70 Co 387/2025

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Körblera a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Česká republika - orgán, IČO IČO sídlem adresa o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, k odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. října 2025, č. j. 15 C 33/2025-42,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se napadeném vyhovujícím výroku o věci samé I. mění tak, že se žaloba co do částky 9 273 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 2 700 Kč.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 9 273 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 5. 2. 2024 do zaplacení (výrok I.) a ohledně částky 1 815 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované náhrady škody ve výši 11 088 Kč s příslušenstvím, která měla žalobci vzniknout v důsledku tvrzeného nezákonného správního řízení vedeného orgán adresa proti žalobci pro podezření ze spáchání přestupku neuposlechnutí výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., které skončilo zastavením z důvodu, že skutek se nestal nebo není přestupkem. V rámci tohoto řízení byl žalobce právně zastoupen a vznikla mu tak povinnost zaplatit za v řízení poskytnuté právní služby částku 9 273 Kč. Další škodu žalobce spatřoval v povinnosti uhradit právnímu zástupci ještě částku 1 815 Kč za právní službu spočívající ve výzvě k plnění se základní skutkovým a právním rozborem.

3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že orgán adresa dne 18. 5. 2021 odeslala Oznámení přestupku přestupkovému oddělení Úřadu městské části adresa, který dne 28. 3. 2022 doručil žalobci Příkaz Úřadu městské části adresa, Odbor, ze dne 9. 3. 2022, č. j. spisová značka, sp. zn. spisová značka, v němž byl žalobce uznán vinným, že dne 11. 5. 2021 v 9:45 hodin na pozemní komunikaci v adresa, naproti domu č. číslo, neuposlechl opakované zákonné výzvy funkce orgán „jménem zákona Vás vyzývám, abyste vystoupil z vozidla“, tedy že se úmyslně dopustil přestupku proti veřejnému pořádku tím, že neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., a byl mu uložen správní trest pokuty ve výši 1 700 Kč. K přestupku mělo dojít dne 11. 5. 2021 tak, že funkce orgán zastavila žalobce při řízení jeho automobilu v adresa, neboť jako řidič vozidla „zřetelně telefonoval“. Žalobce odmítl vyřešit věc v příkazním řízení na místě, z vozidla na výzvu orgán vystoupil k sepisu oznámení o přestupku, následně odmítl pořízení fotografie své osoby s automobilem za účelem fotodokumentace pro správní řízení a vrátil se zpět do svého vozidla přes zákonnou výzvu orgán, že má zůstat na místě. Ve vozidle se žalobce spojil s právníkem, k čemuž mu funkce orgán dala časový prostor, a na místo byla přivolána druhá funkce, neboť žalobce dále odmítal spolupracovat a působil podrážděně. Žalobce upomínal orgán, že nemají nasazenou ochranu dýchacích cest, ač tito měli nasazeny antivirové nákrčníky s nano vlákennou membránou, a opakovaně odmítal vyhovět výzvě orgán, kteří si dobrovolně nasadili standardní respirátory, aby vystoupil z vozidla. Byl upozorněn, že pokud výzvy neuposlechne, bude přistoupeno k použití donucovacích prostředků, k čemuž následně došlo, žalobce byl převezen na orgán adresa za účelem sepsání příslušné dokumentace a následně vyšetřen v právnická osoba, neboť si stěžoval na bolesti pravého kolene, ruky a lopatky. Dne 4. 4. 2022 podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce proti příkazu odpor, dne 16. 5. 2022 a dne 10. 8. 2022 proběhlo ústní jednání před správním orgánem a usnesením ze dne 15. 8. 2022, č. j. spisová značka, uvedený správní úřad podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. řízení zahájené z moci úřední o přestupku žalobce zastavil se závěrem, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 9. 2022. Dne 4. 8. 2023 uplatnil žalobce prostřednictvím svého právního zástupce u orgán nárok na náhradu škody, a to nákladů na právní zastoupení ve správním řízení ve výši 9 273 Kč, vyúčtovaných fakturou č. číslo ze dne 2. 8. 2023, které uhradil dne 3. 8. 2023 a které spočívaly v převzetí právního zastoupení, podání odporu proti příkazu, účasti na ústním jednání dne 16. 5. 2022, cestovném na jednání konané dne 16. 5. 2022 z adresa do adresa a zpět, náhradě za promeškaný čas a DPH, a dále nákladů ve výši 1 815 Kč za výzvu k plnění dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. ze dne 4. 8. 2023, podanou téhož dne u žalované.

4. Po právním posouzení podle § 8 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. dospěl soud prvního stupně k závěru, že v předmětném přestupkovém řízení lze shledat paralelu s trestním stíháním osoby, která nebyla uznána vinnou, přičemž judikaturou je dovozeno, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonným s ohledem na výsledek trestního stíhání, jakkoliv nebylo formálně zrušeno. Shledal naplnění i dalších předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik újmy ve výši 9 273 Kč, představující vynaložené náklady na právní služby ve správním řízení, v příčinné souvislosti s nezákonným správním řízením. Naopak neshledal žalobu důvodnou ohledně částky 1 815 Kč s tím, že ve smyslu § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. nemá žalobce právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu. Dovodil, že žalobci přísluší úrok z prodlení od 5. 2. 2024 po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, v níž nárok nebyl žalovanou uspokojen. Povinnost k náhradě nákladů řízení posoudil podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že oba účastníci byli v řízení úspěšní pouze částečně, a tak žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti výroku I. předmětného rozsudku, a spolu s tím i proti akcesorickému nákladovému výroku III., podala žalovaná včasné odvolání. Nesouhlasila s právním posouzením soudu prvního stupně, že by přestupkové řízení vůči žalobci bylo nezákonně zahájeno a vedeno. Podle ní správní orgán nepochybil, neboť řízení zahájil na základě oznámení orgán a vydal příkaz z důvodu procesní ekonomie za situace, že skutkový stav považoval za dostatečně objasněný. Zdůraznila, že chování žalobce při orgán zákroku v podobě ignorování výzev a odmítání spolupráce odůvodňovalo zásah orgán i zahájení přestupkového řízení. Zastavení řízení po ústním projednání podle ní není důkazem nesprávného úředního postupu, správní orgán pouze dospěl k závěru, že skutkové znaky přestupku nebyly prokázány nade vší pochybnost. Poukázala na judikaturu Ústavního soudu, zejména jeho nález sp. zn. IV. ÚS 41/22, dovozující, že samotné zahájení přestupkového řízení nezakládá odpovědnost státu, pokud nedošlo k výrazným pochybením správního orgánu, ani nemá na obviněného stejný vliv, jako usnesení o zahájení trestního stíhání. Uvedla, že v projednávané věci k žádným zřetelným pochybením ze strany správního orgánu nedošlo. Odpovědnost za nezákonné rozhodnutí lze vyloučit již jen z toho důvodu, že žádné pravomocné rozhodnutí nebylo zrušeno či změněno. Teoreticky by v daném případě bylo možné uvažovat jen o nesprávném úředním postupu, který ale v přezkoumávané věci nelze shledat. Dále zmínila, že náklady na právní zastoupení si nese účastník podle § 79 odst. 3 správního řádu sám, tedy v přezkoumávaném řízení šlo o dobrovolné rozhodnutí žalobce. Žalobce navíc neprokázal jak vznik újmy, tak požadovanou intenzitu. Poukázala na to, že soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze závěrů Městského soudu v adresa vyjádřených ohledně obdobné věci v usnesení č. j. spisová značka, přitom po opětovném posouzení Městský soud v adresa tuto věc ve výsledku rozhodl rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. spisová značka, tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Domnívá se, že podle § 13 o. z. lze po právu očekávat obdobné rozhodnutí i v této věci. S odkazem na shora uvedené proto žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok I. změnil tak, že i v této části bude žaloba jako nedůvodná zamítnuta.

