70 CO 351/2022

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců Mgr Zdeňka Lehovce a JUDr. Renaty Polákové v právní věci žalobce: osobní údaje žalobce sídlem adresa zastoupený advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení částka s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne datum rozhodnutí, č. j. 10 C 73/2021 – 134,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. jméno příjmení.

1. Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky částka s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od datum do zaplacení a výrokem II. zavázal žalobce povinností zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku částka ve třídenní pariční lhůtě.

2. Podle odůvodnění dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování a s odkazem na ust. § 609 a násl., § 2048, § 1982 a § 1987 o. z. k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Soud konstatoval, že žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky částka s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o dílo má nárok na úhradu smluvní pokuty v žalované výši, neboť žalovaná byla v prodlení s dokončením díla, přičemž dílo mělo být předáno dne datum, dne datum došlo k uzavření smlouvy o vícepracích a až dne datum bylo dílo předáno žalobkyni. Minimálně od datum do datum tak byla dle mínění žalobce žalovaná v prodlení. Soud poukázal na to, že žalovaná namítala promlčení nároku žalobce, a proto se soustředil předně na vyřešení této otázky. K tomu uvedl, že žalobce se v řízení domáhá nároku na uhrazení smluvní pokuty za prodlení žalované s dokončením díla za období od datum do datum, přičemž promlčecí lhůta počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci. Z toho dovodil, že promlčecí lhůta počala dne datum a měla uplynout po třech letech dne datum. S námitkou žalobce, že běh promlčecí lhůty byl zastaven v období, kdy probíhalo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 215/2016, neboť v tomto řízení uplatnil vůči právnická osoba s.r.o. námitku započtení (podle žalobce započtení vzájemného práva vztahujícího se k téže smlouvě), a promlčecí lhůta se tedy dle žalobce stavěla od počátku řízení dne datum a počala znova běžet až po pravomocném skončení tohoto řízení dne datum, se soud prvního stupně neztotožnil. Uvedl, že je především nutné rozlišovat jednotlivé subjekty, a to žalovanou, jako zhotovitele díla, žalobce, jako objednatele díla, tedy strany uzavřené smlouvy o dílo, a dále právnická osoba s.r.o., na kterou byly žalovanou postoupeny pohledávky na úhradu ceny díla s příslušenstvím ve formě úroku z prodlení a smluvní pokuty za každý den prodlení s úhradou těchto částek. K postoupení pohledávky z titulu smluvní pokuty za pozdní předání díla nedošlo. K tomu soud uvedl, že předmětem promlčení je vždy právo, které je charakterizováno svým obsahem i účastníky. Při pluralitě, ať již subjektů, či jednotlivých nároků je nutné jednotlivé nároky (či jejich části) a účastníky vztahu důsledně odlišit. Stejně tak, jako běží promlčecí lhůta zvlášť u každého jednotlivého nároku, i v případě, že se jedná o závazek mezi totožnými osobami, běží promlčecí lhůta zvlášť vůči každé osobě samostatně a pro její stavění je nutné uplatnit nárok u orgánu veřejné moci zvlášť. Jeho uplatnění vůči jedné osobě neznamená plošné stavění promlčecí lhůty ve vztahu ke kterémukoli subjektu, proti němuž může uplatnění téhož práva taktéž přicházet v úvahu. K této myšlence odkázal soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí, sp. zn. 25 Cdo 129/99 a vysvětlil, že žalobkyně uplatnila námitku započtení před soudem v rámci procesní obrany vůči právnická osoba s.r.o., a na základě tohoto úkonu nemohlo podle názoru soudu dojít ke stavění běhu promlčecí lhůty vůči žalované, neboť se jedná o zcela odlišné subjekty. Kromě toho vyjádřil soud prvního stupně přesvědčení, že ke stavění běhu promlčecí lhůty nemohlo dojít z toho důvodu, že pohledávka žalobce nebyla pohledávka způsobilá k započtení, neboť byla neurčitá (co do výše) a nejistá (co do vzniku nároku), neboť jak Obvodní soud pro Prahu 3, tak Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 215/2016 dospěly k závěru, že započtení učiněné žalobcem v průběhu řízení nebylo provedeno po právu a nezpůsobilo zánik závazku z neuhrazené ceny za dílo. Vzhledem k tomuto názoru uzavřel soud prvního stupně, že ke stavění běhu promlčecí lhůty nedošlo, promlčecí lhůta proto uplynula dne datum, a nárok žalobce tak byl v době podání žaloby, tj. ke dni datum, již promlčen. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce včasné odvolání nejprve v blanketní podobě, později své odvolání doplnil podáním ze dne datum. Vytkl soudu prvního stupně neúplně zjištěný skutkový stav, což bylo podle jeho názoru způsobeno neprovedením všech nabídnutých důkazů (§ 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., jakož i chybné právní hodnocení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Uvedl, že soud kvalifikoval na jednání dne datum žalobcem uplatněný nárok jako promlčený, a to i přes svůj dříve vyjádřený názor, že nárok za promlčený nepovažuje. Podle názoru žalobce soud posoudil finálně otázku promlčení chybně. Vytkl soudu také absenci řádného odůvodnění jeho rozhodnutí a rovněž překvapivost vydaného rozsudku. Poukázal na to, že soud prvního stupně neprovedl v podstatě žádný z důkazů, jež mu byly žalobcem nabídnuty. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se k odvolání písemně vyjádřila prostřednictvím svého právního zástupce a uvedla, že žalobcem vytknuté vady rozhodnutí ona neshledává. K otázce promlčení nároku provedl soud prvního stupně všechny potřebné důkazy. Provádění dalších důkazů by bylo v souvislosti s vznesenou námitkou promlčení, jež byla shledána důvodnou, podle názoru žalované nadbytečné. Po právní stránce žalovaná uvedla, že trvá na tom, že nárok byl promlčen, neboť v řízení vedeném pod sp. zn. 12 C 215/2016 byl vznesen jako procesní obrana, avšak nikoli vůči žalované, nýbrž vůči právnická osoba, s.r.o. Uplatnění uvedeného nároku v řízení vedeném proti jinému účastníku nemůže být podle názoru žalované důvodem ke stavění promlčecí lhůty. Proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný a aby jí přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

5. V doplnění odvolání, které zaslal žalobce soudu den před jednáním, žalobce zopakoval, že uplatnil nárok na smluvní pokutu v rámci své procesní obrany v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 129/2016, v němž vystupoval v postavení žalovaného, vůči žalobci právnická osoba, a.s., na niž žalovaný postoupil svoji pohledávku za žalobcem z titulu smlouvy o dílo. Skutečnost, že v daném řízení nebylo uplatněnému nároku vyhověno, podle žalobce nic nemění na tom, že nárok byl uplatněn u soudu odpovídajícím způsobem. Pro zhodnocení, zda jsou či nejsou dány účinky promlčení, je podstatné pouze to, zda byl nárok uplatněn a zda subjekt nárok uplatňující řádně v řízení pokračoval. Nárok žalobce na smluvní pokutu je stále tentýž a podle žalobce nemá na otázku promlčení vliv to, že v prvním případě byl nárok uplatněn vůči postupníkovi a v současné době je uplatňován vůči postupiteli. Předchozí řízení o tomtéž nároku by tak podle názoru žalobce mělo způsobit stavění promlčecí lhůty. Přístup soudu prvního stupně označil žalobce za příliš formalistický. Vzhledem k tomu, že právnická osoba, a.s. nabyla pohledávku ze smlouvy o dílo, má žalobce za to, že nelze oddělovat běh promlčecí lhůty pro oba dotčené subjekty. Z toho důvodu navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Z podnětu odvolání přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, přezkoumal zároveň i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo /ust. § 212, § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce nelze shledat opodstatněným.

7. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném ke spolehlivému zjištění skutkového stavu, dospěl k odpovídajícím skutkovým zjištěním a věc posoudil přiléhavě i po právní stránce. Jeho přístup není nepřiměřeně formalistický, jak se snažil namítat žalobce, naopak soud věc hodnotil objektivně a zcela v souladu se zákonem i logikou věci. Žalobce se v tomto řízení domáhá smluvní pokuty v celkové výši částka s příslušenstvím s tvrzením, že žalovaná byla v prodlení s dokončením díla, které měla předat dne datum, ve skutečnosti jej předala až dne datum, přičemž ovšem dne datum došlo k uzavření platné smlouvy o provedení víceprací a o realizaci těchto víceprací se, jak žalobce připustil, doba dokončení díla prodloužila. Nicméně podle jeho tvrzení minimálně od datum do datum byla žalovaná v prodlení. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána datum, vznesla žalovaná námitku promlčení, neboť smluvní pokuta se týkala shora specifikovaného období od datum do datum a promlčecí lhůta počala běžet ode dne, kdy právo mohlo být poprvé uplatněno u orgánu veřejné moci, tj. dne datum, a měla tedy uplynout po třech letech, dne datum. Soud prvního stupně se za této situace zcela správně primárně zabýval otázkou promlčení nároku a právě k vyřešení této otázky soustředil také dokazování. Fakt, že neprovedl další důkazy navržené žalobcem, které se však již vztahovaly věcně k otázce existence či neexistence vlastního nároku na smluvní pokutu, je zcela logický a správný, neboť uzavřel-li soud na základě námitky žalované, že nárok žalobce je promlčen, nelze jej přiznat soudním rozhodnutím ani v případě, že by byl důkazně podložen a byl by jinak po právu. Žalobce argumentoval tím, že běh promlčecí lhůty se stavěl v období, kdy probíhalo řízení před Obvodním soudem pro Prahu 3, sp. zn. 12 C 215/2016, neboť v tomto řízení uplatnil jako procesní obranu vůči právnická osoba s.r.o. nárok na totožnou smluvní pokutu. Podle žalobce se jednalo o započtení vzájemného práva vztahujícího se k téže smlouvě, když právnická osoba s.r.o. vymáhala v řízení z titulu postupníka cenu díla realizovaného žalovanou, a za situace, kdy řízení probíhalo ode dne datum do pravomocného skončení dne datum, se na celou tuto dobu stavěla promlčecí lhůta týkající se tohoto nároku, a tedy žaloba byla podána ještě v rámci běhu tříleté (dočasně stavěné) promlčecí lhůty. Odvolací soud se ovšem s tímto argumentem žalobce, stejně jako soud prvního stupně, nemůže ztotožnit. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 129/99 je naprosto zřejmé, že uplatněním práva u soudu se staví běh promlčecí lhůty pouze ve vztahu k osobě, vůči níž se řízení vede. Z odůvodnění zmíněného rozhodnutí je pak patrné, že Nejvyšší soud vzal v dané věci v potaz právě situace, kdy uplatnění nároku přichází v úvahu i vůči dvěma či více subjektům, nicméně právě v takovém případě jasně sděluje, že uplatnění práva u soudu přináší důsledek v podobě stavění běhu promlčecí lhůty pouze a právě ve vztahu k té osobě, vůči níž je předmětné řízení vedeno (ačkoli mohla být žalována případně i osoba jiná). V souzené věci to znamená, že stavění běhu promlčecí lhůty ve vztahu k žalované mohlo způsobit jen řízení, v němž by se žalobce domáhal svého nároku právě vůči ní (třeba formou procesní obrany), nikoli však řízení, v němž byl, byť totožný, nárok (smluvní pokuta) uplatňován vůči jinému subjektu. Ačkoli byla právnická osoba, a.s. postupníkem pohledávky, jež původně náležela žalovanému, nemůže uplatnění procesní obrany v řízení ve vztahu ke právnická osoba, a.s. způsobit stavění promlčecí lhůty nároku, který nyní žalobce uplatňuje proti žalované, ačkoli tato byla postupníkem původní pohledávky z titulu smlouvy o dílo. K tomu je třeba uvést, že ani vznesení procesní obrany v řízení vedeném proti právnická osoba, a.s. nebránilo žalobci, aby svůj nárok již dříve, před uplynutím tříleté promlčecí lhůty uplatnil soudně i vůči žalované. Vznesení procesní obrany totiž nepředstavuje překážku litispendence pro vymáhání předmětného nároku i cestou jiného řízení vůči jinému subjektu. Toto je hlavní a nosný důvod toho, proč se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho názoru, že ke stavění promlčecí doby nedošlo, že tato uplynula žalobci datum, a že tedy svoji žalobu ze dne datum podal hluboko po uplynutí promlčecí lhůty. Námitku promlčení tak shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně důvodnou a prvoinstanční rozhodnutí, kterým byla žaloba v plném rozsahu právě z tohoto důvodu zamítnuta, tedy odvolací soud hodnotí jako věcně správné. Jako takové je také dle § 219 o. s. ř. potvrdil včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

8. Pouze Obiter dictum k tomu odvolací soud dodává, že lze přitakat i závěru soudu prvního stupně o tom, že otázka stavění běhu promlčecí lhůty by byla přinejmenším sporná i z toho důvodu, že, jak bylo vysvětleno podrobně v rozsudcích soudů obou stupňů v řízení 12 C 215/2016, pohledávka žalobce nebyla pohledávkou způsobilou k započtení, neboť byla neurčitá (co do výše) a nejistá (co do samotného vzniku nároku).

9. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 221 odst. 1 o. s. ř., neboť i v tomto stadiu řízení byla žalovaná procesně úspěšnou, a náleží jí tak náhrada za dva realizované úkony právní služby po částka, dvě náhrady hotových výdajů po částka dle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále jen tarifu), náhrada za promeškaný čas v trvání osmi půlhodin za cestu k jednání soudu a zpět v celkové výši částka dle § 14 odst. 3 tarifu a částka částka za cestovné na trase obec a zpět ve vzdálenosti 2 x 114 km, osobním vozidlem tovární značky Škoda, registrační značka. Náhrada nákladů v celkové výši částka je v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám právního zástupce žalované. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání pouze v případě, dospěl-li by dovolací soud na základě dovolání podaného do dvou měsíců ode dne doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.