8 A 101/2024

Rubrum

č. j. 8 A 101/2024-94 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Slavomíra Nováka a soudkyň Mgr. Jany Jurečkové a Mgr. Andrey Veselé ve věci žalobkyně: Agro Stability s.r.o., IČ: 05332338, Červenomlýnská 413, 675 31 Jemnice, zastoupena JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Dlážděná 4, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, 110 00 Praha 1, za účasti Zemědělská společnost Staré Hobzí s.r.o., IČ: 48204196, Chlumec 16, 380 01 Dačice, zastoupena Mgr. Martinem Ryglem, advokátem se sídlem L. Pokorného 48/37, Zámostí, 674 01 Třebíč, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j.: MZE-61388/2024- 12126, sp. zn.: MZE-57040/2024, takto:

Výrok

Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 2 8 A 101/2024

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Závazný právní názor Nejvyššího správního soudu

1. Městský soud v nyní posuzované věci rozhoduje znovu poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38, zrušil předchozí rozsudek zdejšího soudu v posuzované věci ze dne 3. 9. 2025, č. j. 8 A 101/2024-49. Vysloveným právním názorem kasačního soudu je městský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán.

II. Základ sporu

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 8. 2024, č. j.: MZE-61388/2024-12126, sp. zn.: MZE-57040/2024 (dále jen „napadané rozhodnutí“), jimž byla zamítnuta její námitka podle § 3g odst. 6 zákona č. 252/1997 Sb., zákon o zemědělství (dále jen „zákon o zemědělství“), a potvrzeno oznámení Státního zemědělského intervenčního fondu, Regionálního odboru Brno, pracoviště Třebíč (dále jen „Fond“) ze dne 18. 6. 2024, č. j. SZIF/2024/0420038, sp. zn. 24/554/EPU/1/0021237, kterým Fond neprovedl aktualizaci evidence půdy v registru LPIS (Evidence využití půdy podle uživatelských vztahů) ve smyslu § 3g odst. 4 zákona o zemědělství, a to ve vztahu k dílům půdních bloků ve čtverci X, týkající se pozemků p. č. XA; p. č. XB; p. č. XC; p. č. XD; p. č. XE a p. č. XF v k. ú. X (dále jen „dotčené pozemky“).

3. Ohlašovatelem změny je žalobkyně, dotčenými uživateli jsou Zemědělská společnost Staré Hobzí s.r.o., IČ: 48204196, Chlumec 16, 380 01 Dačice (dále jen „Zemědělská společnost Staré Hobzí“) a fyzická osoba podnikatel J. F., IČ: 03688071, sídlem Louka 5, 675 31, Jemnice. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zmiňuje i společnost ZEOBS, spol. s r.o., která zanikla bez likvidace v důsledku fúze sloučením se společností Zemědělská společnost Staré Hobzí, na níž (jakožto na společnost nástupnickou) přešla jmění zanikajících společností ZEOBS, spol. s r.o., IČ: 494 49 443, a Dačická pekárna, s.r.o., IČ: 638 86 936, podle projektu fúze sloučením ze dne 10. 10. 2023, s rozhodným dnem 01.01.2024, přičemž výmaz společnosti ZEOBS, spol. s r.o. z obchodního rejstříku je datován dne 1. 3. 2024.

4. Předmětem sporu je určení, komu svědčí platný právní důvod k užívání dotčených pozemků, přičemž jak žalobkyně, tak Zemědělská společnost Staré Hobzí se dovolávají odlišných právních titulů k užívání týchž pozemků. Na straně jedné stojí Zemědělská společnost Staré Hobzí, která tvrdí, že pozemky užívá na základě Nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2011, uzavřené mezi jejím právním předchůdcem (společností ZEOBS, spol. s r.o.) a tehdejším vlastníkem pozemků. Tato smlouva byla sjednána na dobu neurčitou s výpovědní dobou v délce 10 let, v roce 2015 byl k této smlouvě uzavřen dodatek, kterým byla upravena výše nájemného, přičemž nájemní vztah nebyl nikdy řádně ukončen, a tudíž nadále trvá. Na straně druhé vystupuje žalobkyně, která předložila Pachtovní smlouvu ze dne 7. 3. 2024 uzavřenou se současným vlastníkem pozemků. Tato smlouva byla sjednána na dobu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 3 8 A 101/2024 neurčitou s výpovědní dobou jednoho roku. Žalobkyně tvrdí, že jakožto pachtýřka má oprávnění pozemky užívat, a že její právní titul je platný a účinný.