6. Taktéž žalobce včasným odvoláním napadl nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok III.). Nesouhlasil s tím, že za situace, že byl neúspěšný pouze v rozsahu cca 16 %, tedy pouze v nepatrné části, mu nebyla přiznána plná náhrada nákladů řízení, případně mu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. nebyla přiznána jejich poměrná náhrada. Domnívá se, že z titulu náhrady nákladů řízení mu měla být přiznána minimálně částka 9 361,58 Kč. Navrhl, aby odvolací soud (v napadeném výroku) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. K odvolání žalované žalobce uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Poukázal na samotný průběh zákroku orgán, který byl z větší části shledán jako nezákonný, čímž se zabýval jak správní orgán, tak i soudy při přezkumu nezákonnosti zásahu orgán. Předmětné správní řízení bylo důsledkem svévole orgán, pro žalobce představovalo značnou psychickou zátěž a nelze je vytrhovat z kontextu a sledu událostí a demonstrace arogance a moci, kterou orgán předvedli. Uvedl, že právě z tohoto důvodu využil služeb právního zástupce. Výsledek správního řízení považuje zároveň za zásadní pro jeho spor s žalovanou ohledně nezákonnosti zásahu jako takového. Právní pomoc si sjednal i z toho důvodu, že měl maximální zájem na tom, aby bylo prokázáno, že přestupek kladený mu za vinu nespáchal, neboť nebyl schopen se sám řádně a účinně hájit, což v konečném důsledku mohlo ovlivnit negativně nejen správní řízení, ale i řízení o žalobě proti nezákonnému zásahu. V souvislosti se zásadou legitimního očekávání zmínil rozsudek Obvodního soudu pro adresa č. j. spisová značka, ve kterém byla řešena obdobná věc stejně, jako soudem prvního stupně. Navrhl potvrzení napadeného výroku I. jako věcně správného.

8. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně v rozsahu podaného odvolání, jakož i řízení jeho vydání předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je opodstatněné.

9. Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

10. Podle § 13 odst. 1 cit. zák. odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 31 cit. zák. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (odstavec 1). Náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (odstavec 2). Náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (odstavec 3). Poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu (odstavec 4).

12. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že na rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení je za určitých okolností analogicky aplikovatelný závěr o škodě způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Podle této judikatury týkající se trestního řízení platí, že ukáže-li se, že se obviněný nedopustil trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, pak má být odškodněn za veškeré úkony, kterým ho stát neoprávněně v trestním řízení podrobil [viz např. nálezy ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), bod 36. odůvodnění; a ze dne 20. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 1540/11 (N 32/68 SbNU 343)]. Tuto judikaturu lze přitom analogicky uplatnit i na přestupkové řízení, které skončilo pravomocným rozhodnutím, že se obviněný přestupku nedopustil (viz výše zmíněné nálezy sp. zn. II. ÚS 1099/19, bod 13.; sp. zn. IV. ÚS 2841/19; sp. zn. III. ÚS 917/21, bod 24. odůvodnění). K této možnosti Ústavní soud dodal, že ne každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí o shledání viny ze spáchání přestupku, je možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí zakládající odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. V každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a zda tedy vzniká nárok na náhradu škody (viz zmíněný nález sp. zn. II. ÚS 1099/19, body 12. a 16. odůvodnění, nález sp. zn. IV. ÚS 2841/19). Při popsané analogické aplikaci závěrů vztahujících se k náhradě škody v trestním řízení nelze ztrácet ze zřetele, že v trestním řízení je obviněný vystaven riziku uplatnění řady omezujících institutů, které jsou daleko závažnější než v přestupkovém řízení. Obecně pak v trestním řízení oproti řízení o přestupku hrozí citelnější tresty, což platí zejména o trestu odnětí svobody, který v přestupkovém řízení není možné uložit. Vedení trestního řízení zpravidla představuje pro obviněného větší psychickou zátěž v porovnání s přestupkovým řízením (u méně závažných přestupků navíc o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat). Samotný fakt trestního stíhání má na obviněného, navzdory zásadě presumpce neviny, nezřídka difamační dopad (srov. usnesení ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1845/08), což pro přestupkové řízení neplatí.

13. Jak uvedl Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 41/22, řešícím taktéž otázku náhrady škody představující vynaložené náklady na zastoupení v přestupkových řízeních, která byla se stěžovateli vedena jako podezřelými ze spáchání přestupku a jež byla skončena před správním orgánem prvního stupně zastavením řízení (na které správně poukázala žalovaná), při rozhodování, zda je dán nárok na náhradu škody za zahájení či vedení přestupkového řízení, je třeba důsledně zohledňovat konkrétní okolnosti věci a zejména okolnosti postupu orgánů veřejné moci. Upozornil, že Ústavní soud v bodě 13. odůvodnění usnesení ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1470/19, označil za ústavně přijatelný závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s trestním řízením nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek. Sám v jím přezkoumávané věci odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů s tím, že správní řízení bylo prosto procesních pochybení či excesů, a nedošlo tak k porušení základních práv či svobod stěžovatelů tím, že jejich žaloba na náhradu škody byla posouzena jako nedůvodná.

