7 A 2/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Loudové a soudců JUDr. Dany Černé a JUDr. Tomáše Švece Ph.D. ve věci žalobkyně: Coramax s.r.o., IČO: 26816385 sídlem Říční 456/10, 118 00 Praha 1 zastoupená advokátem Mgr. Janem Kramperou sídlem Jungmannova 26, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo pro místní rozvoj sídlem Staroměstské náměstí 932/6, 110 00 Praha 1 za účasti osoby zúčastněné na řízení: CGI Metropole, s.r.o., IČO: 26120313 sídlem Řevnická 121/1, 155 21 Praha 5 zastoupená JUDr. Barborou Urbancovou, Ph.D. sídlem K Roztokům 364/23, 165 00 Praha 6 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2025, č. j. MMR-74928/2025-83, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2025, č. j. MMR-74928/2025-83, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v celkové výši 25 744 Kč k rukám zástupce žalobkyně, do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení sporu

1. Žalobkyně se podanou žalobou k Městskému soudu v Praze domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 12. 2025, č. j. MMR-74928/2025-83, kterým žalovaný zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního řádu (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 6. 5. 2025, č. j. MHMP 451180/2025 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), z důvodu jeho nicotnosti a řízení vedené Magistrátem hlavního města Prahy, odborem stavebního úřadu, pod sp. zn. S-MHMP 117292/2025/STR na základě žádosti žalobkyně ze dne 7. 2. 2025, zastavil, neboť žádost nebyla způsobilá zahájit žádné řízení o vyvlastnění, protože zákon žádné takové vyvlastnění, jakého se domáhá vyvlastnitel v žádosti, nezná, žádný správní orgán tedy nemá pravomoc tuto žádost vyřídit.

II. Žaloba

2. Žalobkyně se jako vyvlastnitel domáhala zřízení věcného břemene dle § 104 odst. 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), a to vůči vyvlastňovanému, společnosti CGI Metropole, s.r.o. (dále též „vyvlastňovaný“ či „osoba zúčastněná na řízení“), který je vlastníkem stavby č. p. 121 v k. ú. Třebonice, obec Praha, zapsané na LV 418, která stojí na pozemcích parc. č. 317/157, parc. č. 317/172, oba pozemky v k. ú. Třebonice, obec Praha, a parc. č. 675/37, v k. ú. Zličín, obec Praha. Veřejnosti je tato stavba známá jako Nákupní centrum Metropole Zličín (dále též „Metropole“).

3. Žalobkyně je IT společností působící v Metropoli, zajišťuje veřejnou komunikační síť a poskytuje klientům veřejně dostupné služby elektronických komunikací již několik desítek let, až do nedávna na základě smluv s vyvlastňovaným.

4. V únoru 2024 vyvlastňovaný doručil žalobkyni sérii výpovědí smluv. Výpovědi jsou přezkoumávány v několika soudních řízeních. Pro účely tohoto řízení je podstatné, že rozhodčím nálezem Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 14. 1. 2025 ve sporu sp. zn. Rsp 203/24 (dále též „rozhodčí nález“) byla žalobkyni uložena povinnost vyklidit prostory v Metropoli, které na základě jedné ze smluv užívala. Dne 21. 1. 2025 žalobkyně vyzvala vyvlastňovaného k uzavření nové nájemní smlouvy, když žalobkyně je k tomu oprávněna ze zákona a vyvlastňovaný je povinen smlouvu uzavřít, a to dle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Dopisem ze dne 28. 1. 2025 vyvlastňovaný odmítl jakoukoliv novou smlouvu s žalobkyní uzavřít, proto žalobkyně přistoupila k podání návrhu na zřízení služebnosti vyvlastněním.

5. Prvostupňové rozhodnutí žádost o vyvlastnění i návrh na nařízení předběžného opatření zamítlo s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vyvlastnění“), ani dle zákona o elektronických komunikacích. V odvolání namítala žalobkyně nepřezkoumatelnost a nezákonnost prvostupňového rozhodnutí, formalismus při posuzování lhůty, veřejný zájem na poskytování služeb a naléhavost předběžného opatření. Žalovaný řízení o odvolání zastavil a zrušil prvostupňové rozhodnutí pro nicotnost, neboť se žalobkyně domáhala vyvlastnění práva, které nemá oporu v právním řádu, a žádný správní orgán není věcně příslušný k jejímu projednání. Žalobkyně s tímto závěrem nesouhlasí.

6. Žalobkyně je přesvědčena, že provedení vyvlastňovacího řízení je v souladu s účelem vyvlastnění a provozování sítě elektronických komunikací je zákonem aprobovaný účel vyvlastnění. Žalobkyně splnila všechny podmínky stanovené zákonem o vyvlastnění.

7. Ohledně účelu vyvlastnění žalobkyně odkázala na § 18 odst. 2 písm. d) zákona o vyvlastnění, podle kterého je jednou z náležitostí žádosti též údaj o tom, v jaké lhůtě a jakým způsobem vyvlastnitel zahájí uskutečňování účelu vyvlastnění. K samotnému účelu vyvlastnění pak zákon o vyvlastnění neuvádí žádné bližší podmínky, to ponechává na jednotlivých sektorových zákonech, které vymezují veřejný zájem, pro jehož naplnění lze institut vyvlastnění použít. Účelem vyvlastnění se tak podle povahy konkrétního případu může rozumět zejména výstavba, rekonstrukce, výměna, údržba či provozování určitého zařízení nebo infrastruktury, pokud je takový účel předvídán a aprobován příslušným zvláštním zákonem a současně splňuje zákonné podmínky zásahu do vlastnického práva. Vyvlastnění věcného břemene ve prospěch žalobkyně je tak v souladu s účelem zákona o vyvlastnění. Podle § 104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích je jedním z účelů vyvlastnění nejen zřízení, ale i provozování veřejné komunikační sítě. Takovou podmínku pak zákon připouští jak v případě nadzemního vedení dle § 104 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, tak v případě mj. vnitřního komunikačního vedení veřejné komunikační sítě dle § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích. Účel stanovený zákonem je tedy v tomto případě dán.

8. Žalovaný tvrdí, že žádost žalobkyně nemá žádný podklad v právním řádu, protože se domáhá vyvlastnění užívacího práva k infrastruktuře, kterou nevybudovala, a že § 104 zákona o elektronických komunikacích počítá pouze s vyvlastněním za účelem zřízení nové sítě. Tento závěr je nesprávný a odporuje textu zákona i jeho účelu.

9. Podle § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích je podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť oprávněn „zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě“. Zákon tedy výslovně počítá s provozováním komunikačního vedení na cizí stavbě, nikoli pouze s jeho zřízením. Ustanovení § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích pak stanoví, že pokud nedojde k uzavření smlouvy, rozhodne o návrhu podnikatele vyvlastňovací úřad, a to i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena. Z toho plyne, že zákon nepodmiňuje přípustnost vyvlastnění tím, že podnikatel musí vybudovat novou síť. Naopak, výslovně umožňuje zřízení služebnosti i tehdy, když je stavba již existující. Argumentace žalovaného, že žalobkyně nebuduje vlastní infrastrukturu, proto nemůže obstát, jelikož zákon s takovou podmínkou nepočítá. Účelem § 104 zákona o elektronických komunikacích je zajistit výkon oprávnění podnikatele k provozování veřejné komunikační sítě ve veřejném zájmu dle § 7 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, pokud smluvní řešení selže. Tento účel nelze vykládat restriktivně tak, že by se vztahoval pouze na případy budování nové infrastruktury. Naopak, pokud je infrastruktura již zřízena a její využití je nezbytné pro poskytování služeb veřejnosti, je vyvlastnění služebnosti méně invazivní než vyvlastnění za účelem zřízení nové sítě. Zásada proporcionality stanovená v § 4 zákona o vyvlastnění vyžaduje, aby omezení vlastnického práva bylo co nejmenší při dosažení sledovaného účelu. Pokud tedy zákon připouští vyvlastnění pro zřízení nové sítě (větší zásah), pak a maiori ad minus platí, že je přípustné i vyvlastnění pro provozování stávající sítě (menší zásah). Tento výklad je logický i v souladu s principem hospodárnosti a s veřejným zájmem na zajištění telekomunikačních služeb. Zákon tedy počítá s tím, že služebnost může zahrnovat provozování vedení, nikoli pouze jeho zřízení. Žalovaný proto nesprávně dovozuje, že návrh žalobkyně nemohl zahájit žádné řízení, návrh je naopak způsobilý a vyvlastňovací úřad je věcně příslušný o něm rozhodnout.

10. Výklad žalovaného je příliš restriktivní, odporuje textu i účelu zákona a vede k absurdnímu závěru, že podnikatel, který zajišťuje veřejnou komunikační síť, by musel vybudovat novou infrastrukturu, i když je možné využít stávající, což je méně zatěžující pro vlastníka. Takový výklad by nejen popřel zásadu proporcionality, ale i veřejný zájem na hospodárném zajištění telekomunikačních služeb.

11. Návrh na zřízení služebnosti vyvlastněním správní orgán zamítl pouze z jednoho důvodu, a to kvůli nesplnění podmínky dle § 5 odst. 1 věty první zákona o vyvlastnění, která spočívá v povinnosti vyvlastnitele zahájit vyvlastňovací řízení až po uplynutí lhůty 90 dnů od doručení návrhu na uzavření smlouvy vyvlastňovanému. V tomto případě však není nedodržení lhůty 90 dnů důvodem pro zamítnutí návrhu, protože vyvlastňovaný výslovně uvedl, že s žalobkyní odmítá jakoukoli smlouvu uzavřít, přestože byl na možnost vyvlastnění upozorněn. Správní orgány tuto skutečnost nevzaly v potaz a nezohlednily ji při rozhodnutí. Správní orgány pochybily tím, že dospěly k nesprávnému závěru, že na dodržení lhůty stanovené pro dobrovolné uzavření smlouvy je přesto třeba trvat. V dané situaci je však takový závěr nepřípustným přílišným formalismem, který jde proti účelu zákona. Závěr správního orgánu je též v rozporu s judikaturou, právní teorií i základními zásadami činnosti veřejné správy.

III. Vyjádření žalovaného

12. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Trval na svém názoru, že z ust. § 104 odst. 2, 4 zákona o elektronických komunikacích vyplývá, že jde o situaci, kdy podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť je oprávněn zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě za splnění stanovených podmínek, a teprve v případě, kdy nedojde k dohodě s vlastníkem dotčené nemovitosti, může se domáhat za splnění stanovených podmínek u příslušného vyvlastňovacího úřadu zřízení této služebnosti vyvlastněním. Tato ustanovení však na danou situaci nedopadají, nejedná se v nich o situaci, kdy vnitřní komunikační vedení je ve vlastnictví jiné osoby (v tomto případě vyvlastňovaného), a podnikatel je pouze užívá/provozuje, resp. chce dále užívat/provozovat jako nájemce, který by omezil vlastnické právo majitele vedení komunikačních sítí. Nelze tedy zřídit služebnost podle § 104 odst. 2, 3, 4 zákona o elektronických komunikacích pouze k provozování vnitřního komunikačního vedení, které je ve vlastnictví jiné osoby a které podnikatel nezřídil, případně nezřizuje. Na daný případ tak nedopadají citovaná ustanovení, a nelze tak zřídit služebnost tak, jak se jí ve své žádosti žalobkyně domáhala. Ust. § 104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích, na které se žalobkyně v žádosti odvolávala, se týkají oprávnění umístit telekomunikační infrastrukturu na cizí nemovitost a tuto infrastrukturu poté provozovat. Tato oprávnění jsou svou povahou soukromoprávní a musí být založena smluvně s vlastníkem nemovitosti, tedy nejedná se o veřejnoprávní oprávnění plynoucí pro kohokoli přímo ze zákona. Předmětné ustanovení nepočítá s možností vyvlastnění „užívacího“ práva k již existujícímu telekomunikačnímu vedení, jež bylo vybudováno a je ve vlastnictví jiného subjektu, nýbrž směřuje na možnost (za splnění stanovených podmínek) domáhat se vyvlastnění zřízením služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1267 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Podle citovaného ustanovení služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat. Jde tedy o zatížení konkrétně vymezené části pozemku nebo stavby za účelem vybudování nové inženýrské sítě na náklad veřejného poskytovatele telekomunikačních služeb, pokud je na tom převažující veřejný zájem. Ze žádosti žalobkyně a listin přiložených k žádosti však vyplývá, že se žalobkyně nedomáhá vybudování vlastního telekomunikačního vedení, ale vyvlastnění „užívacího práva k telekomunikační infrastruktuře“, kterou nevybudovala a která je ve vlastnictví jiného subjektu. Žádost nebyla způsobilá zahájit žádné řízení o vyvlastnění, protože zákon žádné takové vyvlastnění nezná, žádný správní orgán nemá pravomoc tuto žádost vyřídit, prvostupňové rozhodnutí je tak nicotné.

IV. Vyjádření osoby zúčastněné na řízení

13. Osoba zúčastněná na řízení má za to, že napadené rozhodnutí je správné a souladné se zákonem, neboť se žalobkyně svým návrhem domáhala práva, které nemá oporu v právním řádu, a žádný správní orgán proto není věcně příslušný k projednání návrhu. Jedná se navíc o otázku soukromoprávní ochrany vlastnického práva, která již byla pravomocně rozhodnuta.

14. V souladu s § 10 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), mohou správní orgány vést řízení a rozhodovat pouze o věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona. Jedná se o promítnutí ústavní zásady zakotvené v Listině základních práv a svobod (dále též „Listina“), podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

15. Jelikož se žalobkyně před správními orgány domáhala vyvlastnění práva, které právní řád nezná ani nepředvídá, není dána pravomoc žádného správního orgánu se jím zabývat. Je správný závěr žalovaného, že jakékoli rozhodnutí vydané v řízení, které nemělo být vůbec vedeno pro nedostatek věcné příslušnosti, je nutno považovat za nicotné.