III. Rekapitulace žalobních námitek a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení

5. V první žalobní námitce žalobkyně především namítá, že Nájemní smlouva ze dne 17. 10. 2011, od níž Zemědělská společnost Staré Hobzí odvozuje své užívací oprávnění k dotčeným pozemkům, je absolutně neplatná pro neurčitost předmětu nájmu, neboť neobsahuje konkrétní vymezení pronajímaných pozemků prostřednictvím parcelních čísel a odkazuje pouze na listy vlastnictví a celkovou výměru pozemků. Ve druhé žalobní námitce současně brojí proti závěru žalovaného, podle něhož mohl být právní titul k užívání pozemků založen ústně či konkludentně, přičemž uvádí, že žádná ústní smlouva mezi účastníky nikdy nevznikla a taková konstrukce je v poměrech zemědělského podnikání nepřijatelná, neboť právní titul k užívání zemědělské půdy je standardně prokazován písemnou smlouvou. Ve třetí žalobní námitce žalobkyně dále tvrdí, že samotná Zemědělská společnost Staré Hobzí si byla vědoma absence platného právního titulu, což podle ní plyne z e-mailové komunikace a z dopisu jejího jednatele týkajících se výmazu dotčených pozemků z evidence LPIS. Ve čtvrté žalobní námitce žalobkyně namítá, že žalovaný v odvolacím řízení změnil právní posouzení věci, když nově dovodil existenci ústně či konkludentně uzavřeného nájemního vztahu, aniž by žalobkyni umožnil se k této změně vyjádřit. V páté žalobní námitce dále žalobkyně zpochybňuje způsob provedení důkazu výslechem pana S., který byl proveden písemně a podle jejího názoru návodným způsobem, přičemž jí současně byla upřena možnost být výslechu přítomna, klást otázky a vyjádřit se k provedenému důkazu. V šesté žalobní námitce žalobkyně rovněž namítá porušení zásady nestrannosti správního řízení, neboť Fond měl jednostranně upřednostnit argumentaci Zemědělské společnosti Staré Hobzí, přičemž žalovaný tento postup nepřezkoumal a nenapravil. V sedmé žalobní námitce žalobkyně poukazuje i na tvrzenou rozpornou rozhodovací praxi Fondu, když v jiné skutkově obdobné věci měla být otázka neurčitosti nájemní smlouvy posouzena opačně, což má podle žalobkyně zakládat rozpor se zásadou legitimního očekávání a rovnosti účastníků řízení.

6. Žalovaný připouští, že písemné vyhotovení nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2011 vykazuje vady, které by samy o sobě mohly vést k závěru o její neplatnosti, současně však dovozuje existenci konkludentně uzavřeného nájemního vztahu. Uvádí, že podle předchozí i současné občanskoprávní úpravy nebyla písemná forma nájemní smlouvy nezbytná, postačovalo dosažení konsensu stran ohledně podstatných náležitostí smlouvy a následné faktické plnění. Za rozhodné považuje zejména faktické užívání dotčených pozemků právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení, úhradu nájemného a opakovaná jednání stran o obsahu smluvního vztahu. Dále odkazuje na princip presumpce platnosti právních jednání a namítá, že žalobkyně byla s existencí nájemního vztahu seznámena již při nabývání pozemků, což podle žalovaného vyplývá i z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 287/2020-176. Závěrem žalovaný odmítá, že by napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť úvahy o existenci konkludentně uzavřeného nájemního vztahu byly podle jeho názoru obsaženy již v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.

7. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření uvádí, že dotčené pozemky užívá oprávněně na základě nájemní smlouvy ze dne 17. 10. 2011 uzavřené s tehdejším vlastníkem pozemků Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 4 8 A 101/2024 M. S., která byla následně doplněna dodatkem z roku 2015. Tvrdí, že obě smluvní strany si byly po celou dobu vědomy předmětu nájmu, nájemné bylo řádně hrazeno a nájemní vztah nebyl nikdy platně ukončen. Současně rozporuje tvrzení žalobkyně týkající se výmazu pozemků z evidence LPIS, neboť podle jejího názoru šlo o administrativní pochybení vztahující se k většímu množství pozemků, nikoli o uznání absence právního titulu. Pro případ neplatnosti písemné nájemní smlouvy osoba zúčastněná namítá, že nájemní vztah vznikl alespoň ústně, a to za totožných podmínek, jaké obsahovala písemná smlouva, přičemž dlouhodobé faktické užívání pozemků bez sporů mezi stranami podle ní potvrzuje existenci a akceptaci tohoto vztahu. Dále poukazuje na rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 287/2020-176, z něhož podle jejího názoru plyne, že současný vlastník pozemků byl o existenci nájemního vztahu informován již při převodu vlastnického práva. Konečně uvádí, že Fond je oprávněn posuzovat i jiné formy právních titulů než pouze písemné smlouvy, jsou-li dostatečně prokázány, a navrhuje proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

8. Při jednání soudu dne 17. 6. 2026 oba účastníci i osoba zúčastněná na řízení setrvali na svých skutkových i právních stanoviscích.

IV. Posouzení žaloby

9. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 soudního řádu správního), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Jiné vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal.

10. Žaloba není důvodná.

11. Městský soud úvodem předesílá, že řízení o aktualizaci evidence využití půdy podle § 3g zákona o zemědělství je založeno na tom, že do pravomoci správních orgánů spadá posouzení otázky, zda konkrétnímu subjektu svědčí právní titul k užívání zemědělských pozemků. Rozhodnutí této otázky v konečném důsledku přísluší civilním soudům v občanskoprávním řízení; její vyřešení je nicméně nezbytné pro posouzení, zda jsou splněny podmínky pro provedení aktualizace evidence půdy. Správní orgán je proto povinen tuto otázku samostatně posoudit, avšak pouze za účelem výkonu své zákonné kompetence, nikoli za účelem autoritativního rozhodnutí o právech a povinnostech subjektů soukromoprávního vztahu. Z uvedeného zároveň plyne, že závěry žalovaného v nynější věci nepředstavují definitivní posouzení existence či obsahu nájemního vztahu, nýbrž pouze úsudek přijatý pro účely vedení evidence půdy.

12. První dvě žalobní námitky nejsou důvodné. Pokud jde o první žalobní námitku, žalovaný v napadeném rozhodnutí sám připustil, že samotná nájemní smlouva ze dne 17. 10. 2011 ani jí předcházející nájemní smlouva ze dne 29. 3. 2010 neumožňují jednoznačně určit konkrétní pozemky, které měly být předmětem nájmu, a samy o sobě by vedly k závěru o neplatnosti pro neurčitost předmětu nájmu. Žalovaný však své závěry v napadeném rozhodnutí nezaložil na těchto písemných smlouvách, nýbrž dovodil existenci právního titulu z dalších skutkových okolností a provedených důkazů, z nichž podle jeho názoru vyplynula existence ústně či konkludentně uzavřeného nájemního vztahu. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 5 8 A 101/2024 13. Důvodná není ani druhá žalobní námitka, podle níž je existence ústně či konkludentně uzavřeného nájemního vztahu v poměrech zemědělského podnikání vyloučena, respektive nepřijatelná. Nejvyšší správní soud totiž v bodě [50] rozsudku ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38, výslovně uvedl, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu připouští možnost ústně či konkludentně uzavřené smlouvy o nájmu, resp. pachtu zemědělských pozemků. Samotná absence písemné smlouvy proto bez dalšího nevylučuje existenci právního titulu k užívání zemědělské půdy.