14. V této posuzované věci bylo prokázáno, že na základě oznámení orgán ze dne 18. 5. 2021 vydalo přestupkové oddělení Úřadu městské části adresa dne 9. 3. 2022 příkaz, kterým byl žalobce uznán vinným, že dne 11. 5. 2021 v 9:45 hodin na pozemní komunikaci v adresa, naproti domu č. číslo, neuposlechl opakované zákonné výzvy funkce orgán „jménem zákona Vás vyzývám, abyste vystoupil z vozidla“, tedy že se úmyslně dopustil přestupku proti veřejnému pořádku tím, že neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb. Tento příkaz byl ve smyslu § 90 zák. č. 250/2016 Sb. a § 150 odst. 1 zák. č. 500/2004 Sb. prvním úkonem v řízení a lze jej tak považovat za zahájení přestupkového řízení. Dne 28. 3. 2022 byl tento příkaz doručen žalobci, který proti němu podal dne 4. 4. 2022 prostřednictvím svého právního zástupce odpor. Ve dnech 16. 5. 2022 a 10. 8. 2022 (po odročení dříve nařízeného jednání) proběhlo ústní jednání před správním orgánem a dne 15. 8. 2022 bylo řízení o přestupku žalobce usnesením zastaveno podle § 86 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. se závěrem, že skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem. Usnesení nabylo právní moci dne 7. 9. 2022. V rámci správního řízení byly provedeny všechny shromážděné důkazy zaznamenávající zásah orgán, které následně správní orgán vyhodnotil konstatováním, že jednáním žalobce nedošlo k naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku.

15. Shodně jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 41/22, ani v této věci odvolací soud neshledal žádná pochybení v procesním postupu správního orgánu. Ze správně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně je zřejmé, že řízení o přestupku probíhalo zcela v souladu se zákonem o přestupcích i správním řádem, jednotlivé úkony na sebe časově navazovaly, nebyly činěny žádné nadbytečné úkony a rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené (očekávatelné) době. Zastavení řízení nebylo odůvodněno nedostatkem důkazního materiálu, který by orgán řádně nezajistili, jak tomu bylo např. ve věci řešené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19, ani nedocházelo k jeho nepřiměřenému prodlužování opakovaným rušením prvostupňových správních rozhodnutí pro nedostatečné objasnění právně relevantních okolností, jak je řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/19, či pro nedostatek skutkových důvodů, jako ve věci řešené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 917/21. Důvodem zastavení byl závěr správního orgánu o tom, že skutkově zjištěné jednání žalobce nenaplnilo dle jeho posouzení všechny obligatorní znaky přestupku kladeného mu za vinu. Je tak zřejmé, že zastavení přestupkového řízení nepředcházela žádná zásadní pochybení správních orgánů, která by vedla k nutnosti obviněného žalobce činit řadu úkonů, jež by neúměrně zvyšovaly jím vynaložené náklady na zastoupení, a správní řízení bylo prosto procesních pochybení a excesů. V kontextu výše uvedené judikatury pak nelze nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a tím ani odpovědnost státu spatřovat pouze v tom, že přestupkové řízení vůbec bylo zahájeno.

16. Vzhledem k uvedenému tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v této věci absentuje základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, proto odvoláním napadený vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že i ohledně částky 9 273 Kč s příslušenstvím žalobu jako nedůvodnou zamítl.

17. K uvedenému ještě odvolací soud dodává, že i ostatní okolnosti zjištěné v průběhu odvolacího řízení závěr odvolacího soudu podpořily.

18. Z rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 17. 3. 2025, č. j. spisová značka, jako rozhodnutí, které mu bylo známo z úřední činnosti, odvolací soud zjistil, že byl vydán ve věci, v níž se žalobce žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalované domáhal označení, že předmětný zákrok příslušníků orgán provedený vůči němu dne 11. 5. 2021 v adresa, trvající přibližně od 9:20 hod. do 16:00 hod., sestávající z osobní prohlídky, prohlídky zavazadla, vozidla, použití hmatů, chvatů, úderů, kopů a pout a zajištění, byl nezákonný. Správní soud rozhodl tak, že shledal nezákonným zásah orgán vůči žalobci v rozsahu doby, po kterou byla žalobci přiložena pouta, a doby, po kterou byl žalobce zajištěn v čase od 13:40 hod. do 15:40 hod., ve zbytku žalobu zamítl. V bodě 73. odůvodnění rozsudku správní soud uvedl, že „se neztotožnil s popisem děje uvedeným v usnesení Úřadu městské části adresa ze dne 15. 8. 2022, č. j. spisová značka, neboť je značně zjednodušen, a nadto v rozporu se soudem provedeným dokazováním. Z provedeného dokazování je mj. zcela zřejmé, že žalobce výzvu orgán slyšel a rozuměl jí, což ostatně vyplývá i z videozáznamu s označením „Kamera VS“, kde žalobce vlastními slovy interpretoval průběh zásahu orgán, včetně předmětné výzvy“. Pod bodem 68. odůvodnění rozsudku dále správní soud konstatoval, že „z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce odpovídajícím způsobem nereagoval na zcela jasnou, zřetelnou a opakovanou výzvu orgán k vystoupení z vozidla, která byla uvozena konstatováním jménem zákona a obsahovala poučení, že v případě neuposlechnutí výzvy bude využitou donucovacích prostředků. Žalobci v uposlechnutí výzvy nebránily žádné objektivní okolnosti či důvody. Žalobce pak byl zasahujícími orgán upozorněn, že bezpečnost jeho výstupu je zajištěna postavením zasahujícího orgán. Žalobce přes situaci danou na místě zásahu setrvával ve vozidle“. Dle bodu 70. odůvodnění správní soud uzavřel, že „žalobce tím, že vyvolal situaci, kdy zastavil v jízdním pruhu silnice, nerespektoval výzvu orgán stojících bezprostředně u vozidla žalobce, odmítl vystoupit ze svého vozidla, ve kterém setrvával, přičemž se vše odehrávalo na rušné silnici s frekventovanou tramvajovou a automobilovou dopravou vystavil zasahující orgán nebezpečí ze strany probíhajícího silničního provozu, tedy došlo k ohrožení bezpečnosti osob zasahujících orgán. Z provedeného videozáznamu je pak patrné, že zasahující orgán byli nuceni v okamžiku vlastního zásahu zastavit automobilovou a tramvajovou dopravu v přiléhajícím směru jízdy dané silnice“. V bodě 71. odůvodnění správní soud jednání žalobce posoudil jako rozporné s jeho povinností uposlechnout výzvy orgán dle § 114 zákona o orgán a v souvislosti se závěry judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, rozsudek Nejvyššího správního soudu 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011-90) dovodil, že je nepřípustné, aby (ne)uposlechnutí pokynu orgán žalobce odvíjel od své vlastní úvahy, zda orgán postupovali tak, jak jim ukládá zákon. Upozornil, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2011, č. j. 1 As 63/2011-90, neuposlechnutí výzvy orgán jen podle subjektivní úvahy o tom, že se jedná o výzvu nesprávnou, představuje nikoliv bezvýznamné ohrožení jednoho z pravidel fungování demokratické společnosti (k tomu uvedl ještě rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, č. j. 2 As 78/2006-64, nebo ze dne 30. 7. 2009, č. j. 2 As 65/2008-69) a že v dané věci došlo k ohrožení veřejného pořádku. V bodu 72. odůvodnění ještě správní soud doplnil, že „předmětná výzva byla činěna orgán, tj. úředními osoby, o čemž žalobce nemohl mít žádných pochyb, což ani netvrdí. Současně obsahem výzvy byla povinnost vystoupit z vozidla. Výzva takového obsahu zjevně nepředstavuje exces zasahujících orgán“. Dle bodu 77. odůvodnění ani následnou reakci zasahujících orgán nehodnotil správní soud jako jakkoliv nevhodnou nebo nepřípadnou, ale zcela odpovídající reakci na možné chování žalobce. Podle bodu 84. odůvodnění dospěl správní soud v projednávané věci k závěru, že „žalobce byl přistižen při jednání, které mělo znaky přestupku. Z úředních záznamů (viz zejména záznam č. j. spisová značka a oznámení o přestupku ze dne 11. 5. 2021, č. j. spisová značka) totiž zcela jednoznačně vyplývá, že zasahující orgán poprvé spatřili telefonujícího žalobce v opačném jízdním pruhu na adresa náměstí. orgán se za žalobcem vydali a dostihli ho na adresa u domu č. číslo, kdy oba zasahující orgán přes čelní sklo služebního vozidla a zadní sklo vozidla žalobce viděli, jak drží telefon v pravé ruce u pravého ucha. orgán vyzvali žalobce k zastavení zapnutím zvukového a světelného nápisu „STOP orgán“. Žalobce pokračoval v telefonování a v jízdě, přičemž orgán jeli za vozidlem žalobce ve vzdálenosti cca 4 m. Žalobce po ujetí cca 150 m od místa použití znamení k zastavení vozidla si všiml vozidla orgán, strhl pravou ruku od pravého ucha a následně zastavil vozidlo na adresa u domu č. číslo. orgán viděli žalobce při dobrých povětrnostních a světelných podmínkách“. Podle bodu 85. má správní soud za to, že „žalobce byl přistižen při jednání, které mělo znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, neboť při řízení vozidla držel v ruce telefon (hovorové zařízení) a nemá žádný důvod pochybovat o pravdivosti výše uvedeného úředního záznamu či oznámení o přestupku.“ 19. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2026, č. j. spisová značka, odvolací soud zjistil, že kasační stížnosti žalobce podané proti rozsudku Městského soudu v adresa ze dne 17. 3. 2025, č. j. spisová značka, byly zamítnuty. V bodě 45. a 46. NSS vysvětluje, proč se žalobci nepodařilo zpochybnit údaj o tom, že jej orgán spatřili při telefonování za jízdy. V bodě 54. taktéž konstatuje, že již jen samotné opakované odmítnutí uposlechnout výzvy orgán představovalo ohrožení veřejného pořádku s tím, že není přípustné, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli (s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu). V bodě 58. při posuzování požadované náhrady nákladů řízení Nejvyšší správní soud konstatoval, že Městský soud v adresa vyhověl žalobci jen ve dvou dílčích rovinách, v jádru své zásahové žaloby však žalobce neuspěl, tedy rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení při posuzování míry úspěchu žalobce nevybočuje z mezí uvážení.