16. Správní orgán posuzuje podání v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 správního řádu vždy podle jeho obsahu bez ohledu na jeho označení. Z obsahu žádosti žalobkyně je zřejmé, že se nedomáhala vyvlastnění zřízením služebnosti ve smyslu § 104 zákona o elektronických komunikacích. Ustanovení § 104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích, na kterém se žalobkyně pokusila svůj návrh postavit, se týkají oprávnění umístit telekomunikační infrastrukturu na cizí nemovitost a tuto infrastrukturu poté provozovat. Uvedená oprávnění jsou svou povahou soukromoprávní a musí být založena smluvně s vlastníkem nemovitosti. K tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 969/2010, publikováno v Soudních rozhledech 7-8/2013, str. 266: „Zákon č. 127/2005 Sb. rozlišuje dva druhy omezení vlastnického práva. Jednak jde o standardní – svou povahou soukromoprávní – věcná břemena upravená v § 104 odst. 1 a 2 ElKom, která musejí být zajištěna smluvně či vyvlastněním. V případě těchto věcných břemen by v obecné rovině byla dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1 OSŘ), pokud by zákon nesvěřoval rozhodnutí stavebnímu úřadu.“ 17. Předmětné ustanovení nepočítá s možností vyvlastnění jakéhosi užívacího práva k již existujícímu telekomunikačnímu vedení, které je vybudováno a vlastněno jiným subjektem. Ustanovení totiž směřuje na možnost (za splnění stanovených podmínek, které ani v daném případě nemohou být splněny) domáhat se vyvlastnění zřízením služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1267 občanského zákoníku. Jinými slovy, jde o zatížení konkrétně vymezené části pozemku nebo stavby za účelem vybudování nové inženýrské sítě na náklad veřejného poskytovatele telekomunikačních služeb, pokud je na tom převažující veřejný zájem. K tomu např. komentář k § 104 zákona o elektronických komunikacích od Vlachová, B. Zákon o elektronických komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 530 s.: „Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, který oznámil podnikání v odvětví elektronických komunikací, je oprávněn umísťovat komunikační vedení a další zařízení na nebo v cizím pozemku a na nebo v cizí stavbě. K umístění komunikačního vedení nebo zařízení je třeba rozhodnutí stavebního úřadu dle stavebního zákona.“ Žalobkyně se však svým návrhem nedomáhá vyvlastnění služebnosti inženýrské sítě dle § 104 zákona o elektronických komunikacích, nýbrž právem nepředvídaného užívacího práva k telekomunikační infrastruktuře, k níž nemá žádný právní titul. Je zjevné, že její podání nemá žádný podklad v českém právním řádu a nemůže být meritorně projednáno, neboť vlastnické právo je ústavně zaručeno čl. 11 Listiny a vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné pouze ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

18. Žalobkyní požadované oprávnění je nadto zjevně neurčité a prakticky neproveditelné. Není například vymezen jeho obsah, rozsah a podmínky výkonu, zejména otázky provozu, údržby, odpovědnosti za škody, přístupu k zařízení a úhrady nákladů spojených s provozem infrastruktury (včetně dodávek energií). Takto neurčitě formulovaný požadavek potvrzuje, že nejde o institut předvídaný právním řádem.

19. Účelový výklad, resp. dezinterpretace, ustanovení § 104 zákona o elektronických komunikacích ze strany žalobkyně, byl přitom opakovaně odmítnut nejen Ministerstvem pro místní rozvoj v napadeném rozhodnutí, ale též všemi soudy, před nimiž žalobkyně tuto argumentaci uplatnila. Lze odkázat zejména na rozhodnutí vydaná v řízení o návrhu žalobkyně na zastavení a odklad exekuce výroku II. rozhodčího nálezu (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 5. 2025, č. j. 48 EXE 370/2025-80, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 51 Co 159/2025-214).

20. Účelová argumentace žalobkyně tvrzeným jazykovým a logickým výkladem nemůže obstát, neboť vykládané ustanovení neumožňuje vyvlastnění služebnosti k existujícímu telekomunikačnímu vedení (žalobkyně účelově zaměňuje pojem „telekomunikační vedení“ a „stavba“), zejména není pravdou, že by snad mělo vyvlastnění tvrzeného užívacího práva představovat menší zásah do vlastnického práva, nežli pouhé vyvlastnění práva k vybudování sítě vlastní. Ochrana soukromého vlastnictví spadá do občanského soudního řízení a správní orgány nemají jakoukoli možnost do soukromého vlastnictví zasahovat mimo případů, které jsou jim svěřeny výslovně zákonem. Na základě pravomocného rozhodčího nálezu je přitom věcí pravomocně rozhodnutou, že žalobkyně nemá k uvedené infrastruktuře žádný právní titul a je povinna ji vyklidit.

21. Žalobkyně pak logicky nesplňuje ani žádnou z podmínek, kterou by případný vyvlastnitel musel splnit, pokud by se svým návrhem na vyvlastnění dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích chtěl být úspěšný. Žalobkyně tedy nemůže být vyvlastnitelem a svým návrhem nemohla zahájit žádné řízení o vyvlastnění, neboť k tomu její návrh není způsobilý.

V. Obsah správního spisu

22. Žalobkyně dne 7. 2. 2025 podala jako vyvlastnitel u správního orgánu I. stupně návrh na nařízení předběžného opatření a návrh na zahájení vyvlastňovacího řízení na zřízení služebnosti dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích. Žalobkyně tvrdila, že je IT společností působící v Metropoli, zajišťuje veřejnou komunikační síť a poskytuje klientům veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Dle tvrzení v žádosti byla v únoru 2024 vyvlastniteli doručena série výpovědí smluv. Výpovědi jsou přezkoumávány v několika soudních řízeních. Na základě rozhodčího nálezu byla žalobkyni uložena povinnost vyklidit prostory v Metropoli, které na základě jedné ze smluv užívala. Dne 21. 1. 2025 vyzvala žalobkyně vyvlastňovaného k uzavření nové nájemní smlouvy podle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Podle žádosti dopisem ze dne 28. 1. 2025 vyvlastňovaný odmítl jakoukoliv novou smlouvu s vyvlastnitelem uzavřít. Vyvlastnitel proto přistoupil k podání návrhu na zřízení služebnosti vyvlastněním. Vyvlastnitel uvádí, že je oprávněn domáhat se zřízení služebnosti vyvlastněním, jelikož jsou splněny veškeré podmínky tohoto postupu, a to jak podmínky dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, tak i podmínky podle zákona o vyvlastnění ve spojení se zákonem č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „liniový zákon“). Vyvlastnitel uvádí, že podmínky pro postup dle § 104 odst. 3, 4 zákona o elektronických komunikacích jsou splněny, když mezi vyvlastnitelem, jakožto podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť, a vyvlastňovaným, jakožto vlastníkem dotčené nemovitosti (Metropole), nedošlo k uzavření smlouvy pro zajištění výkonu oprávnění vyvlastnitele uvedených v § 104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích. Vyvlastňovaný je prokazatelně nečinný a nemá zájem na uzavření smlouvy. Přestože byl vyvlastnitelem k uzavření smlouvy vyzván a upozorněn na postup dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, výslovně odmítl jakoukoliv smlouvu uzavřít. Dle vyvlastnitele je účel vyvlastnění v souladu s § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění stanoven v § 104 zákona o elektronických komunikacích, podmínka veřejného zájmu na vyvlastnění není s odkazem na § 7 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích předmětem dalšího dokazování ve vyvlastňovacím řízení. Dle žádosti veřejný zájem na dosažení účelu vyvlastnění převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného, jelikož vyvlastnitel je ze zákona oprávněn zřídit služebnost, přičemž toho není schopen dosáhnout dohodou s vyvlastňovaným. Dle žádosti je žádaný rozsah vyvlastnění přiměřený dosažení účelu vyvlastnění v souladu s § 4 zákona o vyvlastnění, když není navrhováno odnětí vlastnického práva, ale pouze jeho omezení spočívající ve zřízení služebnosti, a to pouze v nezbytném rozsahu. Dle žádosti je vedení komunikační sítě již v Metropoli zřízeno, a proto v tomto rozsahu není jakkoliv způsobilé ovlivnit užívání Metropole. Vyvlastnitel uvádí, že je podnikatelem zajišťujícím veřejnou komunikační síť a jako takový má přímo ze zákona právo v Metropoli provozovat veřejnou komunikační síť a poskytovat veřejně dostupné služby elektronických komunikací, a to případně i přes nesouhlas vlastníka Metropole. Vyvlastnitel žádá, aby správní orgán I. stupně rozhodl o návrhu na zřízení služebnosti tak, že se vlastnické právo ke stavbě č. p. 121 v k. ú. Třebonice omezuje tím, že se k tíži dotčených pozemků zřizuje služebnost dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích ve prospěch vyvlastnitele, jejímž obsahem je oprávnění vyvlastnitele provozovat na těchto pozemcích zřízená komunikační vedení veřejné komunikační sítě. V uvedeném rozsahu žádal vyvlastnitel také nařídit předběžné opatření.

23. Dne 5. 5. 2025 podal vyvlastňovaný své vyjádření. Dle jeho názoru žádost není právně relevantní a nemůže zahájit žádné správní řízení, Magistrát hlavního města Prahy ani jiný správní orgán nemá pravomoc o něm rozhodnout. Vyvlastňovaný navrhl, aby věc byla ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu odložena. Vyvlastnitel se odvolává na § 104 zákona o elektronických komunikacích, ale toto ustanovení se vztahuje na vyvlastnění za účelem zřízení nové inženýrské sítě ve veřejném zájmu, což zde není splněno. Ust. § 104 odst. 1, 2 zákona o elektronických komunikacích se týkají oprávnění umístit telekomunikační infrastrukturu na cizí nemovitost a tuto infrastrukturu provozovat. Oprávnění umístit telekomunikační infrastrukturu je svou povahou soukromoprávní a musí být založeno smluvně s vlastníkem nemovitosti, tedy není pravdou, že by se jednalo o veřejnoprávní oprávnění plynoucí pro kohokoliv přímo ze zákona (k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 969/2010). Ust. § 104 nepočítá s možností vyvlastnění jakéhosi užívacího práva k již existujícímu telekomunikačnímu vedení ve vlastnictví jiného subjektu, ale toliko s vyvlastněním služebnosti inženýrské sítě ve smyslu ust. § 1267 občanského zákoníku, které umožňuje, za splnění všech stanovených podmínek, vyvlastniteli na své náklady zřídit v nemovitosti vyvlastňovaného své vlastní telekomunikační vedení. Ust. § 104 zákona o elektronických komunikacích se tak týká postupu veřejného poskytovatele telekomunikačních služeb, který ve veřejném zájmu buduje vlastní infrastrukturu na cizím pozemku nebo budově. Vyvlastnitel žádnou vlastní veřejnou telekomunikační infrastrukturu nemá a zaregistrování se jako údajný veřejný poskytovatel bylo pouze čistě účelovým krokem na konci rozhodčího řízení, kdy bylo zřejmé, že vyvlastnitel nedoloží žádný právní titul k telekomunikační infrastruktuře ve vlastnictví vyvlastňovaného. Registrace vyvlastnitele jako veřejného poskytovatele nezaložila žádná práva vyvlastnitele k infrastruktuře vyvlastňovaného. Vyvlastnitel neoprávněně užívá telekomunikační infrastrukturu vyvlastňovaného od 1. 6. 2024, přestože rozhodčí nález mu ukládá povinnost uvedené prostory vyklidit. Neexistuje veřejný zájem na zachování služeb vyvlastňovaného, protože vyvlastňovaný je schopen zajistit telekomunikační služby sám, a to právě prostřednictvím své telekomunikační infrastruktury. K vyjádření doložil rozhodčí nález, jímž se zamítá žaloba vyvlastnitele na určení, že výpověď vyvlastňovaného ze dne 21. 2. 2024, kterou byla vypovězena nájemní smlouva mezi vyvlastňovaným jako pronajímatelem a vyvlastnitelem jako nájemcem, kterou se vyvlastňovaný zavázal pronajmout vyvlastniteli veškeré vnitřní telekomunikační vedení instalované v budově Metropole, včetně části vnitřních a vnějších prostor, je neoprávněná. Vyvlastnitel je dále podle rozhodčího nálezu povinen vyklidit veškeré vnitřní telekomunikační vedení, instalované v Metropoli, včetně části vnitřních a vnějších prostor stavby, a to část vnitřní stoupačky a část vnitřních vodorovných konstrukcí v rozsahu jejich dotčení kabelovým vedením a prostor označených červenými body v červeném kroužku na plánku půdorysu 1. NP, 2. NP a 3. NP, který je součástí výroku rozhodčího nálezu, a to do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodčího nálezu.

24. Dne 6. 5. 2025 prvostupňové rozhodnutí žádost vyvlastnitele zamítlo, stejně tak i návrh na nařízení předběžného opatření, neboť nebylo prokázáno naplnění podmínek pro navržené vyvlastnění, když vyvlastnitel k uzavření nájemní smlouvy vyzval dne 21. 1. 2025, tedy v době, kdy ještě veřejné komunikační služby neposkytoval (vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo uzavřít smlouvu ve lhůtě 90 dnů). Byla porušena základní podmínka vyplývající z ust. § 5 zákona o vyvlastnění, proto nemohl vyvlastňovací úřad rozhodnout jinak.

25. Žalobkyně podala odvolání, namítala nepřezkoumatelnost, nezákonnost a přílišný formalismus. Podstatné je, že vyvlastňovaný prohlásil, že nemá zájem uzavřít s vyvlastnitelem dohodu, po vyvlastniteli nelze požadovat vynakládání zbytečných prostředků na další jednání s vyvlastňovaným. Po vyvlastniteli ani nelze spravedlivě požadovat, aby čekal na uplynutí lhůty, protože ta odmítnutím vyvlastňovaného pozbyla svého jediného smyslu – předejít zahájení vyvlastňovacího řízení.

26. Vyvlastňovaný ve vyjádření k odvolání namítl, že prvostupňové rozhodnutí považuje za nicotné z důvodu dle § 77 odst. 1 správního řádu, neboť návrh vyvlastnitele se domáhá vyvlastnění práva, které nemá podklad v právním řádu, a žádný správní orgán tak ve smyslu § 10 správního řádu není věcně příslušný k jeho projednání, neboť vyvlastnitel nemá právní titul k infrastruktuře. Pravomocný a vykonatelný rozhodčí nález ukládá vyvlastniteli povinnost vyklidit telekomunikační infrastrukturu vyvlastňovaného. Vyvlastnitel pokračuje v protiprávním užívání infrastruktury a snaží se to legalizovat účelovým odkazem na § 104 zákona o elektronických komunikacích, který se na situaci nevztahuje. Vyvlastnitel se nedomáhá vyvlastnění služebnosti inženýrské sítě dle § 104 zákona o elektronických komunikacích a již z tohoto důvodu je zjevné, že jeho podání nemá žádný podklad v českém právním řádu. Vyvlastnitel chce toliko pokračovat v protiprávním užívání telekomunikační infrastruktury ve vlastnictví vyvlastňovaného a žádné takové vyvlastnění, tedy vyvlastnění protiprávního užívání, zákony neznají. Vyvlastňovaný logicky nesplňuje ani žádnou z podmínek, kterou by případný vyvlastnitel musel splnit, pokud by se svým návrhem na vyvlastnění dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích chtěl být úspěšný. Žalobkyně tedy nemůže být vyvlastnitelem a svým návrhem nemohla zahájit žádné řízení o vyvlastnění, k tomu její návrh není způsobilý. Vyvlastňovaný dále nesouhlasí s tím, že by vyvlastnitel nebyl povinen dodržet 90 denní lhůtu uvedenou v § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění.

27. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že prvostupňové rozhodnutí je nicotné, neboť žádost podaná vyvlastnitelem ze dne 7. 2. 2025 je žádostí, k jejímuž vyřízení není vyvlastňovací úřad věcně příslušný, a ani jiný správní orgán, a správní orgán I. stupně byl povinen věc odložit ve smyslu § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu, nikoli žádost podle § 24 odst. 1 zákona o vyvlastnění zamítnout. Napadené rozhodnutí bylo tedy vydáno v rozporu s právními předpisy, neboť nemělo být vůbec vydáno, je nicotné ve smyslu § 77 odst. 1 věta první správního řádu.

28. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul, že z žádosti na zřízení služebnosti vyplývá, že vyvlastnitel se domáhá zřízení služebnosti tak, že vlastnické právo ke stavbě č. p. 121 v k. ú. Třebonice se omezuje tím, že se k tíži dotčených pozemků zřizuje služebnost dle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích, ve prospěch vyvlastnitele, jejímž obsahem je oprávnění vyvlastnitele provozovat na těchto pozemcích zřízená komunikační vedení veřejné komunikační sítě. Již v samotném návrhu v čl. 21.4 vyvlastnitel uvádí, že „vedení komunikační sítě je již v Metropoli zřízeno […], jedná se o vedení, které bylo vyvlastnitelem provozováno na základě nájemní smlouvy.“ Rovněž z dalších podkladů přiložených k žádosti, zejména výzvy k uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. 1. 2025, odpovědi vyvlastňovaného na tuto výzvu ze dne 28. 1. 2025 a rozhodčího nálezu, vyplývá, že vyvlastnitel jako nájemce měl uzavřenu s vyvlastňovaným jako pronajímatelem nájemní smlouvu na užívání vnitřního telekomunikačního vedení Metropole (nájemní smlouva ze dne 30. 6. 2020), která byla vyvlastňovaným vypovězena, a na základě rozhodčího nálezu byla zamítnuta žaloba vyvlastnitele na určení neoprávněnosti výpovědi této nájemní smlouvy a vyvlastniteli byla uložena povinnost vyklidit prostory užívané podle původní nájemní smlouvy. Z rozhodčího nálezu vyplývá, že vyvlastnitel je povinen vyklidit veškeré vnitřní telekomunikační vedení, instalované v Metropoli. Skutečnost, že předmětná vnitřní komunikační vedení zřízená v Metropoli jsou vlastnictvím vyvlastňovaného, je potvrzována vyvlastňovaným v jeho vyjádřeních, vyvlastnitel to nepopírá. Již v žádosti vyvlastnitel uvádí, že vedení komunikační sítě je již v Metropoli zřízeno a vyvlastnitel požaduje zřídit služebnost v rozsahu oprávnění provozovat na těchto pozemcích zřízená komunikační vedení. Je tedy nepochybné, že vyvlastnitel předmětná vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě v Metropoli nezřídil a ani nezřizuje tak, jak to předpokládá dikce § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, pouze se domáhá tato vnitřní komunikační vedení (která vlastní vyvlastňovaný) dále provozovat a mylně se domnívá, že toto právo může být předmětem služebnosti podle citovaného ustanovení. Z citovaných ustanovení však vyplývá, že jde o situaci, kdy podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť je oprávněn zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě za splnění stanovených podmínek, a teprve v případě, kdy nedojde k dohodě s vlastníkem dotčené nemovitosti, může se domáhat za splnění stanovených podmínek u příslušného vyvlastňovacího úřadu zřízení této služebnosti vyvlastněním. Tato ustanovení však na danou situaci nedopadají, nejedná se v nich o situaci, kdy vnitřní komunikační vedení je ve vlastnictví jiné osoby (v tomto případě vyvlastňovaného) a podnikatel je pouze užívá/provozuje, resp. chce dále užívat/provozovat jako nájemce, který by omezil vlastnické právo majitele vedení komunikačních sítí. Nelze tedy zřídit služebnost podle § 104 odst. 2, 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích pouze k provozování vnitřního komunikačního vedení, které je ve vlastnictví jiné osoby a které podnikatel nezřídil, případně nezřizuje. Na daný případ tak nedopadají citovaná ustanovení § 104 zákona o elektronických komunikacích, a nelze tak zřídit služebnost tak, jak se jí ve své žádosti vyvlastnitel domáhá. Již z žádosti vyplývá, že není naplněn účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem (o elektronických komunikacích), jak to předpokládá § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění. V daném případě není naplněna dikce § 104 a násl. zákona o elektronických komunikacích, neboť vnitřní komunikační vedení vyvlastnitel nezřídil, nezřizuje, toto je ve vlastnictví vyvlastňovaného a je již zřízeno a vyvlastnitel chce dále pokračovat v jeho užívání (provozování). Toto vyplývá přímo ze samotné žádosti na zřízení služebnosti a z listin, které k ní byly přiloženy (zejména rozhodčí nález, výzva vyvlastňovanému a odpověď vyvlastňovaného). Z těchto skutečností vyplývá, že vyvlastnitel se domáhá vyvlastnění práva, které nemá jakýkoli podklad v právním řádu, a žádný správní orgán tak ve smyslu § 10 správního řádu není věcně příslušný k jeho projednání. Pokud tedy správní orgán I. stupně rozhodl o takové žádosti vyvlastnitele, jedná se o rozhodnutí nicotné ve smyslu § 77 odst. 1 věta první správního řádu. Podle názoru žalovaného je z žádosti naopak zjevné, že se vyvlastnitel vyvlastnění zřízením služebnosti ve smyslu § 104 zákona o elektronických komunikacích nedomáhá. Ust. § 104 odst. 1 a 2 zákona o elektronických komunikacích, na které se vyvlastnitel v žádosti odvolává, se týkají oprávnění umístit telekomunikační infrastrukturu na cizí nemovitost a tuto infrastrukturu poté provozovat. Uvedená oprávnění jsou svou povahou soukromoprávní a musí být založena smluvně s vlastníkem nemovitosti, tedy nejedná se o veřejnoprávní oprávnění plynoucí pro kohokoli přímo ze zákona. Předmětné ustanovení nepočítá s možností vyvlastnění „užívacího“ práva k již existujícímu telekomunikačnímu vedení, jež bylo vybudováno a je ve vlastnictví jiného subjektu, nýbrž směřuje na možnost (za splnění stanovených podmínek) domáhat se vyvlastnění zřízením služebnosti inženýrské sítě ve smyslu § 1267 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení služebnost inženýrské sítě zakládá právo vlastním nákladem a vhodným i bezpečným způsobem zřídit na služebném pozemku nebo přes něj vést vodovodní, kanalizační, energetické nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat. Jde tedy o zatížení konkrétně vymezené části pozemku nebo stavby za účelem vybudování nové inženýrské sítě na náklad veřejného poskytovatele telekomunikačních služeb, pokud je na tom převažující veřejný zájem. Rovněž v komentáři ASPI k ustanovení § 104 zákona o elektronických komunikacích (právní stav ke dni 1. 4. 2020) je uvedeno, že právo operátora sítě užívat cizí nemovitosti je právem věcným – služebností. V případě umístění vedení jde o zvláštní druh služebnosti inženýrské sítě, upravené v ust. § 1267 občanského zákoníku.

29. Žalovaný uzavřel, že žádost vyvlastnitele nebyla způsobilá zahájit žádné řízení o vyvlastnění, protože zákon žádné takové vyvlastnění, jakého se domáhá vyvlastnitel v žádosti, nezná. Magistrát hlavního města Prahy ani žádný jiný správní orgán nemá pravomoc tuto žádost vyřídit. Vzhledem k tomu, že není správní orgán, který by byl k vyřízení žádosti věcně příslušný, je napadené rozhodnutí nicotné ve smyslu § 77 odst. 1 věty první správního řádu.

VI. Posouzení věci Městským soudem v Praze

30. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, je přípustná a splňuje nezbytné formální náležitosti na ni kladené. Napadené rozhodnutí přezkoumal na základě skutkového a právního stavu v době jeho vydání a v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“), jakož i z pohledu vad, k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti. Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

31. Při jednání strany zopakovaly svá stanoviska, žalobkyně doplnila argumentaci k ustanovení o nicotnosti, poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2023, č. j. 9 As 188/2023-28, podle kterého nicotnost správního rozhodnutí plyne mimo jiné z absolutní věcné nepříslušnosti, nikoliv z jakékoliv nepříslušnosti. Obdobně i rozsudek ze dne 24. 10. 2025, č. j. 5 As 106/2024-54. Rozsudek téhož soudu ze dne 26. 5. 2023, č. j. 5 As 107/2021- 36, zdůraznil, že věcnou příslušnost nelze vymezovat individuálně, tj. s ohledem na každý jednotlivý společenský vztah, nýbrž druhově. Konečně podle rozsudku téhož soudu ze dne 27. 1. 2005, č. j. 1 Afs 1/2004-58, nicotnost je vyhrazena jen pro ojedinělé případy, je výjimkou ze zásady presumpce správnosti individuálního správního aktu. Nicotnost správního aktu vysloví soud pouze tehdy, jestliže akt trpí natolik intenzivními a zřejmými vadami, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby jej respektovali.

32. Osoba zúčastněná na řízení pak zdůraznila závěry usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 51 Co 159/2025-214, body 31, 32, kde civilní soud uvedl, že ust. § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích se na žalobkyni vůbec nevztahuje.

33. Většina listin navrhovaných k důkazu byla již součástí správního spisu, novými listinami soud doplnil dokazování.

34. Z osvědčení Českého telekomunikačního úřadu o sdělení změny údajů ze dne 12. 12. 2024 plyne, že žalobkyně poskytuje určité komunikační činnosti jako veřejně dostupné služby. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 139/2025-131, plyne, že žalobkyně byla úspěšná s žalobou o určení neoprávněnosti výpovědi nájemní smlouvy. Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 4 Cmo 174/2025-88, plyne, že žalobkyně nebyla úspěšná s žalobou o zrušení rozhodčího nálezu. Z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 51 Co 159/2025-214, plyne, že zákazníci žalobkyně nebyli úspěšní s návrhem na vstup do exekučního řízení jako vedlejších účastníků. Konečně z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 7. 2025, č. j. 16 C 172/2025-139, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 53 Co 292/2025-177, plyne, že žalobkyně nebyla úspěšná s žalobou z rušené držby.

35. Při posouzení žaloby soud vycházel z těchto ustanovení:

36. Podle čl. 11 odst. 4 Listiny: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ 37. Podle § 1 zákona o vyvlastnění: „(1) Tento zákon upravuje podmínky a) odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a přechod vlastnického práva nebo nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu k tomuto pozemku nebo stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem, b) poskytnutí náhrady za odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, c) zrušení odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě a navrácení těchto práv jejich dosavadnímu nositeli. (2) Vyvlastnění a vyvlastňovací řízení upravená zvláštními právními předpisy nejsou tímto zákonem dotčena.“ 38. Podle § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění: „Vyvlastnění je přípustné, pokud se vyvlastniteli nepodařilo ve lhůtě 90 dnů uzavřít smlouvu o získání práv k pozemku nebo ke stavbě potřebných pro uskutečnění účelu vyvlastnění stanoveného zákonem.“ 39. Podle § 10 správního řádu: „Správní orgány jsou věcně příslušné jednat a rozhodovat ve věcech, které jim byly svěřeny zákonem nebo na základě zákona.“ 40. Podle § 15 odst. 1, 2, 3, 4 zákona o vyvlastnění: „(1) Vyvlastňovacími úřady jsou a) obecní úřad obce s rozšířenou působností, b) Magistrát hlavního města Prahy, c) magistrát územně členěného statutárního města, d) Dopravní a energetický stavební úřad. (2) Zastupitelstvo hlavního města Prahy a zastupitelstvo územně členěného statutárního města nemohou působnost vyvlastňovacího úřadu přenést statutem na městské části nebo městské obvody. (3) Krajský úřad je nadřízeným správním orgánem vyvlastňovacího úřadu podle odstavce 1 písm. a) a c) a vyvlastňovacím úřadem, stanoví-li tak zvláštní právní předpis. (4) Ministerstvo dopravy je nadřízeným správním orgánem Dopravního a energetického stavebního úřadu, jde-li o vyvlastnění pro účely realizace dálnice, dráhy nebo civilní letecké stavby, v ostatních případech je nadřízeným správním orgánem Ministerstvo průmyslu a obchodu. Nadřízeným správním orgánem krajského úřadu a Magistrátu hlavního města Prahy je Ministerstvo pro místní rozvoj.“ 41. Podle § 44 odst. 1 správního řádu: „ Řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení (dále jen "žádost"), došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.“ 42. Podle § 43 odst. 1 písm. b) správního řádu: „Řízení o žádosti (§ 44) není zahájeno a správní orgán věc usnesením odloží v případě, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán.“ 43. Podle § 77 odst. 1, 2 správního řádu: „Nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti.“ 44. Podle § 3 odst. 1 věta první zákona o vyvlastnění: „Vyvlastnění je přípustné jen pro účel vyvlastnění stanovený zvláštním zákonem a jen jestliže veřejný zájem na dosažení tohoto účelu převažuje nad zachováním dosavadních práv vyvlastňovaného.“ 45. Podle § 18 odst. 1 zákona o vyvlastnění: „Vyvlastňovací řízení lze zahájit jen na žádost vyvlastnitele.“ 46. Podle § 24 odst. 1 věta první zákona o vyvlastnění: „Nebude-li v řízení prokázáno, že jsou splněny podmínky pro vyvlastnění, vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne do 30 dnů ode dne konání ústního jednání.“ 47. Podle § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích: „Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, který podle § 8 odst. 2 oznámil podnikání, je oprávněn za splnění dále stanovených podmínek zřizovat a provozovat na cizí stavbě nebo v ní a) vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě včetně koncových bodů veřejné komunikační sítě a souvisejících rozvaděčů, veřejné telefonní automaty a přípojná komunikační vedení veřejné komunikační sítě, jakož i související elektrické přípojky, b) anténní stožáry nebo anténní nosiče včetně antén rádiových zařízení veřejné komunikační sítě a jejich přípojných komunikačních vedení, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, připojení na vnitřní elektrické rozvody a související elektrické přípojky, c) anténní stožáry nebo anténní nosiče včetně antén rádiových směrových spojů veřejné komunikační sítě a jejich přípojných komunikačních vedení, související elektronická komunikační zařízení veřejné komunikační sítě, připojení na vnitřní elektrické rozvody a související elektrické přípojky.“ 48. Podle § 104 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích: „Pro zajištění výkonu oprávnění uvedených v odstavcích 1 a 2 uzavře podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť s vlastníkem dotčené nemovité věci písemnou smlouvu o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti k části dotčené nemovité věci za jednorázovou náhradu a po ukončení výstavby a zaměření polohy vedení smlouvu o zřízení služebnosti ke skutečně dotčené části nemovité věci. Na návrh podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť je možno k zajištění výkonu oprávnění uvedených v odstavcích 1 a 2 s vlastníkem dotčené nemovité věci uzavřít i jinou písemnou smlouvu. K výkonu oprávnění podle odstavce 2 písm. a) postačuje k umístění vnitřních komunikačních vedení a komunikačních zařízení písemný souhlas vlastníka nemovité věci. Maximální výše jednorázové náhrady za zřízení služebnosti se stanoví jako cena zjištěná podle zákona upravujícího oceňování majetku. V případě, že vlastníkem dotčené nemovité věci je stát nebo územní samosprávný celek, který je zároveň vlastníkem anebo provozovatelem veřejné komunikační sítě nebo poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací, je povinen zajistit, aby výkon činností spojených s provozováním veřejné komunikační sítě nebo poskytováním veřejně dostupné služby elektronických komunikací byl účinně strukturálně oddělen od výkonu pravomocí týkajících se oprávnění podle odstavců 1 a 2.“ 49. Podle § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích: „Nedojde-li s vlastníkem dotčené nemovité věci k uzavření písemné smlouvy o smlouvě budoucí o zřízení služebnosti nebo smlouvy o zřízení služebnosti podle odstavce 3 nebo prokáže-li podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť, že vlastník dotčené nemovité věci není znám nebo není určen anebo proto, že je prokazatelně nedosažitelný nebo nečinný nebo je-li vlastnictví nemovité věci sporné, či vlastník v dispozici s ní omezen, rozhodne o návrhu podnikatele zajišťujícího veřejnou komunikační síť na zřízení služebnosti vyvlastňovací úřad podle zvláštního právního předpisu nejpozději do 6 měsíců. To platí i v případě, kdy je stavba, pro kterou se právo vyvlastňuje, zřizována nebo již byla zřízena a zřízení služebnosti nezmařil podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť. Podnikatel zajišťující veřejnou komunikační síť může vykonávat oprávnění uvedená v rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu o omezení vlastnického práva k dotčené nemovité věci ode dne vykonatelnosti tohoto rozhodnutí.“ 50. Žalobkyně v žalobě primárně namítala, že provedení vyvlastňovacího řízení je v souladu s účelem vyvlastnění a provozování sítě elektronických komunikací je zákonem aprobovaný účel vyvlastnění, z žalobní argumentace je zřejmé, že se domáhá meritorního posouzení své žádosti (a jejímu vyhovění), tedy nesouhlasí se závěrem žalovaného o nicotnosti prvostupňového rozhodnutí. Při jednání soudu pak argumentaci k nesouhlasu se závěrem žalovaného o nicotnosti prvostupňového rozhodnutí podrobně rozvedla.

51. Soud se v tomto řízení mohl zabývat toliko otázkou, zda žalovaný postupoval správně, když zrušil prvostupňové rozhodnutí z důvodu jeho nicotnosti a řízení o žádosti žalobkyně zastavil z důvodu, že žádost nebyla způsobilá zahájit žádné řízení o vyvlastnění, protože zákon žádné takové vyvlastnění, jakého se žádostí domáhala jako vyvlastnitel, nezná, žádný správní orgán tedy nemá pravomoc tuto žádost vyřídit, Magistrát hlavního města Prahy není věcně příslušným k projednání žádosti.

52. Věcná příslušnost charakterizuje správní orgán a podle věcných (odvětvových) kritérií určuje, který orgán má v konkrétní věci jednat a rozhodovat. Věcnou příslušnost tak lze chápat jako procesní vyjádření hmotněprávní věcné působnosti, resp. jako konkretizaci věcné působnosti. Předpokladem pro příslušnost je existence pravomoci. Otázku věcné příslušnosti má smysl řešit jedině tam, kde je dána pravomoc veřejné správy (státní správy/samosprávy). V předpisech jsou kritéria pro určení věcné příslušnosti stanovena vždy druhově, tj. pro určitý druh vztahů nebo situací. Na základě druhových kritérií stanovených zákonem nebo na základě zákona pak bude určena věcná příslušnost pro konkrétní věc individuálně určených účastníků. Jde o jedno z kritérií pro určení, který orgán má v konkrétním případě realizovat veřejnou moc (vrchnostenskou veřejnou správu), tudíž se pohybujeme v mezích ústavního principu dle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny o tom, že státní (ale též jinou veřejnou) moc lze vykonávat pouze v případech stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví; pro státní správu pak je třeba vycházet rovněž z čl. 79 odst. 1 Ústavy, podle nějž lze působnost (tj. v procesním právu příslušnost) správních úřadů stanovit pouze zákonem. Věcná příslušnost souvisí rovněž se zásadou zákazu zneužití pravomoci podle § 2 odst. 2 správního řádu, neboť pravomoc může správní orgán uplatňovat pouze v tom rozsahu, v jakém mu byla svěřena, tj. pouze v těch věcech, které mu byly svěřeny (věcná příslušnost). Těžiště pro určení věcné příslušnosti je ve zvláštních zákonech, správní řád jako subsidiární předpis pro určení věcné příslušnosti ona druhová pravidla z povahy věci, s ohledem na různorodost regulovaných vztahů a různorodost organizační, nastavit nemůže (KOPECKÝ, M., STAŠA, J., BALOUNOVÁ, J., MALAST, J., POUPEROVÁ, O., KOPECKÝ, P., ADAMUSOVÁ, Z. Správní řád: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-1-26]. ASPI_ID KO500_p22004CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

53. Pokud správní orgán vydá rozhodnutí, k jehož vydání není vůbec věcně příslušný, jde o rozhodnutí nicotné.

54. Podstatu nicotnosti jako nejzávažnější vady rozhodnutí správního orgánu vymezil rozšířený senát v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS, následovně: „Nicotnost [někdy též označována jako nulita, paakt, absolutní zmatečnost, pseudorozhodnutí, non negotium, zdánlivý akt, pa-akt, právní nullum, neexistence, naprostá (absolutní) neplatnost či dokonce procesní potrat] představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí. Tyto vady jsou však vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými. Rozhodnutí, které jimi trpí, je rozhodnutím nicotným. Nicotné rozhodnutí však není ‚běžným‘ rozhodnutím nezákonným, nýbrž ‚rozhodnutím‘, které pro jeho vady vůbec nelze za veřejněmocenské rozhodnutí správního orgánu považovat a které není s to vyvolat veřejnoprávní účinky. Zatímco v případě ‚běžných‘ vad správních rozhodnutí se na tato, s ohledem na uplatnění zásady presumpce platnosti a správnosti správních aktů, hledí jako na rozhodnutí existující a způsobilá vyvolávat příslušné právní důsledky a působit tak na sféru práv a povinností jejich adresátů, v případě nicotných správních rozhodnutí se ani tato zásada neuplatní. Z povahy vad způsobujících nicotnost pak plynou i příslušné právní následky. S nejtěžšími vadami jsou tak nutně spojeny i ty nejtěžší následky. Proto není nikdo povinen nicotné správní rozhodnutí respektovat a řídit se jím. Hledí se na něj, jako by vůbec neexistovalo, pročež tedy jde o nezhojitelné právní nic.“ 55. Judikatura Nejvyššího správního soudu dospěla k závěru, že vadami takové intenzity, které způsobují nicotnost daného rozhodnutí, jsou např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva k něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (srov. např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010-65, či rozsudek ze dne 20. 12. 2012, č. j. 3 As 24/2012-22).

56. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2013, č. j. 6 Ads 87/2013-131: „Nicotnost ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu tedy způsobují pouze ty nejtěžší vady příslušnosti. Institut věcné příslušnosti slouží k určení, který z orgánů nadaný obecně pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob ve veřejné správě bude rozhodovat v konkrétní věci. Věcnou příslušnost samozřejmě nelze vymezovat individuálně, tj. s ohledem na každý jednotlivý společenský vztah, nýbrž druhově: právo vytváří okruhy věcí spojených vnitřní podobností, definuje je společnými znaky a tyto skupiny obsahově spřízněných věcí pak svěřuje k rozhodování jednotlivým správním orgánům. Absolutní nedostatek věcné příslušnosti nastává tehdy, jestliže o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné.“ 57. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, 1 Afs 6/2005-65: „Popření presumpce správnosti je však vždy vážným zásahem do právní jistoty adresátů aktu nebo i jiných osob, které se jím v mezidobí v dobré víře řídily. I proto nelze následky nicotnosti svévolně spojovat s instituty jinými, nýbrž je naopak třeba vykládat nicotnost restriktivně a s přihlédnutím k jejímu smyslu, jímž je odstranit rozhodnutí, která nikdy nemohla být respektována.“ 58. Podstatné v projednávané věci je, jaká byla tvrzení žalobkyně v její žádosti, čeho se domáhala, a jak žádost právně vymezila. Cíl žalobkyně je zřejmý – chce provozovat veřejnou komunikační síť a poskytovat klientům veřejně dostupné služby elektronických komunikací, tedy zjednodušeně, chce klientům v Metropoli i nadále poskytovat internet. V obecné rovině lze říci, že tohoto měla možnost dosáhnout soukromoprávní cestou dohodou s vlastníkem Metropole, či prostřednictvím vyvlastnění jako institutu veřejného práva (pokud by splnila zákonné podmínky). Ze shodných tvrzení účastníků i obsahu správního spisu je zřejmé, že soukromoprávní cestou se žalobkyni dosáhnout cíle nepodařilo, a to ani vyjednáváním s majitelem Metropole, ani prostřednictvím soukromoprávních sporů u civilních soudů.

59. Z podané žádosti je naprosto zřejmé, že se žalobkyně v projednávaném případě domáhá omezení vlastnického práva osoby zúčastněné na řízení vyvlastněním (zřízením služebnosti), podle zákona o vyvlastnění a podle zákona o elektronických komunikacích (konkrétně ust. § 104 odst. 2, 4), žalobkyně v žádosti tvrdí, že všechny podmínky stanovené těmito předpisy pro vyvlastnění splňuje, včetně veřejného zájmu, svou žádost podala k vyvlastňovacímu úřadu. Tímto vymezila rozhodné skutečnosti pro posouzení věcné příslušnosti, neboť není pochyb, že o takové žádosti je věcně příslušný rozhodnout právě Magistrát hlavního města Prahy (podle § 15 odst. 1 zákona o vyvlastnění, § 104 odst. 4 zákona o elektronických komunikacích). Pravomoc správních orgánů k rozhodování žádostí o vyvlastnění je stanovena zákonem o vyvlastnění.

60. Obdobně srovnej k otázce významu žalobních tvrzení pro posouzení otázky pravomoci např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 49/2007, a ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 692/2010, uveřejněné pod č. 33/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Obdobně lze význam tvrzení (zde v žádosti) vztáhnout i na posouzení věcné příslušnosti.

61. Posouzení, zda jsou tvrzení žalobkyně o splnění všech potřebných podmínek (po jejich prokázání) dostatečná pro úspěšné vyvlastnění, je v souladu s § 24 odst. 1 věta první zákona o vyvlastnění posouzením meritorním („Nebude-li v řízení prokázáno, že jsou splněny podmínky pro vyvlastnění, vyvlastňovací úřad žádost vyvlastnitele zamítne do 30 dnů ode dne konání ústního jednání.“). Mezi stranami je spor o výklad § 104 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, konkrétně zda lze být úspěšný s žádostí o vyvlastnění, pokud vyvlastnitel chce pouze provozovat vnitřní komunikační vedení veřejné komunikační sítě, nikoliv zřizovat a provozovat.

62. V projednávaném případě žalovaný nerozlišil správně otázku pravomoci a věcné příslušnosti a posouzení naplnění podmínek, za nichž může být žádost o vyvlastnění podle zákona o elektronických komunikacích úspěšná.

63. Soud nesouhlasí s názorem žalovaného a osoby zúčastněné na řízení, že z obsahu žádosti žalobkyně je zřejmé, že se nedomáhala vyvlastnění zřízením služebnosti ve smyslu § 104 zákona o elektronických komunikacích. Naopak, z podané žádosti je tato vůle zcela zřejmá, žalobkyně se obrací na správní orgán s odkazem na zákon o vyvlastnění a s odkazem na ustanovení zvláštního zákona upravujícího vyvlastnění, popisuje, jaké zákonem stanovené kroky přecházející vyvlastnění již učinila, tvrdí, že splňuje všechny podmínky pro zřízení služebnosti vyvlastněním, tvrdí, že vyvlastnění je nutné ve veřejném zájmu, tomu pak odpovídá i její závěrečný návrh, který požaduje autoritativní omezení vlastnického práva vlastníka Metropole.

64. Soud má za to, že osoba zúčastněná na řízení dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 969/2010 nesprávné závěry, když není zpochybňováno, že věcné břemeno ve smyslu zákona o elektronických komunikacích lze zřídit i smluvně, toho se však žalobkyně v projednávaném případě nedomáhala.

65. Magistrát hlavního města Prahy tedy byl orgánem nadaným pravomocí i orgánem věcně příslušným k projednání a rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vyvlastnění podle § 104 zákona o elektronických komunikacích. Otázkou odlišnou je, zda žalobkyně skutečně všechny požadavky stanovené zákonem splnila, aby požadovaného vyvlastnění skutečně dosáhla, to je však otázka nikoliv věcné příslušnosti správního orgánu, ale věcného posouzení žádosti žalobkyně, resp. posouzení jejích odvolacích námitek, zejména pak výkladu § 104 zákona o elektronických komunikacích.

66. Námitka žalobkyně zpochybňující výklad § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění správními orgány se míjí s nosnými důvody napadeného rozhodnutí, které shledalo prvostupňové rozhodnutí nicotné, o odvolacích námitkách tedy vůbec nerozhodovalo.

67. Pokud osoba zúčastněná na řízení poukazovala na závěry Městského soudu v Praze v usnesení ze dne 25. 11. 2025, č. j. 51 Co 159/2025-214, soud konstatuje, že v odkazovaném případě nebyl posuzován institut nicotnosti, civilní soud vyložil zákon o elektronických komunikacích pro účel svého rozhodnutí o návrhu některých zákazníků žalobkyně na vstup do exekučního řízení jako vedlejších účastníků.

VII. Závěr a náklady řízení

68. Na základě shora uvedených skutečností soud shledal žalobu důvodnou a napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Žalovaný v důsledku nesprávného výkladu pojmu nicotnost a nesprávných úvah o pravomoci a věcné příslušnosti nepřezkoumal v návaznosti na podané odvolání soulad prvostupňového rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, s právními předpisy, k odvolacím námitkám se vyjádřil toliko „pro úplnost“, když těžištěm jeho rozhodnutí byl závěr o nicotnosti prvostupňového rozhodnutí. Na základě popsaných skutečností soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalovanému k dalšímu řízení, v němž je vázán shora vysloveným právním názorem. V dalším řízení bude žalovaný vycházet z toho, že prvostupňový správní orgán vydal prvostupňové rozhodnutí v rámci své pravomoci a věcné příslušnosti, žalovaný toto rozhodnutí přezkoumá v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu a vypořádá odvolací námitky žalobkyně.

69. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má úspěšný účastník řízení právo na náhradu nákladů. Úspěšné žalobkyni náleží náhrada zaplaceného soudního poplatku (3 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na předběžné opatření) a náhrada nákladů právního zastoupení. Ty spočívají v odměně jejího zástupce za 3 úkony právní služby [§ 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tj. převzetí zastoupení, sepsání žaloby, účast na jednání soudu] v částce 4 620 Kč za jeden úkon a v částce 2 310 Kč za 1 půlúkon – návrh na vydání předběžného opatření [§ 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu], celkem 16 170 Kč [§ 7, § 9 odst. 5 advokátního tarifu] a náhradě hotových výdajů za 4 úkony v částce 450 Kč za jeden úkon, celkem 1 800 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky). Zástupce žalobkyně soudu doložil, že je plátcem DPH, proto se částka nákladů právního zastoupení dále zvyšuje o hodnotu příslušné sazby (3 774 Kč z částky 17 970 Kč). Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce částku 25 744 Kč.

70. Osoba zúčastněná na řízení má podle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení. Žádná taková povinnost v nynějším řízení osobě zúčastněné na řízení uložena nebyla, žalobkyně byla procesně úspěšná, soud proto náhradu nákladů nepřiznal výrokem III.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Praha 13. srpna 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje P. V.