70 Co 70/2026

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Körblera a soudkyň JUDr. Renaty Polákové a RNDr. Mgr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená obecným zmocněncem Jméno zmocněnce, narozeným Datum narození zmocněnce, bytem Adresa zmocněnce proti žalované: Česká republika - orgán, IČO IČO sídlem adresa jednající Jméno žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení částky 789 743 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. srpna 2025, č. j. 11 C 175/2024 - 80,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé (výrok I) mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 38 200 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak, tj. co do částky 751 543 Kč, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 100 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 789743 Kč (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy ve shora uvedené výši, která jí dle žalobních tvrzení měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce nalézacího soudního řízení vedeného u Okresního soudu ve adresa pod sp. zn. spisová značka a na ně navazujícího exekučního řízení vedeného týmž soudem pod sp. zn. spisová značka, tedy řízení, které je třeba ve smyslu závěrů ustálené judikatury posuzovat za řízení jediné, jež dosud neskončilo a ke dni podání žaloby (25. 10. 2024) trvalo již více než 27 let a pět měsíců.

3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, v němž se právnická osoba domáhalo po tituly před jménem jméno FO a žalobkyni, kteří byli v té době manželé (dále společně jako „Žalovaní“ či „Povinní“), aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 600 000 Kč jako doplatek kupní ceny za jim prodaný dům č. p. číslo, stavební parcelu č. číslo a pozemkovou parcelu č. číslo, vše obec adresa, bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne 12. 12. 1995, žalobkyni Jméno žalobkyně v procesním postavení žalované byla přitom žaloba doručena dne 20. 8. 1996, a skončilo dne 6. 4. 2000, kdy nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v adresa, kterým bylo řízení o odvolání Žalovaných proti výroku o povinnosti zaplatit právnická osoba částku 600 000 Kč a nahradit náklady řízení zastaveno, ve výroku o splatnosti přisouzené pohledávky byl napadený rozsudek potvrzen a Žalovaným bylo uloženo zaplatit právnická osoba společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení v částce 6 825 Kč - tedy z pohledu žalobkyně po 3 letech, 7 měsících a 17 dnech.

4. Protože Žalovaní v nalézacím řízení jim uloženou povinnost dobrovolně nesplnili, právnická osoba návrhem doručeným Okresnímu soudu v adresa dne 10. 7. 2001 navrhlo nařízení výkonu rozhodnutí prodejem výše zmíněných nemovitostí, které Povinní původně koupili od právnická osoba, kde žalobkyně zároveň uspokojovala své bytové potřeby. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že zmíněné exekuční řízení dosud definitivně neskončilo, neboť sice - usnesením Okresního soudu v adresa ze dne 30. 7. 2001 bylo uvedenému návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vyhověno, a toto rozhodnutí bylo na podkladě Povinnými podaného odvolání jako věcně správné potvrzeno Krajským soudem v adresa ze dne 18. 12. 2001 a nabylo právní moci dne 23. 2. 2002, - dne 8. 9. 2016 v předmětném vykonávacím řízení proběhlo dražební jednání, při kterém byly předmětné nemovitosti Povinných vydraženy za částku 3 580 193 Kč, přičemž usnesení o udělení příklepu ze dne 8. 9. 2016, včetně jeho opravného usnesení, bylo jako věcně správné potvrzeno usnesením Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka a nabylo právní moci dne 19. 2. 2018, přičemž dovolání tituly před jménem jméno FO proti zmíněnému usnesení Krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, č. j. spisová značka, odmítnuto, a - rozvrhové usnesení ze dne 28. 1. 2021, kterým byla rozdělovaná podstata ve výši 1 790 096,50 Kč rozvržena mezi přihlášené věřitele Povinných, bylo na podkladě Povinnými podaných odvolání přezkoumáno Krajským soudem v adresa, a aniž by doznalo jakékoli obsahové změny, nabylo dne 1. 10. 2021 právní moci, a - předmětné rozvrhové usnesení s doložkou právní moci bylo spolu s vyrozuměním o zániku zástavních práv k předmětným nemovitostem a žádostí o jejich výmaz z katastru nemovitostí dne 12. 10. 2021 zasláno katastrálnímu úřadu, avšak z celé řady v mezidobí Povinnými podaných žalob pro zmatečnost dosud stále ještě probíhá řízení o žalobě pro zmatečnost proti výše zmíněnému usnesení Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka, aktuálně se nacházející ve fázi odvolání Povinných proti usnesení Krajského soudu v adresa ze dne 16. 10. 2024, č. j. spisová značka, kterým bylo odmítnuto odvolání tituly před jménem jméno FO proti usnesení č. j. spisová značka pro opožděnost (výrok I), dále odmítnuto odvolání tituly před jménem jméno FO proti usnesení č. j. spisová značka pro opožděnost (výrok II) a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III), když po doplnění odvolání byla věc dne 12. 5. 2025 předložena Vrchnímu soudu v adresa k rozhodnutí o předmětném odvolání; ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně tedy trvalo 23 let, 11 měsíců a 22 dnů.

5. Soud prvního stupně dále zjistil, že zmíněné vykonávací řízení bylo nejen složitější po skutkové stránce, neboť bylo nutné zjistit cenu nemovitostí postižených výkonem rozhodnutí, posoudit pohledávky přihlášených věřitelů, vypořádat se s Povinnými vznesenou námitkou započtení vůči vymáhané pohledávce právnická osoba, ale především bylo enormně složité po stránce procesní. Kromě toho, že předmětné řízení má několik relativně samostatných fází (nařízení výkonu rozhodnutí, zjištění ceny nemovitostí a rozhodnutí o ní, nařízení dražebního jednání, jeho provedení a rozhodnutí o udělení příklepu, rozhodování o rozvrhu výtěžku zpeněžení), ve kterých se vydávají samostatná rozhodnutí danou fázi řízení ukončující, naprosto zásadní (negativní) vliv na procesní složitost řízení měla „až těžko představitelná“ procesní aktivita Povinných, jejichž postup v řízení byl minimálně koordinovaný, a dalších osob snažících se do řízení pod různými (pseudo)důvody vstoupit (jméno FO, jméno FO, jméno FO), kteří všichni soudy zahlcovali obrovským množstvím návrhů, námitek, žádostí, řádných a mimořádných opravných prostředků, v řadě případů i nesmyslných či svou povahou obstrukčních (typicky v případech podávání z povahy věci nepřípustných odvolání, dovolání a žalob pro zmatečnost, opakovaných návrhů na delegaci, zjevně nedůvodných námitek podjatosti), o kterých bylo nutné (ve většině případů na více stupních soudní soustavy) rozhodovat. Až na výjimky Povinnými podávané opravné prostředky byly činěny ve formě blanketních podání, které byly doplňovány až na výzvu soudu, často po předchozí žádosti o prodloužení lhůty, aniž by i v takovém případě bylo podání řádně doplněno. Navíc paralelně probíhalo řízení ve věci samé u Okresního soudu v adresa (včetně řízení o opravných prostředcích u soudů vyšších stupňů) a řízení o žalobách pro zmatečnost u Krajského soudu v adresa (včetně řízení o opravných prostředcích u soudů vyšších stupňů), kdy se pak oba soudy „přetahovaly“ o spis a činění úkonů u jednoho soudu blokovalo postup v řízení u soudu druhého. Do rozhodování přitom byly zapojeny obecné soudy všech stupňů (Okresní soud v adresa, Krajský soud v adresa, Vrchní soud v adresa a Nejvyšší soud), které v dané věci vydaly „obrovské“ množství meritorních, ale hlavně procesních rozhodnutí. Do rozhodování byl navíc zapojen i Ústavní soud; řízení před ním však neměla na délku posuzovaného řízení vliv, když tato probíhala paralelně bez vyžadování spisu posuzovaného řízení.

6. Na délku předmětného vykonávacího řízeni měl v jisté míře negativní vliv též postup věc vyřizujících soudů, které sice v řízení postupovaly v zásadě plynule a úkony činily ve lhůtách přiměřených projednávané materii, avšak i tak se dopustily několika průtahů. Dne 23. 2. 2002 nabylo právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, ale až dne 26. 6. 2002, tj. za 4 měsíce, bylo rozhodnuto o ustanovení znalce. Dne 2. 5. 2003 byl spis předložen Krajskému soudu v adresa s odvoláním proti usnesení o zamítnutí návrhu na odklad provedení výkonu rozhodnutí, dne 23. 9. 2003 došla odvolacímu soudu urgence právnická osoba, ale až dne 13. 10. 2003, tj. za 5 měsíců, bylo o odvolání rozhodnuto. Dne 25. 4. 2006 bylo rozhodnuto o pokračování v provádění výkonu rozhodnutí, avšak další úkony byly činěny až dne 15. 2. 2007, tj. téměř za 10 měsíců, kdy v mezidobí soud bez zjistitelného důvodu čekal na výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka. Dne 26. 2. 2016 se spis vrátil Okresnímu soudu v adresa po vyřízení žaloby pro zmatečnost, ale až dne 27. 6. 2016, tj. za 4 měsíce, bylo nařízeno dražební jednání, mezi tím bylo jen proplaceno znalečné. Dne 27. 1. 2022 byl spis zapůjčen Krajskému soudu v adresa k řízením o žalobách pro zmatečnost, úkony v těchto řízeních však začaly být činěny až dne 21. 2. 2023, tj. téměř za 13 měsíců. Dne 29. 5. 2023 nabyla právní moci rozhodnutí o části odvolání ve věcech žalob pro zmatečnost, přičemž i když spis byl stále u Vrchního soudu v adresa, tento až dne 8. 11. 2023, tj. za 5,5 měsíců, nařídil odvolací ústní jednání stran zbylých odvolání na den 22. 2. 2024, tj. na dobu za 9 měsíců od pravomocného skončení předchozích odvolacích řízení. Kromě toho v pořadí první usnesení Okresního soudu v adresa ze dne 29. 5. 2012 o ceně nemovitostí muselo být usnesením Krajského soudu v adresa ze dne 28. 11. 2012, č. j. spisová značka, zrušeno pro nesprávné zadání podkladového znaleckého posudku, když soud prvního chybně uložil, aby cena nemovitostí byla určena podle cenového předpisu, a nikoliv jako cena obvyklá, a usnesení Krajského soudu v adresa č. j. spisová značka, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání Povinných, muselo být zrušeno, neboť odvoláním nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé, nýbrž jen rozhodnutí svou povahou procesní, které dle procesního předpisu nezbytně nutně nemusí obsahovat veškeré zákonné náležitosti odvolání.

7. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 19. 9. 2024, a žalovaná na uvedené reagovala stanoviskem ze dne 7. 3. 2025, ve kterém konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve adresa pod sp. zn. spisová značka došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a tím i k porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě.

8. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), sice uzavřel, že došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, když předmětné nalézací řízení a na ně navazující exekuční řízení je nutno pro účely posuzovaní celkové délky řízení z hlediska závěrů konstantní judikatury považovat za řízení jediné, přičemž již jenom jeho délku trvání v rozsahu 28 let, 5 měsíců a 14 dnů je třeba považovat za zjevně nepřiměřenou, což samo o sobě zakládá judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) dovozenou vyvratitelnou domněnku vzniku morální újmy, jejíž vznik žalovaná sama uznala, pakliže žalobkyni dobrovolně poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejího práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak s ohledem na žalovanou důvodně vznesenou námitku promlčení vůči požadavku žalobkyně na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou nalézacího řízení vedeného u Okresního soudu v adresa pod sp. zn. spisová značka, když z hlediska běhu promlčecí lhůty se nároky případně plynoucí z na sebe navazujícího nalézacího a exekučního řízení posuzují samostatně a žalobkyně uvedený nárok zjevně uplatnila dávno po marném uplynutí šestiměsíční subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk, shledal za dostatečnou formu kompenzace zbylého požadavku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, reprezentovaného nárokovanou náhradou nemajetkové újmy zapříčiněné nepřiměřenou délkou dosud neskončeného exekučního řízení, morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, jehož se již žalobkyni od žalované dostalo před zahájením tohoto řízení. Soud prvního stupně se totiž domnívá, že i přes evidentně zvýšený význam posuzovaného exekučního řízení pro žalobkyni, daný jednak tím, že výkonem rozhodnutí byla postižena nemovitost, ve které žalobkyně uspokojovala svou bytovou potřebu, a dále věkem žalobkyně, které je v současnosti věk let, nelze přehlédnout, že ve skutečnosti délkou předmětného exekučního řízení jí nemohla být způsobena jiná než zcela nepatrná nemajetková újma. Tomuto závěru dle názoru soudu prvního stupně nasvědčují jím zjištěné skutkové okolnosti daného případu, dokumentující, že ve skutečnosti nebylo zájmem žalobkyně, aby předmětné řízení rychle skončilo, nýbrž její skutečný zájem, stejně jako jejího bývalého manžela tituly před jménem. jméno FO, vystupujícího v předmětném exekučním řízené rovněž na straně povinné, byl zcela opačný. Oba shodně se svým vzájemně koordinovaným postupem ve věci usilovně snažili řízení co nejvíce zkomplikovat a prodloužit. Navíc posuzované exekuční řízení mělo pro ně relevantní význam nejdéle do 1. 10. 2021, kdy nejen již dávno nebyli vlastníky exekuční postižené nemovitosti, neboť uvedený majetek pozbyli okamžikem právní moci usnesení o příklepu, tj. dne 19. 2. 2018, ale zároveň i s konečnou platností byli obeznámeni s tím, jaké jejich dluhy budou v rámci předmětného výkonu rozhodnutí umořeny, tedy od té doby další průběh řízení měl pro žalobkyni (a i jejího bývalého manžela, dalšího z povinných) jen ryze procesněprávní význam, s absencí právně významného stavu nejistoty, který coby morální újmu zakládající skutečnost měl být požadovaným zadostiučiněním kompenzován. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

9. O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 1 500 Kč.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomněla, že v případě nepřiměřených délek řízení bylo již Ústavním soudem konstatováno, že se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. Samotné konstatování porušení práva totiž dle jí známé judikatury postačí jen tam, kde délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného nebo pokud význam předmětu řízení byl pro poškozeného nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nijak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného. Pakliže však soud prvního stupně význam posuzovaného řízení zhodnotil jako pro ni zvýšený, navíc umocněný jejím zvyšujícím se věkem, pak podle jejího názoru jiná forma zadostiučinění, než přiznání finanční náhrady nepřichází v úvahu. Pokud se tak nestalo, přičítá to na vrub evidentní snahy soudu prvního stupně zabránit kompenzaci její újmy ve formě finančního zadostiučinění, ačkoli skutkové okolnosti daného případu jednoznačně svědčí ve prospěch jí nadále zastávanému požadavku na přiznání příslušného finančního zadostiučinění, a to tím spíše, pokud ani po více než 27 letech předmětné řízení dosud neskončilo. Protože pro poměry České republiky se považuje za přiměřené, jestliže základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý další rok řízení, navrhla, aby odvolací soud pokud možno změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhoví jejímu žalobnímu požadavku na zaplacení částky 789 743 Kč, anebo, nebude-li možné takto postupovat, napadený rozsudek zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Žalovaná v reakci na odvolání žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, založený na řádném komplexním zhodnocení všech zákonných kritérií. Má za to, že soudem prvního stupně zjištěná složitost posuzovaného řízení, jehož délka byla zásadním způsobem negativně ovlivněna především enormním obstrukčním jednáním Povinných a nadužíváním opravných prostředků, to vše ve snaze co nejvíce oddálit skončení věci, byla po právu posouzena jako skutečnost, pro kterou za adekvátní formu zadostiučinění žalobkyni přivozené nemajetkové újmy bylo lze považovat toliko konstatování porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době. Význam pro žalobkyni, na rozdíl od soudu prvního stupně, nepovažuje za nijak podstatný, a již vůbec nikoli z důvodu věku žalobkyně, která soudem prvního stupně zmíněného věku věk let dosáhla až teprve nyní, přičemž ani tento věk sám sobě nezakládá vyšší význam pro poškozeného, neboť tento účinek ustálená judikatura pojí až s dosažením věku 75 let, což se žalobkyně netýká. Žalovaná proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

12. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co podle § 101 odst. 3 o. s. ř. projednal věc v nepřítomnosti k jednání řádně předvolané žalující strany, která nežádala o odročení jednání, a prostřednictvím aplikace InfoSoud zjistil, že posuzované exekuční řízení doposud neskončilo, když dne 6. 11. 2025 byla daná věc předložena Vrchnímu soudu v adresa za účelem rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí vydanému Krajským soudem v adresa pod sp. zn. spisová značka, o němž prozatím zmíněným soudem nebylo rozhodnuto, shledal žalobkyní podané odvolání zčásti důvodným.

13. Soud prvního stupně své právní posouzení věci samé založil na aplikaci všech relevantních zákonných ustanovení a správně uzavřel, že dle ustanovení § 13 odst. 1 OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Hodnocení přiměřenosti délky řízení či rozhodování se řídí kritérii, která ve své judikatuře formuloval ESLP aplikující Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., přičemž v souladu s touto judikaturou je rozhodující především celková délka řízení, za jehož integrální součást je třeba považovat nejen řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011), ale i eventuálně na něj navažující vykonávací či exekuční řízení, pokud – stejně jako v této věci - je poškozený ve svém skutkovém vymezení vzniku své újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení jako příčinu své újmy označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013). Soud prvního stupně dále správně přihlédl k judikovanému závěru ESLP, který vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřípustná délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a že žádné důkazy se v tomto ohledu v zásadě nevyžadují (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 26. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. č. 93, nebo Kmec J., K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, s. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením základního práva.

