72 Co 112/2026

Plný text

USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a JUDr. Barbory Holé ve věci žalobkyně: xxx s.r.o. , IČO xxx sídlem xxx, Praha zastoupená advokátem proti žalovaným: 1. xxx spol. s.r.o. , IČO xxx sídlem xxx, Brno 2. xxx, s. r. o., zahraniční osoba registrovaná pod č. xxx sídlem xxx, xxx, Slovenská republika obě zastoupené advokátem o zaplacení 17 121,47 EUR s příslušenstvím, smluvní pokuty 8 983,23 EUR, smluvní pokuty 10 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 17 121,47 EUR od 11. 06. 2025 do zaplacení k odvolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. dubna 2026, č. j. 30 C 163/2025-64 takto:

I. Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že se zamítá námitka nedostatku mezinárodní příslušností soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k druhé žalované.

II. Ve výroku I. se usnesení soudu prvního stupně zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění:

1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh prvé žalované na vyslovení místní nepříslušnosti (výrok I.) a zamítl námitku druhé žalované o mezinárodní nepříslušnosti zdejšího soudu (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že první žalovaná ve svém podání doručeným zdejšímu soudu dne 30. 3. 2026 vznesla námitku místní nepříslušnosti zdejšího soudu. Ve stejném podání druhá žalovaná vznesla mezinárodní nepříslušnost zdejšího soudu a účelové obcházení článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I bis) ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“ s tím, že osoby usazené v členském státě mají být žalovány u soudu tohoto členského státu, přičemž druhá žalovaná má sídlo ve Slovenské republice. Dovozovala, že žalobkyně se pokusila založit příslušnost českého soudu prostřednictvím článku 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, když zjevně nedůvodně zažalovala první žalovanou, která není ve věci pasivně legitimována.

3. S poukazem na § 105 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že první žalovaná vznesla námitku místní nepříslušnosti opožděně, když jej neuplatila při prvním úkonu v řízení, kterým je jí podaný odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 11. 8. 2025, nýbrž až ve svém podání ze dne 30. 3. 2026. Nadto soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že žalobkyně založila do spisu Všeobecné obchodní podmínky firmy xxx s.r.o. platné od 15. 8. 2014, které měly být součástí smluvních ujednání a které obsahují v článku F1. ujednání, že místně příslušným soudem pro řešení veškerých sporů vznikajících ze smluvních vztahů mezi xxx a zákazníkem, nebo v souvislosti s nimi, je věcně příslušný soud dle sídla xxx Na základě uvedeného pak soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně osvědčila místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4, a proto námitku místní nepříslušnosti zamítl.

4. Při posuzování otázky mezinárodní příslušnosti soudů České republiky vyšel soud prvního stupně z článku 8 Nařízení Brusel I bis, podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních. V poměrech dané věci vzal soud prvního stupně v úvahu, že obě žalované mají stejný název, stejného jednatele a předmětem smluvních vztahů s prvou žalovanou i druhou žalovanou je stejný produkt – architektonický digitální program. Předmětem sporu je pak úhrada za poskytnutí licence k tomuto produktu. Dle soudu prvního stupně lze tedy konstatovat, že právní nároky uplatňované vůči žalovaným jsou vzájemně spojeny a je účelné je projednat společně, když se jedná o stejný nárok, avšak není zřejmé, která ze žalovaných společností uzavřela se žalobkyní smlouvu. Soud prvního stupně přitom neshledal, že žaloba proti první žalované byla podána jen proto, aby mohl být spor veden se slovenskou společností v České republice, neboť přistoupení druhé žalované do řízení žalobkyně učinila až po vyjádření prvé žalované. Z uvedených důvodů soud prvního stupně námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů zamítl.

5. Proti usnesení soudu prvního stupně podaly žalované odvolání. Namítaly nesprávnost závěru soudu prvního stupně o tom, že námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 uplatnila první žalovaná opožděně, když tak neučinila již v odporu proti platebnímu rozkazu podaném dne 11. 8. 2025. Poukázaly přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že odpor proti platebnímu rozkazu není prvním úkonem účastníka v řízení ve smyslu § 105 odst. 1 o.s.ř., nýbrž rozhodným je až první procesní úkon žalovaného, kterým se obrací na soud po zrušení platebního rozkazu. Dle žalovaných neobstojí ani závěr soudu prvního stupně o tom, že místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 lze dovodit z dohody o místní příslušnosti ve smyslu § 89a o.s.ř. obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně. Uvedly, že k všeobecným obchodním podmínkám žalobce nikdy nepřistoupily. Vytýkaly soudu prvního stupně, že se s jejich obranou v uvedeném směru nezabýval a nezkoumal, zda mezi účastníky vůbec došlo k platné písemné dohodě o místní příslušnosti podle § 89a o.s.ř. Zdůraznily, že pouhé založení textu všeobecných obchodních podmínek do soudního spisu neprokazuje, že tyto podmínky byly součástí smluvních ujednání mezi stranami, že byly žalovaným známy, že jim byly poskytnuty při uzavírání smlouvy, respektive bylo na ně platně odkázáno v písemně uzavřeném kontraktu. Za nesprávné označily žalované rovněž to, jakým způsobem soud prvního stupně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů pro řízení ve vztahu k druhé žalované, která má své sídlo ve Slovenské republice. Vytýkaly soudu prvního stupně, že se v napadeném rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jejich argumentací a s tím, zda žaloba proti první žalované není jen procesním prostředkem k založení příslušnosti českých soudů vůči druhé žalované. Namítaly rovněž, že soud prvního stupně neprovedl ani dostatečné posouzení toho, zda tvrzená souvislost nároků uplatněných vůči žalovaným dosahuje skutečně intenzity předpokládané unijním právem v článku 8 Nařízení Brusel I bis. Současně upozornily, že i pokud by bylo možné připustit, že ve vztahu k druhé žalované je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neznamená to bez dalšího, že věc má projednat právě Obvodní soud pro Prahu 4. V tomto ohledu poukázaly na to, že článek 8 odst.1 Nařízení Brusel I bis odkazuje na soud místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, přičemž první žalovaná sídlí v Brně. V napadeném usnesení není přitom přesvědčivě vysvětleno, jak se z uvedeného pravidla podává příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. Má-li být místní příslušnost odvozována od údajné prorogační doložky, musela by být existence a platnost takové dohody spolehlivě prokázána, což se nestalo. Dle žalovaných soud prvního stupně směšuje otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů s otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice, aniž by tyto samostatné otázky řádně rozlišil a odůvodnil. Uvedený postup proto činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným. Žalované navrhly, aby odvolací soud napadené usnesení v obou jeho výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně, aby napadené usnesení změnil tak, že se vyhovuje návrhu první žalované na vyslovení místní nepříslušnosti a námitce druhé žalované o mezinárodní nepříslušnosti.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaných označila napadené usnesení za věcné správné a odvolaní žalovaných za nedůvodné. Poukázala na to, že odvolací námitky žalovaných jsou založeny převážně na formální polemice s odůvodněním soudu prvního stupně a pomíjí podstatu věci. Tou je dle žalobkyně skutečnost, že uplatňuje nároky vzniklé v souvislosti s obchodním vztahem, jehož předmětem bylo poskytnutí licence k témuž softwarovému produktu, přičemž na straně žalované vystupují dvě personálně, názvově a obchodně propojené společnosti se shodným jednatelem a fakticky zaměnitelným vystupováním navenek. Společné projednání věci dle žalobkyně opodstatňuje okolnost, že jádrem sporu je otázka, která ze žalovaných byla skutečným smluvním partnerem žalobkyně, popřípadě v jakém rozsahu se na závazkovém vztahu první či druhá žalovaná podílela. Žalobkyně dále upozornila, že i kdyby soud prvního stupně nesprávně posoudil včasnost námitky místní nepříslušnosti, nemění to nic na věcné správnosti výroku I. napadeného usnesení s ohledem na existenci prorogačního ujednání ve Všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně. Zdůraznila, že uvedené ujednání odpovídá § 89a o.s.ř. a je v obchodním styku standardním prorogačním ujednáním. Namítala, že obrana žalovaných, že k všeobecným obchodním podmínkám žalobce nikdy nepřistoupily je pouze obecnou procesní negací, která sama o sobě nevyvrací, že obchodní vztah byl realizován v režimu obchodních podmínek žalobkyně. Za nedůvodnou označila také námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů pro řízení ve vztahu k druhé žalované a vyjádřila názor, že podmínky článku 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis jsou v projednávané věci splněny. Zdůraznila, že nároky uplatňované vůči oběma žalovaným jsou skutkově a právně úzce spojeny a oddělené projednání věci by vedlo k riziku vzájemně neslučitelných rozhodnutí. Tvrzení žalovaných o účelovém přibrání druhé žalované do řízení je dle žalobkyně nepodložené a odporuje procesnímu vývoji ve věci. V této souvislosti poukázala rovněž na existenci samostatného řízení vedeného proti žalované slovenské společnosti vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 300/2025 a zdůraznila, že z jejího postupu nelze dovozovat účelové obcházení Nařízení Brusel I bis s tím, že naopak jde z její strany o přiměřenou procesní reakci na obranu žalovaných. Jako nedůvodné odmítla rovněž tvrzení žalovaných, že soud prvního stupně směšuje mezinárodní a místní příslušnost. Závěrem navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné v celém rozsahu potvrdil.

7. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

8. V posuzované věci je dán cizí prvek v podobě sídla druhé žalované na území Slovenské republiky. S ohledem na povahu sporu a na datum zahájení řízení se při řešení otázky mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí dané právní věci ve vztahu k druhé žalované uplatní aplikace Nařízení Brusel I bis. Mezi účastníky je pak spornou otázkou, zda v projednávané věci jsou splněny podmínky aplikace článku 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, přičemž právě na aplikaci tohoto článku soud prvního stupně založil svůj závěr o existenci mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k vedení řízení ve vztahu k druhé žalované.

9. Podle článku 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být též žalována, je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je projednat a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních.

10. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3690/2021 vyložil, že v článcích 7 a 8 nařízení Brusel I bis je upravena příslušnost soudů na výběr daná (zvláštní příslušnost), která je pro žalobce alternativou k příslušnosti soudů státu bydliště či sídla žalovaného podle čl. 4 nařízení Brusel I bis. Pravidla příslušnosti v ustanoveních čl. 7 a 8 jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem, nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti; je na žalobci, zda odpovídající pravidlo příslušnosti na výběr dané využije. Tato pravidla o zvláštní příslušnosti soudů je třeba vykládat restriktivně v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané a upravené v nařízení Brusel I bis (srov. např. rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 2009, ve věci C-189/08 , Zuid-Chemie BV proti Philippo´s Mineralenfabriek NV/SA, nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013, ve věci C-147/12 , ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV). Pravidlo obsažené v čl. 8 nařízení Brusel I bis navíc nelze uplatnit takovým způsobem, aby umožnilo žalobci podat žalobu směřující proti více žalovaným s jediným cílem, a to odejmout některého z nich soudům státu, ve kterém má bydliště (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci 189/87, Athanasios Kalfelis proti Banque Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším).

11. V citovaném usnesení ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3690/2021 Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že pozdější judikatura Soudního dvora dále upřesnila, že ze znění čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I (nyní čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis) nevyplývá, že totožnost právních základů nároků směřujících proti jednotlivým žalovaným je součástí podmínek stanovených pro použití tohoto ustanovení. Vnitrostátnímu soudu přísluší, aby posoudil existenci vztahu souvislosti mezi jednotlivými nároky, to znamená nebezpečí, že v oddělných řízeních dojde k protichůdným soudním rozhodnutím, a v tomto ohledu zohlednil všechny nezbytné skutečnosti ze spisu, což jej případně, a aniž by to bylo pro posouzení nezbytné, může vést k zohlednění právních základů těchto nároků. Taktéž Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, dospěl k závěru, že skutečnost, že hmotněprávní povaha předmětu řízení umožňuje, aby jednotlivé nároky byly projednány a rozhodnuty samostatně, nepředstavuje překážku pro aplikaci čl. 8 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Soudní dvůr dále objasnil, že právní nároky jsou spojené - i přes chybějící identický právní základ - tehdy, pokud sledují tentýž zájem, např. vrácení chybně poukázané částky (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2013, ve věci C-645/11 , Land Berlin proti Sapir, bod 47).

12. V posuzovaném případě žalobkyně v řízení uplatňuje ve vztahu k oběma žalovaným nárok na zaplacení ceny za poskytnutí licence k témuž softwarovém produktu, když s ohledem na procesní obranu žalovaných jsou dány pochybnosti o tom, která ze žalovaných je ve sporu pasivně věcně legitimována. Byť první žalovaná sídlí v České republice a druhá žalovaná na území Slovenské republiky, jedná se o společnosti se stejným názvem a jednatelem, personálně a obchodně propojené. Za daného stavu je opodstatněn závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalovaným jsou v řízení uplatňovány nároky, které jsou natolik úzce spojeny, že je účelně je projednat a rozhodnout v jednom společném řízení tak, aby se zabránilo vydání vzájemně neslučitelných rozhodnutí v oddělených řízeních vedených vůči každé ze žalovaných samostatně. Odvolací soud je pak ve shodě se soudem prvního stupně rovněž v názoru, že v daném případě nejsou dány okolnosti a konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné opodstatněně uzavřít, že žalobkyně uplatnila předmětný nárok vůči oběma žalovaným s cílem, odejmout druhou žalovanou z jurisdikce soudů Slovenské republiky, v níž má druhá žalovaná sídlo. Uvedený závěr pak nepodporuje ani procesní postup žalobkyně, kdy nárok na zaplacení ceny za poskytnutí licence uplatnila žalobou nejprve vůči první žalované, přičemž přistoupení druhé žalované do řízení navrhla až na základě procesní obrany první žalované spočívající ve zpochybnění své pasivní legitimace v daném sporu.

13. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že závěr soudu prvního stupně o mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci ve vztahu k druhé žalované založený na aplikaci článku 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis je věcně správný. Usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí námitky mezinárodní nepříslušnosti pak odvolací soud podle § 220 odst.1 písm. a) o.s.ř. změnil jen tak, aby formulace výroku přiléhavěji vystihovala procesní otázku, o níž bylo k námitce žalovaných rozhodováno.

14. Odvolací soud nicméně neshledává podmínky pro potvrzení či změnu výroku I. napadeného usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodoval o námitce místní nepříslušnosti.

15. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí v uvedeném směru na závěru o opožděnosti žalovanými vznesené námitky místní nepříslušnosti, respektive na závěru o osvědčení místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 na základě prorogační doložky obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně.

16. Z ustálené judikatury plyne, že odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas; prvním procesním úkonem žalovaného v uvedeném smyslu je až jeho první procesní úkon, který mu přísluší v řádném řízení, do kterého byla věc v důsledku jeho odporu převedena (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 34/2010).

17. Pokud tedy soud prvního stupně založil svůj závěr o opožděnosti námitky místní nepříslušnost na skutečnosti, že první žalovaná ji neuplatnila ve svém odporu podaném proti platebnímu rozkazu dne 11. 8. 2025, nýbrž až v rámci prvního vyjádření žalovaných ve věci podaném dne 30. 3. 2026, nemůže jeho závěr v kontextu s citovanou judikaturou obstát.

18. Podle § 89a o.s.ř. účastníci řízení ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou.

19. Judikatura pak dospěla k závěru, že dohodu o prorogaci podle § 89a o.s.ř. mohou podnikatelé ve vztahu vyplývajícím z jejich podnikatelské činnosti uzavřít i odkazem na obchodní podmínky umístěné na webových stránkách označených ve smlouvě uzavřené v písemné formě za podmínky, že obchodní podmínky byly stranám známy nebo k návrhu přiloženy (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 240/2015).

20. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně založila do spisu Všeobecné obchodní podmínky firmy xxx s.r.o. platné od 15. 8. 2014 obsahující v článku F1 ujednání o tom, že místně příslušným soudem pro řešení veškerých sporů vznikajících ze smluvních vztahů mezi xxx a zákazníkem, nebo v souvislosti s nimi, je věcně příslušný soud dle sídla xxx. Žádným způsobem však nehodnotil a nevysvětlil, zda a jakým způsobem se při absenci písemném smlouvy žalované se všeobecnými obchodními podmínkami žalobkyně seznámily a vyjádřily s nimi souhlas, respektive jakým způsobem a na základě čeho se prorogační ujednání obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách žalobkyně stalo součástí smluvních ujednání účastníků. Za této situace nemůže závěr soudu prvního stupně o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 odvozovaný od prorogační doložky ve smyslu § 89a o.s.ř. pro absenci přesvědčivých důvodů obstát a je nepřezkoumatelný.

21. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud podle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadené usnesení ve výroku I. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

22. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby otázku místní příslušnosti znovu posoudil. Při hodnocení včasnosti žalovanými vznesení námitky místní nepříslušnosti vezme v úvahu citovanou judikaturu, podle niž odpor proti platebnímu rozkazu není prvním procesním úkonem žalovaného, při kterém by žalovaný musel přednést námitku nepříslušnosti soudu, aby se tak stalo včas. Znovu také vyhodnotí, zda mezi účastníky došlo k platnému sjednání prorogační doložky dle § 89a o.s.ř., a své závěry v uvedeném směru přesvědčivých způsobem zdůvodní. Současně vezme v úvahu, že pravidlo o příslušnosti obsažené v článku 8 odst. 1 Nařízení Brusel I bis upravuje nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu, ale i místní příslušnost (srovnej závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 260/2011 ve vztahu k totožné úpravě v článku 6 odst. 1 Nařízení Brusel I). Právním názorem, vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu, je soud prvního stupně vázán (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti výroku I. tohoto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř. ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Přípustnost dovolání přezkoumá dovolací soud. Proti výroku II. tohoto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 30. července 2026 Mgr. Pavla Polednová v. r. předsedkyně senátu