14. Nic na výše uvedených závěrech nemění ani třetí, pátá, šestá a sedmá žalobní námitka. I pokud by městský soud přisvědčil všem dílčím procesním námitkám žalobkyně (týkajícím se e-mailové komunikace a dopisu jednatele Zemědělské společnosti Staré Hobzí, způsobu provedení důkazu výslechem pana S., tvrzeného porušení zásady nestrannosti správního řízení či údajně rozporné rozhodovací praxe Fondu), nic by to nezměnilo na závěru vysloveném žalovaným a aprobovaném Nejvyšším správním soudem v bodě [52] rozsudku ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38, podle něhož osobě zúčastněné na řízení svědčí právní titul k užívání dotčené zemědělské půdy evidované v registru LPIS, a žalobkyně proto nemůže být jako její uživatelka zapsána. Jádrem argumentace žalobkyně je totiž kategorické odmítání možnosti, aby užívací titul osoby zúčastněné na řízení mohl vzniknout jinou formou právního jednání než písemnou smlouvou, zejména ústně či konkludentně. Tento závěr však Nejvyšší správní soud nesdílí.

15. Městský soud uvádí, že následným chováním smluvních stran po uzavření neplatné písemné nájemní smlouvy mohlo dojít ke vzniku samostatného nájemního vztahu konkludentní formou. Skutečnost, že původní písemná smlouva mohla být neplatná, sama o sobě nevylučuje možnost následného vzniku platného nájemního vztahu založeného faktickým jednáním smluvních stran a jejich vůlí řídit se obsahem smluvního vztahu.

16. Městský soud k posuzované věci konstatuje, že žalobkyně setrvává na předpokladu, podle něhož může být užívací titul osoby zúčastněné na řízení založen výlučně písemnou smlouvou, a popírá tak možnost jeho vzniku ústně či konkludentně. S tímto východiskem se však nelze ve světle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38, ztotožnit. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vyložil, že samotná Nájemní smlouva ze dne 17. 10. 2011 nepředstavuje jediný podklad pro posouzení existence nájemního vztahu, nýbrž je třeba vycházet z celkového souboru zjištěných skutečností. Zdůraznil především, že mezi původním vlastníkem a společností ZEOBS, spol. s r.o. (právním předchůdcem osoby zúčastněné na řízení) došlo ke konsensu na podstatných náležitostech nájemního vztahu, přičemž strany o jeho obsahu opakovaně jednaly a tímto ujednáním se řídily. Zároveň bylo podle něj bez pochyb postaveno najisto, jaké konkrétní pozemky byly předmětem užívání, a to i s ohledem na jejich faktické užívání a evidenci v registru LPIS. Dalším významným prvkem je podle žalovaného skutečnost, že podle vyjádření společnosti ZEOBS, spol. s r.o. bylo nájemné sjednáno a hrazeno. Žalovaný rovněž poukázal na to, že nový vlastník nabyl pozemky s vědomím existence tohoto užívacího vztahu, jak vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 12. 2021, č. j. 12 C 287/2020-176. Současně vysvětlil, že z předložených podkladů nelze dovodit zánik nájemního vztahu, neboť výpověď ze dne 30. 9. 2022 neobsahuje dostatečnou konkretizaci dotčených pozemků a další komunikace účastníků nemá účinky ukončení nájmu. Za této situace proto žalovaný uzavřel, že existence nájemního vztahu byla prokázána i jinak než písemnou smlouvou, a to prostřednictvím shody vůle stran a jejich následného faktického jednání. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 6 8 A 101/2024 17. Městský soud se neztotožňuje ani s navazující argumentací žalobkyně, podle níž by z předložené e-mailové komunikace vyplývala absence právního titulu osoby zúčastněné na řízení k užívání dotčených pozemků. Z obsahu těchto podkladů totiž neplyne zpochybnění existence nájemního vztahu jako takového, nýbrž toliko zachycení jednání mezi dotčenými subjekty směřujících k úpravě jejich budoucích vztahů, případně k nalezení dohody o uzavření nové pachtovní smlouvy. Podle názoru soudu skutečnost, že byly vedeny diskuse o nové smluvní úpravě či o změnách v evidenci LPIS, sama o sobě nevypovídá o neexistenci dosavadního právního titulu. Naopak z citované komunikace je zřejmé, že jednotliví aktéři vycházeli z existence určitého již nastaveného vztahu, na jehož základě probíhala další jednání o jeho modifikaci či nahrazení. Ani požadavek na uzavření nové smlouvy či související kroky ve vztahu k evidenci půdy nelze bez dalšího vykládat jako popření či zánik dřívějšího nájemního vztahu. Z uvedeného proto nelze dovodit, že by osoba zúčastněná na řízení užívala dotčené pozemky bez právního důvodu; předložené podklady tak nemohou zpochybnit závěr žalovaného o existenci nájemního vztahu vzniklého ústně či konkludentně.

18. Z hlediska řízení o aktualizaci evidence půdy považuje městský soud závěry žalovaného v napadeném rozhodnutí o existenci následně vzniklého ústního či konkludentního nájemního vztahu za dostatečně odůvodněné. Judikatura Nejvyššího správního soudu dlouhodobě vychází z toho, že správní orgány jsou v řízení podle § 3g zákona o zemědělství oprávněny a současně povinny předběžně posoudit, komu svědčí právní titul k užívání dotčených zemědělských pozemků, a to výlučně pro účely vedení evidence půdy v registru LPIS (srov. body [31]-[33] předchozího rozsudku zdejšího soudu ze dne 3. 9. 2025, č. j. 8 A 101/2024-49, a tam citovaná judikatura NSS). Samotný zápis do evidence má deklaratorní charakter a nepředstavuje autoritativní rozhodnutí o existenci či obsahu soukromoprávního vztahu, které přísluší výlučně civilním soudům v nalézacím řízení. Správní orgány jsou nicméně povinny při tomto předběžném posouzení vycházet z obsahu správního spisu a hodnotit jednotlivé podklady obdobně, jak by při řešení obdobné otázky postupoval civilní soud.

19. Za této situace městský soud neshledal pochybení v tom, že žalovaný na základě faktického užívání pozemků, úhrady nájemného a dalšího následného chování smluvních stran dovodil v napadeném rozhodnutí existenci ústně či konkludentně vzniklého nájemního vztahu pro účely vedení evidence půdy podle zákona o zemědělství.

20. Ani čtvrtou žalobní námitku nepovažuje městský soud za důvodnou. Městský soud uvádí, že správní řízení je totiž vystavěno na zásadě jeho jednotnosti; řízení tedy od okamžiku jeho zahájení až do vydání rozhodnutí v jeho posledním stupni tvoří jeden celek. Jak shrnul Nejvyšší správní soud například v bodě [31] rozsudku ze dne 20. 7. 2023, č. j. 1 As 34/2023- 55: „Správní řízení je ovládáno zásadou jednotnosti řízení. Tato zásada (mimo jiné) znamená, že řízení až do vydání rozhodnutí o řádném opravném prostředku představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady ve svém komplexu. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů proto tvoří jeden celek. Odvolací či rozkladový orgán může nahradit část odůvodnění orgánu prvního stupně vlastní úvahou a korigovat tak určitá dílčí „argumentační zaškobrtnutí“ (popřípadě doplnit chybějící či strohá odůvodnění) podřízeného správního orgánu v případě, kdy prvostupňové rozhodnutí potvrzuje (srov. např. rozsudek ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012-47). To znamená, že celá věc přechází k rozhodnutí na nadřízený orgán, který Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 7 8 A 101/2024 odpovídá (ve stejném rozsahu jako správní orgán I. stupně) za správné a úplné zjištění skutkového a právního stavu.“ 21. Zároveň jak popsal Nejvyšší správní soud v bodě [15] rozsudku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 10 As 211/2017-47, opatření revidovaných vyjádření a závazných stanovisek až v odvolacím řízení není důvodem pro zrušení žalovaného rozhodnutí. „Odvolací správní řízení je přímo určeno k nápravě vad řízení na prvním stupni; z ničeho neplyne, že by určité skutečnosti musely být zjišťovány a určité listiny musely být předkládány pouze na prvním stupni či že by se případné opomenutí orgánu prvního stupně obstarat listiny nedalo napravit v odvolacím řízení. Zásada dvojinstančnosti neznamená, že každý jednotlivý závěr správního orgánu musí být přezkoumán v odvolacím řízení, ani že veškeré podklady pro rozhodnutí musejí nejprve „projít“ prvním stupněm, aby se jimi odvolací orgán mohl zabývat. Tato zásada znamená, že rozhodnutí orgánu prvního stupně bude jako celek podrobeno zkoumání zákonnosti a případně také věcné správnosti. V tomto ohledu byla tato zásada naplněna i v přezkoumávaném správním řízení.“ 22. Opomenout pak nelze ani to, že „[z]rušení rozhodnutí a vrácení věci odvolacím orgánem zpět na první stupeň [§ 90 odst. 1 písm. a) správního řádu] je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit [§ 90 odst. 1 písm. c) správního řádu], je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně. I zde ovšem musí účastníky řízení na možný odlišný právní náhled na věc předem upozornit a dát jim možnost se k němu vyjádřit, pokud by pro ně nové právní posouzení mohlo být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapivé.“ (právní věta rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34).

23. K posuzované věci a ke čtvrté žalobní námitce městský soud uvádí, že ze správního spisu vyplývá, že úvaha o existenci ústně či konkludentně uzavřeného nájemního vztahu byla obsažena již v oznámení Fondu ze dne 18. 6. 2024, č. j. SZIF/2024/0420038, sp. zn. 24/554/EPU/1/0021237. Fond na straně 8 tohoto oznámení výslovně uvedl, že „i kdyby byla Smlouva o nájmu pozemků shledána jako neplatná, ke vzniku nájemního vztahu není vyžadována písemná forma a může vzniknout i jinou formou (např. ústně).“ 24. Fond tedy již v oznámení Fondu ze dne 18. 6. 2024 připustil možnost vzniku nájemního vztahu jinou než písemnou formou, například ústně či konkludentně. Žalovaný v napadeném rozhodnutí pouze rozvinul (a zároveň korigoval) právní úvahy již naznačené Fondem a dovodil existenci samostatného ústně či konkludentně uzavřeného právního titulu. Za této situace nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť možnost existence platného nájemního vztahu vzniklého jinou (než písemnou) formou byla ve správním řízení zvažována již před vydáním napadeného rozhodnutí. Městský soud současně zdůrazňuje, že ani případná důvodnost této žalobní námitky by sama o sobě nemohla změnit závěr vyslovený žalovaným a aprobovaný Nejvyšším správním soudem v bodě [52] rozsudku ze dne 20. 3. 2026, č. j. 6 As 144/2025-38, podle něhož osobě zúčastněné na řízení svědčí právní titul k užívání dotčené zemědělské půdy evidované v registru LPIS, a žalobkyně proto nemůže být jako její uživatelka zapsána.

25. Pro úplnost městský soud dodává, že v posuzované věci jde toliko o předběžný úsudek správního orgánu činěný pro účely vedení evidence půdy podle zákona o zemědělství, nikoli Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 8 8 A 101/2024 o autoritativní rozhodnutí o existenci či obsahu soukromoprávního nájemního vztahu. Tento předběžný úsudek žalovaného učiněný pro účely evidence půdy současně nezbavuje žalobkyni možnosti domáhat se ochrany svých práv v civilním nalézacím řízení. Žalobkyni tak zůstává zachována možnost domáhat se ochrany svých práv v civilním nalézacím řízení, jehož výsledek může být podkladem pro následnou změnu evidence půdy.

V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

26. S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené žalobní námitky uplatněné žalobkyní nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.

27. Výrok o nákladech řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobkyně v řízení úspěšná nebyla, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému, který měl v řízení plný úspěch, však žádné náklady spojené s tímto řízením nad rámec jeho běžné administrativní činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. Shodu s prvopisem potvrzuje J. V. 9 8 A 101/2024 Praha 17. červen 2026 JUDr. Slavomír Novák v.r. předseda senátu Shodu s prvopisem potvrzuje J. V.