14. Jak plyne již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v posuzovaném řízení zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Ve světle judikaturních závěrů ESLP lze totiž jako nepřiměřenou hodnotit délku řízení, která neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu a spočívá v příčinách vzniklých z působení státních orgánů při výkonu veřejné moci. Ostatně z ustálené judikatury plyne, že bez dalšího lze za dobu, po kterou soudní řízení může obvykle trvat, považovat období dvou let (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1078/2013, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 12800). Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně v tom, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobkyně lze presumovat, ostatně sama žalovaná tento závěr bez výhrad akceptovala, jestliže v reakci na žalobkyní u ní předběžně uplatněný nárok dobrovolně konstatovala, že v řízení vedeném u Okresního soudu ve adresa pod sp. zn. spisová značka došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., a tím i k porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě. V dané souvislosti se sluší připomenout, že zmíněného konstatování porušení práva se žalobkyni dostalo z toho důvodu, že požadavek žalobkyně za předcházející nalézací řízení žalovaná považovala za promlčený a v dané souvislosti námitku promlčení uplatnila i v tomto řízení, přičemž soud prvního stupně tuto námitku po právu shledal důvodnou a odvolací soud s uvedeným právním posouzení v podstatě, s dále zmíněným upřesněním, souhlasí. Již ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“), v části týkající se výkladu kritéria celkové délky řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, totiž Nejvyšší soud uvedl, že úvaha o integritě nalézacího a vykonávacího řízení je omezena na posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění, avšak nelze ji využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§ 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li dle žalobkyně k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 věta druhá OdpŠk od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno (srov. bod III, čl. 2 uvedeného Stanoviska). V tomto případě se tedy nalézací řízení a na něj navazující vykonávací řízení posuzují samostatně. Tento závěr byl pak potvrzen i v navazující judikatuře Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2527/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1358/12, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2.2019, sp. zn. 30 Cdo 4283/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2895/2020, či rozsudek ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010). Protože posuzované nalézací řízení pravomocně skončilo dne 6. 4. 2000 a na něj navazující exekuční řízení bylo zahájeno až návrhem doručeným Okresnímu soudu v adresa dne 10. 7. 2001, tj. až po více něž 15 měsících po skončení předmětného nalézacího řízení, pak žalobkyně svůj nárok v této věci nejenomže uplatnila vůči žalované až řadu let po marném uplynutí zákonné subjektivní promlčení lhůtě, ale dokonce za období předcházející účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kdy právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk ještě nebylo uzákoněno; tedy tak jako tak by žalobkyni nebylo lze vyhovět.

15. Soud prvního stupně tedy postupoval správně, pokud se blíže zabýval otázkou adekvátnosti formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni v souvislosti s předmětným vykonávacím řízením.

16. Ačkoliv peněžitá kompenzace způsobené nemajetkové újmy je považována v zásadě za způsob subsidiární, nastupujícím až tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, například pokud by se dostačujícím prostředkem nápravy nejevilo pouhé konstatování porušení práva (srov. např. Petr Vojtek: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2007, s. 178), popřípadě omluva, která je rovněž způsobilým prostředkem nápravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3671/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9376), ustálená judikatura setrvává na závěru, že neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné, neboť ve většině případů se přiznává peněžitá kompenzace. Samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době lze totiž považovat za dostatečnou formu kompenzace nemajetkové újmy, jejíž aplikaci předpokládá ust. § 31a odst. 2 OdpŠk, jen v případech, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného či byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 9547, dále usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013, atd.) anebo také tehdy, kdy za skutkových okolností daného případu lze uzavřít, že nemajetková újma způsobená poškozenému je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010). Ovšem veškeré další případy, dokonce i jen snížený význam předmětu řízení, by měly zásadně vést k poskytnutí zadostiučinění peněžitému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1536/2020). Ani prosté úvahy, že se poškozený sám podáváním procesních prostředků podílel na (výsledné) nepřiměřené délce řízení dle závěrů ustálené judikatury samy o sobě dostatečně neodůvodňují toliko odškodnění ve formě konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 550/2024).

17. Vycházejíc z výše uvedeného a s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu je evidentní, že závěr soudu prvního stupně o adekvátnosti toliko morálního zadostiučinění za žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení přivozenou imateriální újmu nemůže obstát. Takový závěr totiž přichází v úvahu výhradně za situace, kdy konkrétní skutkové okolnosti nasvědčují tomu, že buď doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného anebo jen nepatrně, přičemž za klíčové kritérium pro stanovení formy a případné výše odškodnění je v dané souvislosti považován význam řízení pro poškozeného (k tomu srovnej např. část IV. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010), tedy to, co je pro něj v sázce. Ovšem nic takového z výše rekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně neplyne, dokonce i sám soud prvního stupně význam posuzovaného řízení pro žalobkyni zhodnotil jako zvýšený, tedy dokonce vyšší než jen standardní. Bez diskuse tedy soud prvního stupně pochybil, pakliže považoval za zcela dostačující kompenzaci žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy toliko ve formě konstatování porušení práva, ačkoliv zcela jednoznačně jiná forma zadostiučinění, než relutární nepřicházela v úvahu.

18. Odvolací soud se tedy na rozdíl od soudu prvního stupně zabýval zákonnými kritérii pro určení výše přiměřeného finančního zadostiučinění. Platí přitom, že při výpočtu výše zadostiučinění je třeba vycházet z určité částky za jeden rok trvání řízení a že pro poměry České republiky Nejvyšší soud považuje za přiměřené, jestliže se základní částky, z nichž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybují v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za každý rok řízení, a to za současného snížení uvedené částky na polovinu za prvé dva roky trvání řízení. Za obecnou základní výši přiměřeného zadostiučinění lze sice považovat zmíněnou částku 15 000 Kč, z níž by se při odškodňování nemajetkové újmy mělo primárně vycházet (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), avšak tato částka je samou spodní hranicí obecně akceptované výše přiměřeného zadostiučinění, k jejímuž zvýšení, v rámci již zmíněného rozmezí, je třeba přistoupit především v případě extrémní délky posuzovaného řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1448/2009, uveřejněný ve Výběru judikatury NS pod č. 1022/2011). Odvolací soud proto dovodil, že při stanovení obecné základní výše imateriální újmy bylo namístě v dané konkrétní věci obecnou základní částku nemajetkové újmy odvodit za použití samé horní hranice uvedeného judikaturou dovozeného intervalu, tj. zmíněné částky 20 000 Kč, a to za každý rok trvání žalobkyní pociťovaného a odškodňovaného stavu nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení, který je judikaturou považován za nezbytný předpoklad vzniku odškodňované nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu (k tomu srovnej viz Stanovisko). Nutno připomenout, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na což sice implicitně, ale naprosto přiléhavě poukázal již soud prvního stupně a spolu s tím i vysvětlil, proč posuzované exekuční řízení mělo pro žalobkyni relevantní význam právě nejdéle do 1. 10. 2021. Odvolací soud uvedenou právní argumentaci považuje za správnou a zcela se s ní ztotožňuje. Shodně se soudem prvního stupně má za to, že o nejistotě žalobkyně stran výsledku posuzovaného exekučního řízení nebylo lze objektivně uvažovat poté, co již pozbyla vlastnického práva k exekucí postiženým nemovitostem a zároveň s konečnou platností byla obeznámeni s tím, jaké její dluhy budou v rámci předmětného výkonu rozhodnutí umořeny. Sice i po uvedeném datu posuzované řízení nadále běželo, přičemž na této skutečnosti se, jak odvolací soud zjistil, doposud nic nezměnilo, nicméně zmíněný další průběh řízení se již z pohledu žalobkyně skutečně nepojí s ničím pro ni objektivně podstatným, s jakýmkoli právně významným stavem nejistoty, který by měl být brán v potaz. S ohledem na uvedenou objektivní délku trvání nejistoty žalobkyně v období od 7. 9. 2001 do 1. 10. 2021, tj. v délce 20 let a jednoho měsíce, proto odvolací soud obecnou základní výši náhrady nemajetkové újmy žalobkyně stanovil v částce 381 666 Kč.

19. Zmíněnou obecnou (základní) výši náhrady nemajetkové újmy bylo dále třeba modifikovat v závislosti na zjištěných okolnostech případu podřaditelných pod skutečnosti zmíněné v § 31a odst. 3 OdpŠk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2009, uveřejněný ve Výběru judikatury NS pod č. 604/2011).

20. Z těchto kritérií pro posuzovanou věc významným odvolací soud shledal v prvé řadě kritérium složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], v jehož rámci má být též zohledněna skutečnost, že v konkrétním řízení byla věc projednávána ve více stupních soudní soustavy, neboť délka řízení je zásadně prodlužovaná o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení [k tomu srovnej bod IV. písm. a) Stanoviska]. S ohledem na shora popsaná skutková zjištění soudu prvního stupně stran průběhu posuzovaného řízení lze po právu hodnotit posuzované řízení jako velmi složité, a to nejen po stránce skutkové, ale především stránce procesní, kdy věc projednávající soudy byly nuceny čelit rozsáhlé procesní aktivitě Povinných, kteří nadprůměrně využívali možnosti činit různá procesní podání a návrhy. Již jen proto bylo namístě hodnotit posuzované řízení jako velmi složité, s čímž je podle obvyklé judikaturní praxe spojována redukce obecné základní výše nemajetkové újmy o 40 %. Byla-li navíc věc projednávána dokonce na třech stupních obecné soudní soustavy a dále i soudem Ústavním, pak ve smyslu konstantních závěrů judikaturní praxe by bylo namístě zmíněnou obecnou základní výši nemajetkové újmy dále snížit minimálně o dalších 20 %, tedy ve výsledku pro zmíněnou složitost celkem o 60 %. Protože je však třeba zároveň respektovat Nejvyšším soudem dovozené pravidlo, podle něhož se zásadně nepřipouští, aby kterékoliv kritérium modifikovalo základní částku odškodnění více než o 50 %, aby tím byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytnutým odškodněním (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, dále rozsudek téhož soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, popřípadě ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3556/2019), odvolací soud při svém rozhodování z důvodu předmětného kritéria složitosti uvažoval toliko o snížení zmíněné obecné základní výše nemajetkové újmy pouze v rozsahu uvedených 50 %.

21. Dále s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně bylo třeba podrobit zvláštnímu hodnocení podíl samotné žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk]. S ohledem na soudem zmíněnou procesní aktivitu žalobkyně, zahlcující v posuzovaném případě soudy enormním množstvím procesních návrhů, námitek, žádostí, řádných a mimořádných opravných prostředků, v řadě případů i nesmyslných či svou povahou obstrukčních, je evidentní, že její podíl na celkové nepřiměřené délce řízení nelze hodnotit jinak než jako zcela zásadní, s nímž je podle obvyklé judikaturní praxe spojována redukce obecné základní výše nemajetkové újmy o dalších 40 %.

22. Zohlednění kritéria více instančnosti posuzovaného řízení by mělo být komplementárně doprovázeno hodnocením toho, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána, zda z důvodu složitosti daného řízení anebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011). Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, nýbrž pouze taková, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022). V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, Nejvyšší soud vysvětlil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1916/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 77/2016). Úvaha, že při stanovení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy není třeba zvlášť přihlížet k postupu orgánu veřejné moci, neboť nesprávný úřední postup, za který je poškozenému poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno, byla totiž již jako chybná odmítnuta rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, který byl uveřejněn Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 54/2016 civ. Pakliže tedy platí, že při úvaze o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na ní o případné výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018), pak za situace, kdy i z důvodu zmíněných kasací rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu zjevného procesního pochybení se posuzované řízení, po zohlednění soudem prvního stupně identifikovaných období nečinnosti, prodloužilo zhruba o dva roky, pak bylo naopak namístě navýšení obecné základní výše nemajetkové újmy v rozsahu tomu odpovídajících 10 %.

23. V daném případě bylo dále namístě zvlášť posoudit též význam posuzovaného řízení pro žalobkyni [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]. Soud prvního stupně sice implicitně správně vyšel ze závěru, že typově zvýšený význam je judikaturou přiznáván trestnímu řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), řízením, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávním sporům či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), ale již nikoli posuzovanému exekuční řízení, ovšem neopomněl uvedené kritérium hodnotit i z hlediska v úvahu eventuálně přicházejícího subjektivně zvýšeného významu. Odvolací soud sdílí přesvědčení soudu prvního stupně o zvýšeném významu posuzovaného exekučního řízení pro žalobkyni s ohledem na skutečnost, že výkonem rozhodnutí byla postižena nemovitost, ve které žalobkyně uspokojovala svou bytovou potřebu, ale již nesouhlasí s tím, že by na zvýšený význam pro žalobkyni mělo být usuzováno i s ohledem na jí dosažený věk věk let. Vysoký věk je sice ustálenou judikaturou považován za okolnost zvyšující význam předmětu řízení pro poškozeného, avšak výhradě pro kategorii osob v pokročilejším věku, čímž jsou výslovně myšleny osoby straší minimálně 75 let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012), což se žalobkyně netýká. Odvolací soud proto považoval v dané souvislosti za adekvátní navýšit předmětnou obecnou základní výši nemajetkové újmy z důvodu zmíněného subjektivně zvýšeného významu řízení o dalších 10 %.

