeho rozhodnutí není předvídatelné za stavu, kdy svůj žalobní nárok uplatněný v žalobě koncipoval jako nárok z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk). Takovýto názor však odvolací soud nesdílí. Žalobce ve své žalobě poměrně podrobně vylíčil všechny rozhodující skutečnosti, jimiž svůj nárok odůvodnil a soud prvního stupně se zřetelem na další průběh řízení a doplnění žaloby posoudil její důvodnost správně podle zákona č. 234/2014 Sb. o státní službě a především pak s poukazem na ustanovení § 124 a § 98 tohoto zákona podle ustanovení zákoníku práce – zákon č. 262/2006 Sb. a dále zejména podle antidiskriminačního zákona 198/2009 Sb. Žaloba, tak, jak je koncipována, takovémuto vymezení jednoznačně odpovídá, když žalobce namítá, že vůči němu byla porušena ze strany žalovaného zásada rovného zacházení, žalobce byl šikanován, byl obětí bossingu ze strany svého nadřízeného tituly před jménem jméno FO.

37. V řízení bylo nesporně zjištěno a mezi účastníky není ani sporu o tom, že žalobce byl zaměstnán u žalovaného jako referent oddělení mezirezortních záležitostí, a to od 15. 8. 2012 a po účinnosti zákona o státní službě od 1. 7. 2015 do 31. 8. 2018. Žalobce dále tvrdil, že vůči nim byla porušena zásada rovného zacházení v oblasti odměňování, kdy byl nesprávně zařazen do platové třídy, ačkoliv srovnatelní dva zaměstnanci vykonávali stejnou práci a byly platově ohodnoceni ve vyšší platové třídě, tito současně pobíraly odměny, které žalobce za sporné roky 2016 a 2017 nedostal žádné, nadto oběma zaměstnancům bylo přiznáno vyšší osobní ohodnocení. Žalobce sice v žalobě postup žalovaného při jednání s ním označuje jako nesprávný úřední postup ve smyslu OdpŠk, ovšem o nesprávný úřední postup ve smyslu definice podle tohoto zákona se nejedná. K tomu uvádí odvolací soud následující.

38. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).

39. Zákon o odpovědnosti státu za škodu pojem nesprávný úřední postup blíže nedefinuje. Právní teorie i ustálená soudní praxe vycházejí z toho, že nesprávným úředním postupem je třeba rozumět porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Z tohoto hlediska se za nesprávný úřední postup vedoucí k odpovědnosti státu považují též vedle vydání či opožděného vydání rozhodnutí, popřípadě jiné nečinnosti státního orgánu, vady ve způsobu vedení řízení, to ovšem vždy za předpokladu, že poškozenému vznikla škoda jako majetková újma vyčíslitelná v penězích (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1660/2005, a další). Novela zákona o odpovědnosti státu za škodu provedená zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006 upravila v ustanovení § 31a další formu náhrady škody, tzv. zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které se poskytuje bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena jiná škoda. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdo 607/97, publikovaného v čas. Právní rozhledy sv. 9, ročník 1998, na str. 472, je nesprávným úředním postupem též vydání správního rozhodnutí po uplynutí lhůt uvedených v § 49 tehdy platného zák. č. 71/1967 Sb.

40. Z uvedeného je zřejmé, že jednání, které žalobce v žalobě popisuje s tím, že se ho měl vůči němu dopustit žalovaný prostřednictvím svých zaměstnanců, nepředstavuje nesprávný úřední postup podle OdpŠk. Zde totiž žalobce zjevně směšuje dva instituty, a to nesprávný úřední postup podle OdpŠk, o nějž se v daném případě nejedná, neboť žalovaný vůči žalobci nejednal z mocenské pozice z titulu orgánu státní moci, s jednáním žalovaného v pracovních vztazích, respektive podle zákona o státní službě. Soud prvního stupně proto nepochybil, když spor účastníků posoudil jako pracovněprávní spor – antidiskriminační spor, - kdy se žalobce domáhá ochrany před diskriminací. Důvody toho soud prvního stupně správně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. V daném případě na místě nebylo ani poskytnout žalobci poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o možném odlišném právním posouzení než podle právního názoru účastníka, neboť se nejedná o překvapivé rozhodnutí tak, jak je definováno judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

41. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2838/2005). Předvídatelnost rozhodnutí odvolacího soudu lze docílit i tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomu názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 373/2009, rozsudek ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4735/2008, rozsudek ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, rozsudek ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012). Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR lze za překvapivá považovat ta rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. nález ÚS ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, nález ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, nález ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, nebo nález ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 129/2006).

