69 Co 187/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Spanilé a Mgr. Adély Kaftanové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO: IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Česká republika – Jméno žalované, IČO: IČO žalované sídlem Adresa žalované jednající Jméno jednajícího sídlem Adresa jednajícího o zaplacení 16 217 621,91 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. dubna 2026, č. j. 37 C 181/2025-398

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 16 217 621,91 Kč (výrok I.), a žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 350 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), která jí měla vzniknout vynaložením nákladů na právní zastoupení a znalecké posudky v řízení vedeném u Krajského soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka (dále jen „předmětné řízení“).

3. Žalobkyně k odůvodnění žaloby uvedla, že vystupovala v předmětném řízení jako osoba zúčastněná na řízení, neboť se jednalo o soudní přezkum licence na výrobu elektřiny z fotovoltaické elektrárny adresa o výkonu 4,998 MW, která byla v jejím vlastnictví. Řízení bylo zahájeno žalobou Nejvyššího státního zástupce dne 15. 10. 2013 a pravomocně skončilo dne Anonymizováno 27. 9. 2024 zamítnutím žaloby. V jeho průběhu bylo vydáno více rozsudků, přičemž čtyřikrát Nejvyšší správní soud a jednou Ústavní soud předchozí rozhodnutí zrušily. Zejména rozsudek Krajského soudu v adresa ze dne 9. 6. 2016, č. j. spisová značka, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. spisová značka, byly nezákonné, neboť byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. spisová značka pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Majetková újma žalobkyně má spočívat v nákladech, které účelně vynaložila na zrušení těchto nezákonných rozhodnutí a na odvrácení negativního výsledku předmětného řízení. Jedná se zejména o náklady právního zastoupení několika advokátními kancelářemi a o náklady na řadu znaleckých posudků a odborných vyjádření, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Tyto náklady nebyly žalobkyni přiznány v rámci předmětného řízení podle soudního řádu správního, neboť jako osoba zúčastněná na řízení neměla na jejich náhradu procesní nárok. Nebýt opakovaných vadných rozhodnutí soudů, nemusela by žalobkyně po další roky vynakládat prostředky na právní ochranu. Žalobkyně zdůraznila, že v předmětném řízení fakticky suplovala procesní aktivitu správního orgánu, neboť právnická osoba nebyl ve věci aktivní. Vynaložené náklady přitom považuje za nezbytné k ochraně svého podnikání a zachování licence na výrobu elektřiny.

4. Žalovaná se v řízení bránila tím, že o nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto v konečném rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 11. 9. 2024, kterým žalobkyni jako osobě zúčastněné na předmětném řízení nebyla náhrada nákladů přiznána. Žalovaná zdůraznila, že podmínky § 31 zákona č. 82/1998 Sb. pro náhradu nákladů řízení nejsou splněny, neboť žalobkyně měla možnost uplatnit náhradu nákladů v původním (předmětném) řízení, avšak neučinila tak. Současně poukázala na to, že žalobkyně proti nákladovému výroku konečného rozsudku nepodala opravný prostředek, a byla s tímto výrokem srozuměna. Náklady právního zastoupení a znaleckých posudků nepovažuje za škodu nahraditelnou dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť o jejich náhradě bylo rozhodnuto v rámci předmětného řízení. Žalovaná má za to, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenými nezákonnými rozhodnutími a vznikem nárokované škody.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (především jednotlivými vydanými rozhodnutími v předmětném řízení) dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně dne 28. 2. 2025 předběžně uplatnila u žalované nárok dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. na náhradu škody, žalovaná jej posoudila jako nedůvodný s odkazem na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Rozsudkem Krajského soudu v Anonymizováno adresa Anonymizováno ze dne 9. 6. 2016, č. j. spisová značka bylo zrušeno rozhodnutí právnická osoba ze dne 22. 12. 2010, č. j. spisová značka, tímto rozsudkem nebylo osobě zúčastněné na řízení přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. spisová značka, kterým byla kasační stížnost zamítnuta. Následně žalobkyně podala ústavní stížnost, na jejímž základě Ústavní soud nálezem ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. spisová značka, zrušil jak rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. spisová značka, tak rozsudek Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka. Rozsudkem Krajského soudu v adresa ze dne 11. 9. 2024, č. j. spisová značka byla žaloba proti rozhodnutí právnická osoba zamítnuta, bylo rozhodnuto, že žalobkyně jako osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému rovněž nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku soud v bodě 207 uvedl, že osoba zúčastněná na řízení má právo pouze na náhradu nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, případně že soud může z důvodů hodných zvláštního zřetele na návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení, přičemž žádná z těchto situací v projednávané věci nenastala.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle § 1, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 2, § 14 odst. 1 a § 31 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., a dále dle § 60 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Shrnul, že z tvrzení žalobkyně vyplývá, že se domáhá všech nákladů, které v předmětném řízení vynaložila (nikoliv pouze těch vynaložených v příčinné souvislosti se zrušením nezákonných rozhodnutí). Soud prvního stupně odkázal na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána. Dle znění § 60 odst. 5 s. ř. s. žalobkyně jako osoba zúčastněná měla právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšné žalující straně, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. Ohledně nákladů na podání kasační stížnosti odkázal soud prvního stupně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 2 As 15/2009, podle kterého, podá-li kasační stížnost osoba zúčastněná na řízení, stává se (vedle žalobce a žalovaného) účastníkem řízení před Nejvyšším správním soudem. Je proto i v jejím případě nutno o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodnout ve smyslu procesní úspěšnosti (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Soudy v daném řízení žalobkyni náhradu nákladů nepřiznaly, ačkoliv se jich žalobkyně mohla na základě procesního předpisu domáhat. Soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci není oprávněn toto rozhodnutí v předmětném řízení revidovat a s odkazem na § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. tak byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

7. Soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost další důkazní návrhy účastníků, vztahující se k výši škody, když soud neshledal důvodnost nároku.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a v řízení úspěšné žalované přiznal jejich náhradu ve výši 1 350 Kč.

9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm zdůraznila, že se nedomáhá revize nákladového výroku ve správním soudnictví, resp. přezkumu správněsoudního výroku o nákladech, ale o posouzení, zda jí vznikla škoda při výkonu veřejné moci a zda jí procesní úprava poskytovala skutečnou možnost dosáhnout její kompenzace. Smyslem § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. není vyloučit náhradu vždy, když procesní předpis obsahuje nějaké ustanovení o nákladech. Smyslem tohoto ustanovení je zabránit dvojíkompenzaci tam, kde poškozený měl skutečně k dispozici účinnou procesní cestu a náklady mu mohly být přiznány v samotném původním řízení. Tak tomu ale v projednávaném případě dle žalobkyně nebylo. Procesní úprava nákladů řízení osoby zúčastněné na řízení dle § 60 odst. 5 s. ř. s. je nastavena restriktivně a výjimečně. Žalobkyně od počátku tvrdila právě to, že i kdyby náhradu nákladů uplatnila, její postavení osoby zúčastněné jí plnou náhradu s ohledem na restriktivní povahu ust. § 60 odst. 5 s. ř. s. neumožňovalo. Rozhodující tedy nebylo, zda mohla a měla návrh na přiznání náhrady nákladů řízení formálně podat. Rozhodující bylo, zda měla skutečnou a efektivní možnost dosáhnout této náhrady. Soud prvního stupně tuto otázku vůbec neřešil. Žalobkyně dále v odvolání zopakovala argumentaci ze samotného řízení, spočívající v tom, že nebyla v předmětném řízení jen „pozorovatelem“, ale faktickým nositelem ohroženého práva. Těžiště procesní obrany nesla sama žalobkyně; nebyla tak osobou zúčastněnou v běžném smyslu tohoto institutu, nýbrž subjektem, na nějž v důsledku pasivity formálního žalovaného dopadlo faktické důkazní břemeno. Právě proto nelze na projednávanou věc mechanicky přenášet běžné závěry o nákladovém režimu osoby zúčastněné na řízení, aniž by soud současně zkoumal, zda jí takový režim v konkrétní věci poskytoval skutečnou možnost náhrady nákladů řízení. Soud prvního stupně měl zkoumat rovněž účelnost, nezbytnost a vztah nákladů řízení k obraně licence žalobkyně zvlášť. Napadený rozsudek tak dle žalobkyně stojí na nesprávném a formalistickém výkladu § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

10. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit jako věcně správný.

11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Dle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

13. Dle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána.

14. Dle § 60 odst. 5 s. ř. s. osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

15. Podmínkou přiznání náhrady škody je nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Odkaz na procesní předpisy znamená, že je možno náhradu škody přiznat jen u těch nákladů řízení, které procesní předpis nahradit neumožňuje. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (srovnej nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 2085/08 ze dne 16. 9. 2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2928/2006).

16. Rozhodování o náhradě nákladů řízení patří do pravomoci orgánu, který příslušné řízení vede, a žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení částky představující náklady řízení před jiným (správním) orgánem z titulu náhrady škody nemůže být úspěšná, neboť by takto docházelo k obcházení příslušné zvláštní právní úpravy náhrady nákladů řízení, což by v konečném důsledku představovalo nepřípustný zásah do pravomoci příslušného orgánu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 302/07).

17. Zákon vylučuje náhradu tam, kde buď již náhrada nákladů byla v původním řízení přiznána, anebo sice přiznána nebyla, avšak poškozený měl možnost uplatnit nárok na náhradu nákladů na základě procesních předpisů. Důvody, pro které takovou možnost neměl, sice nejsou blíže specifikovány, avšak odkaz na procesní předpis vede k výkladu, že půjde o případy objektivní, nejspíše tam, kde procesní úprava konkrétního řízení či postupu s rozhodováním o náhradě nákladů nepočítá, případně že o takovou možnost účastníka připravil nesprávný procesní postup orgánu státu (srovnej Vojtek, P., Bičák, V., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, komentář k § 31).

18. Z § 60 odst. 5 s. ř. s. plyne, že osoby zúčastněné na řízení právo na náhradu nákladů řízení zpravidla nemají. Výjimku tvoří pouze náklady, jež jim vznikly v souvislosti s povinností, kterou jim soud uložil. Takovou povinností může být např. povinnost dostavit se k soudu za účelem výslechu, povinnost předložit listiny nebo jiné důkazy potřebné pro řízení, ale i povinnost vyjádřit se ve věci samé, jež může být spjata s náklady na právní zastoupení. Pokud však soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost nestanovil, právo na náhradu nákladů řízení nevzniká. Zákon současně dává soudu možnost přihlédnout ke zvláštnostem konkrétního případu. Pokud se soudu jeví za daných okolností spravedlivé přiznat osobě zúčastněné na řízení i náhradu dalších nákladů řízení, může tak učinit. Pokud osoba zúčastněná na řízení podá proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, stává se tím účastníkem řízení o kasační stížnosti. V takovém případě se na ni ve vztahu k nákladům vzniklým v souvislosti s řízením o kasační stížnosti § 60 odst. 5 nevztahuje (ten se nadále aplikuje pouze ve vztahu k nákladům vzniklým v průběhu řízení před krajským soudem) a její postavení je shodné s postavením účastníka řízení (srovnej L. Jemelka, M. Podhrázký, P. Vetešník, J. Zavřelová, D. Bohadlo, P. Šuránek.: Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 60 s. ř. s.).

19. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkový závěr. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud se s tímto právním posouzením ztotožňuje, na odůvodnění rozsudku proto pro stručnost odkazuje a pouze k věci dodává následující.

20. Odvolací soud považuje pro danou věc za podstatnou skutečnost, zjištěnou z provedeného dokazování (především z konečného pravomocného rozsudku Krajského soudu v adresa ze dne 11. 9. 2024, č. j. spisová značka), že krajský soud v tomto rozhodnutí rozhodl jednak o zamítnutí žaloby, ale současně rozhodoval o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů účastníků rozhodl tak, že žalobce (nejvyšší státní zástupce) nemá právo na jejich náhradu a žalované (právnická osoba) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Současně rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení (žalobkyně) nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku v bodě 209 pak krajský soud uvedl, že rozhodoval ve vztahu k žalobkyni (v projednávaném řízení jako osobě zúčastněné na řízení) o konečných nákladech řízení tak, že tato osoba nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo pouze na úhradu těch nákladů, kterou jí soud uložil, případně na náhradu nákladů řízení z důvodu zvláštního zřetele hodných, a to na návrh. V daném případě žádná z těchto zákonem předvídaných skutečností nenastala, osoba zúčastněná na řízení náhradu žádných nákladů řízení nežádala.

21. Z uvedeného rozhodnutí plyne, že žalobkyně v předmětném řízení nepostupovala dle § 60 odst. 5 s. ř. s., tedy nepodala návrh na přiznání nákladů řízení. Současně jí nebyly ze strany soudu uloženy povinnosti (na základě výzvy), s jejichž plněním by žalobkyni vznikly náklady řízení. Ostatně žalobkyně takovou skutečnost v projednávaném řízení o náhradu škody ani netvrdila, natož prokazovala, takový závěr Krajského soudu v adresa ani nečinila sporným. Odvolací soud se tak neztotožňuje s argumentací žalobkyně, že v daném řízení se mohla náhrady nákladů řízení domoci pouze formálně, neboť procesní předpisy ve skutečnosti takovou možnost žalobkyni jako osobě zúčastněné neumožňují. Argumentace žalobkyně neobstojí zejména proto, že v řízení bylo prokázáno, že návrh na přiznání náhrady nákladů řízení v předmětném řízení neučinila, ačkoliv tak mohla učinit dle § 60 odst. 5 s. ř. s. V rámci řízení o kasační stížnosti navíc žalobkyně měla postavení účastníka řízení. Žalobkyně tak měla reálnou možnost dle procesních předpisů se těchto nákladů domoci. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému (žalobkyni) v původním řízení takové náklady přiznány nebyly, například z důvodu procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (viz závěry výše citované judikatury). Odpovědnost státu za škodu nemůže nahrazovat rozhodování o náhradě nákladů řízení ani odstraňovat důsledky toho, že účastník nárok na náhradu nákladů neuplatnil nebo mu nebyl z procesních důvodů přiznán. Škodou mohou být toliko takové náklady, jejichž náhrady nebylo možno dosáhnout procesními prostředky v původním řízení.

22. Žalobkyně opírá svůj nárok na náhradu škody dále o tvrzení, že jí tyto náklady vznikly, neboť ve skutečnosti suplovala činnost žalované jako účastníka řízení. Takové tvrzení však není způsobilé prolomit zákonné předpoklady pro možnost jejich náhrady jako vzniklé škody dle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Okolnosti, které žalobkyně uvádí, tedy že fakticky suplovala v daném řízení činnost žalovaného jako účastníka řízení, nemohou na věci nic změnit.

23. Důvodnou neshledal odvolací soud ani námitku žalobkyně, že soud prvního stupně měl zkoumat účelnost vynaložených nákladů, jejich nezbytnost a vztah k obraně licence žalobkyně zvlášť. Důkazy k účelnosti a výši požadovaných nákladů soud prvního stupně správně neprováděl a návrh na jejich provedení zamítl právě s ohledem na nesplnění zákonných předpokladů pro možnost jejich uplatnění jako náhrady škody dle § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.

24. Odvolací soud proto napadený rozsudek, kterým byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení, které tvoří paušální náhrada hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za provedené úkony (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne 12. 8. 2026) ve výši 450 Kč za úkon, a to analogicky dle předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025). Celková výše náhrady nákladů odvolacího řízení tak činí 900 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení; přípustnost dovolání přezkoumá za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. dovolací soud.