24. Konečně odvolací soud nemohl ponechat stranou též soudem prvního stupně zmíněné doplňkové kritérium tzv. sdílené újmy, jež lze použít v situaci, kdy lze předpokládat, že poškozeným vzniklá újma je v důsledku jejího sdílení s dalšími účastníky v určité intenzitě mírnější, než kdyby jí poškozený nesl sám. Zpravidla se jedná o případy, kdy účastníci vystupují v řízení jako rodinní příslušníci nebo společníci právnických osob, tj. v „zájmovém souladu“ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1649/2016, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1782/2018), kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní. Odvolací soud má za to, že zmíněný předpoklad pro aplikaci daného kritéria na daný případ byl beze zbytku naplněn. Nasvědčuje tomu nejen soudem prvního stupně zmíněný koordinovaný postup Posuzovaných v předmětném exekučním řízení, ale kromě jiného i to, že další účastník sdílící s žalobkyní stejné procesní postavení v aktuálně posuzovaných řízeních, tj. tituly před jménem. jméno FO, jí procesně provází i v tomto řízení coby její procesní zástupce, tzv. obecný zmocněnec. Uvedené dle názoru odvolacího soudu po právu opravňuje soud k redukci obecné základní výše nemajetkové újmy o dalších 20 %.

25. Ze všech shora uvedených důvodů tedy odvolací soud ve výsledku dovodil, že za okolnostem případu přiměřenou je namístě shledat finanční náhradu újmy právě ve výši 38 200 Kč, jež po zaokrouhlení na celé stovky odpovídá shora popsanému hodnocení obecné základní výše nemajetkové újmy redukované ve výsledku na desetinu uvedené částky.

26. Vzhledem k výše uvedenému tedy odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změnil napadený rozsudek ve výroku o věci samé tak, že žalovanou zavázal k úhradě zmíněné výše náhrady nemajetkové újmy, a to v patnáctidenní pariční lhůtě zohledňující specifika rozpočtových a účetních pravidel, jimiž se organizační složky státu musí povinně řídit, přičemž ve zbytku, představovaném rozdílem žalované náhrady nemajetkové újmy a částky, která byla žalobkyni odvolacím soudem přiznána, byl napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé jako správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.).

27. Protože odvolací soud svým rozhodnutím změnil výrok o věci samé, byl nucen v souladu s § 151 odst. 1 a § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodnout nejen o náhradě nákladů odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně. V obou případech odvolací soud vyšel z aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť i když žalobkyně měla ve věci jen částečný úspěch, nelze pominout, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Za této procesní situace tedy žalobkyni přísluší právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení.

28. Žalobkyni přisouzená náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně sestává ze zaplaceného soudního poplatku z žaloby ve výši 2 000 Kč a paušální náhrady, která žalobkyni náleží coby účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. a který nedoložil výši svých hotových výdajů, konkrétně pak za jeden úkon po 300 Kč a za tři úkony po 450 Kč dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s jejím výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, a to žalobu ze dne 15. 10. 2024, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 26. 6. 2025, přípravu účasti na jednání, které se konalo dne 11. 7. 2025, a vlastní účast na tomto jednání [§ 1 odst. 3 písm. a), b) a c) vyhlášky č. 254/2015 Sb.], tj. celkem 2 650 Kč.

29. Náhrada nákladů odvolacího řízení pak odpovídá jedné paušální náhradě ve výši 450 Kč za žalobkyní podané písemné odvolání, a to podle § 1 odst. 3 písm. f), ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s již zmíněným výkladem pro období následující po 1. 1. 2025, který je blíže zdůvodněn v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

30. Celkem tedy žalobkyni z titulu náhrady nákladů řízení náleží částka 3 100 Kč, k jejíž úhradě byla žalované rovněž stanovena již zmíněná patnáctidenní pariční lhůta. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.