42. Odvolací soud k této problematice shrnuje, že soud prvního stupně posoudil důvodnost žaloby v intencích jejích skutkových tvrzení, která sice právně kvalifikoval jinak, než to učinil žalobce, avšak tato odlišná právní kvalifikace nezakládá překvapivé rozhodnutí. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tak naplněn není za stavu, kdy odvolací soud k tomu pro úplnost dodává, že neshledal ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí tak, jak má na mysli ustanovení § 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.

43. K tomu jen pro úplnost dodává, že pověření pro zaměstnance, kteří za žalovaného v řízení jednali považuje odvolací soud za řádná udělená v souladu s ust. § 21a o. s. ř. a stejně tak i plná moc byla advokátovi tituly před jménem jméno FO byla udělena řádně podle § 24 o. s. ř. Žalobce byl ke všem jednáním vždy řádně předvolán vzorem v souladu s kancelářským řádem.

44. Soud prvního stupně v průběhu řízení poskytl žalobci opakovaně rozsáhlé poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení označit důkazy k jejich prokázání, pokud jde o naplnění diskriminačního jednání a porušení zásady rovného zacházení, šikany a bossingu tak, jako ho žalobce v žalobě vymezuje. K jednotlivým poučením odvolací soud souhrnně uvádí, že všechna tato poučení, vyjma snad poučení poskytnutého žalobci při jednání dne 30. 1. 2023, nelze považovat za řádná za stavu, kdy žalobce nebyl poučen o následcích nesplnění výzvy v podobě neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního a možného nepříznivého rozhodnutí ve věci. Podle přesvědčení odvolacího soudu ovšem tento nedostatek řádného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku za stavu, kdy po změně v obsazení senátu a následném postupu podle § 119 odst. 3 o. s. ř. soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování listinnými důkazy a zjistil skutkový stav, který prokazuje jinou skutkovou verzi, než, kterou žalobce tvrdil. Znamená to, že pokud byl zjištěn jiný skutkový stav, než který žalobce tvrdí, tak nemohl být zjištěn skutkový stav tvrzený žalobcem; tedy platí-li verze žalovaného, která byla prokázána, tak nemůže současně platit verze tvrzená žalobcem, která v řízení prokázána nebyla.

45. K odvolacím důvodům podle § 205 odst. 2 písm. d) a e) o. s. ř. uvádí odvolací soud následující.

46. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé a zcela dostatečné dokazování, provedl listinné důkazy, všechny důkazy učinil řádně postupem podle § 122 a násl. o. s. ř., důkazy pak řádně zhodnotil podle zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Skutková zjištění, která z provedených důkazů učinil, v nich mají oporu a odvolací soud se skutkovým závěrem tak, jak ho soud prvního stupně výsledně přijal a vysvětlil zejména v bodě 55. odůvodnění svého rozsudku, v němž shrnul relevantní skutková zjištění, která dovodil, zcela ztotožňuje. Obsáhlá odvolací polemika žalobce ohledně toho, „kdo, kdy a jak jednotlivé důkazní prostředky do spisu založil“, je zde zcela bezvýznamná a odvolacímu soudu i nesrozumitelná. Jednotlivé listinné důkazy jsou založeny v přílohových obálkách spisu s označením, kým byly důkazy předloženy (žalobce, žalovaný), takže postup soudu byl v tomto ohledu zcela transparentní. Uvedené odvolací důvody proto naplněny nejsou.

47. Rovněž tak právní posouzení věci tak, jak ho soud prvního stupně provedl, je správné a odvolací soud ani v tomto směru k němu nemá žádné výhrady. Odvolací námitky uplatněné žalobcem v odvolání nejsou způsobilé věcnou správnost napadeného rozsudku, jakkoliv zvrátit. Relevantní skutková zjištění soud prvního stupně učinil především z listinných důkazů. Pokud jde o žalobcem namítané šikanózní chování představeného tituly před jménem jméno FO, které mělo mít znaky bossingu podle žalobce, soud prvního stupně neshledal naplněným za stavu, kdy z e-mailové korespondence obou aktérů vyplývá zejména to, že jednání nadřízeného nikterak nepřesáhlo meze slušnosti a korektnosti, k tomu soud prvního stupně správně poznamenal, že z provedených důkazů je zřejmé, že vztahy mezi žalobcem a tituly před jménem jméno FO postupně nebyly dobré, nicméně nelze dovodit, že by vedoucí oddělení mezirezortních záležitostí žalobce jakkoliv šikanoval, ukládal mu nesmyslné či zbytečné úkony, neposkytoval mu dostatečný časový prostor k jejich plnění. K tomu soud prvního stupně uvedl, že úkoly byly žalobci zadávány v souladu s jeho pracovní náplní a žalobce měl dostatečný časový prostor pro to, aby je splnil, s čímž odvolací soud souzní. Na tom nic nemění ani to, že původní hodnocení žalobce, které bylo zpracováno, bylo výslovně na základě opravného prostředku usnesením funkce ústřední orgán průmyslu obchodu ze dne 29. 8. 2017 zrušeno podle § 3 správního řádu ve spojení se služebním předpisem č. 56/2016 Sb. funkce a služebním předpisem funkce č. číslo ve znění služebního předpisu č. číslo. V návaznosti na to bylo zrušeno i rozhodnutí funkce ústřední orgán ze dne 27. 4. 2017 o platu žalobce a věc byla vrácena služebního orgánu prvního stupně k novému projednání. Vůči žalobci byli bylo zpracováno nového služebního hodnocení a výsledně mu byl plat, včetně osobního příplatku ponechán ve stávající výši.

48. Soud prvního stupně přesvědčivě a v souladu s § 16 odst. 1 zákoníku práce za použití § 98 zákona o státní službě, vysvětlil, že vůči žalobci nebyla porušena zásada rovného zacházení při odměňování. Pokud žalobce namítal, že byl zařazen do 12. platové třídy, ačkoliv vykonával srovnatelnou práci jako dva označení zaměstnanci – tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, zatímco ti byli odměňováni lépe, tak tomuto závěru prvostupňový soud správně nepřisvědčil za stavu, kdy tituly před jménem jméno FO nebyl srovnatelným zaměstnancem proto, že u žalovaného působil jako zástupce vedoucího oddělení, tedy vykonával odlišnou práci, práci zástupce vedoucího oddělení, proto mu byl ostatně také přiznán příplatek za vedení, který žalobce zjevně zaměňuje, resp. směšuje s osobním příplatkem. V případě dalšího zrovna srovnávaného zaměstnance tituly před jménem adresa jméno FO prvostupňový soud správně dovodil, že tento zaměstnanec podléhal režimu zákoníku práce, nebyl zaměstnán podle zákona o státní službě a podle zákoníku práce měl uzavřenou pracovní smlouvu, tedy v daném případě se proto neprovádělo jeho hodnocení podle zákona o státní službě, nejde proto ani v tomto případě o srovnatelného zaměstnance. Nadto soud prvního stupně správně zjistil a vysvětlil, že oba tito zaměstnanci na rozdíl od žalobce byli hodnoceni žalovaným jako výborní zaměstnanci, kteří dosahují vynikajících pracovních výsledků, plní obtížné úkoly řádně a včas, dokonce i v časovém předstihu, projevují aktivitu nad rámec svých pracovních povinností, kterou žalobce na rozdíl od nich neprojevuje. Žalobce byl zaměstnanec sotva průměrný. Zákoník práce ve své příloze charakterizuje jednotlivé platové třídy, kterých vymezuje celkem 16, rozdíl mezi 12. a 14. platovou třídou je z obsahu tohoto vymezení zřejmý a kvalifikační předpoklad v podobě (ne)vykonání úřednické zkoušky je zde nerozhodný. Za stavu, kdy bylo nesporně prokázáno, že oba žalobcem označení srovnávání zaměstnanci vykonávají fakticky jiný druh práce, kterou navíc odevzdávají odlišné kvalitě než žalobce, tak je zřejmé, že nejde o srovnatelné zaměstnance. K tomu odvolací soud poukazuje na ustanovení § 110 odst. 1 a 2 zákoníku práce, z něhož vyplývá, že za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody, přičemž stejnou prací se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Ustanovení § 110 odst. 3–5 pak podrobněji vymezují tato kritéria. Z již takto uvedené definice je zřejmé, že práce žalobcem označených srovnávaných zaměstnanců byla zcela odlišná, je nesrovnatelná, s tím souvisí i osobní příplatek, který oba tito zaměstnanci pobírali v podstatně vyšších částkách. K tomu je třeba uvést, že podle § 149 zákona o státní službě lze státnímu zaměstnanci osobní příplatek přiznat, zvýšit nebo snížit nebo odejmout v závislosti na výsledku jeho služebního hodnocení. Služební hodnocení, které podle uvedeného zákona bylo vůči žalobci vypracováno, bylo, jak vyplývá z výše uvedeného, na základě opravného prostředku zrušeno, poté bylo vypracováno nové služební hodnocení, které již nebylo napraveno opravným prostředkem a na jeho základě byl žalobci osobní příplatek ve stávající výši 4 470 Kč ponechán.

49. Soud prvního stupně učinil i správné skutkové a na to navazující právní závěry, pokud jde o odměňování zaměstnanců. Odvolací soud shodně s ním odkazuje především na interní předpisy žalovaného – služební předpisy, které prvostupňový soud označil v odůvodnění svého rozhodnutí, které upravovaly v rozhodné době pravidla a způsob odměňování státních zaměstnanců. Z obou těchto předpisů je zřejmé, že odměna státním zaměstnancům přísluší nikoliv za splnění jakýchkoliv úkolů, ale toliko v případě splnění zvláště mimořádně náročného úkolu, který byl významný pro žalovaného – v podrobnostech lze odkázat na služební předpisy, které soud prvního stupně uvedl pod body 17. a 19. odůvodnění svého rozhodnutí. Takovéto vymezení odpovídá též definici § 134 zákoníku práce. V řízení bylo nesporně zjištěno, že žalobce žádné takovéto úkony neplnil, když se o ně ani nehlásil, za této situace žalovanému nelze vytýkat, že by se vůči žalobci dopustil porušení zásady rovného zacházení, když mu žádné odměny neposkytl. V případě žalobcem označených srovnatelných zaměstnanců tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO byla situace odlišná; v řízení bylo prokázáno, že oba tito zaměstnanci se aktivně zajímali o pracovní úkoly žalovaného, plnili mimořádné úkoly, proto jim ostatně také odměny byly přiznány. Není třeba, aby takovéto úkoly byly konkrétně popsány v odůvodnění napadeného rozsudku, jak žalobce požaduje.

50. Žalobci lze přisvědčit v podstatě v jedné věci, a to, že žalovaný adekvátně neodpověděl na všechny jeho stížnosti, k čemuž je ovšem třeba uvést, že sama tato skutečnost by nebyla způsobilá odůvodnit požadavek žalobce na poskytnutí náhrady nemajetkové újmy, a to ani v symbolické výši. Odvolací soud poznamenává, že žalobce podával stížnosti opakovaně, obsah těchto stížností se často překrýval s dříve podanými stížnostmi, žalovaný se jinak podněty žalobce zabýval, k čemuž je třeba odkázat zejména na výsledné šetření funkce ve věci bossingu vedoucího oddělení tituly před jménem jméno FO ze dne datum, z něhož je zřejmé, že byla provedena u žalovaného rozsáhlá kontrola pracovních vztahů na oddělení, kde žalobce působil, podezření z bossingu či šikany však potvrzeno nebylo. K tomu odvolací soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 51., z něhož je zřejmé, že šlo o šetření velmi důkladné, při němž byli vyslechnuti státních zaměstnanci žalovaného, kteří podezření žalobce nepotvrdili. Lze tak zjednodušeně konstatovat, že tím byly vyřízeny i stížnosti žalobce, když nebyly shledány důvodnými.

51. V ostatním odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, s nímž se bez výhrad totožně. Shodně s ním uzavírá, že žalovaný vůči žalobci neporušil zásadu rovného zacházení, žalobce nešikanoval ani se vůči němu nedopustil tzv. bossingu. Žalobci proto nemohl vzniknout ani majetková škoda a ani nemajetková újma tak, jak je žalobce v žalobě vymezil. Odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. tak naplněn rovněž není. V případě odvolací důvodu podle § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř. pak žalobce ani nevymezuje, v čem jeho naplnění spatřuje a odvolací soud ho neshledal.

52. Soud prvního stupně nepochybil ani v nákladovém výroku, když úspěšnému žalovanému přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci náhradu nákladů řízení sestávajících z paušální náhrady jeho hotových výdajů vzniklých v počáteční fázi řízení, v němž žalovaný nebyl zastoupen advokátem, nicméně prvostupňový soud správně přiznal žalovanému též náhradu nákladů řízení spočívajících v nákladech právního zastoupení advokátem za tu část řízení, v němž advokát tituly před jménem jméno FO žalovaného zastupoval. K námitkám žalobce v tomto směru odvolací soud uvádí, že je mu známa judikatura Ústavního soudu ČR, z níž vyplývá, že stát je zpravidla vybaven dostatečně personálně a materiálně k tomu, aby svá práva v soudním řízení hájil prostřednictvím svých zaměstnanců a není zpravidla účelné, abych se nechal zastupovat advokátem, nicméně tyto závěry ani Ústavní soud neformuluje kategoricky a připouští zastoupení advokátem v případě, že se jedná o specifickou problematiku, která nespadá do agendy organizační složky státu, kdy jde například o problematiku vyžadující aplikaci cizího práva či mimořádné právní znalosti. V daném případě šlo sice o diskriminační spor, nicméně s ohledem na rozsah skutkových tvrzení a námitek žalobce lze konstatovat, že spor byl mimořádně obtížný, žalovaný, respektive jeho organizační složka ústřední orgán se zjevně zabývá zcela jinou agendou a byť nepochybně disponuje řadou právníků, tak s ohledem na složitost sporu nelze po něm spravedlivě požadovat, aby zastupování ve sporu zajistil prostřednictvím svých zaměstnanců. Nadto lze poznamenat, že žalovaný v řízení nebyl zastoupen advokátem od samého počátku, advokát tituly před jménem jméno FO převzal zastoupení žalovaného až v jeho průběhu v návaznosti na to, kdy bylo zřejmé, že spor nebude jednoduchý. V odvolacím řízení již žalovaný advokátem zastoupen (opět) není.

53. Žalovanému tak podle přesvědčení odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené nelze upřít právo zastoupení advokátem, čehož žalovaný správně využil. Náklady právního zastoupení v souvislosti se zastoupením advokátem považuje odvolací soud v souladu s § 137 o. s. ř. za účelně vynaložené. Jejich vyčíslení je správné, v souladu s advokátním tarifem.

54. Soud prvního stupně nepochybil ani o ve výroku IV. o poplatkové povinnosti za stavu, kdy žalobní nárok, tak, jak byl koncipován, byl zpoplatněn toliko, soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, ačkoliv poplatková povinnost právě činila 22 000 Kč, jak soud prvního stupně správně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 77. Za tohoto stavu soud prvního stupně žalobci správně soudní poplatek doměřil tak, aby tento byl určen v souladu se zákonem o soudních poplatcích; v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku.

55. Odvolací soud proto napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný.

56. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl úspěšný i v tomto řízení a přísluší mu tak náhrada nákladů řízení sestávající z paušální náhrady jeho hotových výdajů: 3 úkony po 300 Kč, celkem 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. a podle § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, a to za podmínek uvedených v § 237 o. s. ř.