72 Co 4/2024

Plný text

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované A., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2. Jméno advokáta C., IČO IČO advokáta C sídlem Adresa advokáta C zastoupená advokátem Jméno advokáta D sídlem Adresa advokáta D o zaplacení částky 2 669 823 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně a 1. žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. září 2023, č. j. 33 Jméno žalované B/2020-463, I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaná 1. je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 69 986,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta A, advokáta. III. Žalobkyně je povinna zaplatit 2. žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 46 657,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta D, advokáta.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že 1. žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 669 823 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 15. 7. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po 2. žalované zaplacení společně a nerozdílně s 1. žalovanou částky 2 669 823 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z uvedené částky od 15. 7. 2017 do zaplacení (výrok II.), uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 600 068 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit 2. žalované na náhradě nákladů řízení částku 349 932 Kč k rukám zástupce 2. žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV.) a uložil 1. žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 náklady řízení ve výši 2 995,28 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaných jako solidárních dlužnících zaplacení částky 2 669 823 Kč s příslušenstvím. Vůči 1. žalované uplatňovala nárok na zaplacení žalované částky z titulu nezaplacené ceny dle smlouvy o postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní (dále také jen „postupní smlouva“) uzavřené dne 14. 6. 2017, na jejímž základě byla se souhlasem společnosti právnická osoba. jako budoucího prodávajícího postoupena žalobkyní na 1. žalovanou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 21. 11. 2016, a to včetně práva uzavřít se společností právnická osoba. kupní smlouvu ohledně pozemků parc. č. st. hodnota včetně stavby rozestavěné budovy na tomto pozemku umístěné, parc. č. st. hodnota včetně stavby rozestavěné budovy na tomto pozemku umístěné, parc. č. st. hodnota včetně stavby rozestavěné budovy na tomto pozemku umístěné a parc. č. hodnota, vše v katastrálním území adresa, a pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa u Dolních Kralovic (dále též jako „pozemky EFES“), a to za předem dohodnutou kupní cenu ve výši 32 547 265 Kč. Vůči 2. žalované uplatnila žalobkyně nárok na zaplacení žalované částky s poukazem na § 1893 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že se stala společně a nerozdílně s 1. žalovanou dlužníkem ze shora uvedeného dluhu, když v postavení kupující převzala na základě kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 od 1. žalované jako prodávající pozemky za kupní cenu 119 000 000 Kč. Tvrdila, že kromě pozemků tvořících předmět uvedené kupní smlouvy 1. žalovaná nevlastnila skoro řádný jiný majetek, dluh ve své podstatě představuje neuhrazený závazek na zaplacení části pořizovacích nákladů těchto pozemků a 2. žalovaná o existenci předmětného dluhu musela vědět.

3. Žalovaní se žalobou nesouhlasili a navrhovali, aby byla zamítnuta. Žalovaná ad 1. tvrdila, že se jedná o závazek zdánlivý, respektive neexistující, neboť žalobkyně vytrhla část obchodní transakce v podobě komplexu vzájemně závislých smluv za účasti dalších subjektů (dále jen „projekt EXIT 66“), který již byl vypořádán. Z procesní opatrnosti namítla promlčení žalobou uplatněného nároku a zpochybnila pravost podpisu tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě ze dne 14. 6. 2017. Žalovaná ad 2. zpochybnila naplnění zákonných podmínek stanovených v § 1893 o. z., aby se spolu s 1. žalovanou stala dlužníkem žalobkyně z titulu nezaplacené úhrady za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní.

4. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil skutkový stav věci. Svá skutková zjištění podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož písemné vyhotovení lze v uvedeném směru pro stručnost odkázat. Soud prvního stupně měl pak zejména za prokázané, že dne 14. 6. 2017 uzavřela žalobkyně jako postupitel a 1. žalovaná jako postupník, se souhlasem společnosti právnická osoba. jako budoucího prodávajícího, smlouvu o postoupení dle § 1895 a násl. o. z., na jejímž základě žalobkyně postoupila na 1. žalovanou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, a to včetně práva uzavřít se společností právnická osoba. kupní smlouvu ohledně shora uvedených pozemků EFES. V článku II. odst. 1 a 3 smlouvy o postoupení se 1. žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni úplatu za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí ve výši 2 669 823 Kč, a to do 30 dnů od podpisu smlouvy o postoupení, tedy do 14. 7. 2017. Na tomto základě soud prvního stupně s poukazem na § 1895 o. z. a § 1721 o. z. shledal žalobou uplatněný nárok na zaplacení částky 2 669 823 Kč ve vztahu k 1. žalované důvodným. Současně dovodil, že za situace, kdy 1. žalovaná nesplnila pohledávku žalobkyně včas, ocitla ode dne následujícího po splatnosti, tj. od 15. 7. 2017, v prodlení se zaplacením svého dluhu a žalobkyni vznikl v souladu s § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroků z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě ve vztahu k 1. žalované zcela vyhověl. Neshledal přitom důvodnou obranu 1. žalované v tom smyslu, že předmětný závazek nevznikl, neboť se jeho splnění žalobkyně domáhá až s odstupem několika let. V tomto ohledu konstatoval, že je na uvážení věřitele, kdy přistoupí k uplatnění svého nároku a bez dalšího nelze z doby uplatňování nároku dovozovat jeho neexistenci. Bez významu shledal rovněž 1. žalovanou namítanou skutečnost, že se žalobkyně domáhá zaplacení žalované částky též z titulu bezdůvodného obohacení, neboť tyto pohledávky mohou, teoreticky, stát vedle sebe. S poukazem na § 609 a § 619 odst. 1 o. z. pak posoudil jako nedůvodnou také 1. žalovanou vznesenou námitku promlčení s tím, že tříletá promlčení lhůta začala běžet dne 15. 7. 2017, kdy mohla být pohledávka žalobkyně poprvé uplatněna u soudu, a žaloba byla podána před jejím uplynutím dne 11. 7. 2020, a tedy včas. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitkám 1. žalované, kterými zpochybnila pravost podpisu tituly před jménem jméno FO na smlouvě o postoupení ze dne 14. 6. 2016. Vyšel z toho, že podle obchodního rejstříku tituly před jménem jméno FO jako statutární ředitel zastupoval samostatně společnost žalobkyně v období od 7. 11. 2016 do 1. 1. 2021, přičemž 1. žalovaná předložila znalecký posudek z oboru písmoznalectví, odvětví písmoznalectví, specializace ruční písmo, vypracovaný tituly před jménem jméno FO, ze kterého se podává, že na postupní smlouvě není podpis tituly před jménem jméno FO, přičemž se pravděpodobně jedná o podpis jeho bratra jméno FO. Soud prvního stupně s ohledem na uvedené k návrhu žalobkyně vyslechl oba jmenované, přičemž jméno FO opakovaně potvrdil, že se jedná o jeho podpis, a jméno FO vyloučil, že uvedenou listinu podepsal. Soud prvního stupně hodnotil výpovědi obou bratrů jako věrohodné, neboť korespondují s dalšími v řízení provedenými listinnými důkazy. Za podstatnou pak považoval zejména skutečnost, že se podle uvedené smlouvy a smluv na ni navazujících všichni účastníci, tedy žalobkyně, 1. žalovaná a společnost právnická osoba., chovali, což potvrzuje, že smlouva vyjadřuje skutečnou vůli všech jednajících (zejména žalobkyně), která nebyla následně (až do tohoto řízení) nijak zpochybněna. Poukázal na to, že žalobkyně svůj závazek z takto projevené vůle splnila, převedla na 1. žalovanou právo uzavřít kupní smlouvu se společností právnická osoba., umožnila 1. žalované nabýt předmětné pozemky, čehož 1. žalovaná také využila a dotčené pozemky nabyla do svého vlastnictví. Konečně soud prvního stupně neshledal důvodnou ani obranu 1. žalované v tom smyslu, že žalobkyní uplatněná pohledávka byla vypořádána prostřednictvím výplaty peněžních prostředků v celkové výši 22 000 000 Kč z advokátní úschovy u advokátky tituly před jménem právnická osoba dne 20. 11. 2019 s tím, že mezi účastníky byl dohodnut určitý závazek na konci celé transakce a ten byl splněn, v důsledku čehož automaticky zanikly závazky ostatní. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že uhrazená pohledávka ve výši 22 000 000 Kč představuje postupovanou pohledávku z kupní ceny v souvislosti s prodejem pozemků společnosti právnická osoba. (dále také jen „pozemky CFG“) a nikoli pohledávku z kupní ceny pozemků EFES. Poukázal na to, že pozemky EFES a pozemky CFG spolu v ekonomickém smyslu sice souvisí a jejich osud v rámci tvrzeného projektu EXIT 66 byl shodný (vlastnické právo přešlo na 1. žalovanou a následně na 2. žalovanou), nicméně pozemky CFG a pozemky EFES měly odlišného vlastníka, byly převáděny samostatnými kupními smlouvami za samostatně sjednané kupní ceny, přičemž z žádné z předložených písemných smluv nevyplývá jakákoli vzájemná podmíněnost či provázanost těchto smluv. Uzavřel, že vyplacením částky 22 000 000 Kč z úschovy u tituly před jménem právnická osoba došlo k vypořádání postupované pohledávky z kupní ceny v případě pozemků CFG a ničeho dalšího, přičemž tvrzená ústní dohoda o zániku předmětného závazku z žádného z předložených listinných důkazů nevyplývá. Argumentaci 1. žalované, že plněním částky 22 000 000 Kč mělo dojít k zániku žalované pohledávky pak označil za zcela absurdní, neboť se jedná o zcela odlišné závazky vzniklé na základě odlišných právních skutečností mezi odlišnými účastníky.