20. Z uvedených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že tvrzení žalobce obsažená v jeho vyjádření k odvolání ohledně toho, že předmětný zákrok orgán byl správními soudy při přezkumu jeho zákonnosti z větší části shledán jako nezákonný, není pravdivé. Je zároveň zřejmé, že pokud by správní orgán vyhověl návrhu právního zástupce žalobce na přerušení přestupkového řízení do konečného rozhodnutí o zásahové žalobě, kterou i právní zástupce žalobce považoval za zásadní pro výsledek přezkoumávaného rozhodnutí, přestupkové řízení by muselo skončit věcně shledáním viny a potrestáním žalobce, neboť oba správní soudy jednoznačně shledaly v jednání žalobce naplnění skutkové podstaty přestupku proti veřejnému pořádku.

21. Vzhledem ke změně napadeného rozhodnutí rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. o nákladech řízení před soudy obou stupňů, čímž odpadla povinnost odvolacího soudu zaujmout stanovisko k odvolání žalobce proti nákladům před soudem prvního stupně. V řízení byla žalovaná ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. zcela úspěšná a svědčí jí tak vůči žalobci právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Jejich výši odvolací soud určil jako náhradu nákladů nezastoupeného účastníka za 6 úkonů v řízení (vyjádření k žalobě ze dne 30. 5. 2025, účast na jednání ve dnech 9. 10. 2025 a 23. 10. 2025 a na vyhlášení rozsudku dne 31. 10. 2025, odvolání ze dne 18. 11. 2025, účast na jednání odvolacího soudu dne 29. 1. 2026) po 450 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb. a analogicky podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2535/2025), tj. v celkové výši 2 700 Kč. Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].