70 Co 140/2018

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci péče o nezletilého J. P ., nar. XXX, zast. Městskou částí Praha 14, jako kolizním opatrovníkem, syna matky

I. L. P ., nar. XXX, bytem P., N. P. V., zast. Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Jeseniova 51, a otce J. P ., nar. XXX, bytem P.,N. P. V., o návrhu matky na úpravu poměrů nezletilého pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů, k odvolání otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. února 2017, č.j. 64 Nc 2614/2017 – 38, takto:

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku o výživném (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění:

1. Rozsudkem shora označeným soud prvního stupně výrokem I. svěřil nezletilého J. P., nar. XXX, pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky. Výrokem II. stanovil otci povinnost přispívat na výživu nezletilého J. částkou 4 500 Kč měsíčně, splatnou do každého 15. dne příslušného kalendářního měsíce k rukám matky nezletilého, s účinností od právní moci tohoto rozsudku a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na ust. §§ 906 – 908 a § 910 o.z. k závěru, že je na místě svěřit syna do péče matky, a to jak pro dobu před rozvodem, tak pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Uzavřel, že manželství rodičů je rozvrácené, přičemž matka se hodlá s otcem rozvést jednak pro finanční neshody a jednak pro jeho chování k ní. Otec se rozvádět nechce, neboť rodiče nemají možnost samostatného bydlení a budou i nadále bydlet společně. To je také důvodem, proč otec požadoval svěření chlapce do společné péče. Matka ovšem s tímto řešením nesouhlasila, což soud prvního stupně posoudil jako důvod, pro nějž o společné péči nebylo lze rozhodnout. V úvahu tak podle soudu prvního stupně přicházela střídavá péče rodičů či výlučná péče matky o nezletilého. Vzhledem k tomu, že z výpovědí obou rodičů vyšlo najevo, že převažující péči o nezletilého zajišťuje matka, soud svěřil nezletilého právě do její péče, když tato byla shledána řádnou. Otci pak soud stanovil vyživovací povinnost na nezletilého částkou 4 500 Kč měsíčně se splatností do každého 15. dne příslušného kalendářního měsíce k rukám matky nezletilého s účinností od právní moci tohoto rozsudku, resp. pro dobu po rozvodu s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů, tak jak matka žádala. Dospěl k závěru, že otec až dosud vyživovací povinnost ve prospěch nezletilého plnil dostatečně. Stanovená částka 4 500 Kč odpovídá podle mínění soudu příjmovým možnostem a schopnostem obou rodičů, tj. příjmu matky ve výši cca 33 000 Kč měsíčně čistého + plnění od zaměstnavatele ve výši 1 100 Kč měsíčně a na straně otce ve výši cca 20 000 Kč měsíčně čistého od jeho současného zaměstnavatele, od února 2018 od firmy Pragolaktos s možností 10% odměn a směn přesčas, tudíž i vyššího příjmu až do výše 28 000 Kč měsíčně hrubého a více, včetně příjmu z brigád od společnosti McDonald, které otec hodlá vykonávat i do budoucna, ve výši cca 6 – 7 000 Kč měsíčně čistého. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že významný majetek rodiče nevlastní, pouze starší vozidlo T. C. v hodnotě 33 000 Kč, které není dosud celé zaplaceno. Rodiče mají též závazky vůči jiným společnostem, jež matka nyní plní v částce cca 7 000 Kč měsíčně, otec ve výši 6 500 Kč měsíčně, které však nemohou jít k tíži nezletilého, neboť vznikly zaviněním a chováním rodičů. Vyživovací povinnost otce dle soudu prvního stupně odpovídá i tomu, že oba rodiče mají vyživovací povinnost pouze k nezletilému, stejně jako odpovídá potřebám a výdajům nezletilého, které spočívají zejména v uspokojování základních životních potřeb dítěte ve věku 10 let, jeho zájmové činnosti v oblasti hokeje a výdajů spojených s povinnou základní docházkou (4. třída ZŠ a s tím spojené výdaje za školní pomůcky, školní aktivity, obědy aj.) a spoření s pojištěním. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. § 23 ZZŘS.

3. Proti tomuto rozsudku podal otec odvolání, v němž konstatoval, že stanovená částka výživného 4 500 Kč je příliš vysoká. Požádal, aby mu byla rozhodnutím odvolacího soudu změněna výše výživného pouze na částku 4 000 Kč měsíčně. K tomu sdělil, že v rámci hlavního pracovního poměru si vydělá 22 100 Kč měsíčně, příjem z brigády pak dosahuje částky 4 900 Kč měsíčně. Celkovému příjmu 27 000 Kč odpovídá podle jeho názoru maximálně částka výživného 4 000 Kč. Konstatoval také, že stále hradí veškeré náklady na sportovní aktivity syna a na stravu pro rodinu. Matka nezletilého pak platí pouze nájemné.

4. Matka se k odvolání písemně vyjádřila a uvedla, že otec realizuje cca dva velké nákupy za 2 až 3000 Kč, matka ovšem nakupuje rovněž, zejména pak čerstvé pečivo, ovoce a zeleninu. Ke sportovním aktivitám syna připustila, že otec hradí příspěvky do hokejového klubu a výdaje spojené s účastí chlapce na zápasech včetně eventuelního ubytování. Zakoupil také betony, nicméně výstroj jinak hradí matka a především babička z matčiny strany. Na nákladech na camp se podíleli oba rodiče jednou polovinou. Dále matka uvedla, že ona hradí nejen nájemné, nýbrž i inkaso, přičemž celkové náklady na bydlení činí 13 000 Kč měsíčně, a hradí též náklady na chlapcovo ošacení a jeho volnočasové aktivity. Matka vyjádřila názor, že adekvátní by byla částka výživného 5 000 Kč měsíčně, nicméně smířila se se soudem stanovenou částkou 4 500 Kč, neboť nechce za situace, kdy rodiče dosud sdílí jeden byt, vyvolávat konflikty. V této souvislosti poukázala na to, že také kolizní opatrovník navrhoval výživné v částce 5 000 Kč měsíčně. V závěru ještě poukázala fakt, že v odvolání otec tvrdí, že si brigádně přivydělá částku 4 900 Kč měsíčně, avšak v rámci své výpovědi připustil, že si vydělá 6 až 7 000 Kč, takže jeho příjem činí v součtu minimálně 27 až 28 000 Kč. Navrhla, aby za těchto okolností byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o výživném potvrzen jako věcně správný.

5. Kolizní opatrovník se k odvolání písemně nevyjádřil. V rámci ústního přednesu pak navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

6. V rámci ústního vyjádření prezentovaného při jednání prostřednictvím právní zástupkyně matka sdělila, že v souvislosti se stanovením výživného v částce 4 500 Kč měsíčně přestal otec přispívat na hokejové aktivity syna, takže matka musel uhradit mimo jiné i platbu za letní kemp sama.

7. Otec vznesl proti senátu odvolacího soudu námitku podjatosti, již odůvodnil tím, že mu nebylo vyhověno v jeho žádosti o odročení jednání. O odročení pak žádal údajně proto, aby se mohl k jednání připravit a opatřit si řádná potvrzení o svých příjmech.

8. K tomu odvolací soud uvádí, že předvolání k jednání nařízenému na 17.5.2018 bylo otci doručeno dne 26.4.2018, tedy tři týdny před termínem jednání, a otec měl tak dostatečný časový prostor k zajištění všech potřebných listin, k jejichž předložení byl vyzván (potvrzení o výši příjmu), jakož i k přípravě na jednání. Vzhledem k tomu, že žádný ze členů odvolacího senátu otce ani jiné účastníky řízení nezná a nemá k nim ani k jejich zástupcům žádný vztah, ba nemá ani žádný zájem na výsledku řízení, námitku podjatosti měl za zcela nedůvodnou. Jednalo se navíc o námitku založenou pouze na kritice postupu soudu v daném řízení, jež nemůže být důvodem k vyslovení pojatosti, a kromě toho byla vznesena při jednání, při němž bylo meritorně rozhodnuto, takže odvolací soud věc nepředkládal v souladu s ust. § 15b odst. 2 o.s.ř. nadřízenému soudu a rozhodl.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a doplnil dokazování zprávou o aktuálních výdělcích obou rodičů. K tomu dlužno konstatovat, že otec potvrzení od zaměstnavatele o svých aktuálních příjmech u firmy M. P. předložil.

10. Po zmíněném doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání otce není opodstatněné.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro spolehlivé zjištění skutkového stavu, a žádné nové skutečnosti nevyplynuly ani z důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, snad s výjimkou toho, že v posledních dvou měsících byl otci zaměstnavatelem vykázán poněkud vyšší příjem než jím avizovaných 22 000 Kč. O správnosti svěření nezletilého Jozefa do péče matky nebylo mezi účastníky víceméně sporu, resp. proti té části rozsudku, jíž bylo rozhodnuto o této otázce, otec opravným prostředkem nebrojil, a předmětem přezkumu odvolacího soudu tedy, jak již bylo zmíněno, byla pouze výše výživného. V tomto ohledu je třeba poukázat na fakt, že dle ust. § 913odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Nezletilému Jozefovi bude letos jedenáct let, je zdráv, a zásadně by tedy měl mít potřeby běžného jedenáctiletého dítěte. Nicméně nelze přehlédnout, že je chlapec velmi sportovně nadán a v rámci mimoškolních sportovních aktivit se velmi intenzivně zabývá hokejem, což je sportovní obor poměrně náročný na výdaje, a to nejen pokud jde o výstroj a výzbroj, nýbrž i pokud jde o hrazení kempů, soustředění atd. V řízení však vyšlo najevo, že otec se participaci na nákladech spojených s touto sportovní aktivitou syna v minulosti nevyhýbal, platil příspěvky, částečně výstroj a jednou polovinou se podílel také na úhradě finančních prostředků na loňský hokejový kemp. Ačkoli matka avizovala, že otec od těchto plateb v posledních dvou měsících po rozhodnutí soudu prvního stupně upustil, odvolací soud je přesvědčen, že jde o situaci pouze přechodnou a že se otec k podílení se na těchto výdajích opětovně vrátí, neboť jistě musí být pyšný na to, že jeho syn se věnuje intenzivně tomuto mužnému a v Čechách tolik oblíbenému sportu. Za této situace lze tedy v rámci úvah o výši běžného výživného vycházet z obvyklých potřeb dítěte ve věku 11 roků. Pokud jde o otce, z provedeného dokazování, a koneckonců i z vlastního sdělení otce (jež uvedl i ve svém odvolání) vyplynulo, že výdělek otce činí v průměru 27 000 Kč čistého. Má-li se podle doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti pohybovat výživné pro jedno dítě ve věku od 10 do 14 let v rozmezí 15 až 19 % příjmu povinného rodiče, pak částka 4 500 Kč, již stanovil soud prvního stupně, do tohoto rozmezí přesně zapadá, neboť uvedená částka činí 16,67 % z příjmu 27 000 Kč. Soudu prvního stupně tak lze dát za pravdu, že jím určená částka výživného přesně odpovídá jak odůvodněným potřebám téměř jedenáctiletého chlapce s bohatou mimoškolní činností, tak schopnostem a možnostem otce. Dlužno v této souvislosti připomenout, že také matka, která již s ohledem na věk syna nevyvažuje veškerou svoji vyživovací povinnost osobní péčí o něj, nýbrž tak činí pouze z části, má povinnost na výživě společného dítěte participovat svým finančním dílem.

12. Na základě uvedených úvah tedy odvolací soud shledal hladinu výživného nastavenou soudem prvního stupně jako přiléhavou, a proto v napadené části týkající se výživného rozsudek soudu prvního stupně dle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný včetně správného a výsledku řízení odpovídajícího akcesorického výroku o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně správně (s ohledem na dosavadní společné bydlení v jedné bytové jednotce a dosavadní podílení se otce na výživě nezletilého i nákladech na domácnost) nastavil povinnost k placení výživného až právní mocí rozsudku, nebylo třeba ani v rámci odvolacího řízení řešit otázku nedoplatku na výživném.

13. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 23 ZZŘS ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 17. května 2018 JUDr. Irena Nosková v. r. předsedkyně senátu