5. Při rozhodování o důvodnosti žalobou uplatněného nároku ve vztahu k 2. žalované vyšel soud prvního stupně s poukazem na komentářovou literaturu z restriktivního výkladu zákonného ustanovení § 1893 odst. 1 o. z., podle kterého převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Současně však platí, že nabyvatel není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl. Poukázal na to, že na základě uvedené právní úpravy nedochází ke kumulativní intercesi dohodou, nýbrž ex lege a jedná se o podstatný zásah do smluvní svobody. Za předpoklad pro aplikaci uvedeného ustanovení považoval mimo jiné souvislost dluhů s převzatým majetkem a vědomost o existenci dluhů s tím, že postačí, pokud nabyvatel o dluzích v okamžiku nabytí majetku musel vědět. V tomto ohledu pak vzal v úvahu, že dle § 4 odst. 2 o. z. jde o vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Soud prvního stupně se tedy zabýval otázkou, zda předmětný dluh s majetkem převzatým 2. žalovanou souvisí a zda 2. žalovaná o předmětném dluhu věděla nebo při zvážení všech okolností vědět musela. Vzal přitom v úvahu, že se v daném případě nejedná o pohledávku z titulu nezaplacené kupní ceny, popřípadě její části, nebo o pohledávku z titulu úvěru určeného na nákup nemovitosti, nýbrž o pohledávku z titulu nezaplacené úplaty za postoupení práv ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Na základě uvedeného vyjádřil názor, že se jedná o závazek, který s nabývaným majetkem souvisí jen nepřímo a zprostředkovaně, neboť se jedná o nepřímý náklad vynaložený v souvislosti s nákupem pozemků od společnosti právnická osoba. Současně konstatoval, že byť je žalovaná částka rovna zaplacené záloze na kupní cenu podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní, zálohu na kupní cenu nepředstavuje. Za přiléhavou označil pak argumentaci 2. žalované o tom, že předmětem kupní smlouvy byly pozemky, a nikoli 1. žalovaná nebo její podnik. V takovém případě dle soudu prvního stupě nelze po kupujícím spravedlivě požadovat, aby prováděl prověřování účetnictví prodávajícího, jeho majetku a závazků se zaměřením na všechny potenciální závazky, když předmětem prodeje je pouze soubor nemovitostí. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že společnost právnická osoba. jako prodávající převedla vlastnické právo k předmětným pozemkům na 1. žalovanou jako kupující za kupní cenu 32 547 265 Kč bez DPH (39 382 1941 Kč včetně DPH), přičemž dle článku 3 kupní smlouvy měla být kupní cena vypořádána prostřednictvím jistotního účtu v souladu s dohodou o jistotním účtu, a to vyjma části kupní ceny ve výši 2 669 823 Kč, která již byla před podpisem smlouvy uhrazena. Na základě uvedeného soud prvního stupně dovodil, že 2. žalovaná při nabytí pozemků na základě kupní smlouvy uzavřené s 1. žalovanou dne 21. 11. 2019 o předmětném závazku vědět nemusela. Poukázal na to, že předmětný dluh představuje úplatu za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, přičemž z listin, z nichž 2. žalovaná nutně musela při koupi pozemků vycházet (kupní smlouva ze dne 26. 6. 2017), dluh zřejmý není. Současně dospěl k závěru, že v řízení v této věci nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že 2. žalovaná o předmětném dluhu věděla. Na uvedeném závěru nic nemění ani žalobkyní namítané nestandardní okolnosti provázející koupi předmětných nemovitostí 2. žalovanou., kdy v řízení bylo prokázáno, že částka kupní ceny ve výši 7 260 000 Kč byla po zaplacení kupní ceny 2. žalovanou poukázána ve prospěch společnosti právnická osoba, jejímž majitelem je osoba zastupující 2. žalovanou při realizaci předmětného obchodu (tituly před jménem jméno FO). Soud prvního stupně uzavřel, že z uvedeného plnění nelze dovozovat, že se jednalo o úplatek, respektive, že 2. žalovaný o předmětném závazku 1. žalované zaplatit žalobkyni žalovanou částku věděl nebo vědět musel. Z uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou ve vztahu k 2. žalované zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení účastníků rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) tak, že ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou přiznal plně úspěšné žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení ve výši 600 068 Kč spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech jejího právního zastoupení. Ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou pak přiznal plně úspěšné 2. žalované vůči žalobkyní právo na náhradu nákladů řízení ve výši 349 932 Kč spočívající v nákladech jejího právního zastoupení. O nákladech řízení státu v podobě svědečného vyplaceného svědkovi tituly před jménem jméno FO ve výši 2 995,28 Kč, bylo soudem prvního stupně rozhodnuto v souladu § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že podle výsledků řízení zavázal k náhradě nákladů řízení státu 1. žalovanou.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání žalobkyně a 1. žalovaná.

8. Žalobkyně svým odvoláním brojila proti zamítavému výroku o věci samé II. rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku IV., kterým jí byla uložena povinnost nahradit 2. žalované náklady řízení. Vytýkala soudu prvního stupně, že ve vztahu k nároku uplatněnému vůči 2. žalované nezjistil z předložených důkazů úplně skutkový stav. V této souvislosti poukázala na článek 4 odst. 4.3 kupní smlouvy uzavřené mezi společností právnická osoba. a 1. žalovanou, ze kterého je zcela jednoznačně zřejmé, že před uzavřením kupní smlouvy byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a tato byla postoupena na 1. žalovanou. Na základě uvedeného dovozovala, že 2. žalovaná mohla z uvedené smlouvy zjistit, že došlo k postoupení smlouvy o smlouvě budoucí, respektive zda závazky související s takovým postoupením byly ze strany 1. žalované uhrazeny či nikoliv. Namítala, že soud prvního stupně uvedenou skutečnost v rámci svého rozhodnutí nezohlednil a pominul rovněž okolnost, že předmětný dluh 1. žalované byl od června roku 2017 veden v jejím účetnictví jako neuhrazený závazek vůči žalobkyni. Zdůraznila, že soud prvního stupě zcela pominul relevantní a podstatné skutkové okolnosti týkající se možné vědomosti 2. žalované o předmětném dluhu, a naopak akcentoval skutečnosti a okolnosti, které relevanci nemají, či jejichž relevance je zanedbatelná. Dále vytýkala soudu prvního stupně, že se nikterak nevypořádal s její právní argumentaci týkající se aplikace § 1893 o. z. a kromě citace zákonného ustanovení a prostého konstatování o potřebě restriktivního výkladu neuvedl jakékoliv relevantní právní argumenty. Žalobkyně z uvedeného důvodu podrobně zrekapitulovala svou argumentaci a právní výklad ustanovení § 1893 o. z. a vyjádřila přesvědčení, že všechny zákonné předpoklady aplikace § 1893 o. z. byly v daném případě naplněny. Zdůraznila, že 2. žalovaná převzala veškerý majetek 1. žalované, respektive, že 1. žalovaná jako nemovitostní SPV v dané době vlastnila fakticky pouze nemovitosti, které byly předmětem převodu na 2. žalovanou, a tedy došlo zcela nepochybně k převodu věcí, které ve svém souhrnu tvořily alespoň 85 % hodnotu majetku 1. žalované. Dále uvedla, že v daném případě byla nepochybně naplněna hospodářská souvislost mezi převáděným majetkem (pozemky EFES) a dluhem z titulu úplaty za nabytí „opčního práva“ na koupi pozemků 1. žalovanou. K závěru soudu prvního stupně o nepřímé souvislosti dluhu s převáděným majetkem upozornil, že žádný doktrinální zdroj a ani historická judikatura nehovoří o jakési souvislosti „přímé“ a „nepřímé“, přičemž není zřejmé, jaké konsekvence pro tuto věc má dle soudu prvního stupně přímá či nepřímá souvislosti mít. Žalobkyně rovněž poukázala na to, že předpoklad aplikace § 1893 o. z. spočívající v tom, že nabyvatel o dluzích věděl či o nich vědět musel, je nutno posuzovat dle obecné zásady vyjádřené v § 4 odst. 2 o. z., tj že zákon nespojuje následek se skutečnou vědomostí, nýbrž s takovou vědomostí, jakou by si důvodně osvojila osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. V této souvislosti také upozornila, že 2. žalovaná je profesionálním developerem, a tudíž měřítkem jeho náležité péče a opatrnosti je ve smyslu § 5 odst. 1 o. z. průměrný odborník v daném oboru. Zdůraznila, že vzhledem ke všem poukazovaným skutečnostem lze učinit závěr, že 2. žalovaná by o předmětném dluhu věděla, pokud by postupovala s péčí dle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1 o. z., respektive ve smyslu § 1893 o. z. o dluhu musela vědět, pokud by se nedopustila hrubé nedbalosti. Ze všech uvedených důvodů pak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalobě ve vztahu k 2 žalované plně vyhoví a přizná jí vůči 2. žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 9. Odvolání 1. žalované směřuje proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o věci samé a proti jeho nákladovým výrokům III. a V. Žalovaná ad 1. setrvala na svém stanovisku, že smlouva o postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní je zdánlivým právním jednáním, respektive není vůbec právním jednáním ve smyslu § 551 o. z. pro absenci vůle jednající osoby. Současně vyjádřila názor, že předmětnou postupní smlouvu lze považovat za absolutně neplatné právní jednání dle § 580 odst. 1 a § 588 o. z. Důvody svého stanoviska pak spatřuje v závěrech znaleckého posudku zpracovaného soudní znalkyní z oboru písmoznalectví tituly před jménem jméno FO, z nichž plyne jednoznačný závěr o tom, že podpis tituly před jménem jméno FO v pozici statutárního ředitele žalobkyně na postupní smlouvě ze dne 14. 6. 2017 není pravý a jeho pisatelem je pravděpodobně jeho bratr tituly před jménem jméno FO. Vysvětlila, že zdánlivost postupní smlouvy je dána tím, že nebyla podepsána tituly před jménem jméno FO jako osobou oprávněnou za žalobkyni jednat. Skutečnost, že se na předmětné smlouvě nachází padělaný podpis, pak dle 1. žalované zakládá rozpor tohoto právního jednání se zákonem a dobrými mravy, a tudíž jeho absolutní neplatnost. Za nesprávné označila 1. žalovaná závěry soudu prvního stupně ohledně pravosti sporného podpisu vycházející z výpovědí jmenovaných bratrů podaných v rámci jejich výslechů jako statutárních orgánů účastníka řízení dle § 126 odst. 4 a § 131 o.s.ř. Namítala, že uvedený výslechy vůbec neměly být soudem prvního stupně provedeny, neboť důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut. Poukázala přitom na to, že pravost podpisu tituly před jménem jméno FO bylo možné prokázat jinými důkazními prostředky, zejména znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví a navazujícím výslechem znalce, a tudíž nebyly splněny podmínky k provedení důkazu výpověďmi účastníků řízení. Upozornila rovněž na to, že soudu nepřísluší nahrazovat důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví vlastním posouzením pravosti podpisu, a vyjádřila nesouhlas s hodnocením věrohodnosti účastnických výpovědí tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO. Namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku ve vztahu ke znaleckému posudku tituly před jménem jméno FO, když z napadeného rozsudku není zřejmé, jak soud prvního stupně tento důkaz hodnotil. Vyjádřila přesvědčení, že již absence podpisu tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě je důvodem pro to, aby žaloba byla vůči ní zamítnuta. Nadto upozornila, že i kdyby přes uvedené skutečnosti byla postupní smlouva platným právním jednáním, jde o smlouvu účelově vytrženou z kontextu celé transakce skládající se z řady závislých smluv, která byla vypořádána výplatou peněžních prostředků ve výši 22 000 000 Kč dne 20. 11. 2019 z advokátní úschovy u advokátky tituly před jménem právnická osoba a následně úhradou částky 22 177 637,88 Kč 1. žalovanou ve prospěch společnosti právnická osoba Poukázala na to, že touto cestou byla uhrazena kupní cena za druhou část předmětných pozemků v katastrálním území adresa u Dolních Kralovic, které byly původně ve vlastnictví společnosti právnická osoba. (pozemky CFG), a v důsledku těchto právních jednání zanikla i domnělá pohledávka žalobkyně dle postupní smlouvy uplatňovaná v řízení v této věci. Žalovaná ad 1. navrhla doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zpracovaným znalcem tituly před jménem jméno FO a dále dotazem na Městské státní zastupitelství v Praze, zda v souvislosti s podpisy tituly před jménem jméno FO bylo zahájeno trestní stíhání. Závěrem pak navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích změnil tak, že žalobu ve vztahu k ní zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání 1. žalované označila rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. za zcela správný po formální i materiální stránce. Ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě ve vztahu k 1. žalované žalobě vyhověl s tím, že tyto korespondují s obsahem spisu a provedeným dokazováním. Nové důkazní návrhy 1. žalované označila za nadbytečné, respektive v odvolacím řízení za nepřípustné. V tomto ohledu poukázala na skutečnost, že znalecký posudek tituly před jménem jméno FO byl vyhotoven 25. 3. 2023, tedy téměř půl roku před vydání rozsudku soudu prvního stupně dne 18. 9. 2023. Nadto vyjádřila názor, že nyní předkládaný znalecký posudek nesměřuje k zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů, nýbrž k tomu, aby skutkový stav věci byl zjištěn jinak, než ho zjistil soud prvního stupně. Odmítla odvolací argumentaci 1. žalované o neplatnosti postupní smlouvy a vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně správně akcentoval faktickou stránku věci, tedy to, že všechny zúčastněné osoby v naprosté shodě podle této smlouvy postupovaly a zcela zjevně tak projevily vůli v ní zachycenou. Dále upozornila, že případná nepravost podpisu tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě by mohla mít za následek pouze nedostatek písemné formy, nicméně namítat případný nedostatek formy a dovolávat se z tohoto důvodu neplatnosti smlouvy nelze za situace, kdy podle smlouvy bylo již plněno. Současně poukázala na to, že zákon nevyžaduje písemnou formu smlouvy o postoupení smlouvy o smlouvě budoucí. Nadto namítla, že pravost podpisu může zpochybnit pouze osoba, o jejíž podpis jde, 1. žalovaná však namítá pravost podpisu jejího zástupce, ačkoliv ona sama předmětnou listinu nesoucí tento podpis sama předkládá, potvrzuje, že jde o její projev vůle a výslovně se jí dovolává. Za zcela bizarní a nepochopitelnou pak označila argumentaci 1. žalované o údajné závislé povaze smluv a zániku žalované pohledávky. V tomto ohledu poukázala zejména na účelovost postojů 1. žalované, když na jednu stranu tvrdí, že předmětný závazek vůbec nevznikl, a současně tvrdí, že zanikl splněním. Upozornila také, že 1. žalovaná nebyla po celou dobu řízení schopna vysvětlit a doložit, jakým způsobem měla úhrada úplaty za postoupení pohledávky na zaplacení kupní ceny za jiné pozemky (pozemky CFG), tedy jiné pohledávky jiného věřitele, týkající se pozemků jiného vlastníka, zapříčinit zánik předmětné pohledávky uplatňované v řízení v této věci. Z uvedených důvodů navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a V. jako věcně správný potvrdil.

11. Žalovaná ad 2. ve vyjádření k podaným odvoláním uvedla, že k odvolání 1. žalované není schopna se blíže vyjádřit, neboť se jedná o právní vztahy, kterých se nijak neúčastnila a informace o nich načerpala až v průběhu soudních sporů zahájených žalobkyní. Odvolání žalobkyně pak označila za nedůvodné. Vyjádřila nesouhlas s odvolací argumentací žalobkyně a s její interpretací § 1893 odst. 1 o. z. s tím, že sporným je především naplnění dvou zákonných podmínek, a to souvislost mezi převzatým majetkem a žalovanou pohledávkou, respektive vědomost nebo nutná vědomost o daném dluhu na její straně. Za výstižné označil závěry soudu prvního stupně týkající se podmínek aplikace ustanovení § 1893 odst. 1 o. z., potřeby jeho restriktivního výkladu i nepřímé souvislosti předmětného dluhu s převzatým majetkem. Vyjádřila názor, že podmínka souvislosti dluhu ve smyslu § 1893 odst. 1 o. z. nemůže být v daném případě považována za splněnou, když je zprostředkovávána přes čtyři právní vztahy. Současně upozornila, že ochrana věřitele poskytovaná zmíněným zákonným ustanovením nemůže být bezbřehá, a to zvláště s ohledem na zásadní dopad aplikace tohoto ustanovení do poměrů třetích osob, kdy nabyvateli majetku ze zákona vznikne povinnost plnit dluhy zcizitele, na nichž se nijak nepodílel a na rozdíl od zcizitele z dluhu neobdržel ani žádné protiplnění. Vyjádřila přesvědčení, že úplata za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí, která byla zkonzumována více než dva roky před převodem majetku na její osobu, a která nepředstavovala platbu na kupní cenu, je hospodářky nesouvisející dluh s pozemky, které 1. žalovaná mohla nabýt i bez smlouvy o smlouvě budoucí. Dále zdůraznila, že žalobkyně v řízení nepředložila ani jedno konkrétně zdůvodněné tvrzení, které by jednoznačně opodstatňovalo závěr o její vědomosti nebo potencionální vědomosti o předmětném dluhu. Odmítla přitom akceptovat názor žalobkyně, který ve své podstatně znamená, že nabyvatel nemovitých věci je povinen zkoumat finanční poměry zcizitele hluboko do minulosti, ačkoliv neexistuje ve veřejném seznamu žádný náznak existence nevypořádaného dluhu souvisejícího z převáděným nemovitými věcmi a věřitel je stejně jako žalobkyně zcela pasivní navzdory probíhajícímu vkladovému řízení. Vyjádřila názor, že k tomu, aby bylo možné striktní sankční mechanismus zakotvený v § 1893 odst. 1 o. z. ospravedlnitelně aktivovat vůči třetím osobám, musí si nabyvatel majetku nějakým způsobem počínat protiprávně. Odmítla, že by v daném případě byly podmínky aplikace zmíněného zákonného ustanovení splněny, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo. Poté dospěl k závěru, že odvolání nejsou důvodné.

13. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění, vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci a věc posoudil správně i po právní stránce.

14. Odvolací soud předně shledává správným, závěr soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní jako postupitelem a 1. žalovanou jako postupníkem byla ve smyslu § 1895 a násl. o. z. uzavřena dne 14. 6. 2017 smlouva o postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, na jejímž základě se žalobkyně za sjednanou úplatu zavázala převést na 1. žalovanou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní, uzavřené se společnost právnická osoba. jako budoucí prodávající dne 21. 11. 2016. Z provedeného dokazování pak jednoznačně vyplynulo, že zatímco žalobkyně svůj závazek z postupní smlouvy splnila, 1. žalovaná svůj smluvní závazek zaplatit žalobkyni za postoupení práv a povinností ze smlouvy budoucí kupní úplatu ve výši 2 669 823 Kč dosud nesplnila. Za situace, kdy 1. žalovaná nesplnila svůj závazek ve sjednané lhůtě splatnosti do 30 dnů od podpisu smlouvy, ocitla se počínaje dnem 15. 7. 2017 v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalované částky spolu s úroky z prodlení v zákonné výši (§ 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.). Soud prvního stupně tedy nepochybil, pokud žalobě ve vztahu k 1. žalované vyhověl. Odvolací námitky 1. žalované nejsou způsobilé správnost rozhodnutí soudu prvního v uvedeném směru zpochybnit, a to zvláště za situace, kdy jejich obsahem je zejména opakování argumentace uplatněné v řízení před soudem prvního stupně, s níž se soud prvního stupně odpovídajícím způsobem v napadeném rozsudku vypořádal.

15. Odvolací soud je ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že výsledky provedeného dokazování neopodstatňují závěr, že v důsledku vzájemné propojenosti smluvních vztahů v rámci tvrzeného projektu EXIT 66, respektive výplatou částky 22 000 000 Kč z advokátní úschovy tituly před jménem právnická osoba a následnou úhradou částky 22 177 637,88 Kč 1. žalovanou ve prospěch společnosti právnická osoba předmětný závazek 1. žalované vůči žalobkyni k úhradě úplaty za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní zanikl. Z provedených důkazů a ani z tvrzení 1. žalované totiž neplynou žádné skutkové okolnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit naplnění jakéhokoliv zákonem předvídaného způsobu zániku závazku (§ 1908 a násl. o. z., respektive § 1981 a násl. o. z.).

16. Přisvědčit nelze ani námitkám 1. žalované zpochybňujícím pravost podpisu tehdejšího statutárního ředitele žalobkyně tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě. Nelze přehlédnout, že 1. žalovaná zpochybněním pravosti podpisu žalobkyně, respektive osoby jednající jejím jménem, zpochybňuje pravost předmětné postupní smlouvy coby soukromoprávní listiny, tj. to, zda žalobkyně skutečně projevila svou vůli v této smlouvě zachycenou. Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to pravost listiny byla uznána (§ 565 o. z.). Také z ustálené judikatury plyne, že pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne10. 10 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019).

17. V projednávané věci 1. žalovaná nezpochybňuje pravost svého podpisu na postupní smlouvě, a tedy to, že projevila vůli ve smlouvě zachycenou. Naopak zpochybňuje pravost podpisu žalobkyně na smlouvě, přestože žalobkyně, respektive osoba za ni při uzavření smlouvy jednající, podpis za svůj uznává, žalobkyně ze smlouvy odvozuje své nároky uplatňované v tomto řízení a mezi účastníky je nesporné, že oba účastníci v souladu s vůlí ve smlouvě zachycenou jednali a žalobkyně svůj smluvní závazek ze smlouvy, tj. převést na 1. žalovanou práva a povinnosti ze smlouvy budoucí kupní, dokonce již splnila a nyní po 1. žalované požaduje sjednané protiplnění. Za této situace lze stěží dovozovat absenci vůle smluvních stran a postupní smlouvu hodnotit jako zdánlivé právní jednání (§ 551 o. z.). Vzhledem k tomu, že na základě postupní smlouvy bylo již žalobkyní plněno, nelze se případně dovolávat ani neplatnosti smlouvy pro nedodržení smluvními stranami sjednané písemné formy (§ 582 o. z.). Současně z provedeného dokazování nevyplynuly žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné postupní smlouvu hodnotit jako zjevně rozpornou s dobrými mravy, a tedy absolutně neplatnou (§ 580 a § 588 o. z.). Za takovou skutečnost pak nelze považovat ani 1. žalovanou namítanou existenci padělaného podpisu tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě, když soud prvního stupně po zhodnocení provedeného dokazování měl pravost postupní smlouvy za prokázanou.

18. Námitky 1. žalované, kterými vytýká soudu prvního stupně, že při rozhodování ve věci samé a řešení pravosti podpisu tituly před jménem jméno FO na postupní smlouvě nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru písmoznalectví tituly před jménem jméno FO a vycházel z účastnických výpovědí tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, jsou neopodstatněné. Byť obecně platí, že řešení verifikace podpisu se odvíjí od posudku znalce z oboru písmoznalectví, neznamená to ještě, že dokazování má být redukováno pouze na uvedený důkazní prostředek. Judikatura je ustálena v názoru, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li žalobce i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007). Soud prvního stupně postupoval v souladu s citovanou judikaturou a nijak nepochybil, pokud i za situace, kdy závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví podporují tvrzení 1. žalované o tom, že podpis na postupní smlouvě není pravým podpisem tituly před jménem jméno FO, měl na základě jiných v řízení provedených důkazů, zejména účastnických výpovědí tituly před jménem jméno FO a tituly před jménem jméno FO, za prokázaný opak. Soud prvního stupně provedené dokazování hodnotil v souladu s § 132 o.s.ř., své závěry v uvedeném směru logicky zdůvodnil a odvolací soud s nimi souhlasí. Na uvedeném pak nemohou nic změnit ani důkazní návrhy 1. žalované učiněné v odvolacím řízení, když tyto se jeví zjevně nadbytečné s ohledem na výsledky řízení před soudem prvního stupně. Nadto v případě znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO jde s ohledem na datum jeho vyhotovení (25. 3. 2023) o důkazní návrh zjevně uplatněný v rozporu se zásadou koncentrace řízení do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (§ 119a o.s.ř.).

19. Odvolací soud hodnotí jako správné také závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě posoudil jako nedůvodný žalobou uplatněný nárok ve vztahu k 2. žalované, odvozovaný žalobkyní od institutu zákonného přistoupení k dluhu při převzetí majetku dle § 1893 odst. 1 o. z.

20. Podle § 1893 odst. 1 o. z. převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl.

21. Účelem citované právní úpravy je ochrana věřitele před krácením uspokojení jeho dluhů ze strany zcizitele majetku. Zákon se pokouší zabránit dlužníkovi v tom, aby fakticky unikl plnění svých závazků. Zcizením majetku nebo jeho části se totiž dlužník zbavuje hospodářské schopnosti své věřitele uspokojit. Věřiteli přísluší ochrana již proto, že právě s ohledem na hospodářské poměry dlužníka s ním vstoupil ve smluvní vztah (srovnej Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2014, s. 787). Předpokladem aplikovatelnosti ustanovení § 1893 odst. 1 o. z. je současné splnění tří podmínek, a to existence převodu majetku, respektive jeho poměrné části, souvislost dluhů s převzatým majetkem a vědomost nabyvatele majetku o existenci dluhů. S ohledem na vážnost dopadů zákonného přistoupení k dluhu při převzetí majetku do práv nabyvatele majetku akcentuje komentářová literatura preferenci restriktivního výkladu podmínek aplikace citovaného ustanovení [srovnej GURIČOVÁ, Jana. § 1893 (Převzetí majetku). In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace, 2023). Praha: C. H. Beck, 2023].

22. V projednávané věci lze mít za splněnou první podmínku § 1893 odst. 1 o. z., když z provedeného dokazování vyplynulo, že na základě kupní smlouvy ze dne 21. 11. 2019 převedla 1. žalovaná jako prodávající na 2. žalovanou jako kupující vlastnické právo k pozemkům (pozemky EFES a CFG) a 2. žalovaná zaplatila 1. žalované kupní cenu ve výši 152 460 000 Kč. Odvolací soud je pak ve shodě soudem prvního stupně v závěru, že další dvě podmínky aplikace citovaného zákonného ustanovení splněny nebyly. Při hodnocení otázky souvislosti předmětného dluhu 1. žalované vůči žalobkyni s převáděným nemovitým majetkem je nutno vzít v úvahu, že právní důvod vzniku dluhu nesouvisí věcně a hospodářsky přímo z převáděnými nemovitostmi, nýbrž se jedná o dluh z titulu dlužné úplaty za postoupení smlouvy o smlouvě budoucí kupní, tedy dluh ze smluvního vztahu mezi žalobkyni a 1. žalovanou, ne jehož základě byla na 1. žalovanou postoupena práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 21. 11. 2016, a to včetně práva uzavřít se společností právnická osoba. kupní smlouvu ohledně části pozemků (pozemky EFES), jež byly předmětem převodu mezi 1. žalovanou a 2. žalovanou. Nejedná se tak o přímý pořizovací náklad vynaložený 1. žalovanou v souvislosti nabytím vlastnického práva k dotčeným pozemkům a ani o jiný náklad, který s předmětnými pozemky bezprostředně souvisí.

23. Při posuzovaní otázky vědomosti 2. žalované o existenci dluhu je nutno vyjít z toho, že ve smyslu § 4 odst. 2 o. z. jde o vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Sousloví „věděl nebo musel vědět“ je vyjádřením koncepce nevědomosti v důsledku hrubé nedbalosti, tj. vědomost o dluzích ve smyslu § 1893 odst. 1 bude mít nejen nabyvatel, který o nich subjektivně věděl, ale i nabyvatel, který o dluzích sice nevěděl, avšak věděl by o nich, kdyby se nedopustil hrubé (podstatné, do očí bijící) nedbalosti (srovnej ASPI, Komentář Wolters Kluwer, § 1893, Převzetí majetku, Mgr. Michal Jendželovský). Soud prvního stupně vzal správně v úvahu, že právním důvodem předmětného dluhu není závazek 1. žalované vůči společnosti právnická osoba. k zaplacení kupní ceny za nabytí vlastnického práva k části dotčených pozemků (pozemky EFES), a tedy že z kupní smlouvy uzavřené mezi společností právnická osoba. a 1. žalovanou dne 26. 6. 2017, založené ve sbírce listin příslušného katastrálního úřadu, nemohla 2. žalovaná získat vědomost o jeho existenci. Pokud se pak žalobkyně dovolává článku 4 odst. 4.3 uvedené kupní smlouvy, pak zde obsažená zmínka o tom, že budoucí kupní smlouva byla postoupena na 1. žalovanou není sama o sobě okolností, která z objektivního měřítka zakládá vědomost 2. žalované o předmětném dluhu. Nadto v článku 3 zmíněné kupní smlouvy je uvedeno, že část kupní ceny 2 669 823 Kč, tj. ve shodné výši jako předmětný dluh a žalovaná částka, byla uhrazena před podpisem kupní smlouvy. Za okolnost, ne jejímž základě měla 2. žalovaná získat povědomost o předmětném dluhu, pak nelze považovat ani to, že 1. žalovaná svůj neuhrazený závazek vůči žalobkyni evidovala ve svém účetnictví, když nelze za hrubou, podstatnou a do očí bijící nedbalost považovat postup 2. žalované při uzavírání kupní smlouvy k nemovitostem, pokud nečinila aktivní kroky k prověřování hospodaření 1. žalované a jejich závazků v její účetní evidenci.

24. Na základě uvedeného je odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně v názoru, že v daném případě nebyly splněny podmínky zákonné kumulativní intercese ve smyslu § 1893 odst. 1 o. z., neboť není dána souvislost předmětného dluhu s převáděným majetkem a ani vědomost o existenci dluhu na straně 2. žalované jako nabyvatele dotčeného nemovitého majetku. Nadto v kontextu s účelem právní úpravy v § 1893 odst. 1 o. z. a s přihlédnutím k pravidlu, že nabyvatel není povinen plnit více, než kolik činí hodnota převzatého majetku, nelze přehlédnout, že 2. žalovaná poskytla 1. žalované za převáděný nemovitý majetek peněžité protiplnění 152 469 000 Kč, které významně převyšuje kupní cenu, za kterou nemovitý majetek nabyla 1. žalovaná, a současně z provedeného dokazování a z tvrzení účastníků neplyne, že by nebyla ekvivalentem obvyklé ceny převáděného majetku. Také s přihlédnutím k uvedenému má odvolací soud za to, že podmínky pro to, aby se 2. žalovaná ve smyslu § 1893 odst. 1 o. z. stala společně a nerozdílně s 1. žalovanou dlužníkem z předmětného dluhu, nebyly splněny, přičemž zamítnutí žalobního požadavku uplatněného vůči 2. žalované neodporuje spravedlivému řešení právních vztahů mezi účastníky.

25. Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalobě ve vztahu k 1. žalované v celém rozsahu vyhověl a současně ve vztahu k 2. žalované žalobou uplatněný nárok zamítl. Nepochybil pak ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud proto podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že náhrada nákladů odvolacího řízení byla přiznána ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou v této fázi řízení procesně úspěšné žalobkyni, respektive ve vztahu mezi žalobkyní a 2. žalovanou procesně úspěšné 2. žalované.

27. Žalobkyni byla vůči 1. žalované přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení sestávajících se z nákladů jejího právního zastoupení výši 69 986,40 Kč, tvořených odměnou advokáta 56 940 Kč za tři úkony právní služby (odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyjádření k odvolání 1. žalované a účast při ústním jednání 10. 4. 2024) po 18 980 Kč dle § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), paušální náhradou hotových výdajů 900 Kč za tři úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou 21% daně z přidané hodnoty ve výši 12 146,40 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř.

28. Žalované ad 2 byla vůči žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení sestávajících se z nákladů jejího právního zastoupení výši 46 657,60 Kč, tvořených odměnou advokáta 37 960 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání do rozsudku a účast při ústním jednání 10. 4. 2024) po 18 980 Kč dle § 7 bod 6 a § 11 odst. 1 písm. g), k) advokátního tarifu, paušální náhradou hotových výdajů 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou 21% daně z přidané hodnoty ve výši 8 097,60 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky prostřednictvím soudu prvního stupně, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř.