7 A 36/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Loudové a soudců Mgr. Kateřiny Peroutkové a JUDr. Tomáše Švece, Ph.D. ve věci žalobce: JUDr. P. K., narozený dne X bytem X proti žalovanému: Úřad městské části Praha 10 sídlem Vinohradská 3218/169, 100 00 Praha 10 o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou dne 25. 5. 2026 u Městského soudu v Praze domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný nevydal rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném pod sp. zn. OST 012844/2019/Do.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce uvedl, že žalovaný oznámením ze dne 5. 11. 2018, č. j. P10-117936/2018, zahájil řízení podle § 129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „starý stavební zákon“), o odstranění stavby, jehož předmětem bylo „zasklení lodžie pevným plastovým oknem u bytové jednotky č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XCH, XI, XJ, XK, XL, XM, XN, XO, XP, XQ, XR, XS, osazení mříže u bytové jednotky XT v 1. NP a zateplení bytového domu X“. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. OST 110565/2018/Do. Stavebník včas podal žádost o dodatečné povolení stavby, které bylo vedeno pod sp. zn. OST 012844/2019/Do. V tomto řízení bylo žalovaným rozhodnuto rozhodnutím ze dne 13. 9. 2023, č. j. P10-204285/2023; rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozhodnutím odvolacího orgánu ze dne 19. 6. 2024, č. j. MHMP 1119093/2024. Obě tato rozhodnutí byla následně k žalobě žalobce zrušena rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 40/2024-95, který nabyl právní moci dne 7. 6. 2025.

3. Žalobce dále odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 2. 2010, č. j. 5 Ans 6/2009-82, dle kterého v případě, kdy je rozhodnutí správního orgánu zrušeno, běží pro vydání nového rozhodnutí ve věci nová lhůta. Uvedl, že nadřízený stavební úřad vrátil žalovanému spis dne 13. 8. 2025; počítáno od tohoto okamžiku pak lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula nejpozději v listopadu 2025. Dále uvedl, že dne 10. 11. 2025 požádal nadřízený stavební úřad, aby provedl opatření proti nečinnosti, který jednak v zákonné lhůtě pro vyřízení opatření proti nečinnosti (30 dnů) neprovedl žádné opatření, tedy žádosti nevyhověl, a dále ve sdělení ze dne 20. 2. 2026, č. j. MHMP 144050/2026, výslovně uvedl, že dle jeho názoru žalovaný nečinný není. Žalobce též odkázal na usnesení zdejšího soudu ze dne 19. 5. 2026, č. j. 15 A 7/2026-60, z něhož vyplývá, že jednou zmeškanou lhůtu pro vydání rozhodnutí ve věci nelze obnovit dalšími procesními kroky, např. přerušením řízení.

4. Žalobce navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnout v řízení o dodatečném povolení stavby vedeném pod sp. zn. OST 012844/2019/Do.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný uvedl, že ve věci dosud meritorně rozhodnuto nebylo, předmětné řízení je usnesením ze dne 13. 4. 2026, č. j. P10-206224/2026, zákonným způsobem přerušeno nejpozději do 31. 8. 2026, a to z důvodu odstranění vad žádosti po jejím zúžení a upřesnění. Měl za to, že nejde o nečinnost, ale o zákonem předvídaný procesní stav, v němž nemůže bez doplnění žádosti vydat zákonné a přezkoumatelné meritorní rozhodnutí. Dále uvedl, že po zrušujícím rozsudku zdejšího soudu činil a nadále činí úkony směřující k řádnému projednání věci a vydání rozhodnutí. Žalobu považoval za nedůvodnou, tato byla podána za situace, kdy již bylo řízení řádně přerušeno z důvodu neodstraněných vad žádosti. Přerušení řízení není formálním ani účelovým krokem, neboť lze vycházet z toho, že po závazném právním názoru soudu a po následném zúžení a upřesnění žádosti stavebníkem již projektová dokumentace a stanoviska dotčených orgánů neodpovídají aktuálnímu předmětu žádosti o dodatečné povolení stavby. Za této situace nemůže žalovaný vydat meritorní rozhodnutí, aniž by porušil § 111 odst. 3 starého stavebního zákona ve spojení s § 330 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nový stavební zákon“) a § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

6. Povinnost pokračovat v řízení po zrušení správního rozhodnutí a vydat nové rozhodnutí nelze mechanicky vykládat tak, že správní orgán musí rozhodnout bez ohledu na aktuální procesní stav, vady žádosti, absenci odpovídající projektové dokumentace a stanovisek dotčených orgánů a závazný právní názor soudu. Právě právní názor soudu pak v nyní projednávaném případě vyžadoval nové vymezení rozsahu řízení o odstranění stavby a návazné posouzení, zda žádost o dodatečné povolení stavby nepřekračuje zákonný rámec tohoto řízení. Dále uvedl, že spis mu byl vrácen dne 13. 8. 2025, zrušující rozsudek však nebyl součástí vráceného spisu, tento podklad obdržel žalovaný od nadřízeného stavebního úřadu až dne 16. 1. 2026. Připomněl, že z rozsudku soudu vyplynulo, že dodatečné povolení stavby může být vedeno pouze v rozsahu toho, co je předmětem řízením o odstranění stavby, a že není možné dodatečně povolit stavbu, která není předmětem řízení o odstranění stavby. Soud dále dovodil, že zasklení lodžií nebylo možné bez dalšího posuzovat jako jednu rozestavěnou stavbu nebo jako jeden funkční celek. Proto byla rozhodnutím ze dne 19. 12. 2025, č. j. P10-771925/2025, nařízena obnova řízení sp. zn. OST 110565/2018/Do. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2026, č. j. P10- 095483/2026 byla nařízena obnova řízení sp. zn. OST 014083/2020/Do ve věci části stavby „vybudování stěn u vstupů bytového domu č. p. 2126-2129.“ Usnesením ze dne 11. 3. 2026 byla tato dvě řízení spojena z moci úřední a dne 12. 3. 2026 vydal žalovaný oznámení č. j. P10-149784/2026 o pokračování řízení o dodatečném povolení stavby, čímž byl mimo jiné vymezen jeho předmět a současně byl stavebník upozorněn, že může zúžit nebo upravit předmět žádosti tak, aby nepřekračoval rozsah předmětu řízení o odstranění stavby. Dne 24. 3. 2026 pak proběhlo ústní jednání spojené s ohledáním na místě v řízení o nařízení odstranění stavby vedeném pod sp. zn. OST 110565/2018/Do, jehož předmětem bylo ověření aktuálního rozsahu nepovolených stavebních úprav. V návaznosti na toto jednání pak stavebník podal upřesnění žádosti o dodatečné povolení stavby (č. j. P10-184715/2026). Oznámením ze dne 10. 4. 2026, č. j. P10-205006/2026, o pokračování řízení o nařízení odstranění stavby vedeného pod sp. zn. OST 110565/2018/Do žalovaný aktualizoval předmět tohoto řízení podle zjištění učiněných při ohledání na místě, čímž došlo ke sjednocení rozsahu předmětu řízení o nařízení odstranění stavby s rozsahem předmětu řízení o dodatečném povolení stavby, a to v souladu se závazným právním názorem soudu. Poté žalovaný zjistil, že žádost o dodatečné povolení stavby neobsahuje požadované náležitosti, neboť projektová dokumentace a stanoviska dotčených orgánů neodpovídají aktuálnímu, zúženému předmětu žádosti. Proto žalovaný řízení usnesením ze dne 13. 4. 2026 nejpozději do 31. 8. 2026 přerušil s tím, že stavebníka vyzval, aby nejpozději do 31. 8. 2026 uvedl projektovou dokumentaci a stanoviska dotčených orgánů do souladu se zúženým předmětem žádosti a poučil jej, že pokud nebudou nedostatky žádosti ve stanovené lhůtě odstraněny, bude řízení o dodatečném povolení stavby podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno a následně bude pokračováno v řízení o odstranění stavby.

7. Dále žalovaný uvedl, že samotné uplynutí pořádkové lhůty pro vydání rozhodnutí nemůže vést automaticky k závěru, že správní orgán je ke dni rozhodování soudu nečinný; pro posouzení žaloby je podstatné, zda správní orgán má aktuální procesní povinnost vydat rozhodnutí a zda mu v tom nebrání zákonná či objektivní procesní překážka. Předmětné přerušení řízení není fakultativním úkonem, kterým by bylo svévolně prodlužováno řízení, ale jde o zákonem předvídaný postup při neúplné žádosti. Podotkl, že vady žádosti, pro které bylo řízení přerušeno, nejsou vadami, které by žalovaný opožděně vytýkal od počátku řízení, tyto vady vznikly, resp. staly se procesně rozhodnými až v návaznosti na zrušující rozsudek soudu, závazný právní názor soudu a následné zúžení a upřesnění žádosti stavebníkem dne 24. 3. 2026. Projektová dokumentace a stanoviska dotčených orgánů, která se vztahovala k dřívějšímu rozsahu záměru, nemohou bez dalšího sloužit jako podklad pro rozhodnutí o zúženém a nově vymezeném předmětu žádosti. Uvedl, že dosavadní procesní postup odpovídá právnímu názoru soudu, povaze věci a rozsahu nezbytného dokazování.

8. K odkazu žalobce na rozsudek NSS č. j. 5 Ans 6/2009-82 uvedl, že jeho závěry dopadají na situaci, kdy správní orgán po vrácení věci může na základě dostupného spisu a závazného právního názoru bez dalšího pokračovat ve věci a vydat nové rozhodnutí; nyní prezentovaný závazný právní názor soudu však vyžadoval přehodnocení a nové procesní vymezení rozsahu řízení, nikoli pouhé opětovné vydání rozhodnutí. K odkazu na rozsudek NSS č. j. 5 Ans 4/2012-20 uvedl, že tento řešil otázku běhu lhůty pro podání nečinnostní žaloby se závěrem, že přerušení správního řízení učiněné až po marném uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí nemůže zpětně obnovit již uplynulou lhůtu pro vydání rozhodnutí ani ovlivnit běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Žalovaná však tvrdí, že ke dni podání žaloby a ke dni rozhodování soudu je třeba posuzovat aktuální procesní stav, v němž je řízení zákonně přerušeno z důvodu neúplnosti žádosti. Dle žalovaného žalobce směšuje dvě otázky: na jedné straně, zda může pozdější přerušení řízení zpětně „zhojit“ dřívější marné uplynutí lhůty, na druhé straně, zda soud může uložit správnímu orgánu povinnost rozhodnout ve věci samé v době, kdy je řízení zákonně přerušeno pro neodstraněné vady žádosti. Pouze první otázku řešil žalobcem odkazovaný rozsudek NSS č. j. 5 Ans 4/2012-20, druhou otázku je třeba dle žalovaného posuzovat podle aktuálního procesního stavu ke dni rozhodování soudu. Je-li řízení důvodně přerušeno, správní orgán aktuálně nemá povinnost meritorně rozhodnout a nelze jej považovat za nečinný, že nevydává rozhodnutí bez potřebných podkladů.

9. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Obsah správního spisu

10. Ze správního spisu soud zjistil, že přípisem ze dne 5. 11. 2018, č. j. P10-117936/2018, bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Následně bylo zahájeno řízení o dodatečném povolení stavby na základě žádosti podané stavebníkem (Společenstvím vlastníků jednotek domu čp. XV až XW v ulici D.) dne 30. 1. 2019, vedeno pod č. j. OST 012844/2019/Do; řízení o odstranění stavby proto bylo usnesením ze dne 22. 7. 2019, č. j. P10-082955/2019, přerušeno. Dne 17. 9. 2020 podal stavebník další žádost o dodatečné povolení stavby.

11. Rozhodnutím ze dne 13. 9. 2023, č. j. P10-204285/2023, bylo vydáno dodatečné povolení stavby, a to konkrétně stavebních úprav spočívajících v zateplení bytového domu, zasklení lodžií pevným plastovým oknem, vybudování stěn u vstupů u bytového domu č. p. XV-XW P. 10, S. č.p. XV-XW, D. 5, 7, 9, 11, a to na pozemcích parc. č. XX, XY, XZ, XAA, XAB, XAC, XAD, v k. ú. X. Tímto rozhodnutím bylo k žádosti stavebníka dodatečně povoleno kromě jiného i dříve nerealizované zasklení lodžie bytové jednotky ve vlastnictví žalobce. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 6. 2024, č. j. MHMP 1119093/2024.

12. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, které zdejší soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 40/2024-95, vyhověl a zrušil jak rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 19. 6. 2024, tak rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 9. 2023 a věc vrátil Magistrátu hlavního města Prahy k dalšímu řízení. Zdejší soud dospěl k závěru, že správní orgány vybočily ze stavebním zákonem a související judikaturou vytyčených limitů předmětu řízení o dodatečném povolení stavby, když dodatečně povolily stavební úpravu, která však dílem nebyla předmětem řízení o odstranění stavby.

13. Dne 13. 8. 2025 byl žalovanému vrácen ze strany nadřízeného správního orgánu správní spis. Žádostí ze dne 8. 1. 2026 požádal žalovaný nadřízený správní orgán o doplnění vráceného správního spisu o rozsudek zdejšího soudu ze dne 3. 6. 2025, č. j. 18 A 40/2024- 95, neboť ten nebyl součástí vráceného správního spisu. Této žádosti bylo dne 16. 1. 2026 vyhověno. Dne 12. 3. 2026 žalovaný zaslal účastníkům řízení oznámení o pokračování řízení o dodatečném povolení stavby, oznámení bylo vypraveno dne 16. 3. 2026. Dne 24. 3. 2026 pak žalovaný od stavebníka obdržel upřesnění žádosti o dodatečné povolení stavby s tím, že rozsah zasklení všech lodžií předmětného bytového domu byl zúžen tak, aby byl v souladu s vymezením předmětu řízení o odstranění stavby. Zároveň stavebník požádal o přerušení řízení do 31. 8. 2026 z důvodu přípravy dostatečných podkladů.

14. Výzvou ze dne 13. 4. 2026, č. j. P10-206224/2026, vypravenou dne 20. 4. 2026, byl stavebník vyzván, aby nejpozději do 31. 8. 2026 žádost uvedl do souladu s projektovou dokumentací a aby doplnil stanoviska dotčených orgánů se zúženým předmětem žádosti. Současně bylo usnesením řízení o dodatečné povolení stavby zahájené žádostí ze dne 30. 1. 2019 přerušeno nejpozději do 31. 8. 2026 podle § 111 odst. 3 starého stavebního zákona, jelikož žádost neobsahuje požadované náležitosti, předmět žádosti se po zúžení dostal do rozporu s doloženými podklady.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

15. Soud projednal žalobu podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), podle nějž ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek. V řízení o ochraně proti nečinnosti soud rozhoduje podle skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s.ř.s.).

16. Podle § 80 odst. 1 s.ř.s. žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon.

17. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a účastníci ve smyslu tohoto ustanovení souhlasili s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání.

18. Jak již bylo uvedeno výše, dle § 81 odst. 1 s.ř.s. se v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu nerozhoduje podle skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jako je tomu u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, ale podle aktuálního skutkového stavu ke dni rozhodnutí soudu (srov. K., Z., K., T. a kol. Soudní řád správní. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 683). Žaloba na ochranu proti nečinnosti totiž slouží k tomu, „aby nečinnost byla odstraněna, ať již faktickou činností správního orgánu, nebo exekučním provedením výroku rozhodnutí soudu. Tato žaloba naopak neslouží k tomu, aby se žalobce domohl akademického výroku o tom, že nečinnost tu případně v minulosti byla, ale v době rozhodování soudu již netrvá; taková žaloba musí být zamítnuta“ (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012-46).

19. NSS v rozsudku ze dne 20. 4. 2006, č. j. 6 Ans 2/2005-68, konstatoval, že „žaloba na nečinnost podle § 79 a násl. s. ř. s. je nedůvodná, pokud žalovaný správní orgán přerušil správní řízení, přičemž okolnosti, za nichž tak učinil, odpovídají požadavkům, které pro tento procesní postup předpisy o řízení před takovým orgánem stanoví (§ 29 odst. 1, § 40 odst. 1 správního řádu).“ 20. V rozsudku ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Ans 8/2012-50, NSS připomněl, „že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti soud rozhoduje na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí (§ 81 odst. 1 s. ř. s., viz také např. rozsudky ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008-62, ze dne 15. 3. 2010, č. j. 8 Ans 1/2009-72, č. 2258/2011 Sb. NSS, či č. j. 6 Ans 7/2012-35).“ Zároveň uvedl: „Bylo-li správní řízení o žádosti stěžovatele důvodně přerušeno, jak nyní potvrdil i Nejvyšší správní soud, městský soud správně nepřikázal správnímu orgánu, aby ve věci rozhodl. Případné průtahy v řízení, které předcházely rozhodnutí o přerušení řízení, nemohou na tomto závěru nic změnit.“ 21. V rozsudku ze dne 15. 6. 2021, č. j. 2 As 93/2021-34, NSS jednoznačně konstatoval, že „je-li tedy ke dni rozhodnutí soudu správní řízení přerušeno, soud nemůže vyhovět žalobě na ochranu proti nečinnosti s odkazem na předchozí nečinnost správního orgánu, ale má se zabývat důvodností samotného přerušení.“ Dále pak uvedl, že „podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012-20 (pozn. soudu: kterého se nyní dovolává i žalobce), přerušení správního řízení, k němuž došlo až po uplynutí lhůty pro rozhodnutí, nemá za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, a tudíž ani nijak neovlivňuje běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Tyto závěry však v projednávané věci nelze použít. Je nezbytné rozlišovat mezi posuzováním nečinnosti, resp. běhu lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, za účelem vyhodnocení včasnosti nečinnostní žaloby na straně jedné, a posuzováním nečinnosti za účelem věcného posouzení, zda ke dni rozhodnutí soudu nečinnost stále trvala, na straně druhé. V projednávané věci jde o druhý případ, a proto je v souladu se závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 8 Ans 8/2012-50, nutné zopakovat a uzavřít, že ani případné průtahy v řízení, které předcházely rozhodnutí o přerušení řízení, nemohou nic změnit na tom, že je-li správní řízení důvodně přerušeno, nemůže soud správnímu orgánu přikázat, aby o věci rozhodl. Takovým výrokem by totiž mohl správní orgán postavit do neřešitelné situace, kdy je soudem nucen vydat rozhodnutí i za okolností, kde je podle zákona povinen řízení přerušit (např. navrhne-li to v řízení o žádosti sám žadatel).“ 22. V rozsudku ze dne 17. 5. 2023, č. j. 2 As 257/2022-24, NSS dále uvedl, že „rozhodující otázkou je otázkou důvodnost takového úkonu (posuzovaná k okamžiku rozhodování soudu o nečinnostní žalobě), nikoliv skutečnost, že tak správní orgán učinil v situaci, kdy se toho času již dopouštěl nečinnosti. Kasační soud tedy konstatuje, že městský soud nepochybil, pakliže neshledal žalovaného (k okamžiku vydání svého rozhodnutí) nečinným toliko proto, že řízení o odvolání stavebníků přerušil až poté, co mu uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí v této věc; jak shora uvedeno, tento závěr není ani v rozporu se stěžovatelkou poukazovaným rozsudkem NSS ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012-20.“ 23. Jinými slovy, závěry žalobcem odkazovaného rozsudku NSS č. j. 5 Ans 4/2012-20, dle kterého jednou uplynulou lhůtu nelze obnovit, resp. že aby k prodloužení lhůty došlo, muselo by usnesení být vydáno ještě před uplynutím lhůty k vydání rozhodnutí, jsou v nyní projednávaném případě rozhodné toliko pro posouzení včasnosti podané žaloby. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 270/2016-32, ve kterém soud vyložil povahu lhůty podle § 80 odst. 1 s.ř.s. NSS v něm dospěl k závěru, že lhůta pro podání žaloby na ochranu před nečinností se odvíjí od marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, bez ohledu na skutečnost, že nadřízený správní orgán tuto lhůtu prodlouží či nově stanoví. Podobně platí, že pokud správní orgán přerušil řízení až po uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí, nemá toto přerušení za následek obnovení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu, a tedy ani nijak neovlivňuje běh lhůty pro podání nečinnostní žaloby. Počátek lhůty pro podání nečinnostní žaloby musí být pro účastníka správního řízení a potenciálního žalobce stanoven jednoznačně, aby se v situaci, kdy lhůta pro vydání rozhodnutí již uplynula, mohl spolehnout, že během jednoho roku od uplynutí uvedené lhůty může skutečně podat nečinnostní žalobu (viz rozsudky NSS ze dne 12. 4. 2013, č. j. 5 Ans 4/2012-20, č. 2871/2013 Sb. NSS, a ze dne 18. 1. 2017, č. j. 8 As 88/2016-32). Z usnesení žalovaného o přerušení řízení o dodatečném povolení stavby tak nelze pro účely posouzení včasnosti, příp. předčasnosti podané žaloby vycházet.

24. O včasnosti žaloby tedy dle soudu není v daném případě pochyb, neboť správní spis byl žalovanému po zrušení jeho rozhodnutí vrácen dne 13. 8. 2025, od tohoto dne je tak třeba znovu počítat lhůtu pro vydání rozhodnutí. Podle starého stavebního zákona se v řízení o dodatečném povolení stavby postupovalo přiměřeně podle pravidel stavebního řízení (srov. § 129 odst. 2 ve spojení s § 110 až 115 tohoto zákona), dle § 112 odst. 3 starého stavebního zákona platilo, že „v jednoduchých věcech, zejména lze-li rozhodnout na základě dokladů předložených stavebníkem, rozhodne stavební úřad bez zbytečného odkladu, nejdéle však ve lhůtě do 60 dnů ode dne zahájení stavebního řízení; ve zvlášť složitých případech stavební úřad rozhodne nejdéle ve lhůtě do 90 dnů.“ I kdyby soud považoval nyní projednávanou věc za „zvlášť složitý případ“, tak v daném případě počala lhůta pro podání žaloby běžet marným uplynutím zákonné 90-denní lhůty pro vydání rozhodnutí, tj. dne 12. 11. 2025.

25. Žalobce též splnil zákonnou podmínku dle § 79 odst. 1 s.ř.s. pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti (bezvýsledného vyčerpání prostředků), neboť dne 10. 11. 2025 požádal nadřízený správní orgán o přijetí opatření proti nečinnosti, přičemž na tento podnět jednak nebylo v zákonné 30-denní lhůtě (§ 71 odst. 3 správního řádu) reagováno a následně nadřízený správní orgán v přípise ze dne 20. 2. 2026 žádosti o přijetí opatření proti nečinnosti nevyhověl.

26. Nicméně pro „věcný“ úspěch žaloby je nutné dle výše citované judikatury posuzovat procesní stav věci ke dni vydání rozhodnutí soudu, a je-li v takovém okamžiku správní řízení přerušeno, je třeba zkoumat důvodnost takového přerušení, což reflektoval i rozšířený senát NSS v již citovaném usnesení č. j. 7 Ans 10/2012-46, kde uvedl, že „skutečnost, že rozhodnutí správního orgánu o přerušení řízení je vyloučeno z přezkoumání soudem v řízení o žalobách proti rozhodnutím [§ 65 a § 70 písm. c) s. ř. s.], nesouvisí s povinností soudu v řízení na ochranu proti nečinnosti (§ 79 a násl. s. ř. s.) zabývat se k žalobní námitce otázkou, zda řízení je přerušeno důvodně.“ 27. Jak vyplývá z usnesení o přerušení řízení ze dne 13. 4. 2026, žalovaný přerušil řízení o dodatečném povolení stavby z toho důvodu, že žádost stavebníka neobsahuje požadované náležitosti, když se předmět žádosti dostal po zúžení žádosti do rozporu s doloženými podklady. Řízení bylo proto přerušeno dle § 111 odst. 3 starého stavebního zákona.

28. Přeruší-li správní orgán řízení, musí se jednat o přerušení věcně důvodné a v souladu se zákonem, neboť nelze akceptovat přerušení řízení, jímž by správní orgán pouze kryl vlastní nečinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 1. 2014, č. j. 7 Ans 10/2012-46). V daném případě soud shledal, že přerušení řízení o dodatečném povolení stavby bylo důvodné. Žalovaný dospěl k závěru, že žádost stavebníka o dodatečné povolení stavby neobsahuje požadované náležitosti a že se předmět této žádosti po zúžení dostal do rozporu s doloženými podklady. V daném případě nelze pominout, že právní názor zdejšího soudu vyslovený ve zrušujícím rozsudku č. j. 18 A 40/2024-95 vyžadoval nové vymezení rozsahu řízení o odstranění stavby, posouzení, zda žádost o dodatečné povolení stavby nepřekračuje rozsah řízení o odstranění stavby, a uvedení rozsahu obou těchto řízení do souladu (skrze upřesnění/zúžení žádosti o dodatečné povolení stavby ze strany stavebníka). Srov. bod 109. zrušujícího rozsudku, kde soud žalovanému uložil, aby přehodnotil rozsah, v němž může být v nynější věci vedeno řízení o žádosti stavebníka o dodatečné povolení stavby (stavebních úprav), s přihlédnutím k vymezení předmětu řízení o odstranění stavby. Zároveň soud upozornil na to, že další postup správních orgánů bude do značné míry záviset na další procesní aktivitě stavebníka.

29. Dle soudu nelze ve zúžení žádosti o dodatečné povolení stavby spatřovat obstrukční úkon, což ani žalobce nenamítal. Stejně tak dle soudu nejde o situaci, kdy by vady žádosti byly zřejmé již od počátku, ale jak správně konstatoval žalovaný, tyto se staly procesně relevantními až po zrušujícím rozsudku soudu, po obnově a spojení souvisejících řízení o odstranění stavby, po ohledání na místě dne 24. 3. 2026 a po zúžení a upřesnění předmětu žádosti stavebníkem. Žalovaný tak dle soudu zcela dostatečně zdůvodnil, proč přistoupil k přerušení řízení, přičemž tyto důvody lze považovat za relevantní.

30. Žalovaný nadto přerušil řízení s odkazem na § 111 odst. 3 věta prvá starého stavebního zákona, dle kterého „pokud žádost neobsahuje požadované náležitosti, stavební úřad vyzve stavebníka k jejímu doplnění a řízení přeruší; usnesení o přerušení se oznamuje pouze stavebníkovi.“ Dle soudu se jedná o obligatorní důvod pro přerušení řízení, a tedy o zvláštní úpravu k § 45 odst. 2 správního řádu, dle kterého platí, že „nemá-li žádost předepsané náležitosti nebo trpí-li jinými vadami, pomůže správní orgán žadateli nedostatky odstranit na místě nebo jej vyzve k jejich odstranění, poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu a poučí jej o následcích neodstranění nedostatků v této lhůtě; současně může řízení přerušit (§ 64).“ 31. Je třeba připustit, že žalovaný před přerušením řízení nečinný byl, když prvním úkonem po vrácení věci dne 13. 8. 2025 byla v posuzovaném řízení až dne 8. 1. 2026 žádost k nadřízenému správnímu orgánu, aby byl vrácený správní spis doplněn o zrušující rozsudek zdejšího soudu. To bezpochyby není úkon, k jehož provedení by bylo potřeba cca 5 měsíců od vrácení věci. Žalovaný jej pak učinil až po marném uplynutí i nejzazší lhůty (tj. 90 dnů) pro vydání rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby. Nicméně i přesto je dle judikatury nezbytné při rozhodování o nečinností žalobě reflektovat pouze aktuální procesní stav věci.

32. Ačkoliv žalovanému již uběhla lhůta pro vydání rozhodnutí v řízení o dodatečném povolení stavby, tak z usnesení o přerušení řízení, jakož i z předloženého spisového materiálu vyplývá, že byly dány relevantní důvody pro přerušení řízení. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že po uvedení do souladu rozsahu předmětu řízení o dodatečném povolení stavby a rozsahu předmětu řízení o odstranění stavby je třeba dát stavebníkovi prostor pro odstranění nově relevantních vad žádosti, tj. pro uvedení do souladu zúžené žádosti s projektovou dokumentací a doložení stanovisek dotčených orgánů se zúženým předmětem žádosti. Lhůtu do 31. 8. 2026 pro odstranění vad žádosti a současně pro přerušení řízení soud v této souvislosti nevyhodnotil jako nepřiměřenou. Zároveň je nutné reflektovat, že stavebník byl poučen o tom, že nebudou-li vady žádosti ve stanovené lhůtě odstraněny, tak bude řízení o dodatečném povolení stavby podle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu zastaveno a následně bude pokračováno v zahájeném řízení z moci úřední dle § 129 starého stavebního zákona a bude rozhodnuto ve věci odstranění stavby. I z toho dle soudu plyne, že předmětné přerušení není pouze účelovým krokem pro zhojení nečinnosti žalovaného.

33. Městský soud proto dospěl k závěru, že postup žalovaného, který přerušil řízení o dodatečném povolení stavby, byl důvodný a v souladu se zákonem.

34. K datu vydání rozsudku soud u žalovaného ověřil, že přerušení řízení dosud trvá a žalovaný dosud ve věci meritorně nerozhodl.

35. Na základě shora uvedeného soud neshledal žalobu důvodnou, a proto ji dle § 81 odst. 3 s.ř.s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly.

37. Soud o věci rozhodl přednostně dle § 56 odst. 3 s.ř.s. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 6. srpna 2026 JUDr. Lenka Loudová v. r. předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje P. V.