72 Co 260/2025

Plný text

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Pavly Polednové a soudkyň JUDr. Zuzany Sváčkové a Mgr. Olgy Lenochové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 99 919,19 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2025, č. j. 37 C 199/2024-41

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadené části výroku II, co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 61 842 Kč od 30. 8 2024 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 61 842 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 45 109,48 Kč s úrokem ve výši 7,5 % ročně z této částky od 14. 9. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 95 934,19 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou žalobkyně odůvodnila tvrzením, že žalovaný jí dluží na základě úvěrové smlouvy uzavřené dne datum k účtu č. č. účtu (dále jen „smlouva o úvěru“), zažalovanou částku.

3. Ze shodných tvrzení účastníků řízení a na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že zmíněnou úvěrovou smlouvou žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 150 000 Kč. Poté žalovaný zaplatil žalobkyni 42 splátek po 2 099 Kč, tj. celkem tedy částku ve výši 88 158 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný dohodnuté splátky úvěru neplatil včas a v dohodnuté výši, žalobkyně úvěr ke dni datum učinila splatným a vyzvala žalovaného, aby jí zaplatil částku 105 656,31 Kč.

4. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně právně posoudil podle § 2390 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a s odkazem na soudní judikaturu předně uvedl, že ověření úvěruschopnosti žalovaného pouhým nahlédnutím do dostupných databází obchodního informačního systému nebylo způsobilé vypovídat o skutečné majetkové situaci žalovaného a jeho schopnosti splácet úvěr. Pakliže žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy neprověřila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému, aby vrátil žalobkyni pouze částku odpovídající výši skutečně poskytnutého úvěru, kterou doposud nesplatil, tedy částku 61 842 Kč, a ve zbývající části žalobu zamítl. K možnostem žalovaného jakožto spotřebitele vrátit jistinu úvěru poníženou o již vrácené plnění soud prvního stupně uvedl, že žalovaný se jednání neúčastnil, netvrdil a neprokazoval, jaké jsou jeho možnosti, a proto soud prvního stupně dovodil, že dobou dostatečnou (k zaplacení dluhu žalobkyni) je lhůta tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ale pouze proti části výroku o věci samé (výrok II) týkající se zákonného úroku z prodlení z částky 61 842 Kč od 14. 9. 2024 do zaplacení. Žalobkyně v odvolání soudu prvního stupně předně vytkla, že porušil princip rovnosti účastníků před soudem (článek 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a § 18 odst. 1 o. s. ř.). Byl to totiž žalovaný, kdo při vědomí svých schopností vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení, měl tvrdit a dokazovat, v jaké situaci se nachází. Pakliže však žalovaný zůstal procesně pasivní a svou schopnost vrátit bezdůvodné obohacení žádným způsobem netvrdil ani neprokazoval, soud prvního stupně neměl suplovat jeho pasivitu. Dále žalobkyně poukázala na rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, rozsudek Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, které dovodily opodstatněnosti požadavku na úroky z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobkyně proto výsledně navrhla, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části tak, že žalovaný je povinen zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně ode dne datum z částky představující bezdůvodné obohacení.

6. Odvolací soud z podnětu a v rozsahu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že podané odvolání není důvodné. Takto rozhodl při jednání konaném v nepřítomnosti řádně a včas předvolaného žalovaného, který svou neúčast na nařízeném odvolacím jednání neomluvil a o odročení tohoto jednání nežádal (§ 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř.).

7. Soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, z něhož vyvodil i správné právní závěry. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným dne datum je absolutně neplatná, žalovanému (v postavení spotřebitele) vznikla povinnost vrátit žalobkyni v době přiměřené jeho možnostem a bez veškerých dalších smluvních nároků věřitele nesplacenou část částky, kterou mu na základě neplatné smlouvy poskytla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

8. Se žalobkyní pak lze souhlasit pouze v tom, že plnění z neplatné smlouvy bývá vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (§ 2993 věta první a § 2991 odst. 2 o. z.). V daném případě však jde o vypořádání neplatné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když na daný případ aplikoval § 87 odst. 1 a odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, který je speciální úpravou ve vztahu ke zmíněné obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Smyslem této speciální úpravy je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcích. Současně je toto speciální vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy také výrazem ochrany spotřebitele, který není povinen vrátit poskytnutou jistinu ihned, ale až v době odpovídající jeho možnostem. Splatnost nevrácené jistiny tedy nastává v době přiměřené možnostem spotřebitele (protože pro spotřebitele mohou vzniknout problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru).

9. Pokud tedy spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení s vrácením nesplacené jistiny od výzvy věřitele k plnění (jako je tomu v případě obecné úpravy bezdůvodného obohacení podle občanského zákoníku) a věřiteli tudíž nemůže vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení. Novou dobu splatnosti nevrácené části jistiny je proto třeba určit buď dohodou účastníků nebo ji založí soud svým rozhodnutím. Vzhledem k tomu, že do této doby není spotřebitel v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, věřitel není oprávněn žádat nejen smluvní úroky, poplatky nebo smluvní pokuty sjednané absolutně neplatnou smlouvou, ale ani úrok z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. 33 Cdo 3675/2021).

10. Odvolací soud proto dospěl k jinému závěru, než krajské soudy v žalobkyní nabízených případech ke srovnání (Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka, a Orgán veřejné moci ze dne datum, sp. zn. spisová značka), přičemž se řídil citovanými závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne datum, č. j. spisová značka. Odvolací soud rovněž neshledává přiléhavým odkaz žalobkyně na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne datum, sp. zn. spisová značka, když tyto vycházejí ze skutkového základu odvíjejícího se od spotřebitelské smlouvy uzavřené dne datum, na který nelze § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, účinný od 1. 12. 2016, aplikovat.

11. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném zamítavém výroku II, a to ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky představující bezdůvodné obohacení, tj. z částky 61 842 Kč, počítaný od 30. 8 2024 do zaplacení, jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

12. S přihlédnutím k tomu, že rozsudek prvostupňového soudu nebyl ve vyhovujícím výroku o věci samé odvoláním dotčen, nepodléhal proto přezkumné činnosti odvolacího soudu (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

13. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., a contrario, protože procesně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, jehož přípustnost za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud.