7 A 53/2012

Rubrum

Číslo jednací: 7A 53/2012 - 67 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Dance macabre, spolek, sídlem Brno, Rolnická 661/7, zast. JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem, sídlem Brno, Kobližná 47/19, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, sídlem Praha 1, Karmelitská 7, za účasti : Ing. Mgr. L. B., Ph. D., bytem P. 7, T. 1270/10, o žalobě proti rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14.8.2012, č.j. MSMT-29817/2012-65, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 14.8.2012, č.j. MSMT-29817/2012-65, a rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.6.2012, č.j. MSMT-27685/2012-65, se zrušují.

II. Žalovanému se nařizuje poskytnout žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku informaci o výši platu a finančních odměn L. B. na pozici poradce ministra v období 1.4. – 11.7.2011 a 1.11.-31.12.2011.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.922,- Kč a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Ludvíka Ševčíka ml., advokáta.

IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy č.j. MSMT-29817/2012-65, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí žalovaného pokračování 2 7A 53/2012 č.j. MSMT-27685/2012-65 o odmítnutí části žádosti žalobce o poskytnutí informace a to platu L. B. (osoby zúčastněné na řízení). Žalobce má za to, že odepření poskytnutí informace o platu zúčastněné osoby na pozici poradce ministerstva je v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, např. 5 As 57/2010-79, č.j. 4 As 40/2010-60 a nově č.j. 8 As 55/2012 – 62, kdy je ve veřejném zájmu, aby osoby s rozhodovací pravomocí podléhaly kontrole veřejnosti. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, odepření požadované části informace je dle žalovaného v souladu s ochranou soukromí osoby zúčastněné na řízení, neboť pozice poradce nespadá mezi vrcholné představitele povinného subjektu. Osoba zúčastněná na řízení se k žalobě věcně nevyjádřila. Ze správního spisu plynou tyto rozhodné skutečnosti. Podáním ze dne 3.7.2012 žalobce požádal žalobce o poskytnutí informace – „Jako řádnou a mimořádnou odměnu (plat) obdržel pan L. B. v jednotlivých letech, kdy působil na MŠMT.“K výzvě žalovaného byl požadavek na informaci upřesněn odkazem na ust. § 122- 136 zákoníku práce. Žalovaný poskytl žalobci informaci o platu a odměnách osoby zúčastněné na řízení v roce 2011, avšak pouze za období, kdy vykonával funkci ředitele personálního odboru a zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra. Rozhodnutím ze dne 29.6.2012, č.j. MSMT- 27685/2012-65 žalovaný odmítl poskytnout informaci o výši platu a odměn osoby zúčastněné na řízení v pozici poradce ministra v období 1.4. – 11.7.2011 a 1.11.-31.12.2011, neboť po provedení testu proporcionality dospěl k závěru, že poskytnutí takovéto informace by bylo v rozporu s ochranou soukromí osoby zúčastněné na řízení, neboť se L. B. se nepodílel na rozhodování o veřejných prostředcích, veřejných zakázkách, popřípadě na rozhodování ve správním řízení. S tím to závěrem se ztotožnil i ministr školství, mládeže a tělovýchovy, který rozhodnutím ze dne 14.8.2012, č.j. MSMT-29817/2012-65, zamítl odvolání žalobce. Městský soud v Praze přezkoumal bez nařízení jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s. žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, vycházejíc přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Věc posoudil následovně. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku č.j. 8 As 55/2012 – 62 již posoudil otázku, zda povinný subjekt je povinen poskytnout informace o výši peněžitých platu zaměstnance povinného subjektu vždy, anebo poskytnutí požadované informace podrobí testu proporcionality takového zásahu do soukromí zaměstnance. Nejvyšší správní soud stanovil požadavek provedení testu proporcionality a sám jej provedl, kdy uvedl, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků a jakýchkoli jiných osob placených za svoji činnost nejrůznější povahy z veřejných prostředků, se zásadně poskytují a jen výjimečně neposkytují. V pochybnostech je tedy na místě přiklonit se k poskytnutí, a nikoli k neposkytnutí informací. Znamená to tedy, že bez dalšího je třeba poskytnout informace o platech zaměstnanců vykazujících zejména některý z následujících rysů: • zaměstnanců v řídících pozicích povinného subjektu, tedy všech takových zaměstnanců, kteří řídí nebo metodicky vedou jiné zaměstnance či řídí nebo metodicky vedou činnost subjektů podřízených povinnému subjektu, podléhajících jeho dohledu, jím spravovaných nebo jím fakticky ovládaných, pokračování 3 7A 53/2012 • zaměstnanců podílejících se na výkonu vrchnostenských oprávnění povinného subjektu, má- li povinný subjekt taková oprávnění (např. rozhodujících o právech či povinnostech osob, provádějících dohledovou, inspekční či kontrolní činnost, autorizované měření, zkušební činnost, metodické vedení apod.), nebo zaměstnanců, kteří, ač se sami na vlastní vrchnostenské činnosti nepodílejí, ji mohou nikoli nevýznamným způsobem ovlivnit (např. připravují podklady k rozhodování či koncepty rozhodnutí, zajišťují oběh dokumentů, zabezpečují provádění vrchnostenských činností po technické stránce nebo vykonávají jiné obdobné záležitosti v souvislosti s nimi), • zaměstnanců organizujících či provádějících činnosti, jež jsou úkolem povinného subjektu, ať již jde o činnosti povahy vrchnostenské anebo jiné, anebo k takovýmto činnostem poskytujících významné podpůrné či doprovodné služby (např. analýzy, plánování, informační servis, zajištění vhodného technického a organizačního zázemí, logistika, informační technologie, provoz budov a jiných zařízení povinného subjektu), • zaměstnanců majících z jiných než výše uvedených důvodů faktický vliv na činnost povinného subjektu (např. poradci, osobní asistenti osob v řídících nebo jiných důležitých pozicích, osoby s nikoli nevýznamným faktickým vlivem na tok informací uvnitř povinného subjektu či na jeho komunikaci navenek), • zaměstnanců, jejichž činnost má nebo může mít ekonomické dopady na veřejné rozpočty nebo na hospodaření povinného subjektu či jím řízených, jeho dohledu podléhajících, jím spravovaných či jinak ovlivňovaných osob. Do skupiny osob, u nichž podle konkrétních okolností může připadat v úvahu odepření poskytnutí informace o jejich platech, jsou-li placeny z veřejných prostředků, tak mohou patřit zásadně jen osoby vykonávající u povinného subjektu činnosti pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování), a to samozřejmě jen za předpokladu, že nenaplňují některý z výše naznačených rysů. Žalobci nebyla poskytnuta informace o platu a odměně žalobce na pozici poradce ministra, tedy takové pracovní pozice, kterou rozšířený senát NSS výslovně zahrnul v demonstrativním výčtu zaměstnanců placených z veřejných prostředků, u kterých je bez dalšího povinnost poskytnout informace o platech zaměstnanců. Městský soud v Praze se zcela ztotožňuje se závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 55/2012 – 62, kdy má za to, že poradce ministra je pracovní pozice umožňující faktický vliv na činnost povinného subjektu, proto je dán veřejný zájem na kontrole hospodárnosti v oblasti veřejné sféry, tedy zájem na platové transparenci. Zároveň soud bez ohledu na vyhrocenou veřejnou diskuzi o osobě L. B. v dané době, aniž by hodnotil příčiny vzniklé veřejné diskuze, má za to, že žádostí žalobce o poskytnutí informace v celém rozsahu, tedy i ohledně platu poradce ministra, nebyly sledovány difamující cíle, neboť zveřejnění informace o výši jeho platu (mzdy) totiž za běžných okolností neznamená pro toho, kdo je placen z veřejných prostředků, žádnou podstatnou újmu. Informaci o výši platu (mzdy) nebo jiného peněžního plnění zaměstnance placeného z veřejných prostředků především nelze považovat za informaci, která by jej v případě zveřejnění difamovala nebo jinak snižovala jeho lidskou důstojnost, neboť sama o sobě výše platu žádný negativní informační obsah nemá (NSS č.j. 8 As 55/2012 – 62). Výše uvedené platí tím spíše, že žalovaný žalobci sdělil výši platu a odměny osoby zúčastněné na řízení za období, kdy vykonával funkci ředitele personálního odboru a zástupce vrchního ředitele kabinetu ministra. Zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje povinnost tzv. povinných subjektů poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, kterými jsou podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Není sporu o tom, že žalovaný je povinným subjektem dle § pokračování 4 7A 53/2012 2 odst. 1 zákona a že požadované informace se vztahovaly k působnosti povinného. Při realizaci ústavně zaručeného práva na informace, garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod, provedeného zákonem o svobodném přístupu k informacím, je třeba jakákoli omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem. Opačný postup, tedy extenzivní výklad podmínek, za kterých zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje právo na poskytnutí informací omezit a informace neposkytnout, by směřoval proti vlastnímu smyslu a účelu zákona i ústavně zaručeného práva garantovaného čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Právo na informace představuje ve vztahu k veřejné správě jednu ze záruk zákonnosti, která by extenzivním výkladem byla značně omezena, ne-li popřena. Přístup k informacím současně posiluje důvěru veřejnosti ve veřejnou správu, proto je třeba učinit vše k zajištění co nejúplnější dostupnosti informací v držení veřejné moci pro veřejnost. Vždyť poskytování informací a otevřenost veřejné správy je jedním z dílčích principů dobré správy. Právo na informace však není bezbřehé a absolutní, ale nutně naráží na určitá omezení a limity. Povětšinou se jedná o omezení, která vyplývají z potřeby ochrany legitimních veřejných zájmů, což kupř. podle Doporučení Rady Evropy č. (81) 19 jsou restrikce v podobě národní a veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, prevence zločinnosti nebo ochrany soukromí. Dle usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02, „právo na informace je v Listině systematicky zařazeno mezi práva politická, tedy jako prostředek účasti na politickém životě státu. … Právo na informace však nelze chápat jako neomezené právo člověka na uspokojení osobní zvědavosti či zvídavosti. Je to právo na informaci v politickém slova smyslu, chápanou velmi široce, tj. takovou, kterou člověk žijící ve státě potřebuje k tomu, aby v prakticky dosažitelné míře znal, co se děje na veřejnosti v jeho okolí. … Právo na informace lze omezit toliko zákonem a to za splnění dvou podmínek: předně že se tak děje za některým z účelů taxativně uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny (opatření v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti) a za druhé, že je takové omezení nezbytné, tzn., že cíle omezení jinak v demokratické společnosti dosáhnout nelze.“ Jak uvedl Ústavní soud, právo na informace má charakter nástroje, který slouží jako prostředek účasti na veřejném životě. Dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím při soudním přezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby dle s.ř.s. soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Ust. § 16 odst. 4 zákona je výlukou z kasačního principu řízení dle soudního řádu správního, soud v řízení o žalobě dle zákona o svobodném přístupu k informacím je nejen oprávněn napadené správní rozhodnutí zrušit, ale také je oprávněn, resp. povinen, v případě oprávněné žádosti o informaci uložit povinnému subjektu povinnost poskytnout požadovanou informaci. Důsledkem revizního principu řízení o žalobě dle zákona o svobodném přístupu k informacím je skutečnost, že soud může dle okolností věci učinit zcela novou vlastní úvahu o tom, zda je povinný subjekt povinen požadovanou informaci sdělit a to bez ohledu na rozsah důvodů uvedených v žalobou napadeném rozhodnutí ale i důvodů uvedených žalovaným v soudním řízení. Úkolem soudu samozřejmě není, aby aktivně vyhledával důvody pro odmítnutí žádosti (i pro vyhovění pozn. soudu) či nahrazoval důvody rozhodnutí o odmítnutí žádosti, jestliže důvody uvedené v rozhodnutí povinné osoby neobstojí (viz bod 21 rozsudku NSS ze dne 24. 3. 2010, čj. 1 As 8/2010 – 65 ve věci Oživení, o. s.). Pokud však soud postupuje dle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím, musí zvážit, zda prima facie není dán některý z dalších důvodů pro odmítnutí žádosti. Pokud by tomu tak bylo, nemohl by zrušit obě správní rozhodnutí a nařídit povinné pokračování 5 7A 53/2012 osobě poskytnout informaci žadateli (tj. postupovat dle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím), nýbrž by mohl toliko rozhodnutí zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, event. odst. 3 s. ř. s.), v němž by povinná osoba zpravidla žádost opětovně odmítla, tentokrát však ze správného důvodu (rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 28/2010-86). Městský soud v Praze má za to, že odepření informace žalovaným bylo v rozporu s povahou institutu práva na informace dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a zákona o svobodném přístupu k informacím. Jelikož soud neshledal důvody, které by založily výluku z povinnosti poskytnout informaci dle zákona o svobodném přístupu k informacím dle § 8a a § 11 zákona o svobodném přístupu k informacím. Soud v dané věci shledává kolizi práva na informaci dle čl. 17 Listiny základních práv a svobod s jiným právem na soukromí osoby zúčastněné na řízení, avšak vzhledem k převaze veřejného zájmu na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky je dána převaha práva na informace nad právem na ochranu soukromí, proto dle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím zrušil rozhodnutí správního orgánu I. i II. stupně pro nezákonnost a uložil žalovanému (povinnému) povinnost sdělit žalobci požadovanou informaci v úplném rozsahu, neboť pracovní pozice poradce ministra není osobou, která se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem (NSS č.j. 8 As 55/2012-62). Žalovaný provedl test proporcionality v rozporu se závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 55/2012 – 62, neboť kritériem pro sdělení informace o platu zaměstnance není pouze skutečnost, zda se příjemce veřejných prostředků (zde poradce ministra) podílel na rozhodování o veřejných prostředcích, veřejných zakázkách, popřípadě na rozhodování ve správním řízení, nýbrž zda se podílel jen nepřímo a nevýznamným způsobem na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu (NSS č.j. 8 As 55/2012-62). Soud má za to, že osoba zúčastněná na řízení se podílela významně na činnosti žalovaného i v pracovní pozici poradce ministra, neboť účelem pracovní pozice poradce ministra je poskytovat podklady a podněty pro rozhodování ministra, poradce ministra tak může významně ovlivnit rozhodování ministra, proto soudem provedený test proporcionality vedl k převaze veřejného zájmu na kontrole hospodaření žalovaného v oblasti odměňování zaměstnanců a to ve formě práva na informaci o platu a odměnách osoby zúčastněné na řízení v neprospěch práva na ochranu soukromí osoby zúčastněné na řízení. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce byl ve věci úspěšný, proto mu náleží náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. Náklady, které žalobci v řízení vznikly, spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000,- Kč a v nákladech souvisejících s právním zastoupením žalobce advokátem. Tyto jsou tvořeny jednak odměnou za právní zastoupení žalobce advokátem, a to za dva úkony právní služby (převzetí zastoupení a sepsání žaloby) po 2.100,- Kč dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2012, a dále 3.100,-Kč za jeden úkon - vyjádření ze dne 22.10.2014 dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2013. Náklady právního zastoupení žalobce jsou dále tvořeny třemi paušálními částkami ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), to vše s 21 % DPH. Osobě zúčastěné na řízení náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl, jak ve výroku IV uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních pokračování 6 7A 53/2012 u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze dne 12.12.2014 JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková